Ministr obrany Lubomír Metnar zaperlil. V rozhovoru pro deník Právo (9.2.2019) prohlásil, že pokud se z Afghánistánu stáhnou USA, tak se rovněž stáhnou i naši vojáci. Nutno poznamenat, že se jednalo o výrok dne. Z logiky pana ministra (a nejen jeho) plyne že, co udělá americký přítel, tak uděláme také. Pokud USA řeknou, abychom je následovali do propasti, učiníme. Vše ve jménu boje proti terorismu, který je skrytý úplně všude. Proč ale nemůžeme mít svůj vlastní rozum a na základě svých rozhodnutí udělat rázné kroky. Vždyť ani do Afghánistánu naši vojáci nemusí jezdit umírat. Navíc americký přítel si doslova libuje v rozpoutávání ilegálních válek nebo válek bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. V řadě případů se kombinují obě dvě věci. Byl to americký přítel, kterého posloucháme a jsme hodným „psíkem“, který rozpoutal ilegální válku v Iráku, kde se hledaly a nenašly zbraně hromadného ničení. Ten samý přítel, který si hraje na světového četníka a ochránce demokracie pomocí zbraní.
Destabilizace určitých regionů a zemí je snad zakódována v genetické výbavě USA. Libye, Egypt, Irák, Venezuela a další. Mnoho zemí, které zakusilo jak vládu určitého typu diktátorů, které k moci pomohl ustavit americký přítel, tak chaos po ilegálním útoku z řad USA nebo spojenců z NATO. Vše se odehrávalo v rámci vývozu demokracie a ochrany tamního obyvatelstva před zvůlí některých skupin, které často ani neexistovaly. Za vývozem demokracie amerického přítele vždy hledejme finanční a zbrojařskou lobby. Nic jiného v tom není. Už ani nejde o to, že by se někde měly hájit demokratické hodnoty jako takové, ale stačí, když pomocí zbraní si demokratické principy vynutím. Česká republika bohužel v tomto případě plní roli poslušného lokaje. Jak USA zapískají, tak naše republika začne tančit. Jako poslední příklad si můžeme uvést Venezuelu. Jižní Ameriku USA nazývají svým „zadním dvorkem“, svoji sférou vlivu. Ostatně mnoho převratů, které se zde odehrály, zosnovala CIA a to zejména ze strachu, že by se na jejich zadním dvorku mohl objevit nějaký ten sovětský nebo ruský špion.
Rusko je prý pro nás hrozbou. Může na nás zaútočit, ale náš americký přítel by to nedovolil. Ochrání nás. Sice budeme v první linii, ale za naše angažmá bok po boku v boji proti terorismu bude stát při nás. Stejně jako západní mocnosti stály v roce 1938, když se všichni klaněli před Hitlerem. Naše republika se svým angažmá v ilegálních válkách poklesla na úroveň ochrany demokracie pomocí válečných tažení ve spojení se zbrojařskou lobby. Stejně plníme jen roli „pucfleka“ a celé je to parodie na armádu. V Evropě stejně ani jeden stát nemá armádu, která by jej mohla uchránit. Podle posledního výzkumu CVVM (únor 2019) bychom se v případě rozpoutání konfliktu stejně nebyli schopni ubránit. Myslí si to 59% respondentů. Je to logické, protože při absenci armády jako takové, se žádný stát nedokáže ubránit. Profesionalizace armády navíc vedla k tomu, že vysíláme kontingenty na mise a do válek, které nemají žádný mandát. Jen mě zajímá, co se hledá na Venezuele a zda tam rovněž pošleme aspoň „hlídku“, když tam USA vpadnou. Že by ve Venezuele ještě Saddám Husajn schovával zbraně hromadného ničení za vydatné podpory Muammara Kadáfího? Možná nám to všechno brzy objasní náš americký přítel.

Mnohokrát v životě jste se určitě zamýšleli nad tím, proč je kolem vás takový hluk. V práci, na ulici, dopravním prostředku, na nebi atd. Oproti době minulé hluk narostl mnohonásobně. Naše moderní civilizace je postavena na hlučnosti. Téměř všichni jezdí automobilem, vlakem, létají letadlem. To vše vydává značný hluk, který nás všechny nepříjemně ruší. Někteří si na něj zvykli, jiní nikoliv. Ať tak nebo onak, tak se většina lidí snaží před hlukem uniknout a najít si nějaké to tiché místo. Téměř všichni hledáme klid v přírodě, lesích, rozkvetlých loukách. Nicméně tato místa postupně mizí a člověk často nemá kde načerpat síly a uniknout „rachotu“ uspěchané civilizace. Všude kolem vás stojí plno domů, na kdysi úrodné půdě vyrůstají překladové haly, autosalony, supermarkety, obchodní centra. Vše je prodchnuto pachutí kapitálu, bohatství, úspěchu. Prosklené budovy, velká letadla jsou ikonami současného kapitalismu, který vše staví na své dynamice s velkou nerovností. Už ani nepamatujme, že ne všichni si mohou dovolit nový vůz, který vydává hluk, každý si nemůže dovolit denně létat letadlem. Všechno jsou to pozlátka současné doby, kterých se samozřejmě nechceme vzdát, ale musíme si uvědomit, že rychlostí s jakou tyto prostředky používáme, vyčerpáváme všechno kolem sebe. Příroda postupně mizí v nenávratnu a klidná místa, která jsme kdysi měli téměř všude, zmizela.
Komoditou dnešních dní je ticho. Doma chcete mít chvíli klid, protože jste roztěkaní z hluku kolem vás, který vás denně obklopuje. Stále častěji můžeme nelézt specializované firmy, které se věnují odhlučnění domů a bytů. Z vašeho domova se poté může stát hluku neprostupná hráz, kde se budete moci schovat před zvuky moderní civilizace. Kapitalismus na jedné straně vytvořil ikony, které produkují silný hluk. A na straně druhé vám nabízí, jak se tomuto hluku bránit. Samozřejmě za patřičný obnos. Zajímavé propojení dnešních dní. Nicméně už to není ono klasické tiché místo v přírodě, která je decimována korporacemi, honbou za ziskem. Smutné na tom všem je, že na tyto věci nakonec musí upozorňovat dospívající děti, kterým krademe jejich budoucnost. Tak jako to učinila mladá ekoložka Greta Thunbergová (16 let), která před mocnými tohoto světa, stejně i byznysmeny, vystoupila s varováním na světovém ekonomickém fóru v Davosu. Mají propadnout panice, prohlásila studentka, která často protestuje před parlamentem ve Švédsku za ochranu klimatu. Jsme zpět na začátku. Kapitalismus jako takový je primárně odpovědný za globální oteplování, které je způsobeno značnou emisí skleníkových plynů (lodě, auta, letadla, továrny, ale například i chov skotu atd.). Moderní civilizace, která ke svému nekonečnému růstu využívá tyto vymoženosti, si zároveň zničila veškerá tichá místa, která posléze musíme hledat ve svých uzavřených domovech.

Poslanecká sněmovna schválila návrh zákona z dílny KSČM, který se týká zdanění církevních náhrad. Trvalo to mnoho let, než jsme se konečně dočkali tohoto logického kroku. Proč by totiž měla církev dostávat finanční kompenzace za období let 1948 -1989? To totiž vůbec nedává logiku. Klidně ať se jí vrátí majetek, pokud dokáže, že byl její. Bude se o něj ale starat s péčí řádného hospodáře. Ne, že nemovitosti nechá ladem a chátrat. Ke schválenému zákonu se rychle vyjádřil pražský arcibiskup Dominik Duka, který řekl, že církev nejsou nenažraní preláti. K tomu bych osobně doplnil: většinou nejsou, ale bohužel se občas nějaký ten „nenažraný“ najde i u nich. A věřte, že jich bude víc, než dost. Nyní předložím několik logických argumentů, které jasně osvětlí, proč se církvi neměl vracet ani majetek, natož jí dávat finanční náhrady po mnoho let v astronomických částkách. Dominik Duka bude asi mít hříšnou duši. Pokud budu parafrázovat jednu známou českou písničku od Judity Čeřovské: Dominiku.
Nyní se ale vraťme k jednotlivým argumentům. Je nad míru jasné, že se církvi nikdy nic vracet nemělo. Musíme si totiž jasně říci, že o církevní restituce nejvíce bojovala právě ona „nenažraná“ katolická církev. Ve Vatikánu se na to doslova klepali a vláda Petra Nečase, Miroslava Kalouska na to buď skočila, ale nedal bych nic za to, že to udělala záměrně. Například v samém počátku církevních restitucí Českobratrská církev evangelická majetek nechtěla. Když se ale majetek vrací, tak se ze zákona musí vrátit všem.
Náboženství jako takové je ryze soukromá věc. Je to pro věřícího soukromý statek, či ze strany církve se jedná o soukromě poskytovanou službu. Z tohoto důvodu by si věřící měli tento statek financovat ze svého. Ne všichni jsou v silně ateistické zemi věřící. Víra v něco je soukromá, náboženství rovněž. Příspěvky ze státního rozpočtu směrem k církvím jsou tudíž jako forma veřejného financování soukromého statku, respektive služby, nelogické. Je to stejné, jako kdybych si založil svoji církev a chtěl od státu peníze na svoji činnost.
Osobně bych požadoval zrušení příspěvku ze státního rozpočtu církvím, respektive bohatým církvím. Tou je u nás právě katolická církev, která nejvíce tlačila zákon o vyrovnání s církvemi. Je to stejný „bordel“, jako když dáváme dávky lidem, co nejsou v nouzi. Mají například několik aut, chalupu, chyty, šperky atd. Takové případy znám osobně. Stejně se chová katolická církev. Má majetky, pozemky, bohaté paláce atd. To ale k výkonu svého kultu přeci nepotřebuje. Dominik Duka by si měl uvědomit, že Kristus hlásal chudobu a ne „nenažranost“. Náboženství je přeci službou, která má pečovat o duši člověka a ne si z toho dělat byznys. K péči o duši člověka přeci stačí slovo. Není k tomu potřeba mít paláce a jinou hříšnou nádh

Hlavní mediální sféra to s připomínkou sebeupálení Jana Palacha před 50 lety přehnala. Několik dní na nás chrlila, jaký to byl zářný čin, který byl namířen proti tehdejšímu komunistickému režimu. Vypadalo to, jako kdyby hlavní média chtěla ukázat, že upálení je tím nejodvážnějším a nejlepším, co člověk může udělat. Odezva přišla brzy po mediální masáži. Lidé jsou v současných podmínkách nespokojeni, někteří s kapitalistickým režimem, někteří jen soukromě, i když soukromý život je samozřejmě do jisté míry také závislý na režimu. Na Václavském náměstí se pokusili upálit hned dva lidé. Jeden, se skutečně zapálil. V druhém případu tomu policie násilím zabránila. Omezila svobodu člověka a nenechalo ho vyjádřit svůj protest proti současným podmínkám. K oběma činům policie raději mlčí, protože co kdyby se navenek dostaly nějaké informace, které by znamenaly ohrožení současného kapitalistického systému. V obou dvou případech (stejně jako často v jiných případech sebevraždy) se vše svede na to, že se jednalo o nějakého podivína, který byl psychicky narušen. Pokud použijeme tento přístup k upálení se Jana Palacha, tak to musel být rovněž podivín. Někteří psychologové dokonce začínají tvrdit, že přehnaná mediální obsese, tak jako v případě úmrtí Jana Palacha, může některé jedince dohnat až ke zkratovitému jednání, nebo motivovat k politickému činu. Něco na tom přeci jen bude, protože co si máte myslet o tom, když celý týden je vám za všech možných zdrojů servírováno jaký to zářný čin udělal ten Jan Palach. Dnešní mediální prostor má ze sebevražd spíš senzaci. Honba za senzacemi a bulvárností ovládla skutečnou novinařinu. Na životě zřejmě není nic pozitivního, když se lidé takto upalují. Média hlavního proudu říkají Palach, Zajíc, to jsou skutečné oběti politické zlovůle, která zde kdysi byla. Kdo se ale upálí dnes, tak už není obětem politické zlovůle. Je pouze obětí psychické poruchy, číslem, statistikou. Je to vždy podivín a to i tehdy, když svým činem chce vyburcovat obyvatelstvo z politické letargie. Další rozdíl mezi činem upálení před 50 lety a dnes je ten, že nyní vše máme v živém přenosu. Na každém rohu kamera, v lidských rukou mobilní telefon s kamerou. Vše se vysílá téměř živě a publikum jsme my všichni. Nad naší společností, se stahují podivná temná mračna. Ta jsou spojena s naší minulostí, kterou manipulují mediální prostor. Korporátní média, v honbě za ziskem prostřednictvím senzací a v honbě za získání ideologické hegemonie, se snaží o to, abychom se udržovali v podivné letargii a to i přes to, že se v centru hlavního města kdosi pokouší upálit. Stejně jako Jan Palach před 50 lety.

S různými letošními výročími se v mediálním prostoru objevují věci, ze kterých jde mnohým lidem hlava kolem. V nedávné době jsem se pustil do diskuze na sociální síti, zpravodajské ČT 24, kde byl vložen přepis pořadu Interview ČT 24 s herečkou, disidentkou, Bárou Štěpánovou. V pořadu řekla, že by se dnes mnozí lidé vzdali svobody za tisícovku měsíčně. Asi tím narážela na to, že lidé v důchodu dostali přidáno a konečně se dočkali i valorizace. Když jsem napsal, že s lidmi, jako je tato rádo by herečka a tehdejší chartistka, byl rok 1989 tragický omyl, začala vřava. Například, to tvrdí komunista, co si to dovoluji atd. Když jsem poukázal na to, že doba po roce 1990 šla utvořit i jinak, než jaká je dnes, tak jsem byl označen za vyznavače nějaké divné organizace a myšlenky, která dnes ve společnosti nemá místo. Když jsem se snažil ozřejmit, že ve zlomovém roce existoval i levicový disent, nikdo to nechtěl slyšet. Moje tvrzení působilo jako trojzubec, který byl vysloveně pekelný a působící co by červený hadr na býka. Diskuze pokračovala dále. Když jsem hodnotil uplynulých 30 let od nabyté svobody, tak se nikdo nezmohl na víc, než jen na to, že vlastně za všechno mohou komunisté. Argument, který se běžně používá, aniž by někdo přiznal i vlastní chyby, případně chyby, která má v sobě současný systém zakódovány.
Nikdo z diskutujících mi nevysvětlil, proč dnes v naší zemi nevlastní stát (až na pár výjimek) žádné podniky, majetek? Vše v rukou drží úzká elita, která se stala prospěcháři v době kuponové privatizace, která naznačila možný konec světa. To, co lidé chtěli v roce 1989, byla změna, ale ne, že dojde k odklonu směrem ke kapitalistické laboratoři západních korporací. Dnes už i dospívající lidé, kteří se musí snažit uživit rodinu stůj co stůj a mít klidně i tři částečné úvazky, dochází k názoru, že někdy v minulosti bylo lépe. Slýchají to od svých rodičů, prarodičů. A tím pádem zde máme generaci, která je označována za ty, kteří se o sebe nedokážou postarat, že se poflakují. Jenže to je pravda jen částečně. Existuje rub i líc a navíc, pokud to systém umožňuje, proč z toho obviňujeme mladé lidi? Pokud by to systém neumožňoval, tak by nemohlo k různým manýrům docházet.
Na základě analýzy minulosti je nutné začít tvořit novou společnost, která bude lepší, než byla ta minulá. Tohle začínají chápat i lidé daleko na západě. Pouze u nás se v případě pokusu o nějakou změnu, vystrčí do popředí chartisté, disidenti a obhajoba ideálů roku 1989 a uvažování o změnách je eliminováno hned v samotném počátku. Je to špatně, protože nám všem má jít o to, abychom současný systém, který se snaží ze všeho a všech „vytřískat“ maximum ku prospěchu někoho jiného, nahradili systémem jiným. Ten se může nazývat klidně znova socialismem, ale i jinak. Nicméně musíme prosazovat jinou společnost, než je ta dnešní „vlkanózní“.