Mgr. Jan Klán

Od konce soupeření dvou bloků Západ – Východ uplyne již 30 let. Svět se diametrálně proměnil. Některé státy již neexistují, jiné jsou na vzestupu. Nicméně pozůstatky Studené války, jak je období let 1945 – 1991 nazýváno, se objevují dodnes. Dokonce i dozvuky geopolitiky vítězů druhé světové války neustále rezonují a to na základě rozdělení sfér vlivu. Když totiž druhá světová válka končila, tak bylo předem rozhodnuto, které státy budou patřit do té nebo oné sféry. Ať už šlo o sféru Sovětského svazu nebo USA. Po vzájemném soupeření těchto dvou velmocí zůstala funkční jen jedna – USA. A ta toho patřičně využívá při udržení sfér vlivu po světě. Jestliže největšího vrcholu doznala síla USA v roce 1945 svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, tak dnes je v úpadku a zaměřuje se na obchodní války ve vztahu k nově nastupujícím velmocím.
V dobách studené války byl svět relativně bezpečnější, než je ten dnešní. Všichni totiž žili ve světě, který byl rozdělen na přátele a nepřátele. Všichni byli jasně identifikovatelní. Ruku v ruce šla s dobou i doktrína, která se nazývala MAD (vzájemně zaručené zničení). To znamenalo, že nikdo nemohl stisknout tlačítko k odpálení jaderných střel, protože by to znamenalo odplatu a všichni by se zničili. Z tohoto důvodu byl svět bezpečnější. Po roce 1990, kdy se začíná rozpadat úhlavní nepřítel USA, SSSR, tak se svět ocitl ve fázi, kdy se nevědělo, co s vojenskými pakty, které stály proti sobě. NATO a Varšavská smlouva byly úhlavními nepřáteli, a když se jeden svět hroutil, tak dostal příslib, že když v propadlišti dějin zmizí Varšavská smlouva, zmizí i NATO. Ale nestalo se tak. Za posledních 30 let jsme byli svědky přetransformování NATO z ochranného a obranného paktu na útočný, potažmo střežící různé produktovody, případně naleziště nerostných zdrojů. Zejména ropy a zemního plynu.
Ve středu Evropy se neustále odehrávají mocenské tahanice USA versus nástupce SSSR, Ruska. Vše je zasazeno do kontextu, že Rusko je nepřítel a USA přítel. Naše republika vždy balancovala na rozhraní velmocenských her. Ne jinak je tomu dnes. Jestliže se po našem území před rokem 1990 „proháněla“ vojska Varšavské smlouvy, tak dnes jsou to vojska NATO a USA. I když tenkrát byla vojska spíš jen na určitých místech (Milovice) a jen tak se po našem území nemohla prohánět. Dnes nicméně vojska USA podnikají pověstná tour z jednoho cvičení na druhé, aby se ukázalo: my se Ruska nebojíme. Rázem jsme se všichni ocitli v demokracii, která je určována silou nejen NATO. Nakonec si všechny státy v Evropě nechávají líbit průjezdy konvojů USA po svých územích a to jen proto, že se jedná o spojence. Jenže jací to jsou spojenci, když vedou ilegální války po světě, případně se vměšují do záležitostí jiných zemí? Pamatujme, že demokracie i svoboda, amerického typu je úzce svázána s ekonomickými, vojenskými, strategickými a mocenskými zájmy. Je to přesně ona svoboda, kterou jsme si v roce 1989 nechali vnutit, a nyní jsme v ní zakomponováni natolik, že USA jsou naším přítelem stůj, co stůj. Jedná se o svobodu, která je určována ekonomikou, byznysem a korupcí. Tento mix je nastaven pro ty, kteří z něj chtějí těžit a těží. Jestliže se lidé v roce 1989 těšili na svobodu a stín minulosti měl zmizet v propadlišti dějin, tak jsme se všichni nově ocitli na prahu nového vzájemného zničení. Jen s tím rozdílem, že nevíme, kdo nás zničí dříve. Zda příroda, válka, jaderná katastrofa nebo jiné nezamýšlené důsledky zamýšlených událostí.