Mgr. Jan Klán

Po mocenském převratu roku 1989 jsme jako republika přešli od socialistického zřízení sovětského typu na zřízení kapitalistické s nerovnou soutěží politických stran, neboť především pravicové strany jsou financovány korporacemi. S nástupem tohoto systému je spojena příležitost volit si z omezených vybraných možností politických stran, které jsou podle svého finančního zázemí více či méně prezentovány ve veřejném prostoru reklamami, kampaněmi apod. Často jsou prezentovány v soukromých médiích vlastněných majiteli, kteří mají jasné politické cíle, jež prostřednictvím svých médií prosazují. Vzhledem k tomu, že do roku 1989 byla politická mapa naší republiky určována politikou KSČ, respektive Národní fronty, tak při zpětném pohledu zjistíme, že byla vzhledem k zájmu o ostatní politické strany vysoká volební účast v prvních „pluralitních“ volbách roku 1990. Od té doby ale má volební účast sestupný trend s mírnými výkyvy.
První volby do Poslanecké sněmovny v samostatné České republice se konaly v roce 1996 a volební účast, dle dat z ČSÚ, byla na 76%, a při mimořádných volbách roku 1998 74%. To ještě do jisté míry koreluje s tím, že lidé byli s politickou mapu republiky spokojeni a vnímali politické strany jako své reprezentanty. To se ale posléze změnilo v době opoziční smlouvy ČSSD a ODS. Tato smlouva, která umožnila vládnout menšinové vládě ČSSD, upozadila zájmy občanů nad zájmy stranickými. Došlo tím k deformování politické mapy, která byla určena po roce 1990.
Někteří občané začali razit známé heslo: „Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali.“V roce 2002 jsme se dočkali nejnižší volební účasti v historii: 58%. Z čehož plyne, že o něco menší polovina lidí nešla k volbám, případně se jich zúčastnila, ale volila formu nevolby. To znamená, že si volební lístky vyzvedla, ale do volební urny například vhodili prázdnou obálku. Tento typ nevolby je veden tvrzením, že dotyčný volič nechce, aby s jeho hlasem bylo manipulováno ve smyslu přepočítávání hlasů jednotlivým politickým subjektům. Od doby největšího propadu ve volební účasti se ve všech následujících volbách do Poslanecké sněmovny volební účast pohybovala kolem 60%. Zbytek lidí opět volil nevolbu. Mnoho lidí rezignovalo na svoji možnost ovlivňovat politické dění ve smyslu, že je všechno stejně jedno aže ti na hoře si to stejně udělají, jak chtějí. Tomuto jevu můžeme říkat „mlčící demokracie“. K volbám není povinnost chodit, tak jako tomu bylo před rokem 1989.
Někteří lidé na současný systém nadávají, protože například umožňuje politikům získávat různé trafiky, dochází ke korumpování politiků, ovlivňování politických stran velkými penězi od korporací atd. Tento jev posléze vede k odlivu voličů směrem k manipulativním stranám, protože etablované strany do jisté míry na pojem „lid“ zapomněly. Nastává rozpolcená situace, kdy na jedné straně nevoliči nadávají na politické zřízení, ale na druhou stranu jim vyhovují omezené požitky, které jim nabízí. Tento postoj vedl nárůstu tvrzení „voličů“, že ti, kdo nebyli u voleb, nemají právo se vyjadřovat k politickému dění a „reptat“ nad výsledky voleb, které nebyli ovlivnit. Společnost se tím rozdělila ve dví: na jedné straně se vyskytují ti, kteří k volbám nepůjdou, na druhé straně se vyskytují ti, kteří jdou k volbám a považují volby za možnost něco ovlivnit.
Z výše uvedeného náčrtu historického rozboru můžeme přikročit k definování skupin nevoličů. První skupinu nevoličů tvoří lidé, kteří jsou rozčarováni nad současným stavem politiky, případně postupem stran směrem k veřejnosti. Jedná se o lidi, kteří v minulosti k volbám chodili, ale rezignovali na možnost něco ovlivnit právě z důvodu rozčarování. Druhou skupinu můžeme definovat občany, podle nichž nikdy nemělo význam volit, protože to na věci nikdy nic stejně nezměnilo. Třetí skupinu můžeme definovat jako nevoliče, kteří by k volbám mohli přeci jen přijít, neboť neodmítají volby absolutně. Poslední, čtvrtá, skupina nevoličů se rekrutuje z prvovoličů, kteří často k volbám nechodí, protože nejsou jednak názorově ukotveni a bez reálných zkušeností se současným systémem. Tápou a neví, kam se přesně zařadit. Tato skupina lidí nejvíce inklinuje k revoltě mládí, když volí Českou pirátskou stranu. Je třeba si uvědomit také, že jsou tu rovněž lidé, kteří zde získali povolení k pobytu a jsou považováni stále za cizince, přičemž někteří z nich postupně mohou získat právo volit.
Nevolit je právo každého občana a vyjadřuje tím svůj určitý postoj k veřejnosti, stejně i politickým elitám. Jiná situace by nastala, kdyby v našich podmínkách byl zaveden instrument povinné volby, tak jako to mají nastaveno v některých jiných zemích, včetně některých západních. V určitých oblastech by to ale evokovalo návrat doby minulé, kdy byla povinnost chodit k volbám. Povinná volba rovněž zasahuje do individuálních práv občana, kdy jeden hlas je spojen s rozhodnutím toho nebo onoho člověka a povinnou volbou mu sice říkáme, že onu volbu pořád máš, můžeš si vybrat ve spektru politických stran, ale musíš jít svůj postoj (volbu) dojít vyjádřit vhozením lístku do volební urny. Zda by povinná volební účast něco změnila, není až tolik jednoznačné, protože by mohla vést k nárůstu počtu neplatných hlasů. Tím by se ovšem dával najevo nesouhlas se zavedením povinné volby.
Novinkou by mohlo být zavedení elektronických voleb, přičemž by se musely dořešit technické komplikace s tím spojené. Jedná se sice o budoucnost demokracie, protože žijeme v digitální době, ale rovněž to může být i její slepá ulička. Může to totiž dojít tak daleko, že volební výsledky by byly manipulovány, nabourány hackery, ovlivněny v rámci kybernetické války a občané by se mohli cítit ještě více izolováni a odcizeni. Nicméně s nastupující generací lidí, která žije v digitálním světě od narození, se touto možností budeme muset reálně zabývat.
Nárůst počtu nevoličů nehledejme jen v tom, jak vystupuje politická reprezentace. Hledejme ho také v úpadku klasickým kolektivních hodnot, na kterých byly postaveny klasické politické strany. Nástup individualistických hodnot a jejich každodenní předkládání v médiích ve spojení s konzumerismem a trhem, vedl k jevu, že se rozpadly základní kameny utváření politické strany. Postupně mizí základní organizace, které byly v době rozvoje industrialismu základním prvkem a nosným pilířem politických stran, zejména levicových nebo křesťanských. To se dnes mění pod tlakem individualismu a kapitalismu. Dnes je řada stran vystavěna na marketingovém principu, případně podnikatelském. Vzhledem k tomu, že současný stav je zatím neměnný, tak i těmto změněným podmínkám se musí přizpůsobit tradiční politické strany. Nemusí to být nutně odklon od principů, na kterých jsou postaveny, ale otevírá se otázka, zda do svých řad přivést nové lidi, kteří budou vnímat odlišnou realitu světa, než jaká byla ještě v době, kdy se volební účast pohybovala kolem 70%. Z dlouhodobější perspektivy je významnou především skutečnost, že do tohoto procesu zasahuje obměna obyvatelstva, kdy volební právo každým rokem získávají noví, dospívající občané.
Zda opět dokážeme nevoliče dostat k volebním urnám, je otázkou, kterou není jednoduché zodpovědět. Každopádně změněná povaha práce, reality i lidského života nám dává tušit, že pokud tradiční politické strany nezačnou svoji obměnu, tak skončí v propadlišti dějin.