Utopie poslušnosti
Když se kolem sebe rozhlédneme a snažíme se někdy věci změnit, tak se často nestačíme divit, jako něco nejde. V naší legislativní džungli se ztrácí nejen řadový občan, ale mnohdy i profesionální politik. Jediný, kdo se aspoň trochu v chaosu zákonů vyzná, je právník. Zde ale nastává problém při zkušenosti, že dva právníci vytvoří i tři právní názory na danou věc. Ve skrytu duše se všichni odvolávají na zákony, které to či ono upravují. Uvedeme si zde jeden příklad z reality, kdy se úředníci (ale i politici) zaštiťují zákony pro obhájení své vlastní pravdy na úkor obecné reality a logického úsudku, které tím trpí.
Již mnoho let válčím v mém městě, které kdysi bývalo stříbrnou pokladnicí, Kutné Hoře, s místním zastupitelstvem, kdy město nechce vystavět v jedné městské části chodník nebo alespoň udělat přechod pro chodce na rušné silnici. Z dané lokality se prostě a jednoduše nedokážete bezpečně dostat, bez toho aniž byste museli podniknout nebezpečnou cestu přecházením rušné silnice. Argument úředníků města, proč tam nemůže být přechod pro chodce je jednoduchý. Prý v dané lokalitě nejsou žádní lidé a nikdo tam silnici nepřechází. Došlo to dokonce tak daleko, že se utvrzovali ve svojí pravdě na základě tvrdých dat z monitoringu pohybujících se osob. Zde si ale úředníci „naběhli na vidle“, když jsem chtěl vědět, ve kterých dnech se onen monitoring prováděl, a zjistil jsem, že minimálně ve dvou dnech jsem přes danou silnici šel minimálně já osobně. Zřejmě jsem se stal neviditelným. To bych ještě dokázal pochopit, protože neustále po nich něco požaduji pro občany, tak mě úřednici raději nevidí. Pravda byla ale mnohem smutnější. Zjistilo se totiž, že úředníci v dané lokalitě vůbec nebyli a monitoring chodců dělali z tepla a pohodlí kanceláře. Proč by vlastně chodili do terénu, když v dané lokalitě nikdo nebydlí? Úředníci města, se vždy schovávají za zákony, případně normy. Ohánějí se čísly, kdy se pro obhájení poslušnosti k zákonům snaží vysvětlit, že daná lokalita prostě a jednoduše nesplňuje zákonné požadavky pro výstavbu chodníku nebo realizaci přechodu pro chodce. Nastává zde tyranie čísel na úkor klasického selského uvažování, protože pokud mám někde určitou lokalitu, kde žije několik stovek lidí, tak lidem musím z pozice města zajistit bezpečný přístup do dané lokality. Prvotním úkolem města má přeci být starání se o své občany.
Jak se rozhodující orgány místní a státní správy schovávají za čísla, tak se do pozadí odsouvá normální uvažování bez argumentace čísel. Všichni slibují všechno, ale nikdo raději nic nedělá. Kdo nic totiž nedělá, nic přeci nezkazí. Vedení města neustále něco slibuje ve snaze uchlácholit občany, že je vše v pořádku a „výhledově“ se všechny věci začnou realizovat. Slibem totiž nezarmoutíš. Mnoho lidí se mě často ptá, proč něco ve městě nejde? Vždy jim odpovídám, že buď se úředníci bojí rozhodnout, nebo se chrání „tvrdými čísly“, které jsou mnohdy smyšlené, jak jsem již uvedl výše. A tak pořád plujeme močálem černým kolem bílých skal, kdy se vymýšlí spousta věcí, jak co zlepšit, ale jelikož zde máme zákony, které nás limitují, tak neuděláme stejně nic, protože to vlastně ani nejde. Posléze se nám kupí samé sliby, co by, kdyby. Stáváme se poté otroky zákonů, jsme utopicky poslušní a přestáváme racionálně uvažovat o běžné realitě a lidském žití.
