Mgr. Jan Klán

V nedávné době jsme v médiích mohli zaregistrovat zprávu, že v Evropské unii dramaticky narůstá počet nezaměstnaných mladých lidí. Kritická je situace zejména v Řecku a Španělsku. V podstatě se jedná o chudší země v EU. Nicméně problém zaměstnávaní absolventů škol, není problém jen těchto dvou států, ale celé unie. Ne nadarmo se tak této generaci mladých lidí začalo říkat „ztracená generace“. Jaké jsou příčiny tohoto stavu, a neexistuje ještě druhá ztracená generace?
Příčin nezaměstnanosti absolventů škol je hned několik. Mezi největší však patří problém získání praxe v době studia. Firmy a zaměstnavatelé vesměs po čerstvých absolventech požadují několik let praxe, na kterou mladí nemohou dosáhnout. Jsou tak odkázání na dávky nebo přídavky. V našich podmínkách se vžilo, že pokud není mladý člověk zaměstnán do doby dvou let od skončení školy, tak začíná ztrácet pracovní návyky – vstávání do práce, plnění pracovních povinností atd. Mladí lidé jsou tak nuceni využívat tzv. prekérní (podřadné) druhy zaměstnání nebo částečné úvazky, které vymyslela postindustriální společnost. Právě vznik nové společnosti, která již není postavena na bázi industriální, nechává vzniknout novým sociálním rizikům. Tato rizika postihují zejména mladou generaci, která si začíná být vědoma, že na tom bude hůře, než byla generace jejich rodičů. Mezi nová sociální rizika patří právě to, že mladí nmohou najít zaměstnání, jsou nuceni žít z dávek sociálního systému. Eventuelně jsou často přijímáni na zkrácené úvazky a nejsou často adekvátně odměňováni. To všechno vede k jejich vzrůstající nespokojenosti. A není divu. Kdo by chtěl žít na hranici chudoby?
Druhou ztracenou generací, která úzce souvisí s mladými absolventy, je na druhém konci věková kohorta lidí 50 +. Tyto občany však neodstrašuje nedostatek praxe. Tu totiž často získali ještě v dobách začátku postindustriální společnosti, kdy se stále vytvářely hmotné statky. V našich podmínkách je toto období ohraničováno rokem 1989, potažmo rokem 1993. Tuto skupinu lidí z pracovního procesu však vytlačuje jev tzv. „juvenilní společnosti“. Tedy společnosti, která dává důraz na mladé a flexibilní. Zde však můžeme vidět začarovaný kruh, kdy na začátku pracovního procesu máme skupinu nezaměstnaných mladých a na straně druhé nezaměstnanou skupinu lidí starších 50 let. Státy se sice snaží zajistit zaměstnání oběma skupinám různými školeními nebo rekvalifikací, ale právě i rekvalifikace na jiné zaměstnání patří do skupiny sociálního rizika. Nikdo totiž rekvalifikujícím nezaručí, že zaměstnání v oboru, na který byl rekvalifikován, skutečně najde.
Je ještě tedy možné nějaké východisko z tohoto špatného stavu „ztracených generací“? Nepochybně ano. Jedním z řešení je návrat k zabezpečení praxe v průběhu studií, aby se například stáže také započítávaly do praxe. To je jen jedno řešení a týká se ztracené generace „prvního typu“. Jistým řešením v oblastech národních států by bylo, kdyby opět nastal určitý návrat k prvkům industriální společnosti. Deindustrializace vede totiž jen k tomu, že se státy zbavují průmyslu a vše přesouvají do sféry služeb. Musí rovněž nastat návrat k prvkům „rovnováhy“. Tedy stavu, kdy obyvatelstvu politické elity nabídnou sociální jistoty společně s rozvíjející se ekonomikou. Rovnovážný stav je přeci výhodný pro všechny, ale to si musí uvědomit jak politické elity, tak i elity ekonomické, které v současné době ovládají globalizovaný ekonomický svět. Pokud k jisté rovnováze nedojde, tak nepochybně dojde ke vzniku válečných konfliktů, zvyšujícím se nerovnostem a možná i ke globálnímu krachu.