Mgr. Jan Klán

Blíží se nám výročí devítkových událostí. Budeme si připomínat roky 1929, 1939, 1949, 1969 a 1989. Některé budou ve společnosti rezonovat více, jiné méně. Troufnu si tvrdit, že nejvíce bude rezonovat výročí 30 let od převratu v roce 1989. Nyní je nutné nejen bilancovat, ale zejména přijít s novou teorií, která by odhalila příčinu změny před 30 lety.
Samotná podstata systému před rokem 1989 byla vesměs chybná směrem k určování striktních pravidel směrem ke společnosti. Tehdejší systém byl totiž postaven výhradně na státním vlastnictví, respektive společenském vlastnictví výrobních prostředků. To se mu posléze stalo osudným. Tehdejší systém neporazily události 17. listopadu, ale generální stávka, která byla vyhlášena na 27.11.1989. Žádnou takovou stávku Československo nepamatovalo od roku 1948. Vzhledem k tomu, že existoval výhradně státní sektor, tak stávku bylo jednodušší uskutečnit a hlavně její vyhlášení znamenalo výrazný zásah do hospodářství. Taková stávka způsobila velké ztráty hospodářství i ekonomice. Zde je vidět, že slabinou téměř absolutního státního vlastnictví je možnost rychle zorganizovat stávku. Naproti tomu, když stát nevlastní žádné podniky a vše je privatizováno, tak stávku je zase obtížné organizovat, protože by ohrozila jak samotné zaměstnance, stejně i podnikatelův obrat. Z tohoto důvodu se dnes ani nemůžeme setkat s generální stávkou, protože jsou různí vlastníci výrobních prostředků. Jedinou možností by bylo, kdyby se společnost nacházela v takovém stádiu nespokojenosti, že by i soukromí vlastníci výrobních prostředků skončili na straně těch, co by stávku organizovali – například jako ve Francii roku 1968. Jenže dnes je situace složitější právě díky privatizované společnosti, která je roztříštěna na menší jednotky.
Dle mého názoru je nejlepším řešením smíšený model vlastnictví výrobních prostředků. Strategické podniky, které mají zabezpečovat veřejnou službu, musí vlastnit stát. Nesmí takové podniky nechat zprivatizovat, protože by přišel o možnost regulací a hlavně by vzdal garancí veřejné služby, která primárně není určena k tvorbě zisku. Ta má být dostupná všem stejně, byť za určitou úplatu, která má pokrýt náklady na udržování infrastruktury. Z našeho prostředí si můžeme uvést společnost ČEZ, Poštu, České dráhy atd. Zásadní chybou například bylo, když se zprivatizovaly například těžební společnosti a přírodní bohatství našeho státu se tak přesunulo do cizích rukou.
Dnes je situace naprosto odlišná od doby před 30 lety, kdy tehdejší opozice (disent) využila možnosti zorganizovat generální stávku. Lidé, kteří se té době srocovali na náměstích, byli zneužiti jako kompars v cizí prospěch, který nás zahnal do kouta. Zvolená varianta transformace znamenala téměř všeobecnou privatizaci. Ze státního majetku tak zbylo jen torzo a stali jsme se lokajem zahraničního kapitálu. Minulost nevrátíme, ale můžeme se z ní poučit a změnit budoucnost.