Mgr. Jan Klán

Před dvěma desítkami let byl svět odlišný, než je ten dnešní. Teroristické útoky byly ještě budoucností a Evropa byla deset let v euforii z roku 1989. Studená válka skončila, Sovětský svaz se rozpadl, Varšavská smlouva zanikla, ale NATO zůstalo. V bývalé Jugoslávii se válčilo a v České republice se horečně připravovala ratifikace vstupu do zářného paktu, který nás měl všechny ochránit – NATO. Lidé si pokládali otázku, proč NATO existuje, když bylo vytvořeno jako uskupení, které se mělo bránit jakési agresi ze strany SSSR, která stejně nikdy nepřišla. Nač mít obranný spolek, když nebezpečí pominulo? Prý se musíme bránit nějakému nepříteli, který pokud neexistuje, tak bude vymyšlen. Existuje jedna teorie, která říká, že válka mezi dvěma demokratickými zeměmi je nemožná. Jenže proti komu se tedy máme bránit, když většina světa je demokratická, mírumilovná, lidská? Už dávno je jasné, že NATO se spíše podílí na preventivních válkách, válce proti terorismu, který často pomohlo vytvořit, případně humanitárním bombardování, tak jako v roce 1999.
Před dvaceti lety se naše země nacházela na pokraji krize. Kuponová privatizace dovedla na pokraj propasti veškerý státní sektor, který byl rozprodán do zahraničních rukou, a na politické scéně už rok existovala opoziční smlouva. Právě tato smlouva do budoucna dá zasít deformacím našeho politického systému, korupci v nejvyšších patrech, kdy si strany ODS a ČSSD rozdělí pravidla moci. Tato pravidla později dají vzniknout Petru Nečasovi nebo i Andreji Babišovi. Současné věci hledejme v minulosti. Ve světě, který měl brzy skončit teroristickými útoky 11. 9. 2001, bylo mnoho velkých neznámých. Euforie z nabyté svobody před jednou dekádou ukázala, že lidé chtějí cestovat a to bez ohledu na to, co je takový zážitek bude stát. Vytvořily se cestovní kanceláře, podvodníci, společnosti šité na půjčování peněz. Všem se to začalo líbit do chvíle, než za další dekádu přijde zvrat v podobě velké finanční krize roku 2008. Hýření, legrace, půjčováni, bylo pryč. Nenávratně ztraceno ve víru globální ekonomiky. Dopady byly značné – znehodnocení peněz, nárůst nezaměstnanosti. K zodpovědnosti byli voláni daňoví poplatnici, ale vinu nesly banky. Vše odnesl obyčejný občan – riskování bankéřů, stejně i politiků.
Po třiceti letech jsme pochopili, že je všechno špatně. Jak svět, který skončil včera, stejně i ten, který začal zítra. Na koni jsou hlavně finančníci, kteří určují koloběh dějin. Evropská unie, která si myslí, že je rozhodčím i soudcem pro jednotlivé národní státy, finančníkům jen hezky přikyvuje a do svého čela si často vybírá člověka, který není moc známý. Prý, aby poslušně poslouchal, co má přesně dělat. Nesmíme propadat skepsi, protože na tu hrají právě ti, kteří v zákrytu vše ovládají. Řešení existují v podobě silnějšího státu a návraty suverenity od Bruselu zpět do center národní moci jednotlivých států.