V nedávné době jsem si pustil pořad interview ČT 24, kde byl hostem generál Petr Pavel. Pro nezasvěcené je dobré připomenout, že se jedná o člověka, který byl náčelníkem generálního štábu naší armády a v letech 2015-2018 působil jako předseda vojenského výboru NATO. Co mě ale v pořadu zaujalo, bylo jeho zaujetí proti Rusku a jeho protiruská rétorika. Jeho rétorika je totiž zarážející, protože byl vojákem Varšavské smlouvy a hájil její zájmy (tedy i Ruska). Z toho plyne že se otočil jako korouhvička. Občas to v pořadu vypadalo, že si tento generál snad přeje nějaký válečný konflikt, který by měl vypuknout v Evropě. Za vše prý může Rusko. To, že tento stát pořádá na svém území vojenské cvičení, je dle jeho slov příprava na válku. Položme si ale otázku: opravdu chce Rusko rozpoutat válečný konflikt, který by znamenal konec naší planety? Vždyť by to znamenalo konec všeho, stejně i obchodu a to si Rusko přeci nemůže dovolit. Pokud se nad tím vším zamyslíme do hloubky, tak zjistíme, že vojenské manévry Ruska jsou jen odpovědí na vojenskou přítomnost vojáků NATO blízko hranic s Ruskem. Pokud bychom to celé otočili, tak může říci, že vojáci NATO cvičí na území cizích států a pokud možno (záměrně) co nejblíže Rusku.
Generál Pavel v inkriminovaném pořadu prohlásil, že počet ruských vojáků při manévrech odpovídá největším bitvám druhé světové války. Nevím, kde pan generál studoval dějiny, ale tento počet je jen slabým odvarem z doby největšího konfliktu v lidských dějinách. Rusko samozřejmě ukazuje svoji sílu. Nic jiného mu nezbývá. Pokud někdo chce argumentovat, že okupuje Krym, tak by si někteří měli zopakovat dějiny. Krym byl nejdříve Turků (Osmanů), pak patřil Rusku a teprve v 50. letech 20. století jej Chruščov daroval Ukrajině. Z toho plyne, že pokud by k převodu k Ukrajině nedošlo, tak by Krym stále patřil Rusku. Lze tedy říci, že Rusové si brání svoji sféru vlivu. Ostatně sféra Ruska je ohromná, protože se jedná o největší stát na světě. Má nejvíce nerostných zdrojů, byť jejich těžení je ekonomicky i technologicky náročné. Nic ale nebrání tomu, aby se kvůli této věci nemohlo Rusko cítit ohroženo. Když generál Pavel říká, že Rusko je hrozba, tak by měl zmínit, že hrozbou jsou i USA, stejně tím pádem NATO, které se angažuje snad ve všech konfliktech na světě. Dnes se tyto konflikty líbivě nazývají preventivními údery proti někomu, kdo se zejména nelíbí USA. Vzhledem k tomu, že USA jsou hlavním strůjcem i tahounem NATO, tak se tomu uzpůsobil celý pakt. Ten už není obranný, ale čím dál více řinčící zbraněmi jenom proto, že vojáci asi chtějí zažít skutečně horkou válku a politici v pozadí ve spojení se zbrojařskými magnáty potřebují vyprázdnit své „nacpané“ arzenály.
Generál Pavel v onom pořadu prohlásil: „O potenciální hrozbě Ruska si myslím udělá každý obrázek sám. Nejen z toho, jak mohutnou má armádu a kolika různých operací se účastní, ale zároveň z toho, jak se chová, protože invaze do Gruzie, na Ukrajinu, akce v Sýrii a mnoho dalších aktivit svědčí o tom, že je v poslední době velice asertivní a dává to nepokrytě najevo.“ Nyní si vše uveďme na pravou míru. Kdo rozpoutal akce v Sýrii? Nebylo to náhodou NATO? Respektive USA, Velká Británie a Francie, členové NATO? Pokud jde o Ukrajinu, tak ta sama ani neví, kam má patřit. Zda na Východ nebo na Západ. K tomu má na svém území největší etnickou menšinu v Evropě – Rusy. Že má Rusko mohutnou armádu? To je sice možné, ale mnohem větší mají USA a Čína. Dokonce i NATO jako celek má téměř 3,5 milionu vojáků. Proč tedy takový strach z Ruska? Prý se historicky Rusko bránilo expanzí. Jenže kdo ve 20. století vedl expanze? Hlavně Německo, Japonsko, poté USA a posléze zaniklý Sovětský svaz. Trochu tady něco nesedí.
Osobně bych ruského medvěda nedráždil a raději bych spolupracoval. Politika je umění možného, dokonce i obchod je nutný. Rusko navíc zásobuje strategickými surovinami značnou část Evropy, takže proč řinčet zbraněmi? Že by šlo opět o to vyvolat konflikt o nerostné zdroje? Vypadá to tak.

V nedávné době jsme v médiích mohli zaregistrovat zprávu, že v Evropské unii dramaticky narůstá počet nezaměstnaných mladých lidí. Kritická je situace zejména v Řecku a Španělsku. V podstatě se jedná o chudší země v EU. Nicméně problém zaměstnávaní absolventů škol, není problém jen těchto dvou států, ale celé unie. Ne nadarmo se tak této generaci mladých lidí začalo říkat „ztracená generace“. Jaké jsou příčiny tohoto stavu, a neexistuje ještě druhá ztracená generace?
Příčin nezaměstnanosti absolventů škol je hned několik. Mezi největší však patří problém získání praxe v době studia. Firmy a zaměstnavatelé vesměs po čerstvých absolventech požadují několik let praxe, na kterou mladí nemohou dosáhnout. Jsou tak odkázání na dávky nebo přídavky. V našich podmínkách se vžilo, že pokud není mladý člověk zaměstnán do doby dvou let od skončení školy, tak začíná ztrácet pracovní návyky – vstávání do práce, plnění pracovních povinností atd. Mladí lidé jsou tak nuceni využívat tzv. prekérní (podřadné) druhy zaměstnání nebo částečné úvazky, které vymyslela postindustriální společnost. Právě vznik nové společnosti, která již není postavena na bázi industriální, nechává vzniknout novým sociálním rizikům. Tato rizika postihují zejména mladou generaci, která si začíná být vědoma, že na tom bude hůře, než byla generace jejich rodičů. Mezi nová sociální rizika patří právě to, že mladí nmohou najít zaměstnání, jsou nuceni žít z dávek sociálního systému. Eventuelně jsou často přijímáni na zkrácené úvazky a nejsou často adekvátně odměňováni. To všechno vede k jejich vzrůstající nespokojenosti. A není divu. Kdo by chtěl žít na hranici chudoby?
Druhou ztracenou generací, která úzce souvisí s mladými absolventy, je na druhém konci věková kohorta lidí 50 +. Tyto občany však neodstrašuje nedostatek praxe. Tu totiž často získali ještě v dobách začátku postindustriální společnosti, kdy se stále vytvářely hmotné statky. V našich podmínkách je toto období ohraničováno rokem 1989, potažmo rokem 1993. Tuto skupinu lidí z pracovního procesu však vytlačuje jev tzv. „juvenilní společnosti“. Tedy společnosti, která dává důraz na mladé a flexibilní. Zde však můžeme vidět začarovaný kruh, kdy na začátku pracovního procesu máme skupinu nezaměstnaných mladých a na straně druhé nezaměstnanou skupinu lidí starších 50 let. Státy se sice snaží zajistit zaměstnání oběma skupinám různými školeními nebo rekvalifikací, ale právě i rekvalifikace na jiné zaměstnání patří do skupiny sociálního rizika. Nikdo totiž rekvalifikujícím nezaručí, že zaměstnání v oboru, na který byl rekvalifikován, skutečně najde.
Je ještě tedy možné nějaké východisko z tohoto špatného stavu „ztracených generací“? Nepochybně ano. Jedním z řešení je návrat k zabezpečení praxe v průběhu studií, aby se například stáže také započítávaly do praxe. To je jen jedno řešení a týká se ztracené generace „prvního typu“. Jistým řešením v oblastech národních států by bylo, kdyby opět nastal určitý návrat k prvkům industriální společnosti. Deindustrializace vede totiž jen k tomu, že se státy zbavují průmyslu a vše přesouvají do sféry služeb. Musí rovněž nastat návrat k prvkům „rovnováhy“. Tedy stavu, kdy obyvatelstvu politické elity nabídnou sociální jistoty společně s rozvíjející se ekonomikou. Rovnovážný stav je přeci výhodný pro všechny, ale to si musí uvědomit jak politické elity, tak i elity ekonomické, které v současné době ovládají globalizovaný ekonomický svět. Pokud k jisté rovnováze nedojde, tak nepochybně dojde ke vzniku válečných konfliktů, zvyšujícím se nerovnostem a možná i ke globálnímu krachu.

Po sociálních sítích, v médiích, novinách, všude kolují zprávy o tom, že do Evropské unie pronikají uprchlíci z Afriky. Vždy je předkládáno, že uprchlíci překročili hranici násilně. Migrace je fenoménem druhé poloviny druhé dekády nového tisíciletí. Jedná se o značný problém, který má silný dopad na podobu demokracie v pojetí, jak ji známe. Vzhledem k tomu, že Evropa jako celek není schopna řešit otázku migrace dostatečně rychle, tak demokracie selhává a začíná volání po silných vůdcích, silných stranách. Není divu. Když se totiž podíváme na to, jak demokracie líbivě říká, že nově příchozí nemusí až tolik dodržovat pravidla, tak nastává problém.
Uveďme si klasický příklad. Uprchlíci z Afrických zemí (ale klidně i z jiných) migrují z několika základních důvodů: válečných, humanitárních, společenských, ekonomických. Do všeho se nám zamotává ekonomika, kdy většina migrujících lidí jde za lepším světem. Lze tedy říci, že za vším hledej ekonomiku. Dokonce i válečný konflikt je téměř vždy vyvolaný ekonomickými zájmy (chci ovládat území a těžit z něj atd.). Například v Libyi byl za Muammara Kaddáfího relativní klid a problém nastal až ve chvíli, kdy západní státy opět zapřáhly oře šíření demokracie. Poté nastal chaos se všemi důsledky, které vidíme dnes a denně na svých televizních přijímačích. Z toho plyne, že i když existuje určitý typ globální demokracie, tak ji nelze aplikovat na celý svět rovnoměrně.
Demokracie znamená vláda lidu. Lid vládne buď přímo, nebo nepřímo prostřednictvím svých volených zástupců. Ať tak či onak, vždy si na určitém území lid vytvoří svá vlastní pravidla, normy, zákony a ty musí/měl by dodržovat každý, kdo se v daném místě nachází. Problém nastává ve chvíli, kdy společenství, které si svá vlastní pravidla vytvořilo, tato pravidla nedodržuje a nikdo je (téměř) nevymáhá. Zde nastává další selhání demokracie, kdy se platné zákony nevymáhají striktně. Demokracie je totiž o právech, ale i povinnostech. Pokud tedy nově příchozí migrant přijde do cizí země, tak logicky musí dodržovat zákony, pravidla, zvyky dané země. Pokud k tomu nedojde a není navíc nijak sankcionován, dojde k problému. Tento problém můžeme definovat nevraživostí místního obyvatelstva vůči cizím lidem.
Se selháním demokracie souvisí i fakt, že většina migrujících lidí mířím právě do Evropy. Ta je totiž předkládána jako slabá, málo razantní a nakonec polevující pod slovem humanita. Evropa prý vždycky byla humánní. Alespoň od konce druhé světové války, ve které se utopila v krvi idea osvícenství. Jenže nelze mít do nekonečna otevřenou náruč směrem k migrujícím lidem, když si nejsme s to vyřešit problémy doma. Navíc neustále polemizujeme s jasnými pravidly pro všechny. Tohle nevěstí nic dobrého bez ohledu na to, že demokracie je politický systém, který přinesl prosperitu, stabilitu a volnost. Jsou to tři atributy dnešní demokracie, které ve finále selhávají v pojetí volnosti. Všichni se můžeme neomezeně pohybovat po celé planetě, stejně tak to činí i migrující lidé. Neexistují žádné pevné hranice. Ty jako kdyby neexistovaly, roztekly se. Něco podobného se stalo s demokracií. Ta se rovněž roztekla, takže místo toho, aby opravdu fungovala a byla stmelujícím politickým systémem, nakonec selhává ve všech svých ohledech, na kterých je postavena. Východisko vidím jen jediné možné: striktně dodržovat zákony a vymáhat je.

Tak jsme si připomněli 50 let od intervence vojsk Varšavské smlouvy do tehdejší Československé socialistické republiky. Při té příležitosti se konaly pietní akce, které měly tuto událost připomenout. Ne jinak tomu bylo v Praze. U budovy Českého rozhlasu měl svůj projev předseda vlády Andrej Babiš. Měly se zde uctít oběti tehdejší doby, které byly z valné část zapříčiněny chaosem, který při intervenci nastal. Zdánlivě poklidná pieta se ale změnila v demonstraci proti Andreji Babišovi. Položme si s tímto problémem jednoduchou otázku. Opravdu je nutné využívat/zneužívat jakékoliv pietní akce k tomu, aby přerostla v demonstraci vůči někomu/něčemu? Z logiky slušnosti určitě ne. Nicméně dnešní společnost je natolik frustrovaná (zejména v Praze), že se morálka mnohdy nenosí. Odhlédněme v tomto případě od osoby předsedy vlády a podívejme se na celý problém jako na selhání demokracie.
To, že se protestuje proti něčemu nebo někomu, je v demokraciích naprosto v pořádku. Problém ale nastává ve chvíli, kdy je k demonstracím využito úplně všechno (děti ve školách, piety, různá shromáždění atd.). V tomto případě připomínání osmičkových výročí naší historie. Musíme si uvědomit, že i když se nám nemusí osoba předsedy vlády líbit, tak byl zvolen v demokratických volbách na základě demokratických pravidel. Co vlastně demonstrující chtějí? Politik přeci není odpovědný ulici, kde se shromáždí byť klidně i tisíce lidí. Ten je odpovědný svým voličům a ve volbách jej poté mohou demokraticky také odvolat. Připadá mi, že za celým tímto tyjátrem stojí „pražská kavárna“. Nic proti kavárnám nemám, ale toto slangové označení pro určitou skupinu lidí naprosto sedí.
Celé to ukazuje na jeden závažný problém v naší společnosti. Lidé už začínají být docela naštvaní na to, že se místo řešení problémů neustále zneužije jistý typ výročí k demonstracím proti někomu (některým to ale stále nedochází). Zajímavým úkazem v tomto případě je, že se demonstrace konají vesměs v Praze. Nikde jinde k takovým událostem nedochází. O čem to svědčí? O tom, že se v Praze žije (vždycky žilo) diametrálně odlišně, než v jiných částech republiky. Lidé v Praze často ani neví, jak se žije na nějaké malé vesničce a že tam půtky proti předsedovi vlády nikoho nezajímají. Tím nechci nijak hanit Pražáky. Jsou to lidé, jako každý jiný. Jen mají odlišný styl života i pohled na realitu. Je to způsobeno zejména tím, že Praha jako taková je nejbohatším městem. S tím souvisí, že se mnohem méně finančních prostředků přerozděluje zpět do celé republiky. Zde je zakopaný pes, kdy se společnost nachází v rozkladu.
Než zase bude někdo demonstrovat proti předsedovi vlády, prezidentu republiky, tak by si měl nejdříve uvědomit, kdy protestuje. Ve většině případů totiž nastává opačný efekt, kdy se může stát, že i když je Andrej Babiš trestně stíhaný předseda vlády, tak hnutí ANO může ještě více posílit, protože lidé mimo hlavní město tyto věci vnímají absolutně jinak. Právě ve vztahu k Praze. Navíc je nutné si uvědomit, že jak prezident, tak předseda vlády byli zvoleni naprosto legitimně. K tomu si přičtěme vliv médií, která rovněž říkají, kdo má být nebo nemá být v politice a vznikl nám účelově bludný kruh. Tohle už ale přeci není demokracie (vláda lidu), ale vláda úplně někoho jiného.

V médiích jsem zaregistroval, že někteří umělci neudrželi myšlenku a začali ironizovat, napadat, útočit ve svých písních na čelné představitele státu. Jmenovitě na prezidenta Miloše Zemana a také na předsedu vlády Andreje Babiše. Pokud by se jednalo pouze o ironii nebo narážky, tak to bych ještě dokázal pochopit. Jenže nějaké ostré napadání, urážení, je už za hranou. Někdo může namítnout, že prezident mluví také vulgárně a proto jej mohu i já sám urážet. To ale není pravda. Celé mně to připadá, jako kdyby chtěli tito rádoby umělci typu Tomáš Klus nebo Jaroslav Hutka, určovat, kdo v naší zemi bude vládnout. Vždy si vzpomenu na to, jak umělci dělali „revoluci“ v roce 1989. Jak to celé dopadlo vidíme v dnešní době. Z marasmu se budeme vzpamatovávat ještě dlouho.

Umělci, kteří dnes uráží hlavu státu, která byla zvolena v nejvyšší formě demokracie – přímé volbě, by si měli uvědomit, že svými texty zasévají semena zla do společnosti. Tvrzení, že dnes mohu urážet každého, jak se mi zlíbí, se bohužel stalo normou. Tohle je úpadek naší společnosti, která si říká demokratická. Můžeme si tedy říkat, že zde máme demokracii, ale ta se stále více podobá absurdistánu. Máme zde zákony, ale ty neplatí pro všechny. Máme zde občanskou společnost, která si slovo demokracie vykládá ve smyslu, že si mohu dělat, co chci. Všichni volají: je přeci svoboda! Tu jsme si vymohli v revoluci roku 1989. Volají to i děti, které v té době ještě nebyly ani na světě. Jaký to absurdistán. Jako kdyby dnes byla nějaká svoboda. Naopak stále více nám vládne tržní totalita, která nám vnucuje, co si máme myslet, proč i jakým způsobem. Svoboda dnes existuje ve vztahu osobní svobody. Jako jedinec se mohu rozhodnout ve všech ohledech.

Brzy po slavné revoluci v roce 1989 totiž nastala doba přeměny. Tedy přechod od socialismu ke kapitalismu. Byť nám Václav Havel v roce 1990 tvrdil úplně něco jiného. Brzy jsme si uvědomili, že k naplnění všech složek osobní volby potřebujeme peníze. Když nakonec proběhla divoká privatizace, kterou pomohla ona změna v roce 1989 nastartovat, tak jsme si uvědomili, že věci, které jsme za socialismu brali jako samozřejmost, byly rychle privatizovány do soukromých rukou. Můžete si dnes vybrat vzdělání, zdravotní pojišťovnu, ale už to není zadarmo, tak jako v dobách socialismu. Můžete si v zásadě vybrat jen to, zda si svou volbu můžete dovolit. To dnes znamená svoboda volby.

Umělci mají bavit občany a nemají rozeštvávat společnost proti sobě. Nevím, o co urážejícím umělcům jde. Zda o to, že se zviditelní nebo zda chtějí nějakou další revoluci? K tomu odpovídám, že jedna jejich revoluce stačila. Výsledky vidíme dnes.  Společnost jako celek je v rozkladu, morálka lidí v rozkladu, vulgarity a napadání je na denním pořádku. Kam jsme to dopracovali? Do fáze, kdy se člověk stal člověku vlkem. Jedná se o klasická negativa nepovedené změny. Přeci jen revoluce má/by měla přinést kladné změny. Ta z roku 1989 nám přinesla plné obchody, peněžní svobodu volby, tržní totalitu a nekvalitu všeho. Už slyším, jak za to všechno mohou komunisté nebo Rusko. Odpovězte si ale na jednoduché otázky: kdo od roku 1989 vládne a řídí naši společnost? Čí zájmy jsou prosazovány? Komu se pořád musíme zavděčovat?