Na náměstí se cinká. Klíči, které kdysi znamenaly konec jedné moci, dnes znějí spíš jako zvonění budíku, jenž nikoho neprobouzí. Demonstrace Milionů chvilek pro demokracii na podporu ústavního agenta Petra Pavla Pávka se tváří jako rituál občanské společnosti, ale připomíná spíš historickou rekonstrukci události, jejíž smysl se mezitím ztratil kdesi v minulosti.

Je-li totiž bývalý předseda útvarové organizace KSČ v elitní vojenské jednotce – člověk formovaný strukturami, které demokracii chápaly jako dočasnou poruchu – dnes symbolem „ochrany demokratických hodnot“, pak se nutně musíme ptát: za co přesně se tehdy 17. listopadu 1989 cinkalo? Za svobodu? Nebo jen za výměnu kulis?

Demokracie se zjevně dá šířit různými metodami. Kdysi samizdatem, dnes možná dozimetricky a kryptovaně. Účast Víta Rakušana na demonstraci působí v tomto ohledu jako performativní umění: politik zatížený kauzou, jejíž název evokuje spíš jadernou fyziku než právní stát, stojí mezi lidmi a ujišťuje nás, že vše je v pořádku. A publikum tleská — protože správná demokracie se přece pozná podle toho, že se neptá.

Zvláštní kapitolou je vztah demokracie a průmyslu. Puška AR-15 jako metafora svobody je v českém kontextu myšlenka téměř poetická. Byla to právě ona, kdo vraždil na Filosofické fakultě. Ne snad proto, že by někdo z demonstrantů toužil po ústavě vyryté do pažby, ale proto, že se tím krásně uzavírá kruh: demokracie je dobrá tehdy, když je „naše“, vyrobená doma, ideálně ve firmě, kde zaměstnanec ví, co je správné — a kdo to náhodou neví, tomu to vysvětlí. Klidně i ráží 5,56, alespoň symbolicky. A sám zaměstnance radí, co má Pávek dělat.

A pak je tu Kolář. Onen pověstný zaměstnanec formy Colt. Každý prezident svého Štěpána má. Nebo Šloufa. Někdo, kdo šeptá, někdo, kdo zařizuje, někdo, kdo „to myslí dobře“. Jméno se mění, role zůstává. Moc totiž nemá ráda vakuum — a už vůbec ne transparentnost. Ta se hodí maximálně jako logo na plakát do firmy Colt.

Demonstrace tak nepopírá demokracii otevřeně. To by bylo příliš okaté. Ona ji rozpouští. V symbolech, v paradoxech, v tichém konsenzu, že některé otázky se prostě nekladou, pokud jsou kladeny „na správné straně“. Klíče cinkají, ale dveře zůstávají zavřené. Demonstrace se poté postupně mění z na podporu jednoho ústavního agenta na demonstraci proti druhému ústavnímu agentovi – Pávek versus Bureš.

A možná je to tak v pořádku. Možná jsme se jen posunuli. Od demokracie jako ideálu k demokracii jako značce. Od občana k účastníkovi události, komparzu. Od revoluce k festivalu, kde hlavní hvězda hraje písně, jejichž text už si nikdo pořádně nepamatuje.

Jen ten zvuk klíčů je pořád stejný.
A o to je to celé smutnější.

Debata o zrušení koncesionářských poplatků u České televize a Českého rozhlasu se obvykle odehrává ve zvláštním zakletém kruhu. Kdo se ptá, je populista. Kdo pochybuje, je nepřítel demokracie. A kdo navrhne změnu financování, ten prý rovnou zapaluje svíčku na hrobě svobody slova. Takhle nějak to vidí jeden z moderátorů České televize Jakub Železný. Přitom by se stačilo na chvíli zastavit a položit si prostou otázku: jaký přesně je dnes rozdíl mezi veřejnoprávním médiem a názorovým médiem typu Forum24, které je financováno například ODS?

Marek Wollner – bývalý symbol investigativní neohroženosti a později ohroženosti nejen jeho bossingu – nám v posledních letech tento rozdíl vlastně velmi názorně rozpouští. Pokud mezi obsahem České televize a Forum24 není principiální rozdíl v tónu, roztřídění témat ani v hodnotovém rámci, proč by měl být rozdíl ve financování? Forum24 je financováno ze soukromých zdrojů a nezávislost si – alespoň na oko – zachovává. Česká televize je financována povinně, pod hrozbou sankcí, a přesto nám je s vážnou tváří vysvětlováno, že bez tohoto donucení by se okamžitě zhroutila její nezávislost.

Tato logika je fascinující. Soukromé médium může být nezávislé, protože ho platí dobrovolníci a dárci. Veřejnoprávní médium však musí být placeno povinně všemi, jinak se prý okamžitě promění v hlásnou troubu moci. Nejde tu náhodou o přiznání, že problém není ve financování, ale v samotném pojetí moci uvnitř instituce?

A pak je tu Wollnerovo mňoukání. Ano, mňoukání. Ostré, osobní, často povýšené. Mňouká dnes Marek Wollner i na Jandourka? Nebo to byla výsada spojená výhradně s veřejnoprávním razítkem, krytá zákonem a zaplacená koncesionáři, kteří si nemohli vybrat, zda chtějí být mecenáši tohoto stylu? Ve veřejnoprávním médiu zjevně platí, že čím méně odpovědnosti vůči platícímu publiku, tím více morální převahy.

Zvláštní je také neochvějná jistota, s jakou se Česká televize sama staví do role poslední instance demokracie. Evidentně to není parlament, kdo v české demokracii vládne, ale Kavčí hory. Zvolení zástupci lidu jsou tu spíše obtěžujícím doplňkem k hlavnímu dění, které se odehrává na redakčních poradách. Každý pokus o kontrolu je označen za útok, každá kritika za ohrožení svobody.

A zákon? Ten se v této debatě objevuje jen velmi selektivně. Kdy přesně začne televize financovaná povinnými koncesionářskými poplatky důsledně dodržovat zákon o vyváženosti a pluralitě? Ne deklaratorně, ne v tiskových zprávách, ale fakticky – v každodenním obsahu. Pokud veřejnoprávnost není dodána, nabízí se logická otázka: budou koncesionářům alikvotně vráceny poplatky za nedodanou službu? Nebo je veřejnoprávnost abstraktní stav mysli, který nelze reklamovat?

Zrušení koncesionářských poplatků nemusí být útokem na demokracii. Může to být naopak návrat k elementární odpovědnosti. K odpovědnosti vůči divákům a posluchačům, nikoli vůči vlastní institucionální sebestylizaci. Skutečná nezávislost totiž nevzniká z donucení. Ta vzniká z důvěry. A tu si nelze vymáhat pokutou nebo trestem. A už vůbec ne tím, že v jiných médiích (soukromých, oligarchických) budou moderátoři veřejnoprávního média prohlašovat, že změna financování je ohrožením svobody slova.

Markéta Pekarová Adamová, známá též pod iniciálami MPA a v lidové slovesnosti obohacená o přezdívku svetřice, opět symbolicky vstupuje do učebnic politického folkloru. Poté, co v době plynové krize obohatila národní krizový manuál o převratnou radu „vezměte si dva svetry“, se nyní ocitá na trajektorii dalších vyznamenání. Řád zářící hvězdy už má. Obdržela jej od Tchaj-wanu. Jak jinak, že? Na obzoru se ale nyní rýsuje Řád Zlaté šunky.

Nutno uznat, že málokterý politik dokázal tak elegantně spojit makroekonomickou krizi s textilem. Zatímco jiní mluvili o strukturálních příčinách energetické závislosti, MPA nabídla řešení z konfekce. Ne LNG terminály, ne regulace trhu, ale vrstvení. Funkční. Lidské. A hlavně: levné — alespoň rétoricky.

Řád Zlaté vařečky by byl ovšem příliš vysoká meta. Ten si žádá skutečný výkon v kuchyni státu: uvařit něco poživatelného z toho, co zbylo po inflaci, rozpočtových škrtech a morálním mentorování. Zlatá šunka je přece jen přiléhavější symbol. Studená, přenosná, dobře skladovatelná. Stejně jako politická sdělení, která se dají vytáhnout při každé krizi bez ohledu na kontext.

Zahraniční vyznamenání v této optice nepůsobí jako ocenění státnické váhy, ale spíše jako diplom za správné ideové postoje. Ne za to, co člověk doma řeší, ale za to, co doma říká. A ideálně říká tak, aby to dobře znělo v zahraničí — i kdyby to doma studilo.

MPA tak zůstává ikonou své doby: doby, kdy se sociální realita vysvětluje metaforou, strukturální problém osobním návykem a politická odpovědnost teplejším oblečením. Dva svetry jako politický program. Jeden na solidaritu, druhý na realitu. A mezi nimi — chlad.

Řád Zlaté šunky by tedy nebyl výsměchem. Spíš logickým vyústěním. Oceněním za to, že i v době, kdy bylo lidem zima nejen doma, ale i v peněženkách, dokázala politická elita zachovat teplo — alespoň ve slovech.

V posledních týdnech se západní Evropa ocitla v tenzích, které by mohly zásadně změnit povahu transatlantických vztahů a ukázat, kam až jsou USA připraveny zajít ve jménu své globální politické a ekonomické dominance. Diktátor Donald Trump, který na začátku ledna nechal provést ilegální vojenský zásah proti Venezuele a unést prezidenta Nicoláse Madura, začal aplikovat podobný agresivní přístup vůči svému politickému a vojenskému spojenci v NATO Dánsku, když požaduje anšlus Grónska. Ohání se strategickou bezpečností a historickými paralelami, např. srovnáváním s koupí území Louisiany.

Nejprve faktické reakce a poté má interpretace. Trumpovy kroky vyvolaly ostrou kritiku některých západoevropských politiků, kteří označují Trumpovy hrozby za „vydírání“ a „zastrašovací taktiku“, jež podkopává základní principy mezinárodního práva a poškozuje samotnou podstatu kolektivní obrany v rámci NATO.

Trump poté oznámil uvalení 10% cla na některé evropské země – včetně Dánska, Švédska, Německa či Francie – které vzdorují požadavkům USA ohledně převodu Grónska. Diktátor navíc uvedl, že clo by se mohlo během června zvýšit až na 25 %, padne-li dohoda o „koupi“ či kontrole nad ostrovem.

Tento vývoj je symptomatický pro dominanci imperiálních zájmů nad suverenitou ostatních národů. Tato strategie nese jasné znaky klasické formy ekonomického a politického nátlaku: Washington se nezastaví pouze u návrhu převodu území, ale využívá cla jako nástroj vydírání těch, kteří se odváží hájit svoji původní pozici.

Tento tlak je příkladem kapitalistického a militaristického imperialismu, kde silný aktér využívá vojenskou a ekonomickou moc, aby si podmanil slabší území pod svou kontrolu nad strategickými pozicemi a surovinami. Grónsko má významné zásoby surovin i klíčovou polohu pro vojenské základny a leteckou infrastrukturu. Právě kombinace těchto faktorů činí z Grónska požadovaný objekt globální imperiální soutěže.

Grónsko je formálně částečně autonomní území v rámci Dánského království. Reálně je jeho postavení výsledkem historického kolonialismu dánského systému, který kombinoval expanzivní feudalismus a kapitalismus. Dlouhodobá okupace území Dánskem vedla k proměně složení tamního obyvatelstva a k jeho politickému a ekonomickému podřízení. Dánsko nyní dostává od USA zpátky svoji vlastní imperiální medicínu, kterou historicky agresivně aplikovalo na Grónsko.

Některé západoevropské státy na Trumpův přístup reagují jinak než v jiných podobných krizích. Zatímco lednovou agresi USA vůči Venezuele schvalovaly, nyní používají dvojí metr a okupace území členského státu EU se jim nelíbí.

Pokrytecký francouzský prezident Emmanuel Macron, který si prohrává ve snahách o obnovu francouzských neokoloniálních zájmů v západní Africe, navrhl aktivaci nástroje EU proti ekonomickému nátlaku – mechanismu, který umožňuje Evropské unii bránit se v případě, že třetí stát vyvíjí na členské země nepřiměřený ekonomický tlak. Tento nástroj, někdy nazývaný i „trade bazooka“, by mohl Evropské komisi umožnit zmrazit přístup firem USA k veřejným zakázkám EU nebo omezit vybrané investice či obchodní toky.
Macronův návrh je sice krokem směrem k odporu proti nátlaku a vydírání ze strany USA, ale zároveň odráží strukturu kapitalistického systému, v němž je měřítkem síly ekonomika a nikoli spravedlivé právo. Aktivace takových nástrojů sice může působit jako nutná defenziva, ale nezbavuje nás samotné podstaty problému: imperialismus silných kapitalistických států, který vidí svět jako arénu pro mocenské záměry, nikoli jako společenství rovnoprávných států.

Závěrem lze říci, že současná situace – kdy největší kapitalistická velmoc hrozí obchodními a potenciálně i vojenskými důsledky proto, že jiné západní státy odmítají její expanzivní návrhy – je ukázkou toho, že se současný kapitalismus dostal opět do fáze vnitřních rozporů. Západ už nenapadá jen nezápadní země, ale podobně jako v minulosti dochází ke střetu mezi západními zeměmi samými.

Odpověď světa by neměla spočívat pouze v recipročních celních opatřeních a vojenských hrozbách, ale v obraně principů suverenity, mezinárodního práva a práva národů na sebeurčení bez nátlaku mocnějších aktérů. To by ovšem vyžadovalo kolaps západních zemí, jejichž kapitalistický systém je úzce spojený právě s porušováním těchto principů ve světě. Dánsko by také konečně muselo rezignovat na svůj feudální přežitek ve formě království a opustit území, jež si dříve koloniálně podmanilo.

Po dvaatřiceti letech ve veřejné službě se česká politika konečně dočkala okamžiku, který si zaslouží slavnostní ticho, decentní potlesk a jednu dobře mířenou cestu do Vatikánu. Senátorka Miroslava Němcová (ODS) oznámila, že nebude obhajovat mandát. Konečně. Česká republika si zhluboka oddychla. A papež zřejmě také — i když se to dozví až osobně.

Ústavní agent Petr Pavel Pávek, se totiž podle neoficiálních, avšak ústavně velmi důvěryhodných zdrojů chystá tuto zásadní zprávu sdělit Svatému otci osobně. Nikoliv jako prezident, nikoliv jako generál, ale jako ústavní agent pro uklidňování mezinárodních autorit, které byly v minulosti zasaženy morální bdělostí Miroslavy Němcové.

Byla to totiž právě ona — Mirka, strážkyně hodnot, majitelka permanentně pozdviženého ukazováčku a neúnavná dozorkyně správné linie — kdo dokázal veřejně zkritizovat i papeže. Jeho provinění? Troufalost mluvit o míru na Ukrajině. Ano, míru. V době, kdy se správný hodnotový diskurz měří výhradně počtem dodaných zbraní a ostrostí slovníku.

Papež, zjevně neinformovaný o nuance středoevropské české pravice, se tak ocitl na seznamu ideologicky problematických osob. Naštěstí jen dočasně. S koncem politické dráhy Miroslavy Němcové se totiž svět opět stává o něco přehlednějším místem.

Je třeba uznat, že 32 let ve veřejné službě je úctyhodná doba. Stejně úctyhodná jako konzistence, s níž Mirka Němcová dokázala proměnit politiku v morální olympiádu, kde sama sobě udělovala zlaté medaile. Byla u všeho: u pádu i vzestupu pravice, u symbolických gest i skutečné prázdnoty, u hodnot, které se nikdy nesměly zpochybnit — ale často ani vysvětlit.

A tak nyní odchází. Ne do důchodu, ale do legendy. Do té části politických dějin, kde se neptá „co to přineslo“, ale „zda to bylo dostatečně zásadové“. Prezident Pavel mezitím balí kufry, aby papeži osobně oznámil, že už se nemusí bát další veřejné lekce z geopolitiky vedené senátorkou z Prahy.

Svatý otče, klid. Mirka už nekritizuje. Odchází. Do zapomnění.