Čím dál více se skloňuje otázka zavedení trestu smrti jako strašáka pro ty, co páchají násilné trestné činy. Vím, že pokud by levice toto téma otevřela, tak by automaticky přišly vzpomínky na politické procesy z doby minulé, ale podívejme se v tomto případě na první republiku, kdy tento instrument byl zaveden. Chápu, že levice chce být humanistická a v tomto případě také věří v možnost, že člověk, který zavraždil, je možný nápravy. Jenže společnost to vnímá obráceně a vždy si říká, proč bychom měli ve vězení živit člověka, který zavraždil jiného člověka. V tomto případě je lidský život převeden na peněžní hodnotu a vstupuje do hry morální stránka věci. Zde je nutné si položit otázku: ten kdo vraždil k tomu měl nějaké pohnutky a má svá práva, ale mrtvému bylo odepřeno právo nejvyšší, nejcennější: život. Nebo tomu tak není? V nové společnosti by trest smrti samozřejmě všechno nevyřešil a muselo by se zabránit jeho zneužívání nebo nadužívání. Nicméně otevření diskuze k tomuto tématu by stálo za zvážení a to už jen proto, že se čím dál více podobáme individualistické společnosti amerického typu s tím rozdílem, že v USA mají některé státy trest smrti zaveden.
Pokud se podíváme na období první republiky, tak zjistíme, že prezident Masaryk byl odpůrcem trestu smrti. Dokonce jasně dával najevo, že nesouhlasí také se sebevraždou. Byl autorem zajímavé knihy Sebevražda. Snad i proto za jeho úřadování bylo skutečně popraveno minimum lidí. Instrument byl zaveden pro ty, co opravdu způsobili společnosti újmu ve smyslu, že páchali různé vraždy. Tresty smrti jako takové nejsou ale v současné Evropě zavedeny. Kromě Běloruska, kde je uplatňován pro určité trestné činy. Ve světě je to ale o něco běžnější a nejvíce jsou v tomto ohledu skloňovány USA. Zajímavostí je, že trest smrti má zavedeno i Japonsko, kde nedávno popravili další ze sekty Óm šinrikjó, která útočila v roce 1995 plynem v Tokijském metru. Právě proto by dle mého názoru měl být trest smrti zaveden, aby spravedlnost postihla ty, kteří zabíjejí, rozsévají zkázu a smrt. Poté by se například nemohlo stát, že norský atentátník Anders Breivik dostane v uvozovkách jen 21 let, protože víc mu dát prostě nešlo. Chápu, že se jedná o velice citlivou otázku směrem k veřejnosti a je nutné takto k ní přistupovat. Sociologické výzkumy nicméně naznačují, že je mírná převaha názoru pro zavedení trestu smrti. Centrum pro výzkum veřejného mínění zjišťuje postoj občanů k trestu smrti a rozhodně proti bylo v květnu 2018 13% dotázaných. Z toho plyne, že by bylo dobré o tom všem začít uvažovat, protože když dnes nehrozí trest nejvyšší, tak nastává problém a společnost je silně rozladěna různými ataky. Jako například u poslední vraždy obsluhy benzínové pumpy na Mělnicku. Vzhledem k tomu, že pachatelům hrozí sice výjimečný trest, tedy klidně doživotí, tak se obloukem vracíme na začátek tohoto článku. Společnost to bude vnímat negativně, protože někoho zabili, měli k tomu pohnutky a budou žít dál, ale zemřelá už nikoliv. Navíc si společnost promítne velké výdaje na jejich převýchovu, stravování a další věci ve vězení. Forma těžkého žaláře, kde by museli odsouzení tvrdě pracovat, jako za první republiky, totiž neexistuje. Bohužel.
Vím, že se jedná o velice nepříjemné téma a silně rezonují ozvěny minulosti. Tady není otázkou, že by se měl trest smrti vykonávat, ale mít jej zakomponován v právním řádu. Stejně v USA čekají odsouzení na výkon trestu mnoho let, stejně tak v Japonsku. Navíc někdy k výkonu trestu ani nedojde.

Mediálním prostorem proběhla zpráva, že průměrná mzda se opět zvýšila. Tentokrát na 31 516, - Kč. Jedná se sice o velice pěkné číslo, ale pro mnohé lidi pochází z říše snů a vybájené reality. Problém této cifry spočívá v tom, že vlastně není reprezentativní. Jak je to možné? Jednoduše. Číslo vzniklo sečtením všech lidí, kteří jsou výdělečně činní v produktivním věku. Z toho plyne, že se do průměru započítávají bankéři, prodavačky, IT specialisté, pokladní, doručovatelé, manažeři, pečovatelky, lékaři atd. Jak můžete vidět, tak se jedná o profese, které jsou na jedné straně placeny astronomickými částkami a na straně druhé jsou zde profese, které jsou na opačném chvostu. Kdybychom však nejlépe a nejhůře placené profese z průměru odečetli, tak nám vznikne jiné číslo, které více odpovídá realitě. Jedná se o číslo kolem 20 tisíc hrubého, plus mínus. Z tohoto důvodu je jasné, že předkládaná výše průměrné mzdy není reprezentativní, protože ji nepobírá automaticky každý pracující. Průměr je silně pokřiven lidmi, kteří pobírají nejvyšší částky a také těmi, kteří pobírají částky nejnižší. Pokud ale vezmeme „zlatý“ střed, tak nám vychází číslo úplně jiné, které více odpovídá stavu (nejen) naší společnosti. Tolik k průměru.
Někdo může namítnout, že v dnešní době můžeme mít takové zaměstnání, které se nám zlíbí a že si za vše neseme odpovědnost sami. Z této logiky jsme vlastně sami zodpovědní za to, že pracujeme v zaměstnání, které je nespravedlivě odměňováno (stranou jde fakt, že mnohdy nám nic jiného nezbylo a byli jsme nuceni vzít i hůře placené zaměstnání, abychom buď nepřišli o dávky nebo měli jak uživit rodinu). Šanci získat dobré zaměstnání máme přeci všichni stejnou. To ale není pravda. Rovnost šancí neexistuje, protože často nemáte možnost, ale ani šanci, se o nějaký zajímavý post ucházet. Na takové pozice se mnohdy ani nevypisují výběrová řízení (nebo jsou na ně kladeny nesmyslné požadavky, které nejste s to splnit). Z toho plyne, že taková pozice je buď ihned obsazena, nebo se k ní prostě ani nedostanete, protože nemáte známé na správných místech. Tyto posty si automaticky chrání bohatší lidé, jejich rodiny a známí. Rovnost šancí tedy není rovnoměrně rozdělena, alespoň pokud jde o lépe placená zaměstnání. Tím pádem vzniká nerovnost, která se projevuje právě například u výše průměrné mzdy.
S rovností šancí souvisí i možnost svobody volby. Každý člověk se může rozhodnout, co dnes bude dělat, nedělat, jak bude se svým životem nakládat. Jenže to je pouhé zdání, které nám předkládá tržní společnost. Se svou volbou totiž můžeme jako jedinci nakládat často jen do výše svého příjmu. Poté jsou vám některé možnosti volby, ale i šancí, zapovězeny z důvodu nedostatku peněz. Možnost volby je silně ovlivněna štěstím. I to člověk samozřejmě musí mít, ale nesmí na něj spoléhat. Dnes tedy máme svobodu volby, která je silně deformována kapitálem, který rozhoduje o tom, jaká volba je vám v životě předurčena.

Ve Francii to vře. Desítky tisíc lidí protestují se po celé zemi. Dokonce dochází k násilným střetům policie s demonstranty v centrální metropoli – Paříži. Demonstrace jsou primárně namířeny proti prezidentovi Emmanuelu Macronovi. Jeden z demonstrujících pronesl velice zajímavou větu: „Je to víc než oprávněné. Přijde nám, že po letech práce jsme najednou vydíráni, zatímco členové vlády si žijí jako králové. Je to nesnesitelné, pokud jste běžný zaměstnanec“, řekl Michael Drouot, dělník z města Vendome. Nejde tedy jen o demonstraci proti velkému zdražování pohonných hmot. Zjevně nadnárodní kapitál a korporace prorůstají do francouzské vrcholové politiky, takže jsou protesty ve Francii na denním pořádku. Je to tam ve své podstatě dlouhodobě běžné.
Pokud by se ale něco podobného odehrálo v jiné členské zemi EU, tak by to zavánělo státním převratem. Navíc si můžeme jasně říci, že když se něco podobného odehraje v jiných zemích na světě: Rusko, Sýrie, Egypt, tak západní demokracie ihned sahají po zbraních a vyráží do boje zachraňovat demokracii. Nebo se minimálně snaží vytvářet alternativní zprávy (fake news). Násilné zásahy policie proti demonstrantům ale v západních zemích nevedou k převratu a svržení kapitalismu.
Pokud se podíváme do minulosti, zjistíme, že v našich podmínkách došlo v listopadu roku 1989 k incidentu, který byl výrazným podnětem k celému převratu. Jedná se o simulování „mrtvého“ studenta Martina Šmída. Nakonec stačilo, aby média několik hodin předstírala, že nějaký simulantský student Šmíd zemřel a hned se konal převrat na všech stupních společnosti. Zde vidíme první případ falešné zprávy a její vztah k následnému vývoji. I když později došlo k vyvrácení zprávy o mrtvém studentovi, bylo již pozdě. Tolik k počátkům fake news na našem území.
Dnes už ani nemusíme vytvářet žádné fámy o mrtvém studentovi, abychom se snažili vyvolat státní převrat. Bohatě stačí, když nějací „novináři“ vyrazí někam do ciziny, kde nelegálně natočí syna předsedy vlády, informace zveřejní, účelově slepí dohromady a je z toho taková bublina, která zaujme některé mladé lidi a „pražskou kavárnu“ v metropoli. Podobně jako zpráva o mrtvém studentovi v roce 1989.
Vymyšlené zprávy, polopravdy, částečné pravdy dnes napomáhají různým zájmovým skupinám, jak zmanipulovat veřejnost. Vždy je ovšem otázkou, který kapitál za danou informací stojí. Respektive, kdo je vlastníkem daného média. Kdysi byl výhradním vlastníkem médií stát. A jak se zdá, v roce 1989 médiím věřil téměř každý, neboť když se do médií dostal „mrtvý“ student, prostoupilo to celou společností.
Dnes je problém médiím vůbec věřit, protože jsou různí nejasní vlastníci. Máme sice veřejnoprávní televizi a rozhlas, který by měl být objektivní, ale bohužel mnohdy zastává názor úzké ekonomicko-politické skupiny a rovněž vytváří alternativní zprávy. Dnešní média tím pádem napomáhají vytvářet různé typy převratů, které jsou ale mnohdy naruby. Tedy nejsou pro většinu společnosti, ale vyhovují úzkým skupinám. Veřejnost je v nich často u nás pouze použita jako rukojmí k prosazení zájmů někoho jiného.

Připomněli jsme si výročí 17. listopadu. Nejvíce rezonoval rok 1989. Dalo se očekávat, že kauza Andreje Babiše bude využita ke svolání protestů. Jedná se o ohraný scénář, který je v zákrytu připravován z různých směrů. Vždy vše sklouzne v protest proti předsedovi vlády, jehož hnutí vyhrálo v demokratických volbách a proti prezidentu republiky, který byl zvolen rovněž v demokratických volbách. Ten navíc v té nejvyšší formě demokracie, kterou nazýváme přímou. Chápu, že mnozí mohou mít s těmito osobami problém. Ale právě proto se znovu opakují po určitém cyklu volby, kdy dané osoby nemusí být zvoleny (voliči jim mohou vystavit pověstnou stopku). Jedná se o demokratický proces, který není nijak ohrožen. Nicméně tento proces demokracie je ohrožen ze strany protestujících, kteří by nejraději svrhli každého, kdo se jim nelíbí. Nechtějí se smířit s demokratickou volbou většiny. Protestovat samozřejmě mohou, že se jim nelíbí to nebo ono, ale nesmí dojít k destabilizaci společnosti.
Když se podíváme zpět do doby před 29 lety, tak zjistíme, že v té době ležela moc na ulici a stačilo ji zvednout. Lidé chtěli demokratická práva (řekněme pluralitu politických stran) a dnes vše zase odmítají. Jaký to zajímavý paradox dnešní doby ve vztahu k minulosti. Navíc neúcta k představitelům politiky dosahuje nového maxima, která je ztělesněna vyhozením květin představitelů státu do odpadkového koše. To svědčí o nejhlubším morálním rozkladu ve společnosti. Když se navíc podíváme, která individua tohle provedla, tak se nemůžeme ničemu divit. Pro ně je totiž slovo demokracie vykládáno jako budit vášně a emoce ve společnosti. V této souvislosti uvádím jeden příklad: vyhození květin do odpadkových košů od pamětní desky na Národní třídě vede k popírání roku 1989. Takže si zřejmě nikdo z nich neuvědomil morální dopad. Navíc je to stejný princip, jako kdybych vyhodil květiny z hrobu člověka, kterého jsem neměl rád, abych mu vlastně ublížil a osobě, která květiny přinesla také. Nastupuje zde určitý typ kontaktní magie, kdy zničením květin chci ublížit osobě, která je na dané místo položila (v tomto případě předseda vlády, prezident atd.) Je to obdobné jako při pálení vlajky. Ta se pálí na protest a zejména, že chci ublížit danému státu. V obou dvou případech to vede k neúctě a rozdmýchávání napětí mezi lidmi.
Mám obavu, co se bude odehrávat příští rok, kdy si připomeneme 30 let od roku 1989. Opět se na Václavské náměstí svolají demonstrace proti demokraticky zvoleným lidem? Předpokládám, že ano. Navíc v pozadí budou nenápadně připraveni různí podporovatelé, kterým vyhovuje vyvolávat chaos, špatnou náladu, emoce, vulgarity a útoky nejen proti politikům. Ptáte se, kdo jsou „ti“ podporovatelé těchto věcí? Stačí se podívat, kdo sponzoruje a podporuje různé „Festivaly nebo koncerty svobody“. Zde je jejich výčet, který je k dispozici volně na internetu: US Embassy in Prague, Nadace blíž k sobě, The Sekyra Foundation, Institute for Democracy 21, Libor Malý, Nadace charty 77, TOI TOI Rodinný pivovar BERNARD, WIA spol. s.r.o. a další soukromí dárci a přispěvatelé. Takže vše jsou vlastně donátoři, kteří vykládají demokracii dle svého a chtějí ji upravit ve svém duchu. Zde je právě ono samotné ohrožení demokracie. Stačí se totiž podívat, že veškeré akce proti zvoleným představitelům podporuje Americká ambasáda v Praze (US Embassy in Prague) a vše vám musí být naprosto jasné.

Záhadně zmizelý a opětovně nalezený syn předsedy vlády Andreje Babiše hýbe českou politickou scénou. Opozice požaduje hlavu předsedy vlády kvůli novým informacím v kauze Čapí hnízdo. V této kauze totiž figuruje i jeho syn, který měl dle svých slov být unesen na Krym. Andrej Babiš se proti těmto věcem ostře ohradil s tím, že jeho syn má psychické potíže. Celé je to zvláštní, ale co je nejzvláštnější, že se tyto informace dostanou ven jen několik dní před 17. listopadem. Ano, přesně před dnem, kdy si budeme připomínat státní svátek, který se jmenuje: den boje za svobodu a demokracii. Že by tedy nastalo další dějství ve snaze svrhnout současnou vládu a k tomu všemu ještě prezidenta?
Když se na to všechno podíváme, tak zjistíme, že v celé skládačce figuruje snaha do celého procesu zatáhnout Rusko (viz. prohlášení syna Andreje Babiše, že jej unesli otcovi lidé na Krym). To znamená, že se u nás začíná přiživovat protiruská hysterie. Ta je primárně namířena proti prezidentovi Miloši Zemanovi a v neposlední řadě také proti předsedovi Poslanecké sněmovny, který tam byl na návštěvě. Připočíst si sem ještě můžeme ocenění Jarka Nohavici a vše nám bude perfektně sedět. Co ale nesedí, je, proč investigativní novináři, kteří vypátrali syna Andreje Babiše, s těmito věcmi nevyšli již třeba před 10 dny? Důvod je jasný: do doby připomenutí 17. listopadu by vše vyšumělo a po této události by neštěkl ani pes.
Nyní si položme otázku: jak je možné, že investigativní novináři ovlivňují politickou scénu? Respektive proč přichází s určitými „bombami“ ve správné načasování? Důvod je jednoduchý. Místo toho, aby média plnila roli hlídacího psa demokracie, tak ji přímo ovlivňují a utváří do své podoby (mediokracie). I tohle je důvod, proč neustále klesá důvěra v demokracii jako celek, protože média stále ukazují, že zřejmě demokracie nefunguje (nefungují instituce, na kterých je postavena – často pod tlakem kapitálu a korporací). Navíc média určují, kdo smí nebo nesmí být v politice a z naší demokracie se tím stává parodie na demokracii. Lidé si pak při volbách musí připadat, jako kdyby si hráli na blázny. Chodí od voleb do voleb a nic se reálně nemění. Když se ale něco chce začít měnit, tak nastupují média v roli ochránců demokracie, že ten nebo onen je zlotřilý. (Nejen) naše demokracie se nachází v hluboké agónii.
Ponechme stranou, že je Andrej Babiš oligarcha nebo zda spáchal dotační podvod. Ať tak nebo onak je současná aféra kolem jeho syna podivná. Navíc je zde určitá paralela z doby první republiky, kdy se také podobnými způsoby snažila média politiky (i bohaté) dostat z politiky jenom proto, že se jim nehodili tak říkajíc „do krámu“. Není to nic nového. Jen mě mrzí, že dnes se k tomu, aby docházelo k eskalaci napětí ve společnosti, využívají i různé historické mezníky z našich dějin (v dějinách se tak dělo opakovaně. Aspoň ve 20. století). Ostatně v sobotu 17.11.2018 se můžeme těšit na to, jak nám někteří politici a média budou neustále předkládat, že jsou Andrej Babiš, Miloš Zeman a Komunistická strana Čech a Moravy velkým nebezpečím pro demokracii. Zapomenou ovšem zmínit, že nebezpečím pro demokracii jsou sama média, která vytváří atmosféru strachu a honbu za senzacemi.