Spor o dobu minulou
Stále více jsme konfrontováni s výkladem doby minulé, stejně tak i té současné. O budoucnosti se raději moc nemluví, protože jen málo vizionářů dokáže odhadnout, co přinese. Právě proto se nejen politické elity raději „babrají“ v minulosti a říkají, co by se stalo, kdyby. Jenže historie nezná žádné kdyby. Dějiny proběhly prostě, jak proběhly a změnit to nikdo nedokáže. Ani stroj času, po kterém lidstvo tolik touží. Dějiny vždy píší vítězové. V tu chvíli nastává časový paradox, kdy vítězové ve snaze co nejvíce očerňovat minulost, která dle jejich výkladu byla většinově negativní, zachází i do takových absurdit, že se tomu diví i sama společnost. Ano, narážím zde na výklad doby 1948 – 1990. V dnešní společnosti se má za to, že výše uvedená doby byla jen dobou zla, politických procesů, mlácení demonstrantů, společnost chudoby, bez vývoje. Tento obraz minulosti pomohla utvořit skupina vítězů po roce 1989, včetně disidentů, médií, stejně i vyučujících ve škole. Obraz doby minulé je souběžně utvářen i obrazy doby současné. Máme příliš krátkou paměť a hodně rychle zapomínáme. Navíc mladí lidé, kteří se narodili po roce 1989, stále více věří jen oněm mýtům a často se nesnaží najít určitou rovnováhu. Osnovy ve školách se o tématu reálného socialismu raději nezmiňují. Co kdyby v tom totiž někdo našel zalíbení a snažil se stát disidentem dnešní doby. Nemalou úlohu v tomto procesu sehrává i Ústav pro studium totalitních režimů, kde jsou zabydleni buď bývalí disidenti, nebo lidé, kteří nechtějí připustit, že i systém před rokem 1989 měl svůj vývoj, dynamiku. Minulost není černobílá, ale je barevná.
Stále častěji se setkávám s názorem, že dnešním třicátníkům bylo před rokem 1989 ublíženo a nemohli studovat. Ano, to je částečně pravda. Studovat nemohli, protože se narodili na konci existence reálného socialismu. Z toho plyne, že jim nemohlo být ublíženo. Komu mohlo být ublíženo, byla jejich rodina, nebo přátelé. Jenže takhle to nelze paušalizovat. Vždy vás názor mladých lidí pobaví, jak jsou mytizováni a zároveň je to celé k pláči. Nechci zde obhajovat dobu před rokem 1989. Ani já ji nezažil v její plné síle, kráse i negativu, ale vadí mi, že je pořád neustále očerňována jako nejhorší období našich dějin. To přeci není pravda. Osobně jako nejhorší období vnímám rok 1939 a druhou světovou válku, kdy se rozhodovalo o našem bytí nebo nebytí jako národa. Jenže to je minulost už hodně daleká a vítězům po roce 1989 se ji nechce moc připomínat, abychom si například neznepřátelili Německo. To raději budeme rozdmýchávat protiruskou hysterii ve vztahu k událostem po roce 1968, případně současnosti, kdy nám prý ze strany Ruska hrozí velké nebezpečí. Jako národ jsme vždy byli lokajové, služky, služební. Podívejme se hlouběji do minulosti a zjistíme, že jsme většinou byli v područí nějakého jiného národa. Co je však horší, tak jsme se z toho nikdy nepoučili. A nepoučili jsme se ani po roce 1989, kdy z nabyté svobody přišla spíš diktatura, ale ne proletariátu, ale kapitálu a strach z minulosti určil další směřování našeho státu. Ne směrem na východ, který nás podle vítězů, kteří zvítězili v roce 1989, zničil, ani k neutralitě, ale na západ, který nás v roce 1938 zradil.
