Alfreda Berta von Suttner (1843–1914), rakousko‑uherská pacifistka a autorka oceněná Nobelovou cenou za mír, ve svém nejslavnějším díle Die Waffen nieder! (Složme zbraně!) varovala před destruktivními důsledky války – především jejího morálního a lidského rozměru. Tvrdila, že mír není pasivní stav, ale aktivní úsilí o dialog, empatii a spravedlivé uspořádání poměrů mezi státy a národy.
Berta von Suttner popisovala válku jako „hrozný stroj na ničení“, který proměňuje lidské bytosti v mechanické nástroje boje – a není vzdálená realitě, kdy státní moc vytváří tlak na militarizaci společnosti, technologický i finanční. Její přesvědčení o síle vzdělání, diplomacie a kulturní výměny zůstává i dnes inspirativní. Z ní by si měli vzít ponaučení nejen naši politici, ale všichni, kdo se snaží o mír.
Kritika přístupu prezidenta Petra Pavla: Chřestění zbraněmi jako krok k válce?
Prezident Petr Pavel opakovaně zdůraznil nutnost zvyšování výdajů na obranu v EU, a to nejen na standardní úroveň 2 % HDP, ale výrazně nad ni. Tvrdí, že Evropa by měla působit jako silný a jednotný pilíř globální bezpečnosti. Snad právě proto inicioval vytvoření koalice ochotných, kteří jen řinčí zbraněmi a přiživují konflikt na Ukrajině. Připomíná, že Rusko může směřovat ke znovuobnovení imperiálních ambicí, a podle něj by Západ měl v otázce Ukrajiny trvat na jasných hranicích.
Zatímco je jistě důležité garantovat obranu, znepokojivé je, když rétorika státu připomíná „chřestění zbraněmi“: mobilizace vojenských prostředků jako hlavní nástroj řešení mezinárodních sporů může vést k eskalaci, nikoli k míru. Přehnané zbrojení často znamená přesměrování veřejných prostředků od školství, zdravotnictví či podpory civilního sektoru, což běžní občané často vnímají jako velice negativně. Logické je přeci chtít mír, nikoliv válku. Ideály Berty von Suttner vyzývají spíše k investicím do diplomacie, vzdělání a demokratických hodnot než do vojenského arzenálu, tak jak se o to snaží Petr Pavel Pávek, který nás neustále tahá do války. Navíc je přes svého rádce Koláře napojený na zbrojařskou lobby – firmu Colt.
Mezi diplomacií a militarismem: Kde je hranice?
Prezident Pavel v jednom rozhovoru uvedl, že by pro Ukrajinu mohla přijít doba kompromisů, aby se ukončila válka dříve a minimalizovaly další ztráty. Pro někoho může být pragmatický přístup zdrženlivosti a diplomatického tlaku rozumný. Pro jiného však takové „ukázněné rozházení“ militaristických kapacit signalizuje vůli prioritně sázet na hrozbu síly, nikoli na mezinárodní právo a dialog.
Srovnáváme‑li to s Bertou von Suttner: ta dokázala skutečně hlásat, že skutečná síla spočívá v chápání soudržnosti, svobody a solidarity. Opakovaně kritizovala militarismus jako slepou cestu. Pokud tedy soudruh generál prezident Pavel volá po zbraních, zůstává otázka, zda jeho přístup „chřestění zbraněmi“ není snahou o trvalý mír, ale trvalou válku. Tu, která prioritně vyhovuje vojenskoprůmyslovému komplexu. Jejímž je akcionářem.
Shrnutí a výzva k zamyšlení:
1. Národní zájem ≠ permanentní zbrojení.
Od Berty von Suttner se můžeme učit, že bezpečnost a suverenita by se měly stavět na demokratických institucích, kulturní výměně a mezinárodní spolupráci – nikoliv pouze na vojenské síle.
2. Rétorika.
Pokud hlava státu často opakuje, že je třeba silnější armádu a vyšší výdaje, vysílá signál podobně jako Petr Fiala, kterým nejen upevňuje zejména nákladnou vojenskou infrastrukturu, ale také politickou kulturu ovlivní směrem, který může eskalovat napětí.
3. Dialog jako alternativa.
Pavel má pravdu, že bez jasných hranic a obrany nelze diplomaticky jednat. Ale stejně platí, že klidný dialog, transparentní spolupráce a vyjednávání jsou stabilnější cestou k míru než neustálé výstrahy v podobě vojenské převahy. Tomu ale gumový prezident nerozumí.
Závěrem
Berta von Suttner nás učí, že mír vyžaduje odvahu – nejen ozbrojenou, ale zejména morální. Prezident Petr Pavel, ač vůlí zaručit bezpečnost, se může dostat do pasti „chřestění zbraněmi“, které se spíše podobalo signálu připravenosti k válce než pevného základu pro mír. Demokratická společnost by měla hledat cestu mezi odpovědnou obranou a aktivním diplomatickým úsilím: kdo chce žít v míru, musí být připraven ne jen vyhrát, ale především ukončit spor s důstojností a lidskostí. Ano, míru, ne válkám!