Na přetřes opět přichází jistý evergreen v Poslanecké sněmovně – zákon o státní službě. Zákon, jehož cílem bylo odpolitizování státní správy, otevřel Andrej Babiš, který si stěžuje, že prý vláda nemůže efektivně vykonávat svá politická zadání. Realizace různých projektů, dle jeho slov, blokují odborní náměstci na jednotlivých ministerstvech. Vyslovil přání, že by z nich udělal náměstky politické, aby mohli být v případě „neposlušnosti“ vyměněni. To jde ale proti logice odpolitizování státní správy, kde mají být odborníci, kteří budou vykonávat agendu bez toho, kdo je momentálně u politického vesla. Současný zákon o státní službě není vůbec dokonalý. Doznal tolika změn, že se v tom asi nevyznávají sami úředníci, natož vláda. Jediný, kdo tomu lehce rozumí je „superúředník“ Josef Postránecký.
Trochu si to rozeberme. Vláda chce, aby se z odborných náměstků, kteří jsou vybíráni dle výběrového řízení, stali náměstci ryze političtí. Logicky vzato by se na tyto pozice dosazovali kamarádi toho nebo onoho politického uskupení a dostali bychom se tam, kde jsme byli před rokem 2014, kdy se služební zákon začal tvořit. Samotná idea odpolitizování státní správy je velice důležitá, protože jinak nemůže fungovat efektivně. Kdysi se stávalo, že se na ministerstvech s obměnou politické garnitury obměnili všichni – od náměstků, přes řidiče, až třeba po uklízečky. To byla ryzí politizace státní správy. Jelikož je nyní snaha opět k tomuto sklouznout, tak si vyjasněme některá fakta.
Současný zákon o státní službě vytváří dva druhy náměstků, což je nelogické. Jedni jsou političtí a vybírá si je daný ministr – začínají a končí s ním. Může mít až dva takové náměstky, nevztahuje se na ně výběrové řízení, ani nemusí mít patřičnou kvalifikaci. Můžeme to nazvat trafikou pro kamarády. Druhou skupinou jsou náměstci odborní, kteří nejsou na svá místa dosazováni podle stranického dresu, ale na základě výběrového řízení, kde jsou jasně stanovená kritéria. Také je není možné z daného postu jen tak z ničeho nic odvolat. Odvolán může být jen za předpokladu, že bude mít za sebou dvakrát negativní hodnocení (uděluje se vždy 1x za rok) nebo když proběhne systemizace pracovních míst a daná pracovní pozice bude zrušena. Jinak je ve své podstatě plně chráněn služebním zákonem. V tomto případě zůstává otázkou, jak moc daný odborný náměstek inklinuje nebo neinklinuje k právě vládnoucí garnituře. Služební zákon sice jasně říká, že musí být úředníci apolitičtí, ale do hlavy nikomu nevidíte a stejně všichni úředníci mají volební právo jako každý jiný.
Sám osobně mohu říci, že projednávání zákona o státní službě bylo velice složité a náročné. Osobně jsem se toho účastnil. Stejný zákon z roku 2002, který nikdy nenabyl plné účinnosti, byl úplně na jiné odborné výši, než je ten dnešní. Současný zákon je „nedochůdče“, které je ostudou tehdejší legislativní rady vlády pod vedením Jiřího Dientsbiera. Je to způsobeno tím, že se do současné podoby zákona o státní službě dostalo tolik nešvarů, tvořivosti a politických dohod, výjimek a nesmyslů, že vám z toho jde hlava kolem. Říkal jsem tomu zákon výjimek. A pokud v zákoně máte dva politické náměstky bez jasných kompetencí, když bohatě stačí jeden, tak se dostáváte do politické pasti, kam s těmi, kdo někde neuspějí? Politický náměstek jde přeci proti logice odpolitizování státní správy. Tohle přeci byla původní myšlenka, abychom se inspirovali tam, kde státní správa funguje a je efektivní. Jenže s postupujícím časem, se začíná zjišťovat, že náš služební zákon nefunguje jak má, případně politickým elitám kazí jejich plány. Bylo nebo nebylo tohle účelem? Přeci jen služební zákon má zamezit politickým hrátkám na ministerstvech, takže účel asi splnil. Bohužel ale ne úplně. To je důsledkem paskvilu, který se postupem času vytvořil. Inspirace okolními státy vzala za své a vytvořili jsme si zbrusu svůj vlastní zákon ve víře, že bude lepší, než mají jinde. Místo toho jsme vytvořili něco, co způsobuje problém všem. Jak politikům, stejně i odborníkům. Na závěr by se dalo říci: takže znova a lépe.

Vzpomínáte si na zpívající ministryni obrany Vlastu Parkanovou? Já celkem živě. Hlavně na song, který nesl název: Vítej, prapore hvězd a pruhů, který nazpívala společně s Honzou Vyčítalem. Tento hit vešel do dějin v době, když se na našem území měla stavět americká základna s radarem v Brdech. Z toho ale posléze sešlo, když se na odpor postavila nejen laická veřejnost. Mnoho let se zdálo, že snahy o americkou základnu na našem území jsou ty tam, ale stejně ve skrytu duše někteří doufali, že nastane možná změna. 
Od roku 2008, kdy eskaloval odpor proti americkému radaru v Brdech, se událo mnohé. A to nejen na území naší republiky. Značnou rychlostí jsme se přesunuli na startovní čáru nového desetiletí, abychom v politickém prostoru mohli opětovně najít záblesky snah, aby na našem území byla vojenská základna USA. Touto snahou se snaží zviditelnit nově zvolený místopředseda a europoslanec ODS Alexandr Vondra, který v pořadu Otázky Václava Moravce dne 19. 1. 2020 prohlásil, že Ostravě by právě pomohla ona základna. Musím se ptát, k čemu by nám pomohla? Možná k tomu, abychom se stali poslušnou ovečkou NATO v čele s USA. Přeci jen by byla umístěna co nejblíže Rusku, které je vnímáno jako nepřítel – alespoň v logice USA.
Na skok se vraťme do historie. Někdo může namítnout, že americké základny jsou v Německu a Polsku, kde z toho tamní rozpočty mají příjem. Jiní mohou kontrovat, že kdysi na našem území byly základny Sovětského svazu a nikdo neprotestoval. Ano, obojí je sice pravda, ale dnes je úplně jiná situace. Srovnávat základny Sovětského svazu na našem území a základny USA je argument jak vyšitý z nějaké ideologické příručky z doby studené války vytvořené v USA. Tenkrát byl snad svět rozdělen na dva tábory a určující mocnosti si udržovaly své sféry vlivu a to za jakoukoliv cenu. Ať už vedením válek, politicky zadržování jeden druhého nebo budováním základen na cizích územích. Dnes je ale situace naprosto odlišná. Neexistuje Sovětský svaz, ale USA existují stále, byť jim pomalu dochází dech a jako vítězové onoho soupeření z doby studené války se snaží rozšiřovat svůj vojenský a obchodní vliv. K této taktice používají USA v každé zemi různé přisluhovače, tak jako v našem případě osobu Alexandra Vondry.
V současnosti se v multipolárním světě všichni snaží vyhnout nějakému konfliktu. Jednou se vedou války obchodní, jindy kybernetické. Vše je naprosto jiné, než v dobách před rokem 1991, kdy ještě existovaly dvě vojenské aliance – NATO a Varšavská smlouva. Nicméně USA se pořád snaží hledat nějakého nepřítele. Jednou je to Ruská federace, jindy Čína a některé naše politické elity (zejména ty pravicové nebo i sociálně demokratické) se snaží tuto velice ošemetnou hru hrát a to jen proto, aby se zalíbily USA. Nerad bych se dočkal, aby na našem území někdy vznikla nějaká cizí vojenská základna. Ať už s radarem nebo bez něj. Mnoho let trvalo, než zmizely ty sovětské a jen proto, že dnes máme nové „přátele“, tak zde máme budovat jejich základny? Věřím, že další song, který by vítal prapor hvězd a pruhů již nevznikne a spíš budeme zpívat USA Go Home! (USA jdi domů!) a to z celé Evropy.

Poslední dobou mediálním prostorem hýbe kauza kolem dnes již bývalé kandidátky na ombudsmanku profesorku Helenu Válkovou, kdysi ministryni spravedlnosti. Je pranýřovaná za to, že na konci 70. let minulého století napsala společně s Josefem Urválkem odborný článek o ochranném dohledu. Problém je prý v tom, že Válková napsala onen článek s tímto člověkem, který se podílel na politických procesech v 50. letech. Podle tohoto výkladu nemůže být člověk, který v takovémto spoluautorství napsal nějaký článek, jakkoliv zakomponován v současné veřejné správě. Jako kdyby profesorka Válková mohla za to, co dělal Josef Urválek. Pravicoví politici a novináři to předkládají tak, aby to vypadalo, že se podílela na justiční vraždě Milady Horákové. Zajímavé je, že když byla ministryní spravedlnosti, tak tato záležitost nikomu nevadilo, ani rádoby historikům z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Na jednu stranu zde máme profesorku Válkovou, pod jejíž odborný článek je jako spoluautor připodepsán problematický prokurátor, a na druhou stranu zde máme politiky a novináře, kteří přímo schvalovali a podporovali různé ilegální aktivity, například válku v Iráku, kde bylo zavražděno kolem půl milionu obětí, včetně žen a dětí. Od prezidenta Václava Havla až po další pravicové politiky z ODS, TOP 09 a dalších stran neměli problém podpořit tuto ilegální válku pod taktovkou USA, která znamenala válečné zločiny a masové porušování lidských práv. Dodnes sklízí v Iráku hořké plody této okupace. Toto kritikům Válkové asi nevadí a neupozorňují na to.
Kauza kolem profesorky Válkové je pouze další účelovou snahou o to, aby byla současná levicově orientovaná vláda zdiskreditována, protože ji toleruje KSČM. Koho by dnes vzhledem k současné politice zajímalo, co kdo napsal před 40 lety? Navíc i většina odborníků, kteří Válkovou kritizují, uznávají odbornost a manažerské schopnosti Válkové a mnozí také říkají, že článek o ochranném dohledu je na odborné úrovni v pořádku.
Stejný argument používali i kritici Heleny Válkové v Radě vlády pro lidská práva, které Válková předsedá. Na svém posledním jednání, které proběhlo dne 16. 1. 2020, ji skupina kritiků chtěla z tohoto postu odvolat. Nicméně po diskuzi se tato skupinka rozložila, přičemž se na stranu Heleny Válkové postavil dokonce i bývalý ministra kultury Daniel Herman. Na protest pak rezignovali na svoje členství v Radě pouze dva její členové. Naprostá většina členů Rady Válkovou podržela a nenechala se zmanipulovat mediální kampaní, v níž se vyskytly i různé lži.
Jestliže na jedné straně zde máme údajně neproblematické novináře a politiky, kteří svými články a dalšími mediálními výstupy podporují různá ilegální válečná tažení, kde jsou statisíce mrtvých, a na straně druhé paní profesorku Válkovou, která napsala za minulého systému odborný článek o ochranném dohledu a je ostrakizována za spoluautora článku, jedná se o klasický dvojí metr. Profesorka Válková přece nic neprovedla. Neschvalovala politické procesy ani neobhajovala Josefa Urválka, takže proč takový oheň na střeše? Zejména pravicová opozice běsní a lační po moci a tak se ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů dala do práce. Možná se v budoucnu ještě dočkáme nějaké další nesmyslné kauzy, že někdo třeba napsal článek s tím či oním člověkem. Třeba se objeví nějaká pseudokauza, kdy mohl někdo napsat pojednání s Gustávem Husákem a bude odsouzen a veřejně pranýřován za to, že danou věc napsal s člověkem, který prováděl v naší republice konzumní socialismus v podobě normalizace.

Někteří naši zákonodárci doslova bloudí mimo prostor a čas. Můžeme říci, že bloudí mimorealitou, když ve snaze se zviditelnit používají antičínskou kartu a snaží se z Číny udělat démona číslo jedna. Jedná se o předsedu bezpečnostního výboru senátu, neúspěšného prezidentského kandidáta Pavla Fischera a poté Piráta Jakuba Michálka. Oba dva mají jedno společné – mají fobii z Číny. Oba dva mají jakýsi problém s podnikatelem Petrem Kellnerem a společností Home Credit.
Zatímco některým pravicovým novinářům a politikům vadí, že Kellner zadal jen 2000 hodin mediální práce o Číně, nevadí jim, že americký National Endowment (placený Kongresem USA) a media oligarchy Bakaly šíří celá léta dlouhodobě přes Sinopsis, Aktuálně a další media celou řadu negativních protičínských článku. Vidí detaily u jiných, ale nevidí masivní břevno ve vlastním oku. Klasicky dvojí metr.
Prvním, kdo má děsný strach z Číny je Pirát Michálek (možná se bojí společně s atomovým Hřibem). Přišel s nápadem, že se založí „komis“, která má prošetřit vše se zaměřením na autoritářské režimy a systémy. Teď by mě zajímalo, jak to Michálek myslí, že se bude kontrolovat vměšování autoritářských režimů do naší politiky. Kdo určí, který režim je autoritářský? Piráti? V tomto případě bych nechal prověřit vliv USA, kdy se vměšují přes své neziskové organizace a jiné „nevládky“ do fungování naší země. Nebo to snad není potřeba, když tam vládne Donald Trump? Piráti zjevně nepochopili, že USA pomalu odcházejí ze svého dominantního postavení do historie a nyní nastupují jiné ekonomiky, jako Čína nebo Indie, a doufejme, že i naše Evropská unie. Právě vztah USA a Číny nastolil nový obchodní řád od roku 1978 dále. Navíc, proč bych s Čínou neobchodoval, když s ní obchoduje EU a západní země daleko více, než naše republika? Navíc jak ČR, tak EU uznávají jen jednu Čínu a ne nějaký Tchaiwan. Zde je důležité zmínit to, že Michálkovi asi nevadí, že naši politiku podporují kmotři, Bakalové, tuneláři atd. Ale hlavně, že hledáme nepřítele v Číně, které se početně rovnáme jejich jedním miniaturním kantonem. Hrajeme si na velmoc, kterou nejsme. V některých věcech jsme papežštější, než papež.
Dalším čínofobem je neúspěšný kandidát na prezidenta Pavel Fischer. Ten pro změnu obrátí na policii kvůli pročeským aktivitám, které si najala společnost Home Credit. Chce zahájit šetření. Když už je v tom šetření, tak by rovněž mohl prověřit proamerické akce na našem území. Nebo se snad žádné nekonají? Známe plno příkladů, kdy jsou dokonce i některé vysoké školy v zákrytu napojeny na americké neziskové organizace prostřednictvím Kongresu USA. Vzpomeňme třeba na to, jak USA špehovaly Angelu Merkelovou a další západní spojence u nás v EU. Tohle mu nevadí? Vždyť je to také vměšování. Pravděpodobně dostal od kamarádů ze CIA instrukce, že má bojovat proti nastupující ekonomické jedničce - Číně. Akorát nechápu, proč se my vždy musíme zaplést do takových hrátek. Z bývalých přátel jsme udělali nepřátele a z nepřátel přátele. Akorát nás bývalí přátelé ve všem předběhli, ať v technologiích, vývojem, ekonomikou. Čína je jedním z největších trhů na světě a v dnešním multipolárním světě je nutné spolupracovat se všemi na budoucnosti lidstva a ne si hrát na to, že s Jardou jo, s Lojzou ne a s Karlem už tuplem jo a s Bedřichem raději ne.

Začal nám rok 2020 a všichni očekáváme, že nadcházející dekáda bude lepší a úspěšnější, než ta odcházející. Začíná však vyvstávat nejeden problém, který způsobuje probíhající globalizace, kapitalizace života a nové vnímání času a prostoru. Jestliže dříve byl čas vnímán mechanicky, tak dnes je vnímán digitálně. Prožíváte vteřiny, které ubíhají na displeji. To ale není zdaleka všechno. Jak konkurence v celé společnosti nabírá na obrátkách, tak jsou postiženi všichni: muži, ženy i děti. Všichni jsou pohlceni konkurencí. Jedná se o výrazný odklon od doby socialismu, kdy jsme v rámci kolektivního žití, každý věděl, kde máme své místo ve společnosti. To v individualizované společnosti současného typu chybí a nastává proces odlidštění a odcizení. V nedávné době bylo zjištěno, že za socialismu prožívaly ženy lepší sex, než je tomu dnes. S touto teorií přišla etnografka Kristen Ghodseeová, která procestovala bývalé socialistické státy a vyptávala se žen, jak se jim žilo za socialismu, který je dnes tolik haněn. Mnoho žen jí odpovědělo, že jim bylo lépe, protože jim stát umožňoval starat se o rodinu, měly zaměstnání, které nebylo postaveno na výkonu a konkurenci. Socialistický systém jim umožnil se emancipovat, což dosahovalo vysoké úrovně. Dnes je situace opačná. Žena je nucena být součástí kapitalistického způsobu života, musí chodit na směny a podávat nejlepší výkony, aby ve společnosti obstála. To se poté negativně projevuje v partnerském vztahu, kdy jednak žena odkládá rození prvního dítěte a následně nemá na sex ani pomyšlení, když přijde domů úplně vyřízená. Stejně je na tom muž, takže se těžko mohou plodit děti, když systém zamezuje zdravému sexuálnímu životu. Nastává tak hybridní smutek, kdy jsou základní živočišné pudy potlačeny, protože je člověk nucen se nejprve kapitálově zajistit (což ale často není možné) a až poté mít děti. Jinak tomu ale bylo v dobách sociálního státu a socialismu.
Můžeme tvrdit, že západní společenská stabilita byla po druhé světové válce do jisté míry dílem komunismu. Západní země totiž před strachem z radikalizace obyvatel přijímaly různá opatření, aby této radikalizaci a vzestupu socialistických a komunistických myšlenek zamezily. Díky tomu vznikl sociální stát, tak jak jej známe. Ten ale v dnešní době čím dál vice koroduje. Je tedy jasné, že kdyby neexistovaly socialistické státy, kde se budovala nová společnost, tak by ani neexistoval sociální stát. To se ale mění s rokem 1989, kdy socialistická „hrozba“ skončila a začala se všude po světě šířit mantra deregulace do všech oblastí lidského života. Trend se obrátil. Místo toho, aby byly rozvíjeny programy na ochranu sociálně slabých, žen, vyloučených lokalit atd., tak došlo k pravému opaku. Dnes jsou ženy, matky samoživitelky, děti z chudších rodin čím dál více ohroženy sociálním vyloučením a sexuální vztahy se opět pojí s materiálním zajištěním. Dnes je často žena nucena provozovat prostituci nebo dělat sexuální otrokyni a to jen proto, aby například uživila svoji rodinu. Jedná se o negativum současného kapitalismu, kdy se žena a její tělo stává objektem touhy a vlastnictvím kapitálu samotného, což je v ostrém kontrastu s dobou socialismu, stejně i sociálních států, kdy ženské tělo přestalo být vlastnictvím někoho jiného. Je tedy jasné, že mnohé socialistické státy (Československo nevyjímaje) udělaly pro ženskou otázku více, než současný systém, který vše postavil na privatizaci, deregulaci, individualizaci a paradoxním štěstí, kdy si můžeme užívat až do středního věku, ale za cenu toho, že se nerodí děti, protože si je mnozí nemohou dovolit, případně na ně nemají ani pomyšlení.