Konec hry
Na konci 80. let minulého století už téměř nikdo nevěřil, že přijde komunismus. Všichni žili, jak se dalo. Na vesnici, městě, samotě. Museli se tvářit, jako kdyby komunismus byl na dohled, ale byl stále stejně na hony vzdálený, jako byl před několika dekádami. Iluze, že přijde spása, že nás snad Sovětský svaz zachrání, vzalo rychle za své. Jenže i dnes žijeme v iluzi. Místo iluze komunismu zde máme iluzi demokracie. To, že se před třiceti lety nemohlo to nebo ono, je dnes vystřídáno tím, že můžeme to i ono. Jenže jak vše můžeme, tak se začíná vynořovat iluze demokracie, na kterou si všichni hrají. Tenkrát si většina lidí hrála na komunismus, dnes na demokracii.
Systém, který před třemi desítkami let kolaboval, byl postaven na represích a strachu. Museli jste být do jisté míry loajální se systémem, abyste měli nějaké ty výhody. V lepším případě jste mlčeli. Dnes se místo represe používá deprese jako nástroj na vynucení poslušnosti k systému. Sice nemusíte mít strach, ale musíte mít reálnou obavu, že přijdete třeba o práci. Žijeme sice v relativní hojnosti a nadbytku, ale nic z toho není rovnoměrně rozděleno mezi obyvatelstvo. Mnohé pracovní pozice jsou vám předem zapovězeny, protože nesplňujete přísná kritéria. Loajalitu ke straně vystřídala loajalita k zaměstnavateli a penězům. Nikdo si v roce 1989 nedokázal představit, že nastane stav, kdy přijdeme o systém, který zde byl od roku 1948. Že nastane doba „bez tebe“, rozpadne se Sovětský svaz a za zrádce bude označen Gorbačov, nemohl nikdo tušit. Nepředpokládali to ani odborníci v západních zemích, proto bylo velké překvapení, že se tehdejší „socialistické“ státy, které si na socialismus hrály, rozpadly. Nebyla zde příčina jen vnější, ale také vnitřní.
Dnes se nacházíme v podobné situaci. Máme sice demokratická práva, která nám byla odpírána, ale ztrácíme sociální práva, která nám tenkrát byla dávána za vzor. Společnost si hraje na demokracii, protože formálně sice existuje, ale pravidla platí opět jen pro někoho. Mnoho zákonů je napsáno takovým způsobem, aby se v nich vyznali jen renomovaní právníci. Lépe řečeno, jsou psány tak, aby se v nich nikdo nevyznal. V zarostlé džungli se pak mnoho nešvarů ztratí a vytváří se tím demokracie „pro některé“. Za krádež miliard se vám nic nestane, za krádež stovek si odsedíte víc, než za vraždu člověka. Právě proto si hrajeme na demokracii. Ta vyhovuje těm, kdo ji reálně řídí z pozadí – pánové typu Kellner, Bakala, Dospiva a další. Ostatní jen vzorně mlčí, protože co kdyby se nám opět ona práva mohla odebrat. Strašíme se minulostí navzájem a to jen proto, aby se upozadila myšlenka, že je možný i jiný systém.
Před 30 lety si ale nikdo nepřál společnost, jaká je dnes. Lidé na pozadí událostí hry konce komunismu chtěli kompromis mezi komunismem a kapitalismem. Chtěli jen více věcí ze zapovídaného západu, podívat se na dovolenou, zážitky. Nechtěli jen hru na demokracii, protože právě končila hra na komunismus.
