Tak se nám ta plynovodní detektivka začíná pěkně zamotávat. Polsko, ještě donedávna hlasitý advokát nekompromisního postupu proti ruským „energetickým zbraním“, teď skrze premiéra Donalda Tuska oznamuje, že vydání podezřelého Ukrajince do Německa rozhodně není v polském zájmu. A to i přesto, že právě Německo – tedy země, která Nord Stream financovala a považovala za svůj strategický projekt – má zájem případ objasnit.

Zajímavé. Když měl být pachatelem Kreml, šlo to jako po másle – obviňování, sankce, morální jistota. Ale jakmile se vyšetřování začalo podivně stáčet jiným směrem, zájem o „pravdu“ se u některých evropských vlád začal vytrácet – včetně té české, když jí šéfoval osvětový vůdce Petr Fiala. Najednou to není vhodná doba, není to v zájmu, není to nutné. Možná ani bezpečné, protože by skutečně zjistilo, kde se nachází pravda.

Donald Tusk, muž s bohatými zkušenostmi z evropských institucí, k tomu dodal, že „stydět by se mělo Rusko“. To jistě, ale otázkou zůstává – za co přesně? Za samotnou existenci? Nebo za to, že tentokrát zrovna nevyhodilo do povětří potrubí, které mu zajišťovalo miliardové příjmy? Jistě, odsouzeníhodný je současný konflikt na Ukrajině, který vede právě Rusko. O tom žádná. Každá válka je totiž špatná.

Nabízí se ale ironická teorie, že pachatelé útoku na plynovod Nord Stream nejsou z východu ani z Kyjeva, ale z úplně jiné sféry – třeba z hlubin Baltského moře. Možná se jedná o novou formu ekologického aktivismu hlubinných chobotnic, které už měly dost geopolitiky a rozhodly se vyřešit energetickou závislost po svém.

Samozřejmě, není radno dělat unáhlené závěry. Ale faktem je, že čím déle se kolem Nord Streamu mlží, tím méně to připomíná spravedlivé vyšetřování a tím víc geopolitické divadlo. Každý hraje svoji roli – Německo roli vyšetřovatele, Polsko bdělého ochránce vlastních zájmů a Ukrajina roli oběti, která nemůže být nikdy podezřelá.

Nakonec možná zjistíme, že pravda neleží ani v Moskvě, ani ve Varšavě, ani v Berlíně – ale na dně Baltu. Tam, kde už dávno leží i zbytky naší důvěry v evropskou upřímnost.

Funkce koordinátora strategické komunikace vlády končícího osvětového vůdce Petra Fialy měla být jedním z klíčových nástrojů, jak čelit „dezinformacím“, zlepšit vládní komunikaci a kultivovat veřejnou debatu. V praxi se však ukázalo, že pod vedením Otakara Foltýna, přezdívaného podle zkratky své funkce KoStraKoV, se tato mise proměnila spíše v sérii komunikačních neúspěchů, přešlapů a osobních excesů, urážek, než v konsolidovanou strategii.

Od komunikace ke konfrontaci

Foltýnovo působení bylo od počátku poznamenáno konfliktním stylem a tendencí reagovat na kritiku útočně. Z pozice, která měla spojovat a vysvětlovat, se často stávala katedra rozdělování a pohrdání. Jeho výrok o „sviních“, jímž údajně reagoval na oponenty vládní politiky, se stal symbolem selhání strategické komunikace v samotných základech.

Zatímco veřejnost očekávala, že koordinátor bude schopen nabídnout jasný a důstojný rámec komunikace s občany, Foltýn mnohdy působil, jako by převzal slovník z jiných dob – dob, kdy politická loajalita měla být důležitější než věcná diskuse.

Slovník druhé republiky

Nejednou se ve veřejném prostoru vyjadřoval o lidech s jiným názorem hanlivě, s nádechem moralizujícího pohrdání, které připomínalo tón druhé republiky či dokonce období protektorátu. V těchto momentech jako by ožívala rétorika někdejšího ministra národní osvěty Emanuela Moravce – ne snad v ideologickém obsahu, ale v postoji: „my jsme světlo, oni jsou tma“.

Je až symbolické, že úřad určený k potírání dezinformací se místy sám stal zdrojem dezinformačního stylu – především tím, že nahrazoval argumenty urážkami a zjednodušením.

Ztracený smysl strategie

Strategická komunikace není jen o tom, „říkat, co vláda chce“. Je o hledání společného jazyka mezi státem (potažmo vládou) a občanskou společností. Když se z ní stane prostředek moralizujícího paternalismu, ztrácí jak důvěryhodnost, tak účinnost.

Foltýnova éra v tomto směru ukázala, že bez kulturního, respektujícího jazyka není možné vytvářet strategii, která by obstála v demokratickém prostoru. Strategie bez empatie je jen propaganda s delším názvem.

Odchod Otakara Foltýna z funkce by měl být příležitostí k zamyšlení, co to vlastně znamená „strategická komunikace“ v demokratickém státě. Pokud má být skutečně strategická, musí být především kultivovaná, otevřená a schopná naslouchat.

Bez toho zůstane z ambiciózního projektu jen ironická zkratka – KoStraKoV – připomínka doby, kdy vláda měla koordinátora komunikace, ale nikoli komunikaci samu a snažila se lidem vštěpovat osvětu ve slovníku druhé republiky.

Všem, kdo jste v letošních volbách dali svůj hlas levici, kandidátkám a kandidátům KSČM a hnutí STAČILO! patří upřímné poděkování.

Možná to tentokrát nestačilo na zastoupení ve Sněmovně, ale váš hlas měl smysl. Každý z vás projevil přesvědčení, že solidarita, spravedlnost, mírová politika a lidskost mají v české společnosti své místo. Ukázali jste, že vám záleží na tom, aby se v této zemi žilo důstojně nejen několika vyvoleným, ale všem lidem — pracujícím, seniorům, rodinám, mladým lidem, kteří si hledají své místo.

Díky vám nezmizela z veřejné debaty myšlenka, že společnost má držet pohromadě, že nikdo by neměl zůstat sám, že úspěch jednoho by neměl znamenat pád druhého. Myšlenka sociálně spravedlivé společnosti je cílem, který musí být v budoucnosti naplněn.

Je přirozené cítit zklamání. Ale právě v takových chvílích se ukazuje, že politika není jen o výsledcích voleb, ale i o dlouhodobém úsilí, o občanské odpovědnosti a o víře, že věci lze měnit společně a spravedlivě.

Levice možná prohrála bitvu, ale hodnoty, které představuje, zůstávají mezi lidmi živé. Každý, kdo pomáhá druhým, kdo stojí při slabších, kdo věří ve férovost, slušnost a solidaritu, tvoří její skutečnou sílu.

Děkuji, že jste šli volit, že jste se nenechali odradit a že vám záleží na budoucnosti této země.

V evropském prostoru se v posledních letech stále silněji ozývají varování před možnou válkou s Ruskem. Vládní představitelé, generálové i vlivní analytici mluví o „přípravě na konflikt“, o „nutnosti odstrašení“ a o „zbrojní pohotovosti“ v podobě dronové zdi nebo muniční iniciativě. Na první pohled jde o reakci na reálnou hrozbu, která vychází z ruské agrese vůči Ukrajině. Pod povrchem se ale skrývá jiný příběh – příběh o mocenském a ekonomickém zájmu vojenskoprůmyslového komplexu, který má na válce a strachu z ní eminentní zájem.

Eisenhowerovo varování

Není náhoda, že to byl právě Dwight D. Eisenhower – generál, vrchní velitel spojeneckých vojsk a později americký prezident – kdo ve svém posledním televizním projevu v lednu 1961 varoval před „neoprávněným vlivem vojenskoprůmyslového komplexu“. Tento komplex, jak upozorňoval, spojuje politickou moc, armádu a zbrojařské korporace – například BAE Systems, Raytheon Technologies nebo český CSG M. Strnada, který měl za rok 2024 zisk 13 miliard. Síla onoho komplexu je natolik obrovská, že může ohrozit samotné demokratické procesy a posunout společnost k permanentnímu stavu napětí, kdy je válka nejen možností, ale i ekonomickou nutností.

Eisenhower měl obavy, že pokud se zbrojařský průmysl stane motorem hospodářství, začne produkovat nejen zbraně, ale i samotnou poptávku po jejich použití. To, co tehdy zaznívalo jako varování, dnes působí víc než prorocky.

Současná realita zbrojení

Zatímco obyvatelé Evropy čelí rostoucím životním nákladům, vládní rozpočty se přelévají do armádních zakázek. Raketové systémy, modernizace tanků, nákupy stíhaček páté generace – to vše se prodává veřejnosti jako „nezbytné zajištění bezpečnosti“. Jenže bezpečnost občanů se přitom měří úplně jinými parametry: dostupností bydlení, zdravotní péčí, kvalitním vzděláváním a stabilními pracovními místy. Masivní investice do zbraní tyto priority odsouvají na druhou kolej. V našich podmínkách to můžeme sledovat v podobě nárůstu bohatství zbrojařských magnátů typu M. Strnada, který se stal nejbohatším Čechem.

Zbrojní průmysl přitom není neutrální odvětví. Každá miliarda vložená do nových systémů obrany, ale i útoku znamená méně prostředků pro školy, nemocnice nebo ekologické projekty. Každý kontrakt podepsaný s nadnárodními zbrojařskými giganty posiluje jejich vliv na politická rozhodnutí. A každá dodávka zbraní do konfliktu prodlužuje válku, místo aby ji ukončovala. Z veřejného prostoru se vytratilo slovo mír a hledání diplomatických řešení konfliktů.

Logika nekonečné války

Kapitalismus v pozdní fázi našel v militarismu výnosný motor. Války, reálné i domnělé, poskytují trh, který nikdy neklesá – protože strach je snadno obnovitelný zdroj. Občané jsou přesvědčováni, že bez zbraní budou vydáni napospas nepříteli, i když se nachází například i tisíce kilometrů daleko. Vlády proto utrácejí horentní sumy za vojenské technologie, které většinou nikdy nebudou použity. Ale jejich výroba zajišťuje zisky a zaměstnanost ve specifických regionech, což politickým elitám poskytuje jednoduchou obhajobu.

Tak vzniká uzavřený kruh: hrozba konfliktu generuje zbrojení, zbrojení generuje další napětí, napětí ospravedlňuje další hrozby. Vojenskoprůmyslový komplex tak nepotřebuje skutečnou válku v plném rozsahu – stačí mu, když se lidé nikdy nezbaví pocitu, že válka je nevyhnutelná.

Mír jako radikální hodnota

Levice i racionálně uvažující člověk musí tento kruh odmítnout. Mír není naivní iluze ani slabost – je to nejvyšší civilizační hodnota, kterou lidstvo zná. Každý diplomatický průlom, každé příměří, každý rozhovor u jednacího stolu má větší cenu než celé arzenály zbraní. Historie dvacátého století nám poskytla dostatek důkazů, že válka nepřináší nic než destrukci, masové utrpení a trauma, které se přenáší na další generace.

Diplomatická řešení nejsou snadná. Vyžadují trpělivost, schopnost kompromisu a ochotu naslouchat i nepříjemným hlasům. Ale jejich výsledek – zachování života a stability – je nesrovnatelně hodnotnější než miliardové investice do zbrojení.

Pokud dnes slyšíme, že se musíme připravit na válku s Ruskem, měli bychom se ptát: kdo z této rétoriky těží? Jsou to skutečně obyvatelé, kteří touží po bezpečí? Nebo spíše akcionáři zbrojařských firem, jejichž zisky rostou úměrně s každým novým „balíčkem pomoci“ a každou další vlnou strachu? S tím úzce souvisí otázka nákupu útočných stíhaček F – 35, které jsou nosiči jaderných zbraní. Jestliže se jedná o útočná letadla, tak je na místě zásadní otázka: proti komu budeme útočit?

Eisenhowerovo varování je dnes aktuálnější než kdy dřív. Pokud nebudeme hledat cesty k míru, ocitneme se v pasti logiky nekonečného konfliktu. A to by byla největší prohra lidstva – prohra, kterou žádné zbraně nikdy nevykompenzují.

V posledních měsících a dnech se stále hlasitěji ozývají politici, generálové a mediální komentátoři, kteří volají po „přípravě na válku s Ruskem“. Znějí varovné hlasy o „nevyhnutelnosti“ konfliktu, o nutnosti masivního zbrojení, o posilování armádních rozpočtů. Zdánlivě jde o obranu a bezpečnost občanů. Ve skutečnosti však tato rétorika zní jako hudba pro uši jednoho z nejmocnějších hráčů současného kapitalismu – vojenskoprůmyslového komplexu.

Už prezident Dwight D. Eisenhower, sám voják a hrdina druhé světové války, velitel spojeneckých sil v Evropě, ve svém posledním veřejném projevu v roce 1961 varoval, že moc vojenskoprůmyslového komplexu může zásadně ohrozit samotnou demokracii. Věděl dobře, o čem mluví: jednou z největších hrozeb není nepřítel za hranicemi, ale zejména domácí lobby, která profituje z permanentního stavu napětí a strachu. Ne jinak je tomu v dnešní době v Evropě, stejně i v České republice, kdy jde Fialova vláda na ruku zbrojařům. Díky této logice se na prvním místě nejbohatších Čechů objevil Michal Strnad, zbrojař, který vydělává na válce, krvi a utrpení. Navíc se Fialova vláda snaží vyvolat iluzi strachu a napětí, že na nás Rusko brzy zaútočí. Toto napětí je stupňováno proto, aby mohl vojenskoprůmyslový komplex (v našem prostředí zejména strnadova firma CSG) jet na plné obrátky.

Dnes, více než šedesát let poté, se naplňují slova D. W. Eisenhowera víc, než kdy jindy. Každá dodávka zbraní, každý kontrakt na výrobu tanků, raket či dronů znamená miliardové zisky pro zbrojařské korporace. Čím déle přetrvává válka – ať už na Ukrajině, v jiných částech světa, nebo v hrozivých scénářích „budoucího konfliktu s Ruskem“ – tím víc se tento průmysl stává nenasytným. Místo aby státy hledaly cestu k míru, rozpočty se pumpují do zbrojení a občanům se tvrdí, že jde o jejich „bezpečnost“. Přesně tyto proklamace veřejnosti předkládá generál prezident Petr Pavel ve svém pojetí „řád a klid“, který je přes svého poradce Petra Koláře napojen na zbrojařskou firmu Colt. Což je další součást vojenskoprůmyslového komplexu.

Ale skutečná bezpečnost lidí neleží v tom, kolik stíhaček nebo jaderných hlavic má NATO, nýbrž v tom, zda se podaří zachovat mír. Hrůzy 20. století – dvě světové války, atomové bomby, desítky milionů mrtvých – by měly být dostatečným varováním před dalšími konflikty. Lidé chtějí žít, tvořit, budovat, ne umírat v zákopech nebo se třást hrůzou před raketovým útokem.

Proto je naléhavě potřeba obrátit pozornost od válečných příprav, neustálého zbrojení, k diplomatickým jednáním. Každý den, kdy státy odmítají jednat u jednacího stolu a místo toho posilují svůj vojenský arsenál, se lidstvo vzdaluje možnosti udržitelného míru. Zbraně nikdy nepřinášejí trvalé řešení – jen ničí, zabíjejí a připravují půdu pro další eskalace.

Musíme trvat na tom, že mír není slabost, ale největší hodnota, kterou máme. Budoucnost nesmí patřit generálům a akcionářům zbrojařských firem. Budoucnost musí patřit lidem, kteří odmítají být obětmi logiky nekonečných válek a kteří vědí, že diplomacie a mírová spolupráce jsou jedinou cestou, jak zachovat svět obyvatelný. Je nutné říci jasně ano míru, ne válkám!