Berlín nebo New York, státy Kalifornie a Oregon. Zde všude se začíná regulovat výše nájemného a ochrana nájemníků. V zásadě jde o to, aby nájemné neustále nerostlo do astronomických výšin. Jestliže to jde v zahraničí, tak se musím ptát, proč to nejde u nás? Všichni žijeme v konkurenčním kapitalismu, volném trhu, kde je rozhodujícím faktorem vztah nabídky a poptávky. Tohle je, prozatím, neměnný stav. V zahraničí si začínají uvědomovat, že neregulování ceny nájmů vede k tomu, že lidé většinu svého výdělku nechají právě na platbě za nájem. Ke stejnému jevu dochází i v našich podmínkách. V Praze jsou nesmyslně drahé nájmy, ale i byty. Developeři spekulují a šroubují ceny nemovitostí do astronomických výšin, aby na tom co nejvíce vydělali. Je totiž neustálý hlad po bydlení. Jestliže je tedy výše nájemného neregulována, tak to vede k problému, že jeho výše neustále poroste a to jen proto, že ten či onen na tom chce nejvíce vydělat. Dotyčného nezajímá, že mnozí lidé poté nemají na jídlo nebo jiné základní životní potřeby. V tomto případě se jasně ukazuje negativum volného trhu ve své nejhorší podstatě.
Vzhledem k tomu, že se v našich podmínkách, konkrétně od roku 1989, slovo regulace používá ve smyslu omezení, tak jsme se návrhům ze zahraničí nepřiblížili ani o píď. Sice se o tomto problému mluví, ale nikdo s tím nechce nic dělat, protože by se prý jednalo o zásah do soukromého vlastnictví. Používá se neustále stejná písnička: já jsem vlastníkem bytu a mohu si tedy nájemné určit, jaké chci. Proto, kdyby se vyskytl strop, tak bych sice mohl cenu vyšroubovat na maximální částku, ale pokud bych ji překročil, tak bych byl sankcionován. Regulace ale nemá jen tento úkol. Má rovněž zamezit spekulování s byty. Není přeci možné, že někdo vlastní tolik bytového fondu, že na tom ve své podstatě má z toho slušné živobytí. Do jisté míry to byla chyba obcí (i státu) po roce 1989, kdy byla většina bytového fondu privatizována, abychom se odlišili od doby minulé. Soukromé vlastnictví mělo vyřešit naprosto všechno, ale dnes se ukazuje, že neregulovaná pravidla nejvíce dopadají na obyčejné občany, nájemníky. Přeci soukromé vlastnictví není více výnosné, než státní nebo obecní. Bohužel se do našich podmínek implementoval vztah, že soukromé vlastnictví je nedotknutelné. S tímto pojmem se neustále operuje právě ve vztahu nemožnosti regulovat výši nájemného v tržním prostředí.
Řešení tohoto neutěšeného stavu je v několika možnostech. Jednak zavést jasná pravidla a regulovat volný trh v oblastech, kde selhává. Poté zavést výstavbu nových bytů s tím, že by ona výstavba byla v režii obcí. Případně využít kombinaci obojího. Nabízí se ale i jiné možnosti. Kupříkladu, kdyby chtěl developer v dané lokalitě stavět byty, tak by v určité části bylo regulované nájemné (vlastnictví obce) a zbytek by mohl volně ovládat volný trh. Nicméně by se jednalo o pokřivení trhu jako takového, protože je jednodušší nastavit jasná pravidla a ta poté nekompromisně vymáhat. Žijeme sice ve světě, který je určován nabídkou a poptávkou, ale to není všechno. Přílišná provázanost s penězi, neustálým navyšováním nájmů i cen energií posléze vede k nárůstu spekulativních bublin, které následně hrozí prasknutím. Tomu je nutné se vyvarovat a proto i naše města, ale i celý stát, by měl iniciovat regulaci výše nájemného i v tržních bytech. Jinak se dočkáme nepříjemných situací, kdy mnoho lidí na bydlení mít prostě nebude. Budou v lepším případě extrémně zadluženi, v horším případě skončí někde na ulici. Takhle daleko to nemusí zajít, ale to bychom se neustále nesměli pořád ohánět svobodou, demokracií, a že soukromé vlastnictví je nedotknutelné. Nikdo ale nikomu nic nebere. Jen se určují jasná pravidla pro všechny.

Stále více politiků i politických stran začíná hrát na nebezpečnou strunu. Jedná se o oživení nacionalismu v jednotlivých zemích Evropy. Může se zdát, že se nejedná o nic závažného, ale volby do Evropského parlamentu nám ukazují opak. Stále více se rozdmýchává pojetí nacionalismu v jeho negativech. Výjimkou nejsou USA, kde Donald Trump rovněž eskaluje pojetí národa směrem k imigraci. Podobné je to u nás v Evropě. Stále více narůstají populistické strany nacionalistického směru, kde je u nich na prvním místě národ. Vyskytuje se zde negativní pojetí migrace jako takové, strach z neznáma. I když nacionalismus levice vehementně odmítá, tak je nutné s tímto pojmem operovat. Například ve spojení s patriotismem nebo „ochočeným“ nacionalismem. Ale zejména levice musí propracovat moderní princip internacionalismu, protože spolupráce jednotlivých států i národů je prospěšnější, než rivalita.
Téměř všechny státy v Evropě si již z minulosti nesly negativní vztah k cizímu. Teprve projekt Evropského hospodářského společenství a posléze Evropské unie vnuknul myšlenku, že nacionalismus je potřeba porazit a Evropu sjednotit. To se stalo, ale všichni zapomněli, že i když byl nacionalismus ve 20. století příčinou nejhrůznějších válek a poražen, tak existuje podhoubí pro jeho nárůst. Čím více se Evropa spojovala a integrace byla budoucností, tak se zdálo, že všechny čeká zářná budoucnost, dnes je tomu naopak. Řada politických stran volá po zničení Evropské unie, rozpad na jednotlivé národní státy. Musíme si ale uvědomit, že právě integrace a spojení Evropy udrželo na kontinentě mír do dnešních dní. Tento stav je ale nyní narušen neřešením problémů jednotlivých národních států, velkými rozhodovacími pravomocemi orgánů Evropské unie, imigrací obyvatelstva. Všichni tito aktéři jsou vnímáni jako nebezpečí.
Levice se nesmí bránit „mírnému“ nebo „ochočenému“ nacionalismu. Můžeme jej nazvat moderním patriotismem, vlastenectvím s promícháním internacionalismu. Musíme si uvědomit, že idea národa je umělý konstrukt. Dokonce víme, že projekt čechoslovakismu selhal, ale období let 1948 – 1989 na nacionální strunu brnkalo poměrně často. Dnes zde máme pozůstatky nacionalismu, kdy se bojíme zásahů z Evropské unie, a posléze nově příchozích imigrantů ze zemí, které mají málo (pokud vůbec něco) společného s naší kulturou a tradicemi. Těchto věcí využívají krajně pravicové strany a zasévají do společnosti strach. Levice v tomto boji pokulhává, kdy jasně nesměřuje k rozhodnutí, jak se postavit k migraci obyvatelstva. Dokud levice nezačne razit hesla typu: na každého stejný metr bez ohledu k jaké menšině nebo většině patří, tak se nikam levice, podle mého názoru, nepohne. Rovněž musí prosazovat rychlejší vyhoštění problémových lidí zpět do zemí jejich původu (non-refoulement) a to opět bez ohledu na to, zda je nově příchozí z Ukrajiny, Německa nebo Iránu. Na všechny musí platit stejná pravidla. Mnoho lidí totiž jasně říká, že pokud chceš na našem území fungovat, tak budeš dodržovat naše platné zákony a pravidla.
Chápu, že někteří řeknou, že tohle levice prosazovat nemá a má být solidární, internacionální a vždy se vcítit do pozice člověka, který odněkud utíká pryč. S tím asi problém nebude, ale problém nastává ve chvíli, kdy různé instituce přehlížejí nějaké excesy, které spáchají nově příchozí. Jako příklad nám může posloužit chybné rozhodnutí německého soudu, který řešil bití manželky, kdy byl její manžel z Maroka. V rozsudku stálo, že žena s tím měla počítat, protože v zemi, odkud pochází její manžel, je tohle naprosto v pořádku a normální. Jenže v našich podmínkách je takové chování odsuzováno a proto je nutné jasně vymáhat právo před všemi stejně bez ohledu na to, odkud pocházejí.
Nacionalismus v minulosti způsobil ty nejhorší války i vyhlazování národů, proto je s ním nutné zacházet velice opatrně. Nehledat na něm jen ono negativum, které má z minulosti. Hledejme u něj i pozitivní stránky například v tom, že jsem hrdý na svoji vlast, ale musím respektovat práva menšin, ale jen za předpokladu, že budou dodržovat pravidla, která jsou platná v dané zemi. Nacionalismus je na půl divoká a na půl ochočená šelma, která se pohybuje v teritoriu Evropy. Otázkou zůstává, zda ji někteří nechají přerůst do nenávisti, nevraživosti a strachu nebo zda se využije její kladná stránka, kdy všichni budou hrdi na svoji vlast, klidně i konstrukt Evropské unie, protože budou dodržovat stejná pravidla.
 

Čím více se vzdalujeme od minulosti, tím více začínáme věřit různým mýtům a jiným výkladům o minulé době, kterou jsme nezažili. Roli zde hrají dva faktory. Jednak že vítězové píší dějiny a druhým faktorem je čím dál větší digitalizace nejen veřejného života. Jsme uvězněni v různých polopravdách, lžích, které dnes nazýváme jako fake news (alternativní zpráva). Byly doby, kdy si patent na pravdu uzurpovala tradiční média – tisk, rozhlas a televize. Tato tradiční média v propojení s penězi, vládou nebo elitami dokázala předkládat pravdu, jaká měla být. Bylo často obtížné sehnat licenci na televizní či jiné vysílání. Ještě na konci 80. let 20. století v našich podmínkách existovala státní televize. Ta byla napojena na vládnoucí KSČ. To byla realita tehdejších dní. Naproti tomu se v následující dekádě s novými televizemi i dalšími tradičními médii doslova roztrhl pytel. Do našich podmínek pronikla bulvarizace, vykládání soukromé pravdy. Vítězové „studené války“ započali svůj výklad dějin absolutním odmítnutí minulosti. K tomu jim dopomáhala privatizace médií, kdy čím dál více peněz ovlivňovalo politiku. Tento proces je zde narušen díky digitalizaci. Zásadní rozdíl od minulé doby je ten, že dnes může své názory po síti šířit každý. Stlačily se tak náklady na minimum a vaše názory může vidět každý. Tohoto systému nejvíce využívají populisté, kdy neustále předkládají svoji pravdu nebo se vytváří různé konspirační teorie. I když sice můžete naprosto bez problémů na síti prezentovat své názory, tak z pozadí vystupují velké korporace (platformy), která vám pomocí různých algoritmů servírují reklamu. Tyto různé algoritmy jsou vám skrytě podsouvány a tím pádem ovlivňují vaše myšlení. Takže různé sociální sítě nejsou tak svobodné a nezávislé, jak se může zdát.
S tím, jak miliony lidí využívají sociální sítě, tak tím se mění i povaha samotné demokracie. Lidé dokážou pomocí sociálních sítí svrhávat různé autokratické vlády, dokážou se mobilizovat proti útlaku, ale i to je často manipulováno různými zájmovými skupinami. Je čím dál více obtížnější uskutečňovat klasickou politiku, jako tomu bylo za starých médií, která vykládala pravdu. Rychlost sdílení informací se děje tady a teď. Nikdy jsme rychlejší přenos informací neměli. Tyto faktory mají neblahý vliv na fungování tradičních politických stran, které vyrostly v době industriální. Chcete – li v době, kdy určující výrobou byl pás v továrně, případně dělník nebo rolník. Jedná se totiž o klasickou dělnickou třídu. Ta doba je již dávno pryč, byť samozřejmě podobných provozů existuje poměrně mnoho, jen se o nich tolik nemluví. Dnešní doba ale klasickou dělnickou třídu nahrazuje třídou služebnou. Čím dál více lidí o někoho pečuje, stará se o chod státu, soukromého sektoru, pracují jako řidiči, v pohostinství atd. Samostatnou kapitolu v tomto procesu tvoří mediální obraz oněch profesí, když dříve byly vyzdvihovány úspěchy v průmyslu nebo zemědělství, tak dnešní zprávy jsou více či méně plné vražd, kriminality, loupeží, podvodů. Tento rozdíl je potřeba si uvědomit.
Jestliže nám média předkládají obraz společnosti v jejích negativech, tak proč se lidé nezvednou a nejdou proti tomuto stavu protestovat? Jednoduše se jim nechce, nemají na to čas, ani chuť. Navíc ve společnosti plné zážitků se většina lidí chce bavit nebo jen prostě relaxovat třeba u televize, která jim přináší nekonečný výběr seriálů a kriminálek. Revoluční podmínky nenastávají. Jsou stále na hony vzdáleny současné realitě, že musí jedině přijít krize, aby nastal zlom. Nebo vám snad přijde normální, že do naší vlasti dovážíme cibuli z Nového Zélandu nebo kilo brambor stojí mnoho desítek korun? O tom často média mlčí nebo tyto zprávy upozaďují. Je evidentní, že volný trh nedokáže vše vyřešit ke spokojenosti zákazníků. Jenže v kapitalistické společnosti vám nezbývá nic jiného, než si věci, které potřebujete, prostě koupit, ať to stojí sebevíc. Až se na nás začne postupně příroda zlobit, tak snad poté všichni prozřou, že všechno je jinak a že je nutné vzít odpovědnost od elit, bohatých a spravedlivěji přerozdělovat zisky. A výkladu dějin opět poslouží média, byť v nich bude mít každý jednotlivec svůj díl pravdy. Bez manipulace, bez kapitálu…

Dnešní svět je natolik složitý, že každému člověku činí problém se v něm vyznat. Mnohdy vzpomínáme na doby dávno minulé, kdy svět nebyl složitý. Byla to doba bez internetu, digitalizace. Byla to éra, kde tóny života udávala ideologie. Tento svět je ale již minulostí. Minimálně od roku 2000 se s propojeným digitálním světem a médii ocitáme v novém pojetí světa, kde vládnou média a tok informací. Za poslední tři dekády jsme se přesunuly od socialistického (komunistického) internacionalismu ke kapitalistické humanitě. Byť samozřejmě kapitalismus a humanita nejdou k sobě, ale ve společnosti, kde bohužel vládnou peníze, to jinak není. Na humanitu musíte mít totiž peníze. To je právě ono negativum celého procesu změn. Práce je pro člověka bohužel nutností, aby se uživil. Všichni by měli „něco“ dělat. Před rokem 1990 „všichni“ museli právě ono „něco“ dělat. Takže existovaly jisté pracovní návyky. Ty se ale s nástupem digitálního světa upozaďují, protože nastala prchavost práce. Ta se totiž může přesouvat pokaždé jinam a nezůstává ani na území jednoho státu. Mizení hranic mezi státy dalo kapitalismu bezbřehou moc, kdy jsou národní instituce nuceny se mu podřizovat ve všech ohledech. Lidé poté přestávají věřit politice a politikům a vnímají ji spíše jako výtah k moci, penězům a známostem. Politika se totiž odtrhla od „obyčejného“ lidu, byť ji samozřejmě lid ve volbách vždy utváří.
Konec 80. let 20. století byl dobou bez starostí. Alespoň u mě. Zažíval jsem dětství a nastupoval do první třídy. To bylo ještě v době, kdy jsme museli učitelku oslovovat soudružko učitelko. Jaké pro nás bylo zděšení, když se ke konci roku 1989 vše změnilo a označení soudružko, bylo považováno za hanlivé nebo urážku. Jako dítě jsem převratné změny vnímal jen sporadicky. Nicméně v průběhu mého dospívání v následující dekádě jsem jasně spatřoval problémy, které přinášela divoká privatizace, vylévání si vzteku mezi lidmi, dokonce řádil i antikomunismus ve snaze rozdělovat společnost na „my“ versus „oni“. Byla to doba, kdy jste často měli i 120 tepů za minutu, když vám televize přinášela zprávy, jak se vlastně „rozkrádá“ majetek, který z povahy věci patřil všem. Zákony, které byly utvořeny na konci éry internacionalismu, se vytvářely účelově na dobu novou, která se měla diametrálně odlišovat od té předchozí. A při zpětném ohlédnutí se skutečně odlišovala. Byla plná privatizačních zločinů, korupce, likvidace nepohodlných podnikatelů, peníze začal každý považovat za prostředek, který vám umožní všechno. Pryč byla doba „veksláků“ z konce předchozí dekády, ale přesto si právě oni ponechali moc, kterou jim nevědomky předali demonstrující na náměstích.
Na nákup zahraničního zboží jste již nemuseli do pověstného Tuzexu a shánět nějaké bony i klid, odpadlo. Místo toho jsme v obchodech viděli zboží, které bylo nedostupné. Bylo to něco velice zajímavého. Ale po několika letech došlo ke změně, kdy jsme se díky privatizátorům ocitli v područí korporací, které ovládají jak dnešní supermarkety, stejně mnohdy i některé politické strany. Patřím do poslední československé generace. Přesně do té, která viděla změny po roce 1989. Převratné změny utvářely náladu i formování osobností oné poslední československé generace. Když dnes pozoruji mladší ročníky, které se narodily koncem „tepové“ dekády, tak vidím značné posuny v hledání alternativ k současnému systému, který nazývám kapitalistickým humanismem. Tento systém, který je primárně postaven na konkurování, honbě za ziskem, depresemi, vyhořením, je nutné nahradit systémem, který bude směřovat k lidem.
Ať už nový systém nazveme jakkoliv, tak se musíme vždy postavit do řady k ochraně životního prostředí, ochraně lidí proti samotnému kapitálu. Je totiž dávno dokázáno, že za současné problémy je zodpovědný právě kapitalismus, který digitalizaci využil pro svůj rychlý rozmach. Digitalizace je prospěšná věc, ale musí z ní mít prospěch všichni a ne jen úzké skupiny lidí, případně korporace. 

Opět se rozjíždějí demonstrace proti Andreji Babišovi. Je zajímavé, že jsou demonstrace nenápadně svolány chvíli po volbách do Evropského parlamentu. Že by náhoda nebo záměr? Ať už je tomu jakkoliv, tak pořadatelé „festivalu demonstrací“ už nebudou protestovat jen proti Andreji Babišovi, ale například proti suchu (jako kdyby za něj mohl právě on), destrukci krajiny, půdy, nedostatku vody atd. Témat je očividně hodně a viník je jasný – současná vláda, která nic nedělá. Musím se ale ptát, co dělaly vlády ODS, potažmo ČSSD, abychom to nedopracovali takhle daleko? Je něco shnilého ve státě českém. Jak jinak si totiž vysvětlit, že se konají demonstrace proti někomu, kdo v uvozovkách spáchal škodu za 50 milionů (Čapí hnízdo) a nekonají se demonstrace například proti Bakalovi, který v OKD způsobil škodu v řádech mnoha miliard korun. Podobných příkladů nalezneme ale více. Vysvětlení je jediné. Pan Bakala (a jiní) je totiž kamarád kmotrů jak ODS nebo ČSSD, případně jiných pravicových stran. Proto téměř nikomu nevadí (mě to teda vadí), že „ukradl“ tolik miliard, je nepotrestaný a nikdy se proti němu nevedly demonstrace. Jedná se totiž o šedou eminenci české politiky. Prý mají demonstrace za cíl vystavit účet současnému premiérovi a oslabit jeho pozici. Jenže nějak se tento proces nedaří a vládní hnutí ANO je stále tak říkajíc na svém. Naopak si dovolím tvrdit, že protesty ještě způsobují jeho posilování v očích většinové veřejnosti. A navíc, mají demonstrující nějaká řešení, jak zlepšit současný stav? Konkrétní návrhy? Máme zde přeci demokracii a návrhy na řešení problémů předkládá vláda a schvaluje Parlament. Tohle zde přeci demonstrující v roce 1989 chtěli, když se pořádal „festival svobody“. Nebo se snad pletu? Tenkrát se neustále provolávalo svobodné volby, demokracii, svobodu a tehdejší představitele hodit do koše – dnes se objevuje parafráze na oněch demonstracích v podobě Babiše do koše. Vzduchem létají slova jako Babiši odstup, chceš zničit naši demokracii, jsi lhář. Ale bohužel je Andrej Babiš zvolen členem poslanecké sněmovny v řádných, svobodných a demokratických volbách. Stejně jako všichni ostatní zákonodárci. Abych tedy někomu vystavil pověstnou stopku, tak musí ve volbách volit někoho jiného.
Jenže demonstrující tyto argumenty nechtějí slyšet. Oni mají tu svoji pravdu a žádná jiná se nepřipouští. Pokud máte byť je mírný názorový odklon, tak jste označeni za podivína, blázna, odpůrce demokracie, zpátečnického člověka atd. Ano, i takové jsou demonstrace proti současné demokracii. Lidé v ulicích ji chtějí změnit, protože se jim nelíbí, že zde vládne demokraticky zvolený člověk. Jim se prostě nelíbí, že způsobil škodu za 50 milionů, ale nevadí jim, že Bakala a jiní „kumpáni“ kradli a kradou ve velkém. Dokonce nevadí ani aféra Promopro bývalého ministra Alexandra Vondry (ODS), kde byla rovněž vysoká škoda. Dokonce nevadí natolik, že tohoto člověka katapultuje jako skokana do Evropského parlamentu. Z toho plyne, že když například necháte zmizet, případně odklonit několik miliard, tak se po určité době dostanete zpět na výsluní. Samozřejmě musíte být v danou chvíli na správné straně barikády. Poté vám bude vše prominuto a odpuštěno. Jinak je na tom ovšem bývalý ministr zdravotnictví, poslanec a hejtman David Rath (býv. ČSSD), který se prý nechal uplácet, ale jeho proces se neustále táhne. Navíc v době jeho zatčení byla předsedkyní Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová (ODS), která dala rychle povel k jeho zatčení. Je to náhoda nebo záměr, že v případě milionové škody se všichni ohánějí svobodou, ale v případě tunelů v řádech miliard všichni mlčí. Tedy dokonce mlčí i ti, kteří dnes demonstrují. Zdá se, že svoboda je umocněna velikostí škody. Když je škoda vysoká, tak se mlčí, protože se to stalo asi normou. Když je malá, tak je velice nápadná a vymyká se normálu, který zde je nastaven od doby divoké privatizace.
Tím, že byl Alexander Vondra zvolen do Evropského parlamentu, se ve své podstatě opět legitimizovala korupce a podvody. Nikomu už nevadí, že před 10 lety způsobil jako ministr škodu. Hlavní je, že nese prapor demokracie a svobody a náměstí burcují, že zde demokracii pořád chtějí, ale jinou – bez Babiše. Pokud ale chceme být všichni demokraty, tak musíme ctít všechna demokratická práva a tedy i právo presumpce neviny. Od toho zde máme soudnický systém a ne ulici, aby suplovala nezávislou justici. Hlas lidu, hlas boží, dalo by se říci na závěr. Nicméně si musíme dát pozor, kolik toho hlasu je a kde se nachází. Opravdu je to hlas většiny, menšiny nebo prostě jen těch, kdo se nechtějí smířit s demokratickou porážkou ve volbách? Na to si odpovězte každý sám.