Leden před 30 lety. Mrazivé počasí, že by psa nevyhnal. Společnost je v kvasu. Nakupilo se tolik neřešených problémů a to nemluvím o mezinárodních vztazích. V polovině měsíce začnou demonstrace u příležitosti výročí sebeupálení studenta Jana Palacha v roce 1969. Jedni si chtějí připomenout tuto lidskou pochodeň, která vzplála jako protest proti intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Druzí to ale vnímají jako pokus odstranit reálný socialismus sovětského typu a do centra Prahy jsou povolány bezpečnostní složky, aby zajistily pořádek a klid. Ať už se Jan Palach upálil na protest nebo z mladické nerozvážnosti, tak jeho oběť byla využita pro věci příští. Celý týden se v Praze protestuje s voláním svobodu, svobodu. Demonstrace ale nejsou povoleny a tak zasahují pořádkové jednotky. Na tom není nic neobvyklého. Stejný postup totiž volí i západní země, když se konají nepovolené demonstrace. Stačí si připomenout Velkou Británii a demonstrace odborů, Francii nebo tehdejší Západní Německo, kde lidé protestují proti očesávání sociálních práv. V tehdejším socialistickém Československu je ale situace obrácená. Všichni volají po svobodě a demokracii, ale v zákrytu se připravuje likvidování sociálních práv, jakož i státního majetku. Když se podíváme na televizní záběry z oné doby, tak zjistíme, že ve své podstatě do sebe lidé strkali a nechtěli se hýbat, když jim to pořádkové síly nařídily. Nechci a nebudu se zastávat tehdejšího systému, který měl plno chyb a vážných deformací, ale je potřeba se na celou věc dívat objektivně.
Neschopnost tehdejšího vedení KSČ reálně posoudit situaci posléze vede k tomu, že společnost se od strany odklonila. Přestala jí důvěřovat, na což poukazovaly tehdejší sociologické výzkumy, které byly tajné. Nikdo si tenkrát nechtěl připustit, že nastává problém. Lidé si žádali změny, které šly příliš pomalu. I právě proto demonstrovali. Jen je zarážející, že se k demonstracím dochází hlavně v Praze. Lze tedy usuzovat na nespokojenost Pražanů. Je to ale s podivem, protože statistické údaje říkají, že počet členů KSČ v Praze byl k 1.1.1989 necelých 157 tisíc. Celkem na začátku roku 1989 měl tehdejší KSČ celkem 1 721 085 členů, což je obrovské číslo. Jednalo se o velký kolos, který ale posléze stál na hliněných nohou a nebyl schopen pružné reakce, což se posléze ukazovalo v celém průběhu posledního roku existence reálného socialismu. Z celkového počtu členů KSČ v Praze určitě několik tisíc chodilo na tehdejší demonstrace. Ať už z důvodu, že se chtěli zviditelnit a ventilovat svůj hněv, který nedokázali říci na schůzích nebo právě z důvodu snahy něco změnit. Právě v tuto chvíli se na scéně začínají objevovat kariérní komunisté, kteří do šuplíku začínají připravovat věci příští, které naši zemi uvrhnou do náruče kapitalismu.
Tisíce lidí, kteří se začnou v lednu roku 1989 srocovat na Václavském náměstí v Praze, poslouží jako užitečný komparz v cizím zájmu. Zcela jistě si to téměř nikdo neuvědomoval, ale někteří věděli. Moc se začala povalovat na ulici a stačilo ji zvednout. To, že ji posléze zvedne disent, který čítal jak intelektuály, tak pochybné existence, způsobí nárůst moci jednotlivců. Pražská strkanice z ledna se natolik nepovede, že ke konci roku dojde k další, mnohem větší. Leden zasel sémě listopadu. Změna by určitě přišla, ale označování všeho za špatné vedlo jen k tomu, že se k moci poté dostanou prospěcháři, tuneláři a další, kteří se budou snažit zemi rozkrást. Nakonec se jim to bohužel podaří a dokonce si k tomu vytvoří i zákony. V lednu roku 1989 to ale nikdo z komparzistů, kteří se pohybovali po Václavském náměstí, netušil. Cizí zájem převážil a započala nové éra budování našeho státu na rozkládající se morálce a nakonec i samotném Československu.
 

Čas Vánoc. Období, na které čekají zejména ti nejmenší. I já se na Vánoce vždy těšil a čekal, co se najde pod stromečkem. S postupem času se ale tento rituál začíná vytrácet. Ti nejmenší jsou pořád u vytržení, co jim to jen ten Ježíšek, Santa nebo Děda Mráz vlastně přinese. Vánoce jsou tedy určitým typem rituálu, kdy si dáváme dárky. Před mnoha lety to byla událost, která je v dnešní době silně zkomercionalizovaná. Na svátky klidu a míru jsme připravováni již od konce léta a již nyní se na vás pomocí reklamy chrlí nabídky na léto. Co kdyby se něco propáslo?
Společnost, kde je vše na prodej si můžeme dokonce koupit i samotného Ježíška či Santu, stejně i samotné Vánoce. Objednáte si všechny dárky dokonce ještě v samotný den, který je nazývaný štědrým dnem. Štědrý den je tedy zejména pro obchodníky, kteří vám jasně říkají, že dárků je plno a potřebují se jich zbavit. Račte do chrámů konzumu, kde naleznete všechno. Před mnoha lety se lidé radovali z maličkostí, dnes spíš kupují nesmyslnosti, které dříve nebo později vyhodí. Tradiční vánoční svátky jsou tedy svátky konzumu, ale ne pro všechny. Řadě lidem zůstaly tradiční vánoční svátky jako svátky klidu a posezení v rodinném kruhu. Jenže i to postupně upadá v zapomnění minulosti.
Člověk je člověku vlkem, závist je na denním pořádku a o Vánocích tento jev často eskaluje. I když bychom si v tyto sváteční dny měli být na blízku, tak si často něco vyčítáme. Nové pojetí Vánoc se přetransformovalo do sféry zážitků z nakupování. Když se poté vyskytnou snahy konzum omezit například otevírací dobou, tak hned všichni křičí, že nestihnou nakoupit vánoční dárky a to i přes to, že jsou na ně připravováni od léta.
Co přinese budoucnost? Podle mého názoru naprosté zprivatizování Vánoc. Budeme na ně připravováni po celý rok, kdy budeme upozorňování, že Vánoce jsou za tolik a tolik dní, abychom využili té či oné báječné akce. V celém procesu bude značnou úlohu hrát reklama, která bude cílit na ty nejmenší. Stačí se podívat, co je již dnes dětem v reklamách nabízeno, když se dívají na pohádky. Nabízejí se jim různé hračky, sladkosti atd. Když to dítě vidí, tak posléze tyto věci po rodičích vyžaduje. Odolá rodič? Často ne a je nucen dítěti věc koupit, i když ví, že ji nepotřebuje. Vánoce posléze ztrácejí klasický nádech překvapení, protože jsou vlastně po celý rok. Když jsem byl malý já, tak jsem vždy s napětím očekával, co bude pod stromečkem. Dnes už se tato věc ani nemusí, protože pomocí reklamy a podprahového vnímání, útočení na mentalitu dětí si byznysmeni a obchodníci mnou ruce – po celý rok. Nastává postupně úpadek tradic a nám všem, kdo zažili trochu jiné Vánoce zůstávají krásné vzpomínky na to, jak jsme se těšili, co nám to Ježíšek vlastně „naježil“.
Nejistá budoucnost, snaha vše zprivatizovat nás postupně všechny vede k tomu, že si ani nedokážeme pořádně odpočinout. Ale k tomu mají svátky primárně sloužit. Věřím, že v roce 2019 budeme postupně získávat občany pro společnost, kterou potřebujeme k tomu, aby Vánoce zůstaly oproštěny od hříchů konzumu. Jinak budou Vánoce stále na prodej...

Obchodní válka mezi USA a Čínou, kterou vyhlásil Donald Trump, se přenesla na evropské bojiště. Dokonce jsme se testovacím polem stali my všichni. Jedná se o problém čínských společnosti Huawei a ZTE. Právě Huawei má dle některých „expertů“ záměrně do svých mobilních zařízení instalovat software, které by ohrožovalo kybernetickou bezpečnost uživatele. Záměrně jsem napsal, že tohle tvrdí experti v uvozovkách, protože dneska je expert snad každý na vše a pokud se jedná o společnosti z Číny nebo Ruska, tak dvojnásob. V tuto chvíli se však jedná o něco úplně jiného. Je zde snaha oslabit čínské firmy na trhu, aby je mohly nahradit firmy americké. Jedná se o logiku Trumpismu. Tento nový směr politiky se neštítí ničeho. Dokonce ani toho, že po vzoru očerňování židovských firem v Německu 30. let minulého století – tam se také nejprve očerňovaly firmy vlastněné židy, aby byly zlikvidovány a nahrazeny firmami německými. Že je to silné vyjádření? Kdepak. Nevztahujme jej na rasovou příslušnost, ale vysloveně na obchodní boj. Když budu někoho chtít na globálním trhu zlikvidovat, tak nejprve začnu očerněním hlavy společnosti. Pokud tohle nepomůže, tak posléze přijdu s tvrzením, že se v tom nebo onom zařízení nachází „špehovací“ software. To způsobí paniku na trhu, který je posléze uvolněn jiným společnostem, které vyrábějí podobná zařízení. Donald Trump se tedy snaží zachránit americký průmysl očerňováním průmyslu čínského.
Naše republika se do celého procesu nechala zatáhnout a po vzoru, že budeme papežtější, než papež, zakáže předseda vlády Andrej Babiš na Úřadu vlády všechna elektronická zařízení značky Huawei. Jak komické. Všechna zařízení tedy vyhodíme do koše a nahradíme je nejlépe elektronikou z USA, která bude obsahovat (pokud jej čínská elektronika vůbec obsahuje) sledovacím software. Změní se jen to, že informace nebude získávat případně velký bratr v Číně, ale v USA. To ale není nic proti tomu, že veškeré informace o nás stejně vědí internetové společnosti, kterým je dobrovolně dáváme v rámci svého spotřebitelského chování na internetu. Takže je zde mnoho povyku pro nic a jen abychom se zavděčili Donaldu Trampovi, tak raději vyhodíme vše, o čem řekne, že je špatné, protože to ohrožuje jeho bezpečnost. Nad tím bychom se měli vážně zamyslet.
Na úplný konec vystoupí ředitel Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost Dušan Navrátil s tvrzením, že pro běžného uživatele používání mobilních zařízení Huawei a ZTE představuje minimální riziko. V tom, aby se tedy čert vyznal. Nejprve tedy vypukne panika, že nás všechny sleduje Čína, abychom poté zjistili, že v přístrojích žádný sledovací „brouk“ není. Nicméně špionážní aféra je na světě ve spojení osy USA – ČR – Čína. Dle mediálního prostoru nás sleduje Čína, protože to řekl americký prezident, který očernil šéfku společnosti Huawei. Vedení našeho státu tomu začalo věřit a zavelelo vyhodit všechno od této společnosti. Předsilvestrovská show může začít. Čeho se asi dočkáme na závěr roku? Že bychom po novém roce začali vyhazovat elektroniku z Indie, EU, protože i ta bude asi plná špionážních „brouků“.

Blíží se nám výročí devítkových událostí. Budeme si připomínat roky 1929, 1939, 1949, 1969 a 1989. Některé budou ve společnosti rezonovat více, jiné méně. Troufnu si tvrdit, že nejvíce bude rezonovat výročí 30 let od převratu v roce 1989. Nyní je nutné nejen bilancovat, ale zejména přijít s novou teorií, která by odhalila příčinu změny před 30 lety.
Samotná podstata systému před rokem 1989 byla vesměs chybná směrem k určování striktních pravidel směrem ke společnosti. Tehdejší systém byl totiž postaven výhradně na státním vlastnictví, respektive společenském vlastnictví výrobních prostředků. To se mu posléze stalo osudným. Tehdejší systém neporazily události 17. listopadu, ale generální stávka, která byla vyhlášena na 27.11.1989. Žádnou takovou stávku Československo nepamatovalo od roku 1948. Vzhledem k tomu, že existoval výhradně státní sektor, tak stávku bylo jednodušší uskutečnit a hlavně její vyhlášení znamenalo výrazný zásah do hospodářství. Taková stávka způsobila velké ztráty hospodářství i ekonomice. Zde je vidět, že slabinou téměř absolutního státního vlastnictví je možnost rychle zorganizovat stávku. Naproti tomu, když stát nevlastní žádné podniky a vše je privatizováno, tak stávku je zase obtížné organizovat, protože by ohrozila jak samotné zaměstnance, stejně i podnikatelův obrat. Z tohoto důvodu se dnes ani nemůžeme setkat s generální stávkou, protože jsou různí vlastníci výrobních prostředků. Jedinou možností by bylo, kdyby se společnost nacházela v takovém stádiu nespokojenosti, že by i soukromí vlastníci výrobních prostředků skončili na straně těch, co by stávku organizovali – například jako ve Francii roku 1968. Jenže dnes je situace složitější právě díky privatizované společnosti, která je roztříštěna na menší jednotky.
Dle mého názoru je nejlepším řešením smíšený model vlastnictví výrobních prostředků. Strategické podniky, které mají zabezpečovat veřejnou službu, musí vlastnit stát. Nesmí takové podniky nechat zprivatizovat, protože by přišel o možnost regulací a hlavně by vzdal garancí veřejné služby, která primárně není určena k tvorbě zisku. Ta má být dostupná všem stejně, byť za určitou úplatu, která má pokrýt náklady na udržování infrastruktury. Z našeho prostředí si můžeme uvést společnost ČEZ, Poštu, České dráhy atd. Zásadní chybou například bylo, když se zprivatizovaly například těžební společnosti a přírodní bohatství našeho státu se tak přesunulo do cizích rukou.
Dnes je situace naprosto odlišná od doby před 30 lety, kdy tehdejší opozice (disent) využila možnosti zorganizovat generální stávku. Lidé, kteří se té době srocovali na náměstích, byli zneužiti jako kompars v cizí prospěch, který nás zahnal do kouta. Zvolená varianta transformace znamenala téměř všeobecnou privatizaci. Ze státního majetku tak zbylo jen torzo a stali jsme se lokajem zahraničního kapitálu. Minulost nevrátíme, ale můžeme se z ní poučit a změnit budoucnost.

V dnešní době je ve stavebnictví trend postavit dům co nejrychleji a pokud možno s co nejnižšími náklady. Poté vše ale co nejdráže prodat. Jelikož se staví rychle, tak novostavby často trápí mnoho dětských nemocí. Někdy jde o lehké vady, ale většinou se jedná o poměrně závažné věci. Není tak výjimkou plíseň v bytech, špatná izolace nebo už jen to, že se sousedy slyšíte, případně vás obtěžuje hluk z provozu jejich koupelny.
Všechno samozřejmě můžete reklamovat a záleží na tom, jak je solidní developer a posléze stavební společnost, která realizovala danou stavbu. Mnohdy se stane, že reklamace neuznávají, zamítají je od stolu, aniž by se na dané místo přijeli podívat osobně. Navíc s vámi horečně korespondují, když chtějí o závadě zjistit více. Mám osobní zkušenost s problémem v novostavbě, kdy je extrémně slyšet hluk z provozu koupelny od sousedů. Proto jsem se rozhodl danou věc reklamovat.
Vyvolal jsem tedy měření neprůzvučnosti stěn a měření hluku z provozu. Na všechno jsou příslušné normy, které musí být dodrženy při výstavbě. Pokud však dodrženy nejsou, tak nastává problém v podobě průsaku hlasů nebo hluku od sousedů k vám do bytu. Nelze to tedy zjistit jinak, než příslušným měřením, které sice není levné, ale určitě stojí za to jej realizovat v případě, pokud máte opravdu podezření, že je něco v nepořádku.
Samotné měření by měl v případě reklamace vyvolat developer a pokud by bylo v pořádku, tak vše platíte vy. Pokud to v pořádku není, tak to platí developer, případně stavební společnost. Často se ale takovému měření všichni brání, protože je jasné, že asi něco není v pořádku. Nastupuje zdržovací taktika, kdy vás neustále upozorňují na vysoké ceny za měření a oddalují celou realizaci. Nesmíte se nechat odbýt, a pokud se do několika měsíců nic nezrealizuje, tak musíte nastoupit vy a měření si objednat na své náklady.
Cena za takové měření se pohybuje kolem 12 tisíc. Samozřejmě záleží, co vše chcete měřit. Výše uvedená částka je za měření jedné stěny a dvou měření (neprůzvučnost a hluk). Čím více měření máte, tím je měření levnější, ale záleží na akreditované měřící společnosti. Když měření proběhne, tak jste posléze seznámeni s výsledkem a jste požádáni, ze kterých výsledků měření chcete vypracovat akreditovaný protokol. Ten se opět platí, protože jej můžete využít při reklamaci, případně u soudu.
Když se zjistí pochybení, nedodržení norem atd., tak musí developer i stavení společnost navrhnout odstranění vady. Podotýkám, že se jedná o skrytou vadu, kterou normálně neodhalíte, ale zjistí se až při plném užívání bytu a tu můžete reklamovat do 5 let od nabytí vlastnických práv. Reklamační lhůta navíc běží až od chvíle, kdy jste byli zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci. Takže lhůta neběží dnem kolaudace stavby.
Pokud nicméně budou výsledky měření sabotovat, odstranění závady oddalovat, tak už zbývá jen soudní spor a musíte do toho jít, protože jste za nemovitost zaplatili nemalé peníze. Poté můžete požadovat i slevu z ceny bytu, protože není plnohodnotný. Nejsmutnější na celé věci ale je, že dnes je trend takový, že něco rychle postavit, vzít si peníze a poté se k ničemu nehlásit. Případně reklamace natahovat, aby uplynula reklamační lhůta. Je ale důležité vědět, že reklamační doba je pozastavena od chvíle, kdy jste daný problém reklamovali a po odstranění vady dále pokračuje.