Žijeme v době digitální, kterou někteří zatracují, jiní vyzdvihují. Oba dva tábory se shodují na tom, že její nástup bude mít značný dopad na fungování společnosti. V uplynulém desetiletí všichni očekávali, že s nástupem elektronizace státní správy ubude byrokracie a pověstného papírování. Bohužel se tak nestalo. Často nastal pravý opak, kdy papírování neúměrně narostlo a navíc po vás úřady chtějí čím dál více věcí, které ani vědět nepotřebují. Nicméně tohle není jen problém státní správy jako celku, ale rovněž i soukromého sektoru, který využívá tytéž prvky k získávání vašich osobních dat. Možná si to často ani neuvědomujete, ale stačí, když se podíváte na nějakou tu žádost o vstup do věrnostního programu té či oné korporace, obchodního řetězce atd. Všichni vás lákají na body, slevy, jen aby se roztáčela kola konzumu a odbytu výrobků. Mnohdy si ani neuvědomujeme, že věrnostní body jsou nám vlastně k ničemu a slevy zase nejsou tak výrazné, jak se může na první pohled zdát. Samozřejmě existují vzácné výjimky. Ale i přes to na vás všude číhají nástrahy zneužití vašich osobních dat. V prvním případě stát vaše data potřebuje jednak pro vaši identifikaci, ale rovněž ochranu. Není ale důvod, aby si úřady mezi sebou vaše informace nesdělili. Měli by přeci mít jednotný systém informování. Je to jedna a ta samá státní správa našeho státu. V druhém případě chce soukromý sektor vaše data ne proto, aby vás chránil nebo identifikoval, ale aby vám šil na míru reklamu, kterou vytvoří na základě sledování vašeho spotřebitelského chování. To vše díky digitalizaci.
Již od prvních pokusů o elektronizaci státní správy všichni slýcháme, že úřady mají obíhat data (doklady) a ne lidé. Je to jakási mantra, kterou se zaštiťují všichni ti, kdo chtějí blaho pro všechny lidi. Nicméně jsme se za posledních minimálně deset let téměř nikam neposunuli. Je sice pravdou, že došlo k nástupu Czech-pointů, které usnadnili například získávání výpisu z rejstříku trestů nebo vytvoření datových schránek. V neposlední řadě je i drobným krůčkem elektronický občanský průkaz. Ten vás ale limituje v tom, že ne všechny úřady umožňují se svojí agendou skrze onen průkaz komunikovat. Lidé očekávají změnu, aby ubylo papírů a vše šlo vyřizovat svižněji a rychleji. Na kritice této věci získává body Pirátská strana, která si jako vlajkovou loď vzala do vínku právě digitalizaci státní správy. Nedivme se, když jsme zahaleni různými papíry, kde se na vás chrlí dotazy, které mnohdy ani sám tázaný neví.
Do celého procesu nám vstupuje nechuť některých lidí digitalizaci státní správy někam posunout. Chápu různé obavy, že by mohla uniknout data, ale pokud svá data vystavuji všanc soukromému sektoru, tak proč bych je nemohl dát primárně státu jako dohlížiteli? Osobně nemám problém s digitalizací, ale je nutné i zvažovat různé negativní dopady. Včetně toho, že nevíme, jak dlouho zůstane digitální informace uchována. Zároveň nám do celého procesu vstupuje i generační obměna lidí. Je stále mnoho těch, kdo s elektronikou neumí zacházet a jsou rádi za papírovou verzi. Logicky by tedy přicházelo v úvahu nastavení přechodného období, kdy bude existovat jak elektronické podání, stejně i písemné. Není to nic proti ničemu. Alespoň nám občanům ubude starost si brát třeba dovolenou na vyřizování úřadů a vše vyřídíme v klidu ze svých domovů. Poslední dobou ale nabývám dojmu, že digitalizaci státní správy snad blokují sami úředníci, protože se bojí, aby nepřišli o práci. Případně ji některé lobbistické skupiny oddalují, případně předražují, aby se přiživily na veřejných penězích. Radikální levice se musí snažit zavést digitalizaci státní správy, tak aby se usnadnil život lidem v dnešní chaotické době. Rovněž ale musí brát v potaz, že s nárůstem digitalizace mohou zmizet místa úředníků. Neexistují totiž jen samé klady. Vše má svůj rub a líc.

Na přetřes opět přichází jistý evergreen v Poslanecké sněmovně – zákon o státní službě. Zákon, jehož cílem bylo odpolitizování státní správy, otevřel Andrej Babiš, který si stěžuje, že prý vláda nemůže efektivně vykonávat svá politická zadání. Realizace různých projektů, dle jeho slov, blokují odborní náměstci na jednotlivých ministerstvech. Vyslovil přání, že by z nich udělal náměstky politické, aby mohli být v případě „neposlušnosti“ vyměněni. To jde ale proti logice odpolitizování státní správy, kde mají být odborníci, kteří budou vykonávat agendu bez toho, kdo je momentálně u politického vesla. Současný zákon o státní službě není vůbec dokonalý. Doznal tolika změn, že se v tom asi nevyznávají sami úředníci, natož vláda. Jediný, kdo tomu lehce rozumí je „superúředník“ Josef Postránecký.
Trochu si to rozeberme. Vláda chce, aby se z odborných náměstků, kteří jsou vybíráni dle výběrového řízení, stali náměstci ryze političtí. Logicky vzato by se na tyto pozice dosazovali kamarádi toho nebo onoho politického uskupení a dostali bychom se tam, kde jsme byli před rokem 2014, kdy se služební zákon začal tvořit. Samotná idea odpolitizování státní správy je velice důležitá, protože jinak nemůže fungovat efektivně. Kdysi se stávalo, že se na ministerstvech s obměnou politické garnitury obměnili všichni – od náměstků, přes řidiče, až třeba po uklízečky. To byla ryzí politizace státní správy. Jelikož je nyní snaha opět k tomuto sklouznout, tak si vyjasněme některá fakta.
Současný zákon o státní službě vytváří dva druhy náměstků, což je nelogické. Jedni jsou političtí a vybírá si je daný ministr – začínají a končí s ním. Může mít až dva takové náměstky, nevztahuje se na ně výběrové řízení, ani nemusí mít patřičnou kvalifikaci. Můžeme to nazvat trafikou pro kamarády. Druhou skupinou jsou náměstci odborní, kteří nejsou na svá místa dosazováni podle stranického dresu, ale na základě výběrového řízení, kde jsou jasně stanovená kritéria. Také je není možné z daného postu jen tak z ničeho nic odvolat. Odvolán může být jen za předpokladu, že bude mít za sebou dvakrát negativní hodnocení (uděluje se vždy 1x za rok) nebo když proběhne systemizace pracovních míst a daná pracovní pozice bude zrušena. Jinak je ve své podstatě plně chráněn služebním zákonem. V tomto případě zůstává otázkou, jak moc daný odborný náměstek inklinuje nebo neinklinuje k právě vládnoucí garnituře. Služební zákon sice jasně říká, že musí být úředníci apolitičtí, ale do hlavy nikomu nevidíte a stejně všichni úředníci mají volební právo jako každý jiný.
Sám osobně mohu říci, že projednávání zákona o státní službě bylo velice složité a náročné. Osobně jsem se toho účastnil. Stejný zákon z roku 2002, který nikdy nenabyl plné účinnosti, byl úplně na jiné odborné výši, než je ten dnešní. Současný zákon je „nedochůdče“, které je ostudou tehdejší legislativní rady vlády pod vedením Jiřího Dientsbiera. Je to způsobeno tím, že se do současné podoby zákona o státní službě dostalo tolik nešvarů, tvořivosti a politických dohod, výjimek a nesmyslů, že vám z toho jde hlava kolem. Říkal jsem tomu zákon výjimek. A pokud v zákoně máte dva politické náměstky bez jasných kompetencí, když bohatě stačí jeden, tak se dostáváte do politické pasti, kam s těmi, kdo někde neuspějí? Politický náměstek jde přeci proti logice odpolitizování státní správy. Tohle přeci byla původní myšlenka, abychom se inspirovali tam, kde státní správa funguje a je efektivní. Jenže s postupujícím časem, se začíná zjišťovat, že náš služební zákon nefunguje jak má, případně politickým elitám kazí jejich plány. Bylo nebo nebylo tohle účelem? Přeci jen služební zákon má zamezit politickým hrátkám na ministerstvech, takže účel asi splnil. Bohužel ale ne úplně. To je důsledkem paskvilu, který se postupem času vytvořil. Inspirace okolními státy vzala za své a vytvořili jsme si zbrusu svůj vlastní zákon ve víře, že bude lepší, než mají jinde. Místo toho jsme vytvořili něco, co způsobuje problém všem. Jak politikům, stejně i odborníkům. Na závěr by se dalo říci: takže znova a lépe.

Vzpomínáte si na zpívající ministryni obrany Vlastu Parkanovou? Já celkem živě. Hlavně na song, který nesl název: Vítej, prapore hvězd a pruhů, který nazpívala společně s Honzou Vyčítalem. Tento hit vešel do dějin v době, když se na našem území měla stavět americká základna s radarem v Brdech. Z toho ale posléze sešlo, když se na odpor postavila nejen laická veřejnost. Mnoho let se zdálo, že snahy o americkou základnu na našem území jsou ty tam, ale stejně ve skrytu duše někteří doufali, že nastane možná změna. 
Od roku 2008, kdy eskaloval odpor proti americkému radaru v Brdech, se událo mnohé. A to nejen na území naší republiky. Značnou rychlostí jsme se přesunuli na startovní čáru nového desetiletí, abychom v politickém prostoru mohli opětovně najít záblesky snah, aby na našem území byla vojenská základna USA. Touto snahou se snaží zviditelnit nově zvolený místopředseda a europoslanec ODS Alexandr Vondra, který v pořadu Otázky Václava Moravce dne 19. 1. 2020 prohlásil, že Ostravě by právě pomohla ona základna. Musím se ptát, k čemu by nám pomohla? Možná k tomu, abychom se stali poslušnou ovečkou NATO v čele s USA. Přeci jen by byla umístěna co nejblíže Rusku, které je vnímáno jako nepřítel – alespoň v logice USA.
Na skok se vraťme do historie. Někdo může namítnout, že americké základny jsou v Německu a Polsku, kde z toho tamní rozpočty mají příjem. Jiní mohou kontrovat, že kdysi na našem území byly základny Sovětského svazu a nikdo neprotestoval. Ano, obojí je sice pravda, ale dnes je úplně jiná situace. Srovnávat základny Sovětského svazu na našem území a základny USA je argument jak vyšitý z nějaké ideologické příručky z doby studené války vytvořené v USA. Tenkrát byl snad svět rozdělen na dva tábory a určující mocnosti si udržovaly své sféry vlivu a to za jakoukoliv cenu. Ať už vedením válek, politicky zadržování jeden druhého nebo budováním základen na cizích územích. Dnes je ale situace naprosto odlišná. Neexistuje Sovětský svaz, ale USA existují stále, byť jim pomalu dochází dech a jako vítězové onoho soupeření z doby studené války se snaží rozšiřovat svůj vojenský a obchodní vliv. K této taktice používají USA v každé zemi různé přisluhovače, tak jako v našem případě osobu Alexandra Vondry.
V současnosti se v multipolárním světě všichni snaží vyhnout nějakému konfliktu. Jednou se vedou války obchodní, jindy kybernetické. Vše je naprosto jiné, než v dobách před rokem 1991, kdy ještě existovaly dvě vojenské aliance – NATO a Varšavská smlouva. Nicméně USA se pořád snaží hledat nějakého nepřítele. Jednou je to Ruská federace, jindy Čína a některé naše politické elity (zejména ty pravicové nebo i sociálně demokratické) se snaží tuto velice ošemetnou hru hrát a to jen proto, aby se zalíbily USA. Nerad bych se dočkal, aby na našem území někdy vznikla nějaká cizí vojenská základna. Ať už s radarem nebo bez něj. Mnoho let trvalo, než zmizely ty sovětské a jen proto, že dnes máme nové „přátele“, tak zde máme budovat jejich základny? Věřím, že další song, který by vítal prapor hvězd a pruhů již nevznikne a spíš budeme zpívat USA Go Home! (USA jdi domů!) a to z celé Evropy.

Poslední dobou mediálním prostorem hýbe kauza kolem dnes již bývalé kandidátky na ombudsmanku profesorku Helenu Válkovou, kdysi ministryni spravedlnosti. Je pranýřovaná za to, že na konci 70. let minulého století napsala společně s Josefem Urválkem odborný článek o ochranném dohledu. Problém je prý v tom, že Válková napsala onen článek s tímto člověkem, který se podílel na politických procesech v 50. letech. Podle tohoto výkladu nemůže být člověk, který v takovémto spoluautorství napsal nějaký článek, jakkoliv zakomponován v současné veřejné správě. Jako kdyby profesorka Válková mohla za to, co dělal Josef Urválek. Pravicoví politici a novináři to předkládají tak, aby to vypadalo, že se podílela na justiční vraždě Milady Horákové. Zajímavé je, že když byla ministryní spravedlnosti, tak tato záležitost nikomu nevadilo, ani rádoby historikům z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Na jednu stranu zde máme profesorku Válkovou, pod jejíž odborný článek je jako spoluautor připodepsán problematický prokurátor, a na druhou stranu zde máme politiky a novináře, kteří přímo schvalovali a podporovali různé ilegální aktivity, například válku v Iráku, kde bylo zavražděno kolem půl milionu obětí, včetně žen a dětí. Od prezidenta Václava Havla až po další pravicové politiky z ODS, TOP 09 a dalších stran neměli problém podpořit tuto ilegální válku pod taktovkou USA, která znamenala válečné zločiny a masové porušování lidských práv. Dodnes sklízí v Iráku hořké plody této okupace. Toto kritikům Válkové asi nevadí a neupozorňují na to.
Kauza kolem profesorky Válkové je pouze další účelovou snahou o to, aby byla současná levicově orientovaná vláda zdiskreditována, protože ji toleruje KSČM. Koho by dnes vzhledem k současné politice zajímalo, co kdo napsal před 40 lety? Navíc i většina odborníků, kteří Válkovou kritizují, uznávají odbornost a manažerské schopnosti Válkové a mnozí také říkají, že článek o ochranném dohledu je na odborné úrovni v pořádku.
Stejný argument používali i kritici Heleny Válkové v Radě vlády pro lidská práva, které Válková předsedá. Na svém posledním jednání, které proběhlo dne 16. 1. 2020, ji skupina kritiků chtěla z tohoto postu odvolat. Nicméně po diskuzi se tato skupinka rozložila, přičemž se na stranu Heleny Válkové postavil dokonce i bývalý ministra kultury Daniel Herman. Na protest pak rezignovali na svoje členství v Radě pouze dva její členové. Naprostá většina členů Rady Válkovou podržela a nenechala se zmanipulovat mediální kampaní, v níž se vyskytly i různé lži.
Jestliže na jedné straně zde máme údajně neproblematické novináře a politiky, kteří svými články a dalšími mediálními výstupy podporují různá ilegální válečná tažení, kde jsou statisíce mrtvých, a na straně druhé paní profesorku Válkovou, která napsala za minulého systému odborný článek o ochranném dohledu a je ostrakizována za spoluautora článku, jedná se o klasický dvojí metr. Profesorka Válková přece nic neprovedla. Neschvalovala politické procesy ani neobhajovala Josefa Urválka, takže proč takový oheň na střeše? Zejména pravicová opozice běsní a lační po moci a tak se ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů dala do práce. Možná se v budoucnu ještě dočkáme nějaké další nesmyslné kauzy, že někdo třeba napsal článek s tím či oním člověkem. Třeba se objeví nějaká pseudokauza, kdy mohl někdo napsat pojednání s Gustávem Husákem a bude odsouzen a veřejně pranýřován za to, že danou věc napsal s člověkem, který prováděl v naší republice konzumní socialismus v podobě normalizace.

Někteří naši zákonodárci doslova bloudí mimo prostor a čas. Můžeme říci, že bloudí mimorealitou, když ve snaze se zviditelnit používají antičínskou kartu a snaží se z Číny udělat démona číslo jedna. Jedná se o předsedu bezpečnostního výboru senátu, neúspěšného prezidentského kandidáta Pavla Fischera a poté Piráta Jakuba Michálka. Oba dva mají jedno společné – mají fobii z Číny. Oba dva mají jakýsi problém s podnikatelem Petrem Kellnerem a společností Home Credit.
Zatímco některým pravicovým novinářům a politikům vadí, že Kellner zadal jen 2000 hodin mediální práce o Číně, nevadí jim, že americký National Endowment (placený Kongresem USA) a media oligarchy Bakaly šíří celá léta dlouhodobě přes Sinopsis, Aktuálně a další media celou řadu negativních protičínských článku. Vidí detaily u jiných, ale nevidí masivní břevno ve vlastním oku. Klasicky dvojí metr.
Prvním, kdo má děsný strach z Číny je Pirát Michálek (možná se bojí společně s atomovým Hřibem). Přišel s nápadem, že se založí „komis“, která má prošetřit vše se zaměřením na autoritářské režimy a systémy. Teď by mě zajímalo, jak to Michálek myslí, že se bude kontrolovat vměšování autoritářských režimů do naší politiky. Kdo určí, který režim je autoritářský? Piráti? V tomto případě bych nechal prověřit vliv USA, kdy se vměšují přes své neziskové organizace a jiné „nevládky“ do fungování naší země. Nebo to snad není potřeba, když tam vládne Donald Trump? Piráti zjevně nepochopili, že USA pomalu odcházejí ze svého dominantního postavení do historie a nyní nastupují jiné ekonomiky, jako Čína nebo Indie, a doufejme, že i naše Evropská unie. Právě vztah USA a Číny nastolil nový obchodní řád od roku 1978 dále. Navíc, proč bych s Čínou neobchodoval, když s ní obchoduje EU a západní země daleko více, než naše republika? Navíc jak ČR, tak EU uznávají jen jednu Čínu a ne nějaký Tchaiwan. Zde je důležité zmínit to, že Michálkovi asi nevadí, že naši politiku podporují kmotři, Bakalové, tuneláři atd. Ale hlavně, že hledáme nepřítele v Číně, které se početně rovnáme jejich jedním miniaturním kantonem. Hrajeme si na velmoc, kterou nejsme. V některých věcech jsme papežštější, než papež.
Dalším čínofobem je neúspěšný kandidát na prezidenta Pavel Fischer. Ten pro změnu obrátí na policii kvůli pročeským aktivitám, které si najala společnost Home Credit. Chce zahájit šetření. Když už je v tom šetření, tak by rovněž mohl prověřit proamerické akce na našem území. Nebo se snad žádné nekonají? Známe plno příkladů, kdy jsou dokonce i některé vysoké školy v zákrytu napojeny na americké neziskové organizace prostřednictvím Kongresu USA. Vzpomeňme třeba na to, jak USA špehovaly Angelu Merkelovou a další západní spojence u nás v EU. Tohle mu nevadí? Vždyť je to také vměšování. Pravděpodobně dostal od kamarádů ze CIA instrukce, že má bojovat proti nastupující ekonomické jedničce - Číně. Akorát nechápu, proč se my vždy musíme zaplést do takových hrátek. Z bývalých přátel jsme udělali nepřátele a z nepřátel přátele. Akorát nás bývalí přátelé ve všem předběhli, ať v technologiích, vývojem, ekonomikou. Čína je jedním z největších trhů na světě a v dnešním multipolárním světě je nutné spolupracovat se všemi na budoucnosti lidstva a ne si hrát na to, že s Jardou jo, s Lojzou ne a s Karlem už tuplem jo a s Bedřichem raději ne.