S postupující demokratizací, elektronizací, kapitalizací a individualizací společnosti přecházíme na vyšší stupeň lidského vývoje. Globalizace je pojem, který je všudypřítomný a doléhající na všechny. Razí se termín, že dobře už bylo. Celé to vede ke skepsi, jako kdyby budoucnost byla více děsivá, než minulost. Sociální sítě, které používá mnoho miliard lidí, vede ke změně vnímání politiky, stejně i demokracie. Ukazuje se, že lidé by si přáli změnu politického systému, protože pokulhává za rychlými změnami. Jenže stín minulosti politické elity často děsí. Neschopnost politiků řešit problémy, které vystupují s propojení světa, nahrává různým podivným uskupením, která vyrůstají zejména z nové občanské neposlušnosti. Tato neposlušnost se vyskytuje zejména právě na internetu. Před 10 lety ještě sociální sítě nebyly tolik rozšířené, ale v současnosti, kdy se na ně můžete připojit ze svých mobilních zařízení, nastává změna. Té obratně využívají zejména různá fašizující hnutí nebo pravicoví populisté.
Obviňování úzkých skupin obyvatel z nějakého problému, různé formy diskriminace, urážky a napadání jsou na sociálních sítích, kde se můžete anonymizovat, na denním pořádku. To je právě líheň extrémních hnutí, která se rodí pomalu a hlavně nenápadně. Poté ale zaútočí plnou silou. Jako například v podobě zvolení amerického prezidenta Donalda Trumpa, kdy se jeho ikona pohybovala hlavně na sociálních sítích. Ještě na začátku milénia se předvolební kampaň vedla ryze starými prostředky – televizí, rozhlasem, novinami. Dnes se volby vyhrávají hlavně na internetu. Lidé si pomocí sítí utváří svůj rozměr demokracie ve smyslu, že si tam mohu dělat, co chci. Co v reálném životě nesmím, tak ve virtualitě mohu. Jenže čím dál více se stává, že lidé neumí rozlišit mezi stavem vypnuto, zapnuto. Tento proces, se stále více stírá, v jeden život, který ovlivňují média.
Jak si lidé virtuálně utvářejí svůj pohled na novou demokracii, tak i tohoto pohledu využívají nebo spíše zneužívají ti lidé, kteří chtějí uchopit politickou moc. Například v našich podmínkách se přes sociální sítě stvořila Pirátská strana nebo SPD Tomia Okamury. Zatímco Piráti působili na lidi, kteří měli a mají strach z toho, že bude regulován internet, tak SPD účastníky virtuálního prostoru děsila vlnami uprchlíků a strachu z neznámého. Obojí má spojitost v tom, že se voliči zrodili na síti.
Do toho všeho můžeme přimíchat i extrémně bohaté lidi, kteří deformují demokracii ve svém původním pojetí. Tito lidé totiž skupují voličského hlasy tím, že skupují média a působí na občany tímto způsobem. Je to nedemokratická politika, protože všude jsou zapleteny peníze a volič je posléze manévrován do reality, která existuje v online režimu, ale v pozici vypnuto ji nemůže dohledat. I když dnes tyto dva stavy už tolik nerozlišíte. Nová sociální média nás tedy všechny spojují a zároveň rozdělují. Jaký z toho plyne závěr? Hlavně dělat politiku takovou, kterou chtějí lidé a ne politici nebo zájmové skupiny. Lidem se musí naslouchat, protože právě tohle dělají hnutí, která se zrodila na internetu. Jen do celého procesu musíme vnést více slušnosti, morálky, sociálního cítění a také porozumění jednoho k druhému.

Za několik málo měsíců to bude 30 let od pádu reálného socialismu v tehdejším Československu. Co nastalo po magickém datu 17. listopadu 1989 netřeba detailně připomínat. Téměř všichni se po onom listopadu zklamali z politiky, politiků, veřejných činitelů. Právě celkové zklamání pomohlo k nástupu hnutí ANO Andreje Babiše. Jeho nástup se datujeme do druhé dekády nového tisíciletí. Je to doba, kdy naši republikou zmítají dozvuky ekonomické krize, jakož i krize tehdy vládnoucích stran ODS a TOP09. Po pádu jejich vlády v roce 2013 Andrej Babiš zažívá svůj první úspěch a „vyluxuje“ voliče pravicových stran a posléze se stane stranou vládní koalice, kterou vede ČSSD. Lidé od roku 1990 zkoušeli všechny možné varianty vlád. Volili jak pravicovou ODS, stejně i levicovou ČSSD. Jenže vždy to sklouzne k nezájmu těchto stran o občany, neboť tyto strany se více starají o své zisky, o zisky sponzorujících (čti korumpujících) firem, o své známé, případně řeší své pletichy. Plných 20 let od vzniku samostatné České republiky zde vládly výše uvedené strany. Dokonce na přelomu tisíciletí zahodily všechny spory a vymyslily opoziční smlouvu. Právě v této době se rodil Andrej Babiš, jak jej známe dnes. Ostatně on sám v Poslanecké sněmovně prohlásil na adresu poslanců z těchto stran: vždyť vy jste mě pomohli zrodit. A měl pravdu. Stačí se podívat, kam až politika ODS a ČSSD republiku přivedla. Nehledě na to, že Andrej Babiš se stal velkým byznysmenem díky svým konexím s řadou politických špiček spjatých s těmito stranami, což však nebylo příliš zřetelně vidět. Jenže doba se změnila a lidem došla trpělivost.
Prvním zlomem krize tradičních stran byl rok 2010, kdy se jako podivná alternativa poprvé objevil podnikatelský projekt, konkrétně projekt strany Věci veřejné. Tento stav už ukazoval na fakt, že lidé jsou znechuceni klasickým politikařením, korupční politikou a neprofesionalitou. To nahrálo právě Andreji Babišovi, který začal hlásat, že není politik, ale profesionální podnikatel, který je ještě navíc úspěšný. V roce 2013 říkal: budu stát řídit jako firmu. To byl slogan, který mu málem vyhrál předčasné volby onoho roku. Babiš měl samozřejmě na mysli soukromou firmu, kde rozhoduje vlastník a nikoli pracovníci, jako je to možné například v družstvu vlastněném zaměstnanci. Jenže řídit stát jako takovouto firmu je nedemokratické, přímo diktátorské, protože se rozhoduje bez hlasu zaměstnanců, často rozhoduje pouze jeden člověk, vlastník. To posléze vede k manažerským selháním vzhledem k zaměstnancům. Nicméně toto si občané nepřipouští. Jsou rádi, že vidí někoho úspěšného (ponechme stranou, kde a jakým způsobem získal majetek), kdo ukazuje, co dokázal a říká, že to umí. Lidé tedy nehledají nejdemokratičtější systém vládnutí, ale stačí jim, když bude stát řídit profesionál, který zařídí, že stát bude prosperovat, a tím také občané.
Lidé již v roce 1989 patrně ani příliš nevolali tolik po demokracii, nevolali po velké svobodě, kdy si každý bude dělat, co chce, ale šlo jim primárně o zvýšení životní úrovně. Té v posledních letech konjunktury dosahují, byť se na tom podílí do nemalé míry samotný stav současné fáze ekonomiky. Lidé chtějí, aby nebyli zcela vyloučeni z rozhodovacího procesu (jednou za 4 roky se pokusí rozdat nové karty), ale demokracie jako taková je příliš netrápí. Ta pro ně není velkou metou, ale důležité pro ně je, aby měli výdobytky konzumu. Ty výdobytky, které jim v roce 1989 chyběly.
Proč lidé volí hnutí ANO? Lidé totiž chtěli mít na postu předsedu vlády profesionála a ne „brepty“ typu Bohuslava Sobotka nebo pravicové politiky typu Petra Nečase, který proslul skandály a nemyslí na nižší a střední třídy. Je jim jedno, zda je onen profesionál  trochu pošpiněný, ale je přeci úspěšný. Andrej Babiš totiž pro ně představil neideologizované řízení politiky. Příliš se nepolitikaří, a pokud se objeví nějaká vládní krize, tak ji jako ředitel společnosti vyřeší – například rychle odvolá ministry. Lidem se líbí, když ukazuje, že se nebojí řešit obratně situace. Oceňují rázné rozhodování, když se objeví nějaký problém. Oligarchové typu Andreje Babiše se navíc nebojí říci, že jsou proti systému, což lidé po třiceti letech problematického polistopadového vývoje chtějí slyšet. Paradoxně proti tomu samému systému, který je pomohl zrodit a vyhovuje jim.
Radikální levice selhala v tom, že přestala připomínat, že je proti systému. Ve své podstatě se stala jeho součástí. Je pochopitelné, že radikální levice byla po roce 1989 nejprve opatrná, ale být opatrný v době, kdy lidé ztratili iluze o polistopadovém vývoji a chtějí vůči systému alternativy, je chybou. Pro Andreje Babiše nebyl v takové situaci problém získat a zvednout moc ze země, zvednout hlasy i od levicových voličů, když začal slibovat vyšší důchody a přitom údajně bojoval proti systému. Andrej Babiš v tomto ohledu působí jako sociální kapitalista, který slíbí to, co se očekává od levice. Nevadí, že většinu nesplní, ale aspoň to slíbí. Navíc hovoří jednoduchou češtinou, které obyčejní lidé rozumí.
Pokud chce radikální levice v našich podmínkách znova uspět, tak musí voliče přesvědčit, že umí stát řídit profesionálně, navíc na základě demokratického socialismu, kde si mohou sami občané říct, co chtějí, a vše posunout na vyšší metu spravedlnosti. Nezavádět zpět ideologická klišé, protože těch mají lidé už plné zuby. Kam to totiž přehnaná ideologie dovedla, se jasně ukazuje na krizi tradičních politických stran, která jsou na přehnané ideologii primárně postavené. Pokud by však strany s přiměřenou ideologií řešily reálné problémy, neexistoval by ani Andrej Babiš ani hnutí ANO. Jenže v našich podmínkách se ukázalo, že politické strany a ideologie spíše fungují jen jako výtah k moci. Radikální levice si musí jasně říci, že jejím cílem je demokratický socialismus, který bude řízen profesionálně bez přehnaných ideologických hesel, vycházejíc z reálných problémů lidí a současné společnosti.

Možná vám jméno Jevgenij Nikulin něco říká. Možná ne. Trochu si nyní osvěžíme paměť. Jedná se o ruského občana, který byl u nás zadržen v roce 2016 na základě amerického zatykače. Tento člověk měl podle amerických vyšetřovatelů spáchat celkem devět skutků v letech 2012 – 2013. Vesměs se jednalo o útoky na sociální sítě, krádeže dat a jiných informací s cílem je prodat. Vyskytuje se zde slovo „prý“ je chtěl prodávat. Takže kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo? Ale vraťme se zpátky do naší země. Ústavní soud totiž zrušil rozhodnutí exministra spravedlnost Pelikána, kterým vydal tohoto občana do USA. Bývalý ministr podle nálezu pochybil. Jak prosté. Ostatně od samého počátku se Nikulinova aféra nějak nezdála a USA neustále tlačily, abychom jim tohoto pro ně asi cenného člověka vydali. K tomu skutečně nakonec došlo v roce 2018. Jenže když nyní Ústavní soud rozhodnutí exministra Pelikána zrušil, tak nastává nová situace. Navíc to vše otevírá cestu k náhradě škody. Otázek je najednou více. Kdo tedy bude onu škodu platit? Z logiky věci by to měl být exministr Pelikán, protože on špatně rozhodl. Navíc se Nikulin mohl vydat do Ruska a ne do USA. Proč tedy tolik povyku kolem tohoto člověka?
Dost mi to připomíná aféru Snowden, kdy vyšlo najevo, že USA po světě odposlouchávají kde koho (jednalo se o tzv. aféru WikiLeaks). Naše justice se pravděpodobně vydáním Nikulina do USA chtěla našemu spojenci v NATO zavděčit. Ostatně na vazala si naše republika (respektive vláda) hraje téměř neustále. Jenže k čemu je USA Nikulin dobrý? Trošku si to shrňme: jedná se o Rusa, který se umí nabourat do různých internetových sítí. Z toho plyne, že ho raději budou mít USA pod kontrolou, protože co kdyby se opět někdo pokusil ovlivnit volby, že? Navíc vůbec nevíme, zda je stále naživu. Je kdesi za mořem. Zda je ve vězení nebo spolupracuje s vládou USA, také přesně nevíme. Jediné, co víme je, že bývalý ministr spravedlnosti Pelikán pochybil. To je jistota. Z logiky věci by tedy měly být podniknuty takové kroky, které jednak zamezí takovému jednání a poté bude chybující potrestán. Třeba finanční pokutou. Bude tomu tak? Nemyslím si, protože se jednalo o politické rozhodnutí, byť ve spravedlnosti nemá co pohledávat. Vše směřuje k tomu, že se exministr Pelikán chtěl jen zavděčit USA, aby se ukázalo, na které straně vlastně stojíme už od roku 1990. Ostatně všechno je to negativní daň za naše členství v NATO, kde jsou USA dominující mocností.

ODS, ve snaze přilákat další voliče, přišla s nápadem, že řidičům povolí před jízdou požít alkohol. Jednalo by se o prolomení nulové tolerance, kterou máme v našich podmínkách zavedenu. Je pravdou, že v některých zemích jsou k použití alkoholu před jízdou tolerantnější. Ona tolerance se pohybuje v řádu 0,2 promile až přes 0,5 promile. Každý stát si tuto věc upravuje po svém. ODS se hájí tím, že nulová tolerance je zásahem do svobody jednotlivce, kterému stát striktně nařizuje, co nemá dělat. V zásadě ODS chce, aby si lidé zodpovídali za to, zda se před jízdou napijí nebo ne. Jenže jejich nápad má i další dopady směrem do společnosti. Ty si nyní trochu rozebereme.
To, že je alkohol za volantem nebezpečný, je naprosto jasné. Dokazují to různé lékařské studie. Jeho požitím se totiž snižuje pozornost. Mnohé smrtelné nehody jsou krom nepozornosti způsobeny i požitím alkoholu. Z tohoto důvodu jsem osobně stále pro nulovou toleranci. S tím souvisí i další jev. Pamatujme na to, že jsme v Čechách a tady rozhodně u dvou piv nezůstane. Všichni, kdo si jednou za čas rádi dají alkohol, tak říkají, že jdou na pověstné „jedno“ nebo „dvě“, ale pak jich z toho je mnohem více. Navíc někdo pije desítku, další dvanáctku. Objem alkoholu, se liší případ od případu. Co potom ti, kdo pijí víno nebo tvrdý alkohol? Byli by z procesu si dát před jízdou alkohol vyloučeni?
Nyní se přesuňme do problematiky provozu na pozemních komunikacích a uveďme si jeden příklad. Stane se dopravní nehoda po zavedení tolerance alkoholu za volantem. Oba dva řidiči nadýchají. Položme si otázku: kdo bude vinen, když se zjistí, že za nehodu mohl alkohol? Ten, kdo bude mít 0,3 nebo 0,4 promile? Ano, jedná se o poměrně absurdní příklad, ale i tuto věc je potřeba posuzovat. Jak to ale bude s profesionálními řidiči? Umíte si někdo představit, že by jezdil opilý řidič autobusu, trolejbusu? Osobně bych se bál do takového dopravního prostředku nastoupit, kdyby z řidiče byl cítit pověstný alkoholový odér.
Dle mého názoru už ODS zase neví kudy kam. Snaží se opět brnkat na strunu svobody jednotlivce a co největšího omezení státních zásahů. Možná uvažují i tak, aby se více pilo a stát měl větší přísun peněz z prodeje alkoholu. Ano, i to je jedna z možností. Akorát chudák zdravotnictví, až se z mnohých stanou alkoholici. Další negativní dopad svobody volby. Když si to ale celé shrneme, tak zjistíme, že na jedné straně jsme vyhnali kuřáky z restaurací ven na ulici a na straně druhé tady chceme povolit alkohol za volantem. Na jedné straně jdeme ochranou zdraví jednotlivců a na straně druhé je alkoholem chceme ničit a navíc ohrožovat bezpečnost silničního provozu. Ať si každý říká a myslí o této problematice své. I já si rád dám pivo, ale nikdy si za volant nesednu a jsem pro zachování nulové tolerance.

Tři dekády od pádu „reálného socialismu“ sovětské typu se často provádí zpětné hodnocení oné doby. Jedni ji vykreslují jako nádhernou dobu, jiní ji zase očerňují. Jak to ale většinou bývá, tak realita je někde uprostřed. To, že měl tehdejší systém chyby, je jasné. Stejně je má i ten dnešní. Při zpětném pohledu do minulosti se ale mnohdy dopouštíme zkreslení, kdy si svoji vlastní minulost idealizujeme, protože jsme kupříkladu byli mladí. Zda byla doba reálného socialismu lepší, než je ta dnešní, není až tak jasné. Záleží, kdo onu dobu posuzuje. Jinak ji vnímá člověk z venkova a jiný z města, jinak mladý, jinak starší člověk. Jaká je tedy dnes realita postkomunismu? Tu přeci můžeme posuzovat lépe, než minulost.
Médii nedávno proběhla zpráva, že sebevražd mladých lidí neubývá. Naopak. Dnešní generace Z, jak ji působivě nazývají sociologové, má na duševní problémy zaděláno už ve 14 letech a s neoliberální politikou volného trhu, který se protkal celým lidským životem, to nebude lepší. Tím nechci tvrdit, že před 30 lety mladší lidé nepáchali sebevraždy nebo je netrápilo něco jiného. Jenže tenkrát byl svět úplně jiný. Neexistoval internet, mobilní telefony a svět nebyl uspěchaný, tak jako je tomu dnes. Informace ještě nebyly komoditou a pravda byla mnohdy jen jedna (jak byla neservírována politickými elitami). To je rozdíl mezi dnešní a tehdejší dobou – dnes má totiž každý svoji pravdu a my musíme hledat v globálním bludišti, kde se nachází objektivní pravda.
V kapitalistické společnosti globálního typu je mnoho věcí špatně. Tak jako měl problémy reálný socialismu, tak je má i reálný kapitalismus. Ten si navíc mnohé problémy sám vědomě (někdy i nevědomě) vytváří, aby mohl více vyrábět, spotřebovávat a ničit. S čím dál více propojeným světem, životem na internetu (onlife), prchavé práci se prohlubuje a narůstá stres a společnost se stává vyhořelou. Vítězi se tedy v současné kapitalistické společnosti stávají farmaceutické společnosti vyrábějící antidepresiva. Tedy společnosti, které vyrábějí tišící léky na bolesti naší doby. Například v USA masově roste spotřeba léků na bolest a dokonce přesáhla spotřebu tvrdých drog. Vaším katem se ve finále stává volně prodejný prostředek na bolest z peněz, protože současný svět bolí. Hlavně z něj bolí hlava, protože máte kolem sebe tolik informací, které jsou většinou negativní. Nemyslíme pozitivně, ale negativně, protože to umožňuje rychlejší spotřebu tišících léků. Tímto způsobem se řeší jen příznaky (bolest), ale samotná příčina je zakořeněna hluboko v samotném pojetí kapitalismu (honby za ziskem v koktejlu negativních zpráv). Člověk se stává člověku vlkem a v logice volného trhu je postaven do role „urvi, co můžeš“. Pokud možno to udělej rychleji, než to udělá ten druhý a na nikoho při tom nehleď.
Léčba těchto symptomů musí probíhat ale jinak, než, že budete brát léky tišící vaši bolest, kterou způsobuje ekonomicko – politický systém. Z této logiky se musí změnit samotný systém. Pokud jej budeme konfrontovat s dobou bez připojení (před 30 a více lety), tak zjistíme, že v době minulé byly stabilizačními prvky společnosti jistota práce (stabilita života) nebo jistoty v oblasti sociálního státu. Ten je stále více oslabován, aby se rizika trhu přenesla na jedince, kterého z toho poté všechno bolí a mnohdy se stane obětí sám sebe v podobě sebevraždy, když nevidí žádné východisko. Aby mnozí utekli této realitě, tak se mnohdy vrací myšlenkami (vzpomínkami) do minulosti, jistoty svého dětství, kdy nemuseli nic řešit. Jenže, co mají dělat ti lidé, kterým bylo dětství v digitální době ukradeno? Snažit se o změnu systému!