Česká politika má zvláštní schopnost vracet se k dávno známým scénářům. Ne vždy se opakují stejní lidé, málokdy zazní přesně stejná slova a historické okolnosti jsou samozřejmě jiné. Přesto lze někdy rozeznat podobnou politickou technologii: nejprve vznikne konflikt, potom se z něj stane otázka hodnot, následně nastoupí známé osobnosti, občanské iniciativy, studenti, média a nakonec prezident, který celé věci poskytne morální autoritu.
Právě takový pohled se nabízí při srovnání televizní krize z let 2000–2001 se sporem o Českou televizi a Český rozhlas v roce 2026.
Bylo by přehnané tvrdit, že dnes někdo podle přesně rozepsaného plánu kopíruje události před čtvrt stoletím. Pro takové tvrzení neexistuje jasný důkaz. Ale stejně chybné by bylo ignorovat množství personálních, organizačních a rétorických podobností. Některé jsou natolik konkrétní, že už je nelze odbýt pouhou náhodou.
Televizní krize nezačala Hodačem
Zjednodušený výklad roku 2000 říká: Rada České televize zvolila Jiřího Hodače, zaměstnanci se vzbouřili a veřejnost je začala podporovat.
Jenže historická chronologie je komplikovanější.
Česká televize sama dnes připomíná, že iniciativa Česká televize – věc veřejná vznikla mezi odvoláním Dušana Chmelíčka a zvolením Jiřího Hodače. Už před Hodačem tedy existovala organizovaná iniciativa požadující mimo jiné odvolání Rady ČT. Hodačova volba 20. prosince 2000 byla spíše rozbuškou již existujícího konfliktu než jeho skutečným počátkem.
Ještě zajímavější je svědectví Aleny Müllerové z veřejného slyšení Senátu. Müllerová tehdy vystupovala jako mluvčí iniciativy Česká televize – věc veřejná a hlavní dramaturgyně ČT. Popsala vznik několika paralelních složek protestního hnutí: krizového výboru zpravodajství, odborů a občanské iniciativy ČT – věc veřejná. Podle jejího popisu se zaměstnanci, tvůrci a lidé z okolí televize spojovali již před samotným vrcholem krize.
Také současná Česká televize připouští něco, co se dnes připomíná méně často: během krize obě strany překračovaly zákonný rámec a obě konkurenční podoby zpravodajství byly nevyvážené. To je důležitá protiváha romantickému obrazu „čistého boje za svobodu“.
Televizní krize byla skutečným střetem o charakter veřejnoprávní instituce. Zároveň ale byla politickým konfliktem, v němž televize přestala být pouze prostředníkem a sama se stala jedním z aktérů.
Havel: občanská společnost, novináři a pravda
Do této atmosféry vstoupil prezident Václav Havel.
V novoročním projevu 1. ledna 2001 rozsáhle vyzdvihoval občanská sdružení a iniciativy vznikající „zdola“. Fungující demokracii si podle něj bez této větve občanské společnosti nelze představit. Bezprostředně poté hovořil o novinářích, kteří se chtějí svobodně a nezávisle dobrat pravdy.
To všechno zaznívalo uprostřed televizní krize.
Prezident se tak nestavěl pouze do role neutrálního moderátora. Poskytoval určité části konfliktu morální legitimitu: občanská společnost jako korekce stranické politiky, novináři jako obránci pravdy a prezident jako autorita stojící nad běžným stranickým konfliktem.
Právě tento model je důležitější než hledání jednotlivých vět, které měl Petr Pavel po Havlovi „opsat“. Doslovné opisování zatím doloženo není. Nápadná je spíše kontinuita politického jazyka a konstrukce legitimity.
Rok 2026: stejná logika „zevnitř i zvenku“
Tady se současnost začíná roku 2000 skutečně přibližovat.
Iniciativa Milion chvilek 27. ledna 2026 napsala při komentování odporu uvnitř ČT něco mimořádně zajímavého. Připomněla přímo rok 2000 a uvedla, že tehdy se veřejnoprávní média podařilo ubránit a posílit díky společnému úsilí „zevnitř i zvenku“. Zároveň slíbila, že občanská společnost Českou televizi a Český rozhlas znovu nenechá samotné.
To je důležité proto, že analogii s televizní krizí nevytvářejí pouze kritici dnešních protestů. Sami jejich aktéři se k roku 2000 hlásí jako k pozitivnímu precedentu.
Schéma potom skutečně postupně vzniklo:
zaměstnanecký odpor uvnitř médií,
odbory,
iniciativa Veřejnoprávně,
studentské protesty,
Média nedáme!,
Milion chvilek,
demonstrace,
stávka,
a nakonec prezident republiky.
Nejde o důkaz jednotného vedení. Jde ale o doložitelnou souhru různých center se stejným politickým cílem.
Petr Pavel a 21. srpen: z financování médií se stává nový rok 1968
Nejsilnějším bodem celé současné rétoriky je Pavlův projev z 21. srpna 2026 před budovou Českého rozhlasu.
Prezident už nevedl pouze odbornou polemiku o tom, zda mají být ČT a ČRo financovány z koncesionářských poplatků nebo státního rozpočtu. Současný spor zasadil přímo do historického rámce okupace Československa.
Hovořil o tlaku na svobodu a nezávislost veřejnoprávních médií a současný tlak charakterizoval jako „plíživější“ než ten, který v roce 1968 představovali ozbrojení okupanti. Občany potom vyzval, aby se médií zastali, a zakončil parafrází rozhlasového hesla: „Jsou s námi – buďme s nimi.“
Právě tady se odehrává zásadní rétorický posun.
Na jedné straně stojí legitimní politická otázka: jak financovat veřejnoprávní média. Existují přece demokratické západní státy, které používají odlišné modely financování.
Na druhé straně vzniká interpretace, v níž se spor o financování přibližuje obraně rozhlasu proti sovětské okupaci.
Takové přirovnání má obrovskou mobilizační sílu. Současně ale znemožňuje běžnou demokratickou diskusi. Politik, který navrhne jiný model financování, už potom není pouze zastáncem jiné veřejné politiky. Může být symbolicky postaven do role někoho, před kým je nutné „bránit média“ podobně jako v dramatických okamžicích národních dějin. Probíhá de facto nálepkování lidí s odlišným názorem na financování veřejnoprávních médií.
To je mimořádně silná a velice nebezpečná politická zbraň.
Stejní lidé po pětadvaceti letech
Ještě zajímavější než podobná rétorika jsou konkrétní lidé. Pojďme se na některé konkrétní osoby podívat blíže:
Jan Moláček
Jan Moláček byl mluvčím stávkujících zaměstnanců ČT na přelomu let 2000–2001. S odstupem let vzpomínal, že si Češi tehdy nezávislou veřejnoprávní televizi podle jeho názoru „vynutili na demonstracích“.
V roce 2026 se znovu objevuje mezi výraznými osobnostmi zaměstnaneckého odporu kolem iniciativy Veřejnoprávně. Česká televize jej uvádí ve spojení se stávkovou pohotovostí ČT a ČRo.
Tady už nejde o ideovou podobnost. Jde o stejného člověka ve velmi podobném typu konfliktu o čtvrt století později.
Břetislav Rychlík
Břetislav Rychlík byl v prosinci 2000 mluvčím ČT – věc veřejná. Už 19. prosince, tedy ještě před vrcholem televizní krize, vystupoval proti postupu Rady ČT.
V lednu 2001 za iniciativu požadoval dokonce odchod konkrétních politiků — Kateřiny Dostálové, Miloslava Kučery a Ivana Langera. Zajímavé je, že stávkující redaktoři ČT se tehdy od tohoto požadavku distancovali.
Dnes je Rychlík senátorem a veřejnoprávní média označuje za jedno ze svých dlouhodobých politických témat. Sám připomíná, že patřil k zakladatelům ČT – věc veřejná.
To ukazuje jednu důležitou věc z historie roku 2000: mediální protest měl schopnost přerůst do standardní politiky.
Alena Müllerová
Alena Müllerová byla podle oficiálního protokolu Senátu v roce 2001 mluvčí ČT – věc veřejná.
Dnes působí v managementu České televize Alena Obermann Müllerová, která podle ČT pracuje v instituci od roku 1998 a od listopadu 2025 řídí divizi Strategický rozvoj a AI. Profesní kontinuita a údaje o kariéře velmi silně odpovídají téže osobě.
Je proto přinejmenším pozoruhodné, že zkušenost televizní krize není v dnešní ČT pouze dávnou historií. Jedna z jejích významných protagonistek je dnes přímo součástí vysokého managementu televize.
Přímé mosty k Petru Pavlovi
Ještě silnější je několik vazeb mezi prostředím roku 2000 a dnešním prezidentem.
Jiří Pehe
Jiří Pehe byl v letech 1997–1999 ředitelem Politického odboru Kanceláře prezidenta Václava Havla a spoluzakládal Impuls 99, jednu z významných občanských iniciativ období opoziční smlouvy.
Dnes je oficiálně členem panelu zahraničněpolitických konzultantů prezidenta Petra Pavla. To uvádí přímo Pražský hrad.
Máme tedy přímou personální osu:
Havlův Hrad → Impuls 99 → občanská mobilizace období televizní krize → Pavlův poradní okruh.
To není konspirace. Je to veřejně doložitelná politická kontinuita.
Michael Žantovský
Podobně Michael Žantovský.
Byl Havlovým mluvčím a poradcem, patřil k zakládajícím členům Občanského fóra a později vedl Knihovnu Václava Havla.
Dnes sedí ve stejném zahraničněpolitickém panelu Petra Pavla.
Pavlův Hrad tak v určitém smyslu nese personální dědictví Havlova Hradu zcela otevřeně.
Václav Marhoul
Václav Marhoul patřil k výrazným osobnostem mobilizace během televizní krize.
O dvaadvacet let později byl přímo součástí Pavlovy kampaně. Po volbách sám uvedl, že pro Pavla osm měsíců pracoval, od června 2022 s ním objížděl republiku a moderoval jeho besedy.
To je ještě přímější spojnice:
aktivista demonstrací kolem ČT 2000/2001 → aktivní spolupracovník Pavlovy prezidentské kampaně.
Tomáš Richter
Další zajímavá osoba se pohybuje na průsečíku Havlova Hradu, médií a Pavlovy kampaně.
Tomáš Richter zahájil svou kariéru v roce 1990 v analytickém oddělení Kanceláře prezidenta Václava Havla. Později spoluzaložil Nadační fond nezávislé žurnalistiky, stál u založení českého Deníku N a od konce roku 2019 se aktivně podílel na přípravě prezidentské kandidatury Petra Pavla. Ve volebním týmu odpovídal za finance a fundraising (získávání peněz od různých dárců) a po vítězství se stal vedoucím Pavlova poradního týmu. To všechno uvádí přímo Pražský hrad.
Opět nejde o důkaz nějakého tajného řízení médií. Je to však pozoruhodná personální spojnice prezident – nezávislá žurnalistika – Havlův Hrad.
Od televizní krize k profesionální občanské politice
Rok 2000 také ukazuje, co se může stát po úspěšné občanské mobilizaci.
Prostředí televizní krize se po roce 2001 neztratilo. Část lidí přešla do širších občanských iniciativ a vznikaly instituce zaměřené na ovlivňování veřejné politiky.
Například Institut Demokracie pro všechny získal v roce 2002 od Open Society Fund Praha 600 tisíc korun na projekt nazvaný přímo „Praktické ovlivňování normotvorného procesu“.
Dalších 125 800 korun dostal na projekt hodnotící předchozí volební období a stav demokracie.
Samo o sobě na tom není nic nelegitimního. Občanská společnost běžně usiluje o změnu zákonů a získává grantové prostředky.
Podstatný je ale mechanismus:
protest → občanská síť → profesionalizace → legislativní advokacie → vstup některých osobností do standardní politiky.
Právě tento vývoj je při pohledu na současné protestní iniciativy zajímavější než jednoduchá otázka, kdo komu telefonoval.
Milion chvilek a personální kontinuita
Další spojnicí je Monika Šatavová.
Ve výroční zprávě Milionu chvilek za rok 2020 se sama představuje jako člověk, jehož dlouhodobá občanská angažovanost vedla přes spolky, nadace, ministerstvo a Parlament až do „gravitačního okruhu“ Milionu chvilek.
V roce 2021 byla finanční ředitelkou organizace a patřila mezi lidi, kteří spolu s vedením rozhodovali o činnostech a projektech spolku.
A ještě v roce 2023 ji výroční zpráva uvádí zároveň jako členku spolku a finanční ředitelku.
Šatavová přitom patřila už do prostředí občanských iniciativ formujících se po televizní krizi a Brandýského fóra.
To vytváří další dlouhou personální linku:
občanská síť po televizní krizi → profesionalizovaná občanská společnost → Milion chvilek.
Opět: není to důkaz, že dnešní Milion chvilek řídí stejná skupina jako ČT – věc veřejná. Ale je to důkaz, že mezi oběma prostředími existují personální mosty.
A pak je tu zvláštní paradox svobody slova
Současný konflikt získává další rozměr, pokud jej spojíme s debatou o internetu.
Petr Pavel na jedné straně velmi silně zdůrazňuje nezávislost veřejnoprávních médií.
Současně ale v lednu 2026 veřejně navrhoval, že sociální sítě by mohly být méně zneužitelné, kdyby uživatelé museli vystupovat pod skutečnou identitou. Argumentoval falešnými účty, manipulací veřejného mínění a tím, že „bezbřehá svoboda“ na sítích může destabilizovat demokratický systém.
V únoru se přiklonil také k zákazu sociálních sítí pro děti mladší patnácti let a anonymitu znovu označil za problém.
Pavel Fischer, který Petra Pavla ve druhém kole prezidentské volby veřejně podporoval, už v roce 2022 napsal, že svoboda slova není neomezená a že může být ve veřejném zájmu ji omezovat, například v případě ruské propagandy.
A průzkumy CEDMO/MEDIAN přinášejí ještě zajímavější údaj: v jedné z opakovaných vln souhlasilo 83 procent voličů Petra Pavla s tvrzením, že je správné, aby stát omezil nebo znemožnil působení médií šířících nepravdivé či manipulativní informace. Mezi voliči Andreje Babiše to bylo 57 procent.
Vzniká tím paradox, který si zaslouží veřejnou diskusi:
veřejnoprávní média mají být maximálně chráněna před politickým tlakem, ale současně velká část stejného politického prostředí připouští, aby stát omezoval jiné části informačního prostoru.
Otázka potom nezní pouze „jste pro svobodu médií?“.
Měla by znít:
„Pro svobodu kterých médií a kdo rozhodne, která média si ji ještě zaslouží?“
Je tu televizní krize 2.0?
Odpověď musí být opatrnější než politický slogan.
Ne, rok 2026 není kopií roku 2000.
V roce 2000 došlo ke skutečnému vnitřnímu rozštěpení České televize, paralelnímu zpravodajství, zhroucení běžné řídicí struktury a situaci, kdy podle samotné ČT obě strany překračovaly zákonné mantinely.
Dnes nic takového nenastalo.
Současně ale nelze ignorovat množství podobností:
protestní infrastruktura existovala před bezprostředním vrcholem konfliktu;
zaměstnanci médií se stali politickým aktérem;
následovala občanská a studentská mobilizace;
zapojily se známé kulturní osobnosti;
samotná veřejnoprávní média se během stávky podílela na komunikaci protestu;
spor se přesunul z odborné roviny do morální roviny „obrany demokracie“;
prezident se postavil na stranu protestního rámce;
někteří lidé z roku 2000 jsou aktivní znovu;
další osoby z tehdejšího občanského a havlovského prostředí dnes najdeme přímo v okolí Petra Pavla.
A především: samotná iniciativa Milion chvilek veřejně připomněla rok 2000 jako model úspěšného společného působení „zevnitř i zvenku“.
To je možná vůbec nejdůležitější detail.
Nehledejme tajného režiséra. Sledujme mechanismus
Pokušení všech politických konfliktů spočívá v nalezení jednoho skrytého centra, které údajně všechno ovládá.
Dosavadní data zatím takový závěr neumožňují.
Nenalezl jsme dokument dokazující:
Hrad → Milion chvilek → Veřejnoprávně → zaměstnanci ČT → studenti.
Nic takového nelze seriózně tvrdit.
Máme ale něco jiného, co je podle mě politicky zajímavější.
Existuje síť vzájemně se podporujících aktérů, z nichž část má společnou historickou zkušenost, část stejné hodnotové zázemí a část dokonce přímou personální kontinuitu z období Václava Havla a televizní krize.
Pavlův Hrad dnes oficiálně využívá Jiřího Peheho a Michaela Žantovského.
V Pavlově kampani pracoval Václav Marhoul.
Přípravu Pavlovy kandidatury pomáhal financovat a organizovat Tomáš Richter, člověk s minulostí v Havlově Kanceláři prezidenta a s vazbou na Nadační fond nezávislé žurnalistiky a Deník N.
Jan Moláček byl mluvčím televizních stávkujících v roce 2000 a je znovu aktivní v roce 2026.
Břetislav Rychlík byl mluvčím ČT – věc veřejná a dnes je senátorem veřejně bojujícím za současný model veřejnoprávních médií.
A Alena Müllerová, mluvčí ČT – věc veřejná, má podle dostupných biografických údajů přímou profesní kontinuitu k dnešnímu vysokému managementu České televize.
To je dost materiálu na to, abychom se minimálně ptali, nakolik se česká politická kultura skutečně posunula od roku 2000 a nakolik pouze obléká staré modely občanské a mediální mobilizace do nového kabátu.
Havel 2001, Pavel 2026
Nakonec se tedy vracíme k prezidentům.
Havel během televizní krize mluvil o občanské společnosti, novinářích, pravdě a potřebě, aby politika respektovala iniciativy vznikající zdola.
Pavel o pětadvacet let později hovoří o médiích jako o pilíři demokracie, vyzývá občany, aby se postavili na jejich obranu, a svůj apel spojuje přímo s okupací roku 1968.
Mezi oběma prezidenty existuje personální most prostřednictvím lidí jako Pehe či Žantovský a širší kulturní kontinuita prostřednictvím osobností, které podporovaly televizní protest a později Petra Pavla. Jako například Zdeněk Svěrák.
Proto bych dnes nehovořil o „náhodné podobnosti“.
Přesnější je říct, že část dnešní politické a občanské elity pokračuje ve stejné tradici, která se výrazně zformovala během havlovské éry a televizní krize.
Je legitimní tuto tradici podporovat.
Stejně legitimní je ji kritizovat.
Problematické by bylo pouze jedno: tvrdit veřejnosti, že žádná taková historická a personální kontinuita neexistuje.
Existuje. Je veřejně dohledatelná.
Otázkou není, zda Petr Pavel zorganizoval novou televizní krizi. Pro takový závěr zatím důkazy nejsou.
Mnohem podstatnější otázka zní jinak:
Nevytváří se před našima očima znovu stejný politický mechanismus, v němž se spor s demokraticky zvolenou parlamentní většinou přenese z parlamentu do médií a na ulici, podpoří jej kulturní celebrity a občanské iniciativy a prezident mu nakonec poskytne morální legitimitu jako „obraně demokracie“?
Rok 2000 ukazuje, že takový mechanismus v České republice jednou fungoval.
Rok 2026 ukazuje, že jeho historická paměť rozhodně nezmizela.
A možná právě proto bychom dnes měli být velmi opatrní pokaždé, když nám někdo tvrdí, že stojíme před jednoduchou volbou mezi „obhájci svobody“ a „nepřáteli demokracie“.
Demokracie totiž není pouze právo demonstrovat a bránit vlastní představu médií.
Je to také schopnost připustit, že demokratická většina může chtít veřejné instituce organizovat a financovat jinak — aniž by byla automaticky přirovnávána k tankům ze srpna 1968.
