Čeho se nyní obávám?
V poslední době v hlavě přemítám několik základních problémů levice v České republice. Obávám se jejího zániku. Poslední dobou totiž ani nepotřebuje mít žádného vnějšího nepřítele, ale rozklad přichází zevnitř. Nejasná identita se společností vede k tomu, že se v levici vyskytují různé směry a proudy. Často to vypadá na schizofrenii, když navenek vystupuje tragická rozhádanost. Co si poté mají lidé o levici myslet, když se ani nedokáže pořádně sjednotit? Nechci se zaměřovat na tu či onu levicovou stranu, ale beru tento stav komplexně. Když se na to podíváme politologicky, tak zjistíme, že levici jako celku ubírá hlasy hnutí ANO, ale například i SPD. Zelení jsou na pokraji zmizení, protože nejsou v našich podmínkách levice a klasické levicové strany KSČM a ČSSD hledají svoji vlastní pozici ve společnosti.
Levice jako taková měla v minulosti za úkol hájit zájmy dělníků, středních vrstev, obyčejných lidí. Jenže čím dál více se levice dala do chomoutu s kapitálem, který ji nutil (a stále nutí) k různým zásahům proti výdobytkům sociálního státu. To je v očích veřejnosti vnímáno jako zrada a voliči levice raději volí ty subjekty, které prosazují rychlé a rázné řešení (kladné i záporné). Vzpomeňme si na argument pravice, že levice je vlastně byrokratická, protože díky tomu postavila sociální státy. Narážím zde na fakt, že pokud chci dělat nějaké zásahy do fungování společnosti (omezovat něco, činit restrikce), tak potřebuji zpětnou kontrolu a tu zařídím vesměs nárůstem byrokratického aparátu. Toto tvrzení je užíváno jako obhajoba nutnosti likvidovat sociální státy i levici, protože je těžkopádná. Popravdě řečeno se levice jako celek zapomněla v době minulé a vlak ji předjel. Byly jí cizí pojmy jako efektivita, výnosnost, rychlost. Když už si tyto pojmy osvojila, tak ale na úkor snížení zastávání se obyčejných lidí, protože nechala kapitál prostupovat celou společností.
Návrat k důvěře levice není jednoduchý. Nepomáhá tomu ani rozhádanost, zda ten či onen proud je správný nebo špatný. Čím dál více se zapomíná, že moderní levice musí mít moderní střih, klidně po vzoru Die Linke. Mám ale obavu z toho, že v naší levici jako celku spíš soupeří dvě pojetí moderní levice. První je návrat vzpomínek doby industriální s kouřícími komíny, bez internetu. Sociologové tuto dobu nazývají pevnou modernitou. A druhým pojetím, které si uvědomuje změnu společnosti na dobu postindustriální, která vytvořila mnoho nových pracovních pozic, které v době kouřících komínů byly nepředstavitelné. Jedná se tedy o střet, který bude jasně říkat, kam se česká levice posune nebo zda skončí v propadlišti dějin.
Osobně si myslím, že pokud má levice v naší republice přežít jako taková, je nutné, aby se transformovala do moderního pojetí politické strany. Hlavně musí rychle reagovat, protože jsou pryč doby, kdy se společnost měnila kupříkladu jednou za rok. Převratné změny, které jsou nastoupeny marketizací, propojeností, jsou čím dál rychlejší i s negativními dopady na společnost. Levice se musí zaměřit právě na negativní dopady a předložit řešení a další změny, které povedou k moderní socialistické společnosti. Ne však ke společnosti minulé socialistické společnosti, kdy je vždy předkládáno, že se jednalo o omšelou a šedivou dobu. Alespoň dle dobových fotografií, kdy je kupříkladu u černobílých fotografií napsáno, že doba před rokem 1989 byla šedivá. Jenže ona nebyla šedivá. Byla barevná, tak jako je ta dnešní.
Levice se v dnešní (moderní, postmoderní, postindustriální, globální) době musí zaměřit nejen na ochranu sociálních, demokratických a jiných práv. Musí rovněž prosazovat zdanění osob s vysokými příjmy. Postavit politiku na antikapitalismu a antimilitarismu. Tedy na kritice věcí, které bolí a trápí dnešní společnost. Pole neorané je v oblasti ochrany životního prostředí, rekultivace krajiny. Rovněž změny ve velkoměstech, kde se koncentruje vysoké množství lidí jsou velkým problémem. Možností je mnoho. Je ale nutné nezabřednout v minulosti a neobhajovat něco, co je neobhajitelné, nezajímavé a archaické.
