Mnohokrát v životě jste se určitě zamýšleli nad tím, proč je kolem vás takový hluk. V práci, na ulici, dopravním prostředku, na nebi atd. Oproti době minulé hluk narostl mnohonásobně. Naše moderní civilizace je postavena na hlučnosti. Téměř všichni jezdí automobilem, vlakem, létají letadlem. To vše vydává značný hluk, který nás všechny nepříjemně ruší. Někteří si na něj zvykli, jiní nikoliv. Ať tak nebo onak, tak se většina lidí snaží před hlukem uniknout a najít si nějaké to tiché místo. Téměř všichni hledáme klid v přírodě, lesích, rozkvetlých loukách. Nicméně tato místa postupně mizí a člověk často nemá kde načerpat síly a uniknout „rachotu“ uspěchané civilizace. Všude kolem vás stojí plno domů, na kdysi úrodné půdě vyrůstají překladové haly, autosalony, supermarkety, obchodní centra. Vše je prodchnuto pachutí kapitálu, bohatství, úspěchu. Prosklené budovy, velká letadla jsou ikonami současného kapitalismu, který vše staví na své dynamice s velkou nerovností. Už ani nepamatujme, že ne všichni si mohou dovolit nový vůz, který vydává hluk, každý si nemůže dovolit denně létat letadlem. Všechno jsou to pozlátka současné doby, kterých se samozřejmě nechceme vzdát, ale musíme si uvědomit, že rychlostí s jakou tyto prostředky používáme, vyčerpáváme všechno kolem sebe. Příroda postupně mizí v nenávratnu a klidná místa, která jsme kdysi měli téměř všude, zmizela.
Komoditou dnešních dní je ticho. Doma chcete mít chvíli klid, protože jste roztěkaní z hluku kolem vás, který vás denně obklopuje. Stále častěji můžeme nelézt specializované firmy, které se věnují odhlučnění domů a bytů. Z vašeho domova se poté může stát hluku neprostupná hráz, kde se budete moci schovat před zvuky moderní civilizace. Kapitalismus na jedné straně vytvořil ikony, které produkují silný hluk. A na straně druhé vám nabízí, jak se tomuto hluku bránit. Samozřejmě za patřičný obnos. Zajímavé propojení dnešních dní. Nicméně už to není ono klasické tiché místo v přírodě, která je decimována korporacemi, honbou za ziskem. Smutné na tom všem je, že na tyto věci nakonec musí upozorňovat dospívající děti, kterým krademe jejich budoucnost. Tak jako to učinila mladá ekoložka Greta Thunbergová (16 let), která před mocnými tohoto světa, stejně i byznysmeny, vystoupila s varováním na světovém ekonomickém fóru v Davosu. Mají propadnout panice, prohlásila studentka, která často protestuje před parlamentem ve Švédsku za ochranu klimatu. Jsme zpět na začátku. Kapitalismus jako takový je primárně odpovědný za globální oteplování, které je způsobeno značnou emisí skleníkových plynů (lodě, auta, letadla, továrny, ale například i chov skotu atd.). Moderní civilizace, která ke svému nekonečnému růstu využívá tyto vymoženosti, si zároveň zničila veškerá tichá místa, která posléze musíme hledat ve svých uzavřených domovech.

Poslanecká sněmovna schválila návrh zákona z dílny KSČM, který se týká zdanění církevních náhrad. Trvalo to mnoho let, než jsme se konečně dočkali tohoto logického kroku. Proč by totiž měla církev dostávat finanční kompenzace za období let 1948 -1989? To totiž vůbec nedává logiku. Klidně ať se jí vrátí majetek, pokud dokáže, že byl její. Bude se o něj ale starat s péčí řádného hospodáře. Ne, že nemovitosti nechá ladem a chátrat. Ke schválenému zákonu se rychle vyjádřil pražský arcibiskup Dominik Duka, který řekl, že církev nejsou nenažraní preláti. K tomu bych osobně doplnil: většinou nejsou, ale bohužel se občas nějaký ten „nenažraný“ najde i u nich. A věřte, že jich bude víc, než dost. Nyní předložím několik logických argumentů, které jasně osvětlí, proč se církvi neměl vracet ani majetek, natož jí dávat finanční náhrady po mnoho let v astronomických částkách. Dominik Duka bude asi mít hříšnou duši. Pokud budu parafrázovat jednu známou českou písničku od Judity Čeřovské: Dominiku.
Nyní se ale vraťme k jednotlivým argumentům. Je nad míru jasné, že se církvi nikdy nic vracet nemělo. Musíme si totiž jasně říci, že o církevní restituce nejvíce bojovala právě ona „nenažraná“ katolická církev. Ve Vatikánu se na to doslova klepali a vláda Petra Nečase, Miroslava Kalouska na to buď skočila, ale nedal bych nic za to, že to udělala záměrně. Například v samém počátku církevních restitucí Českobratrská církev evangelická majetek nechtěla. Když se ale majetek vrací, tak se ze zákona musí vrátit všem.
Náboženství jako takové je ryze soukromá věc. Je to pro věřícího soukromý statek, či ze strany církve se jedná o soukromě poskytovanou službu. Z tohoto důvodu by si věřící měli tento statek financovat ze svého. Ne všichni jsou v silně ateistické zemi věřící. Víra v něco je soukromá, náboženství rovněž. Příspěvky ze státního rozpočtu směrem k církvím jsou tudíž jako forma veřejného financování soukromého statku, respektive služby, nelogické. Je to stejné, jako kdybych si založil svoji církev a chtěl od státu peníze na svoji činnost.
Osobně bych požadoval zrušení příspěvku ze státního rozpočtu církvím, respektive bohatým církvím. Tou je u nás právě katolická církev, která nejvíce tlačila zákon o vyrovnání s církvemi. Je to stejný „bordel“, jako když dáváme dávky lidem, co nejsou v nouzi. Mají například několik aut, chalupu, chyty, šperky atd. Takové případy znám osobně. Stejně se chová katolická církev. Má majetky, pozemky, bohaté paláce atd. To ale k výkonu svého kultu přeci nepotřebuje. Dominik Duka by si měl uvědomit, že Kristus hlásal chudobu a ne „nenažranost“. Náboženství je přeci službou, která má pečovat o duši člověka a ne si z toho dělat byznys. K péči o duši člověka přeci stačí slovo. Není k tomu potřeba mít paláce a jinou hříšnou nádh

Hlavní mediální sféra to s připomínkou sebeupálení Jana Palacha před 50 lety přehnala. Několik dní na nás chrlila, jaký to byl zářný čin, který byl namířen proti tehdejšímu komunistickému režimu. Vypadalo to, jako kdyby hlavní média chtěla ukázat, že upálení je tím nejodvážnějším a nejlepším, co člověk může udělat. Odezva přišla brzy po mediální masáži. Lidé jsou v současných podmínkách nespokojeni, někteří s kapitalistickým režimem, někteří jen soukromě, i když soukromý život je samozřejmě do jisté míry také závislý na režimu. Na Václavském náměstí se pokusili upálit hned dva lidé. Jeden, se skutečně zapálil. V druhém případu tomu policie násilím zabránila. Omezila svobodu člověka a nenechalo ho vyjádřit svůj protest proti současným podmínkám. K oběma činům policie raději mlčí, protože co kdyby se navenek dostaly nějaké informace, které by znamenaly ohrožení současného kapitalistického systému. V obou dvou případech (stejně jako často v jiných případech sebevraždy) se vše svede na to, že se jednalo o nějakého podivína, který byl psychicky narušen. Pokud použijeme tento přístup k upálení se Jana Palacha, tak to musel být rovněž podivín. Někteří psychologové dokonce začínají tvrdit, že přehnaná mediální obsese, tak jako v případě úmrtí Jana Palacha, může některé jedince dohnat až ke zkratovitému jednání, nebo motivovat k politickému činu. Něco na tom přeci jen bude, protože co si máte myslet o tom, když celý týden je vám za všech možných zdrojů servírováno jaký to zářný čin udělal ten Jan Palach. Dnešní mediální prostor má ze sebevražd spíš senzaci. Honba za senzacemi a bulvárností ovládla skutečnou novinařinu. Na životě zřejmě není nic pozitivního, když se lidé takto upalují. Média hlavního proudu říkají Palach, Zajíc, to jsou skutečné oběti politické zlovůle, která zde kdysi byla. Kdo se ale upálí dnes, tak už není obětem politické zlovůle. Je pouze obětí psychické poruchy, číslem, statistikou. Je to vždy podivín a to i tehdy, když svým činem chce vyburcovat obyvatelstvo z politické letargie. Další rozdíl mezi činem upálení před 50 lety a dnes je ten, že nyní vše máme v živém přenosu. Na každém rohu kamera, v lidských rukou mobilní telefon s kamerou. Vše se vysílá téměř živě a publikum jsme my všichni. Nad naší společností, se stahují podivná temná mračna. Ta jsou spojena s naší minulostí, kterou manipulují mediální prostor. Korporátní média, v honbě za ziskem prostřednictvím senzací a v honbě za získání ideologické hegemonie, se snaží o to, abychom se udržovali v podivné letargii a to i přes to, že se v centru hlavního města kdosi pokouší upálit. Stejně jako Jan Palach před 50 lety.

S různými letošními výročími se v mediálním prostoru objevují věci, ze kterých jde mnohým lidem hlava kolem. V nedávné době jsem se pustil do diskuze na sociální síti, zpravodajské ČT 24, kde byl vložen přepis pořadu Interview ČT 24 s herečkou, disidentkou, Bárou Štěpánovou. V pořadu řekla, že by se dnes mnozí lidé vzdali svobody za tisícovku měsíčně. Asi tím narážela na to, že lidé v důchodu dostali přidáno a konečně se dočkali i valorizace. Když jsem napsal, že s lidmi, jako je tato rádo by herečka a tehdejší chartistka, byl rok 1989 tragický omyl, začala vřava. Například, to tvrdí komunista, co si to dovoluji atd. Když jsem poukázal na to, že doba po roce 1990 šla utvořit i jinak, než jaká je dnes, tak jsem byl označen za vyznavače nějaké divné organizace a myšlenky, která dnes ve společnosti nemá místo. Když jsem se snažil ozřejmit, že ve zlomovém roce existoval i levicový disent, nikdo to nechtěl slyšet. Moje tvrzení působilo jako trojzubec, který byl vysloveně pekelný a působící co by červený hadr na býka. Diskuze pokračovala dále. Když jsem hodnotil uplynulých 30 let od nabyté svobody, tak se nikdo nezmohl na víc, než jen na to, že vlastně za všechno mohou komunisté. Argument, který se běžně používá, aniž by někdo přiznal i vlastní chyby, případně chyby, která má v sobě současný systém zakódovány.
Nikdo z diskutujících mi nevysvětlil, proč dnes v naší zemi nevlastní stát (až na pár výjimek) žádné podniky, majetek? Vše v rukou drží úzká elita, která se stala prospěcháři v době kuponové privatizace, která naznačila možný konec světa. To, co lidé chtěli v roce 1989, byla změna, ale ne, že dojde k odklonu směrem ke kapitalistické laboratoři západních korporací. Dnes už i dospívající lidé, kteří se musí snažit uživit rodinu stůj co stůj a mít klidně i tři částečné úvazky, dochází k názoru, že někdy v minulosti bylo lépe. Slýchají to od svých rodičů, prarodičů. A tím pádem zde máme generaci, která je označována za ty, kteří se o sebe nedokážou postarat, že se poflakují. Jenže to je pravda jen částečně. Existuje rub i líc a navíc, pokud to systém umožňuje, proč z toho obviňujeme mladé lidi? Pokud by to systém neumožňoval, tak by nemohlo k různým manýrům docházet.
Na základě analýzy minulosti je nutné začít tvořit novou společnost, která bude lepší, než byla ta minulá. Tohle začínají chápat i lidé daleko na západě. Pouze u nás se v případě pokusu o nějakou změnu, vystrčí do popředí chartisté, disidenti a obhajoba ideálů roku 1989 a uvažování o změnách je eliminováno hned v samotném počátku. Je to špatně, protože nám všem má jít o to, abychom současný systém, který se snaží ze všeho a všech „vytřískat“ maximum ku prospěchu někoho jiného, nahradili systémem jiným. Ten se může nazývat klidně znova socialismem, ale i jinak. Nicméně musíme prosazovat jinou společnost, než je ta dnešní „vlkanózní“.

Je neděle 15. ledna roku 1989. Na Václavském náměstí mají být položeny květiny u sochy svatého Václava. Jedná se o pietní akt k připomínce upálení Jana Palacha před 20 lety. Bezpečnostní složky jsou v plné pohotovosti, protože je jasné, že toto výročí zneužije a využije tehdejší disent ke svolání protestů proti vládnoucí KSČ. Zatímco v neděli se jednalo o přetahovanou s bezpečnostními složkami, tak dny následující zasévají sémě velkých problémů. Bylo evidentní, že tehdejší systém zažívá svůj kolaps. Veřejnost byla nespokojena s cestou přestavby a demokratizace. To vše vyústilo v tzv. Palachův týden, který odstartovala právě ona osudná neděle před 30 lety. Nemá význam dnes říkat, co by kdyby. Je nutné na ony události nahlížet střízlivýma očima.
Pravdou je, že tehdejší systém byl primárně postaven na různých represáliích. Dával to docela patřičně najevo právě v případě potlačování různých demonstrací, kde se provolávala slova jako svobodu nebo ať žije Havel. Systém chyboval i v tom, že si sám vytvářel skupinu disidentů, kteří se spolčili v Chartě 77. Ti později přeberou moc na konci roku 1989, kdy se hlava disentu Václav Havel stane posledním prezidentem jak Československa, tak prezidentem, který přísahá na socialistickou ústavu. Historie je plná paradoxů a ta naše obzvlášť. Když si s odstupem času prohlídneme televizní záběry z oné doby, tak zjistíme, že na mnohých demonstracích se nám nacházejí dnes velice známé tváře: Alexandr Vondra, Bára Štěpánová, Stanislav Devátý, Martin Bursík, Šimon Pánek, Petr Placák a mnoho dalších, kteří se později objeví v politice nebo showbyznysu, případně neziskovém sektoru. Z tohoto pohledu lze na události před 30 lety nahlížet jako na zradu pracujících lidí, protože se do popředí dostanou ti, kteří posléze využijí situace ve svůj soukromý prospěch.
Lze polemizovat, zda byl zásah proti tehdejším demonstracím v pořádku z hlediska síly. Pokud probíhá poklidná demonstrace, tak se nikdy nic dít nemusí. Ale pokud se v ní vyskytnou nějací chuligáni, kteří dělají nepořádek, tak je potřeba zakročit. Není pochyb, že i v oné době se mezi těmi, kteří jen pokojně demonstrovali, vyskytly různé podivné kriminální živly a právě proto tehdejší pořádkové síly zasahovaly. Byť u toho samozřejmě spláchli nebo zpacifikovali i zcela klidné demonstranty. Tak to bohužel na demonstracích, kde se objeví i „chuligáni“ prostě bývá.
Událost, která se dnes nazývá Palachův týden, dala vzniknout i různým fámám a polopravdám. Jisté ale je, že doba následná si jako své rukojmí vzala „děti revoluce“ a ta je posléze začala sama „požírat“. Snad i právě proto je dnes často volání, že bychom si z roku 1989 měli dát reparát. Tenkrát se říkalo: všechna moc patří pracujícímu lidu. To dnes už neplatí. Dnes patří všechna moc korporacím, případně neziskovým organizacím. Navíc ve většině z nich jsou určitým způsobem zakomponováni členové a členky disentu z doby před 30 lety, případně jejich děti. Nebo vám snad výše uvedená jména z doby roku 1989 nic neříkají?