Mgr. Jan Klán

Doba, ve které žijeme, je plná totemů. Nejsou to žádní duchové místa, Genius loci, ale duchové, které chráníme. Vědomky i nevědomky. Jsou jimi čas, práce, kapitál a v neposlední řadě soutěž. Vše je propojeno v jedno – globální ekonomiku, finanční systém, který nikdy nespí, ani neodpočívá. V dobách minulého století bylo běžné, že lidé ráno vstali a šli do práce, fabriky, továrny, úřadu. Vše bylo pevně dáno. Byli jste na jednom místě. To ale dnes neplatí. Dnešní doba je charakterizována nedostatkem času, ale práce je tolik, že nestíháte. Klasické pojetí dělnické třídy, která byla na jednom místě, je to tam. Všichni jsme v pohybu. Ochrana proti negativům volného trhu je v troskách. Kapitál se začal pohybovat a ochrana dělnictva, úřednictva, živnostníků vzala za své. Všechno je pryč, pohybuje se v prostoru a času.
Všichni jsme nuceni vést soutěž, která se projevuje v dravé konkurenci směrem k jednotlivcům. Práce, která je naprosto odlišná od té v minulém století, dává tušit, že svět už není tím, čím býval. Propagátoři naprostého volného trhu argumentují svobodou. Jedinec je prý plně svobodný, když není vázaný žádnými jistotami. Totem kapitálu si přeje svět bez jistot, který je hnaný konzumem, bez závazků, postavený na jedinci, jenž se neváže na stát, rodinu, společenství.
V celém recesu je výrazným způsobem zakomponován totem času. Ten nám příroda odměřuje všem stejnou měrou. Stárneme všichni stejně. Na svoji regeneraci potřebujeme odpočinek, který nám ale v dnešní době není adekvátně dopřán. Dříve jste si odpracovali své „jisté“ a šli domů, za přáteli, do hospody. To se dnes rozpadá pod tlakem stlačování času blíže k práci a kapitálu. Práce je s vámi na každém kroku, v mobilu, doma v počítači, ve vaší hlavě. Nesmíte promeškat ani minutu. Co kdyby byl někdo rychlejší, než vy. Výkonnost, která posléze vede k vyhoření a depresivním stavům, je propojena s kapitálem, který určuje váš život.
Totemy, které se dnes vyskytují v naší společnosti, doslova uctíváme, protože si bez nich nedokážeme představit fungování světa, který nikdy nespí. Je ale nutné přemýšlet o tom, jak opět začít chránit „dělnictvo“, které již není ale dělnictvem v pojetí doby „kouřících komínů“. Dokonce ani není nutné naplňovat pracovní týden, takže jej bez problémů můžeme zkrátit. Jak si má člověk jinak odpočinout, když už za své vzaly dny pracovního klidu, kdy se šlo například slavit do ulic uctění svátku práce. Hodně dlouhou dobu trvalo, než se přešlo na pětidenní pracovní týden. Je na čase začít opět zkracovat pracovní týden, protože řadu práce za nás převezmou roboti. V tu chvíli se snad opět staneme lidmi, jež nebudou uctívat totemy, které jim berou jejich životy.