Společnost Post Bellum uveřejnila výzkum, ve kterém zjišťovala, zda občané znají osmičková výročí. Výsledky zarazily i samotné výzkumníky. V tomto článku se pokusím nastínit, proč lidé o osmičkových výročích toho tolik neví a z jakého důvodu se o minulost nezajímají.

Pokud nahlédneme do zveřejněného výzkumu, tak zjistíme, že téměř polovina mladých lidí neví, co se stalo v roce 1938, 1948 a 1968. Proč tomu je nejvíce u mladé generace? Zřejmě zde roli hraje výuka na základních školách, kde se mají učit dějiny 20. století. Problém nastává ve chvíli, když se učitelé nemohou shodnout, jak toto období učit. To je ale špatně. Historie se má vykládat tak, jak skutečně probíhala. Bez ideologického zabarvení. Jenže to dnešní kantoři často nedokáží a snaží se historii 20. století upozaďovat. Co je ale ještě horší, je fakt, že mnohé učebnice historie již děti na základních školách masírují v tom, že v letech 1948 – 1990 zde vlastně nic nebylo, nic neexistovalo, vše bylo špatně atd. S tím můžeme spojit i fakt, že v roce 1938 jsme byli okupováni nacistickým Německem a je upozaďována zrada západních velmocí. Kdo z mladých lidí dnes přesně ví, jak se tehdejší události skutečně odehrávaly? Moc jich není.

Určitou roli v tom, že o osmičkových výročích toho moc lidé neví, hraje i účelové vykládání minulosti Ústavem pro studium totalitních režimů. Tento ústav často vytváří takové publikace, které dobu po roce 1945 očerňují do značných kontroverzí. Například se dozvídáme, že zde neexistoval žádný vývoj a že období po roce 1948 bylo poznamenáno jen úpadkem. To ale není pravda. Každý systém má svůj vývoj. Když to ale celé srovnáme, tak v historických milnících chybí i rok 1998 – Opoziční smlouva, která dodnes utváří politické prostředí v naší republice. Poté chybí i rok 2008 a nástup finanční krize. Z jakého důvodu se na to nikdo neptá? Že by to nebyla podstatná výročí?

Na závěr si ale řekněme, proč se o období před rokem 1990 vytváří takové démonizace? Dnešní demokraticko - kapitalistický  systém si totiž vytváří „kult“ minulosti takový, aby mohl obhájit svoji vlastní existenci. Je to vytváření účelové, protože pokud bychom začali vykládat dějiny podle tehdejšího vývoje světa i společnosti, tak bychom najednou zjistili, že se nějak žilo, vše se někam vyvíjelo. Nebylo to černobílé. Mnoho věcí se postavilo a dnešní kapitalistický systém z těchto věcí stále žije. Jako příklad si můžeme uvést elektrárny, přehrady, výstavby sídlišť atd. Kolik se toho postavilo před a po roce 1990? Vždyť dnešní systém žije právě z toho, co se postavilo právě v onom „očerňovaném“ období.

S blížícím se výročím 21. srpna 1968 se v naší společnosti začínají vyskytovat antiruské nálady. Média provádí vřavu, která útočí proti současnému Rusku. Dozvídáme se, že nás před 50 lety vlastně okupovali Rusové a že jsou také hrozbou pro současné dění v Evropě. Je evidentní, že mnozí lidé, kteří tyto informace šíří, asi z dějepisu moc ve škole neprospívali. Možná na hodinách dějepisu chyběli nebo tyto věci vykládal někdo z vyučujících účelově překrouceně.

Zarážející na celé věci je, že se v našich podmínkách vyskytuje hysterie proti Rusku na vysoké úrovni. Současné Rusko totiž není Sovětský svaz. Dnes se tedy můžeme například od pravicových politiků dozvědět, že v roce 1968 na naše území přišli Rusové, že je dnešní Rusko hrozbou pro naši republiku a že s touto zemí nesmíme obchodovat a mnoho dalších perel. Nejsmutnější na celé věci je, že všechny západní země s Ruskem čile obchodují a my bychom to neměli dělat? Z jakého důvodu? Pokud bychom použili logiku pravicových stran (někdy i ČSSD), abychom s Ruskem raději nic neměli, tak jsme ve své podstatě protizápadní. Jedná se o zvrácenou logiku naší politické scény, kdy se hledá nepřítel tam, kde ve skutečnosti žádný není. Vraťme se ale k tvrzení, že před 50 lety na naše území přišli Rusové. Jak tomu vlastně bylo?

Předně je nutné zmínit, že na naše území přišla vojska Varšavské smlouvy a nikoliv vojska ruská nebo sovětská. Dokonce na naše území byla poslána vojska tehdejší NDR, ale ta se musela velice brzy stáhnout. Podobně to dopadlo na území tehdejšího Slezska. Zde byla vojska Polska a ta se musela také stáhnout, protože si mnozí lidé pamatovali, jak se Poláci chovali na začátku vzniku republiky v roce 1918 (spory o Těšínsko) a také v roce 1938, kdy se postavili na stranu Hitlera. Na území Slovenska zase přišla vojska maďarská. Maďaři tak vlastně vstupovali na své bývalé území, které bylo před tím 1000 let jejich. Slovensko totiž bylo součástí Rakousko – Uherska a jako stát v této monarchii neexistovalo. Je tedy nutné neustále opakovat, že v roce 1968 k nám vstoupila vojska paktu Varšavské smlouvy. Podobně jako jsou například vojska paktu NATO v Německu.

Je tedy s podivem, proč je v naší republice taková protiruská hysterie. Rusko přeci není Sovětský svaz. Je pouze jeho nástupnickou zemí, kde dnes vládne kapitalismus. Dokonce mnoho čelních představitelů tehdejšího Sovětského svazu nebyli Rusy. Například ti, na které dnes nadáváme jako na Rusy, vůbec této národnosti nebyli. Uveďme několik známých jmen: Stalin a Berija byli Gruzínci, Chruščov byl Ukrajinec, Džerdžinskij byl Polák a Brežněv byl vlastně Ukrajinec. Takže z jakého důvodu média a politická scéna vytvářejí polopravdy proti dnešnímu Rusku, když v minulosti ani Sovětskému svazu většinou nevládli Rusové? Dle mého názoru se hledá zástupný problém a vnější nepřítel na kterého bychom vše mohli hodit. Jako terč se nabízí Rusko, které je v dnešní době označováno ze mocnost, která by chtěla rozpoutat válku. Jenže zbraněmi řinčí stát na druhém konci světa – USA. V době polopravd a fake news se například dozvídáme, že Rusko může za to, že byl někdo otráven, že někdo vyhrál nebo prohrál volby, že k nám v roce 1968 vpadlo a posléze nás okupovalo, vlastně může i za to, že se na jeho území konalo fotbalové mistrovství světa. Že to nedává logiku? Ale dává. Označování Ruska jeho nepřítele číslo jedna je pouze dobře propracovanou hrou na to, jak zatáhnout svět do konfliktu. Na planetě se totiž pohybuje tolik likvidního kapitálu, že jeho nadbytek dokáží vyčerpat jen dvě věci: válka a krize. Existuje ale ještě možnost: likvidní kapitál vymazat, protože se jedná jen o virtuální čísla. Věřme, že si to vezmou ti, kdo ovlivňují dění v našem globálním světě, k srdci. Včetně našich politiků a nebudou si zahrávat s ohněm.

Konečně máme vládu, která získala důvěru. Někteří lidé si oddechli, že konečně přestanou šaškárny ze strany Demokratického bloku. Jiní se zase zhrozili, že existenci vlády s důvěrou umožnili komunističtí zákonodárci. Žádosti o důvěru však předcházela demonstrace proti existenci současné vlády, která se konala na Malostranském náměstí. Tedy v místech, kde se žádné demonstrace nesmějí pořádat. Dokonce se dav demonstrujících lidí přesunul do Sněmovní ulice před hlavní vchod do Poslanecké sněmovny, kde jsou rovněž demonstrace zákonem zakázány. Jak je ale možné, že se porušuje zákon? Proč přihlížející policie nekonala a neznemožnila demonstrantům v pochodu do Sněmovní ulice? Přeci se zákony mají dodržovat a pokud jsou porušovány, tak je vymáhat a trestat. Jenže v našich podmínkách se nic takového neděje a tak si demonstranti, kteří jsou často od politiků pravice ponoukáni k tomu, aby zákon porušovali, mohou dělat, co chtějí. Tohle by se v západních, ale pravděpodobně i jiných zemích, nemohlo odehrát. Celé to svědčí o selhání naší demokracie, která je jen parodií na demokracii.

Náš demokratický stát byl vytvořen na troskách selhávajícího socialismu sovětského typu a tehdejší politické elity si jej vytvořili k obrazu svému. Celé se to promítá do dnešní doby, kdy existuje takové množství zákonů, že je ani nikdo pořádně nezná. Navíc zde hraje roli systémové nevynucování zákonů a mnohé zákony platí jenom pro někoho. To společnost vnímá jako negativum a posléze nastává volání po vládě „silné“ ruky, která nastolí pořádek. Na celé věci má ale vinu selhávání politických elit, jmenovitě zákonodárců, kteří a) neznají vždy zákony, které sami přijímají – jako příklad si můžeme uvést epizodu z žádosti o důvěru vládě, kdy vláda musí být přítomna na jednání Poslanecké sněmovny. b) zákonodárci zákony, které vytvoří, často sami nerespektují. Jenže zákony se v demokracii vztahují i na ty, kdo je tvoří. Zákonodárci jsou občané, jako všichni ostatní, jen s tím rozdílem, že jsme si je my, občané, demokraticky zvolili v demokratických volbách jako své zástupce. Žádný jiný rozdíl neexistuje.

Dnešní právní džungle, ale i bažina zároveň, poskytuje tolik kliček, že si demonstrující lidé před Poslaneckou sněmovnou možná ani nebyli vědomi, že něco porušují. Policie rovněž selhala, protože měla zasáhnout a naplnit literu zákona. Jenže ta jen nečinně přihlížela. Pravděpodobně si na stejnou rovinu dala zákon o shromažďování a právo na něj a zákon, který říká, kde se nesmí demonstrace konat z důvodu bezpečnosti. Převážil asi první pohled, kdy policie nechtěla být v našich podmínkách obviněna z toho, že zasahuje proti demonstrantům jako v roce 1989. Nepatřím k obdivovatelům USA, ale tam by se tohle odehrát nemohlo. Byl by to krátký proces s takovými narušiteli. Jenže v našich podmínkách, kdy si hrajeme na demokracii, to možné je. Demokracie je v našich podmínkách (ale stále více i v celé Evropské unii) jen parodií, kdy si každý dělá, co se mu zamane. Čím dál více minorita terorizuje většinu a média rozhodují o tom, kdo bude nebo nebude v politice. Co je to za demokracii, kde jsou zpochybňovány výsledky demokratických voleb? Demokracie je přeci vláda většiny. Podle mého názoru to celé svědčí o hluboké krizi a úpadku demokratických hodnot.

Všechna tato negativa, která dnes někteří vnímají jako pozitiva, se ale vrátí v dlouhém období. Indukují totiž další neúctu občanů k zákonům a nevíru v demokratický režim jako takový. Pak budou plakat i ti, co dnes „skákají“, skandují a nestačí se divit.

Na internetu mě zaujal jeden článek, který říkal, že si studenti gymnázia z Hradce Králové zkusili žít 4 dny jako v roce 1982. Tedy v době, kdy jsem se narodil. Po přečtení článku jsem zjistil, že se jednalo o nový typ výuky dějepisu a to ve formě retro prožitku. Článek však měl v sobě ještě jednu podstatu – ukázat slovo socialismus v co nejhorším světle. Na onom táboře, kde probíhalo čtyřdenní retro se všichni museli zdravit čest práci, soudruhu a soudružko. Všude byly vlajky Sovětského svazu a různé nápisy typu se SSSR na věčné časy atd. Jenže není retro jako retro.

Vzhledem k tomu, že se blíží výročí 21. srpna 1968, tak se v médiích objevují snahy očernit tehdejší dobu do co největších rozměrů. Pedagogové se snaží studentům říkat jen negativní věci. Mezi ně patří třeba existence obchodů Tuzex nebo to, že lidé nesměli mít oblečení ze Západu (nevím, kde tohle vzali, ale to je podřadné). Když se však podíváme na onen rok 1982, tak zjistíme, že v Evropě eskaluje Studená válka rozmístěním raket Pershnig v tehdejším Západním Německu a také SS – 22 na straně druhé, například v tehdejší ČSSR. Takhle je potřeba vnímat onu dobu, která byla v onom kempu jen zkratkovitě a neúplně představena. Dle mého názoru se jedná o experiment, který má za úkol devalvovat slovo socialismus jako takové. Ostatně v samotném názvu článku je řečeno, že si studenti zkusili několik dní žít v socialismu. Abychom to uvedli na pravou míru, tak si zkusili žít jako v roce 1982, kdy zde fungoval socialismus sovětského typu, který se koncem 80. let 20. století historický vyčerpá nebo lépe řečeno selže. Z toho plyne, že není socialismus jako socialismus. S tím úzce souvisí i fakt, že se dnes čím dál více zkresluje ona doba z důvodu obhájení existence současného kapitalistického systému, který je postaven na individualitě. Ostatně studenti si prý stěžovali, že za 4 dny jim byla omezena individualita. Právě socialismus sovětského typu snižoval individualitu a dával důraz na kolektivnost. Jenže pokud je jednoho i druhého příliš, tak nastává problém. Když je společnost hodně svazována, tak ve finále začne být volání po osobních svobodách. Pokud je individuální svobody přes míru, tak začne volání po kolektivních jistotách (tento jev nazývám dvojitým paradoxem).

Studenti se prý shodli na tom, že byl pro ně kurz poučný a že by v době, ve které vyrůstali jejich rodiče, žít rozhodně nechtěli. Tak tomuhle říkám vyjádření šité na míru účelovosti. Každá doba má své výhody i nevýhody a tak je potřeba k tomu přistupovat. Co je však nejhorší, tak studentům chybí srovnávání. Musí si na misku vah dát klady i zápory. Pokud tohle neudělají, tak se jedná o účelovosti. Ostatně proč se nepořádají takovéto věci například k období první republiky a ukázat, jak to bylo například po Velké hospodářské krizi? Jaká byla bída? Nemusíme ale chodit moc daleko. Stačí, když se takový retro tábor udělá k první polovině 90. let 20. století. To by se sice nikdo nezdravil soudružko a soudruhu, ale měli by problém sehnat práci a žili by také často v chudobě, kdy by museli obracet každou korunu. Tohle se ale dělat nechce, protože je mnohem jednodušší ukázat na tehdejší dobu jako na tu nejhorší v naší historii. Ještě dovětek k výrazu „čest práci“. Zajímalo by mě, zda studentům a studentkám bylo na táboře vysvětleno, odkud tento výraz pochází a co vyjadřuje? Předpokládám, že asi nebyl. Tento výraz pochází od dělníků, kteří pracovali u Bati ve Zlíně a posléze zlidověl jako pozdrav práci a její úctě. Sice byl tento výraz až moc často používán, ale taková už prostě byla doba.

Možná se ptáte, zda bych onu dobu chtěl zažít také? Na tohle nelze objektivně odpovědět, protože jsem rád jakou dobu zažívám celkově – s jejími pozitivy i negativy. Jedno ale mohu říci určitě: doba, která byla v 80. letech 20. století byla asi tou nejlepší dobou ze všech. Bylo to období lásky, míru, klidu, ale i vojenské vyrovnanosti ve vztahu USA – SSSR, svět byl bezpečnější. Nicméně každý máme na prožitou dobu svůj osobní názor a pohled. I vy můžete mít jiný, klidně opačný i negativní. To už je úděl dějinného vývoje.

Je středa 27. 6. 2018. V onen den si připomínáme památku obětí komunistického režimu. Prý je nutné si oběti tohoto režimu připomínat. Ano, každý režim má své oběti a první pokus o socialismus nebyl výjimkou. Je potřeba si jasně říci, že období let 1948 – 1989 nebylo obdobím komunismu, ale obdobím pokusu o socialismus pod vedením KSČ. Jednalo se o verzi, která nebyla dokonalá, ale to není žádná verze – ani kapitalismu, ani socialismu. Nikdy nedosáhneme dokonalosti. Dnes se například pokoušíme o kapitalismus, byť se nerealizuje v plné míře a je také nedokonalý. Tehdejší režim sice v roce 1989 „padnul“, respektive selhal. Jeho výdobytky jsou však patrné do dnešní doby – veřejná doprava (železnice, metro), školství, sociální oblast, síť nemocnic, přehrady atd. Máme být právem na co hrdi, protože dnešní „divoký“ kapitalismus toho tolik nevytvořil za celou svoji existenci od roku 1993. Naopak mnohem více věcí zničil.  Ale ponechme stranou klasifikaci tehdejší doby, a vraťme se k onomu dni 27. červen.

Toho dne byla v roce 1950 popravena Milada Horáková. Oběť tehdejších procesů, které byly řízeny sovětskými poradci. Taková už prostě byla doba Studené války, která rozdělila svět na Východ a Západ. V tomto období dochází k různým procesům, které jsou často vykonstruovány a mnohdy míří i proti představitelům tehdejšího režimu. Tak jako v roce 1952 proti Josefu Slánskému. Tyto věci se dějí u nás v tehdejším Československu. Nicméně abychom zůstali objektivní, tak podobné procesy se dějí i jinde v Evropě. Nevyhnou se dokonce ani USA, kde senátor McCarthy pořádá hon na čarodějnice. V tomto honu uvízne mnoho lidí, kteří prý spolupracují se Sovětským svazem (nastala tzv. Rudá panika). Trest smrti neminul manžele Rosenbergovi, kteří byli popraveni za špionáž. Podobně jako Milada Horáková. Byť to bylo za jiných podmínek, ale princip byl ve všech případech naprosto stejný. Poprava lidí za politický názor nebo špionáž se zdá dnes jako neuvěřitelná věc, ale nezapomínejme, že v té době byl úplně jiný svět. Navíc bylo jen několik let po nejhorší válce lidských dějin. To vše utváří dnešní pohled na myšlenku komunistické a socialistické společnosti, která je prý ze své podstaty špatná a neuskutečnitelná. Podívejme se ale na to, kdo tyto věci tvrdí i proč to dělá?

Pokud pomineme účelové vykládání historie „odborníky“ z Ústavu pro studium totalitních režimů, tak toto tvrzení používají hlavně zastánci pravice a neoliberálních politiků, potažmo samotní kapitalisté. Dokonce jsem se dozvěděl, že je nemístné obhajovat komunismus a socialismus v době, kdy si připomínáme památku obětí onoho režimu (který ale nebyl komunistický, jak již jsem uvedl výše). Ano, přiznávám, že se v 50. letech 20. století udělalo mnoho chyb, přehmatů, násilností atd. To je nepopiratelné. V té době byly ale oběti na všech stranách – tehdejší štvanice při honu na komunisty (čarodějnice) nebo spiklence se nevyhnula snad žádnému státu. Takový byl prostě svět začínající Studené války, která utvářela politické klima následujících 40 let. Musíme ale říci, že se jednalo o klima, které bylo bezpečnější, než je dnes. Ptáte se z jakého důvodu? Všichni totiž věděli, kdo jsou přátelé a nepřátelé. Navíc panoval strach ze vzájemného zničení jadernými zbraněmi. Dějiny je nutné vykládat skutečně podle toho, jak probíhaly na obou březích tehdejšího světa.

Dnes je myslím nemístné obhajovat likvidační kapitalismus, který ničí vše, co mu stojí v cestě – člověka, přírodu, demokracii atd. Právě dnešní typ kapitalismu využívá stalinské byrokracie pro obhájení sebe sama v tvrzení „není jiná alternativa“ (There is no alternative), který ve své době pronesla „železná lady“ Margaret Thatcherová. To je pravý důvod, proč se neustále straší 50. lety a tvrdí se, že socialismus a komunismus jsou utopické představy, které nefungují. Je úniku nebo není úniku z této zapeklité situace? Zcela jistě je úniku a to objektivním vysvětlováním spojitostí a hledání alternativy k současnému systému řízení společnosti.