Vláda schválila zrušení koncesionářských poplatků České televizi a Českému rozhlasu, což je dobrý první krok. Není důvod, aby občané museli ze svých financí navíc platit dvě z mnoha veřejných institucí. To by mohli také například vědci ve veřejných výzkumných institucích požadovat, aby jim občané každý měsíc platili poplatky. Nebo zdravotníci nebo někdo další, kdo je nyní placen ze státního rozpočtu. Ve většině zemí EU se platí veřejná televize a rozhlas ze státního rozpočtu podobně, jako to vyžaduje Babišova vláda.

Veřejná služba, nebo ideologická jednostrannost?

Podstatou veřejnoprávních médií by měla být služba všem občanům. Ne jen jedné politické části společnosti. Právě zde však mnoho lidí dlouhodobě vnímá problém. Ve vysílání i publicistice ČT a ČRo většinou zaznívají jen názory uvnitř pravicového rámce, ale výrazně méně prostoru dostávají socialistické nebo jiné sociální pohledy.
Nejde přitom o to, aby média sloužila jen jedné skupině názorů. Jde o to, aby nabízela skutečnou pluralitu. Jestliže občané mají přímo koncesionářsky nebo nepřímo ze svých daní prostřednictvím státního rozpočtu platit miliardy korun na provoz veřejnoprávních institucí, měli by mít možnost slyšet argumenty vyváženě zleva i zprava, od zastánců evropské integrace i jejích kritiků, od liberálů, socialistů i konzervativců. Veřejnoprávní médium by totiž neměl být soukromý aktivistický projekt skupinky pravicových novinářů, která si fakticky zprivatizovala veřejnoprávní médium. Je financováno z veřejných prostředků. A právě proto by mělo reprezentovat všechny části společnosti.

Miliardy bez skutečné kontroly

Další otázkou je hospodaření. Vláda počítá s tím, že Česká televize a Český rozhlas budou nadále dostávat ze státního rozpočtu miliardy korun, byť o trochu méně než dosud. Česká televize by podle návrhu měla hospodařit s ohromnou částkou kolem 5,7 miliardy korun ročně. O skutečné reformě veřejnoprávních médií se však zatím příliš nemluví.
Pokud politici skutečně dospěli k závěru, že systém veřejnoprávních médií potřebuje reformu, proč se zastavili jen u relativně mírného snížení rozpočtu? Proč zůstávají částky stále v řádu několika miliard korun ročně? To je otázka, kterou si jako daňový poplatník kladu především.
Přestože Česká televize dosud hospodaří s více než šesti miliardami korun ročně a Český rozhlas s dalšími miliardami, veřejnost se dlouhodobě dozvídá jen minimum podrobností o jednotlivých smlouvách, odměnách či personálních nákladech. Není proto divu, že se opakovaně objevují požadavky na výraznější kontrolu hospodaření, včetně možnosti kontroly ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu. Pokud instituce hospodaří s miliardami veřejných prostředků, měla by být maximální transparentnost samozřejmostí, nikoliv předmětem sporů.

Strach z rozpočtu?

Část kritiků tvrdí, že financování ze státního rozpočtu automaticky ohrožuje nezávislost médií. Jiní naopak upozorňují, že podobný statní model funguje ve většině evropských zemí. Premiér Andrej Babiš argumentuje například dobrými zkušenostmi ze Švédska, Dánska nebo Belgie.
Je proto legitimní položit otázku: Pokud by byla veřejnoprávní média skutečně nestranná, profesionální a hospodařila efektivně, proč by měla mít z přechodu pod státní rozpočet takové obavy? Nezávislost přece nestojí pouze na způsobu výběru peněz. Stojí především na zákonných garancích, transparentnosti a důvěře veřejnosti. A právě důvěra v jednostrannou ČT a ČRo je to, co se v posledních dekádách stalo největším problémem.

Nejprve reforma, potom finance

Dokud nebude provedena důkladná restrukturalizace veřejnoprávních médií, dokud nebude zajištěna skutečná názorová pluralita a dokud nebude veřejnost detailně informována o nakládání s každou miliardou korun, nevidím důvod, proč by měla být výše financování ČT a ČRo zachována téměř na současné úrovni. Vláda se zachovala velmi velkoryse. Za současné mizerné reprezentace názorového spektra v ČT a ČRo by bylo třeba dočasně snížit jejich rozpočet na čtvrtinu nebo maximálně třetinu. Nejde o likvidaci veřejnoprávních médií. Naopak. Jde o jejich záchranu a návrat k jejich původnímu poslání – poskytovat objektivní, vyvážené a pluralitní informace všem občanům s různými názorovými a politickými preferencemi. Až bude veřejnost skutečně vidět službu, kterou si platí, pak lze vést debatu o tom, kolik miliard si taková služba zaslouží.

Člověk si připadá, že se vrátil v čase do 80. let 20. století na kongres dinosaurů Konzervativní strany Margaret Thatcherové. Na ideové konferenci ODS zazněly návrhy, které jejich autoři označují za modernizaci státu, vyšší efektivitu a větší svobodu. Při bližším pohledu však vyvstává jiný obraz: pokračující privatizace veřejných služeb, oslabování sociálního státu a přesouvání stále větší části nákladů ze státu na jednotlivé občany.

ODS hovoří o nižším zdanění práce, větším prostoru pro soukromé financování veřejných služeb a možnosti širšího připojištění ve zdravotnictví. Na první pohled to zní lákavě. Kdo by nechtěl platit nižší odvody? Jenže každá koruna, která nepřijde do veřejných rozpočtů, musí být někde nahrazena. Podle představitelů ODS by výpadek měly kompenzovat jiné daně a větší zapojení soukromých peněz do služeb, které byly dosud financovány solidárně.

Ve zdravotnictví zazněl návrh, aby zdravotní pojišťovny nehradily stravovací a pobytové služby v nemocnicích a aby se rozšířily možnosti připojištění. Jinými slovy: pacient bude stále častěji vytahovat peněženku. Dnes je to nemocniční strava, zítra nadstandardní pokoj, pozítří možná rychlejší termín vyšetření. V logice trhu je totiž vždy možné najít další položku, kterou lze vyjmout ze solidarity a nabídnout ji za příplatek.

Podobný směr je patrný i ve školství. ODS prosazuje model, kde mají finance více „jít za dítětem“, větší propojení vzdělávání s potřebami firem a výraznější důraz na ekonomickou efektivitu. Kritici dlouhodobě upozorňují, že podobné principy mohou vést k větší nerovnosti mezi školami a regiony. Škola se pak stává spíše dodavatelem pracovní síly než veřejnou institucí sloužící rozvoji společnosti jako celku.

Za všemi návrhy se skrývá stará neoliberální představa: stát je problém, trh je řešení. Pokud je nemocnice drahá, ať si lidé připlatí. Pokud školství stojí příliš mnoho, ať se více přizpůsobí potřebám byznysu. Pokud veřejné služby potřebují finance, ať je dodá soukromý sektor. Jenže zkušenosti z mnoha zemí ukazují, že privatizace zisků a socializace ztrát často vede k tomu, že kvalitní služby získají hlavně ti, kteří si je mohou dovolit. Ostatním zůstane základní varianta.

ODS ráda používá slovo „svoboda“. Jenže jak svobodný je člověk, který si musí vybírat mezi zaplacením nájmu a zdravotní péčí? Jak svobodná je rodina, která musí stále více financovat vzdělání svých dětí ze svého? Sociální stát nevznikl jako luxusní doplněk demokracie. Vznikl proto, aby základní životní jistoty nezávisely pouze na velikosti bankovního účtu.

Když se člověk podívá na návrhy z ideové konference jako na celek, objevuje se jednoduchá rovnice: méně státu, více trhu a více individuální odpovědnosti. V překladu do běžného jazyka to znamená jediné – méně solidarity a více účtů pro občany.

ODS tomu říká reforma. Mnoho zaměstnanců, důchodců, rodin s dětmi či lidí s nižšími příjmy by to možná nazvalo jinak: účet za ideologii, který má opět zaplatit veřejnost.

Zdá se, že česká politika získala novou pohádku. Jmenuje se „O Poslovi do Ankary“. Hlavní hrdina? Prezident, ústavní agent Petr Pavel Pávek. Děj? Neustálá snaha dostat se na summit NATO v Ankaře, ať už je na seznamu hostů napsán, nebo ne.

Zatímco běžný člověk čeká na pozvánku na svatbu, prezident podle některých komentátorů zkouší opačný postup. Nejprve si připraví oblek, nachystá projev, zkontroluje letenku a teprve potom zjišťuje, zda ho tam vůbec někdo zve.

Naposledy dokonce dorazil na jednání vlády s nadějí, že se bude řešit složení delegace. Jenže po několika minutách zjistil, že se nic takového neprojednává. Přítomní ministři prý zažili podobný pocit jako člověk, který otevře dveře kurýrovi a zjistí, že přišel soused, protože si myslel, že se u vás koná oslava.

Celá situace začíná připomínat starou českou lidovou tradici: kam nechtějí dveřmi, tam se zkusí oknem. A když ani oknem, tak alespoň kompetenční žalobou.

Podle politických kuloárů totiž prezident údajně zvažuje právní kroky, pokud by jej vláda Andreje Babiše do Ankary nevyslala. To už není diplomatická mise, ale téměř soutěž ve vytrvalosti. Maratonec běží do cíle, prezident běží za delegací.

Vláda se mezitím nachází v nezáviděníhodné situaci. Pokud prezidenta vezme, bude obviněna, že ustoupila nátlaku. Pokud ho nevezme, hrozí další kapitola seriálu „Kompetenční války: Ankarský konflikt“. Chybí už jen dramatická hudba a závěrečný titulek „pokračování příště“.

Největší záhadou však zůstává, proč je cesta do Ankary tak důležitá. NATO jistě přežilo summity bez celé řady prezidentů, premiérů i ministrů. Jenže česká veřejnost získává dojem, že bez účasti Petra Pavla by se snad aliance rozpadla, generální tajemník ztratil orientaci a mapa světa by přestala fungovat.

A tak se z prezidenta pomalu stává legendární postava. Ne vyslanec, ne delegát, ale (P)osel do Ankary. Muž, který je připraven cestovat i tam, kde o jeho cestě ještě nikdo nerozhodl. A pokud rozhodne jinak, vždycky se najde nějaká žaloba, stanovisko nebo tisková konference.

Jestli nakonec do Ankary skutečně odjede, ukáže čas. Jedno je ale jisté už dnes: málokdo dokáže vzbudit dojem, že je na cestě na summit, ještě než vůbec ví, kdo na něj pojede.

V české politice se občas objeví fenomén, který si zaslouží zvláštní pozornost. Ne proto, že by získal důvěru voličů, vyhrál volby nebo nesl odpovědnost za svá rozhodnutí. Právě naopak.

Řeč je o první dámě Evě Pavlové.

Nikdo ji nezvolil. Nekandidovala v žádných volbách. Nezískala jediný hlas od občanů. Nenese žádnou politickou odpovědnost. Přesto se stále častěji vyjadřuje k veřejným tématům, společenským sporům a politickým otázkám způsobem, který by člověk očekával spíše od ministryně vlády než od manželky prezidenta.

Zdá se, že na Pražském hradě vznikl nový úřad. Neoficiální, ale o to aktivnější. Ministerstvo morální osvěty, správných názorů a občanské převýchovy.

Jeho jedinou ministryní je Eva Pavlová.

Zatímco ministři musejí čelit interpelacím, novinářům, opozici a voličům, první dáma má komfortní pozici. Může komentovat prakticky cokoliv, aniž by za své výroky nesla jakoukoliv politickou odpovědnost. Pokud se trefí, sklidí potlesk. Pokud ne, vždy se připomene, že jde přece jen o soukromou osobu.

To je poměrně výhodné postavení.

Ještě zajímavější je finanční stránka celé věci. Funkce první dámy sice není volená ani ústavně zakotvená, přesto je spojena s významným veřejným zázemím. Kritici proto ironicky poznamenávají, že občané financují jakousi „hradní morální instituci“, která jim následně vysvětluje, co si mají myslet o aktuálních společenských otázkách.

Když se k tomu přidají mediální titulky oslavující téměř každé veřejné vystoupení první dámy jako mimořádnou společenskou událost, člověk nabývá dojmu, že se z prezidentského doprovodu stala samostatná veřejná funkce.

Nedávné články o tom, jak Eva Pavlová převzala ocenění a „nadchla fanoušky“, působí skoro jako tiskové zprávy fanouškovského klubu. Člověk už jen čeká, kdy bude vyhlášena anketa o nejvýznamnější státnický projev roku a vítězem se stane poděkování za převzetí ceny.

Samozřejmě není nic špatného na tom, když se manželka prezidenta účastní charitativních nebo společenských akcí. To je tradiční součást role první dámy po celém světě.

Otázky však vznikají ve chvíli, kdy se tato role začne posouvat směrem k pravidelnému komentování veřejného života a udělování lekcí občanům, kteří k tomu nikdy nedali demokratický mandát.

V demokratickém systému totiž platí jednoduché pravidlo: čím větší vliv chcete mít na veřejné dění, tím větší odpovědnost byste měli nést.

A právě zde se nachází největší paradox celé situace.

Politici skládají účty voličům. Ministři skládají účty parlamentu. Prezident skládá účty veřejnosti.

První dáma neskládá účty nikomu.

Přesto se občas tváří, jako by jí byla svěřena zvláštní mise napravovat myšlení národa.

A možná právě proto někteří občané získávají pocit, že na Hradě už nesídlí pouze prezident republiky, ale také nevolená vrchní inspektorka správného světonázoru. Prostě domina za 95 tisíc měsíčně.

Politická scéna zažila další dramatickou událost, která málem otřásla samotnými základy státu. Prezident Petr Pavel, známý svou neutuchající aktivitou a schopností objevit se téměř všude, kam vede mapa diplomatických akcí, dorazil na jednání vlády premiéra Andreje Babiše. A vydržel tam celých... několik minut.

Podle dostupných informací chtěl prezident s ministry hovořit především o nadcházejícím summitu NATO v Ankaře. Jenže zatímco někteří možná očekávali velkolepé oznámení, že právě on povede českou delegaci, výsledek připomínal spíše návštěvu člověka, který přišel zjistit, zda už je hotová večeře.

O účasti Petra Pavla na summitu NATO se totiž nijak nerozhodlo. Žádné mimořádné usnesení, žádné slavnostní pověření, žádné fanfáry. Zkrátka nic. Jak se ukázalo, prezident nakonec povede českou delegaci na zasedání OSN, zatímco otázka NATO zůstala tam, kde byla i před jeho příchodem.

Nabízí se proto otázka, zda nebyla celá návštěva jen dalším dílem seriálu „Kam se dnes ještě podívám“. Prezident přišel pěšky, což někteří komentátoři jistě ocení jako důkaz ekologické odpovědnosti, protože nevznikla žádná uhlíková stopa. Jiní by mohli poznamenat, že cesta možná trvala déle než samotné jednání.

Zvláštní pozornost si zaslouží i samotný odchod hlavy státu. Prezident po několika minutách z jednání odešel. A nyní přichází ta nejvíce šokující část celé události: nikdo se kvůli tomu nevěšel. Žádné rituální obětování, žádné provazy, lasa…

Nevznikla vládní krize. Akciové trhy se nezhroutily. Vltava nezměnila směr toku. Dokonce ani Strakova akademie nezůstala zahalená smutečním flanelem. Ministři pokračovali v práci, úředníci dál úřadovali a občané řešili své běžné starosti.

Celá epizoda tak připomíná staré rčení: přišel, viděl, odešel. Jen s tím rozdílem, že Caesar po sobě zanechal dobytou Galii, zatímco po této návštěvě ústavního agenta Petra Pavla Pávka zůstala především fotografie otevřených dveří a několik novinových titulků.

Pokud měl být cílem prezidentovy návštěvy důkaz, že mezi Hradem a vládou probíhá komunikace, pak se to nepochybně podařilo. Pokud měl být cílem průlomový výsledek, bude si na něj veřejnost muset ještě počkat.

A tak lze celou událost shrnout jednoduše: Petr Pavel přišel, Petr Pavel odešel – a Česká republika tuto historickou zkoušku přežila bez vážnější újmy.