Záblesky minulosti
Letošní rok nám přinese několik kulatých výročí. Tato výročí jsou lemována jak dobou minulou, stejně dobou nedávnou. Když se zaměříme do minulosti, zjistíme, že nejvíce se ozve rok 1969 a sebeupálení studenta Jana Palacha. To bude rezonovat ve vztahu k roku 1968 a následnému pobytu vojsk Varšavské smlouvy na území tehdejšího Československa. Se stejnou intenzitou budou předkládány i události, které se odehrály v lednu 1989, kdy se opět ozvalo výročí Jana Palacha v podobě Palachova týdnů a demonstracemi v Praze. Právě události před 30 lety přemění směřování naší země. Odkloníme se od různých podob socialismu směrem ke kapitalismu. Disent, který postupně přebíral moc, nakonec selhal, protože se do jeho řad infiltrovalo mnoho bývalých členů KSČ, stejně i mnoho lidí, kteří si uvědomili změnu doby a možnost získat vliv nebo majetek. Jak se disent postupně měnil a rozpadal, tak došlo k umlčení levicového disentu. Na povrch se dostali jen ti, kdo chtěli naprosté odlišení od doby reálného socialismu. Společnosti bylo předloženo, že minulost byla ve všech směrech špatná a ta tuto představu akceptovala. Tehdejší euforie byla neúprosná a mnohdy negativní. Tento způsob myšlení se přesunul do dnešní doby, kdy jsme neustále konfrontováni s tím, že za vše vlastně mohou komunisté. Jenže jak by za něco mohli, když po roce 1990 zde vládli lidé v uvozovkách s disentu. Byť se často jednalo o bývalé členy KSČ. Pokud použijeme tuto logiku výkladu, tak skutečně za něco mohou bývalí komunisté, ale ti kariérní a prahnoucí po moci a majetku. Jako příklad nám může posloužit Vladimír Dlouhý, který v rozhovoru pro Českou televizi dne 16. 11. 2012 směrem ke svému členství v KSČ prohlásil: „byl jsem mladý a blbý“. Toto vždy říkají ti nejrovnější mezi rovnými, napravení a hlavně se jedná o typické zdůvodnění kariérního člena KSČ.
Záblesk z minulosti v podobě událostí kolem úmrtí studenta Jana Palacha nám podává indicie k přemýšlení, zda doba minulá byla opravdu taková, jak je nám předkládáno prizmatem doby současné. Každá doba si k obhájení své vlastní existence vytváří mýty, případně minulost vykládá takovým způsobem, aby současnost nebyla ohrožena. Stalo se to po roce 1918, stejně po roce 1948, 1968, ale zejména 1989. Vždy jsme si jako národ zadali s přejmenováváním měst, ulic, zastávek atd. A to jen proto, abychom se odlišili od doby předcházející. Možná je nám to přisouzeno, že se nám vždy chce odlišovat od vlastní minulosti. Jenže kormidlo dějin vždy v rukou třímají politické elity a ty určují jak vztah k minulosti, stejně i vztah k současnosti a možným alternativám budoucnosti.
