Senát v čele s jejím předsedou Jaroslavem Kuberou opět zaperlil. Prý se senátoři budou snažit o to, aby se opět o státních svátcích otevřely velké obchody. Je nutné podotknout, že to byl právě Senát, který tento zákon předložil a nyní by jej chtěl opět zrušit. Pan Kubera argumentuje tím, že se pokladní těší na příplatky a proto je nutné, aby bylo opět o svátcích otevřeno. Je tomu skutečně tak, jak říká pan Kubera nebo nám do procesu vstupuje více neznámých?
V celém procesu uzavření obchodů o některých státních svátcích existují následující aktéři: obchodníci, nakupující a zaměstnanci. Uzavření obchodů se nelíbí zejména obchodníkům, kteří díky tomu přicházejí o své zisky. Otázkou zůstává, zda o nějaké zisky skutečně přichází, protože mají otevřeno každý den. Opravdu je tedy uzavření zničí? Kdepak! To jen u nás chceme být papežštější, než papež. Když se podíváme jinde po Evropě, tak zjistíme, že mnohde mají o státních svátcích zavřeno. Ten je totiž od toho, aby se slavil a ne, že se budou lidé hnát za konzumem a roztáčet kola kapitálu.
Nakupující proti uzavření obchodů často nic nenamítají právě ve vztahu „dne pracovního klidu“, ale také říkají, že by tento zákon měl platit pro všechny státní svátky. To je nesporně pravda. Když už, tak bez výjimek. Někteří konzumenti ale říkají, že si prý nestihnou nakoupit, když pořád pracují a státní svátek jim nabízí příležitost k nákupu. Musím se ale ptát, zda nemají volné víkendy a opravdu se musí hnát za konzumem i o svátek? Případně je v chrámech otevřeno často do noci. Pamatuji si ještě doby, kdy bylo zavřeno i v neděli a nikomu se nic nestalo. Vše fungovalo jako vždycky a nikdo nic nenamítal.
Posledním aktérem, který nám do procesu vstupuje, jsou samotní zaměstnanci chrámů konzumu. Ti jsou často nespravedlivě odměňováni a to musí obstarávat veškerý chod onoho chrámu, kam chodí konzumenti. Od pokladních, přes skladníky, až po logistiku. Jeden argument říká, že potřebují příplatky a těší se na ně, protože potřebují každou korunu. Nicméně zahraniční sociologické výzkumy ukazují, že lidé místo peněz chtějí raději volno, aby si mohli odpočinout a věnovat se rodině. Je tedy logické, že volno má být o státních svátcích. Kdy jindy?
Pokud by došlo ke zrušení zákona o prodejní době, tak jsme opravdu jak v „blbákově“. Protože když už se něco zaběhlo a funguje, tak to budu rušit? Senát je očividně ve vleku korporací a obchodní lobby, která by chtěla nejlépe prodávat 24 hodin denně. Osobně jsem pro, aby se zákon upravil, ale ve vztahu zpřísnění. Musí se vztahovat na všechny státní svátky. Nikomu to neublíží a zaměstnanci (ale i nakupující) si odpočinou. Někdo může namítnout, že mu takto znemožňuji, aby si přivydělal. To je sice pravda, ale vzpomeňme si na nedávnou dobu, kdy tohle nikoho moc netrápilo. Obchody byly totiž zavřené i v neděli, lidé se více věnovali sami sobě, rodině, přátelům.

V druhé dekádě nového století se začíná ukazovat, že nedokonalá demokracie zažívá svoji další erozi. Původní projekt demokratické společnosti (přesněji oligarchicko-demokratické společnosti), jak byl nastaven po druhé světové válce a aktualizován po roce 1989, doznává velkých trhlin. S nástupem nových sociálních médií se ocitáme v době pravicového populismu, lží a polopravd, kdy nás média utváří a souběžně utváří i to, čemu věříme nebo ne. Právě pravicový populismus dnes výrazně ovlivňuje současný systém.
Jenže populismus není jen negativní, jak to většinou vidíme u nás v Evropě, ale existuje i jeho kladná stránka ve smyslu populus, tedy lid. Jednoduše to můžeme přeložit, že progresivní neboli levicový populismus se věnuje a naslouchá lidem. Tedy tomu, co aktuálně chtějí. Tak je tomu často v zemích Latinské Ameriky.
Mnohdy se prostřednictvím populismu předkládají zkratkovitá řešení, ale často odráží aktuální stav společnosti jako takové. V evropských podmínkách se vyskytuje mnoho pravicových populistů, kteří často uspějí ve volbách na nějaké módní vlně – například na uprchlické krizi nebo nespokojenosti lidí s politiky. Nejvíce varující je v tomto ohledu nástup pravicových populistů, kteří využívají sílu nových médií a ovlivňují realitu částečnou pravdou nebo nepravdou. V současném období po globální ekonomické krizi 2008 je tomu podobně, jako tomu bylo po velké světové hospodářské krizi 1929, kdy nastoupili s populistickými programy Mussolini a další demagogové.
Lidé poté marně tápou a hledají, co je a co není pravda. Nastává jistá eroze demokracie, která již nestojí tolik na volbách, ale na tom, zda se naslouchá hlasu lidu. Lidé se totiž čím dál více chtějí podílet na věcech veřejných, ale v jiném vztahu, než jak jej uvádí klasická demokracie. Mnoha lidem se nechce vstupovat do politických stran, spolků a jiných zájmových sdružení. Dnes lidé chtějí demokracii utvářet a měnit spíše pomocí sociálních sítí, především mladí lidé. Platformy jako Facebook a Twitter udávají nový tón možného nástupu aktualizované demokracie, v níž bychom byli všichni připojeni na síti. Hledání různých kauz politiků, korupce, konflikty, vše nám je zprostředkováno tady a teď. Lidé se přitom však často rozhodují na základě emocí, nikoliv racionálním úsudkem.
V jistých chvílích dokonce demokracie mlčí. I když se lidí například ptáme, jakého chtějí senátora, k volbám přijde jen o něco více než 10%. To je další jev erodující demokracie. Lidé nemají zájem většinově chodit k volbám: zažitá pravda říká, že pokud by volby něco mohly změnit, tak už je dávno zakázali. Tento stereotyp nahrává evropským pravicovým populistům, kteří říkají, že je to pravda a proto vás příště u voleb tolik nebudeme potřebovat, ale chápeme vaše potřeby. Reprezentativní (zastupitelská) demokracie se totiž přestává nosit, když zavádíme prvky přímé demokracie ve smyslu různých referend, iniciativy voličů a systémy odvolání politiků. Tyto prvky jsou samozřejmě potřebné, ale nesmí se z nich stát mantra, která by měla zachránit současnou erodující směs oligarchie a demokracie. O tom to není, protože reprezentativní demokracie se změnila spíš na hru politických stran a hnutí, která jsou většinou „sponzorována“ (čti korumpována) různými firmami, než aby primárně řešila všední problémy obyvatelstva.
Lze tvrdit, že nejen naše demokracie zmizela ve víru polopravd, lží, facebooku a pravicového populismu. Evropští pravicoví populisté jsou vlastně obrácenými partyzány v době demokracie. Snaží se poukázat na to, že je ve společnosti něco špatně, bojují proti demokracii a snaží se ji nahradit něčím zlověstnějším – fašizující společností, která je postavena na nenávisti. Tohle musíme mít neustále na paměti, když se budeme vyjadřovat směrem k populistům a snažit se naslouchat lidem, tak jako to například dělají nejen v Brazílii. Budoucí demokracie, kterou můžeme nazvat socialistickou, musí mít v sobě i nádech populismu, ale ne ve smyslu negativním, ale pozitivním. Tedy naslouchat lidem a řešit jejich problémy a nehledat viníka někde venku nebo uvnitř, protože to vše poté vede ke konfliktům, kterých jsme byli svědky před druhou světovou válkou i během ní.

S postupující demokratizací, elektronizací, kapitalizací a individualizací společnosti přecházíme na vyšší stupeň lidského vývoje. Globalizace je pojem, který je všudypřítomný a doléhající na všechny. Razí se termín, že dobře už bylo. Celé to vede ke skepsi, jako kdyby budoucnost byla více děsivá, než minulost. Sociální sítě, které používá mnoho miliard lidí, vede ke změně vnímání politiky, stejně i demokracie. Ukazuje se, že lidé by si přáli změnu politického systému, protože pokulhává za rychlými změnami. Jenže stín minulosti politické elity často děsí. Neschopnost politiků řešit problémy, které vystupují s propojení světa, nahrává různým podivným uskupením, která vyrůstají zejména z nové občanské neposlušnosti. Tato neposlušnost se vyskytuje zejména právě na internetu. Před 10 lety ještě sociální sítě nebyly tolik rozšířené, ale v současnosti, kdy se na ně můžete připojit ze svých mobilních zařízení, nastává změna. Té obratně využívají zejména různá fašizující hnutí nebo pravicoví populisté.
Obviňování úzkých skupin obyvatel z nějakého problému, různé formy diskriminace, urážky a napadání jsou na sociálních sítích, kde se můžete anonymizovat, na denním pořádku. To je právě líheň extrémních hnutí, která se rodí pomalu a hlavně nenápadně. Poté ale zaútočí plnou silou. Jako například v podobě zvolení amerického prezidenta Donalda Trumpa, kdy se jeho ikona pohybovala hlavně na sociálních sítích. Ještě na začátku milénia se předvolební kampaň vedla ryze starými prostředky – televizí, rozhlasem, novinami. Dnes se volby vyhrávají hlavně na internetu. Lidé si pomocí sítí utváří svůj rozměr demokracie ve smyslu, že si tam mohu dělat, co chci. Co v reálném životě nesmím, tak ve virtualitě mohu. Jenže čím dál více se stává, že lidé neumí rozlišit mezi stavem vypnuto, zapnuto. Tento proces, se stále více stírá, v jeden život, který ovlivňují média.
Jak si lidé virtuálně utvářejí svůj pohled na novou demokracii, tak i tohoto pohledu využívají nebo spíše zneužívají ti lidé, kteří chtějí uchopit politickou moc. Například v našich podmínkách se přes sociální sítě stvořila Pirátská strana nebo SPD Tomia Okamury. Zatímco Piráti působili na lidi, kteří měli a mají strach z toho, že bude regulován internet, tak SPD účastníky virtuálního prostoru děsila vlnami uprchlíků a strachu z neznámého. Obojí má spojitost v tom, že se voliči zrodili na síti.
Do toho všeho můžeme přimíchat i extrémně bohaté lidi, kteří deformují demokracii ve svém původním pojetí. Tito lidé totiž skupují voličského hlasy tím, že skupují média a působí na občany tímto způsobem. Je to nedemokratická politika, protože všude jsou zapleteny peníze a volič je posléze manévrován do reality, která existuje v online režimu, ale v pozici vypnuto ji nemůže dohledat. I když dnes tyto dva stavy už tolik nerozlišíte. Nová sociální média nás tedy všechny spojují a zároveň rozdělují. Jaký z toho plyne závěr? Hlavně dělat politiku takovou, kterou chtějí lidé a ne politici nebo zájmové skupiny. Lidem se musí naslouchat, protože právě tohle dělají hnutí, která se zrodila na internetu. Jen do celého procesu musíme vnést více slušnosti, morálky, sociálního cítění a také porozumění jednoho k druhému.

Za několik málo měsíců to bude 30 let od pádu reálného socialismu v tehdejším Československu. Co nastalo po magickém datu 17. listopadu 1989 netřeba detailně připomínat. Téměř všichni se po onom listopadu zklamali z politiky, politiků, veřejných činitelů. Právě celkové zklamání pomohlo k nástupu hnutí ANO Andreje Babiše. Jeho nástup se datujeme do druhé dekády nového tisíciletí. Je to doba, kdy naši republikou zmítají dozvuky ekonomické krize, jakož i krize tehdy vládnoucích stran ODS a TOP09. Po pádu jejich vlády v roce 2013 Andrej Babiš zažívá svůj první úspěch a „vyluxuje“ voliče pravicových stran a posléze se stane stranou vládní koalice, kterou vede ČSSD. Lidé od roku 1990 zkoušeli všechny možné varianty vlád. Volili jak pravicovou ODS, stejně i levicovou ČSSD. Jenže vždy to sklouzne k nezájmu těchto stran o občany, neboť tyto strany se více starají o své zisky, o zisky sponzorujících (čti korumpujících) firem, o své známé, případně řeší své pletichy. Plných 20 let od vzniku samostatné České republiky zde vládly výše uvedené strany. Dokonce na přelomu tisíciletí zahodily všechny spory a vymyslily opoziční smlouvu. Právě v této době se rodil Andrej Babiš, jak jej známe dnes. Ostatně on sám v Poslanecké sněmovně prohlásil na adresu poslanců z těchto stran: vždyť vy jste mě pomohli zrodit. A měl pravdu. Stačí se podívat, kam až politika ODS a ČSSD republiku přivedla. Nehledě na to, že Andrej Babiš se stal velkým byznysmenem díky svým konexím s řadou politických špiček spjatých s těmito stranami, což však nebylo příliš zřetelně vidět. Jenže doba se změnila a lidem došla trpělivost.
Prvním zlomem krize tradičních stran byl rok 2010, kdy se jako podivná alternativa poprvé objevil podnikatelský projekt, konkrétně projekt strany Věci veřejné. Tento stav už ukazoval na fakt, že lidé jsou znechuceni klasickým politikařením, korupční politikou a neprofesionalitou. To nahrálo právě Andreji Babišovi, který začal hlásat, že není politik, ale profesionální podnikatel, který je ještě navíc úspěšný. V roce 2013 říkal: budu stát řídit jako firmu. To byl slogan, který mu málem vyhrál předčasné volby onoho roku. Babiš měl samozřejmě na mysli soukromou firmu, kde rozhoduje vlastník a nikoli pracovníci, jako je to možné například v družstvu vlastněném zaměstnanci. Jenže řídit stát jako takovouto firmu je nedemokratické, přímo diktátorské, protože se rozhoduje bez hlasu zaměstnanců, často rozhoduje pouze jeden člověk, vlastník. To posléze vede k manažerským selháním vzhledem k zaměstnancům. Nicméně toto si občané nepřipouští. Jsou rádi, že vidí někoho úspěšného (ponechme stranou, kde a jakým způsobem získal majetek), kdo ukazuje, co dokázal a říká, že to umí. Lidé tedy nehledají nejdemokratičtější systém vládnutí, ale stačí jim, když bude stát řídit profesionál, který zařídí, že stát bude prosperovat, a tím také občané.
Lidé již v roce 1989 patrně ani příliš nevolali tolik po demokracii, nevolali po velké svobodě, kdy si každý bude dělat, co chce, ale šlo jim primárně o zvýšení životní úrovně. Té v posledních letech konjunktury dosahují, byť se na tom podílí do nemalé míry samotný stav současné fáze ekonomiky. Lidé chtějí, aby nebyli zcela vyloučeni z rozhodovacího procesu (jednou za 4 roky se pokusí rozdat nové karty), ale demokracie jako taková je příliš netrápí. Ta pro ně není velkou metou, ale důležité pro ně je, aby měli výdobytky konzumu. Ty výdobytky, které jim v roce 1989 chyběly.
Proč lidé volí hnutí ANO? Lidé totiž chtěli mít na postu předsedu vlády profesionála a ne „brepty“ typu Bohuslava Sobotka nebo pravicové politiky typu Petra Nečase, který proslul skandály a nemyslí na nižší a střední třídy. Je jim jedno, zda je onen profesionál  trochu pošpiněný, ale je přeci úspěšný. Andrej Babiš totiž pro ně představil neideologizované řízení politiky. Příliš se nepolitikaří, a pokud se objeví nějaká vládní krize, tak ji jako ředitel společnosti vyřeší – například rychle odvolá ministry. Lidem se líbí, když ukazuje, že se nebojí řešit obratně situace. Oceňují rázné rozhodování, když se objeví nějaký problém. Oligarchové typu Andreje Babiše se navíc nebojí říci, že jsou proti systému, což lidé po třiceti letech problematického polistopadového vývoje chtějí slyšet. Paradoxně proti tomu samému systému, který je pomohl zrodit a vyhovuje jim.
Radikální levice selhala v tom, že přestala připomínat, že je proti systému. Ve své podstatě se stala jeho součástí. Je pochopitelné, že radikální levice byla po roce 1989 nejprve opatrná, ale být opatrný v době, kdy lidé ztratili iluze o polistopadovém vývoji a chtějí vůči systému alternativy, je chybou. Pro Andreje Babiše nebyl v takové situaci problém získat a zvednout moc ze země, zvednout hlasy i od levicových voličů, když začal slibovat vyšší důchody a přitom údajně bojoval proti systému. Andrej Babiš v tomto ohledu působí jako sociální kapitalista, který slíbí to, co se očekává od levice. Nevadí, že většinu nesplní, ale aspoň to slíbí. Navíc hovoří jednoduchou češtinou, které obyčejní lidé rozumí.
Pokud chce radikální levice v našich podmínkách znova uspět, tak musí voliče přesvědčit, že umí stát řídit profesionálně, navíc na základě demokratického socialismu, kde si mohou sami občané říct, co chtějí, a vše posunout na vyšší metu spravedlnosti. Nezavádět zpět ideologická klišé, protože těch mají lidé už plné zuby. Kam to totiž přehnaná ideologie dovedla, se jasně ukazuje na krizi tradičních politických stran, která jsou na přehnané ideologii primárně postavené. Pokud by však strany s přiměřenou ideologií řešily reálné problémy, neexistoval by ani Andrej Babiš ani hnutí ANO. Jenže v našich podmínkách se ukázalo, že politické strany a ideologie spíše fungují jen jako výtah k moci. Radikální levice si musí jasně říci, že jejím cílem je demokratický socialismus, který bude řízen profesionálně bez přehnaných ideologických hesel, vycházejíc z reálných problémů lidí a současné společnosti.

Možná vám jméno Jevgenij Nikulin něco říká. Možná ne. Trochu si nyní osvěžíme paměť. Jedná se o ruského občana, který byl u nás zadržen v roce 2016 na základě amerického zatykače. Tento člověk měl podle amerických vyšetřovatelů spáchat celkem devět skutků v letech 2012 – 2013. Vesměs se jednalo o útoky na sociální sítě, krádeže dat a jiných informací s cílem je prodat. Vyskytuje se zde slovo „prý“ je chtěl prodávat. Takže kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo? Ale vraťme se zpátky do naší země. Ústavní soud totiž zrušil rozhodnutí exministra spravedlnost Pelikána, kterým vydal tohoto občana do USA. Bývalý ministr podle nálezu pochybil. Jak prosté. Ostatně od samého počátku se Nikulinova aféra nějak nezdála a USA neustále tlačily, abychom jim tohoto pro ně asi cenného člověka vydali. K tomu skutečně nakonec došlo v roce 2018. Jenže když nyní Ústavní soud rozhodnutí exministra Pelikána zrušil, tak nastává nová situace. Navíc to vše otevírá cestu k náhradě škody. Otázek je najednou více. Kdo tedy bude onu škodu platit? Z logiky věci by to měl být exministr Pelikán, protože on špatně rozhodl. Navíc se Nikulin mohl vydat do Ruska a ne do USA. Proč tedy tolik povyku kolem tohoto člověka?
Dost mi to připomíná aféru Snowden, kdy vyšlo najevo, že USA po světě odposlouchávají kde koho (jednalo se o tzv. aféru WikiLeaks). Naše justice se pravděpodobně vydáním Nikulina do USA chtěla našemu spojenci v NATO zavděčit. Ostatně na vazala si naše republika (respektive vláda) hraje téměř neustále. Jenže k čemu je USA Nikulin dobrý? Trošku si to shrňme: jedná se o Rusa, který se umí nabourat do různých internetových sítí. Z toho plyne, že ho raději budou mít USA pod kontrolou, protože co kdyby se opět někdo pokusil ovlivnit volby, že? Navíc vůbec nevíme, zda je stále naživu. Je kdesi za mořem. Zda je ve vězení nebo spolupracuje s vládou USA, také přesně nevíme. Jediné, co víme je, že bývalý ministr spravedlnosti Pelikán pochybil. To je jistota. Z logiky věci by tedy měly být podniknuty takové kroky, které jednak zamezí takovému jednání a poté bude chybující potrestán. Třeba finanční pokutou. Bude tomu tak? Nemyslím si, protože se jednalo o politické rozhodnutí, byť ve spravedlnosti nemá co pohledávat. Vše směřuje k tomu, že se exministr Pelikán chtěl jen zavděčit USA, aby se ukázalo, na které straně vlastně stojíme už od roku 1990. Ostatně všechno je to negativní daň za naše členství v NATO, kde jsou USA dominující mocností.