Od konce soupeření dvou bloků Západ – Východ uplyne již 30 let. Svět se diametrálně proměnil. Některé státy již neexistují, jiné jsou na vzestupu. Nicméně pozůstatky Studené války, jak je období let 1945 – 1991 nazýváno, se objevují dodnes. Dokonce i dozvuky geopolitiky vítězů druhé světové války neustále rezonují a to na základě rozdělení sfér vlivu. Když totiž druhá světová válka končila, tak bylo předem rozhodnuto, které státy budou patřit do té nebo oné sféry. Ať už šlo o sféru Sovětského svazu nebo USA. Po vzájemném soupeření těchto dvou velmocí zůstala funkční jen jedna – USA. A ta toho patřičně využívá při udržení sfér vlivu po světě. Jestliže největšího vrcholu doznala síla USA v roce 1945 svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, tak dnes je v úpadku a zaměřuje se na obchodní války ve vztahu k nově nastupujícím velmocím.
V dobách studené války byl svět relativně bezpečnější, než je ten dnešní. Všichni totiž žili ve světě, který byl rozdělen na přátele a nepřátele. Všichni byli jasně identifikovatelní. Ruku v ruce šla s dobou i doktrína, která se nazývala MAD (vzájemně zaručené zničení). To znamenalo, že nikdo nemohl stisknout tlačítko k odpálení jaderných střel, protože by to znamenalo odplatu a všichni by se zničili. Z tohoto důvodu byl svět bezpečnější. Po roce 1990, kdy se začíná rozpadat úhlavní nepřítel USA, SSSR, tak se svět ocitl ve fázi, kdy se nevědělo, co s vojenskými pakty, které stály proti sobě. NATO a Varšavská smlouva byly úhlavními nepřáteli, a když se jeden svět hroutil, tak dostal příslib, že když v propadlišti dějin zmizí Varšavská smlouva, zmizí i NATO. Ale nestalo se tak. Za posledních 30 let jsme byli svědky přetransformování NATO z ochranného a obranného paktu na útočný, potažmo střežící různé produktovody, případně naleziště nerostných zdrojů. Zejména ropy a zemního plynu.
Ve středu Evropy se neustále odehrávají mocenské tahanice USA versus nástupce SSSR, Ruska. Vše je zasazeno do kontextu, že Rusko je nepřítel a USA přítel. Naše republika vždy balancovala na rozhraní velmocenských her. Ne jinak je tomu dnes. Jestliže se po našem území před rokem 1990 „proháněla“ vojska Varšavské smlouvy, tak dnes jsou to vojska NATO a USA. I když tenkrát byla vojska spíš jen na určitých místech (Milovice) a jen tak se po našem území nemohla prohánět. Dnes nicméně vojska USA podnikají pověstná tour z jednoho cvičení na druhé, aby se ukázalo: my se Ruska nebojíme. Rázem jsme se všichni ocitli v demokracii, která je určována silou nejen NATO. Nakonec si všechny státy v Evropě nechávají líbit průjezdy konvojů USA po svých územích a to jen proto, že se jedná o spojence. Jenže jací to jsou spojenci, když vedou ilegální války po světě, případně se vměšují do záležitostí jiných zemí? Pamatujme, že demokracie i svoboda, amerického typu je úzce svázána s ekonomickými, vojenskými, strategickými a mocenskými zájmy. Je to přesně ona svoboda, kterou jsme si v roce 1989 nechali vnutit, a nyní jsme v ní zakomponováni natolik, že USA jsou naším přítelem stůj, co stůj. Jedná se o svobodu, která je určována ekonomikou, byznysem a korupcí. Tento mix je nastaven pro ty, kteří z něj chtějí těžit a těží. Jestliže se lidé v roce 1989 těšili na svobodu a stín minulosti měl zmizet v propadlišti dějin, tak jsme se všichni nově ocitli na prahu nového vzájemného zničení. Jen s tím rozdílem, že nevíme, kdo nás zničí dříve. Zda příroda, válka, jaderná katastrofa nebo jiné nezamýšlené důsledky zamýšlených událostí.

V naší české kotlině to opět trochu vře. Svolávají se různé demonstrace, které jsou namířeny proti Andreji Babišovi a jeho vládnímu týmu. Respektive některým lidem, kteří nejsou organizátorům demonstrací po chuti. Vypadá to, že opět začíná ležet moc na ulici, tak jako v roce 1989. Rozdíl je ale v tom, že dnes zde je jiná společnost. Ta je ryze ovládána kapitálem a penězi. Všichni mají svá demokratická práva i povinnosti. Z toho je jasné, že v našich podmínkách není ohroženo fungování demokracie. Byť zastánci demokracie tvrdí opak, tak já říkám, že ohroženo nic není. Máme zde totiž právě ona demokratická pravidla a dokonce i instituce, která je mají hájit, střežit i vymáhat.
Předpokládám, tedy, že u nás je demokracie. Jestliže je u nás demokracie, pak jsou všechny akce namířené proti někomu, kdo se nám třeba nelíbí, že zasedá v parlamentu nebo jinde, bezpředmětné. Leda, že by u nás demokracie nebyla. Pak je i ale otázkou, kdo volil nedemokratický parlament? Ulice nebo prostý lid? Sami si odpovíte, že složení parlamentu proběhlo v řádných, svobodných, demokratických, volbách na základě soutěže politických stran. Vzhledem k tomu, že zástupci v parlamentu byli zvoleni ve svobodných volbách, tak zde máme demokracii. Nebo snad nebyli? Pokud nebyli zvoleni ve svobodných volbách, pak u nás demokracie není. Demokracie je vláda většiny. Byť tato většina je žel jen průměrem. Pokud ale chceme demokratický režim, pak bychom měli VŠICHNI respektovat výsledky voleb, i když individuální představa každého z nás může být jiná.
Co je ale ještě nebezpečnější pro fungování demokracie, než Andrej Babiš nebo Marie Benešová? Je to autokratická ulice, kde davy skandují a provolávají hesla, která jsou vytažena z doby dávno minulé. Navíc zcela vytržena z dobového kontextu. Navíc se mnozí představitelé spolku, který svolává ony demonstrace, chovají ryze autoritářsky nebo vyděračsky, protože si stanovují různá ultimáta. Například, pokud s námi nepůjdeš do konfrontace, tak svoláme další demonstraci. Nemůžu si pomoct, ale nějak mně to připomíná běh dějin před třemi desítkami let. V roce 1989 také davy skandovaly a provolávaly různá hesla. Tenkrát chtěla většina svobodné volby. Dnes je zde máme, ale někteří se s jejich výsledky nechtějí smířit. Vadí jim prý, že předseda vlády je trestně stíhaný. Pokud by ale všichni ctili demokratická práva, tak musí ctít i presumpci neviny.
Současný stav, tedy i to, kdo je zvolen do parlamentu, je výsledkem událostí v roce 1989, kdy právě ona ulice chtěla svobodné volby. Jenže dnes je složení oné ulice docela odlišné. Pohybují se v ní vesměs mladší lidé, kteří se v inkriminovaném roce narodili. Současný systém jim „vycinkali“ většinou jejich rodiče, tak si vlastně nemají na co stěžovat. Z logiky věci mají být demonstrující rádi, že zde funguje demokracie, když je prezidentem Miloš Zeman a předsedou vlády Andrej Babiš. Všichni přeci byli zvoleni ve svobodných volbách, kterých se mohou zúčastnit všichni, až dovrší věku volebního práva. Jakou jinou demokracii by demonstrující chtěli? Asi tu autokratickou, kdy by oni rozhodovali o tom, kdo bude nebo nebude vládnout, kdo se nám zlíbí nebo ne, kdo bude lynčován nebo ne. Takovou demokracii já ale rozhodně nechci.

Čím více se vzdalujeme od nejhorší války v dějinách lidstva, tím víc dochází k jevu, kdy si buď minulost začínáme relativizovat, ale co je horší, vykládat úplně jinak. Jedni tvrdí, že minulost špatně vykládá Rusko, druzí zase, že USA. Navíc v záplavě polopravd a lží se v tom těžko někdo dokáže vyznat. Zde je ale nutné mít se na pozoru, protože přepsání minulosti ve smyslu, že válku začal někdo jiný, vede k zasetí sémě pro válku novou. Jako typický příklad z poslední doby si můžeme uvést relativizování začátku druhé světové války, popírání holocaustu nebo i jen to, že nás osvobodili jen vojáci z USA. Tohle vše je nebezpečné a těmito různými jevy se začínáme nacházet na rozhraní dvou epoch. Minulé, kde byla pravda jasně určována výsledky druhé světové války a dnešní, kdy jsou výsledky oné války překrouceny do současného pojetí geopolitiky. Rozumějme rozdmýchávání nenávisti jednoho státu vůči druhému, které se často vede na internetu a sociálních sítích, případně médiích jako celku.
Současnou epochu můžeme nazvat dobou postpravdy. Všichni mají svoji pravdu. Je jedno v čem, ale každý má tu svoji pravdu. Pod tíhou argumentů může každý svoji pravdu upravit a také se tomu tak děje, ale čím dál více vidíme snahy přeměnit minulost k obrazu svému. V minulosti si každý systém upravoval svoji pravdu a tu posléze předával pomocí médií širokému publiku. Někdo může namítnout, že se jednalo o dobu cenzury a my jsme si museli povinně myslet jen to, co se nám řeklo. Dnes si naopak můžeme myslet, co chceme, ale ve finále se v záplavě informací ztrácíme a stejně pochybujeme i o tom, co je a co není pravda. Uvedeme si jeden příklad částečného pozměnění minulosti směrem k současnosti.
Připomínáme si 74 let od konce druhé světové války. Konají se pietní akty a každý je pojímá dle svého. Vzhledem k tomu, že zde máme několik vítězů oné války, tak i každý vítěz si řeší oslavy dle sebe. Rusko jako nástupnický stát SSSR pořádá přehlídku na Rudém náměstí a v západních zemích se konají různé piety. V naší republice „poblázněně“ slavíme Dny svobody v Plzni, abychom zapomněli na další pomníky, které patří padlým vojákům ze strany Sovětského svazu. Zde začíná první upravení minulosti, kdy je zveličováno osvobození Plzně americkými vojsky na úkor osvobození téměř celého Československa Rudou (Sovětskou) armádou. Ke všemu si ještě připočtěme jízdu Nočních vlků z Ruska do Berlína, kteří projíždějí napříč kontinentem a problém je na světě. Jedni říkají, že jsou to poslové Vladimíra Putina a mají za úkol přinášet nepravdy o minulosti, zatímco my tady vesele slavíme osvobození části republiky vojsky USA. Navíc, když se v Praze objevil plakát, který říkal, že druhou světovou válku začal Stalin. To je nebezpečné překroucení minulosti ve vtahu k budoucnosti, kdy se z vrahů dělají oběti a z obětí vrazi. Na tomto místě si ale jasně řekněme, že i v onom plakátu, který pozměňuje výklad minulosti, je část pravdy a to, že Stalin skutečně podepsal pakt Molotov – Ribbentrop v srpnu 1939 o rozdělení sfér vlivu a rozdělení Polska. Jenže tohle nebylo žádné zahájení války. Stalin pouze podepsal pakt s úhlavním nepřítelem, protože nevěřil západním demokraciím v jejich boji proti Hitlerovi. To se nakonec ukázalo v politice ústupků, které primárně vedly k zahájení nejhorší války v dějinách.
Ať už se na minulost díváme různými pohledy, tak je nutné ji vykládat objektivně, jak skutečně probíhala. Vítězové sice píší dějiny, ale všichni si musí uvědomit, že minulost už nezměníme, byť se o to v nové epoše různých pravd snažíme. Nyní se nacházíme na pomezí oněch dvou epoch, kdy jedna jasně drží dikci výkladu výsledků druhé světové války a druhá, která se onen výklad snaží minimálně upravit do podoby, že Sovětský svaz, dnes Rusko byli a jsou nepřátelé i „štváči“. Možná se brzy dočkáme podobného příběhu směrem k Číně, že nakonec Japonsko na jejím území vlastně nic neprovedlo a Čína se vlastně posléze snažila o vývoz své (násilné) revoluce po světě. Jen poté nechci vidět pochmurnou budoucnost, kdy se svět přiblíží novému fašismu a nové válce. Možná je to něčí scénář, protože jako náhoda je to nějaké divné.

V pondělí 1. května 1989 pochodují po Václavském náměstí davy lidí. Jedná se o poslední manifestaci pracujících v tehdejší Československé socialistické republice v rámci oslav Svátku práce. Na tribuně se střídají řečníci, kteří slibují přestavbu, ale také modernizaci. Jenže za několik málo měsíců bude všechno jinak. Svátek práce sice zůstane v kalendáři zachován, ale jeho pojetí se stane torzem a v poslední době už ani nebude připomenutím jeho původního vzniku. Před 30 lety se totiž práce slavila jinak, než jen prací. Lidé chodili do průvodů. Kdo tvrdí, že do nich musel povinně, tak nemluví pravdu. Lidé měli v onen sváteční den volno (samozřejmě některé provozy volno neměly). Dnes je volno jen na oko, byť se jedná o státní svátek. Obchody jsou všude otevřené, manifestuje se často jen sporadicky a mnoho lidí vnímá oslavy Svátku práce jako něco špatného, co se vztahuje k době minulé. Ti, kdo pochodovali onoho pondělního květnového dne roku 1989 po Václavském náměstí, neměli ani potuchy, kam se celé Československu řítí. Že už příští rok bude ve znamení očerňování minulého roku a doba minulá bude prohlášena za protiprávní. V tento moment se začala odvíjet „nová doba“, která vlastně byla dobou včerejší, protože byla známa z doby před první světovou válkou. Celá naše společnost se totiž postupem času dostala do područí kapitálu, tak jako tomu bylo mnohde na světě před rokem 1914.
Před 30 lety dospívala generace lidí, kteří se narodili v době intervence vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 nebo krátce po ní. Tato generace si přála změny ve zkostnatělém aparátu tehdejší KSČ. Dnes dospívá generace lidí, kteří se narodili na přelomu tisíciletí. Je to generace, která je naprosto odlišná od té minulé a také budoucí. Jestliže tenkrát mladá generace pojímala Svátek práce ještě v určitém kontextu jako skutečnou oslavu (v roce 1989 tomu bylo 100 let od vzniku tohoto svátku), tak dnešní lidé tento den pojímají jako den v kalendáři a to bez vážnějšího vzrušení. Vina tohoto stavu je jednak v době minulé, která oslavy Svátku práce pompézně slavila, ale taká doba následující, která je naopak upozaďovala, byť mnozí lidé, kteří pochodovali v roce 1989 po náměstích, práci ztratili v době divoké privatizace.
Kapitál, pojetí Svátku práce smrštil do pojetí, že práce je dnes pro člověka nutností, nikoliv potřebou. Jestliže dnes máme právo na práci, tak před 30 lety byla povinnost pracovat. Byť se mnohde vytvářely pracovní pozice uměle, ale člověk alespoň získal základní pracovní návyky. Dnes se pro změnu vytvářejí pracovní pozice s prací „na nic“, ve které se často cítíte vyhořelými. Naproti tomu se pojetí práce jako takové diametrálně změnilo. Jestliže před 30 lety bylo prim být zaměstnán v těžkém průmyslu nebo jako řemeslník, tak dnes se musíte zapojovat do společnosti konzumu a plnit například roli doplňovače zboží v supermarketech, pracovat jako dovozce jídla nebo v rychlém občerstvení nějaké nadnárodní korporace.
Musím se ptát, mají tito zaměstnanci vůbec chuť slavit Svátek práce? Vždyť jsou neustále v práci. Dokonce i onen svátek jsou nuceni slavit v práci a často prací pro korporace. Budou lidé opět v budoucnu slavit Svátek práce jako připomenutí skutečné práce? V době nových oborů, které nemají z prací moc společného (např. kouč volného času atd.), tomu asi tak nebude. Co ale teprve až přijde společnost bez práce? Kdy bude společnost bohatá natolik, že člověk bude mít jen volný čas. Možná teprve tehdy budeme opět slavit tento významný svátek, tak jak se má a to jako připomenutí, že jsme se konečně zbavili dřiny, kterou dnes musíme přivádět na oltář budování kapitalismu.

Po delší době se opět ozvala iniciativa Milion chvilek pro demokracii, která svolává protest do hlavního města. Naposledy se tento spolek ozval na konci loňského roku (2018). O co ale skutečně jde? Jedná se o spolek, kterému vadí, jak dopadly demokratické volby. Ať už do Poslanecké sněmovny v roce 2017 nebo ty prezidentské. Primárně spolek bojuje proti dvěma ikonám: Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi. Obě dvě ikony, dle jejich názoru, ohrožují fungování demokracie a to přes to, že byli tito pánové zvoleni v demokratických volbách na základě rozhodnutí voličů, kteří přišli k volbám. Tentokrát tomuto spolku vadí výměna ministrů ve vládě Andreje Babiše, což je ale výsostné právo předsedy vlády. Svolává proto demonstraci a po sociálních sítích se šíří pozvánka jako lavina. Termín je také známý. Bude se opět demonstrovat a skandovat: demisi! Má ale „ulice“ právo požadovat demisi po někom, kdo byl zvolen v demokratických volbách? Jistě mi dáte za pravdu, že na ulici a v davu můžete provolávat, co chcete. Jenže si musíme řádně rozklíčovat, kdo vlastně stojí za výše uvedeným spolkem.
Jedná se o spolek nespokojených lidí, kteří jsou nespokojeni se současným stavem naší demokracie. Proto si oněch několik nespokojených tento spolek založilo, zapsalo a zřídilo transparentní účet. Poté požádalo několik bohatých lidí, korporací, společností, aby je sponzorovali. Když nahlédnete do transparentního účtu onoho spolku, tak zjistíte, že krom jednotlivců, přispívají na činnost i mnohé soukromé společnosti. Ve své podstatě je založena charita, kde se skládají lidé na to, aby ochránili českou demokracii. Prý je v ohrožení. K ochraně demokracie se navíc připojují nevládní neziskové organizace, které jsou rovněž horlivě dotovány soukromým kapitálem, případně Americkou ambasádou v Praze. Vše je k dohledání. Ostatně iniciátoři se tím nijak netají. Někteří lidé ale zatím stále neprozřeli nebo mnohdy ani nechtějí prozřít.
Ze všeho plyne, že se mnozí nespokojili (a nikdy nespokojí) s výsledky demokratických voleb. Pomocí sociálních sítí se tito lidé snaží demokracii změnit na svoji demokracii (rozumějme opakovat volby do doby, než zvítězí jejich kandidát). Jako komparzisty (přesněji užitečné idioty) si k tomu všemu zvou dobrovolníky, kteří si za to ještě (dobrovolně v zájmu demokracie!) zaplatí. K demokratické společnosti samozřejmě patří možnost pořádat demonstrace a říkat, že jsem nespokojený, ale tohle je spíš pseudo demonstrace a za vším hledejme politické konkurenty Babiše a Zemana. Primárně se bojuje proti těmto dvěma (případně i dalším) politikům, ale neřeší se podstata problému: samotná eroze demokracie, kterou paradoxně charity za demokracii ještě více prohlubují. O složení parlamentu a o tom, kdo bude prezidentem, naštěstí nerozhoduje ulice, ale lidé ve volbách. Obráceně jsme to tady už jednou zažili přesně před 30 lety. Výsledky tehdejšího procesu se nám dnes dostavují v podobě nenápadného rozkládání nabyté svobody právě pomocí různých donátorů, dobrovolníků, kteří přispívají charitě za demokracii.