Současná krize způsobená koronavirem má jak své klady, tak zápory. Pokud to vezmu odzadu, tak mezi zápory patří dopad na ekonomiku, která se dramaticky propadá, morálku společnosti, kdy jsou lidé udržováni v permanentním šoku, zápas s nemocí a mrtví. Nicméně nalezneme i klady. Do společnosti se začínají zavádět věci, které se buď oddalovaly někam do budoucna, nebo se tvrdilo, že to prostě nejde. Mezi tyto klady můžeme uvést třeba home office u profesí, kde to lze zavést, elektronická komunikace s úřady (což mělo fungovat naprosto běžně již dávno), zavádění inovací, testy nových léků, tisk na 3D tiskárnách, prodloužení doby ošetřovného, vyučování po internetu nebo televizí a proměna práce jako takové atd. Je nad míru jasné, že inovace nepohání jen válka, ale v dnešní době také krize. Zejména krize způsobená nákazou, kdy mnoho lidí může fungovat a nedochází tak k materiálním škodám jako ve válečném konfliktu. Otázkou zůstává, zda se svět z této krize poučí a změní se. Předpokládám, že se svět změní k lepšímu (může samozřejmě i k horšímu), podobně jako se začal měnit po událostech 11. 9. 2001, případně po finanční krizi roku 2008.
Zatímco po první krizi tohoto tisíciletí začal pověstný hon na teroristy, tak po finanční krizi celou věc odnesli obyčejní daňový poplatníci, kdy riskantní hry bankovního sektoru museli zaplatit. Jak to dopadne po této krizi nelze úplně přesně odhadnout. Rýsuje se nám několik možných budoucností. Od těch katastrofických, že začne populace klesat a vymírat, protože je na planetě přelidnění, přes různá restriktivní opatření na delší dobu - například návrat kontrol na hranicích, obtížné cestování mimo hranice. Až po optimistické scénáře, kdy se lidstvo poučí a začne se chovat zodpovědně a nebude lapeno v honbě za neustálým růstem a ničením přírody za každou cenu. Věřím tomu, že současná krize pomůže změnit systém v jiný, který bude lepší, než ten současný, který produkuje materiální a příjmovou nerovnost, nerovnoměrné rozdělení bohatství po světě atd. Stačí, když se podíváme, jak se bohatí snaží utéci před virem nakupováním tryskáčů nebo výstavbou bunkrů. Boháči v USA i jinde „balí kufry“ a začínají prchat na svá sídla kdesi v dálavě a berou si s sebou zdravotnický personál. Jaká to zbabělost od nejbohatších, kdy nechávají klasickou střední třídu a nejchudší na pospas řádění nákazy.
Viry a nemoci tu nicméně budou neustále. Jsou stejně staré jako naše planeta. Nehledě na to, že k nám mohou putovat i z vesmíru pomocí meteoritů či komet. Jestliže je ale planeta „plná“ lidí a globální ekonomika postavena na cestování, tedy honbou za zážitky, tak se logicky dalo čekat, že se dříve nebo později něco stane. Značnou nevýhodou postindustriální společnosti, kdy největší váhu hraje sektor služeb, je logicky vzato nekontrolovaný pohyb osob. Do této oblasti můžeme zařadit problém Schengenského prostoru v Evropě, který selhal již podruhé. Poprvé v roce 2015, kdy začala migrační krize, aby selhal znova v současné krizi, kdy umožnil volný pohyb nakažených lidí po regionu. Evropská unie se najednou probudila s tím, že dočasně zavře vnější hranice EU. Jako kdyby tohle onen virus zastavilo, když už zde je a putuje mezi lidmi.
Ze současné krize by se měla společnost jako celek poučit a změnit reálně svoje chování. Ať už ve vztahu lidském, stejně mezinárodním, stejně musí změnit i své chování směrem k přírodě, která primárně určuje pravidla hry. Člověk je na nejvyšší příčce evoluce, ale bez problémů jej dokáže zabít věc, která je úplně na konci oné příčky – viry a bakterie. Tohle by si lidé měli uvědomit.

Před nedávnem jsem navštívil jeden nejmenovaný obchodní řetězec, abych nakoupil těstoviny, mouku a mléko. Jaké na mě bude čekat překvapení, jsem při vstupu nevěděl. Regály zely prázdnotou. Lidé vzali útokem snad úplně všechno, co mělo význam – pro ně. A tak jsem se začal zamýšlet nad tím, proč vlastně všechny tyto atributy skoupily? Na prvním místě zde hraje roli určitě strach z koronaviru, který se šíří po světě a mohl by zapříčinit výpadky dodávek potravin. Poté zde bude hrát roli, aby lidé po nějakou dobu nevycházeli z domovů a měli tak dost zásob a snížili tak možnost se někde nakazit. Jenže do celého procesu nám vstupují i další hráči, kteří umocňují strach z koronaviru – jsou to hlavně média, která mají o stavu věcí informovat a ne je zveličovat nebo zase jejich závažnost snižovat. Jak se z médií lidé dozvídají počty zemřelých a nakažených, tak začínají mít obavu o svůj život. Jedná se o klasickou pudovou vlastnost. Je zde jedno podstatné ale, které v médiích tolik nenajdete – srovnání koronaviru s klasickou chřipkou – nový virus ve své podstatě totiž způsobuje respirační potíže, jako klasické virové onemocnění. Tento vztah je jaksi odsouván do pozadí, protože by nebyl tolik mediálně prodejný. Proto jsou na nás denně chrleny informace o různých počtech nakažených/zemřelých a to často i spekulativních.
Musím si jen položit otázku, zda ti, co nakupují jak o život, vědí, že všechny věci mají určitou trvanlivost? Všímá si každý z vás doby minimální trvanlivosti? Na obalech je uvedeno slovo minimální. To znamená, že trvanlivost může být o něco delší, než je uvedené datum. Může a nemusí to být pravda, protože u všech výrobků je dnes používán jev, spíše účelový systém, "rychlejšího stárnutí" někdy zvaný „účelové zastarávání“, aby se výrobky pořád nakupovaly a byl zajištěn konzum a zisk. Z toho plyne, že jediný, kdo na celém nákupním šílenství a panice vydělává, jsou korporace. Takže k čemu vám budou velké zásoby? K ničemu, protože je budete moci zanedlouho vyhodit. Chápu ještě konzervy s trvanlivostí několik let, ale kupovat to, jako kdyby měl být konec světa, mně přijde mimo. Chápu strach z koronaviru, ale musíme si uvědomit, že se jedná o určitý typ chřipky – chcete-li virového onemocnění, na který stejně není žádný lék. Navíc víte vůbec o tom, že na chřipku (jejíž epidemie nás téměř každý rok postihuje) a komplikace s ní spojených zemře ročně v naší zemi až 2 tisíce lidí a nikdo to v médiích tolik neřeší. Navíc si musíme uvědomit, že od Španělské chřipky roku 1919 nebyla žádná velká pandemie globálního rozsahu, ale nárůst letecké dopravy a cestování dával už dávno tušit, že dříve nebo později dojde k rozšíření nějaké nákazy.
 K panice nejvíce přispívají média, která danou věc neúměrně přefukují, když pořád ukazují, že tam je nakažených 100, tam zase tisíce a zdůrazňují počty mrtvých. Tohle budí právě značné obavy a tak si říkám, zda to není ve spojení s obchodními řetězci záměr - lidé mají strach, média to zveličí, jako když se blíží pohroma a obchody mohou vyčistit sklady a dodat nové zboží, které by se jinak vyhodilo. Možná se jedná o spekulaci, ale zkuste si mé výše uvedené argumenty dát na misku vah a sami posoudit, zda do jisté míry spekuluji nebo můj popis odráží stav věcí, který momentálně prožíváme v mediální přeinformovanosti

Za poslední tři desítky let, kdy nastala radikální změna v našich podmínkách, jsme se ocitli ve společnosti, která je silně privatizována. Na oko nám sice fungují různé státní instituce, které mají zastřešovat jeho fungování, ale čím dál více nám do procesu vstupuje soukromý sektor. Ať už se jedná o různorodé vlastnictví – soukromé versus veřejné (státní) nebo obyčejnou privatizaci základních potřeb, které v minulosti zajišťovala „pevná“ ruka státu. Důsledky překotného vracení majetku, umožnění privatizace všeho nakonec vedlo k problémům, které se projevují dnes nejen v našich podmínkách. S nástupem čím dál slabšího státu se potýkají i jiné země v Evropě. Státy, které přešly od centrálně plánované ekonomiky k tržnímu systému, jsou ale na tom bity nejvíce, protože téměř nic není veřejné, obecní a začala se razit mantra, že soukromé vlastnictví je nedotknutelné. Společenské vlastnictví bylo označeno za nevýhodné, nevýkonné, nevýnosné, konkurence neschopné a předáno do soukromých rukou. Vytvořila se tak elita lidí, kteří mají nesmírně vysoký majetek. Tato elita si vytvořila určitý stát pro sebe, který nazývám soukromým státem, kde platí úplně jiná pravidla, než v normálním státě, ve kterém žije drtivá většina z nás.
Zatímco „stará privatizace“, která byla principiálně postavena na „bourání“ starých pořádků, tak nová privatizace spočívá v privatizování rizik, kdy jste jako člověk nuceni se například proti nim pojistit. Rovněž přesun odpovědnosti ze státu jako celku na jednotlivé lidi je jasným příkladem nástupu nové privatizace. Podobné to je v případě soukromého vlastnictví. V poslední době se čím dál více ukazuje, že města, ale i stát jsou často v pasti, když se někde objeví nějaký spekulant, který skupuje pozemky. Navíc mnohdy skupují pozemky záměrně, protože se například dozvěděli, že danou oblastí povede dálnice, silnice nebo rychlodráha. Posléze drží všechny v šachu a stát, protože je privatizován, nemá žádnou páku na to, aby tyto pozemky vzal zpět pod sebe. Jdeme od extrému k extrému a vytváříme další a další problémy bez jasného řešení a právního ukotvení. Aby se tomuto problému předešlo, tak bude nutné do našeho právního řádu vrátit instrument zestátnění, znárodnění nebo i možnost vyvlastnění. Někdo může namítnout, že se jedná o kontroverzní věci. Jenže, jak chcete vyřešit problém s tím, když obec/stát někdo neúměrně vydírá, že za daný pozemek chce vysokou finanční kompenzaci, než je normálně obvyklé? Vysokou částku vesměs chtějí ti, kdo se utvrzují právě ideologií, že soukromé vlastnictví ječ nedotknutelné. Jenže když potřebujete udělat nějakou veřejně prospěšnou stavbu (uskutečnit veřejný zájem) a lidé se nechtějí domluvit, tak co použijete?
Kam až dokáže zajít soukromý stát, můžeme vidět i na příkladu neúměrně vysokých cen za bydlení. Po roce 1989 totiž došlo k téměř úplné privatizaci bytových fondů a dnešní projekty vesměs staví developeři. Ti posléze určují jak cenu dané nemovitosti, stejně i občanskou vybavenost. Jelikož se jedná o soukromá (většinou) vlastnictví, tak se všichni opět odvolávají na soukromé a že já jako vlastník si mohu určovat, co chci. To je na jednu stranu pravda, přeci jen je to jen a jen moje, ale musím si uvědomit, že pokud budu něco záměrně blokovat nebo například šroubovat ceny moc vysoko, tak pověstná bublina splaskne a vezme s sebou všechny. Ať už ty, kdo s daným riskem neměli nic společného (většinou) nebo ty, kteří daný problém vytvořili svoji ideou, která říká cosi o soukromém vlastnictví.
S tím souvisí i akumulace majetku v rukou jednotlivců. V našich podmínkách existuje absence řádného zdanění majetku. Problém s velkým vlastnictvím majetku (nemovitostí, pozemků) by v tomto případě vyřešily nové daně. Kupříkladu za každou druhou a další nemovitost nebo jen progresivní zdanění majetku a to na základě jeho výměry a ceny. Na západ od nás je tento postup naprosto běžný, tak proč jej nevyužít i v našem právním řádu? Alespoň bychom se přestali ohánět tím, že soukromé vlastnictví jakožto ideologie, je nedotknutelné - ono v logice věci je nedotknutelné, ale co dělat ve chvíli, kdy se neúměrně akumuluje majetek v rukou jedinců a to záměrně vše skupují a poté s tím „neurvale“ obchodují? Možnosti jsou dvě: jednak zavedení daní, jak jsem uvedl výše (Francie a Německo) nebo instrument zestátnění (v některých oblastech je ve Velké Británii, ale i jinde). Nemáme se tedy čeho bát, stačí jen chtít.
 

Je tomu už 30 let, co naše země započala první rok budování kapitalismu. Sice v té době nikdo netušil, co se odehraje za ony tři desítky let, ale i tak bylo hned v roce 1990 možné odhadnout, co se bude dít. Vypadá to, že tři dekády jsou věčnost, ale není tomu tak. Čas letí čím dál rychleji a v záplavě různých informací se ztrácejí i ty podstatné. Ne jinak tomu je v případě osobnosti Václava Havla coby prezidenta. Mnoho lidí zapomnělo, jak to vlastně bylo s jeho zvolením za prezidenta v roce 1989, stejně se pomalu zapomíná i na to, proč jako svoji první velkou zahraniční cestu uskutečnil do USA. Vraťme se tedy do oné doby, která byla prodchnuta euforií ze změn, které přinesl listopad 1989.
V historických souvislostech musíme mít na paměti, že v roce 1990 stále existuje Sovětský svaz, stejně i Varšavská smlouva co by protiváha NATO. Pokud někdo tvrdí, že tomu tak není, nechť si zopakuje dějepis nejnovějších dějin. Možná někoho může mást ta Varšavská smlouva, ale ta zaniká až roku následujícího. Pokud by chtěl někdo rozporovat, že to nebyla protiváha NATO, tak by si měl uvědomit historickou posloupnost založení oněch paktů. V roce 1949 vzniká NATO a teprve roku 1955 Varšavská smlouva. Ale zpět k Václavu Havlovi. Tento kdysi prominentní disident a rádoby dramatik se na konci prosince roku 1989 stal prezidentem tehdy stále Československé socialistické republiky. Ano, skutečně přísahal na socialistickou Ústavu a do své funkce jej zvolili tehdejší komunisté. To je reálný fakt. Do funkce prezidenta mu pomohl tehdejší prominentní komunista a předseda vlády, Marián Čalfa. Tento člověk domluvil zákulisní hrátky, aby poté všichni, kdo mohli volit prezidenta, zvedli ruku právě pro Václava Havla. Z hlediska tehdy platné ústavy byl tento krok ale protiústavní a začalo tak horečné porušování platných zákonů, které trvá dodnes. Zde můžeme uvést menší paralelu s rokem 1948, kdy tehdejší předseda vlády Klement Gottwald využil tehdy platné Ústavy a vyřešil vládní krizi. Mnoho historiků totiž tvrdí, že únor roku 1948 byl puč anebo převrat, ale musíme podotknout, že v režii Ústavy. Kdežto události roku 1989 byly zcela mimo ústavu a vše se domlouvalo v systému „já na bráchu a brácha na mě“.
Zde se dostáváme k otázce, proč Václav Havel podnikl cestu do USA tak brzo po svém zvolení? Že by se chtěl blýsknout a poděkovat USA jakže to zatočily s tím „zlým“ Sovětským svazem – impériem zla, jak jej nazval americký prezident Ronald Reagan? Zcela jistě je to možné a dost tomu nahrává naše česká povaha – kam vítr, tam plášť. A jelikož se jedno impérium pomalu hroutilo pod tíhou svých problémů, tak bylo nutné (a pověstný západ na to čekal, protože jej trápila systémová krize z nadvýroby) se rychle přeorientovat na konzumní logiku impéria druhého. Tuto logiku tady máme dodnes. Když se ale podíváme zpětně na to, co vlastně Václav Havel říkal v Kongresu USA, tak zjistíme, že to byla vesměs prázdná bezobsažná slova. Všichni přítomní tomu tleskali, protože už dávno věděli, že to bude jejich člověk, který ani nebude moc protestovat proti tomu, že se do Československa pošle chicagská parta kluků, kteří pomohou připravit největší podvod v novodobých dějinách – kupónovou privatizaci. A tak se také stalo. Zastánci volného trhu vtrhli do tehdejšího Československa a zbyla po nich země bez vlastního průmyslu a téměř plně závislá na dodávkách konzumního zboží ze zahraničí. Němá torza oné doby můžeme ještě dnes vidět kolem sebe. Téměř na každé vesnici chátrající zemědělské usedlosti, bývalá JZD, kruhárny zelí, třídírny brambor, vepříny a kravíny, továrny a fabriky atd. Tohle všechno bylo zničeno (řekněme si narovinu, že účelově) a to jen proto, že první zahraniční cesta Václava Havla vedla do USA. Ta totiž připravila předpolí pro stav věcí, které zde máme dnes – plnou závislost na zahraničním kapitálu s minimem vlastní produkce čehokoliv.
 

Když se kolem sebe rozhlédneme a snažíme se někdy věci změnit, tak se často nestačíme divit, jako něco nejde. V naší legislativní džungli se ztrácí nejen řadový občan, ale mnohdy i profesionální politik. Jediný, kdo se aspoň trochu v chaosu zákonů vyzná, je právník. Zde ale nastává problém při zkušenosti, že dva právníci vytvoří i tři právní názory na danou věc. Ve skrytu duše se všichni odvolávají na zákony, které to či ono upravují. Uvedeme si zde jeden příklad z reality, kdy se úředníci (ale i politici) zaštiťují zákony pro obhájení své vlastní pravdy na úkor obecné reality a logického úsudku, které tím trpí.
Již mnoho let válčím v mém městě, které kdysi bývalo stříbrnou pokladnicí, Kutné Hoře, s místním zastupitelstvem, kdy město nechce vystavět v jedné městské části chodník nebo alespoň udělat přechod pro chodce na rušné silnici. Z dané lokality se prostě a jednoduše nedokážete bezpečně dostat, bez toho aniž byste museli podniknout nebezpečnou cestu přecházením rušné silnice. Argument úředníků města, proč tam nemůže být přechod pro chodce je jednoduchý. Prý v dané lokalitě nejsou žádní lidé a nikdo tam silnici nepřechází. Došlo to dokonce tak daleko, že se utvrzovali ve svojí pravdě na základě tvrdých dat z monitoringu pohybujících se osob. Zde si ale úředníci „naběhli na vidle“, když jsem chtěl vědět, ve kterých dnech se onen monitoring prováděl, a zjistil jsem, že minimálně ve dvou dnech jsem přes danou silnici šel minimálně já osobně. Zřejmě jsem se stal neviditelným. To bych ještě dokázal pochopit, protože neustále po nich něco požaduji pro občany, tak mě úřednici raději nevidí. Pravda byla ale mnohem smutnější. Zjistilo se totiž, že úředníci v dané lokalitě vůbec nebyli a monitoring chodců dělali z tepla a pohodlí kanceláře. Proč by vlastně chodili do terénu, když v dané lokalitě nikdo nebydlí? Úředníci města, se vždy schovávají za zákony, případně normy. Ohánějí se čísly, kdy se pro obhájení poslušnosti k zákonům snaží vysvětlit, že daná lokalita prostě a jednoduše nesplňuje zákonné požadavky pro výstavbu chodníku nebo realizaci přechodu pro chodce. Nastává zde tyranie čísel na úkor klasického selského uvažování, protože pokud mám někde určitou lokalitu, kde žije několik stovek lidí, tak lidem musím z pozice města zajistit bezpečný přístup do dané lokality. Prvotním úkolem města má přeci být starání se o své občany.
Jak se rozhodující orgány místní a státní správy schovávají za čísla, tak se do pozadí odsouvá normální uvažování bez argumentace čísel. Všichni slibují všechno, ale nikdo raději nic nedělá. Kdo nic totiž nedělá, nic přeci nezkazí. Vedení města neustále něco slibuje ve snaze uchlácholit občany, že je vše v pořádku a „výhledově“ se všechny věci začnou realizovat. Slibem totiž nezarmoutíš. Mnoho lidí se mě často ptá, proč něco ve městě nejde? Vždy jim odpovídám, že buď se úředníci bojí rozhodnout, nebo se chrání „tvrdými čísly“, které jsou mnohdy smyšlené, jak jsem již uvedl výše. A tak pořád plujeme močálem černým kolem bílých skal, kdy se vymýšlí spousta věcí, jak co zlepšit, ale jelikož zde máme zákony, které nás limitují, tak neuděláme stejně nic, protože to vlastně ani nejde. Posléze se nám kupí samé sliby, co by, kdyby. Stáváme se poté otroky zákonů, jsme utopicky poslušní a přestáváme racionálně uvažovat o běžné realitě a lidském žití.