Mgr. Jan Klán

V Afghánistánu zahynul další český voják. Zařadil se tak na smutný seznam obětí boje proti terorismu. Nicméně vše není, jak se zdá. Do Afghánistánu naši vojáci vlastně jezdit nemusí a vše je na rozhodnutí politické reprezentace, případně jich samotných, zda na to přistoupí. Vše je zaobaleno tak, že se jedná o mírové mise a výcvik místních občanů, aby je neutiskoval Taliban. Jenže poslední útok přišel z „vlastních řad“. Odehrál se přímo na základně, takže nebezpečí číhá přímo tam, kde by jej mělo být co nejméně. Opravdu chceme, aby v Afghánistánu nebo jinde umírali další naši vojáci? Já tohle rozhodně nechci a proto jsme vždy byl proti vojenským misím bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Položme si otázku: proč musí naše armáda plnit roli „pucfleka“ v zahraničních misích? Zdá se, že se chceme jako stát zavděčit někomu jinému. V tomto případě jiným armádám ve vztahu, že by nás přišly ochránit, když by nás někdo napadl. V našem případě je dle výkladu NATO hrozbou Rusko. Jenže opravdu by nás přišla zachránit nějaká cizí vojska? Můžeme si představit různé scénáře, kdy nejpravděpodobnější je, že bychom byli vystaveni útoku prvního sledu. To je nám dáno historicky od doby studené války. Jsme totiž ve středu Evropy, kde se rozdělují stále sféry vlivu.
Chápu, že vojáci v zahraničních misích plní různé úkoly. Dle řady interpretací plní bojové povinnosti a snaží se eliminovat radikalizaci některých lidí směrem k terorismu. Vše je to na vyznamenání, ale vše má svá negativa. Prvním negativem je, že vypravit se na bojové i mírové mise je velice nebezpečné. S tím určitě vojáci jako profesionálové počítají. O tom žádná. Druhým negativem je, že jste daleko od domova a navíc v cizím prostředí, kde jste často vnímáni jako nepřátelé, byť můžete přicházet s bohulibými záměry. Třetí negativum spočívá v tom, že i když kdesi daleko bojujete proti terorismu a pokládáte své životy, tak na druhé straně světa dochází k nástupu nové generace fanatiků a to často za podpory těch samých států, které na oko bojují proti terorismu. Zbrojařská lobby je totiž všude. Jak na straně bojovníků proti terorismu, tak na straně teroristů.
Nedávno jsem slyšel názor, že mám být na vojáky, kteří padli v Afghánistánu hrdý, protože tam bojovali s nepřítelem, který by mohl zaútočit i u nás. Z toho plyne, že ve své podstatě snižují moji obavu (míru strachu), kdyby došlo na našem území k nějakému teroristickému útoku. Jenže není pravda někde jinde? Například v tom zda je legální, když se někam „vtrhne“ bez mandátu RB OSN pod rouškou boje proti terorismu, který se vyskytuje mnohdy jinde, než právě v Afghánistánu? Pokud tomu tak je, tak proč neustále podporujeme státy, které takto působí a vtrhnou vždy někam bez jasného mandátu? Podobný scénář byl přeci v Libyi nebo Iráku. V obou dvou případech dobře zapracovala mediální kampaň vytvořená PR agenturami a to jen proto, aby k útoku mohlo dojít a společnost na ni byla mediálním světem připravena, respektive byla společností legitimizována. Vše pod rouškou boje proti terorismu.
Tvrzení, že naše republika je součástí NATO a proto musí na tyto mise jezdit je naprosto liché. Podívejme se například na jiné členské státy NATO. Zdaleka ne všechny se podílejí na vojenských zahraničních misích. Proč asi? Tady můžete vidět, že to není o tom být v NATO a nutnosti někam vojáky posílat. Vždy je to na rozhodnutí politických a vojenských elit, které v daném státě vládnout. V neposlední řadě hraje významnou roli se nějak zalíbit na mezinárodním poli a to i za cenu nejvyšší – padlých vojáků.