V médiích jsem zaregistroval zprávu, že přesun bojovníků Islámského státu (IS) z Blízkého východu do Afriky může znamenat novou migrační vlnu. Prohlásil to výkonný ředitel Světového programu OSN pro výživu David Beasley. Jedná se o velice závažné varování zejména ve vztahu k událostem roku 2015, kdy Evropou hýbala migrační krize. Troufnu si tvrdit, že další vlnu by Evropa neustála jak ekonomicky, morálně i destabilizačně. S největší pravděpodobností by došlo k různým nepokojům a nárůstu násilí. Byť by mnozí uprchlíci z daných oblastí byli například lidé, kteří utíkají před hrůzami války. Problém tedy tkví v tom, jak zabránit oné masové migrační vlně, než poté řešit vzniklé následky.

Problém migrace typicky vzniká ze dvou důvodů. Prvním důvodem je klasický vztah migrace směrem k základním lidským potřebám (potravinám a vodě). Problém s vodou bude čím dál častější a migrace za ní rovněž. Na tento problém není připraven žádný stát na světě a všichni se tváří, že k tomu nedojde. Nicméně jsme na prahu, kdy k tomu může reálně dojít a z minulosti jsou známy případy migrace lidí za vodou. Nicméně v dnešní společnosti migrace lidí vzniká nejvíce z důvodu válečného konfliktu. Lidé typicky utíkají před hrůzami válek ve snaze si zachránit životy. Otázkou ale zůstává jak moc se na tom podílí byznys a zda jsou v tom zakomponováni ekonomičtí migranti. Ekonomická migrace může (a také většinou hraje) v řadě ohledů hrát velice významnou roli, ale doutnák je vždy zapálen něčím jiným.

Vzhledem k tomu, že se Islámský stát začíná přesouvat do Afriky, tak se bude snažit destabilizovat onu oblast a tím pádem bude docházet k mnoha lidským tragédiím. S tím vším souvisí fakt, že bojovníci Islámského státu musí někde brát zbraně. Ať už je získávají legální nebo nelegální cestou, tak jablkem sváru se stává zbrojní kapitál. Jedná se o kapitál, který expanduje na mrtvých lidech a také násilí nebo destabilizaci regionů. Největším zastáncem zbrojařského kapitálu jsou USA. Skomírající velmoc, která všude zasahuje vojensky a rozvrací země. Ne jinak tomu bylo v případě Arabského jara.

Evropa má s migrační vlnou negativní zkušenosti ve vztahu k nárůstu terorismu, osobních útoků cizinců na zavedená pravidla nebo nerespektování zákonů nově příchozími. Musím se ptát, proč migranty v tak velkém měřítku jako přijímala Evropa nepřijímají arabské země? Dle mého názoru to nedovolí z důvodu ochrany svých posvátných území a dále, aby si svůj stát nenechali rozvrátit (např. těžko přijme migranty Dubaj, která žije z cestovního ruchu). Poté se vždy z jejich strany použije argument, že Evropa musí být solidární. Ptám se tedy, když Evropa musí být solidární, tak proč nejsou solidární země, které primárně pomáhají destabilizovat určité regiony (např. USA a jejich plot s Mexikem)? Nebo lidé, kteří z migrace mají prospěch a ještě si nechávají od migrantů zaplatit za to, že je přivezou do vysněné Evropy. Tito lidé mnohdy bývají napojeni na různé korporace (zbrojní) a de facto inkasují dvojnásob. První je za prodej zbraní a destabilizaci a druhý je za doprovod migrantů na jejich vysněné (případně nucené) místo.

Osobě vidím řešení tohoto problému ve snižování vývozu zbraní do chudých zemí a naopak kapitál investovat do přímé pomoci státům. Ty ale nesmí být zkorumpované a musí chtít postavit svoji zemi na nohy. Pokud totiž odstraním chudobu v daných regionech, kam se primárně přesídlil Islámský stát, tak snížím možnost migrace a také radikalizace tamních obyvatel.

V poslední době se i do našich vod a hájů vmísil problém přímo velmocenský. Ano, jedná se o vyhoštění některých ruských diplomatů jako reakci na otrávení dvojitého ruského agenta ve Velké Británii Sergeje Skripala. Byl otráven plynem novičok, který je prý i na našem území. Tato informace nenechala chladného snad nikoho a dokonce ani pana prezidenta. Prezident v této obavě požádal Bezpečnostní informační službu (BIS), aby celou věc prověřila. Reakce některých pravicových politiků na sebe nenechala dlouho čekat. Hrdě „vyprsení“ se do prezidenta jako první pustila odnož Miroslava Kalouska Starostové a nezávislí (STAN). Toto uskupení ústy své hlásné trouby Jana Farského uvedlo, že váženě uvažují o podání ústavní žaloby na prezidenta za velezradu. Do toho všeho se vložila naše stará známá paní Miroslava Němcová, která jako první odešla z inaugurace prezidenta a na tiskové konferenci prohlásila, že je prezident vinen. Zajímavé to propojení. „Protizemanovská“ klika tedy na sebe dlouho nenechala čekat a spojila síly v tažení proti hradu. Prý Miloš Zeman zradil naši vlast a nahrává Vladimíru Putinovi. Ostatně prezident Ruska asi může úplně za všechno. V poslední době mi přijde, že může i za to, že se naše planeta točí. Když nevíme na koho svést nějaký problém, tak jej svedeme na Putina. Ne jinak je tomu v případě tažení proti Miloši Zemanovi. Nejsmutnější na celé věci je, že protizemanovské strany jsou ve své podstatě i protizápadní. Samy totiž říkají, že nesmíme spolupracovat s Ruskem ve vztahu k obchodu, protože jsou to ti „zlí“ Rusové. Jak je ale možné, že s Ruskem spolupracují na obchodní úrovni téměř všechny státy, které jsou členy NATO? Politika je umění možného.

Položme si následující otázky: dopustil se Miloš Zeman velezrady, když řekl, že problém plynu novičok je potřeba řádně prošetřit a nedělat ukvapené závěry? Nebo naši vlast zradili ti, kdo chtěli, aby na našem území byl umístěn americký radar v Brdech? Dokonce by nám tehdy pravicové vládnoucí strany nedali možnost o tom rozhodnout v referendu (i to byla velmocenská hra). S tímto problémem úzce souvisí i to, že vlastizrádci jsou vlastně ti lidé, kteří nechali naši zemi zprivatizovat (rozumějme rozkrást). Kdo je tedy vlastizrádce? Ano, odpovídáte si správně: pravicové strany typu ODS, STAN či TOP 09, které tyly z korupce a byly a jsou spojeny s různými kmotry, kterým ani náhodu nejde o blaho republiky nebo obyčejných lidí.

K tomu všemu si můžeme připočíst současný stav rozeštvávání společnosti od stran, které jsou spojeny v pseudospolku zvaný Demokratický blok. Z toho všeho zjistíme, že nejvíce křičí ti, kdo jsou nyní odstavování od moci. Pravice zjišťuje, že ji kmotři hází přes palbu a proto vypouští oheň a páru směrem ke komukoliv, kdo je jen trochu odlišný, než oni. Dokonce i proti těm, kdo se jen lehce odchylují od jejich pojetí demokratických principů vlády (principu chaosu). Velmocenské hry navíc vrací do současnosti reálný strašák studené války, kdy byly tyto hry na denním pořádku. Dnes je tato hra velice nebezpečná už jen proto, že neexistují jen dvě velmoci, ale hned několik. Označovat Rusko za jedinou zemi, která provádí například špionské intriky by bylo zcestné.

Na přetřes opět přichází novela zákona o střetu zájmů. Tvrdší verze onoho zákona byla schválena minulou Poslaneckou sněmovnou a nyní už je ve druhém čtení novela, které napravuje chyby. Opět se tedy naplnilo přísloví: mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky. Současná verze zákona o střetu zájmů totiž zavedla tzv. Centrální registr oznámení na internetu. Do něho může nahlížet, kdo chce a tak se například můžete dozvědět co ten či onen volený funkcionář vlastní, jaké má příjmy, zda je v dozorčí radě, má cenné papíry atd. Přísná verze zákona měla snížit korupci. Oblíbený to argument na obhajobu přijetí zákonů (byť nedokonalých) v našich končinách. Nicméně se nestalo nic a navíc to přineslo nemalé problémy neplaceným funkcionářům na obcích. Argument byl jasný: proč bych se měl svlékat do naha, když se tady starám o malou obec „za pár korun“. Podle jiných je to pozvánka pro zloděje, když budu muset všechno přiznávat. Vše má svoji logiku. Je tedy vidět, že zákonodárci ve své snaze udělat co největší transparentnost si neuvědomili dopady na ty nejmenší obce a přestřelili. V tuto chvíli se ve sněmovně tedy projednává kompromisní novela zákonu o střetu zájmů, která má u starostů zavést jiný režim v centrálním registru oznámení. Všichni bez rozdílu budou muset vyplnit majetkové přiznání, ale některé citlivé údaje budou nepřístupné na internetu. Stát tedy bude mít přehled o všech věcech a veřejnost o těch nejdůležitějších (například majetku funkcionáře atd.).

Někteří zástupci by však současnou verzi zákona o střetu zájmů zrušili úplně. To by podle mého názoru byl krok špatným směrem a je potřeba hledat nepolitická funkční řešení problému. Vinu za současný zákon nese tehdejší Legislativní rada vlády pod vedením Jiřího Dientsbiera, která do legislativního procesu poslala zmetek. Nemalou úlohu v tomto procesu opět hrály neziskové organizace, které bojovaly za největší transparentnost v celém vesmíru. Dopady vidíme na vlastní oči. Všichni vědí všechno a nikdo vlastně neví nic. Někteří poslankyně a poslanci se dokonce nechali slyšet, že se budou bít za zrušení zákona do úplného konce. Respektive chtějí, aby majetek politiků zůstal tajný. Tedy i poslanců a senátorů. Zde se ale střetávají dvě roviny podle Listiny základních práv a svobod. První rovinou je ochrana soukromí. Zde můžu říci, že každý veřejný funkcionář ve své podstatě ztrácí své soukromí ve chvíli svého zvolení. To je prostě politika. Znám to ze své zkušenosti. Druhou rovinou je právo na svobodný přístup k informacím. Lidé mají mít právo vědět o svém veřejně voleném funkcionáři co nejvíce informací. Je tedy politickou otázkou, co vše se bude zveřejňovat a co ne. Jedná se o věc velice citlivou a to jak mediálně, tak i lidsky. Každý má totiž ono měřítko postavené jinde. Ovšem zamezovat lidem, aby o svém zvoleném funkcionáři nevěděli vůbec nic, je cesta do pekel.

Volení funkcionáři si musí uvědomit, že zde pracují pro občany a nemusí se bát něco přiznat. Bojí se opravdu jen ti, kteří mají asi něco bokem nebo na černo. Na závěr si však musíme uvědomit, že jiná je situace na malé vesnici, středním městě, Praze, kraji nebo u poslanců či senátorů. To vše musí být bráno v potaz a podle toho by se měl přizpůsobovat i samotný zákon.

Hlas lidu, hlas boží. Tak nějak by se dala klasifikovat snaha zavést prvky přímé demokracie na úroveň volby starostů, primátorů a hejtmanů. Klasik by řekl, že se jedná o velice důležitý prvek, který v naší společnosti chybí. Ano, to je bezesporu pravda. Nicméně není vše tak růžové, jak se může na první pohled s takovou volbou zdát. Není totiž vyjasněno nemálo problémů a hlavně  by zavedení přímé volby tohoto typu mohlo přinést více škody, než užitku.

Nápad na zavedení přímé volby starostů a dalších veřejných funkcionářů není nový. Již na začátku 90.let minulého století zde byla snaha tento instrument zavést. Nakonec jej přijalo Slovensko. V dnešní době Piráti a SPD Tomia Okamury argumentují tím, že přímou volbu mají mnohé evropské země a proto je musíme následovat. To je bezesporu pravda (jen aby to pak nebylo ve stylu dohnat a předehnat- aber ty konce), ale ty jsou na jiné úrovni vyspělé demokracie, než je náš stát (kupříkladu Německo má přímou volbu starostů už od roku 1952). Na co narážím? Na problém, který se jmenuje vžitá nepřímá volba. Tedy stav, kdy se starosta volí ze středu zvolených zastupitelů. V přímé volbě by se tedy musel vyjasnit vztah jak starostu volit. Zda bude volen samostatně z kandidátů na starostu a poté se bude volit zastupitelstvo. Případně se starostou stane lídr vítězné kandidátky. Takový model mají například v Itálii. Nicméně, když se opravdu podíváme na současný stav věcí, tak starostové jsou na určitých úrovních voleni v 25 evropských zemích voleni přímo a v 19 nepřímo. Takže není pravdou, že přímá volba převažuje všude. K tomu je potřeba říci, že i země, které mají tento typ přímé volby zavedený, tak jej třeba různě kombinují. Například mají tuto volbu zavedenu jen některé spolkové země (Rakousko).

Položme si další otázku. Opravdu většina obyvatel naší republiky chce přímou volbu starostů, primátorů a hejtmanů? Ono to až tak jednoznačné nebude, protože když se v našich podmínkách k určitému typu přímé volby sáhne, tak se to vždy někomu nebude líbit. Uveďme si klasický příklad, co se může přihodit, když zrovna vyhraje člověk, který bude menšině (která prohraje) vadit. Pokud by menšina, která prohrála respektovala demokratickou volbu (a její nejvyšší formou je právě přímá volba), tak by nesvolala třeba nějakou tu demonstraci proti onomu člověku. Jenže v našich podmínkách se začíná zavádět nový prvek demokracie ve stylu: i když si tě většina zvolila, tak nám (menšině) se nelíbíš a budeme provádět veřejný lynč, protože jsi např. člen nějaké politické strany, která se nám nelíbí. V tom spatřuji úskalí přímé volby. Navíc přímá volba není žádnou spásou, protože nejsou vyjasněny kompetence starosta/rada/zastupitelstvo. Jistou logiku by mělo že starostu by vykonával člověk, který získal nejvíce preferenčních hlasů ze všech kandidátů. Ostatně v řadě obcí tomu tak skutečně je, ale může se stát, že i takto zvolený starosta by byl například loutkou většiny v zastupitelstvu.

Jak můžete vidět, tak přímá volba nemusí automaticky znamenat vyřešení například nízké volební účasti nebo, že se na obcích a městech hned něco zlepší. Vše je přeci o lidech a pokud se lidé nebudou chtít domluvit na správě věcí veřejných a řídit svoji obec levicově nebo pravicově, tak je úplně jedno, zda starosta bude volen přímo nebo nepřímo. Je pouze faktem, že přímo volený starosta by se opíral o nejvíce hlasů z voleb (jednalo by se ve své podstatě o manažera a pokud by měl v něčem rozhodovat, tak si nese s sebou problém manažerského selhání). Otázka jeho odvolatelnosti na základě manažerského selhání (kdo by posoudil jeho selhání) by tedy byla značně problematická, ale to už je námět na jiný článek.

S novým rokem přišla jedna zásadní změna v oblasti doručování tiskovin do domácností. Tuto službu již nezabezpečuje Česká pošta, ale nově soukromá společnost. S přechodem na „nový systém“ se ale vyskytují chyby v samotném doručování, kdy do mnoha domácností nechodí předplacené noviny. Českou poštu od nového roku nahradila soukromá společnost První novinová služba (PNS). Položme si ale jinou otázku, která s přechodem na nový systém souvisí. Jak je možné, že si tento sektor nechala Česká pošta, která je vlastně státem, odebrat? A kdo je za to zodpovědný?

Pošta je vynález už poměrně starý. Jako instituce začala fungovat řádně v 19. století a byla hojně využívána hlavně ve válečných konfliktech. Ostatně pošta jako instituce byla vyvinuta právě pro potřeby armády (stejně jako internet). Postupně se z pošty stala služba pro veřejnost a velice dlouho byla vlastněna státy a byla považována za službu veřejnosti. Zároveň byly poštovní úřady zřizovány téměř v každé vesnici, aby lidé mohli mít styk se státní správou a okolním světem. S nástupem digitalizace, robotizace a privatizace však nastávají problémy. Pošta si nejprve nechá vzít systém doručování zásilek a tuto oblast přenechá různým soukromým společnostem typu PPL a DHL. Poté ale zjistí, že tento systém potřebuje zpět a tak se dává na „soupeření“ v rámci trhu. To byl první krok k privatizaci „veřejné služby“. Vzhledem k tomu, že již není „IN“ tolik posílat pohlednice nebo dopisy, tak pošta sahá ke stále narůstajícím poplatkům za jejich služby. V rámci digitalizace alespoň pošta přešla na systém Czech point, kdy si můžete na téměř každé poště nechat ověřit např. listinu a nemusíte k notáři. Vše má ale své výhody a nevýhody. Vzhledem k tomu, že pošta vyplňuje veřejný prostor a zastává co by instituce veřejnou službu, tak je značná chuť tento státní podnik privatizovat. Postupně se tento „nešvar“ děje a dalším krokem je právě odebrání doručování novin a přechod k soukromé společnosti, která ale ve veřejné prostoru selhává.

Je tedy evidentní, že oblast veřejné služby je lukrativní byznys a ten by si měl nechat pod sebou stát. To, že v řadě oblastech pošta selhává je také fakt a nelze to zapřít (zde totiž působí značně kontroverzně různé zlaté padáky nebo značné odměny manažerům atd.). V poslední době se divili čelní představitelé ČSSD, jak je možné, že soukromá společnost v doručování selhává. Možná se diví záměrně, protože za „odluku“ doručování je zodpovědné ministerstvo vnitra pod které spadá Česká pošta jakožto podnik a tomuto ministerstvu šéfoval Milan Chovanec. Takže je na místě se ptát, proč ministerstvo umožnilo tuto skrytou privatizaci provést? Vše se svádí na dnes hojně používaný pojem restrukturalizace a zefektivnění. Jenže místo toho, aby se něco zlepšilo, tak se daná věc ještě zhoršila a to pro potěšení soukromého sektoru, kdy je pošta označována jako nefunkční, protože je státu. Opět to celé nahrává soukromému kapitálu, který z logiky své věci vždy chce privatizovat veřejné statky, které mají sloužit všem lidem bez rozdílu.

Systém „tiché privatizace“ je v našich podmínkách poslední dobou hojně rozšířen. Místo toho, abychom privatizovali (rozprodali, zlikvidovali, rozkradli) celek, tak to raději uděláme postupně a v tichosti. Je něco shnilého ve státě českém a ona hniloba se projevuje právě v tichém privatizování, kdy se vytvářejí různé divize nebo odluky, které jsou vesměs privatizovány „za babku“.

Východisko je jen jediné: aby se veřejné služby neprivatizovaly a zůstávaly v rukou státu. Zde ale musí stát působit jako dobrý hospodář a starat se o své podniky řádně a nedopustit, aby se v nich rozdávaly zlaté padáky nebo existovaly jiné nešvary.