Opět se začíná přetřásat slovo migrace a migrační politika. Jedná se o téma, které je velice živé a neutuchající. Naopak. Téma je to velice eskalující a vzbuzující emoce. Do toho všeho Evropská unie přichází s novým nápadem tzv. nařízení Dublin IV, který má upravovat onu spornou migrační politiku. Je nespornou pravdou, že v migrační politice Evropa jako celek zaspala. K samotnému uspání vedl relativní klid od doby volného pohybu osob. Jenže onen pověstný Schengen pokulhává a naopak vytváří různé problémy, které v samotném důsledku stojí mnoho lidských životů při teroristických útocích. Evropa dokázala v reakci na celý problém vytvořit nefunkční systém kvót, které následně začala vnucovat všem členským státům Evropské unie. To nevěstilo nic dobrého, protože řada státu toto vnucování rázně odmítla. Možná právě proto se vytváří nařízení Dublin IV, které se sice tváří, že jeho schválení nevede k aktivnímu přijetí imigračních kvót. Jedno přísloví ale říká, aby se nikdy neříkalo nikdy.

Musíme si ale jasně říci, že migrační vlny, které postupují do Evropy jsou jednak z Afriky a poté z oblasti Sýrie. Samozřejmě sem ještě můžeme zahrnout Ukrajinu, ale třeba také Slovensko. I z těchto zemí k nám proudí migranti. To je nesporný fakt. Druhou stranou mince je, že se do Evropy dostává stále více nelegálních migrantů. Levicová politika by měla být ráznější a kritičtější v postoji právě vůči nelegální migraci. Výhodou naší republiky je, že se na našem území naštěstí nevyskytuje vysoký počet nelegálních migrantů. V tomto případě nevidíme důvod, abychom přijímali kvóty, protože co když se tomu či onomu člověku zde nebude líbit? K tomu si řekněme, že státy, odkud lidé migrují, jsou dost často rozvráceny válkou, krizí a to téměř vždy účelově.

Z tohoto důvodu je nutné jasně říkat, že my klidně migrační kvóty přijmeme, ale za určitých podmínek. Nemáme s tím reálně problém, ale učiníme teprve až tehdy, když se odpovědné státy veřejně omluví těm zemím, které rozvrátily. K omluvě musí připojit samozřejmě i placení válečných reparací. Co je ale nejhlavnější, tak je nutné, aby byli potrestání váleční zločinci a štváči, kteří jsou zodpovědní za rozvrácení zemí jako Libye, Sýrie, Egypt atd. Pokud se naplní tyto požadavky, tak můžeme uvažovat o migračních kvótách. Lze tedy říci, že tak učiníme až tehdy, když vy splníte naše požadavky. Vy nám přeci nemáte co nařizovat. Jsme suverénní stát, který má své hranice, i když formálně neexistující.

Svoboda pohybu osob v rámci Evropy je sice hezká věc, ale zároveň je velice diskutabilní, protože přináší problémy. Nyní se chytá kočka za ocas, když chceme více hlídat vnější hranice. To se mělo dít už dávno a ne jen sledovat, jak k nám připlouvají migranti ze zemí, které jsou rozvráceny. Samozřejmě, že se jedná o byznys zbrojařské lobby, která nejdříve vyprázdní svůj arzenál a poté v rámci šíření demokracie začne vnucovat rozvráceným státům svoji správu. Ať už nařízení Dublin IV bude přijato nebo ne, tak se musíme mít velice na pozoru a hlavně předkládat jasné podmínky za kterých ono nařízení přijmeme. Jak už jsem napsal výše, tak musíme trvat na jasných věcech a neustupovat. Musí být potrestáni ti, kdo jsou zodpovědní za rozvrácení zemí odkud pochází nejvyšší počet migrantů. To je totiž alfa a omega celého problému.

Několik dní před druhým kolem prezidentských voleb nám začíná vybublávat na povrch skutečnost ve financování předvolební kampaně kandidátů. Z jejich transparentních účtů je patrné koho podporují velké firmy, korporace a bohatí lidé. Například můžeme zjistit, že Jiřímu Drahošovi na jeho účet „připlulo“ mnoho milionů a k dispozici má něco přes 12,5 milionu. Miloš Zeman je proti němu „žabař“, když má na účtu něco přes 4,5 milionu. V naší společnosti se tak razí trend, že lze finančně podporovat toho či onoho kandidáta. Existuje pouze finanční limit, který se nesmí překročit (hlídá to slavný Úřad pro dohled).  Jenže v západních zemích je častější, že žádnou politickou stranu ani kandidáta nesmí podporovat nějaká významná firma nebo korporace. Příklad je nasnadě. Když totiž nějaká společnost mnoha miliony podpoří nějakého kandidáta a ten bude zvolen, tak to silně zavání korupčním jednáním. Firma poté často vyžaduje od takto zvoleného člověka poslušnost a loajalitu. Nejvíce je tento jev markantní v USA, kde je mnoho lidí ve vysoké politice svázáno s nějakým typem byznysu – Donalda Trumpa nevyjímaje. Postupně se tím naše republika čím dál více blíží spíše oligarchickému státu, kde neomezeně vládnou peníze. V demokratických státech není běžné, aby  firmy korumpovaly politiky. Takový Zákon má například Francie, kde jakoukoliv podporu tvrdě regulují. Naproti tomu v oligarchiích se korupce nazývá zaobaleným souslovím: financování volební kampaně.

V našich podmínkách se tím pádem etablovala otevřená oligarchie, kdy nikdo nezakrývá, že je podporován soukromým (někdy státním) kapitálem. Nejsmutnější na celé věci je, že k etablování otevřené oligarchie pomohla ČSSD svými chybnými kroky v době vlády s hnutím ANO. Sama vláda peněz totiž ukazuje na pokleslost charakteru společnosti. Začíná to neúctou k úřadu prezidenta a hlavě státu. Ať už je prezidentem kdokoliv, tak je přeci volen přímo lidmi a ti co „prohrají“ musí svoji prohru unést a strpět. Pokud ale někomu na účtu přistanou miliony korun (rozumějte přímo desítky), tak se musím ptát koho zájmy vlastně bude hájit? Opravdu to budou zájmy „obyčejného“ člověka nebo zájmy bohatýrů, korporací a firem? Které lobby za celou věcí stojí? Zde vidíte základní propojení Jiřího Drahoše s kapitálem ryze soukromým. Je to veřejný údaj na transparentním účtu (možná jej podporují donátoři, kteří chtějí posléze nenápadně ovlivňovat politiku, když to nedokázali jinak. Pod donátorem si můžete představit i kmotra). Miloš Zeman je v tomto ohledu vnímán v režimu prezident, který nevede předvolební kampaň a nemá k tomu ani moc peněz. To se lidem velice libí a to i přes jeho občasné nevhodné chování.

Volby prezidenta jsou ve znamení střetu otevřené korupce versus demokratická realita. Demokratické volby jsou ale neslučitelné s korumpováním politiků donory. V demokraciích přeci musí být vliv každého občana stejný (postaven na stejnou rovinu i váhu). Ve své podstatě nikdo nemá disponovat většími zdroji než ostatní občané. Poté můžeme tvrdit, že volby probíhají naprosto demokraticky. Pokud se ale do všeho bude ve velké míře prosazovat kapitál, tak bude docházet ke stále větším deformacím.

Tak nám v Poslanecké sněmovně vznikne nový výbor. Bude se jmenovat Výbor pro digitalizaci státní správy. S nápadem přišli Piráti, kteří chtějí zavést úplnou elektronizaci státní správy a to co nejrychleji. Osobně nemám problém s vytvořením takového Výboru, protože digitalizace je u nás poměrně pomalá a jednání je dost často roztříštěno mezi Výbor pro veřejnou správu a také Hospodářský výbor. Pes je ale zakopán někde jinde. Pokud chceme digitalizovat státní správu, tak to přeci musí být úzce provázáno s Výborem pro veřejnou správu. Problémem není veřejná správa, nýbrž samotná digitalizace.

Se zájmem jsem si pročetl „sny“ Pirátů, jak chtějí, aby se již od roku 2019 vše vyřizovalo z pohodlí domova a člověk nemusel na „otravné“ úřady. Jejich sen je sice hezký, ale nereálný. První skládačka v podobě elektronického občanského průkazu je již na světě. Nyní se čeká na další atributy. S čím však Piráti zjevně nepočítají jsou přímé dopady digitalizace státní správy. Nejen, že nám usnadní komunikaci s úřady, ale paradoxně pomůže zvýšit nezaměstnanost. Představte si klasický proces. Dojde k elektronizaci státní správy, vy si o vše zažádáte z domova a pošlete na příslušný úřad. Jelikož se vše zjednoduší, tak na úřadech budete muset mnoho úředníku buď propustit nebo přeškolit na něco úplně jiného. Jedná se o jev, kdy průmysl 4.0. začne mnohým lidem brát práci a proto se budou vehementně změnám bránit. Určitým řešením by bylo, že by na úřadech zůstal stejný počet lidí a ten by jen papíry (data) přesouval sem a tam.

Další věc, která Pirátům zřejmě nedochází (možná také některým mladším lidem, kteří se narodili a žijí v digitální době), že stále existuje značné procento lidí, kteří nemají připojení k internetu, neumějí s počítačem nebo nemají prostě k digitalizaci důvěru. Všechny tyto možnosti reálně existují. Stačí se podívat na velkou skupinu seniorů a celkově starších lidí, kteří si raději na ten úřad dojdou pro tištěný formulář. Jsou na to zvyklí. Z tohoto důvodu musí s elektronizací jít ruku v ruce tzv. přechodné období, kdy se bude digitalizace spouštět a například po dobu 10 let budou možné obě dvě varianty (tištěná i elektronická verze). Stále není dořešeno, v jaké podobě se budou žádosti (vaše osobní dokumenty) uchovávat. Zda to bude jen v ryze digitální (na disku, CD, síti atd.) podobě nebo také v tištěné formě. Sám za sebe jsem pro tištěnou podobu, protože u ní máme jistotu, že „data“ při správném skladování nezmizí. Na digitálních nosičích onu jistotu nemáme.

Digitalizace státní správy je nádherná věc a to ve vztahu občan – úřad, ale stále je zde několik elementů, které budou hrát významnou roli. Jedná se například o to jak budou zálohována data, kde budou uchovávána, jak to bude, když vypadne elektrický proud a co když teprve dojde k magnetické sluneční bouři a vše digitálně uchované se nám zničí? Vím, že někdo může říci, že se jedná o malou pravděpodobnost, ale i s tím je nutné počítat a myslet na to, když se bude zavádět digitalizace státní správy.

Se zájmem sleduji politická vyjednávání o budoucí vládě. Občas mi to připomíná jednu písničku od Jana Buriana, kterou v roce 1989 nazval Píseň strašlivá o tom velikém dialogu, který nastal v Čechách. V písni slyšíme následující: s Frantou ne a s Karlem jo, a s Honzou ne a s Jirkou teprve ne a v dalších akordech se zpívá s Vaškem jo, s Láďou jo a s Lubošem už ne. Tehdy to popisovalo onu atmosféru revoluce, ale dnes to vystihuje současnou politickou situaci. Výsledky voleb totiž můžeme nazvat, že to byly volby dokonale nedokonalé a to pro všechna politická uskupení. 

Vzpomínám si na předvolební výzkumy, které byly v předvolební atmosféře uveřejňovány jako na běžícím páse. Jeden výzkum říkal, že tam budou Piráti, druhý říkal, že SPD, ale ani jeden nepředpovídal propad levicových stran. Nicméně v den otevření volebních místností se mi do rukou dostal výzkum, který již nemohl být uveřejněn, protože to zákon zakazuje tři dny před začátkem voleb. Výzkum ukazoval nejaktuálnější rozložení politických sil (jakož i náladu ve společnosti) a jako sociolog jsem byl zděšen, protože v tu chvíli jsem věděl, že je s levicí zle. Výzkum říkal, že vysoko bude SPD, Piráti a tratit na úkor těchto stran budou všechny ostatní strany. Výzkum se téměř trefil. Otázkou zůstává, proč se sociologické výzkumy, které se konaly měsíce před volbami, netrefily. Na to mám jednoduchou odpověď. Výzkumy už totiž často neodrážejí stav nálady ve společnosti, ale účelově se náladu snaží ovlivnit. Říká se tomu amerikanizace společnosti. W. Churchill kdysi řekl: nevěřím žádné statistice, kterou jsem sám nezfalšoval.

V realitě dnešních dní však vyvstává ještě jeden faktor. Oním faktorem je zjištění, že polovina lidí není spokojena s výsledky voleb a k tomu všemu jim vadí Andrej Babiš. Zde se tedy musím ptát, kdo jej volil, když najednou všichni říkají, že jim výsledek vadí. Na druhou stranu je nutné poznamenat, že téměř 40% oprávněných voličů k volbám nešlo. To jsou podle mého názoru právě ti lidé, kteří často na všechno nadávají, jsou to i voliči levice a zůstávají raději doma, kdy si řeknou, že jejich hlas nerozhodne. V horším případě si řeknou, že se stejně nic nezmění. Ejhle, změnilo. Drtivě vyhrálo hnutí ANO a pak je velká propast mezi druhou ODS. Najednou se ukazuje, že nikdo s nikým nechce vlastně vládnout a že nám hrozí předčasné volby. Prezident Miloš Zeman se nechal slyšet, že pokud vláda nebude ani na třetí pokus, tak budou předčasné volby. Zajímavé tvrzení, když volby prezidenta jsou již v lednu. Opět se jedna o politický tah, který říká: urychleně sestavte vládu a dejte jí důvěru.  Zároveň je to jistý signál voličům Andreje Babiše, aby v prezidentských volbách volili právě Miloše Zemana. Poté by se vytvořil tandem Zeman – Babiš, kdy by prezident mohl ustanovit buď úřednickou vládu (vládu odborníků chce ostatně sestavit i sám Babiš) nebo by ustanovil takovou vládu, kterou by si de facto sám sestavil. Ostatně něco podobného jsme tady již měli v roce 2013 za vlády premiéra Jiřího Rusnoka. Dělal jsem si z té nedokonalosti občas i legraci, kdy jsem říkal, že ve finále nás čeká úřednická vláda, která bude vedena Františkem Ringo Čechem. Docela by nám to do celé skládačky zapadalo.

Ve 21. století se s neziskovými organizacemi doslova roztrhl pytel. Po celém světě se jich nacházejí tisíce. Některé jsou zakládány zcela účelově, řada z nich pro to, aby lidem pomáhaly. Neziskový sektor má totiž ze své podstaty stát doplňovat v oblastech, kde selhává. Typicky se takové selhávání projevuje v péči o seniory nebo zdravotně postižené. V této oblasti se vytváření neziskového sektoru vítá, protože stát většinou tuto oblast nestíhá ze svého centra logisticky pojmout. Nicméně od poslední dekády 20. století se z neziskových organizací stal poměrně lukrativní byznys a s kapitalizací světa tento proces ještě nabírá na obrátkách. Neziskové organizace už tolik nedoplňují stát v oblastech, kde selhává, ale účelově se jej snaží v těchto oblastech nahradit nebo alespoň oslabit. Vše jen proto, aby tu či onu oblast mohly plně ovládnout a stát tak eliminovat na nejnižší míru. Jedná se o logiku, kterou do tohoto prostředí zanesl George Soros, americký multimiliardář, který po celém světě zakládá společnosti typu Člověk v tísni nebo Amnesty International. Tento pán, který se v poslední době v pasoval do role zachránce světa, převedl neziskový sektor na klasické pojetí trhu. V posledních letech je tedy čím dál více patrnější, že neziskový sektor je tvrdě dotační a mnoho přispěvatelů právě přes neziskový sektor prosazuje své soukromé (nebo korporátní) zájmy. 

 Nejsmutnější na celé věci je to, že státy jsou nuceny podporovat (nebo lépe řečeno dotovat) neziskové organizace ze svých rozpočtů. Naší republiku tento jev nevyjímá z průměru. Ba naopak u nás je to ještě horší, než jinde ve světě. Naše vláda neustále posílá peníze různým nevládním neziskovým organizacím. Jedná se například o peníze určené pro pomoc imigrantům nebo třeba šíření demokracie v americkém pojetí jinde ve světě a mnoho dalších věcí. Nemyslete si, že peníze určené na tyto věci, celým svým objemem, doputují přímo na místo určení. Než najdou svého příjemce, tak jsou často rozebrány ve sktruktuře nevládních neziskových organizací, protože pokud neziskový sektor neprodukuje z logiky věci zisk, tak jej někdo musí platit (dotovat). Tento ziskově neziskový, jak já říkám, typ neziskových organizací vznikl v USA a dále se šíří po světě za účelem dalšího zisku. Jak jsem již napsal výše, tak je mnoho neziskových organizacím, které jsou prospěšné a pro společnost potřebné. Takové si stát má udržovat a klidně je i podporovat, ale nikdo mně nevysvětlí, proč bych měl podporovat například Člověka v tísni, který ze získaných peněžních prostředků podporuje různé rozvratné akce v jiných státech (v jejich pojetí se nejedná o rozvratné podporování, ale o šíření demokratických procesů po vzoru USA). Dle mého názoru se neziskový sektor má starat o blaho a pomoc občanů ve svých státech, má pomáhat při živelných pohromách atd. To je jeho účelem a údělem a ne šířit pod vlajkou Spojených států amerických specifické pojetí demokracie v zájmu volného trhu.