Dnešní svět je protkán spotřebou. Neustále se něco spotřebovává, růst táhne spotřeba a nehledí se na následky. Ty jsou bohužel vážné. Ať už se jedná o narušení rovnováhy v přírodě nebo i negativní dopady na samotného člověka. Doba konzumu nám přináší své výhody, ale i nevýhody. Ve spojení s dluhovým kapitalismem nám přináší možnost si pořídit vše, co nám dnešní svět nabízí. Jedná se o velice ostrý kontrast doby před rokem 1990, kdy často docházelo k nedostatkům v zásobování. Nikdo si tedy nepřeje, aby byl nedostatek čehokoliv – žijeme ve společnosti hojnosti. Jako lidské bytosti chceme, abychom měli vše, co nám moderní společnost nabízí. Byť to nemusíme nutně potřebovat, ale co kdyby. Svět je postaven na co nejkratší trvanlivosti výrobků a nikdo neřeší, že se tím vysloveně plundruje příroda. Je tedy nutné, aby se začalo uvažovat o tom, že výrobky budou mít dlouhou trvanlivost. Nemusí jít nutně jen o výrobky, ale i o stavby dálnic, železnic atd. Nesmí přeci docházet k tomu, že by se stavba musela za dva roky kompletně celá udělat znova nebo ji nákladně renovovat. To je dalším základem budoucího socialismu ve vztahu ke konzumu.

Moderní socialismus musí převzít dobré věci z kapitalistického rozvoje. Nesmí dojít k tomu, že by socialismus měl nějaké nedostatky v zásobování. Proto musí existovat trh. Jasně se ukázalo, že příliš velká centralizace a dogmatické plánování vedlo k problémům. Trh samozřejmě musí být částečně regulován, ale státní zásahy musí být promyšlené. S ničím se to nesmí přehánět a nesmí se jít od extrému k extrému. Lidé nesmí opět čekat na pořadník, ale musí mít možnost si koupit, co požadují. Přílišný byrokratismus byl právě kamenem úrazu sovětského socialismu v našich podmínkách. Tento model se sice úspěšně rozvíjel do 70. let minulého století, ale poté narazil na svoje limity. Z těchto věcí je společnost poučena a je nutné vždy poslouchat to, co si přeje.

Dnešní svět je utvářen konzumními pochody lidí, stejně tak i korporací, které konzum produkují. Budoucnost dává tušit, že změněné spotřební chování generace lidí narozených kolem roku 2000, brzy narazí rovněž na své limity. Heslo dnešní doby: použij a zahoď je nutné v budoucím socialismu přehodnotit a začít jasně deklarovat heslo: použij a recykluj, případně vícenásobně použij. Jedná se o věc, která souvisí s učením lidí a k tomuto postupu musí lidé dojít sami kupříkladu na základě regulatorních opatření ze strany státu. Lidé se sice bojí socialismu, protože jej vždy identifikují s modely, které v minulosti selhaly pod tlakem zkapitalizování světa nebo s určitým typem zakazování. O tom ale socialismus není a nesmí být. Socialismus je o tom, že bude vyvážena i spotřeba. Nabídka musí reagovat na poptávku a být co možná nejvíce v rovnovážném stavu.

Pokud jde o společenské vlastnictví výrobních prostředků jako instituce k výrobě konzumních věcí, tak se jasně ukázalo, že v některých oblastech nefungovaly efektivně. Nicméně nový socialismus musí být postaven nejen na státním vlastnictví (energetika, voda, dráhy atd.), ale musí být zachována i oblast soukromého vlastnictví. Jedině tímto způsobem se začnou implementovat inovace do systému. Musíme si jasně říci, že komunismus je otázka možná 25. století. Dnes je cílem socialismus s vyváženým konzumem. Někdo může říci, že v této fázi chci jen vylepšovat kapitalismus. Ano, protože musím vytvořit nejprve předpolí pro socialismus a poté implementovat všechny prvky pro onu změnu.

Ochránci demokracie na sebe dlouho nenechali čekat a zaútočili na Sýrii. Důvod a záminka pro raketový útok byla jasná. Nenecháme ubližovat tamním civilistům chemickými útoky. Těmito slovy jsou obhajovány raketové útoky ze strany USA, Velké Británie a Francie proti Sýrii. Zde však visí ve vzduchu několik otazníků. Kdo vlastně použil chemické zbraně? Kdo to byl? Osobně mně to přijde celé divné. Nejdříve tady máme eskalaci napětí s aférou agent Skripal, která bohužel selhala a tak se hledala jiná záminka. Ta se našla v Sýrii. Zajímavé na celé věci je, že USA si stále hrají na světového četníka a ochránce demokracie amerického typu. Jedná se o pozůstatek studené války. Na pomoc USA rychle přispěchají věrní „psíci“ v čele s bývalými koloniálními velmocemi opět s odůvodněním, že se nesmí opakovat útoky chemickými zbraněmi. To je pravda. To se dít nikdy nesmí a je to odsouzeníhodné. V celém procesu útoku je zakomponováno rovněž NATO. To samozřejmě útok na Sýrii podpořilo. Paradoxně i naše republika, protože jsme členy tohoto spolku ze studené války. Tento vojenský spolek nemá už nic společného s jistým typem ochrany proti nepříteli. Položme si jednoduchou otázku: kdo je v dnešním světě nepřítel a kdo je spojenec? V unipolárním světě to není nic jednoduchého. O to víc se ale můžeme ocitnout v globálním konfliktu. Jelikož si však USA v čele s „planetárním válečným štváčem“ Donaldem Trumpem myslí, že jsou zachránci světa, tak se jasně ukazuje, že každý prezident USA musí mít svoji válku. Nicméně každou eskalaci napětí je potřeba řešit s mandátem Rady bezpečnosti OSN a ne ji „pro legraci“ obcházet. To ostatně učinily ty státy, které zaútočily na Sýrii. K čemu tedy máme Radu bezpečnosti OSN? Podle mého názoru je naprosto k ničemu a stává se jen debatním kroužkem. Proč? Protože nad mezinárodním právem jsou stejně USA, Velká Británie a Francie. Z toho plyne, že se nám zformoval vojenský blok na ochranu a záchranu světa v jejich pojetí. Ostatně stejní „spojenci“ útočili kdysi v Iráku. Náhoda nebo záměr? Hra začíná.

Pokud jde o NATO, tak to je dnes vojenským spolkem směřovaný na útok, než na obranu, tak jako tomu bylo v dobách mocenské rovnováhy za opravdové studené války. Poslední dobou si říkám, že bych chtěl opět prožít 80. léta 20. století, kdy se jednalo o stabilní svět, protože byl jasně rozdělen na dva mocenské bloky. Jistý faktor hrál i strach ze vzájemného jaderného zničení. V současné době je ale porušeno mezinárodní právo, kdy k útoku nedala svolení Rada bezpečnosti OSN. Z tohoto důvodu je nutné z NATO vystoupit. Jsem zvědavý, zda se v Sýrii najdou chemické zbraně. Zatím nám to tvrdí jen média a váleční agresoři. Také mi to hodně připomíná útok na Irák, který byl označen, že má zbraně hromadného ničení a pak se nic nenašlo. Navíc je evidentní, že zbrojařské lobby potřebuje vyzkoušet nové modely zbraní. Média ospravedlňují útok vrchovatě informační válkou fake news. Tyto informace mají za cíl určit viníky onoho chemického útoku a uchlácholit veřejnost, že útok byl potřebný.

Otázkou zůstává, co se bude dít dál? Kdo bude další v pořadí v „ose zla“? Pokud použiji terminologii z doby George Bushe mladšího. Bude to Írán, Rusko nebo nějaká jiná země, kterou „strážci světové demokracie“ označí za nepřítele? Tohle už jsme v minulosti také zažili. Historie se zjevně opakuje. Válka totiž pohání inovace, bohužel. A co říci k Radě bezpečnosti OSN? Snad jen to, že k její restrukturalizaci nedojde dříve, než propukne nějaký větší konflikt. Bohužel. Takový je svět v podání ochránců demokracie USA, Velké Británie a Francie.

Po delší době se opět spáchal na evropské půdě násilný akt, kdy narušený jedinec vjel automobilem do lidí (sobota 7. 4. 2018). Ano, scénář je stejný jako přes kopírák. Už tento příklad známe z Francie a Německa. Automobil je zde použit jako zbraň. Výsledkem je chaos, zmatek, mrtví a zranění. Je jedno, kdo tyto činy páchá a za jakým účelem. Vždy je to zavrženíhodný čin, který rozsévá jen zkázu a smrt. Má za cíl šokovat a oslabit morálku. Z jednoho úhlu pohledu má oslabit morálku většinou „západních“ lidí, když útočí například nějaký islámský fanatik a snaží se vehnat tyto lidi do strachu o své životy. Z druhého úhlu pohledu útok může spáchat i příslušník daného státu, který je buď psychicky narušený (občas se to stane) nebo člověk, jenž se určitým způsobem zradikalizoval ve vztahu k nějakému náboženství (typicky dnes islámu). Každopádně i on chtěl nějakým způsobem šokovat. Tentokrát ale ve vztahu třeba k upozornění na nějaký problém v dané společnosti. Díky těmto věcem se evropská společnost vyvinula do vyšší fáze nebezpečí. Tato nová fáze rozvoje má ale více negativ, než pozitiv.

Evropa se ve všech možných směrech chtěla podobat USA, a proto si ustavila Schengenský prostor. Ten zahrnuje volný pohyb osob, zboží a kapitálu. Vzhledem k tomu, že se v tomto prostoru může pohybovat každý, tak zákonitě narůstá riziko, že se někde něco přihodí. Je to dáno tím, že téměř nikde není nic striktně kontrolováno. Sice se nám může zdát, že žijeme v relativním bezpečí, ale vždy je to pojem pouze relativní. Necháváme se často ukolébat tím, že se vlastně nic neděje a sami sebe utvrzujeme v tom, že se ani nic stát nemůže. Máme totiž tajné služby, které nikdy nespí, ale zároveň skoro nic nezjistí. Takže se jedná o falešnou ukolébavku. Celá společnost v Evropě žije a troufnu si tvrdit, že v některých ohledech je i záměrně udržována, ve stavu trvalého nebezpečí. Jsme neustále konfrontováni s neznámým a také silně odlišným. To v nás vzbuzuje značný strach. Poté se k tomu přidají teroristické útoky a vše se nám najednou potvrdí. Trvalý stav nebezpečí totiž vyhovuje určitým skupinám, jako například teroristům, zájmovým skupinám nebo i samotnému kapitálu. Nárůst nebezpečí ve vztahu k různým vražedným útokům v Evropě je daní za volný pohyb osob bez jasného omezení.

Vím, je těžké zabránit nějakému šílenci, aby automobil použil jako vražedný nástroj. O tom žádná, ale bezpečnostní složky jakéhokoliv státu mohou těmto problémům předcházet. Lze například regulovat dostupnost automobilů. Problém ale spočívá v tom, že dnes je to natolik dostupný stroj, že jejich regulace je obtížná. Zdá se tedy, že tomuto problému zabránit nepůjde. Nicméně systematické kontroly v rámci psychologických testů by něco mohly odhalit, ale nejedná se o žádnou spásu. Ze všeho logicky plyne, že nárůst nebezpečí jako celku je daní za blahobyt, kdy individualisticky dostupné osobní auto se přeměnilo ve vražedný nástroj. Jedná se o negativum, které v dohledné době nezmizí. Pohyb lidí samozřejmě můžeme dále kontrolovat fyzicky na hranicích. V tomto případě se minimalizuje možnost, že by nějaký „podivín“ přejel z jednoho státu do druhého.

Jak jsme všichni ukolébáváni falešným pocitem bezpečí, tak vlastně žijeme ve společnost bezpečného nebezpečí. S rizikem jsme se vlastně sžili. Víme o něm, že je všude kolem nás, ale zároveň věříme tomu (byť si to někdy nepřipouštíme, že nás stát ochrání. Pokud by to totiž neudělal, tak by na něj byl vyvinut tlak, aby tyto složky privatizoval. I já věřím našim bezpečnostním složkám, i když k nim mám své výhrady, ale i díky nim je nám všem umožněno žít v naší republice své „bezpečné životy“.

Levicová politika mladé lidi netáhne. Prý není moc sexy, cool nebo IN. K tomu všemu se přidává vyčpělost a provázanost s dobou minulou, která do jisté míry devalvovala pojetí socialismu jako směřování ke kvalitativní změně. S nedostatkem mladé generace zápasí snad všechny levicové strany a radikální levice KSČM ještě více. Ve volbách se mladí lidé, kteří mají levicové smýšlení nechali často zmást ať už Piráty, Tomio Okamurou nebo Andrejem Babišem. Možná jim tyto strany nabídly něco zajímavého a pro budoucnost významného. Jenže tomu tak není. Piráti slavili svůj úspěch na tom, že jsou jenom mladí a hlavně chtějí volnost (možná směřující k anarchii), nezávaznost. Tomio Okamura zase získal hlasy na základě strachu z budoucnosti a migrace lidí. To Andrej Babiš získal řadu levicových voličů díky tomu, že všem slíbil všechno. Tolik stručné shrnutí, proč radikální levice ve volbách neuspěla. Nyní je ale důležitá druhá část a to, jak oslovit nastupující mladou generaci, která má levicové myšlenky deformovány kapitalistickým vývojem. Musíme si uvědomit, že kapitalismus si na obhajobu své existence bere mladé jako rukojmí ve vztahu „není jiná alternativa“, abych parafrázoval výrok kapitánky britského kapitalismu Margaret Thatcherové. Nastupující generace je tedy už od dětství pod tlakem kapitálu, který tvrdí, že on je ten nejlepší a všechny pokusy o sociálně spravedlivou společnost jsou špatné nebo nereálné. Mladí lidé, ve fázi kdy dospívají, tak zjišťují, že proklamovaný kapitalismus přesto nefunguje, jak jim bylo předkládáno hlavně ve škole a médiích. Ano, sice si v poli hojnosti mohou koupit co chtějí, ale musí na to mít. Mohou se svobodně zadlužit a vehnat se do náruče lichvářů a bank. Najednou zjišťují, že realita je úplně někde jinde než předkládaný nádherný sen. Pokud si chtějí založit rodinu, tak čekají až hluboko za věk 30 let. Věnují se kariéře, která je prodchnuta kapitálem. Na tom totiž stojí svět, alespoň podle mileniových dětí, které spatřily světlo světa kolem nového milénia. Život se podle nich musí užít. Bohužel si však neuvědomují, že je potřeba mít sociální základnu. Stejně tak pole jistot, které nezabezpečí volný trh, ale silná pozice státu a jeho pilířů. Když však nastupující generaci řeknete, že chcete, aby se v naší společnosti rozvíjely levicové hodnoty, tak jste označeni za někoho zpátečnického, opozdilého ve smyslu „vrať se do hrobu“. To je realita dnešních dní. Nicméně radikální levice má jedinečnou šanci, jak nastupující generaci oslovit ve smyslu nových levicových tendencí.

Vím, radikální levice musí oslovovat všechny generace, ale nyní dospívá generace narozená v roce 2000 a na ni je také potřeba působit. Sociální stránka a lidskost jim sice není cizí, ale je upozaďována na úkor společnosti zážitku. Musí se razit heslo, zážitky klidně, cestování ano, ale napřed musíš mít práci a sociální základnu. To je totiž budoucnost společnosti. K čemu Vám bude cestování, když se poté nebudete mít kam vrátit a ještě budete zadluženi? Více, než kdy jindy mladým dochází, že se s přírodou děje něco špatného a hlavně, že kapitalismus nefunguje. Problém nespravedlivě odměňovaných prací je v dnešní době extrémní. Vezměte si jeden příklad: jak by to asi dopadlo, kdyby začali stávkovat popeláři nebo uklízečky? Nepochybně bychom se my lidé utopili v odpadcích (nehledě na to, že tento případ se už v minulosti odehrál v USA). Radikální levice tedy musí působit na mladé i v tomto ohledu, že existují zaměstnání, která nejsou moc vidět, ale jsou důležitější, než třeba manažer nadnárodní korporace.

Mezi další věci, které nesmí zapadnout je i myšlenka základního příjmu, státního a družstevního vlastnictví. Lidé musí participovat a podílet se na chodu společnosti. Na myšlence socialismu není nic špatného. Opak tvrdí vždy jen kapitalismus, který se bojí, že by přišel o své výhradní postavení na světě. Já ale říkám, že existuje alternativa a věřím, že to pochopí i nastupující mladá generace.

Obecné nařízení o ochraně osobních údajů hýbe naší společností. Zkráceně se mu říká GDPR a je to nařízení z Evropské unie, které upravuje nakládání s osobními a citlivými údaji lidí. Samo nařízení vzniklo už v roce 2016, ale naše byrokracie čekala do poslední chvíle, zda nedojde ke změně. Bohužel nedošlo a tak se nyní narychlo připravují různé prováděcí předpisy a rovněž samotný prováděcí zákon. Je to docela smutné, protože v účinnost ono nařízení vstoupí na konci května letošního roku. Dopady budou dalekosáhlé a hlavně velice finančně náročné. Jednou z oblastí, kam ono pověstné GDPR zasáhne, je každodenní život obcí.

Zástupci obcí mají z oné normy strach. Není divu, protože je to krok do neznáma. Sice se vše může tvářit bohulibě, když budu tvrdě chránit citlivá data občanů, ale na druhou stranu si myslím, že náš vnitřní zákon o ochraně osobních údajů je naprosto dostačující. Zatím se jen ukazuje, že GDPR je jeden velký byznys pro soukromé společnosti, které provádí školení a různé audity. Na malé obci onen audit stojí i několik tisíc a to musí obec zaplatit ze svého. Určitou úlevu jim v tomto případě umožňuje Svaz místních samospráv. Z toho plyne, že do tohoto svazku začínají vstupovat obce, i když se v minulosti tomuto spolku bránili. Bránili se mu z důvodu jeho zpolitizování. Tomuto sdružení totiž často šéfují lidé z okolí STAN nebo TOP 09. Nicméně značný zásah do obecních rozpočtů vehnal některé obce právě k tomuto uskupení, protože se snaží ušetřit každou korunu.

Dalším zásahem ve vztahu k obcím je, že každá obec bude muset mít svého pověřence pro ochranu osobních údajů. Bude se jednat o člověka, který bude rovněž placen z rozpočtu obce, takže se jedná o další výdaj na víc. Soukromé společnosti tuto službu nabízejí v řádech několika tisíc za měsíc a přitom do dnešní doby bylo všechno v pořádku a nemuselo se nic řešit. Je tedy evidentní, že EU v tomto případě opět hraje roli „direktora“, když si myslí, že zpřísněním ochrany osobních údajů se vyřeší všechny problémy. Prdlačky za kačky. Naopak. Spíše bude mnohem více docházet k různým občansko – právním sporům. Umím si představit, jak neúměrně vzroste byrokracie, když každému občanovi budu muset dávat k podpisu formulář, že souhlasí se zpracováním osobních údajů. To se ostatně už nyní děje a určitě jste se mohli setkat s tím, že Vám někde dávají tento souhlas podepsat.

Nejhorší na celé věci je, že za nedodržení tohoto evropského nařízení hrozí pokuta až do výše 10 milionů euro. Takže se jedná o pokutu naprosto likvidační. Musím se ptát, zda to něčemu pomůže, když lidé své osobní údaje běžně dávají všanc všude možně? Nebo je to jen další krok k ještě větší byrokratizaci státu jako celku a to pod taktovkou Evropské unie? GDPR nemá podle mého názoru pro obce opodstatnění, protože je neúměrně zatíží a nic nevyřeší. Opodstatnění mít bude ve vztahu k soukromým korporacím (např. pojišťovnám, telefonním operátorům aj.), které s vašimi osobními daty čile obchodují. Tam právě nejvíce dochází k únikům osobních dat. Trestat obce za to, že mohou nakládat s vašimi daty, když se jedná o součást veřejné správy, mně přijde scestné.