Socialismus mileniálů
V západních zemích začíná ve veřejném prostoru kolovat slovo socialismus, třídní boj a zestátnění. V našich podmínkách se jedná o negativní slova, protože jsou úzce spojena s dobou, která zde končila před lety. Ta je dnešními politickými elitami označována jako doba „nesvobody“. Dnes se z logiky výkladu nacházíme v době „svobody“, ale bohužel ne pro všechny. Svobodně si sice můžeme říkat, co chceme, ale jsme natolik ovládání penězi, že na svobodu musíme mít dostatečně velký obnos. Astronomicky rostou náklady na bydlení, život jako takový, neustále se zvětšuje oblast pracovních pozic, které jsou nespravedlivě odměňované, bohatí ještě více bohatnou. Koncentrace moci leží často v institucích, které nemají nic společného s fungováním státu a jen tyjí z peněz daňových poplatníků. Hnacím motorem nespokojenosti se současným systémem jsou mladí lidé. Na ty totiž začala dopadat negativní stránka globalizace a uvolnění ve společnosti, která je ve své podstatě bez státních zásahů.
Jestliže se na pověstném západě opět objevuje myšlenka socialismu, tak v podmínkách naší republiky je dost upozaďována. Je vnímána jako cesta někam zpátky, co zde již jednou bylo. Ať už byl systém před 30. lety jakýkoliv, tak ozvěny jeho výkladu z doby krátce po jeho pádu, jsou patrné dodnes. Politické elity se myšlenku socialismu snažily přesunout na smetiště dějin ve víře, že jim k tomu pomůže svoboda a demokracie. Jenže k tomu nedošlo. Myšlenka socialismu totiž není nijak negativní. Naopak. Jedná se o myšlenku humanitní, protože se snaží o snížení nerovnosti ve společnosti. To, že se tato myšlenka deformovala v pojetí sovětského socialismu, je věc jiná a navíc se jedná už o historii.
V našem případě byl socialismus, který končil před třemi desítkami let, postaven primárně na Komunistickém manifestu a díle Stát a revoluce. Byl to typický model sovětského socialismu, jak byl ve své době „vyvážen“ všude po světě v rámci šíření revoluce. Naproti tomu na pověstném západě, kde dnes doznávají renesanci myšlenky socialismu, byl socialismus představován sociálním státem po vzoru Švédska. Dnes tedy otázka nezní, zda potřebujeme socialismus, ale to, zda je socialismus cíl nebo prostředek k dosažení cíle. Mladí lidé, kteří vzývají myšlenky socialismu, jej vnímají jako cíl, proto například chtějí opět zavést prvky sociálního státu do podoby, než byl na západě likvidován.
Naše mladá generace je do jisté míry ale zmatena, když je jim z médií, ve škole, chrleno, že socialismus je zlo. Poté se nemůžeme divit tomu, že mladí lidé hledají jiné alternativy a mohou se přiklánět i k fašizujícím hnutím. Elity totiž zapomněly (možná záměrně) na opačný efekt, že když budu negativně odsuzovat socialismus, tak zasévám podhoubí fašismu. I tento případ známe z minulosti, z doby před začátkem druhé světové války. Ať tak nebo onak, jsou dnes myšlenky sociálně spravedlivé společnosti na vzestupu a je to dobře. Potřebuje je jak společnost, stejně i životní prostředí, protože ideologie kapitalismu o nekonečném růstu je pouze honbou do propasti. Otázka tedy nezní, zda k propasti skutečně dorazíme, ale kdy se u ní ocitneme.
