Je tomu 20 let, co jsme jako republika, vstoupili do Severoatlantické aliance. Pořádají se konference, sčítají se úspěchy, ale chybí výčet neúspěchů. Nikdo se moc nepozastavuje nad tím, proč stále NATO existuje, když už neplní svoji základní funkci, která mu byla dána do vínku v době jeho vzniku. V tomto krátkém článku nabízím několik otázek k zamyšlení.
Když se podíváme do minulosti, kdy byl svět rozdělen do dvou mocenských bloků, tak NATO bylo založeno v roce 1949 a Varšavská smlouva v roce 1955. Lze tedy polemizovat, který pakt reagoval na který. V průběhu existence rozděleného světa se tyto dva pakty spolu nikdy nikde nestřetly. To by totiž vedlo k faktoru vzájemně zaručeného zničení. Jaderné šílenství dosahovalo vrcholu, ale obě dvě strany si uvědomovaly, že by to byl konec všech, kdyby někdo něco odpálil. Svět byl tedy relativně bezpečnější, než je dnes.
Když v roce 1991 Varšavská smlouva zanikla, tak zůstalo jen NATO jako výhradní pakt, který byl ustaven na troskách druhé světové války. Namísto toho, aby se pakt přetransformoval a zaujal novou roli v „novém“ světě, tak začal být využíván a zároveň zneužíván USA k jejich ilegálním válkám, případně vývozu demokracie. Opravdu si někdo myslí, že je dnes, po dvou dekádách v tomto paktu, co slavit? Dle mého názoru není co. Někoho možná napadne, že NATO pomohlo ukončit „Studenou válku“ a je tedy co slavit. Já jsem ale opačného názoru. Na zbrojení se dnes vydává podobně jako v dobách studené války, a mnohdy ještě více. Vše podle taktovky našich „západních“ přátel. Namísto toho, abychom tyto finanční prostředky odváděli na prospěšnější věci (zdravotnictví, snížení chudoby, sociální oblast, infrastruktura atd.), tak USA burcují k tomu, abychom odváděli 3% HDP na zbrojení.
Myslíte si, že nás NATO ochrání? Proti komu nás má chránit? Kdo je oním nepřítelem na šachovnici světa? Zřejmě nás má chránit proti Rusku a Číně, když se všude prosazuje samé anti-ruské a anti-čínské pojetí dnešního světa. Tedy proti zemím, které například sedí vedle sebe v OSN nebo G8 spolu s USA a dalšími západními velmocemi. Jaká to ironie osudu.
NATO nás zřejmě před 20 lety nutně potřebovalo, protože máme strategickou polohu v Evropě. Jsme jejím srdcem. Tato poloha je nám dána geograficky a této strategie využíval za studené války jeden i druhý blok. Vždy jsme byli tak říkajíc „první na ráně“. Ať za Varšavské smlouvy, nebo dnes ve spolku NATO. Když je ale, dle tvrzení mnoha lidí, ve světě mír (vyjma boj proti terorismu), tak proti komu budeme válčit? Z koho máme mít strach a očekávat, že nás NATO ochrání? Podle západních teorií je válka mezi dvěma demokratickými zeměmi nemožná. Jenže, co když některý demokratický stát označí jiný demokratický stát, že je nedemokratický? Převeďme to do logiky výkladu západního liberalismu: pokud se v té či oné zemi změní jen trochu systém, tak jste nepřítel, protože jdete mimo „západní hodnoty“. To je ryze filosofická otázka. Tuto praktiku používají USA poměrně často. Řešením proti paktu NATO by bylo založení evropské armády, ale znova se musím ptát, proti komu povedeme „preventivní“ nebo „ilegální“ války? Když svět je globalizován a riziko číhá na každém kroku……

Možná jste se někdy zamýšleli nad tím, zda se cítíte být více jako Čech, Moravan, Slezan nebo jako Evropan. Osobně se nejprve cítím být Čechem, až poté jako člen evropského společenství. Jsem hrdý na svoji vlast, domovinu. I když si o jejich představitelích často mohu myslet, co chci. Někdo může namítnout, že tyto a následující řádky zavání určitou formou nacionalismu. Nicméně tomu tak není. Inklinace k hrdosti na svoji vlast není tvrdým nacionalismem, jak jej známe z 20. století. Řadím tuto inklinaci do jisté formy vlastenectví. Přeci jen jsme hrdi na své zvyky, kulturu, tradice, historii. Tohle má každý národ. Vždy jej něco spojuje a chrání si to. Pokud tomu tak není, tak buď splyne s jinou kulturou, nebo zmizí z lidských dějin. Z dějin známe oba dva případy.
K Evropanství se dnes tolik nepřihlíží, protože samotný projekt identity s Evropskou unií je chybný. Pokud bychom to vzali čistě geograficky, tak Evropany je velká rodina různých národů. Ty většinou v minulosti spolu vedly války, územní spory atd. Evropská unie měla za úkol jednotlivé státy sjednotit, aby už nedocházelo k různým národním nebo jiným třenicím. Nicméně se z unie stal byrokratický moloch, který má své centrum v Bruselu a vůbec neví, co se odehrává na periferii. Odliv národních suverenit směrem k Bruselu zasel právě problém s nacionalismem, kdy jsou na vzestupu různá extrémistická hnutí, která většinově hrají na notu silného nacionalismu. Namísto toho, aby bylo podporováno vlastenectví, kdy jsou lidé hrdi na svoji zemi, tak je buď volání po tom nacionalismus úplně vymazat jako něco špatného, nebo eliminovat. To posléze vede k rozladění občanů, kteří se začínají bát cizího. Ať už se jedná o migranty nebo různé vrstvy vlastního obyvatelstva.
Osobně nejsem žádný obdivovatel Evropské unie, ale ani nejsem zastánce rychlého opouštění tohoto spolku, protože minimálně zabezpečuje ochranu proti nějakému konfliktu na kontinentě. Pokud bychom z Evropské unie vystoupili, tak bychom neměli žádnou obranu ani zastání. Poté je koncept EU důležitý z hlediska ekonomiky. Musíme si uvědomit, že 80% našeho exportu jde do zemí EU. Británie je v tomto ohledu jinde, když vyváží 40%. Takže spěšné vystoupení by napáchalo samou škodu například zavedením cla. Jak ale říkám, tak si mohu o Bruselu myslet své, protože více nařizuje, než aby poslouchal, co trápí jednotlivé členské země. Tohle se musí změnit. Ale nezměníme to jen stěžováním nebo nadáváním. V Evropě musíme mít takové zástupce, které budou hájit primárně naše národní zájmy. Odtud právě onen koncept vlastenectví ve vztahu k češství nebo evropanství.
Troufnu si tvrdit, že lidé v naší republice se cítí být nejdříve občany svého státu, až poté občany Evropské unie. Primárně tedy staví na češství. Chrání kupříkladu měnu – korunu, před zavedením eura. Nechce, aby naše historie byla měněna a přizpůsobována měnícím se podmínkám. Jsme poslední západní Slované, kteří vždy chtěli patřit do Evropy a také tam patří. Ostatně Evropa je velký kontinent a rozdělovat ji jen na základě geopolitiky nebo politické geografie je cesta do problémů. Celé to poté může vést z pekla do pekla. Evropa a její národní státy mají svoji vlastní historii. Projekt EU žije čtvrtstoletí a od počátku se potýká v problémech. Není ale nutné jej záměrně rozbíjet, protože to by vedlo k ještě větším problémům, než jsou dnes. Je vždy jednoduché něco zničit, ale něco postavit nebo opravit je mnohem složitější.
 
 

Budova s názvem Transgas, dříve spíše známá pod názvem Ústřední dispečink tranzitního plynovodu, jde částečně k zemi. Původně se sice jednalo o chráněnou architektonickou památku z doby 70. let minulého století, ale ministerstvo kultury v roce 2016 pod vedením lidoveckého ministra, bývalého ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, Daniela Hermana, změnilo názor. Už v roce 2015 o budovu a pozemky projevila zájem společnost HB Reavis slovenského miliardáře Ivana Chrenka. Zde je nutné zdůraznit, že se jedná o spekulanty s pozemky. Podobný osud zřejmě stihne i budovu Transgasu. Namísto toho, aby tento skvost zůstal v majetku státu nebo Prahy, tak jsme jej vydali všanc spekulacím. Nyní začíná demolice. Co se stane poté? S pozemky se zcela jistě bude spekulovat. Jsou totiž na lukrativním místě – Vinohradské třídě. Tedy kousek od Václavského náměstí, které už dnes je pouze pro bohaté a turisty. Jaký je tedy skutečný záměr developerské firmy? Nikdo neví. Mlhy je tolik, že by se dala krájet.
Nevyjasněnou otázkou ale je, proč se budova prodala, když i uvnitř tohoto komplexu nalezneme různé malby od Pabla Picassa, který je věnoval tehdejšími Československu. Nevím, proč už se z budov dávno nestala turistická atrakce, když dokážeme z různých bývalých podniků udělat turistickou dominantu, tak jako ve Vítkovicích. Představte si, že by někdo ve Francii nechal zbourat budovu, kde je nějaká malba od velikána Picassa. To by určitě neprošlo. Veřejnost by byla hrda na to, že takovou budovu má. My namísto toho, abychom byli hrdi, tak vše, co je spojeno s minulostí, prodáváme, ničíme. A to jen proto, abychom se minulosti zbavili nadobro. Stále doznívají ozvěny doby těsně před 30 lety, kdy se vše, co bylo komunistické, označilo za děsivé a špatné. Ostatně pravděpodobně tato logika zastínila i mysl Danielu Hermanovi, který o osudu budovy Transgasu rozhodl. Minulost buď pozdravena!
Na závěr si ještě připomeňme, že zde byly úvahy o tom, že by se měl zbourat a znovu postavit obchodní dům Máj, dnes Tesco. Umíte si představit, že by se bourala Kotva nebo Bílá labuť a to jen proto, že vše bylo postaveno v době před rokem 1989? Možná se za několik desítek let dočkáme toho, že se budou bourat budovy, které byly postaveny po roce 1989. Zdá se vám to jako nepravděpodobné? Mě tolik ne, pokud budeme neustále používat rovnítko mezi minulostí a současností. Budovy jsou přeci jen němými svědky té doby, ve které byly postaveny. Ostatně, co dnes dělá kapitalismus? Ukazuje nám svůj úspěch, moc, bohatství právě v architektuře. Až půjdete kolem nějaké banky, pojišťovny nebo nadnárodní korporace, tak se podívejte, jaké to jsou ikony.

Někteří věří, že revoluce přijde brzy. Já tomu osobně moc nevěřím, protože podmínky pro ni vůbec nejsou. Podívejme se všude kolem sebe. Je dostatek potravin, zboží, informací. Neposuzujme nyní kvalitu a obsah sdělení, ale je tomu skutečně tak. Informační společnost, kdy všichni máme dostatek informací o všem, co se kde děje, vede k jevu, že revoluce nepřichází. Lidé dnes často nečtou blogy, příspěvky nebo články v novinách, které se týkají nějakého předvoje revoluce. Dokonce ideologie je na ústupu. Všechno je pro všechny a zároveň pro nikoho. Lidé se raději dívají na hezká videa s domácími mazlíčky, krásné ženy, muže, kriminálky, reality show. Vše v rámci konzumu. Neříkám, že všichni tohle dělají, ale v globálním měřítku tomu tak skutečně je.
Někteří utopisté věří, že revoluce přijde ze sociálních sítí, kde se lidé dokážou pomocí internetu svolávat. Podobně jako arabské revoluce, které vznikly díky sociálním sítím. Jenže nic není takové, jak se zdá. Objektivně se lidé sice na náměstích mohou sejít, ale tím to vše končí. Neexistuje žádný spouštěcí faktor, který by zadal změně systému. Západní pojetí kultury a života, ve vztahu k nadbytku, nám dává jasný signál, že žijeme v pohodě. Ale ono tomu tak není. Nežijeme v pohodě, byť jsme uchlácholeni záběry domácích mazlíčků nebo nádherných lidských těl. Zábavní průmysl nás doslova pohltil.
Konzumujeme natolik dobře, že se často zásobujeme jako onen sysel, který hrabe pod sebe, aby měl zásoby. Nadnárodní řetězce z nás mají velikou radost. Existuje zde vztah: my vás budeme zásobovat zbožím (klidně i nevalné kvality), vy bude řádně konzumovat, platit (i na dluh) a nebudete dělat žádné rozbroje. Ideologie nadbytku a dostatku nás všechny natolik ukolébává, že revoluce se doslova zkonzumovala. Nikomu se nechce nic měnit. Mnoho lidí si říká: stejně nic nezměníme, je nám dobře. Dříve nebylo lépe, než dnes, protože máme všechno. Jenže všechno zdaleka nemáme. V pohodě tedy nejsme.
To, že máme obchody naplněné k prasknutí je důkaz toho, že jsme se stali společností, která je postavena jen na nakupování a montování. I když sice ekonomika funguje a obrazně řečeno „šlape jako po másle“, tak výsledky se dostávají do rukou jen několika lidí. Funguje zde kapitalismus pro kamarády, kdy bohatí bohatnou a chudí buď chudnou, nebo zůstávají stále na své startovní čáře. Bydlení je stále dražší a stává se nedostupné pro mladé lidi, ceny začínají růst v zákrytu zkonzumované revoluce. Až nastane krize, tak se teprve objeví náznaky možné změny. Dříve tomu tak nebude, protože jsme obluzeni sítěmi, akcemi a virtuální realitou natolik, že jsme do jisté míry rezignovali na to, že změna je možná. Máme totiž naprostou svobodu, výměnou za naprosté mlčení. Není ale možné mlčet do nekonečna. Střed světa se dávno přesouvá na Východ a Západ zapadá za obzor. Dávno je pryč bipolární svět a nastoupil svět nový: multipolární. I s tím musíme počítat při posuzování dnešního stavu věcí, které jsou kolem nás. Změna je přeci možná, ale to se nesmíme nechat ukolébávat tím, že je zde společnost nadbytku. Ta totiž může rychle skončit.

Před 30 lety začali všichni šílet. Lidé, státy, elity. Těšili jsme se na demokracii, která měla brzy přijít. Prý nás všechny spasí a zachrání před tím, co zde bylo. Nic lepšího na světě neexistuje. Za oněch 30 let jsme ale začali zjišťovat, že elity, které nám posléze vládly, se nám docela odcizily. Stali jsme se všichni zajatci ve své vlastní zemi. Na pozvání k nám přišel kapitál, který nás začala kolonizovat a přetvářet jak naši ekonomiku, stejně i školství. Dotáhli jsme to stejně daleko, jako systém, který končil před 30 lety. Akorát na druhou stranu. Navíc za kratší dobu, než systém, který zde byl přes 40 let. Ne nadarmo se vypráví vtip, ve kterém se říká, že komunisté tuto zemi vedli do propasti, ale systém po roce 1989 našel zkratku.
Chyba systému, který končil, právě před třemi desítkami let byla, že školský systém byl primárně postaven jen na těžkém průmyslu. Ten, kdo byl moc intelektuální, tak byl označen buď za maloburžoazii, nebo toho, kdo nechce pracovat rukama. Ve společnosti byly vítány technické profese, zedníci, zemědělci, pokrývači, kuchaři atd. Před 30 lety ale nastal zlom. Vše, co by se mohlo identifikovat s minulým systémem, mělo být odstraněno a nastartován nový směr. Tentokrát na druhou stranu. Směrem ke vzdělanostní, služební, společnosti. Tento přesun dal vzniknout posléze oborům, které v dnešní době nemají uplatnění na trhu práce. Jedná se absolventy bakalářských a magisterských oborů filosofie, aplikované etiky a estetiky, generových studií nebo studií Václava Havla. Ano, všechny tyto obory se na našich vysokých školách vyučují. Často za státní peníze. Ti, kdo školu nakonec absolvují a honosí se „devalvovanými“ tituly, nakonec končí jako prodavači, kteří vám maximálně poradí, co si máte vzít na sebe. Za předpokladu, že ve škole nespali.
Díky přeměnám, které se nastartovaly před třiceti lety, nám chybí právě ty profese, které byly populární ve světě, který byl podle některých špatný. Firmy dnes tento problém řeší dovozem levné a nekvalifikované pracovní síly ze zahraničí. Poté můžete na stavbách vidět zahraniční dělníky, kteří jsou bez kvalifikace a mnohdy problému nerozumí. Utlumení vzdělávání technických (učebních) oborů vedlo k tomu, že se začala snižovat vážnost maturity i vysokoškolského diplomu. Nic z toho už totiž nezaručuje společenský vzestup, protože se tím honosí téměř každý. Všichni jsou tedy IN, ale v zásadě ničemu moc nerozumí. Natož, aby něco dělali.
Společenské procesy se nám postupně opakují, akorát se nám představují jako fraška. Chtěli jsme se kompletně odlišit od světa, který prý před 30 lety skončil. Výsledky se dostavují v celé své kráse i nahotě. Všichni stále křičí, volají: máme demokracii! To je to nejkrásnější a nejcennější, co můžeme mít. Ale zapomínají dodat, že na to musíme mít (hlavně peníze). Před třiceti lety si téměř všichni nasadili „svěrací kazajku“, která se dává těm, kdo začínají šílet. A v té době šílelo hodně lidí, protože říkali (někteří to říkají stále), že co je komunistické (socialistické) je špatné. Jenže to nebyla pravda, ale svěrací kazajka zůstala dodnes.