Dávno je jasné, že nejen naše, ale i evropská populace stárne. S tím se budou muset vyrovnat všechny státy po svém. V našem případě navíc hrozí kolaps systému péče o stárnoucí obyvatele. Alespoň to vychází z tvrzení řady odborníků na tuto oblast. Pokud se tedy nezačne s reformou sociálních služeb, tak v dohledné době můžeme očekávat přeplnění domovů pro seniory nebo naplnění pečovatelských služeb. Problém tedy tkví v tom, jak se k tomuto problému postavit. V tomto článku načrtnu několik možností řešení. Na začátek ale zmíním, že řešení není v tom, že neustále budeme přidávat na důchodech. I když chápu, že mnohé důchody jsou velice nízké. Na úvod by stačilo zpřehlednit systém sociální péče kupříkladu po vzoru Rakouska.
Západní země (zejména Německo) řeší svůj problém se stárnoucí populací tím, že nechávají do své země přicházet imigranty. To má svá úskalí, protože se zvyšují různé rasové nesnášenlivosti. V našem případě tato věc tolik nepřipadá v úvahu, proto musíme vytvářet nástroje jiné. Zejména natalitní, kdy se bude zvyšovat počet narozených dětí, protože je nutné, aby bylo více lidí, kteří se posléze budou starat o své druhé. Je to jistý typ mezigenerační solidarity. Pokud tedy stát nebude podporovat, aby se rodilo více dětí, tak se nebude mít kdo o starší občany starat. Na této úvaze není nic nelogického.
Další možností je rozvoj terénních pečovatelských služeb. Pro každého člověka je vždy lepší, když si své stáří prožije doma. To ale obnáší mnohá úskalí, kdy péče o blízkou osobu se nezapočítává například do důchodu, byť existuje příspěvek na péči. Navíc v této profesi většinou pracují ženy, které se tedy musí starat o své potomky (děti) a souběžně o své rodiče (seniory). Je paradoxem, že právě profese terénní sociální pracovnice není vůbec dobře finančně ohodnocena. Mnohdy se odměna pečovatelky pohybuje jen o něco výše, než je minimální mzda a když si promítnete, co vše musí žena zabezpečit, tak se často divíte, že to vůbec zvládne. Není možné, aby pečovatelky (pečovatelé) pobíraly mnohem méně peněz, než třeba manažeři nebo trenéři volného (vašeho) času. Přeci dělají společensky důležitější práci a zejména potřebnou, protože se starají o občany. Musíme se ptát, jak takový manažer dělá společensky potřebnou práci, když mnohdy spíš společnosti škodí. Stejné je to u bankéřů, finančních poradců, makléřů a dalších, kteří jen vydělávají buď na neznalosti lidí, nebo záměrně využívají chyb systému. Takže reforma terénní sociální práce ve smyslu navýšení platu nebo jiných benefitů je jistě potřebná. Samozřejmě se vše odvíjí od počtu narozených dětí, které budou v budoucnu dospělé.
Navíc si musíme uvědomit, že až do důchodu půjde digitální generace, která je neustále připojena na sítí, tak nastane další problém. Bude nutné, aby tyto lidi v digitální společnosti někdo udržoval. Budou potřebovat určitého průvodce nebo „brýle“ pro to, aby se v této společnosti vyznali. Všichni stárneme a postupně ztrácíme kognitivní funkce. Možná v době, kdy dnešní produktivní lidé půjdou do důchodu, už bude existovat robot pečovatel, který jim zkrátí jejich dlouhé chvíle. Pokud se ovšem svého důchodu dožijí a nezničí je samotná honba za penězi.

V dnešní době je stále v kurzu kritizovat dobu před 30 lety. Neustále se ukazuje na to, jak ona doba byla špatná, prolhaná, nebezpečná, sledující, trestající, nespravedlivá, tvrdá, nemilosrdná a já ani nevím, která všechna negativa mohou být k oné době vymyšlena. Nejsmutnější na celé věci je, že tyto věci vymýšlejí lidé, kteří onu dobu nepamatují, protože jejich rodiče se v ní maximálně narodili. Z toho všeho plyne, že pro obhájení doby současné se očerňuje doba minulá, i když víme, že byla často úplně jiná, než jak je vítězi po roce 1989 vykládáno.
Položme si důležitou otázku: změnilo se od té doby něco? Zcela jistě ano. Máme rozkradenou republiku, stala se z nás montovna západního kapitálu, jsme skládkou Evropy, stejně tak i její popelnicí. Politickým elitám bylo dlouho jedno, co se s naší zemí děje, hlavně, když z toho něco „vytřískám“. A pak se zjevil Andrej Babiš. Dozajista kapitalistický filantrop, který nás prý všechny zachrání. Lidé tomu uvěřili a nutno podotknout, že stále věří. Jenže kola osudu se točí jiným směrem. Většina lidí věří, že Andrej Babiš nekrade, protože již má nakradeno. Je to přeci velice bohatý člověk, který to nepotřebuje. Jenže zde se nachází kámen úrazu. S narůstající popularitou hnutí ANO se do jeho řad vklínili lidé, kteří nějakou tu malou domů z veřejných peněz přeci jen chtějí. V kapitalismu se morálka nenosí, když je vše převedeno na logiku volného trhu. Lidé tedy čím dál více věří tomu, že bohatí lidé vyřeší jejich problémy. Před rokem 1989 byla snaha problémy společnosti řešit většinou kolektivně. Vládla tenkrát KSČ, která si mnohdy uzurpovala patent na rozum. Dnes jsou to pro změnu nejbohatší lidé, kteří si tuto roli převzali. A lidé této pohádce stále věří.
Nedávno mě pobavila předmluva jedné zahraniční knihy, kterou napsali její překladatelé z CEVRO institutu (rozumějte ODS institutu), ve které se psalo: do roku 1989 bylo všechno šedé, nikam se nesmělo. Pak přišel zázrak, zrodil se internet, narodila se Shakira, Simpsonovi atd. Autoři předmluvy očividně tvrdí, že nebýt roku 1989, tak se nic z toho nestalo. To je ale relativizování minulosti, protože řada věcí neexistovala ani na pověstném západě. Generace lidí, která nezažila dobu bez mobilních telefonů a internetu, si nedokáže vůbec představit, že tomu tak někdy bylo jinak. Všichni si myslí, že internet a mobilní telefony zde máme díky roku 1989 a že nás nejbohatší lidé vymaní z marasmu, který jsme si sami způsobili svoji demokratickou nečinností, když mnohdy nechodíme k volbám. V dnešní době se moc věcí nechce řešit kolektivním způsobem, protože je tento způsob označován za něco špatného, případně nefungujícího. Vše prý musíte řešit sami. To je mantra dnešní doby a ještě vám ji hlásají někteří politici, případně ti nejbohatší. Říkají: nemůžeme se postarat o všechny. To přeci nejde. A tak je mnoho lidí odsouzeno žít na hranici chudoby a s postupnou likvidací sociálního státu se ničí i záchranné sítě. Případně se veřejné věci privatizují pod rouškou nevýhodnosti.
Kolektivní (společné) ale přeci není špatné. Z minulosti známe mnoho kolektivních organizací, které pomáhaly lidem v nouzi. Ať už se jednalo o odbory, které jsou záměrně oslabovány. Nebo různé svazy pracujících, družstva atd. Případně sem můžeme zařadit zájmové spolky, kterých je ale dnes rovněž poskrovnu, protože se nehodí dnešnímu kapitalismu do krámu. Kola osudu se sice točí momentálně na jinou stranu. Pokud ale lidé pochopí, že je nutný i návrat ke kolektivismu, tak se posuneme k systému, který bude nejen šetrnější k životnímu prostředí, ale bude rovněž lidský.

S blížícím se výročím událostí v roce 1989 se ve veřejném prostoru neustále skloňuje slovo ideologie. Na diskuzních internetových fórech tak můžeme často vidět velkou diskuzi o tom, zda byla ideologie tehdejšího sovětského socialismu špatná nebo dobrá. Zda je dnešní neoliberální teorie o nekonečném růstu a volném trhu ta jediná správná. Nebo zda existují i jiné systémové alternativy. Možnosti tzv. československé cesty k socialismu zcela jistě byly. Akorát byly uduseny některými horlivými jedinci po roce 1948 nebo v roce 1968. V neposlední řadě i mnohými politiky v době těsně po roce 1989. Je tedy jasné, že společnost si po druhé světové válce (stejně i po roce 1989) přála jistý typ socialismu, protože nás v roce 1938 zradily západní kapitalistické země. Po roce 1989 zase velkou váhu hrálo trauma z roku 1968. Měl to být socialismus, který by reflektoval naše podmínky, ale bohužel se tak nestalo. Chyby, které se odehrály v tehdejším Sovětském svazu, se bezmyšlenkovitě převzaly i do našich podmínek. Výsledky jsme pocítily v reálném životě. Ne všechno bylo dobré, ale zase nebylo všechno špatné. Stejně i po ideologickém převratu roku 1989 není úplně všechno špatné, byť na nás všechny doléhají ozvěny minulosti, stejně i budoucnosti. Řízené hospodářství nahradila ideologie volného trhu, který má vyřešit úplně všechno. Ukazuje se, že tomu tak ale není a v poslední době selhává stejně, jako selhávala centrální plánovaná ekonomika. Nekonečný růst naráží na své limity. Dokonce i samotná ideologie volného trhu začíná mít své trhliny. Dalo se to očekávat, protože honba za ziskem, kdy se nehledí na přírodu, společnost, plodí většinou negativa.
V poslední době je v kurzu tzv. zelená ideologie ochrany přírody. Za ochranu planety stávkují studenti, aby dokázali, že jim není lhostejná budoucnost. Začínáme si uvědomovat, že neregulovaný svět, jaký jsme chtěli poznat v roce 1989, není až tak hezký, jak nám byl tenkrát vykládán. Všichni jsme si v devadesátých letech mysleli, že skončil svět ideologií. Jenže jsme byli doběhnuti, když nám byla pořád předkládána dobrá a špatná ideologie. Špatná z minulosti, dobrá z budoucnosti. Výsledkem je pošramocená planeta, která dosti krvácí a brání se. Někdo může namítnout, že u nás v republice nemusíme bojovat za zelenou politiku, protože je nás málo a největší znečišťovatelé jsou jinde. To je sice na jednu stranu pravda, ale na druhou stranu je potřeba říci, že v našich podmínkách jsou největší znečišťovatelé ty výroby a podniky, které patří nejbohatším lidem, případně zahraničnímu kapitálu. Těm nejde o ochranu životního prostředí, ale jen o to, aby z nerostného bohatství dostali co nejvíce. Už dnes totiž mají skoupeny různé pevnosti nebo bunkry, kam se chtějí uchýlit ve chvíli, kdy to všechno praskne nebo až začne planeta na svých hodinách odbíjet půlnoc. Zelená politika tedy musí být součástí moderního pojetí socialismu. Ostatně Marx s Engelsem by nám jistě dali za pravdu, že je potřeba chránit své bezprostřední okolí před neblahými důsledky kapitálu, protože i dělník (stejně jako kdokoliv jiný) chce žít svůj život v klidu, bezpečí, bez války a nestrachovat se o svůj život

Česká verze internetové encyklopedie Wikipedia se ve čtvrtek dne 21. 3. 2019 na jeden den vypnula. Protestovala tím proti směrnici Evropské unie, která upravuje autorská práva. Plně se připojuji k této formě protestu. Jinak to prostě nepůjde. Musí se dát jasně najevo jak Evropské komisi, která směrnici připravuje, tak i Evropskému parlamentu, který by ji určitým způsobem měl projednávat, že takhle to prostě dál nejde.
Poslední dobou mně přijde, že se tvůrci směrnice zapomněli v analogové době (tedy v době gramofonových desek, magnetofonových pásků) a myslí si, že se v dnešní digitální (CD disků, dat, flash disků atd.) době nebude kopírovat. Jenže kopírovat se bude stále, protože pokud korporace nasazují vysoké ceny na hudbu, filmy, knihy, programy, tak vždy bude snaha co nejvíce ušetřit. Nejúsměvnější na celé věci je, když se do návrhu směrnice napíše, že na citace, které budou delší, než "velmi krátké" se bude vztahovat licence. Prostě, když někde něco budete citovat, tak budete muset požádat majitele (autora) o licenci, kterou si u něj koupíte. Větší "pitomost" jsem dlouho neslyšel. Slovní spojení delší, než velmi krátké je naprosto jasné asi každému. Připomíná mi to některé naše zákony, kde se píše například: převážná většina, množství menší, než malé atd. Chápu, že se určitým způsobem musí řešit autorská práva, ale zavádět do všeho právní nejistotu, trestat de facto každého, regulovat internet v digitální době je absolutně mimo realitu. Bruselští úředníci zjevně podlehli tlaku hudebních, filmových, vydavatelských korporací, kterým by se nejen daň z citace líbila.
A co teprve zavedení filtrování obsahu? Tomu říkám pěkná cenzura. Kam se hrabe nějaká minulost. Všichni si dnes pro obhajování dnešní doby démonizují minulost, že byla cenzura a ejhle, dnes ji zde máme také. Nebo tomu snad nevěříte? Stačí se podívat na různé webové stránky, kdy vám některé prohlížeče filtrují předem určený obsah a to dle nastaveného hlídacího programu. Někdy je to záměrně pro vaši ochranu, ale podle nové směrnice by to bylo nejen na vaši ochranu, ale proto, že si to ta nebo ona korporace přeje. Digitální cenzurovaná doba. Ano, i tak by se dnešní společnost mohla nazvat. Protože vás všechny korporace nejen sledují (globálně), ale snaží se i o to, abyste dostávali na stůl jen jednu pravdu (tu jejich), protože absolutní pravda neexistuje a každý máme tu svoji.
Navrhovaná evropská směrnice o ochraně autorských práv zavádí do procesu více nejasností a zmatků, než aby byla užitečná. Navíc by se mohlo reálně stát, že snížením dostupnosti informací by se postupně snížila i kritická rozlišovací schopnost lidí a hodnota demokratického procesu jako takového. Protože jak jinak, než kritickým pohledem, se vyznat ve společnosti, ve které všichni lžou…
 

Časopis Forbes před nedávnem zveřejnil žebříček nejbohatších lidí na planetě Zemi za rok 2018. Záměrně nepíši na světě (i vesmíru), protože není jasné, zda ještě někde jinde používají kapitál, tak jako my nebo mají jinou společnost postavenu na jiných základech. Mezi nejbohatší lidi naší planety se řadí šéfové internetových platforem a obchodů jako Jeff Bezos (Amazon), starý známý Bill Gates (Microsoft) nebo Mark Zukerberg (Facebook). Všichni tito lidé vlastní majetek v řádu tisíců miliard korun. Možná už to některým z nich přijde nemorální a tak volají po svém zdanění. Spíše ale začínají chápat, že kdyby se o svůj ohromný majetek nebyli ochotni alespoň trochu víc podělit s jinými lidmi, mohl by být nastolen jiný režim, v němž by mohli ztratit všechen majetek.
Jinak je tomu ale v našich podmínkách. U nás je nebohatším člověkem Petr Kellner, dále Andrej Babiš, Daniel Křetínský, Pavel Tykač nebo Marek Dospiva. Opět hráči, kteří získávají své bohatství buď ve finančním sektoru, dále v energetice, chemii, zemědělství nebo realitním odvětví. Ti nicméně po svém zdanění nevolají a zachovávají opatrnické mlčení. Vždy to zdůvodňují tím, že odvádí dost daní v naší republice. Ať je to pravda nebo není, tak by bylo vhodné zavést dolarovým miliardářům (tedy těm, co mají například více než 20 miliard Kč) speciální daň. Podotýkám, že nemá smysl zavádět milionářskou daň, protože po součtu majetku je milionářem kde kdo. Jak tedy zdanit dolarové miliardáře? V zásadě se nám nabízí několik možností: globální, makro - regionální a národní úroveň.
Pokud bychom chtěli danit dolarové miliardáře na celosvětové úrovni stejně, tak bychom museli do procesu zapojit OSN. To je organizace, která totiž působí na celosvětové úrovni. Byť tato organizace byla založena především proto, aby zachovávali všichni mír, zvláště nyní může převzít štafetu v zájmu zachování sociálního smíru a snížení rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými, což jsou také úkoly OSN. Speciální daň, která by byla uvalena na nejbohatší lidi, by se poté směřovala na snížení chudoby, rozvoj vzdělání, snížení nerovnosti. Vždy by se směřovala tam, kde to bylo potřeba.
Pokud jde o makro-regionální úroveň, zde se do procesu může vložit například Evropská unie jako jeden z velkých regionů. Ta již mnoho let připravuje zákon, který by stanovil, že společnost (i virtuální), která působí na území daného státu, také určitý obnos odvede do příslušného státního rozpočtu. Podobně by to mohlo být odváděno do celkového rozpočtu EU a poté distribuováno těm nejchudším okresům EU. Jenže EU je v tomto dost pomalá a naráží se na nechuť mnohých politiků a byrokratů, respektive těch, kteří jsou nějakým způsobem zakomponováni v nadnárodním kapitalismu. Měl by se zavést zákon, který by například stanovil, že pokud na nějakém území fúzují dvě společnosti, tak se opět část fúze musí převést do příslušného rozpočtu. Například se k zodpovědnosti mohou „hnát“ bankéři a korporace, které v Evropě způsobili krizi roku 2008.
Když se podíváme na úroveň národního státu, zde se také může zavést speciální daň, i když na této rovině by to bylo nejtěžší, protože by kapitál mohl z naší malé země snadno odtéct do jiných, vedlejších zemí. Tato daň se může kombinovat s progresívním zdaněním, které by bylo nejvhodnější. Je to naprosto jednoduché. Ten, kde by vydělával nad určitou částku za rok, tak by zaplatil více. Tímto způsobem by se snížila nerovnost mezi lidmi, zachoval by se sociální smír a existoval by funkční sociální stát. Někteří lidé ale daně vnímají jako daň za svůj úspěch. Tak tomu ale není. Tento typ daně je uvalen proto, aby se ve společnosti rovnoměrně přerozdělovaly zisky, které jsou získány i prací mnoha lidí na nejnižších špatně placených pozicích, a z úspěchu měli prospěch všichni. Ne všichni mají totiž v globálním stejné příležitosti, jak je nám často tvrzeno. Značná část pracovních pozic je mnohým zapovězena, protože už dopředu jsou obsazeny majiteli či manažery velkého kapitálu. Proč tedy nezavést zdanění dolarových miliardářů? Vždyť to bude vyhovovat všem, včetně jich samotných. V tomto případě se spíš naráží na strach politiků, případně na nechuť, protože je zde těsná provázanost s finančním kapitálem. Osobně ale doufám, že se nakonec speciální daň zavede a to na jakékoliv úrovni. Jako stát totiž máme své zástupce na všech výše uvedených úrovních, takže stačí jen předkládat návrhy, diskutovat a hledat spojence.