Neustále přemýšlím nad tím, co přijde po kapitalismu. Z historie víme, že všechny systémy dostihl jejich osud. Všechny se zatím přeměnily v kapitalismus, ale co nastane, až kapitalismus narazí na své limity? Jednou z možností je, že vznikne tržního socialismu (prosím oprostěme se od ideologických klišé z doby před rokem 1989), kde se všichni nebudou hnát za ziskem, úspěchem jednotlivce, ale budou klást důraz na společnost jako celek ve vztahu k životnímu prostředí. Tento faktor dnešní době silně chybí a nastává tak jeho deficit. To se projevuje zejména tím, že člověk, jakožto individuum je plně spojen a ovládán konzumem, který je postaven na ideologii volného trhu. Takže co přijde po kapitalismu? Jiná, lepší, společnost? Nebo nastane jen anarchie a bezvládí? V současné době víme, že kapitalismus jako ekonomický systém ve spojení s volným trhem a dravou soutěží, vládne celému globalizovanému světu. Toto je realita dnešních dní. Dokonce víme, že sám kapitalismus plodí své vlastní hrobaře, jak by řekl Marx, ale i toto tvrzení začíná mírně pokulhávat, když sám kapitalismus vytváří nástroje na své udržení v chodu. Nejdůležitějším chodem celého soustrojí je globální kapitalismus, který roztáčí svá kola ve spojení s korporacemi a různou lobby. Tento spolek posléze zejména lidem v západních zemích nabízí bezbřehý konzumní způsob života. Je to právě konzum, který v současnosti pomáhá legitimizovat současný kapitalismus. Lze se jen domnívat, zda takto postavený systém nakonec dostihne kolaps. Jak již jsem uvedl výše, tak v minulosti jsme poznali mnoho různých společenských systému. Některé vedly k hrůzným válkám i tyraniím.
Všechny systémy, které jsme poznali ve 20. století jako alternativy ke kapitalismu (fašismus, nacismus a sovětský komunismus) určitým způsobem selhaly, rozpoutaly válku nebo nakonec narazily na své limity. To platí zejména pro sovětský komunismus, který se stal dogmatem a přivodil i deformaci myšlence budoucnosti - komunismu. V současné fázi vědeckotechnického rozvoje a digitalizace světa i našeho poznání se sám kapitalismus dostává do slepé uličky, kdy se ještě více rozvíjí společnost bez práce. Jedné se o společnost, kterou již předpovídali filosofové v 60. letech minulého století. Přivodí tedy společnost "bez práce" pád kapitalismu a jeho přeměnu na tržní socialismus? Reálně je to možné, protože pokud se změní samotná povaha práce, která již nebude pro člověka potřebná, tak se změní samotné vnímání člověka na společnost. Jsem věčným optimistou a věřím v lepší budoucnost lidstva, věřím ve společnost, která bude spravedlivější, než je ta současné. Různí kritici mohou namítnout, že dnešní společnost je spravedlivá. Jenže ono tomu tak není, protože neustále narůstá majetková a příjmová nerovnost. Ta dosahuje obludných rozměrů a opět z historie víme, že nerovnost se snížila jen díky krizím, válkám, morovým ránám. Naštěstí nám snad ani jedna z apokalyptických možností nehrozí a tak musíme hledat účinné nástroje pro zmírnění nerovnosti. Musíme nerovnost zkrotit na tolik, aby opět nepřijel jezdec apokalypsy, protože to by opět ukázalo na to, že nerovnost se nezmírní jinak, než násilnou cestou a to by mohl být konec celé civilizace, tak jak ji dnes známe.

Po mocenském převratu roku 1989 jsme jako republika přešli od socialistického zřízení sovětského typu na zřízení kapitalistické s nerovnou soutěží politických stran, neboť především pravicové strany jsou financovány korporacemi. S nástupem tohoto systému je spojena příležitost volit si z omezených vybraných možností politických stran, které jsou podle svého finančního zázemí více či méně prezentovány ve veřejném prostoru reklamami, kampaněmi apod. Často jsou prezentovány v soukromých médiích vlastněných majiteli, kteří mají jasné politické cíle, jež prostřednictvím svých médií prosazují. Vzhledem k tomu, že do roku 1989 byla politická mapa naší republiky určována politikou KSČ, respektive Národní fronty, tak při zpětném pohledu zjistíme, že byla vzhledem k zájmu o ostatní politické strany vysoká volební účast v prvních „pluralitních“ volbách roku 1990. Od té doby ale má volební účast sestupný trend s mírnými výkyvy.
První volby do Poslanecké sněmovny v samostatné České republice se konaly v roce 1996 a volební účast, dle dat z ČSÚ, byla na 76%, a při mimořádných volbách roku 1998 74%. To ještě do jisté míry koreluje s tím, že lidé byli s politickou mapu republiky spokojeni a vnímali politické strany jako své reprezentanty. To se ale posléze změnilo v době opoziční smlouvy ČSSD a ODS. Tato smlouva, která umožnila vládnout menšinové vládě ČSSD, upozadila zájmy občanů nad zájmy stranickými. Došlo tím k deformování politické mapy, která byla určena po roce 1990.
Někteří občané začali razit známé heslo: „Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali.“V roce 2002 jsme se dočkali nejnižší volební účasti v historii: 58%. Z čehož plyne, že o něco menší polovina lidí nešla k volbám, případně se jich zúčastnila, ale volila formu nevolby. To znamená, že si volební lístky vyzvedla, ale do volební urny například vhodili prázdnou obálku. Tento typ nevolby je veden tvrzením, že dotyčný volič nechce, aby s jeho hlasem bylo manipulováno ve smyslu přepočítávání hlasů jednotlivým politickým subjektům. Od doby největšího propadu ve volební účasti se ve všech následujících volbách do Poslanecké sněmovny volební účast pohybovala kolem 60%. Zbytek lidí opět volil nevolbu. Mnoho lidí rezignovalo na svoji možnost ovlivňovat politické dění ve smyslu, že je všechno stejně jedno aže ti na hoře si to stejně udělají, jak chtějí. Tomuto jevu můžeme říkat „mlčící demokracie“. K volbám není povinnost chodit, tak jako tomu bylo před rokem 1989.
Někteří lidé na současný systém nadávají, protože například umožňuje politikům získávat různé trafiky, dochází ke korumpování politiků, ovlivňování politických stran velkými penězi od korporací atd. Tento jev posléze vede k odlivu voličů směrem k manipulativním stranám, protože etablované strany do jisté míry na pojem „lid“ zapomněly. Nastává rozpolcená situace, kdy na jedné straně nevoliči nadávají na politické zřízení, ale na druhou stranu jim vyhovují omezené požitky, které jim nabízí. Tento postoj vedl nárůstu tvrzení „voličů“, že ti, kdo nebyli u voleb, nemají právo se vyjadřovat k politickému dění a „reptat“ nad výsledky voleb, které nebyli ovlivnit. Společnost se tím rozdělila ve dví: na jedné straně se vyskytují ti, kteří k volbám nepůjdou, na druhé straně se vyskytují ti, kteří jdou k volbám a považují volby za možnost něco ovlivnit.
Z výše uvedeného náčrtu historického rozboru můžeme přikročit k definování skupin nevoličů. První skupinu nevoličů tvoří lidé, kteří jsou rozčarováni nad současným stavem politiky, případně postupem stran směrem k veřejnosti. Jedná se o lidi, kteří v minulosti k volbám chodili, ale rezignovali na možnost něco ovlivnit právě z důvodu rozčarování. Druhou skupinu můžeme definovat občany, podle nichž nikdy nemělo význam volit, protože to na věci nikdy nic stejně nezměnilo. Třetí skupinu můžeme definovat jako nevoliče, kteří by k volbám mohli přeci jen přijít, neboť neodmítají volby absolutně. Poslední, čtvrtá, skupina nevoličů se rekrutuje z prvovoličů, kteří často k volbám nechodí, protože nejsou jednak názorově ukotveni a bez reálných zkušeností se současným systémem. Tápou a neví, kam se přesně zařadit. Tato skupina lidí nejvíce inklinuje k revoltě mládí, když volí Českou pirátskou stranu. Je třeba si uvědomit také, že jsou tu rovněž lidé, kteří zde získali povolení k pobytu a jsou považováni stále za cizince, přičemž někteří z nich postupně mohou získat právo volit.
Nevolit je právo každého občana a vyjadřuje tím svůj určitý postoj k veřejnosti, stejně i politickým elitám. Jiná situace by nastala, kdyby v našich podmínkách byl zaveden instrument povinné volby, tak jako to mají nastaveno v některých jiných zemích, včetně některých západních. V určitých oblastech by to ale evokovalo návrat doby minulé, kdy byla povinnost chodit k volbám. Povinná volba rovněž zasahuje do individuálních práv občana, kdy jeden hlas je spojen s rozhodnutím toho nebo onoho člověka a povinnou volbou mu sice říkáme, že onu volbu pořád máš, můžeš si vybrat ve spektru politických stran, ale musíš jít svůj postoj (volbu) dojít vyjádřit vhozením lístku do volební urny. Zda by povinná volební účast něco změnila, není až tolik jednoznačné, protože by mohla vést k nárůstu počtu neplatných hlasů. Tím by se ovšem dával najevo nesouhlas se zavedením povinné volby.
Novinkou by mohlo být zavedení elektronických voleb, přičemž by se musely dořešit technické komplikace s tím spojené. Jedná se sice o budoucnost demokracie, protože žijeme v digitální době, ale rovněž to může být i její slepá ulička. Může to totiž dojít tak daleko, že volební výsledky by byly manipulovány, nabourány hackery, ovlivněny v rámci kybernetické války a občané by se mohli cítit ještě více izolováni a odcizeni. Nicméně s nastupující generací lidí, která žije v digitálním světě od narození, se touto možností budeme muset reálně zabývat.
Nárůst počtu nevoličů nehledejme jen v tom, jak vystupuje politická reprezentace. Hledejme ho také v úpadku klasickým kolektivních hodnot, na kterých byly postaveny klasické politické strany. Nástup individualistických hodnot a jejich každodenní předkládání v médiích ve spojení s konzumerismem a trhem, vedl k jevu, že se rozpadly základní kameny utváření politické strany. Postupně mizí základní organizace, které byly v době rozvoje industrialismu základním prvkem a nosným pilířem politických stran, zejména levicových nebo křesťanských. To se dnes mění pod tlakem individualismu a kapitalismu. Dnes je řada stran vystavěna na marketingovém principu, případně podnikatelském. Vzhledem k tomu, že současný stav je zatím neměnný, tak i těmto změněným podmínkám se musí přizpůsobit tradiční politické strany. Nemusí to být nutně odklon od principů, na kterých jsou postaveny, ale otevírá se otázka, zda do svých řad přivést nové lidi, kteří budou vnímat odlišnou realitu světa, než jaká byla ještě v době, kdy se volební účast pohybovala kolem 70%. Z dlouhodobější perspektivy je významnou především skutečnost, že do tohoto procesu zasahuje obměna obyvatelstva, kdy volební právo každým rokem získávají noví, dospívající občané.
Zda opět dokážeme nevoliče dostat k volebním urnám, je otázkou, kterou není jednoduché zodpovědět. Každopádně změněná povaha práce, reality i lidského života nám dává tušit, že pokud tradiční politické strany nezačnou svoji obměnu, tak skončí v propadlišti dějin.

Název článku parafrázuje vyjádření senátora Václava Lásky směrem k prezidentovi Miloši Zemanovi. Chtěl tím naznačit, že se senátoři odhodlali k bezprecedentnímu činu – podání ústavní žaloby na prezidenta za to, že překročil své pravomoci. Nutno podotknout, že se na stranu podání žaloby paradoxně postavili i mnozí senátoři za sociální demokracii a pomáhají tak páchat sebevraždu sociální demokracie v přímém přenosu. Tímto vztahem bojují proti svému tehdejšímu předsedovi, který této straně pomohl dostat se na politické výsluní. To je ale dnes zapomenuto. Situace se mění a naplňuje se přísloví: kam vítr, tam plášť. Účel světí prostředky a boj proti Miloši Zemanovi ve společnosti ostře koreluje od chvíle, kdy se v roce 2013 stal poprvé přímo zvoleným prezidentem. Současný předseda Senátu, Jaroslav Kubera z ODS, se při svém zvolení nechal slyšet, že se bude snažit ze Senátu udělat opravdovou komoru, která získá prestiž. No jestli oním impulzem má být podání žaloby na prezidenta, tak zjevně přestřelil. Nicméně v tom hledejme ještě důležitou věc. Vše perfektně pasuje do vyjádření předsedy ODS Petra Fialy o tom, že je nutné začít diskutovat o zrušení přímé volby prezidenta. Zajímavé to veletoče této kdysi vládní strany, za jejíhož angažmá byla v roce 2012 přímá volba schválena. Nicméně se předsedovi ODS nemůžeme divit. Všichni jejich kandidáti ztroskotali, vyhořeli jako papír a tak se snaží alespoň vrátit k osvědčenému konceptu, kdy se prezident volil na společné schůzi obou komor parlamentu. To by totiž dávalo určité naděje, že by mohl projít jejich kandidát. Jenže jak senátoři, kteří se podepsali pod ústavní žalobu na prezidenta, stejně i pravicoví politici zapomínají na to, že i je samotné zvolil lid. Je to ten samý lid, který je v Ústavě zakotven a pokud je jím pohrdáno, tak se dříve nebo později něco stane.
Z výše uvedeného můžeme vidět, že se ve společnosti opět oživují dva tábory. Zeman a antizeman. Právě oponentský spolek, který kritizuje prezidenta za porušování Ústavy, se nebál v době vlády Petra Nečase (ODS) řadu věcí schválit v konceptu legislativní nouze, aby je posléze zasáhl Ústavní soud, který bude nyní rozhodovat o tom, zda prezident překročil své pravomoci. Když nahlédneme do Ústavy, tak zjistíme, že prezident Ústavu neporušuje. Pouze ji vykládá v některých bodech extenzivně a má pravdu v tom, že mu Ústava často neurčuje lhůty. Je v ní pouze napsáno, že prezident odvolá ministra na návrh předsedy vlády bez zbytečného odkladu. Jenže položme si následující otázku: co když prezident usoudí, že musí být odklad? Je to flagrantní porušení ústavního pořádku nebo není? Kritici Miloše Zemana se odvolávají, že je to zvykové právo a prezident musí ministra odvolat. Jenže zvykové právo ale není v našich podmínkách ukotveno a tak nezbývá nic jiného, než upravit Ústavu směrem ke stanovení lhůt pro různé úkony. Tato věc je sice těžká, protože v Parlamentu musíte mít ústavní většinu, ale i tak to stojí za zvážení. Rozhodně je to lepší myšlenka, než se vracet k nepřímé volbě prezidenta politiky nebo ústavní žaloba. Oba dva instrumenty jsou totiž ve společnosti vnímány velice kontroverzně. Zavedení nepřímé volby by totiž opět vedlo k podplácení, pletichám, korupci a v případě ústavní žaloby budeme spoléhat na to, že Ústavní soud, jako dohlížitel nad nejposvátnější knihou, řekne, jak to vlastně všechno je. Již v minulosti jsme zabředávali do problému, že Ústavní soud se někdy chová jako třetí komora parlamentu a to je špatně. Nemusím a také v mnoha věcech nesouhlasím s prezidentem Milošem Zemanem (i když je to můj prezident, protože jsem jej volil), ale jednou si jej zvolil lid na základě většinového volebního systému a tak to musím respektovat. Můžeme se mi to stokrát nelíbit, ale právě proto zde máme svobodné volby, kdy reprezentaci v politice můžeme obměnit. To by si měli uvědomit i dámy senátorky a páni senátoři a zejména pan senátor Láska, který se snaží ukázat jaký je to bojovník za ochranu demokracie.

Za posledních 40 let byla společnost svědkem převahy strojních hodnot a těžkého průmyslu. Značná část práce byla postavena na tom, že lidé museli přijít do fabriky, společně se stravovat v závodních jídelnách, stát spolu před bránou do příslušné továrny. Všichni cítili sounáležitost a vztah k dané firmě, která je zaměstnávala. Na vysoké úrovni byla sociální práva, ale to vše bylo postaveno na úkor demokracie a lidských práv. Lidé sice měli veškeré vymoženosti sociálního státu (ať na východě nebo západě), ale neustále jim chyběla ona touha se více individuálně vyjadřovat, stejně i konat.
Od přelomu tisíciletí však dochází k obratu. Západní společnost se přesunula od strojních hodnot k hodnotám zážitků, případně služeb. S tím můžeme pozorovat i prudký rozvoj digitálních technologií a nástup internetu, který se datuje do doby kolem roku 2000. Od té chvíle došlo ke globálnímu pokrytí mobilním signálem, stejně i internetem. Na planetě nenajdete moc bílých míst, kde žádný signál není. Navíc nás začíná předbíhat i samotná umělá inteligence, která hrozí svoji nezávislostí na lidských bytostech. Vývoj hyperinteligentního softwaru schopného klást otázky, které lidé ani nemusí být schopni formulovat, vytvořil nový druh mystické víry v sílu digitálních informací. Dokonce to došlo tak daleko, že miliardy lidí po celém světě, každý den, každou noc, prostřednictvím notebooků a smartphonů se vzdali klasické fyzické kontroly a dobrovolně se nechávají kontrolovat nezodpovědnými technologickými monopoly typu Google nebo Facebook. Čtvrtá revoluce, jak je nazývána digitální éra, má přímý dopad na naši svobodu. Lze tvrdit, že lidská svoboda buď v důsledku čtvrté revoluce bude vzkvétat, nebo jí bude zničena. Záleží na tom, jak dalece nás budou ovlivňovat právě nezodpovědné technologické firmy ve spojení s neoliberální ekonomikou a kultem konkurence volného trhu.
Globalizace a digitalizace života změnila organizovanou práci, protože ji atomizovala. Kolektivnost se vytratila. Národní státy byly zbaveny své hospodářské suverenity a donutila jednotlivce přijmout doslova neurotickou posedlost trhu spotřebou materiálu. Politický dopad těchto trendů je katastrofální. Naše demokratické systémy jsou den za dnem pitvány na elementární části a naše ekonomiky jsou stále nejistější. Tento vztah otevřel cestu k oživení „nového práva“, které prosazují politici jako Donald Trump. Ti pohrdají vědomostmi a aktivně podporují dezinformace, polopravdy, fake news, které se šíří prostřednictvím sociálních sítí. Touto změnou se blížíme k nové společnosti, kdy jejím zlomem bude katastrofické vymazání (reset) vztahu k minulosti a nástup autonomní umělé inteligence.
Nejhůře je v katastrofálním resetu zakomponována levice. Ta by z logiky věci měla vést obranu univerzalismu, racionalismu, humanismu a empirismu. Tento vztah byl ale oslaben desetiletím postmoderních „keců“, které mnoho lidí utvrdily, že levice je vlastně k ničemu. V této části je potřeba jasně říci, že pokud chce levice opět nabrat sílu ve stále složitějším světě, tak musí rovněž apelovat na to, že umělá inteligence se nikdy nesmí stát plně autonomní a to zejména v kontextu kapitalismu volného trhu. Stejně by měla využít revoluční rozsah moderních technologií a to urychlením automatizace práce, zdaněním práce robotů, začít uvažovat o realizaci základního příjmu. Tohle vše by podkopalo ekonomický fatalismus (ekonomickou nezodpovědnost) který podporuje pravice.

Ve veřejném prostoru se neustále objevují slova jako nacionalismus, vlastenectví, patriotismus. Existuje však pojem, který je dnes upozaďován nebo přehlušen výše uvedenými slovy. Je jím národní hrdost. Někomu to může připomínat patriotismus, ale to je spíše americký termín, než evropský. Národní hrdost by měla být neustále rozvíjena. Podobně jako ve Švýcarsku. K tomu ale potřebujeme novou koncepci občanské výchovy ve školách. Pamatuji si, že když jsem chodil na základní školu, tak jsme museli znát naše státní svátky, kdo je prezident, jak se volí atd. Jednalo se o divoká devadesátá léta. Rovněž nám byla kladena úcta ke státním symbolům a byli jsme vedeni k tomu, abychom byli na svoji vlast hrdí.
Národní hrdost má několik států na světě. Vedle Švýcarska, které by pro nás mohlo být vzorem, se národní hrdost vyskytuje ještě u Američanů i Britů. K té americké národní hrdosti mám ale výhrady, protože tuto svoji národní hrdost spojují se svým protektorstvím nad celým světem. Jsou ve své podstatě hrdi na to, že ovládají celý svět. USA jsou něco jako starověký Řím, který vládl nad „barbary“, jak oni nazývali „Neřímany“. Dnešní novodobý starověký Řím v podobě USA svoji národní hrdost vtělil do vývozu demokracie liberálních hodnot. Stačí se podívat na to, jak samotní Američané hovoří ke své vlasti ve vztahu náboženství: bůh ochraňuj Ameriku! Z toho je patrné, že do jejich národní hrdosti je zapojen i náboženský faktor, který by je měl ochránit i jinde (všude) na světě, když budou exportovat svoji kulturu a boj za demokratická práva klidně i pomocí zbraní.
U nás je ale národní hrdost velmi malá. Není divu. Kašleme (možná ještě něco horšího) totiž na vlastní symboly – prezidenta, státní vlajku, hymnu atd. To je něco nemyslitelného například v národně hrdé Velké Británii. Je smutné a nepochopitelné, jak se naši lidé dokáží chovat ke státním symbolům. Schylují se k urážkám hlavy státu, zničení prezidentské standarty atd. Tohle je začátek neúcty ve společnosti jako celku. Nebudu zde polemizovat o tom, kdo je nebo není prezidentem, ale je potřeba si říci, že i prezident je jedním ze symbolů našeho státu.
Moderní nacionalismus, který vznikl v době osvícenství, se ale ve 20. století stal hnacím motorem obludných válek a vyhlazování národů. Proto sousloví nacionalismus v politické sféře vnáší jako takové negativní konotace. Levicová strana tedy nesmí mít ve volebním programu „nacionalismus“, protože by se stala terčem kritiky z jiných stran. Tomu je nutné se vyvarovat. Klement Gottwald až do roku 1946, kdy proběhla Žilinská konference, prosazoval československou cestu k socialismu s národní hrdostí. Nechtěl sovětský model, ale kostky již byly vrženy. Patřili jsme do sféry Sovětského svazu a to předznamenalo další vývoj.
Pokud chce radikální levice zapracovat do svého volebního programu národní hrdost, tak je nejvyšší čas, protože strach lidí z neznáma dosahuje vysokých čísel. Musí se razit hesla jako být hrdý na své státní symboly, uznávat je a také chránit. Když totiž začne levice chránit tyto symboly a hodnoty, tak si lidé uvědomí, že levice je na jejich straně. Úcta ke státním symbolům začíná ve škole, výchovou. Pokud tato část selhává, tak se nám výsledky dostavují ve své nahotě dnes a denně.