Na první pohled nenápadný mediální výstup, na druhý už o něco méně: pečlivě naaranžovaný obraz, dramatický pohled do zrcadla a k tomu silná slova. Výsledek? Ukázkový příklad toho, co by se dalo nazvat sponzorovanou nenávistí – tentokrát namířenou směrem k Rusům.

Herec Jan Nedbal, ověnčený oceněním Český lev, nám vzkazuje, že „do boje s Ruskem by šel hned“. To zní odhodlaně, skoro až hrdinsky. Zvlášť když dodá, že se na roli „pana nikoho“ připravoval čtyři roky. Člověk by skoro uvěřil, že hranice mezi filmem a realitou už definitivně zmizela.

A tak se nabízí otázka: pokud je tedy připraven, proč už dávno není na frontě? Filmová postava z oscarového snímku „Pan nikdo proti Putinovi“ přece může klidně vyrazit okamžitě. Zelený mužíček na Ukrajině jistě shání dobrovolníky. Dokonce se na frontu chystají i někteří tamní poslanci, pokud nezačnou pracovat. Nebo je odvaha vyhrazena jen pro rozhovory a promo kampaně?

Zajímavější je ale jiná věc. Proč tahle bojovnost platí jen jedním směrem? Kde je podobné nadšení, když jde o vojenské akce (chcete-li speciální vojenské operace) vedené Spojenými státy, například proti Íránu? Ty mají reálné dopady – třeba na ceny energií, dopravy a obecně na každodenní život nás všech. To už není filmová kulisa, ale účtenky, které si každý z nás nese domů.

Takže jak to vlastně je? Vadí herci jen „správní“ nepřátelé? Nebo je to celé jen součást dobře zaplaceného příběhu, který se zrovna hodí do aktuálního scénáře?

Ironie celé situace spočívá v tom, že zatímco divák sleduje dramatický příběh na obrazovce, skutečný svět běží dál – a jeho důsledky se nedají vypnout po skončení projekce.

V dnešním informačním prostoru je pravda někdy rychlejší než ropa v potrubí. A někdy také mnohem pružnější.

Nejprve přichází zpráva z Ukrajiny: ropovod Družba je po útoku (nevíme ale koho) poškozený, diplomatům se ukazují škody a svět dostává další důkaz, že válka zasahuje i energetickou infrastrukturu. Podobně jako v případě Nord Stream.

Evropa si povzdechne, analytici začnou kreslit grafy a komentátoři vysvětlují, proč právě teď nastane energetická apokalypsa číslo 37.

Jenže pak se stane něco zvláštního.

Do příběhu vstupuje slovenský premiér Robert Fico, který se podle zpráv domluví s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyen, že tranzit ropy přes Družbu se musí obnovit – a to bezodkladně. A aby to nebylo jen politické přání, údajně se objevují i satelitní snímky naznačující, že potrubí vlastně není zničené.

Takže máme ropovod, který byl poškozený… ale zároveň není.

V normálním světě by zde příběh skončil. V tom našem ale přichází další kapitola.

Z druhé strany Atlantiku totiž přichází zpráva, že Spojené státy povolily nakupovat ruskou ropu, která už je naložená na tankerech – tedy ropu z Ruska, kterou se svět snaží zároveň sankcionovat, omezovat i obchodovat s ní. Státy ji však mohou nakupovat jen po dobu 30 dní. Do té doby se buď opraví ropovod Družba, nebo skončí konflikt kolem Iránu. Spíše tedy ani jedno.

Výsledkem je fascinující geopolitická logika:

ropovod je rozbitý,

ropovod je funkční,

ropu nepoužíváme,

ropu kupujeme – pokud už je náhodou na lodi.

V této chvíli by se možná hodilo přizvat filozofy, aby vysvětlili nový energetický princip: ropa existuje současně ve stavu sankce i obchodu, podobně jako Schrödingerova kočka existuje současně živá i mrtvá.

A zatímco politici, diplomaté a energetické společnosti posouvají hranice reality, běžný Evropan jen sleduje zprávy a snaží se pochopit jednoduchou otázku:

Je ten ropovod vlastně rozbitý, nebo ne?

Možná je odpověď jednoduchá: záleží na tom, kdo právě píše tiskovou zprávu.

Kdo platí českou občanskou společnost? Čas otevřít karty o zahraničních penězích

Jan Klán

Debata o zákonu o zahraničních agentech v České republice se často zjednodušuje do jediné věty: „Takový zákon mají jen v Rusku.“ Tato fráze se opakuje v politických debatách, médiích i na sociálních sítích. Ve skutečnosti je však mnohem více sloganem než faktem. Regulace zahraničního politického vlivu existuje i v řadě demokratických států – a někde dokonce desítky let. Otázka proto nestojí tak, zda by měl podobný zákon existovat, ale jak by měl být nastaven, aby chránil transparentnost a demokratickou debatu.

Americký precedens starý téměř sto let

Jedním z nejznámějších zákonů tohoto typu je americký Foreign Agents Registration Act (FARA), přijatý už v roce 1938. Spojené státy jej zavedly v době, kdy se obávaly propagandistického vlivu nacistického Německa na americkou veřejnost. Princip zákona je přitom poměrně jednoduchý: pokud někdo působí ve prospěch zahraničního subjektu a snaží se ovlivňovat politiku, veřejné mínění nebo legislativu, musí se registrovat a zveřejňovat informace o své činnosti.

FARA nikomu nezakazuje přijímat peníze ze zahraničí. Nezakazuje ani politickou činnost. Jediné, co vyžaduje, je transparentnost. Organizace či jednotlivci musí přiznat, kdo je financuje a jaké aktivity vykonávají.

Z pohledu americké demokracie jde o standardní nástroj ochrany veřejného prostoru před skrytým zahraničním vlivem. Registr zahraničních agentů je veřejný a novináři či občané mohou snadno zjistit, kdo například lobbuje jménem zahraničních vlád nebo firem.

Evropa není výjimkou

Regulace zahraničního financování organizací není pouze americkým specifikem. Podobná debata probíhá i v Evropě. Jedním z nejznámějších příkladů je Maďarsko, které v roce 2017 přijalo zákon o transparentnosti organizací financovaných ze zahraničí. Ten ukládal nevládním organizacím přijímajícím větší objem zahraničních prostředků povinnost registrace a zveřejňování těchto zdrojů.

Maďarská vláda zákon prezentovala jako opatření na ochranu politického systému před zahraničním vlivem. Kritici jej naopak označovali za pokus o oslabení občanské společnosti. Bez ohledu na tuto politickou interpretaci však samotná myšlenka transparentnosti zahraničního financování není v evropském prostoru ničím neobvyklým.

Podobné principy se objevují také v Austrálii, Izraeli nebo Kanadě, kde existují různé formy registrů zahraničního vlivu.

Česká slepá skvrna

V České republice je debata o zahraničním financování nevládních organizací dlouhodobě velmi citlivá. Neziskový sektor zde hraje důležitou roli – poskytuje sociální služby, pomáhá v humanitárních projektech, organizuje vzdělávací programy nebo ekologické iniciativy. Problém ale nastává ve chvíli, kdy některé organizace zároveň aktivně vstupují do politických kampaní, veřejných sporů nebo legislativních procesů.

V takovém případě je legitimní otázka: kdo tyto aktivity financuje?

Nejde o to, zda je zahraniční financování samo o sobě špatné. V globalizovaném světě je zcela běžné, že nadace, univerzity nebo mezinárodní organizace podporují projekty v různých zemích. Problém nastává tehdy, když se zahraniční peníze promítají do politických kampaní nebo lobbingu, aniž by o tom veřejnost věděla.

Právě zde by zákon o zahraničních agentech mohl sehrát důležitou roli.

Transparentnost není represe

Kritici často varují, že podobná legislativa by znamenala útok na občanskou společnost. Takový argument však předpokládá, že transparentnost je sama o sobě represivní nástroj. To je přinejmenším zvláštní logika.

Politické strany musí zveřejňovat své dárce. Kandidáti ve volbách musí reportovat financování kampaní. Firmy mají povinnost zveřejňovat účetní závěrky. V mnoha oblastech veřejného života je transparentnost standardem.

Proč by tedy organizace, které se aktivně snaží ovlivňovat veřejnou politiku, měly být výjimkou?

Zákon o zahraničních agentech by nemusel znamenat žádné zákazy. Stačilo by zavést několik základních pravidel:

registr organizací vykonávajících politickou činnost financovanou ze zahraničí

povinnost zveřejňovat významné zahraniční dárce

pravidelné reportování aktivit spojených s lobbingem nebo kampaněmi

Charitativní nebo sociální organizace by se těchto pravidel vůbec nemusely týkat, pokud by se nepodílely na politických aktivitách.

Ochrana před geopolitickým vlivem

Současná geopolitická situace ukazuje, že vliv v moderní politice už dávno neprobíhá jen prostřednictvím diplomatů nebo armád. Státy i nadnárodní aktéři stále častěji využívají takzvanou „měkkou moc“ – podporu médií, think-thaků, nevládních organizací nebo kampaní veřejného mínění.

Takové aktivity nemusí být nutně nelegitimní. Problém nastává tehdy, když jsou skryté.

Transparentní registr zahraničního vlivu by umožnil novinářům, analytikům i občanům sledovat, kdo se snaží ovlivňovat veřejnou debatu v České republice a s jakými zdroji.

Přínos pro důvěru veřejnosti

Paradoxně by zákon o zahraničních agentech mohl pomoci i samotnému neziskovému sektoru. Nedůvěra části veřejnosti totiž často pramení právě z pocitu netransparentnosti. Pokud by organizace otevřeně zveřejňovaly své zahraniční financování, mohlo by to jejich důvěryhodnost posílit.

Transparentnost totiž nepoškozuje ty, kteří jednají otevřeně. Poškozuje především ty, kteří se snaží skrývat své skutečné zájmy.

Čas otevřít debatu

Česká republika je otevřená demokratická společnost. Otevřenost ale neznamená rezignaci na pravidla. Pokud někdo vstupuje do politické debaty a je financován ze zahraničí, měla by o tom veřejnost vědět.

Zákon o zahraničních agentech nemusí být nástrojem represe. Může být nástrojem transparentnosti. A v době rostoucího geopolitického napětí i nástrojem ochrany demokratického prostoru.

Debata o jeho podobě by proto neměla končit u zjednodušených sloganů. Měla by začít otázkou, která je ve skutečnosti velmi jednoduchá:

Kdo financuje ty, kteří se snaží ovlivňovat českou politiku?

Když se objevila zpráva o odchodu Václava Moravce z České televize, země se prý otřásla v základech. Alespoň podle některých titulků. „Národ se postavil za Moravce,“ hlásají dramaticky, jako by se na Václavském náměstí shromáždily statisíce lidí s transparenty „Moravce nedáme!“.

Realita je ovšem poněkud střízlivější. Národ totiž zrovna stojí především ve frontách v supermarketu, na úřadech práce a na zastávkách autobusů. O tom, že by se spontánně organizoval na obranu televizního moderátora, zatím žádné spolehlivé zprávy nepřišly.

Přesto je fascinující, jak rychle se objevila ona známá formulace: „za ním stojí celý národ.“
Je to věta s překvapivě dlouhou historií.

Pamětníci dějin si možná vzpomenou, že podobná tvrzení zaznívala i v době protektorátu. Tehdejší propaganda s oblibou zdůrazňovala, že za ministrem školství a národní osvěty Emanuelem Moravcem stojí český národ. Noviny tehdy ujišťovaly veřejnost, že lid stojí pevně za svým ministrem, že jej podporuje a že jeho hlas je hlasem národa.

Dějiny pak ukázaly dvě drobné komplikace:

Národ si o tom myslel něco trochu jiného.

Propaganda měla občas tendenci zaměňovat přání za realitu.

Dnešní situace je samozřejmě úplně jiná. Nikdo nikoho nenutí psát oslavné titulky a nikdo nemusí chodit na povinné manifestace. O to zajímavější je, že se staré formulace vracejí samy od sebe.

Stačí jeden mediální titulek a náhle se dozvídáme, že „národ stojí“.
Za moderátorem.
Za komentátorem.
Někdy dokonce i za reality-show soutěžícím.

Možná by stálo za to zavést jednoduchý test. Kdykoli někdo napíše, že „za někým stojí celý národ“, měl by zároveň doložit fotografii toho národa. Ideálně širokoúhlou, aby se tam vešlo všech deset milionů lidí.

Do té doby se můžeme jen domnívat, že národ stojí spíš za svými běžnými starostmi než za mediálními ikonami.

A Václav Moravec? Ten pravděpodobně přežije i bez toho, aby za ním stál celý národ.
Historie totiž ukazuje, že když média začnou příliš často mluvit jménem národa, je to obvykle okamžik, kdy by měl být národ trochu ve střehu.

Po více než dvou dekádách končí v České televizi muž, který se stal téměř přírodním úkazem českého mediálního prostoru – Václav Moravec. Po 21 letech pravidelného vysílání jeho pověstných Otázek nebo spíš Pohádek se uzavírá jedna epocha. A jako u každé epopeje se nabízí otázka: jde o přirozený konec, nebo o zásah jakýchsi kontrarevolučních sil, které se rozhodly přepsat nedělní odpoledne?

Moravec byl totiž něco jako geopolitická konstanta. V době, kdy se měnily vlády, prezidenti i trendy v mediální dietě národa, on zůstával. V českém mediálním kalendáři existovaly tři jistoty: Vánoce, volby a Moravcovy otázky.

Pro představu o historické stabilitě tohoto jevu postačí jednoduché srovnání. Za dobu, kdy v Československé socialistické republice dočasně pobývala spřátelená sovětská vojska, se v čele Komunistické strany Sovětského svazu vystřídali čtyři generální tajemníci:
Leonid Brežněv, Jurij Andropov, Konstantin Černěnko a Michail Gorbačov.

A zatímco v Kremlu se střídali muži v šedých oblecích, sovětská vojska v Československu zůstávala.

Podobně poeticky působí i situace v České televizi. Generální ředitelé přicházeli a odcházeli, ale Moravec zůstával. Od jeho nástupu se vystřídali tři ředitelé: Jiří Janeček, Petr Dvořák a Jan Souček.

Instituce se měnila, ale Moravec byl stálý jako programové schéma nedělního poledne.

Program, který vychovává člověka

Zde se nabízí ještě jedna zajímavá historická paralela. Jak Komunistická strana Sovětského svazu, tak i Česká televize se totiž vždy řídily programem.

V případě KSSS to byl program budování komunismu a vytváření „nového sovětského člověka“ – bytosti ideologicky uvědomělé, kolektivní a politicky správně orientované.

Ve veřejnoprávní televizi s názvem Česká televize byl program samozřejmě jiný. Ale princip zůstal překvapivě podobný: také zde existovala „tichá“ ambice vychovávat. Vychovávat informovaného, demokratického a správně orientovaného občana.

Nedělní politická debata se tak někdy podobala veřejné pedagogické hodině. Divák se mohl dozvědět nejen to, co si myslí politici, ale také – mezi řádky – co by si měl myslet správný divák. Samozřejmě pod bedlivým dohledem Václava Moravce.

Moravec jako mediální infrastruktura

Po dvaceti letech už Moravec nebyl jen moderátor. Byl infrastruktura. Něco mezi veřejnou službou, meteorologickým radarem a ústavním zvykem.

Politici přicházeli do jeho studia s pocitem, že vstupují do rituálního prostoru. Něco mezi parlamentní interpelací a maturitní zkouškou z politologie.

A český divák si na tento rituál zvykl. Neděle bez Moravce byla něco jako neděle bez knedlíků – teoreticky možná, ale kulturně podezřelá.

Kontrarevoluce v přímém přenosu?

Jeho odchod proto vyvolává otázku, která by ještě před pár lety zněla absurdně: není to začátek kontrarevoluce?

Nebo přesněji: končí v České televizi éra normalizované demokracie, která – alespoň podle kritických hlasů – občas působila jako fanclub politického stylu Miroslav Kalousek?

Moravcovy debaty totiž měly své stabilní dramaturgické prvky. Divák mohl někdy nabýt dojmu, že existuje určitý ideologický střed vesmíru, kolem něhož se politická debata otáčí. A že tento střed je definován velmi přesně – někde mezi rozpočtovou odpovědností, evropským liberalismem a ironickým povzdechem nad populismem.

Pro jedny to byla profesionální žurnalistika.
Pro druhé nedělní seminář z „jak být správně politicky dospělý pod vedením velkého Václava“.

Bažina se zavřela

Jeho odchod tak připomíná spíše konec epochy, uzavření bažiny, než běžnou personální změnu. V českém mediálním prostoru totiž existovalo celé politické pokolení, které prakticky nepoznalo dobu před Moravcem. Možná si někdo maximálně vzpomene na pořad Zuzany Bubílkové.

A nyní se ukazuje, že i mediální geologické vrstvy se mohou pohnout.

Možná se jen mění moderátor.
Možná se mění styl veřejné debaty.
A možná – jak by řekl ironik – končí i poslední stabilní relikt doby, kdy se generální ředitelé střídali, ale Moravec zůstával.

Stejně jako kdysi tajemníci v Kremlu.

Rozdíl je jen v tom, že tentokrát se z obrazovek nestahují vojska, ale pedagogický sbor nedělní politické výchovy.