Historie věčně živá
Je tomu už 30 let, co naše země započala první rok budování kapitalismu. Sice v té době nikdo netušil, co se odehraje za ony tři desítky let, ale i tak bylo hned v roce 1990 možné odhadnout, co se bude dít. Vypadá to, že tři dekády jsou věčnost, ale není tomu tak. Čas letí čím dál rychleji a v záplavě různých informací se ztrácejí i ty podstatné. Ne jinak tomu je v případě osobnosti Václava Havla coby prezidenta. Mnoho lidí zapomnělo, jak to vlastně bylo s jeho zvolením za prezidenta v roce 1989, stejně se pomalu zapomíná i na to, proč jako svoji první velkou zahraniční cestu uskutečnil do USA. Vraťme se tedy do oné doby, která byla prodchnuta euforií ze změn, které přinesl listopad 1989.
V historických souvislostech musíme mít na paměti, že v roce 1990 stále existuje Sovětský svaz, stejně i Varšavská smlouva co by protiváha NATO. Pokud někdo tvrdí, že tomu tak není, nechť si zopakuje dějepis nejnovějších dějin. Možná někoho může mást ta Varšavská smlouva, ale ta zaniká až roku následujícího. Pokud by chtěl někdo rozporovat, že to nebyla protiváha NATO, tak by si měl uvědomit historickou posloupnost založení oněch paktů. V roce 1949 vzniká NATO a teprve roku 1955 Varšavská smlouva. Ale zpět k Václavu Havlovi. Tento kdysi prominentní disident a rádoby dramatik se na konci prosince roku 1989 stal prezidentem tehdy stále Československé socialistické republiky. Ano, skutečně přísahal na socialistickou Ústavu a do své funkce jej zvolili tehdejší komunisté. To je reálný fakt. Do funkce prezidenta mu pomohl tehdejší prominentní komunista a předseda vlády, Marián Čalfa. Tento člověk domluvil zákulisní hrátky, aby poté všichni, kdo mohli volit prezidenta, zvedli ruku právě pro Václava Havla. Z hlediska tehdy platné ústavy byl tento krok ale protiústavní a začalo tak horečné porušování platných zákonů, které trvá dodnes. Zde můžeme uvést menší paralelu s rokem 1948, kdy tehdejší předseda vlády Klement Gottwald využil tehdy platné Ústavy a vyřešil vládní krizi. Mnoho historiků totiž tvrdí, že únor roku 1948 byl puč anebo převrat, ale musíme podotknout, že v režii Ústavy. Kdežto události roku 1989 byly zcela mimo ústavu a vše se domlouvalo v systému „já na bráchu a brácha na mě“.
Zde se dostáváme k otázce, proč Václav Havel podnikl cestu do USA tak brzo po svém zvolení? Že by se chtěl blýsknout a poděkovat USA jakže to zatočily s tím „zlým“ Sovětským svazem – impériem zla, jak jej nazval americký prezident Ronald Reagan? Zcela jistě je to možné a dost tomu nahrává naše česká povaha – kam vítr, tam plášť. A jelikož se jedno impérium pomalu hroutilo pod tíhou svých problémů, tak bylo nutné (a pověstný západ na to čekal, protože jej trápila systémová krize z nadvýroby) se rychle přeorientovat na konzumní logiku impéria druhého. Tuto logiku tady máme dodnes. Když se ale podíváme zpětně na to, co vlastně Václav Havel říkal v Kongresu USA, tak zjistíme, že to byla vesměs prázdná bezobsažná slova. Všichni přítomní tomu tleskali, protože už dávno věděli, že to bude jejich člověk, který ani nebude moc protestovat proti tomu, že se do Československa pošle chicagská parta kluků, kteří pomohou připravit největší podvod v novodobých dějinách – kupónovou privatizaci. A tak se také stalo. Zastánci volného trhu vtrhli do tehdejšího Československa a zbyla po nich země bez vlastního průmyslu a téměř plně závislá na dodávkách konzumního zboží ze zahraničí. Němá torza oné doby můžeme ještě dnes vidět kolem sebe. Téměř na každé vesnici chátrající zemědělské usedlosti, bývalá JZD, kruhárny zelí, třídírny brambor, vepříny a kravíny, továrny a fabriky atd. Tohle všechno bylo zničeno (řekněme si narovinu, že účelově) a to jen proto, že první zahraniční cesta Václava Havla vedla do USA. Ta totiž připravila předpolí pro stav věcí, které zde máme dnes – plnou závislost na zahraničním kapitálu s minimem vlastní produkce čehokoliv.
