Fake prezident

Fake prezident

Květen 21, 2024

Ukrajinskému prezidentovi V. Zelenskému, který byl tamním prezidentem zvolen v roce 2019, vypršel mandát. Nové volby, ve kterých by svůj post obhajoval, ale neproběhly a asi ani neproběhnou. V. Zelenskij tedy nadále zůstává prezidentem Ukrajiny. Nyní se tedy jedná o hlavu státu, která nebyla nikým zvolena. Můžeme tedy tvrdit, že nyní je na dané místo dosazena, respektive je mocnostmi tolerována. Ve své podstatě se nyní stal neomezeným vládcem Ukrajiny: diktátorem. Tato skutečnost vyhovuje zejména USA, ale i některým evropským mocnostem, protože Zelenského přímo podporují v konfliktu s Ruskem. Právě proto nikdo netlačí na jeho znovuzvolení. Z demokratické (pokud někdy demokracií byla) Ukrajiny se tím pádem stává autoritářský stát, protože se i přes probíhající vojenský konflikt, neuskutečnily nové prezidentské volby. To je v ostrém kontrastu s Ruskem, kde se i přes probíhající vojenský konflikt na Ukrajině nové volby uskutečnily a byl v nich prezidentem Ruské federace opětovně zvolen Vladimír Putin.

Jak to tedy ale bude dále s V. Zelenským, který nyní bude de facto samovládcem? S největší pravděpodobností jej po určitou dobu bude tolerovat americká CIA, které tento stav věcí určitě vyhovuje. Ostatně z minulosti známe mnoho případů podobného ražení, kdy CIA dosadila nebo následně odstranila mnohé hlavy států. Ať už přímo nebo většinou pomocí různých intrik. Zelenskému se tak může stát něco podobného, jako se stalo Mossadekovi v Iránu nebo Allendemu v Chile.

V pražském pojetí demokracie si tedy nedemokratické Rusko zvolilo během vojenského konfliktu svého prezidenta, zatímco „demokratická“ Ukrajina si nového prezidenta volit nemusela. Tímto aktem se Ukrajina z demokratické země přesunula k zemím autoritářským, kde je hlava státu dosazena nebo je její předchozí demokratický mandát prodloužen na neurčito. Tuto skutečnost už rovněž známe z historie a to Německa 30. let 20. století.

Ostatně v zemích s autoritářskými sklony se pravděpodobně inspiroval i P. Pavel, který je zcela jistě velkým přítelem V. Zelenského, když si spolu telefonují. Ostatně Pavlovo volební heslo „řád a klid“ je jako vystřižené z doby vlády A. Pinocheta v Chile. Jak tedy P. Pavel zareaguje na fakt, že V. Zelenskyj již není řádně zvoleným prezidentem Ukrajiny? Pravděpodobně čeští demokraté podpoří hlavu státu Ukrajiny bez mandátu, jako to v minulosti dělávala CIA. Ostatně ve struktuře naší BIS se jeden takový Koudelka již nachází.

Je tedy jasné, že lidový prezident Petr Pavel je jen nepovedenou karikaturou Václava Havla. Velkého humanisty s humanitárním bombardováním. Ten by určitě prezidenta bez mandátu V. Zelenského pokáral. Jenže P. Pavel je jiná liga, když jen napodobuje politiku V. Havla: vztah k Německu, škádlení Ruska, cestu do USA, fráze o Evropě. Holt nová doba. Po fake news je tu fake prezident. A to jak na Ukrajině, stejně i v České republice. Oba dva jsou falešní, protože slouží vojenskoprůmyslovému komplexu.

 

Ptám se za vás: Pracovitost exministryně H. Langšádlové

Ptám se za vás: Pracovitost exministryně H. Langšádlové

Květen 20, 2024

Odpověď na žádost o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb.

Vážený pane magistře,

Úřad vlády České republiky (dále jen „Úřad vlády“) obdržel dne 30. dubna 2024 Vaši elektronickou žádost s odkazem na zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, kterou jste formuloval následujícím způsobem:

„Žádám o poskytnutí soupisu děkovných dopisů, které obdržela Mgr. H. Langášdlová jako ministryně pro výzkum, vědu a inovace během výkonu této funkce, a to ve formě seznamu odesílatelů evidovaných spisovou službou jako příchozí pošta s uvedením data přijetí, odesílatele a výběrem citace oceňující výkon paní ministryně.“

V reakci na Vaši žádost si Vám v prodloužené lhůtě dovolujeme sdělit, že ve spisové službě Úřadu vlády je evidován dopis Ministerstva vnitra adresovaný ministryni pro vědu, výzkum a inovace, který byl Úřadu vlády doručen dne 30. dubna 2024. Citace z tohoto dopisu je následující: „Jsem přesvědčený, že Vaše pracovní nasazení a kompetence nejenže posunuly vědecké snažení naší země vpřed, ale také významně posílily vazby mezi akademickou sférou a praxí. Vaše vedení bylo klíčové pro vytvoření spolupracujícího prostředí, kde se teorie a praxe spojují, čímž posouvají obě sféry na kvalitativně novou úroveň.“

Nad rámec vyřízení žádosti uvádíme, že ministryně pro vědu, výzkum a inovace obdržela během výkonu své funkce velké množství osobní korespondence a zpráv, oceňujících její výkon ve funkci, které však nebyly úřední, ale ryze soukromé povahy a jako takové tedy nejsou evidovány spisovou službou Úřadu vlády jako úřední korespondence.

 

S pozdravem

Mgr. Ivana Beránková

 

vedoucí Oddělení právního

zástupkyně ředitele Odboru právního a kontrolního

 

 

Za atentátem na premiéra Fica je politika militarizace a násilí

Za atentátem na premiéra Fica je politika militarizace a násilí

Květen 19, 2024

Atentát na slovenského předsedu vlády Roberta Fica šokoval většinu lidí na Slovensku i ve světě. Většina naštěstí nechce žádné násilí v politice ani ve společnosti. Bezprostřední viník je již známý pachatel. Ten však nejednal ve vakuu. Bylo by velmi povrchní nezkoumat širší souvislosti události, které také, doufejme, objasní důkladné vyšetřování atentátu.

Atentátník jednal v určité společenské atmosféře, která usnadňuje páchání násilných činů. Můžeme nejprve usuzovat, že za rozdmýcháváním nenávisti, silných negativních emocí a nevraživosti na Slovensku je politika antifico, kterou prosazují pravicoví politici, jejich strany a spřízněná média. Například opoziční strana Progresívné Slovensko, na které však není nic progresivního neboli pokrokového. Spíše je to strana regresivní, zpátečnická. Tato strana neuspěla v tamních posledních parlamentních volbách a musela se poroučet do opozice. Tam se jí ale tuze nelíbí a proto pokračuje ve své předchozí kampani proti premiérovi Robertu Ficovi a jeho vládě. Předtím než Robert Fico vyhrál volby, pravicová vláda se neustále snažila démonizovat a kriminalizovat jeho i politiky strany Smer, jejmíž je předsedou. Po volbách následovaly demonstrace za Ficovo odstoupení a označování jeho osoby za prokremeského trolla nebo pátou kolonu, což jen vyhrotilo atmosféru. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat: střelba a atentát.

Je otázkou, zda a kdy se něco podobně hrozného odehraje také tady v České republice, kde pravice obdobně vyhrotila atmosféru proti bývalému premiérovi Babišovi a dalším politikům.

V České republice jsme se za více než 30 let stali svědky různých politických soubojů, přičemž v posledním době jim dominovaly čtyři faktory. Pojem antikomunismus, který se v našich podmínkách objevuje již od roku 1989 ve vyhroceném pojetí my versus oni (vítězové versus poražení) a fakticky slouží jako sektářský pravicový nástroj proti celé levici. Za druhé to byla politika antizeman, kdy byl Miloš Zeman zvolen prvním přímo voleným prezidentem a neustále mu bylo politicky jednostranně zaslepenými médii a politiky vyčítáno, že je zastáncem všestranné spolupráce se všemi zeměmi na světě. Třetím je politika antibabiš, kterou razí pravicové strany v čele s ODS, TOP09 a STAN a která je svého druhu pokračováním politiky antizeman. Za čtvrté je to politika netolerance a militarismu, kterou zavedla Fialova vláda jako vyhrocení předchozích tří politik pomocí potlačování oponentů a mezinárodní eskalace násilí a která vedla k  upřednostnění války před životní úrovní českých občanů a české ekonomiky.

Tyto čtyři faktory v našich podmínkách míchají agresivní koktejl, kdy je společnost rozeštvaná a její velká část je chtivá násilí a války. Agrese a násilí se pak v očích velké části veřejnosti stává legitimním nástrojem politického boje. Urážení, slovní napadání, ponižování, cenzura, kriminalizace a represe jiných názorů a oponentů následně umožňuje vzestup fašismu, jak to již známe z 20. století. Následně se vše může rychle dostat k výraznější represi a dokonce ke snaze o likvidaci lidí s jiným politickým názorem, než je ten, který požadují pravicové síly. A právě k tomu již došlo při atentátu na premiéra Fica.

Současná éra v západních zemích i ve střední Evropě stále více začíná připomínat dobu německé Výmarské republiky, dobu zdánlivě demokratické společnosti, ve které je ale zaseto sémě nenávisti vůči určitým názorům a skupinám lidí. V dnešní situaci se nejedná o Židy, ale o levicově smýšlející občany a občany, kteří chtějí otevřeně spolupracovat s lidmi a zeměmi z celého světa a přejí si mír. To vadí přiznivcům jednostranné navázanosti na hlavní supervelmoc ve světě, která z důvodu své ekonomické nekonkurenceschopnosti a vnitřní politické krize šíří nenávist, sankce a agresi proti svým konkurentům ve světě.

Kam tato nenávist u nás povede? Známe odjinud násilný styl politiky se střelbami. Ano, i tohle zde hrozí, pokud se neuklidní emoce. Demokracie je o volném soupeření o moc na základě politického boje, ale beze zbraní, bez urážek a s jasnými argumenty. Ať už napravo nebo nalevo.

V České republice můžeme sledovat postupný nárůst nespokojenosti občanů vůči současné vládě Petra Fialy, která nepracuje ani pro občany České republiky, ani pro českou ekonomiku.   Fialova vláda neustále agresivně obviňuje určité skupiny lidí a legitimizuje šíření násilí. Mediálním příkladem je vyvěšování billboardu s vakem na mrtvoly na budovu ministerstva vnitra. Takové praktiky je nutné jasně odsoudit.

Mnozí občané i já se nechceme dožít doby, která tady už jednou v minulosti byla a skončila největšími zločiny v dějinách lidstva v hrůzách druhé světové války. Tenkrát to také začínalo zdánlivě nevině: obviňováním, zastrašováním a ponižováním určitých skupin lidí jako běžného politického prostředku.

 

Za atentátem na Roberta Fica je politika antifico

Za atentátem na Roberta Fica je politika antifico

Květen 18, 2024

Atentát na slovenského předsedu vlády Roberta Fice šokoval snad úplně všechny. Násilí do politiky nepatří a nepatří do žádné společnosti. Můžeme ale usuzovat, že za rozdmýchávání nenávisti, silných emocí a nevraživosti může primárně politika určitého anti. Na Slovensku to je politika antifica, kterou prosazují pravicové a neoliberální strany. Zejména Progresívné Slovensko. Tato strana neuspěla v tamních parlamentních volbách a musela se poroučet do opozice. Tam se jí ale tuze nelíbí a proto od samého počátku vede kampaň proti Robertu Ficovi. Neustálé demonstrace za jeho odstoupení a označování jeho osoby za prokremeského švába nebo trolla, pátou kolonu jen přililo oleje do ohně. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat: atentát, střelba. Je otázkou, kdy se něco podobného odehraje u nás.

V České republice jsme se za více jak 30 let stali také svědky různých politických soubojů, ale v posledním desetiletí jim dominovaly tři faktory. Pojem antikomunismu, který se v našich podmínkách objevuje již od roku 1989 ve verzi my versus oni (vítězové versus poražení). Dále je to politika antizeman, kdy byl Miloš Zeman zvolen prvním přímo voleným prezidentem a neustále mu bylo vyčítáno, že je zastáncem politiky spolupráce se všemi zeměmi na světě. Čínu a Rusko nevyjímaje. A posledním je politika antibabiš, kterou razí pravicové strany v čele s ODS a TOP 09 nebo STAN. Tyto tři faktory v našich podmínkách míchají smrtící koktejl, kdy je společnost naprosto rozladěná, nesoudržná, nemajíc žádný tmel.

Nerespektování výsledků voleb, jak jsme tomu byli svědky v roce 2018, směřuje jen k další eskalaci. Nerespektování demokratických pravidel, kam volby patří, posléze vede k nárůstu násilí ve společnosti. To se posléze stává legitimním nástrojem politického boje. Urážení, napadání, ponižování nebo vylučování jiných názorů ze společnosti následně umožňuje vzestup fašismu v jeho nejhorších formách. Přesně v těch formách, které známe z 20. století. Následně se vše může rychle přehoupnout k omezování lidí s jiným politickým názorem, než je ten, který požaduje vládnoucí elita. Začíná to slogany, že někdo je zde nežádoucí a končí to kriminalizací postojů a názorů. V poslední fázi se nachází plynové komory.

Současná doba mně stále více začíná připomínat dobu německé Výmarské republiky. Zdánlivě demokratickou společnost, ve které je ale zaseto sémě nenávisti vůči určité skupině lidí. V dnešní době se nejedná o Židy, ale například levicově smýšlející občany. Kam tato nenávist vede? Nejprve k pouličním bitvám, posléze k pálením knih a celé to končí vyhlazováním lidí. Ano, i tohle hrozí, pokud se neuklidní emoce. Demokracie je o volném soupeření o moc na základě politického boje (názorů a postojů), ale beze zbraní, bez urážek a s jasnými argumenty. Ať už napravo nebo nalevo.

V České republice můžeme sledovat postupný nárůst nespokojenosti občanů proti současné vládě Petra Fialy. Její neustálé obviňování určitých skupin lidí z prokremelského trollu, proruských švábů, vyvěšování vaku na mrtvoly na budovu ministerstva vnitra, vede k legitimizaci násilí. To je nutné jasně odsoudit. Nechci se totiž dožít doby, která tady už jednou v minulosti byla a nakonec skončila největším zločinem v dějinách lidstva. Tenkrát to také začínalo zdánlivě nevině: urážkami, obviněním určité skupiny lidí z neúspěchů, zastrašováním, ponižováním a nerespektováním výsledků voleb.

 

P. Novotný alias Urválek z ODS

P. Novotný alias Urválek z ODS

Květen 14, 2024

Pavel Novotný, starosta Prahy Řeporyje, se opakovaně dostává do centra pozornosti svými kontroverzními výroky a postoji. Jeho prohlášení často vzbuzují rozhořčení a kritiku jak veřejnosti, tak i politických soupeřů. Novotný je jasným zastáncem sporných názorů a neváhá je sdělovat veřejně, což vyvolává vážné otázky ohledně jeho schopnosti zastupovat zájmy svých voličů a obyvatel Prahy Řeporyjí. Vážně pochybuji o jeho schopnostech, spíš je všehoschopný.

Jedním z hlavních bodů kritiky je jeho často xenofobní a rasistický diskurz. Novotný opakovaně vystupuje proti migrantům a uprchlíkům, často je označuje za hrozbu a přisuzuje jim negativní charakteristiky. Tento druh rétoriky není pouze nevhodný, ale i nebezpečný, protože podněcuje nenávist a nenávistné útoky vůči určitým skupinám obyvatel.

Dalším bodem kritiky jsou jeho nekompromisní postoje k sociálním a environmentálním otázkám. Novotný se často staví proti ochraně životního prostředí a podporuje rozvoj průmyslu a stavebnictví za každou cenu, aniž by bral v potaz dlouhodobé dopady na životní prostředí a zdraví obyvatel. Jeho neochota přijímat vědecké poznatky a ignorovat varování o klimatických změnách je alarmující.

Nakonec, jeho chování vůči politickým oponentům a médiím také vyvolává obavy o stav demokracie. Novotný se často zapojuje do verbálních srážek a útoků na novináře i opoziční politiky, což svědčí o nedostatku respektu k demokratickým institucím a svobodě projevu.

V poslední době navíc proslul nechutnými výroky například směrem k protestujícím zemědělcům, kteří měli dle jeho slov být rozehnáni vojskem. Další jeho nechutné výroky vyprovokovaly zemědělce k akci a nechali před jeho úřad vysypat hnůj. Ten ale nebyl oplocen, takže se chudák nemohl vymezit vůči P. Novotnému. Hnůj je totiž užitečný, kdežto P. Novotný nikoliv.

Navíc jeho výroky proti různým lidem, kteří jsou nemocní nebo mají jiný politický názor, nepatří do slušné společnosti a jsou jejím samotným dnem. Určitým podsvětím. Jenže, co jiného čekat od člověka, který je průměrným členem ODS tak, jako P. Fiala, M. Němcová nebo A. Vondra.  Je jasné, že P. Novotný je Urválkem z ODS.

Celkově lze říci, že Pavel Novotný není vhodným zástupcem pro Prahu Řeporyje (ani jakýmkoliv veřejným zástupcem). Jeho kontroverzní výroky a postoje totiž podkopávají důvěru veřejnosti v politický systém a ohrožují soudržnost společnosti. Je nezbytné, aby nejen občané Prahy Řeporyje pečlivě zvažovali, koho si zvolí do vedení svého města, a aby si vybrali kandidáta, který bude reprezentovat jejich zájmy a hodnoty s úctou, slušností a rozumem.

 

Pavel Novotný a jeho podpora Vlasovcům: ztráta morální integrity starosty Prahy Řeporyje

Pavel Novotný a jeho podpora Vlasovcům: ztráta morální integrity starosty Prahy Řeporyje

Květen 14, 2024

Pavel Novotný, starosta Prahy Řeporyje, nedávno přitáhl pozornost médií svou kontroverzní podporou Vlasovcům. Tedy skupině, která se prezentuje jako stoupenci generálporučíka A. A. Vlasova a jeho vojsk během druhé světové války. Tato podpora vzbuzuje vážné otázky ohledně morální integrity a politického rozhledu, které by měl každý starosta reprezentovat.

V této souvislosti je důležité připomenout historický kontext: generál Vlasov byl ruský vojenský důstojník, který se po zajetí nacisty přidal na jejich stranu a vytvořil kolaborační vojska bojující proti Sovětskému svazu. Ta jsou známá pod zkratkou ROA – Ruská osvobozenecká armáda. Tato skutečnost Vlasova zařazuje do temné kapitoly historie, kde kolaboroval s nacisty, kteří odpovídají za nejhorší zločiny proti lidskosti.

Novotného veřejná podpora Vlasovcům je tedy dvojnásob problematická. Za prvé, oslavování a podpora jednotek spojených s Vlasovem zamlžuje historickou pravdu a bagatelizuje vážnost jejich činů. Za druhé, jakožto veřejný činitel, starosta má povinnost zastupovat všechny občany, bez ohledu na jejich politické nebo historické názory. Podpora skupin, které oslavují spolupráci s nacisty, je neslučitelná s postem starosty. Nehledě na to, že Vlasovcům nechal odhalit památník, což je jasně za hranou.

Tím, že Novotný podporuje Vlasovce a jejich aktivity, poškozuje důvěryhodnost a autoritu úřadu starosty. Místo toho, aby sloužil jako zdroj jednoty a solidarity v komunitě, kde starostuje, tak se stává zdrojem kontroverze a rozdělení i pobouření. Starostové by měli být příkladem integrity a morálního vedení, nikoli propagátory historických revizionistických narativů.

Ve světle těchto událostí by měl Pavel Novotný přehodnotit svou podporu Vlasovcům a promyslet si dopady svých veřejných prohlášení na společnost, kterou má zastupovat. Pokud si přeje zůstat důvěryhodným člověkem (kterým ale už dávno není), musí se distancovat od skupin, které oslavují temné kapitoly historie a místo toho pracovat na jednotě a soudržnosti. Namísto toho svými výroky všechny rozděluje.

Jeho poslední vulgární výroky, které mířily proti lidem, kteří trpí rakovinou, aby zemřeli, byly poslední kapkou. Dokonce i jeho straničtí kolegové – například M. Benda (ODS) řekli, že by měl být tento problematický člověk ze strany vyloučen. Začátkem bylo přihlášení se k Vlasovcům a koncem jsou jeho vulgární, nechutné a urážející výroky směrem k veřejnosti. Z toho je jasné, že starosta Novotný by měl být za své výroky stíhán a rovněž potrestán.

 

Vydání nové knihy Manipulované výzkumy a média. Rozhovory o neoliberálních a neokonzervativních deformacích

Vydání nové knihy Manipulované výzkumy a média. Rozhovory o neoliberálních a neokonzervativních deformacích

Květen 14, 2024

Kniha rozhovorů se věnuje problému manipulovaných výzkumů a médií v dnešní době. Příkladem dopadu tohoto problému na jednotlivé občany a země je aktuální předvolební kampaň do Evropského parlamentu. Tato kampaň dobře ukazuje na manipulace ve veřejném prostoru v mnoha zemích. Ukazuje také na potřebu spoluvytvářet veřejnou sféru, v níž by občané nebyli manipulovanými terči masmediálních kampaní placených korporacemi, ale naopak skutečnými demokratickými voliči se znalostmi o politice, společnosti, sociálních otázkách, ekonomice, zahraničních událostech ve světě, bezpečnosti i životním prostředí.

Rozhovory umožní čtenářům snadněji pochopit téma než při četbě článků, neboť rozhovor mezi lidmi je přirozenějším a srozumitelnějším způsobem komunikace. Kniha rozhovorů ukazuje oslabování tolerance různých názorových proudů za účelem manipulace veřejného mínění v Evropské unii i za jejími hranicemi. Cenzurní omezování svobody slova a názorové plurality ve veřejném prostoru má své silné ekonomické zdroje a zájmy. Jelikož neoliberální kapitalismus prosazovaný v západních zemích už není příliš výkonný, dochází ke zhoršení životních standardů mnoha obyvatel. Lidé začínají projevovat nesouhlas, ale systém jej nechce slyšet a reaguje neokonzervativní cenzurou a represí. Aby se různé poznatky a kritika nedostaly na veřejnost mezi občany, dochází rovněž k omezování vědeckého výzkumu, aby tyto poznatky nemohly vůbec vzniknout nebo aby byl jejich zrod alespoň ztížen. Na veřejnost se pak nemůže dostat tolik potřebné poznání současných politických a ekonomických projevů stagnace a krize v západních zemích.

Rozhovory v knize jsou vedeny s experty, kteří pocházejí z více zemí, někteří z nich přitom žijí a pracují desítky let na odlišných kontinentech. Jsou z Evropy (Česká republika, Slovensko, Slovinsko, Německo), Afriky (DR Kongo), Severní Ameriky (USA, Kanada), Latinské Ameriky (Kuba) a Asie (Indie). Většina z nich je z Evropy, hlavně ze střední Evropy, neboť na tu je zaměřena naše pozornost.

Rozhovory, které jsou předloženy v knize, přinášejí pluralitu levicových názorů a kriticky propojují veřejnou sféru v několika zemích EU společným evropským tématem deformovaného poznání ve sféře akademických či vědeckých expertíz, masových médií a veřejného mínění občanů a voličů. Rozhovory přibližují toto téma také ve srovnávacím hledisku ve více částech světa.

Knihu editoval sociolog a analytik Jan Klán. Vydal ji Institut české levice (Praha) ve spolupráci s transform! europe (Vídeň) v květnu 2024. Kniha je zdarma k dispozici čtenářům (open access) v elektronické formě.

 

Knihu si můžete stáhnout zde.

 

Alternativní historie?

Alternativní historie?

Květen 07, 2024

Květnové dny patří lásce, ale rovněž i míru. Ano, v roce 1945 totiž skončila nejhorší válka všech dob – druhá světová válka. 8. květen je dnem vítězství nad fašismem a nacismem, který decimoval Evropu a celý svět. O mnoho desítek let později však dochází k různým přehodnocením, deformacím a jiným výkladům tehdejších událostí. Ne jinak je tomu v případě České republiky.

Zejména politici se snaží vykládat minulost tak, aby vyhovovala současnosti. Nejde o objektivní názor tehdejších událostí, ale o vytvoření takové pravdy, která má obhájit dění v realitě. Právě z těchto důvodů se v našem mediálním prostoru vytvářejí alternativní historie, které například upozaďují historickou úlohu tehdejšího Sovětského svazu a zvyšují podíl západních osvoboditelů. V době před rokem 1989 se naproti tomu až neúměrně zveličoval podíl osvoboditelů z Východu, dnes nastává opak. Zveličuje se podíl osvoboditelů ze Západu, byť jsou si naprosto rovni. Pokud samozřejmě logiku nepřevedeme na počet padlých vojáků, kde jich nejvíce padlo ve Velké vlastenecké válce na východní frontě.

Praha by byla dnes nepochybně ráda, kdyby tanky do jejích ulic přijely z Plzně. Jenže přijely z druhé strany – z Východu a to pod velením brigádního generála Leljušenka, který pocházel z Ukrajiny. Ve smyslu písně: Kde ty kytky jsou, můžeme za vzpomínat na legendární tank č. 23 na Smíchově, který byl v roce 1991 přemalován na růžovo. Jsou to dějinné paradoxy, které vnášejí do našich životů rozepře a politici to ještě zveličují. Kdy budou tedy ukrajinské tanky přemalovány na růžovo?

Pravicová politická scéna se snaží vyzdvihnout roli západních spojenců v boji proti nacistickému Německu, aby dnes obhájila své kroky proti Rusku, které je označeno za fašistické. Je onálepkováno a srovnáváno s Třetí říší, proti které bojoval na život a na smrt tehdejší Sovětský svaz, jehož součástí bylo i Rusko. Opravdu je tedy dnešní Rusko takovým nepřítelem, jako bylo tenkrát nacistické Německo? Pro někoho ano, pro někoho ne.

Vytváření alternativní historie, která se pomocí moderních médií nakonec stává pravdou, je velice nebezpečné, protože vede k deformaci historických událostí. Posléze se snadno může stát, že někdo začne tvrdit, že nacismus byl vlastně fajn, protože pomohl postavit Německo na nohy. Někdo poté může začít tvrdit, že to byl právě nacismus a fašismus v různých podobách, který se snažil porazit socialismus a komunismus, jež je pro současné politické zřízení veřejným nepřítelem. Můžeme se posléze dočkat i tvrzení, že jsme se vlastně osvobodili sami a žádné spojence jsme v roce 1945 nepotřebovali. Ty samé spojence, kteří nás v roce 1938 zradili.

 

Dějinné paradoxy?

Dějinné paradoxy?

Květen 07, 2024

V poslední době se opět ozývají dějinné paradoxy. Ať už jde o konec druhé světové války nebo obnovení Mariánského sloupu. Můžeme si o minulosti myslet, co chceme, ale stejně ji nezměníme. Nezmění ji ani jiný výklad událostí, které lidským osudům předcházely, ani odstranění soch, památníků nebo výstavba těch nových. Dějiny se vždy odvíjejí nějakým směrem. Někdy o nich rozhodne naprostá náhoda, jindy osud. Můžeme dnes jen spekulovat, jaké by to bylo, kdyby se na Hitlera povedl nějaký atentát nebo jaké by to bylo, kdyby lidé v roce 1918 nestrhli kontroverzní Mariánský sloup.

Zde si musíme říci, proč byl vůbec onen sloup vlastně v minulosti postaven? Jednalo se o symbol vítězství katolictví nad protestantismem, tedy především nad Švédy, kteří tenkrát táhli Evropou. Teprve během následujících staletí začal být Mariánský sloup vnímán jako symbol vítězství nad protestanty na Bílé Hoře. Případně obecně jako symbol českého katolictví. Tak jej vnímali i Pražané v roce 1918 a odpůrci katolictví jej proto odstranili. Ne náhodu se všechny tyto paradoxy odehrávají v našem hlavním městě, tak jako obvykle. Nejprve jej Češi bourali po roce 1918, co by symbol Rakousko - Uherska a útlaku a nyní se vrátil zpět. Co má tento symbol reprezentovat? Útlak Habsburků nebo je to snad omluva, že byl za první republiky odstraněn? Případně zde určitou roli hraje náboženská otázka, kdy se opět chce zvyšovat úcta katolicismu? Možná na tom bude něco pravdy, když už pravicová politická reprezentace prosadila církevní restituce, tak pražská pravicová politická reprezentace celou věc ještě umocnila výstavbou Mariánské sloupu. Je to náhoda nebo spíš záměr? Osobně věřím spíš v záměr, který má za úkol obhájit dobu temného středověku, kdy měla rozhodující slovo církev, stejně se bude jednat i o určitou legitimizaci doby útlaku za Rakouska – Uherska. Celé mně to přijde jako snaha se někomu zavděčit. Dle mého názoru je obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí politickou chybou.

Sochy osvoboditelů od nacismu se odstraňují a ikony útlaku a náboženství se vracejí. Celé to postrádá logiku a hlavně to nedává žádný smysl. Jen se v tomto případě nesmyslně vyhazují peníze. Ať už je nově postavený Mariánský sloup vnímán jakkoliv, tak se vždy bude jednat o symbol, který byl v roce 1918 odstraněn. My jsme jako národ v tomto ohledu „jedničky“. Jednou necháme odstranit to a poté zase ono, abychom vše po „prozření“ vše opět vraceli na své místo. Jen abychom se buď někomu zalíbili, snažili se vymazat vlastní historickou paměť nebo si vytvořili pohádku o minulosti, která vlastně ani nebyla. Jak se postupně upozaďují historická fakta, tak se do popředí začíná dostávat nový výklad minulosti a to více jak 35 let od doby, kdy byla historie také často vykládána „trochu“ jinak. Jestliže to před 35 a více lety celé působilo jako tragédie, tak dnes je to naprostá fraška. Abych parafrázoval výrok Karla Marxe.

Na závěr svého příspěvku si dovolím doušku. Abychom přesněji pochopili myšlenkové pochody mnohých pravicových politiků, musíme jasně říci, že pokud jsou odstraňovány sochy a památníky minulosti, tak dochází k jejímu deformování. Jedná se o určitý typ transformace proběhlých dějinných událostí, aby vyhovovaly dnešnímu pojetí světa. Bez ohledu na to, jak se věci v minulosti odehrály. Jedná se o jeden z rysů současné selhávající demokracie (rozumějme liberálního pojetí demokracie, příznačně představovanou USA), která už ani nedokáže obhájit sebe sama a tak si na pomoc její tvrdošíjní obhájci povolávají minulost. Jednou varují před možným nástupem totality, jindy zase říkají cosi o nepřátelích, kteří se snaží ovlivňovat naši zemi a rozdělovat ji. Prostorem se poté pohybují výroky typu, že Praha se osvobodila sama, že Sověti do našeho hlavního města přijeli ve chvíli, kdy už nebylo co osvobozovat. Prý byla Praha svobodným městem. Pokud tomu tak skutečně bylo, tak stejný příměr můžeme použít i u příkladu Plzně. Když do ní americká vojska vstoupila, tak byla de facto už rovněž svobodným městem. Nic to ale nemění na tom, kdo které město oficiálně osvobodil.

 

"Zakázané" osvobození 1945?

"Zakázané" osvobození 1945?

Květen 06, 2024

S blížícím se výročím konce druhé světové války v Evropě se objevují spekulace o tom, kdo Československo vlastně osvobodil. U Slovenska, tehdy fašistického klerikálního státu, je to jasné. U Česka, na pozadí současného rusko-ukrajinského konfliktu, to podle mnohých pravicových politiků není tak jednoznačné. Byli by prý nejraději, kdyby tanky přijely z Plzně a ne z opačné strany. Jenže jak se postavit k faktu, že součástí Rudé armády byli i českoslovenští vojáci? Ti přeci šli z dalekého Buzuluku až do Prahy. Má být tím pádem i Svobodův čs. armádní sbor vnímán jako těleso, které se dopouštělo válečných zločinu, když bylo součástí Rudé armády? Jak nám dnes předkládají média, aby se upozadilo bombardování Prahy nebo Plzně letectvem armády USA? Co má ale společného páchání válečných zločinů s oslavami konce druhé světové války? Snad jen to, že součástí tehdejších ukrajinských frontů byli jak Rusové, jakož i Ukrajinci. Pokud by snad někdo chtěl opět rušit slavnostní připomínku osvobození Rudou armádou jen proto, že Rusko dnes válčí s Ukrajinou, tak by musel zajisté zrušit i plzeňské Dny svobody. Nehledě na to, že se tam nemává jen americkou, ale i nacistickou vlajkou. Ale prý si to všichni špatně vykládáme.

Pokud tedy logiku výkladu válečných zločinů použijeme na oslavy osvobození, které probíhají v Plzni, tak i zde musí být v tomto případě zrušeny. Přeci jen i USA v minulosti páchaly válečné zločiny. Od Vietnamu po Irák. Nebo tomu snad tak nebylo? Válečné zločiny nelze rozdělovat na hodné (americké) nebo špatné (ruské) válečné zločiny.

Osvobozování naší vlasti je ale v současné době zahaleno do tajemna. Nesmí se mluvit příliš nahlas o tom, že nás většinově osvobodila armáda složená přinejmenším z vojáků 15 národností, z nichž některé jsou dnes zastoupeny v EU i NATO. Dokonce se mlčí i o tom, že většinu naší republiky osvobodil 2. ukrajinský front pod velením maršála Malinovského, tedy ryzího Ukrajince. Jehož součástí byli i rumunští vojáci. Do Prahy navíc přijela 4. tanková armáda pod vedením armádního generála Leljušenka. Jenže namísto piety se památníky a sochy našich osvoboditelů ničí nebo přímo odstraňují. Dokonce to dochází tak daleko, že některé památníky jsou přebarveny do barev ukrajinské vlajky. Tedy na modro-žluto, alespoň v roce 2022 tomu tak bylo. Jako kdyby někdo hanobil památníky americké armádě. Kdyby se tak stalo, to by bylo pozdvižení. Když se hanobí památníků osvoboditelům z Východu, tak se buď mlčí, nebo tleská. Jak smutné.

Uvědomuje si někdo z vládnoucího 5demoliční vlády, ale i opozičního hnutí ANO, že v osvobozovací armádě, která přišla z Východu, bylo rovněž mnoho Čechoslováků? Ostravská operace byla dílem armády, které velel Ludvík Svoboda a nemá nic společného s tím, co se nyní děje na Ukrajině. Nebo i na tohle se už zapomnělo?

My všichni máme být právem hrdí na to, kdo nás osvobodil a je jedno, odkud byl. Je potřeba poděkovat všem spojencům. Tedy jak těm z Východu, stejně i těm ze Západu. Nesmíme zapomínat i na partyzány, kteří na našem území bojovali za naši svobodu. Souběžně s tím ale nesmíme také zapomenout na nevinné oběti, které způsobilo americké bombardování Brna, Plzně a jiných měst. I to je totiž nedílnou součástí dnes „zakázaného“ osvobození v roce 1945. Pokud tedy někdo dnes zpochybňuje oslavy osvobození z Východu, de facto se přiklání na stranu totality, protože popírá vlastní historii.

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Aktuální problémy