Připomínáme si posledního prezidenta Československé socialistické republiky Václava Havla. Ten byl zvolen na společné schůzi obou komor tehdejšího Federálního shromáždění a to jednomyslně dne 29. 12. 1989.

Marek Benda jej bude řadit mezi antikomunisty. Ano, on by nikdy bustu Lenina do výkladu nedal. Ale Václav Havel je mužem činu. O tom mluví nejlépe jeho prezidentské rozkazy. Nemáme na mysli, že už jako český prezident si za náčelníka Generálního štábu vybral generála Nekvasila absolventa sovětské školy, ale jeho rozhodnutí z 29. 12. 1989. To prezidenta tří různých států, oceněného mnoha americkými doktoráty, přítele Billa Clintona, který je dnes znám z Epsteinovy složky, a příznivce humanitárního bombardování staví do trochu jiného světla, než nabízí M. Žantovský ve svých knihách.

Byl to V. Havel, kdo politickým rozhodnutím z 29. 12. 1989, kdy byl zvolen prezidentem Československé socialistické republiky a přísahal na socialistickou Ústavu, fakticky zachránil ve službě manželku dnešního prezidenta Petra Pavla, paní prezidentovou, soudružku Evu Pavlovou,  bývalého akvizičního náměstka Lubora Koudelku, kamaráda Pavlova velvyslance v Moskvě D. Koštovala, nebo generála Knížka, ředitele Vojenského historického ústavu. Ano, byl to disident Havel, kdo podepsal rozkaz prezidenta Československé socialistické republiky č. AS01/90 ze dne 29. prosince 1989 „Zmeny vo vojenskom školstve“. Tento rozkaz byl vydán krátce po sametové revoluci (a podepsán Václavem Havlem jako prezidentem)., kterým se 2. 1. 1990 změnil název VPA KGB, Vojenské pedagogické akademie Klementa Gottwalda v Bratislavě, na VVPŠ – Vysoká vojenská pedagogická škola. Tato škola nikdy nebyla vyjmenována v lustračním zákoně.   

Na Hradě sedí prezident Petr Pavel, bývalý předseda útvarové organizace KSČ, kterému radí absolventka Vojenské vysoké školy pedagogické. Pavel byl v roce 1989 aktivním členem KSČ. Z tehdejších platných Stanov KSČ se dozvídáme následující: Člen KSČ je povinen aktivně prosazovat politiku strany, hájit její vedoucí úlohu ve společnosti, bojovat proti antisocialistickým silám a nést osobní odpovědnost za plnění stranických úkolů. U předsedy místní organizace KSČ navíc byly následující povinnosti: 1) kádrová odpovědnost, 2) dohled nad loajalitou členů organizace, 3) aktivní účast na „třídním boji“ na místní úrovni. A Pavel tak skutečně jedná. 

Když dnes Petr Pithart chválí Petra Pavla jako „havlovský typ prezidenta“, chválí tím ve skutečnosti stejný model moci: morální rétoriku bez ochoty otevřít otázku osobní odpovědnosti. Lze tvrdit, že Petr Pithart (pozdější předseda vlády) ve své podstatě obhajuje řád a klid, hesla slíbená normalizátorem demokracie Petrem Pavlem. Jak pro Havla, stejně i pro Pavla je stabilita víc, než pravda, a to celé je pečlivě zabaleno do Pravdy a Lásky. Polistopadový vývoj je tak vlastně cestou od Husáka k Pavlovi. 

Petr Pavel odmítá a protahuje jmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí, jako skutečný komunista, který jako zelinář vystaví Leninovu bustu, aniž přemýšlí o významech svých jednání. Dle platné Ústavy ČR prezident jmenuje ministry na návrh předsedy vlády. To je celé. On však stále jedná jako normalizační komunistický kádr, kde o tom, kdo kde bude, rozhodují vedoucí představitelé strany posuzující kádrový profil obsazované osoby. Přece všechno souvisí se vším, jak dokazují Novinky.

Otázka dnes nestojí, kdo byl členem KSČ, ale kdo je ochoten připustit, že členství v KSČ bylo politickou volbou s konkrétními důsledky, včetně těch kariérních. Jako v případě Petra Pavla. Je ale možné, že tomu všemu bezmezně věřil, jako dnes lidé věří Novinkám, že červená kružnice je modrý čtvereček.  

Jak tedy dopadne jmenování Filipa Turka ministrem? Je dost dobře možné, že se Filip Turek přidá na stranu Marka Bendy, který zastává tvrdý a hodnotový antikomunismus. To by ale bylo v ostrém kontrastu s vystupováním Filipa Turka, který je spíše oportunní rebel bez historické návaznosti. Přidá se tedy Turek k Bendovi v pojmenování komunismu jako zločinného systému – nebo zůstane u pohodlné pózy „proti všem“, která se minulosti raději nedotýká? A nezpochybní tak podstatu demokracie v posledních více než 30 letech?

Normalizovaná demokracie je jako jogurt s příchutí svobody: na obalu všechno bio, uvnitř pečlivě pasterizováno. Nevyrábí se chaoticky, ale na lince. Má své dodavatele, certifikáty i kontrolu kvality. A hlavně – má správné výsledky.

Základní surovina je jednoduchá: výzkum veřejného mínění. Ten si samozřejmě nikdo „neobjednává“, on se jen tak náhodou sám zaplatí. Ideálně někým, kdo se pohybuje na pomezí médií, byznysu a vyšší geopolitiky, protože tam se demokracie cítí doma. Výzkum pak laskavě ukáže, co si veřejnost myslí. Přesněji řečeno: co by si myslet měla. Jako příklad si můžeme uvést majitele krvavých Novinek, který angažovaný v business s ukrajinskými oligarchy zaplatí výzkum veřejného mínění.

Na scénu následně přichází hlava státu, ústavní agent Petr Pavel Pávek. Nejedná se o ledajakou hlavu stavu – tahle totiž zemi vrátila řád a klid. Řád znamená, že každý ví, kde je jeho místo. Klid znamená, že se o tom místě příliš nemluví. A když už, tak kultivovaně. Prezident pak s vážnou tváří oznámí, že většina společnosti si nepřeje toho či onoho v pozici ministra. Ne že by většina o něčem hlasovala – ale výzkum přece mluví jasně. Většina lidí si tu či onu osobu prostě nepřeje. Demokracie přece není o tom se ptát, nýbrž o tom správně interpretovat odpovědi. Řád a klid je vrácen s podporou přítele Coltu, z jehož produkce se masově zabíjelo v roce 2023 na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.

Celé to dostává punc důvěryhodnosti díky morálním kulisám. Ochrana hodnot, bezpečnost, správná strana dějin. A když se někde v pozadí mihne přítel jménem Colt, není třeba se zdržovat detaily. Zbraně jsou přece neutrální, násilí je vždycky jinde a souvislosti kazí náladu. Normalizovaná demokracie má ráda klidný tón, nikoli rušivé otázky. Je přeci postavena na řádu a klidu.

Zajímavé je, že zatímco přímá demokracie byla dlouho podezřelá, protože ji kdysi vyslovil někdo nevhodný, dnes se tiše vrací v nové podobě. Už to není hlas lidu – je to obecný lidový souhlas. Menší, úspornější, ekologický. Stačí vzorek několika lidí, graf a správný titulek. Lid nemusí mluvit, stačí, když je citován výzkum veřejného mínění, kde si většina dotázaných respondentů něco myslí – nikoliv většina společnosti.

A tak se znovu setkáváme s lidovou demokracií, tentokrát však bez revolučních písní a pionýrských šátků. Moderní verze je decentní, euroatlantická a velmi citlivá na správné sympatie – zejména ty, které se dnes označují jako láska k Malorusku (tedy Ukrajině), ovšem výhradně v tom jediném povoleném smyslu. Jiná interpretace by mohla působit rušivě.

Továrna na normalizovanou demokracii jede na tři směny. Média vyrábějí realitu, průzkumy vyrábějí názor a autorita vyrábí závěr. Občan? Ten je konečným produktem. Má být klidný, informovaný a hlavně vděčný, že někdo myslí za něj. Protože kdyby náhodou začal myslet sám, mohl by chtít mluvit. A to by byla anarchie.

Naštěstí máme řád. A klid. A výzkum, který nám to potvrdí.

V době, kdy česká levice prochází krizí v důsledku opětovného neúspěchu ve sněmovních volbách, je třeba čerpat inspiraci jinde ve světě, hlavně v Latinské Americe.

Latinská Amerika je nesporně významným zdrojem, z něhož lze čerpat podněty pro alternativy. Kniha Social and Political Experiments: Latin America in the 21st Century (Leiden and Boston: Brill, srpen 2025) představuje mimořádně podnětný a odborně fundovaný rozbor různých verzí demokratického socialismu v latinskoamerickém prostoru za poslední čtvrt století. Zatímco se dosud více článků jiných autorů vyjadřovalo k dílčím tématům a jednotlivým zemím, tato kniha nabízí také celkový pohled a analýzy politických směrů v hlavních zemích, jež s různými socialistickými verzemi experimentovaly. Dokládá, jak tyto experimenty probíhaly ve dvou tzv. „mareas rosas“, tedy levicových politických a sociálních transformacích, které v průběhu 21. století proměnily tvář většiny střední a jižní Ameriky. Editoři knihy – společně s autory z několika zemí Latinské Ameriky, Severní Ameriky, Evropy a Asie – nabízejí syntézu, jež propojuje empirické analýzy s teoretickou reflexí domácího uspořádání v jednotlivých zemích a ve vztazích s nejvýznamnějšími zeměmi (s USA a Čínou), a také s rozborem globálního Jihu. Knihu editovali dvě osobnosti zaměřené na filosofii a sociální vědy: Marek Hrubec, který se věnuje analýzám současných sociálních a politických změn v Latinské Americe, si přizval koeditorku Dominiku Dinušovou, jež se zabývá latinskoamerickou historií 19. století.

Latinská Amerika je dynamický prostor změn

Publikace vychází z premisy, že Latinská Amerika představuje dlouhodobě mimořádně dynamický prostor sociálních a politických změn. Po pádu pravicových diktatur v druhé polovině 20. století se tam rozvíjely participativní demokratické procesy a různé formy občanské angažovanosti. Tyto emancipační snahy však byly opakovaně blokovány neoliberálními proudy spjatými s globálním kapitalismem. Právě tato dialektická interakce – potlačování a znovuzrození bojů za spravedlnost – tvoří jádro koncepčního rámce knihy. Autoři zdůrazňují, že z odporu vůči globálnímu kapitalismu vzešly nové formy sociálních hnutí, politických stran a vlád, které se pokusily formulovat vlastní verze socialismu pro 21. století.
Z metodologického hlediska je pro knihu typické rozlišování mezi „revolucí“ a „revoluční transformací“. Tato distinkce umožňuje vnímat levicové vlny nikoli jako náhlé přelomy, nýbrž jako dlouhodobější procesy evolučního charakteru, které však mají potenciál vést k zásadním, revolučním změnám. Autoři tak odmítají reduktivní chápání levicových experimentů jako efemérních epizod, a naopak je zasazují do širší historické trajektorie latinskoamerických emancipačních snah – od historických bojů za nezávislost přes hledání alternativ vůči neoliberálnímu kapitalismu až po různé verze současných sociálních a socialistických uspořádání.

Dvě levicové vlny

Kapitoly v části knihy nazvané The Two Left Tides se věnují analýze obou levicových vln ve většině zemí Latinské Ameriky: první v období 1999 až 2016 a druhé, započaté roku 2018 a trvající s vzestupy a poklesy dodnes. Texty nabízejí komplexní přehled vývoje klíčových zemí, tj. Venezuely, Brazílie, Bolívie a Kuby, a popisují vztahy se Světovým sociálním fórem a podobnými sociálními iniciativami. V případě Venezuely se pozornost soustředí na známý fenomén chavismu, který pod vedením Huga Cháveze inicioval přijetí nové ústavy (1999), ekonomickou transformaci a rozvoj nejrůznějších sociálních programů zaměřených na přerozdělování bohatství a posílení účasti občanů na politickém rozhodování. Chavismus je zde interpretován jako vlivný zdroj pro další země kontinentu.
Rozbor Brazílie analyzuje střet dvou protichůdných projektů – participativní demokracie se silným sociálním zaměřením a tradiční klientelistické politiky.

Oceňuje úspěchy vlád Strany pracujících (PT) v čele s Lulou da Silvou a Dilmou Rousseffovou, zejména v oblasti rozsáhlé sociální politiky a rozšiřování občanských práv, zároveň však kriticky poukazuje na limity těchto reforem a omezené možnosti proměnit ekonomicky a sociálně nerovné postavení obyvatel, které je hluboce zakořeněné v tamních strukturách.
Analýza Bolívie představuje koncepci mnohonárodnostního státu ztělesněnou ústavou z roku 2009, jež institucionalizovala práva původních obyvatel a uznala pluralitu jazykovou, kulturní i právní. Projekt MAS (Hnutí za socialismus) založený na demokratické účasti nízkopříjmových obyvatel zdola a vedený Evem Moralesem je popsán jako unikátní pokus o syntézu komunální, participativní a reprezentativní demokracie. Lze dodat, že je škoda, že výsledek posledních voleb v Bolívii přerušil dvacetileté snahy MAS, ale mnozí občané se už opět aktivně zapojují do revitalizace sociální politiky.
Další výklad se věnuje proměnám kubánského socialismu. Sleduje vývoj od starších východisek až po současnost a zaměřuje se na tzv. aktualizaci politickoekonomické koncepce, tedy na postupného zavádění tržních mechanismů a soukromého vlastnictví při zachování státního plánování a regulace a veřejného vlastnictví. Tento druh socialismu s kubánskými charakteristikami je zakotven v nové ústavě, jež institucionalizuje tyto změny.  Mapuje také složité zahraniční vztahy Kuby s USA a rozvinuté vztahy se zeměmi globálního Jihu.

Mezinárodní a globální interakce

Kniha skutečně přínosně rozšiřuje perspektivu směrem k mezinárodním a globálním vztahům. Analyzuje proměny politiky USA vůči Kubě – od blokády a konfrontace přes období uvolňování, opětného otevření ambasád a začínající kooperace za prezidenta Obamy až po tenze za Donalda Trumpa. Autoři upozorňují, že asymetrie mezi oběma zeměmi je paradigmatickým příkladem mocenských vztahů mezi Severem a Jihem.
Texty také zkoumají rostoucí čínskou kooperaci v Latinské Americe, a to nejen ekonomicky, ale i kulturně a ideově. Tato spolupráce je chápána jako součást širšího procesu vytváření multilaterálního globálního společenství a jako projev nového typu mezinárodního rozvoje, založeného na výměně znalostí a vzájemném učení. Autoři však upozorňují také na aktuální limity těchto vztahů ve složitých globálních tenzích mezi Severem a Jihem.
Koncept spolupráce Jih-Jih a jeho geneze je také součástí rozborů. Země a hnutí globálního Jihu se snaží posilovat svou autonomii vůči Severu a vytvářet nové formy spolupráce mimo tradiční nespravedlivé hierarchické struktury světového systému. Tato část knihy přináší teoreticky inspirativní pohled na možnosti přetváření globálního pořádku z perspektivy emancipačních iniciativ globálního Jihu.

Odborný, interdisciplinární a motivační přínos

Kniha zaujme svou interdisciplinaritou. Kombinuje hlavně přístupy sociální, ekonomické a politické filosofie, politologie, sociologie, práva, globálních studií a dalších oborů. Zvláštní důraz je kladen na konceptuální propojení mezi teorií spravedlnosti a praxí demokratické participace. Přesvědčivě ukazuje, že levicové transformace v Latinské Americe nejsou pouhými regionálními epizodami, nýbrž součástí širšího světového pohybu směřujícího k alternativním formám. Významným přínosem je i skutečnost, že autorský kolektiv je mezinárodní – vedle badatelů z Brazílie, Kuby či Bolívie zde figurují i odborníci z Evropy.
Publikace je dílem, které spojuje vysokou odbornou úroveň s aktuální společenskou relevancí. Je založena na teoreticko-filozofických východiscích a rozpracována v sociálních vědách, aby bylo možné pochopit složité levicové transformace v Latinské Americe a porovnat různé národní zkušenosti.
ačkoli se kniha zaměřuje především na Latinskou Ameriku, její zjištění mají širší platnost. Diskuse o kombinaci plánování a trhu, o participativní demokracii či o mezinárodních formách solidarity má potenciál oslovit i evropské čtenáře.

V kontextu současných recesí – politických, ekonomických i sociálních – působí kniha jako motivační zdroj, který dokládá, že alternativní formy společenské, ekonomické a politické organizace jsou možné a že úsilí o sociální spravedlnost má smysl mimo tradiční západní rámec i v něm. Její přínos tedy spočívá nejen v analytické hloubce, ale i v přesvědčení, že dějiny nejsou uzavřené a že i v podmínkách problematické globální hegemonie může vznikat prostor pro nové emancipační experimenty. Publikace tak představuje důležitý most mezi latinskoamerickou a evropskou praxí a teorií a může sloužit jako inspirace pro všechny, kteří hledají cesty k sociálně spravedlivé a demokratické transformaci

Ministerstvo obrany pod vedením nového a neposlušného ministra za SPD Zuny má problém. Ne že by nevědělo, co je obrana státu. To ministr, bývalý voják jistě ví, jen si občas plete pojem a dojem. Ne že by nemělo tabulky, strategie, plány a barevné obrázky. Problém je prostší a o to tragičtější: má příliš mnoho peněz a příliš málo fantazie, kam je utratit – pokud nepočítáme „černou díru“ zvanou Ukrajina. Tři procenta HDP totiž nejsou rozpočet, to je existenciální otázka. A když už má stát existenciální otázku, je potřeba na ni odpovědět existenciálně. Třeba ponorkou.

Ano, ponorka Sametový listopad. Název je pracovní, ale silný. Symbolický. Tichý. Hloubkový. A hlavně drahý, což je v této fázi zásadní kritérium. Vždyť jak jinak elegantně vysvětlit daňovým poplatníkům, že jsme tři procenta HDP neutopili, ale strategicky ponořili?

Argumentů je víc než dost. Za prvé: kotviště už máme v Hamburgu. Pravda, je to trochu dál, ale moderní armáda přece není svázána hranicemi, suverenitou ani mapou. Logistika 21. století je flexibilní – co neprojde přes Labe, projde přes powerpointovou prezentaci a třeba právě na nějaké té konferenci k bezpečnosti. A kdyby někdo namítal, že Česko nemá moře, je třeba ho uklidnit: právě proto ponorku potřebujeme. Nikdo ji nebude přece hledat tam, kde nic nemáme.

Za druhé: ponorka je ideální odpovědí na bezpečnostní hrozby, které nevidíme, ale tušíme. A co je lepšího proti neviditelným hrozbám než neviditelná zbraň? Představme si tu psychologickou výhodu. Zejména proti Rusku, jak nám nedávno sdělil nový ministr obrany Zuna: protivník nikdy nebude vědět, kde jsme. My to sice také nebudeme vědět, ale to je detail. Důležité je, že to bude stát hodně peněz a vyžadovat dlouhodobý servisní kontrakt. Nejlépe s někým, kdo nám zároveň poradí, že potřebujeme ještě druhou ponorku – na cvičení.

Za třetí: ponorka řeší i historickou paměť. Sametový listopad se ponoří do hlubin dějin, aby z nich občas vyplul s tiskovou zprávou. V krizových chvílích může vyslat signál (podobně jako to činil dnes již bývalý osvětový vůdce Petr Fiala v dobách své největší slávy od konce): „Jsme klidní, jsme hluboko a máme plán.“ Jaký plán? To se upřesní v další koncepci, ideálně po volbách.

Samozřejmě, že existují i jiné nápady. Třeba tanky, drony, protivzdušná obrana, kyberbezpečnost, odolnost infrastruktury, výcvik záloh nebo podpora domácího obranného průmyslu. To všechno ale zní podezřele rozumně. A rozumné věci mají jednu zásadní nevýhodu: špatně se na ně dělají slavnostní podpisy smluv. Zkuste si představit premiéra, jak se fotí u „Systematického zvyšování schopností PVO“. Teď si představte ponorku. Vidíte ten rozdíl.

Ponorka má ale i pedagogický rozměr. Učí nás, že obrana není o tom být připravený, ale o tom být vidět, že utrácíme. Ideálně tak, aby bylo zřejmé, že jsme to mysleli vážně, ale není úplně jasné jak. Tři procenta HDP se totiž neobhajují výsledky, nýbrž objemem. A objem má ponorka slušný.

A kdyby to přece jen nestačilo? Nabízí se další doplňky: námořní letectvo bez moře, admirálský sbor bez flotily, případně strategická ledoborná kapacita pro případ, že by zamrzla Vltava nebo Labe. Všechno má řešení, když je rozpočet dostatečně hluboký.

Nakonec je ale třeba přiznat jednu věc. Ponorka Sametový listopad by nebyla jen vojenským nákupem. Byla by dokonalou metaforou. Metaforou státu, který se snaží dokázat loajalitu tím, že se ponoří do nákladných symbolů, místo aby stál pevně na zemi. Metaforou politiky, která raději kupuje něco, co nikdy nepoužije, než aby systematicky budovala to, co by fungovalo.

A tak až se jednou v Hamburgu tiše odváže lana a ponorka Sametový listopad zmizí pod hladinou, můžeme si být jisti jedním: tři procenta HDP splnila svůj účel. Kam zmizela? To už je otázka pro hlubší analýzu. Ideálně pod hladinou.

Ve veřejném prostoru se konflikt na Ukrajině zpravidla redukuje na morální melodrama: na jedné straně agresor, na druhé oběť, mezi nimi jasná linie dobra a zla. Takový rámec je mediálně srozumitelný a politicky užitečný (alespoň pro někoho), ale z hlediska kritického myšlení hluboce nedostatečný. Levice – pokud má zůstat věrná své emancipační tradici – nemůže rezignovat na analýzu struktur moci, ekonomických zájmů a ideologických konstrukcí, které válku nejen doprovázejí, ale často přímo umožňují a prodlužují.

Začněme zdánlivě technickou, avšak politicky významnou otázkou pojmenování samotného konfliktu na Ukrajině. Z hlediska mezinárodního práva nebyla mezi Ruskem a Ukrajinou formálně vyhlášena válka. Tento fakt není marginální právnickou kličkou, nýbrž symptomem širšího trendu současného imperialismu. Moderní státy se vyhýbají slovu „válka“, protože to s sebou nese odpovědnost – právní, ekonomickou i morální. Hovoří se o „operacích“, „misích“ či „intervencích“, ať už jde o ruskou „speciální vojenskou operaci“ na Ukrajině, nebo americké akce typu Pouštní bouře či Trvalé svobody. Jazyk zde nepopisuje realitu, ale aktivně ji zakrývá. Depolitizuje násilí a zbavuje jej historické a třídní dimenze.

Z levicové perspektivy je přitom klíčové odmítnout selektivní moralismus. Nelze důsledně odsuzovat porušování mezinárodního práva jedněmi a zároveň relativizovat či zapomínat na totožné praktiky spojenců Západu – zejména USA a Velké Británie. Invaze do Iráku roku 2003, bombardování Jugoslávie či intervence v Grenadě byly rovněž prezentovány jako „nutné“, „humanitární“ či „obranné“. Výsledkem však byly statisíce mrtvých, rozvrácené společnosti a otevřený prostor pro kapitálovou expanzi a geopolitickou dominanci. Kritika ruského postupu na Ukrajině proto musí být spojena s kritikou západního militarismu, jinak se stává pouhou součástí hegemonní propagandy, kterou v českých podmínkách vedou mainstremová média ve spojení s pravicovou politickou reprezentací ODS, TOP 09 a dalšími subjekty.

Konflikt na Ukrajině navíc nelze chápat bez kontextu roku 2014 (Krymská krize) a následného vývoje na východě země. Donbas se stal prostorem dlouhodobého ozbrojeného napětí, v němž civilní obyvatelstvo neslo hlavní břemeno násilí. Nacionalismus, militarizace společnosti a rozpad sociálních vazeb vytvořily podmínky, které jsou v postsovětském prostoru bohužel známé. Mainstreamová média však tento vývoj často vytěsnila, protože narušoval jednoduchý příběh o lineární agresi bez příčin. Kritická levice musí trvat na tom, že žádný konflikt nevzniká ve vakuu a že etnické, třídní a geopolitické rozpory mají svou historii.

Zcela zásadní je ovšem politicko-ekonomický rozměr války. Militarismus není pouze ideologií, ale zejména byznysem. Vojensko-průmyslový komplex, před nímž varoval už D. Eisenhower, dnes funguje v globálním měřítku. Dodávky zbraní, „bezpečnostní“ zakázky a poválečné rekonstrukce představují obrovské zisky pro úzkou skupinu korporací, zatímco náklady nesou pracující třídy – prostřednictvím daní, inflace a sociálních škrtů. Prodloužení konfliktu tak není selháním diplomacie náhodou, ale strukturální vlastností systému, v němž je válka ekonomicky výhodná.

Evropské vlády mezitím externalizují vlastní krize na vnějšího nepřítele. Inflace, energetická chudoba či rozklad sociálního státu jsou vysvětlovány „ruskou hrozbou“, nikoli desetiletími neoliberální politiky, která účelově oslabovala silné sociální státy. Sankce, které mají údajně trestat agresora, v praxi často dopadají především na obyčejné lidi – jak v Rusku, tak v Evropě. Jde o klasický příklad politiky, která symbolicky působí radikálně, ale materiálně posiluje stávající mocenské nerovnosti. Sankce navíc nejsou vůbec účinné, protože nemohou fungovat v éře globálního kapitalismu. Západ se v tomto spletl a podcenil Rusko v jeho vytrvalosti. Tím si způsobil typickou střelbu do vlastní nohy a nyní se zejména Evropa zmítá v děsivém chaosu.

Z levicového a humanistického hlediska je proto nutné odmítnout rétoriku, podle níž se na Ukrajině „bojuje za naše hodnoty“. Hodnoty solidarity, sociální spravedlnosti a míru nelze prosazovat prostřednictvím eskalace násilí a masivního zbrojení. Skutečnou alternativou není vítězství jedné vojenské aliance nad druhou, ale okamžité příměří, obnovení diplomatických jednání a hledání kompromisu, který vezme v potaz bezpečnostní potřeby všech zúčastněných – nikoli pouze zájmy velmocí a korporací.

Kritická levice musí znovu používat mír jako politický projekt, nikoli jako naivní přání. Mír není pasivita, ale aktivní odpor vůči logice kapitálu, nacionalismu a militarismu. V době, kdy se válka stává normalizovaným stavem, je právě tato pozice tou nejradikálnější.