Mgr. Jan Klán

Je neděle 15. ledna roku 1989. Na Václavském náměstí mají být položeny květiny u sochy svatého Václava. Jedná se o pietní akt k připomínce upálení Jana Palacha před 20 lety. Bezpečnostní složky jsou v plné pohotovosti, protože je jasné, že toto výročí zneužije a využije tehdejší disent ke svolání protestů proti vládnoucí KSČ. Zatímco v neděli se jednalo o přetahovanou s bezpečnostními složkami, tak dny následující zasévají sémě velkých problémů. Bylo evidentní, že tehdejší systém zažívá svůj kolaps. Veřejnost byla nespokojena s cestou přestavby a demokratizace. To vše vyústilo v tzv. Palachův týden, který odstartovala právě ona osudná neděle před 30 lety. Nemá význam dnes říkat, co by kdyby. Je nutné na ony události nahlížet střízlivýma očima.
Pravdou je, že tehdejší systém byl primárně postaven na různých represáliích. Dával to docela patřičně najevo právě v případě potlačování různých demonstrací, kde se provolávala slova jako svobodu nebo ať žije Havel. Systém chyboval i v tom, že si sám vytvářel skupinu disidentů, kteří se spolčili v Chartě 77. Ti později přeberou moc na konci roku 1989, kdy se hlava disentu Václav Havel stane posledním prezidentem jak Československa, tak prezidentem, který přísahá na socialistickou ústavu. Historie je plná paradoxů a ta naše obzvlášť. Když si s odstupem času prohlídneme televizní záběry z oné doby, tak zjistíme, že na mnohých demonstracích se nám nacházejí dnes velice známé tváře: Alexandr Vondra, Bára Štěpánová, Stanislav Devátý, Martin Bursík, Šimon Pánek, Petr Placák a mnoho dalších, kteří se později objeví v politice nebo showbyznysu, případně neziskovém sektoru. Z tohoto pohledu lze na události před 30 lety nahlížet jako na zradu pracujících lidí, protože se do popředí dostanou ti, kteří posléze využijí situace ve svůj soukromý prospěch.
Lze polemizovat, zda byl zásah proti tehdejším demonstracím v pořádku z hlediska síly. Pokud probíhá poklidná demonstrace, tak se nikdy nic dít nemusí. Ale pokud se v ní vyskytnou nějací chuligáni, kteří dělají nepořádek, tak je potřeba zakročit. Není pochyb, že i v oné době se mezi těmi, kteří jen pokojně demonstrovali, vyskytly různé podivné kriminální živly a právě proto tehdejší pořádkové síly zasahovaly. Byť u toho samozřejmě spláchli nebo zpacifikovali i zcela klidné demonstranty. Tak to bohužel na demonstracích, kde se objeví i „chuligáni“ prostě bývá.
Událost, která se dnes nazývá Palachův týden, dala vzniknout i různým fámám a polopravdám. Jisté ale je, že doba následná si jako své rukojmí vzala „děti revoluce“ a ta je posléze začala sama „požírat“. Snad i právě proto je dnes často volání, že bychom si z roku 1989 měli dát reparát. Tenkrát se říkalo: všechna moc patří pracujícímu lidu. To dnes už neplatí. Dnes patří všechna moc korporacím, případně neziskovým organizacím. Navíc ve většině z nich jsou určitým způsobem zakomponováni členové a členky disentu z doby před 30 lety, případně jejich děti. Nebo vám snad výše uvedená jména z doby roku 1989 nic neříkají?