S blížícím se kulatým výročím intervence vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa v roce 1968 se začínají vytvářet různé spekulace, neřku-li přímo fake news. Jaká ale byla pravda a proč k nám v té době vojska skutečně přišla?

Do tohoto článku vnesu trochu kritických pohledů, které se nebudou některým líbit. Předně si musíme říci, že v té době byl svět rozdělen do dvou mocenských bloků. V té době více jak polovinu světa oné doby ovládá myšlenka socialismu nebo komunismu. Kapitalismus byl v defenzívě. Na našem území probíhá liberalizace poměrů a ta samozřejmě vybočuje ze zaběhlých kolejí tehdejšího modelu sovětského socialismu. Vše eskaluje v průběhu léta 1968, kdy se odehrávají jednání mezi ČSSR a SSSR, ale nakonec dojde k intervenci 21. 8. 1968. Dle mého názoru se jednalo o „bratrskou agresi“. Tehdejšímu Sovětskému svazu nic jiného totiž nezbývalo, protože si bránil svoji sféru vlivu, která mu byla určena ještě v dobách druhé světové války. Na to nesmíme zapomínat. Vojska Varšavské smlouvy by stejně přišla a to i bez zvacího dopisu, který se v dnešní době skloňuje, že měl posloužit jako alibi pro intervenci.

Opravdu šlo o to, že si Sovětský svaz bránil svoji sféru vlivu? Ano, skutečně. Stačí si vzpomenout, že den před intervencí, přesněji řečeno večer 20. srpna, navštívil sovětský velvyslanec v USA Anatolij Dobrynin prezidenta Spojených státu Lynodona Johnsona. Ten jej informuje o vojenské intervenci do Československa. Z toho plyne, že si Sovětský svaz bránil svoji sféru vlivu podobně, jako to dělaly v té době USA ve Vietnamu v rámci politiky „zadržování komunismu“. Když se na to celé podíváme, tak zjistíme, že byť je intervence vojsk armád Varšavské smlouvy smutnou událostí pro naše dějiny, tak by k ní stejně došlo. Co mě k tomuto tvrzení vede? Do onoho osudného roku na našem území totiž nebyla žádná cizí vojska. Všude kolem nás byla. Sovětská v NDR, Polsku, Maďarsku a vojska USA v tehdejším Západním Německu. Takže zde jistou roli hrál i faktor, že jsme měli nejdelší hranici s tehdejším „západním blokem“.

Když si to celé shrneme, tak při intervenci vojsk Varšavské smlouvy zemřelo 137 občanů tehdejšího Československa a jedná se o smutné číslo. Tyto oběti byly způsobeny z větší míry chaosem, který zavládl onou intervencí. Nicméně pokud se podíváme, co prováděly USA ve Vietnamu, kde umírali tisíce lidí, nebo později v Grenadě, tak jsme úplně jinde a to se rovněž jednalo o intervence. Lidské oběti byly na obou stranách tehdejších mocenských bloků. To je nutné si uvědomit, než začneme dějiny paušalizovat. V dnešní době se tolik nemluví o tehdejších protestech a mrtvých na Západě, kde se nese odpor proti válce ve Vietnamu. Vlna odporu americké veřejnosti začíná nabývat na síle po masakru vesnice My-lai, kde američtí vojáci brutálně znásilnili, povraždili a umučili až 500 lidí. To se rovněž odehrálo v roce 1968. Poté v roce 1969 došlo k odporu v samotných Spojených státech, kdy branci odmítali nastoupit do vojenské služby. Protesty se přesouvají až do roku 1970, kdy dojde k masakru studentů na Kentské státní univerzitě v Ohiu. V té době Národní garda zastřelí 4 studenty, když protestují proti válce ve Vietnamu. Jsem nesmírně zvědavý, zda se i tyto události budou objektivně připomínat.

Na závěr si dovolím jednu doušku. Dostal jsem otázku, zda intervence do tehdejšího Československa byla legitimní? Samozřejmě, že nebyla. Na druhou stranu se musím ptát, zda byla válka ve Vietnamu legitimní i s jejich oběťmi, které spaloval napalm? Byl legitimní útok na Grenadu? Nebo nedávno v Iráku, Jugoslávii a zase v Iráku? Bylo vše legitimní?

Dnešní levice se v naší republice vyskytuje v krizi. Tu můžeme definovat jako neschopnost prosazovat v praxi zájmy vykořisťovaných a jinak marginalizovaných osob. Ve svém příspěvku se nebudu zabývat levicí sociálně demokratickou nebo zelenou, ale radikální. Tedy komunistickou. Je sice paradoxem dnešní doby, že právě levicové strany ČSSD a KSČM umožnily vznik menšinové vlády ANO a ČSSD v čele s oligarchou Andrejem Babišem. To je v médiích neustále rozebíráno. Vždy je hledán viník toho, proč vlastně vládne oligarchie s podporou komunistů. Prý se jedná o špatné spojení a nastane konec radikální levice v České republice. Všichni si ale musíme uvědomit, že žijeme v roce 2018. Je to doba diametrálně odlišná od doby před 30 lety. Naprosto se proměnila společnost i mezinárodní vztahy a jsme v prostředí globálního kapitalismu. To je potřeba mít neustále na paměti a být schopni řešit problémy této nelehké doby. To se často odráží ve volbách, které stále více vyhrávají pragmatici a ne ideologové. Lidé chtějí stále více vidět před svými zraky reálné výsledky politiky, která se jejich života dotýká snad na každém kroku.

Radikální levice v podání KSČM neměla v nových podmínkách jednoduchou situaci, protože byla často ostrakizována a často i vylučována z možnosti vládnout. To se odrazilo v tvrzení, že KSČM je odsouzena přežívat v opozici. Vše se ale změnilo v krajských volbách v roce 2012 a po sněmovnách volbách v roce 2017. V uplynulých desetiletí odvedlo vedení KSČM vynikající práci a domnívám se, že v minulých volbách jsme neudělali žádnou závažnou chybu. To, proč jsme získali něco málo nad 7% voličů, má jinou příčinu. Změnila se doba. My musíme odpovědět na nové problémy novým způsobem. Přes polovinu Poslanecké sněmovny tvoří nové strany, které říkají, že jsou antisystémové (Okamurovci, hnutí ANO, Piráti). Zde je potřeba říci, že antisystémové strany svoji existenci ospravedlňují tím, že údajně bojují proti systémové korupci a de facto kopírují v některých oblastech myšlenky radikální levice.

Když KSČM vznikala, usilovala o co nejdelší přežití v novém společensko - ekonomickém systému. Proto pochopitelně velkou roli hrála i jistá obhajoba doby minulé, ale to již dnes mnoha občanům-voličům nestačí. Právě fenomén vzpomínání byl obhajitelný přibližně do poloviny první dekády nového tisíciletí. V té době byly stále živé obrazy z divoké privatizace státního majetku v 90. letech 20. století a rovněž nás provázela poměrně vysoká nezaměstnanost, která je v současné chvíli ale passé. Poměrně značný vliv měla na radikální levici také finanční krize roku 2008. Negativně KSČM ovlivňuje pokles členské základny. Před 10 lety naše strana měla něco přes 80 tisíc členů a dnes je to necelých 40 tisíc. A za 5 let se můžeme dostat na polovinu současného stavu. Tento problém nemáme sami. Trpí jím podobně i řada dalších politických stran. Je to způsobeno zejména individualistickým způsobem života, který mladou a střední generaci odrazuje od sdružování se v kolektivních organizacích, včetně politických stran. Tento jev se začal vyskytovat již v 80. letech minulého století v USA. Nový způsob života, který je postavený na jednotlivcích a vysoké snaze život individuí kapitalizovat, vede k celkovému úpadku jak demokratických hodnot, tak i sociálních. Lze tvrdit, že v době před rokem 1989 sice v našich podmínkách byla určitým způsobem omezena individualistická práva, ale na druhou stranu byla preferována a zkvalitňována práva sociální. Naproti tomu v západních zemích té doby byla situace obrácena. Existovala práva individuální, ale omezována práva kolektivní (např. odborů). Výše uvedené faktory je nutné brát jako fakt a nastartovat novou komunistickou politiku v globalizovaném světě. Dnes se již pracující totiž neidentifikují se stejnými zájmy a hodnotami jako před rokem 1989 a často zmanipulováni masovými médii, proti svým zájmům, volí strany, které prosazují věci proti zaměstnancům. Jedná se o širokou vrstvu různě pracujících lidí a na ně KSČM musí reagovat. Neustále totiž vedeme staré války. Problémy z doby minulé jsou pro mladého člověka těžko pochopitelné, protože jednak onu dobu nezažil, a co je ještě horší, tato věc dnešní mladou generaci (jakož i nastupující) netáhne a příliš nezajímá. To je způsobeno právě probíhajícím individualistickým způsobem života, který mladé lidi žene za ziskem a konzumem. Navíc média v této věci negativně přispívají k myšlenkám radikální levice, když tvrdí, že neexistuje žádná jiná alternativa vůči současnému systému. Na obhajobu současného kapitalismu vždy uvádí negativní příklady z 50. let, ze srpna roku 1968, nebo z období vlády Stalina v Sovětském svazu. Nicméně v době mezi lety 1948-1989 se vytvořilo také mnoho kvalitních a dobrých věcí. Nelze onu období vnímat jen negativně. Mezi velké klady oné doby patří rychlá poválečná industrializace, výstavba sídlišť, prvky sociálního státu, s bezplatným zdravotnictvím a středoškolským i vysokoškolským vzděláváním atd. Jistěže se musíme neustále hlásit k dobrým věcem, kterých se v dějinách socialistického a komunistického hnutí dosáhlo. Zároveň si ovšem musíme uvědomit zásadní výzvy naší nové doby, která přináší mnoho problémů všem generacím. Z tohoto důvodu bych se soustředil na současný vývoj společnosti, která čeká, že jí my, představitelé radikální levice v České republice, přineseme řešení aktuálních palčivých problémů. Občané nečekají na to, že se budeme vnitřně hádat o tom, kdo je nebo není opravdový komunista, nebo zda doba minulá byla dobrá nebo špatná. To nechme hlavně historikům.

Ptáte se jak dál? Co vlastně dělat, abychom zvrátili negativní volební výsledky a přitáhli více občanů-voličů jako dříve nebo ještě víc? Východisko vidím jen jediné možné: přestat nostalgizovat a reagovat na zásadní výzvy nové doby. Je zřejmé, že dnes jsou úplně jiné podmínky pro fungování radikální levice. Pokud si to neuvědomíme, tak se bohužel velmi brzo dostaneme na pověstné smetiště dějin. Pokud chceme, abychom byli skutečně moderní komunistickou stranou, tak se musíme zaměřit na následující oblasti řešení problémů společnosti.

Předně si musíme uvědomit, že na světě vládne globální kapitalismus. Pokud jej chceme nahradit socialismem, musíme zavádět takové nástroje, které nám to umožní. V současné době musíme začít vytvářet předznamenávající instituce, které budou moci tvořit pilíře budoucí socialistické společnosti – socialismus 21. století.  Musíme se tedy ptát, co má KSČM vlastně dělat, aby se stala hnací silou společenského vývoje a co považuji za nutné, aby prosazovala.

Jak už jsem uvedl výše, naše politika musí odpovídat změněným společenským problémům. Zároveň musíme dále rozvíjet socialistickou a komunistickou teorii pro tuto proměnu. Problémem naší strany je, že jsme zatím nedostatečně oslovili občany ohledně problémů současného světa, které každodenně řeší. Naše teorie musí samozřejmě vycházet jak z klasiků marxismu, tak i dalších socialistických a komunistických vědců dnešní doby. Na to vše je nutné navázat v rámci kritiky současného kapitalistického systému, včetně jeho neoliberální politiky. Z kritiky poté vzejdou i následná řešení změny systému. Mezi základní prvky nového socialismu můžeme řadit například státní, krajské, městské a družstevní vlastnictví (tj. prvky samosprávného socialismu), participativní rozpočty či základní příjem. Díky většímu zavádění automatizace se musíme zaměřit na zkrácení pracovní doby na 4 denní pracovní týden přinejmenším do roku 2030, podobně jako to plánují v jiných, i západních zemích. Také další ochrana sociálních práv občanů musí být parketou KSČM. Rovněž trvalá a radikální ochrana životního prostředí musí být vlajkovou lodí naší strany. Musíme trvat na tom, aby se zavedla v ČR, EU, ale i na celém světě pomocí OSN daň z uhlíku a zaměřit se rovněž na rozvoj jaderné energetiky jakožto překlenovacího (stálého) zdroje energie do doby, než bude vylepšen nebo objeven zdroj nový a efektivnější. Naše strana musí zrudnout a zezelenat. Jedině tak dokážeme překlenout současný stav do podoby, kdy budeme hlavní levicovou silou v naší společnosti. Pokud to nedokážeme, tak nás čeká neblahý osud.

Strana musí hledět do budoucnosti, abychom oslovili současné generace, které mají nové problémy. Změnit můžeme už zítřek! Komunistická strana musí působit na všechny generace a zároveň si musíme uvědomit, že dnes už tvoří velkou část dospělé populace lidé, kteří se narodili po roce 1990 a mají nové problémy kapitalistické společnosti, jímž musí čelit. Tuto mladou a střední generaci musíme nutně oslovit, protože její většina se v současné době, proti svým zájmům, nechává zlákat  ANO, Okamurovci či Piráty, kteří všichni předstírají antisystémovost. Kapitalismus má mnoho negativních dopadů na společnost, lidé to vědí a čekají na řešení. Ta jim musíme dát co nejdříve a co nejrychleji.

Společnost Post Bellum uveřejnila výzkum, ve kterém zjišťovala, zda občané znají osmičková výročí. Výsledky zarazily i samotné výzkumníky. V tomto článku se pokusím nastínit, proč lidé o osmičkových výročích toho tolik neví a z jakého důvodu se o minulost nezajímají.

Pokud nahlédneme do zveřejněného výzkumu, tak zjistíme, že téměř polovina mladých lidí neví, co se stalo v roce 1938, 1948 a 1968. Proč tomu je nejvíce u mladé generace? Zřejmě zde roli hraje výuka na základních školách, kde se mají učit dějiny 20. století. Problém nastává ve chvíli, když se učitelé nemohou shodnout, jak toto období učit. To je ale špatně. Historie se má vykládat tak, jak skutečně probíhala. Bez ideologického zabarvení. Jenže to dnešní kantoři často nedokáží a snaží se historii 20. století upozaďovat. Co je ale ještě horší, je fakt, že mnohé učebnice historie již děti na základních školách masírují v tom, že v letech 1948 – 1990 zde vlastně nic nebylo, nic neexistovalo, vše bylo špatně atd. S tím můžeme spojit i fakt, že v roce 1938 jsme byli okupováni nacistickým Německem a je upozaďována zrada západních velmocí. Kdo z mladých lidí dnes přesně ví, jak se tehdejší události skutečně odehrávaly? Moc jich není.

Určitou roli v tom, že o osmičkových výročích toho moc lidé neví, hraje i účelové vykládání minulosti Ústavem pro studium totalitních režimů. Tento ústav často vytváří takové publikace, které dobu po roce 1945 očerňují do značných kontroverzí. Například se dozvídáme, že zde neexistoval žádný vývoj a že období po roce 1948 bylo poznamenáno jen úpadkem. To ale není pravda. Každý systém má svůj vývoj. Když to ale celé srovnáme, tak v historických milnících chybí i rok 1998 – Opoziční smlouva, která dodnes utváří politické prostředí v naší republice. Poté chybí i rok 2008 a nástup finanční krize. Z jakého důvodu se na to nikdo neptá? Že by to nebyla podstatná výročí?

Na závěr si ale řekněme, proč se o období před rokem 1990 vytváří takové démonizace? Dnešní demokraticko - kapitalistický  systém si totiž vytváří „kult“ minulosti takový, aby mohl obhájit svoji vlastní existenci. Je to vytváření účelové, protože pokud bychom začali vykládat dějiny podle tehdejšího vývoje světa i společnosti, tak bychom najednou zjistili, že se nějak žilo, vše se někam vyvíjelo. Nebylo to černobílé. Mnoho věcí se postavilo a dnešní kapitalistický systém z těchto věcí stále žije. Jako příklad si můžeme uvést elektrárny, přehrady, výstavby sídlišť atd. Kolik se toho postavilo před a po roce 1990? Vždyť dnešní systém žije právě z toho, co se postavilo právě v onom „očerňovaném“ období.

S blížícím se výročím 21. srpna 1968 se v naší společnosti začínají vyskytovat antiruské nálady. Média provádí vřavu, která útočí proti současnému Rusku. Dozvídáme se, že nás před 50 lety vlastně okupovali Rusové a že jsou také hrozbou pro současné dění v Evropě. Je evidentní, že mnozí lidé, kteří tyto informace šíří, asi z dějepisu moc ve škole neprospívali. Možná na hodinách dějepisu chyběli nebo tyto věci vykládal někdo z vyučujících účelově překrouceně.

Zarážející na celé věci je, že se v našich podmínkách vyskytuje hysterie proti Rusku na vysoké úrovni. Současné Rusko totiž není Sovětský svaz. Dnes se tedy můžeme například od pravicových politiků dozvědět, že v roce 1968 na naše území přišli Rusové, že je dnešní Rusko hrozbou pro naši republiku a že s touto zemí nesmíme obchodovat a mnoho dalších perel. Nejsmutnější na celé věci je, že všechny západní země s Ruskem čile obchodují a my bychom to neměli dělat? Z jakého důvodu? Pokud bychom použili logiku pravicových stran (někdy i ČSSD), abychom s Ruskem raději nic neměli, tak jsme ve své podstatě protizápadní. Jedná se o zvrácenou logiku naší politické scény, kdy se hledá nepřítel tam, kde ve skutečnosti žádný není. Vraťme se ale k tvrzení, že před 50 lety na naše území přišli Rusové. Jak tomu vlastně bylo?

Předně je nutné zmínit, že na naše území přišla vojska Varšavské smlouvy a nikoliv vojska ruská nebo sovětská. Dokonce na naše území byla poslána vojska tehdejší NDR, ale ta se musela velice brzy stáhnout. Podobně to dopadlo na území tehdejšího Slezska. Zde byla vojska Polska a ta se musela také stáhnout, protože si mnozí lidé pamatovali, jak se Poláci chovali na začátku vzniku republiky v roce 1918 (spory o Těšínsko) a také v roce 1938, kdy se postavili na stranu Hitlera. Na území Slovenska zase přišla vojska maďarská. Maďaři tak vlastně vstupovali na své bývalé území, které bylo před tím 1000 let jejich. Slovensko totiž bylo součástí Rakousko – Uherska a jako stát v této monarchii neexistovalo. Je tedy nutné neustále opakovat, že v roce 1968 k nám vstoupila vojska paktu Varšavské smlouvy. Podobně jako jsou například vojska paktu NATO v Německu.

Je tedy s podivem, proč je v naší republice taková protiruská hysterie. Rusko přeci není Sovětský svaz. Je pouze jeho nástupnickou zemí, kde dnes vládne kapitalismus. Dokonce mnoho čelních představitelů tehdejšího Sovětského svazu nebyli Rusy. Například ti, na které dnes nadáváme jako na Rusy, vůbec této národnosti nebyli. Uveďme několik známých jmen: Stalin a Berija byli Gruzínci, Chruščov byl Ukrajinec, Džerdžinskij byl Polák a Brežněv byl vlastně Ukrajinec. Takže z jakého důvodu média a politická scéna vytvářejí polopravdy proti dnešnímu Rusku, když v minulosti ani Sovětskému svazu většinou nevládli Rusové? Dle mého názoru se hledá zástupný problém a vnější nepřítel na kterého bychom vše mohli hodit. Jako terč se nabízí Rusko, které je v dnešní době označováno ze mocnost, která by chtěla rozpoutat válku. Jenže zbraněmi řinčí stát na druhém konci světa – USA. V době polopravd a fake news se například dozvídáme, že Rusko může za to, že byl někdo otráven, že někdo vyhrál nebo prohrál volby, že k nám v roce 1968 vpadlo a posléze nás okupovalo, vlastně může i za to, že se na jeho území konalo fotbalové mistrovství světa. Že to nedává logiku? Ale dává. Označování Ruska jeho nepřítele číslo jedna je pouze dobře propracovanou hrou na to, jak zatáhnout svět do konfliktu. Na planetě se totiž pohybuje tolik likvidního kapitálu, že jeho nadbytek dokáží vyčerpat jen dvě věci: válka a krize. Existuje ale ještě možnost: likvidní kapitál vymazat, protože se jedná jen o virtuální čísla. Věřme, že si to vezmou ti, kdo ovlivňují dění v našem globálním světě, k srdci. Včetně našich politiků a nebudou si zahrávat s ohněm.

Konečně máme vládu, která získala důvěru. Někteří lidé si oddechli, že konečně přestanou šaškárny ze strany Demokratického bloku. Jiní se zase zhrozili, že existenci vlády s důvěrou umožnili komunističtí zákonodárci. Žádosti o důvěru však předcházela demonstrace proti existenci současné vlády, která se konala na Malostranském náměstí. Tedy v místech, kde se žádné demonstrace nesmějí pořádat. Dokonce se dav demonstrujících lidí přesunul do Sněmovní ulice před hlavní vchod do Poslanecké sněmovny, kde jsou rovněž demonstrace zákonem zakázány. Jak je ale možné, že se porušuje zákon? Proč přihlížející policie nekonala a neznemožnila demonstrantům v pochodu do Sněmovní ulice? Přeci se zákony mají dodržovat a pokud jsou porušovány, tak je vymáhat a trestat. Jenže v našich podmínkách se nic takového neděje a tak si demonstranti, kteří jsou často od politiků pravice ponoukáni k tomu, aby zákon porušovali, mohou dělat, co chtějí. Tohle by se v západních, ale pravděpodobně i jiných zemích, nemohlo odehrát. Celé to svědčí o selhání naší demokracie, která je jen parodií na demokracii.

Náš demokratický stát byl vytvořen na troskách selhávajícího socialismu sovětského typu a tehdejší politické elity si jej vytvořili k obrazu svému. Celé se to promítá do dnešní doby, kdy existuje takové množství zákonů, že je ani nikdo pořádně nezná. Navíc zde hraje roli systémové nevynucování zákonů a mnohé zákony platí jenom pro někoho. To společnost vnímá jako negativum a posléze nastává volání po vládě „silné“ ruky, která nastolí pořádek. Na celé věci má ale vinu selhávání politických elit, jmenovitě zákonodárců, kteří a) neznají vždy zákony, které sami přijímají – jako příklad si můžeme uvést epizodu z žádosti o důvěru vládě, kdy vláda musí být přítomna na jednání Poslanecké sněmovny. b) zákonodárci zákony, které vytvoří, často sami nerespektují. Jenže zákony se v demokracii vztahují i na ty, kdo je tvoří. Zákonodárci jsou občané, jako všichni ostatní, jen s tím rozdílem, že jsme si je my, občané, demokraticky zvolili v demokratických volbách jako své zástupce. Žádný jiný rozdíl neexistuje.

Dnešní právní džungle, ale i bažina zároveň, poskytuje tolik kliček, že si demonstrující lidé před Poslaneckou sněmovnou možná ani nebyli vědomi, že něco porušují. Policie rovněž selhala, protože měla zasáhnout a naplnit literu zákona. Jenže ta jen nečinně přihlížela. Pravděpodobně si na stejnou rovinu dala zákon o shromažďování a právo na něj a zákon, který říká, kde se nesmí demonstrace konat z důvodu bezpečnosti. Převážil asi první pohled, kdy policie nechtěla být v našich podmínkách obviněna z toho, že zasahuje proti demonstrantům jako v roce 1989. Nepatřím k obdivovatelům USA, ale tam by se tohle odehrát nemohlo. Byl by to krátký proces s takovými narušiteli. Jenže v našich podmínkách, kdy si hrajeme na demokracii, to možné je. Demokracie je v našich podmínkách (ale stále více i v celé Evropské unii) jen parodií, kdy si každý dělá, co se mu zamane. Čím dál více minorita terorizuje většinu a média rozhodují o tom, kdo bude nebo nebude v politice. Co je to za demokracii, kde jsou zpochybňovány výsledky demokratických voleb? Demokracie je přeci vláda většiny. Podle mého názoru to celé svědčí o hluboké krizi a úpadku demokratických hodnot.

Všechna tato negativa, která dnes někteří vnímají jako pozitiva, se ale vrátí v dlouhém období. Indukují totiž další neúctu občanů k zákonům a nevíru v demokratický režim jako takový. Pak budou plakat i ti, co dnes „skákají“, skandují a nestačí se divit.