Budoucnost minulosti
Na konci druhé dekády nového milénia se začíná ukazovat, že společnost žije hlavně ze vzpomínek na minulost. Nemám teď na mysli slavnou knihu Ericha von Dänikena, ale chci tím poukázat na to, že dnes mnoho lidí hledá útěchu v minulosti. Ostatně se stačí podívat na různé příspěvky v novinách, na internetu a jinde v mediálním prostoru. Povětšinou se řeší minulost, kterou stejně nevrátíme. Žijeme tedy ze vzpomínek. Ať svých nebo kolektivních. Dokonce mnozí z nás, včetně mě, se rádi vracíme do svého dětství nebo dospívání. Je to totiž naše jediná jistota, kterou v dnešní době nejistot máme. Rádi hledáme útěchu v dobách, kdy bylo alespoň něco jisté, a nemuseli jsme ve vřavě globálního kapitalismu řešit, jak se postarat o rodinu, sebe, bydlení atd. Byla to doba, kdy se šlo do školy nebo práce a pak zase domů. Druhý den se vše povětšinou opakovalo. Měli jsme čas na své přátele a nemuseli jsme téměř chodit do druhé práce, abychom pokryli své náklady na život. Nemuseli jsme trávit tolik času v automobilu, u počítače, s mobilem v ruce. Takové léto roku 1995 tento stav plně vystihuje.
Dnes se stále více tvrdí, že za socialismu, ale ještě v devadesátkách minulého století, se jedlo nezdravě. Ke snídani „guláškovka“, párek a pivo. Panečku, to byla lahoda. Ještě dnes na to rád vzpomínám, protože v současnosti se vám tohle moc nepoštěstí. Bufety a rychlá občerstvení pohltily nadnárodní korporace, které nabízejí jen samé burgery, hot dogy aj. Obchody typu McDonalds, KFC, Burger King a mnohé další, jsou toho jasným příkladem. Místo toho, abychom si pochutnávali na našich specialitách, tak kvůli úspoře času jíme jen hot dogy, burgery atd. Vítejme v „burgerizaci“ společnosti. Navíc nadnárodní koncerny odvádí kapitál mimo naše území a vesele si pochutnáváme na jejich specialitách. Nezdravé jídlo napohled a ještě se moc nenajíte. Navíc máte pořád hlad. V tu chvíli se opět vracíte do doby vzpomínek a říkáte si, jak je tohle možné. Jak je vlastně možné, že polská kráva nakonec udělá kariéru jako argentinské hovězí? Když jsme právě v oné kritizované době měli nejpřísnější normy. Rychle jsme si všechno nechali zničit a než jsme pochopili, o co tady jde, tak už bylo pozdě. Bohužel. Utvrzování mnohých, že doba minulá byla zlá, vedlo k tomu, že doba budoucí je mnohem víc zlá. Je to doba bez regulací, otěží, negativních dopadů na lidské životy i celou společnost.
Dnešní dospívající navíc tvrdí, že jim bylo v minulosti ublíženo. Jedná se o paradox minulosti, protože jim bylo jejich dětství ukradeno. Ať už reklamou, mobily, sociálními sítěmi. Navíc jejich stravovací návyky jsou odlišné a jsou plně v zajetí rychlých občerstvení, když putují v prostoru a času. Bez možnosti odpočinku. Společnost se přetvořila v zážitky, aby lidé měli na co vzpomínat. My jsme to ani nepotřebovali. Zážitků jsme měli dost a druhý den jsme se opět sešli někde venku. To byla jistota, na kterou vzpomínáme, protože ji dneska vůbec nemáme. V době samých nejistot je útěk do minulosti naši útěchou. Budoucnost je totiž v nedohlednu, a když je, tak nás často děsí víc, než vzpomínky na minulost.
