Je celkem logické, že dnešní systém budou obhajovat ti, kdo v něm žijí a narodili se. Jsou to lidé, kteří nepoznali jiný systém a jiný svět. Celé se to odráží ve výsledcích výzkumu, které uveřejnila na začátku listopadu 2019 společnost Behavio. Nicméně je ale s podivem, že mladí lidé nehledají systémové alternativy k současnému pojetí kapitalismu. A to i tehdy, že když se výzkumníci ptali, co se změnilo po roce 1989 k lepšímu a co k horšímu, převažují negativa nad pozitivy. Mezi klady nejvíce lidé řadí možnost cestovat (na to ovšem musíte mít peníze nebo se zadlužit, abyste opět měli peníze), pak zde máme změny ve vnímání volného času a možností rozhodovat se sám. Jedná se o nárůst honby za zážitky, abych toho v životě co nejvíce viděl a stihl. Mladá generace totiž žije dnes – tady a teď, nehledí do budoucnosti. Nicméně mezi negativa současnosti lidé zahrnují zejména věci, které se týkají práce, kdy jsou nuceni v honbě za svobodou pracovat i na několik úvazků nebo ve špatně placených zaměstnáních. Vysoké míry hodnocení dosahuje absence sociálních jistot a strach z budoucnosti. To vše se vtěluje do tvrzení, že dobře už bylo. Každý systém má svá pozitiva i negativa. Lidé by ale z logiky věci měli hledat tedy takový systém, kde bude co nejméně negativ. Dnešní systém však negativ plodí více, než ten minulý. Byť zejména pravicoví politici nám tvrdí opak. Nicméně výzkumy říkají opak. Současný systém se ale pořád drží, protože na svoji ochranu povolává práva jednotlivců a možnost svobodné volby. Jenže jak chcete svobodně rozhodovat, když dnes největší rozhodovací pravomoci mají nadnárodní korporace? Proč tedy lidé nehledají systémovou změnu? Dle mého názoru je to rezignací na možnost něco změnit, oslabování tradičních politických stran a neochotou lidí se účastnit na veřejném životě. Musíme si jasně říci, že bilance posledních 30 let je tedy spíše negativní a to i za předpokladu, že sečteme pozitiva dnešní doby. Na pozitiva totiž musíte vlastnit určitou výši kapitálu. Pokud jej nevlastníte, tak jste odsouzeni být nejen v práci pod neustálým stresem. Poté jste konfrontováni se společností výkonu a honbou za nekonečným růstem.
Z výzkumu je patrné, že se za posledních 30 let naakumulovalo tolik negativ, že v budoucnosti pohár trpělivosti lidí přeteče. Otázkou ale zůstává, jakou cestou k tomu dojde. Zda lidé opět vyjdou do ulic, svolají se přes sociální sítě, změní situaci ve volbách? Každá revoluce nebo převrat v sobě totiž skrývá jak klad, stejně i zápor. Vždy někoho zasáhne kladně a někoho záporně. Dělo se tak po roce 1948, ale stejně i po roce 1989. Krize současné parlamentní demokracie dává tušit, že to budou muset být opět lidé, kteří vyjádří svoji nespokojenost se současným systémem, který vládne světu. Ovládání lidských životů současnosti je totiž v rukou mocných korporací, které využívají vaše osobní data k tomu, aby akumulovaly zisk. Vaše soukromí je vystaveno všanc, protože data jsou prodávána různým společnostem a vy nevědomky pomáháte roztáčet kola kapitalismu. Jedině návrat k pravému pojetí humanismu, bez honby za penězi a zážitky nám teprve umožní pravé osvobození od okovů kapitalismu. Jsme totiž zajatci sami sebe ve víru kapitalismu, který neurčují ani vlády, ani lidé, ale mocní a vládci korporací tohoto světa. Tento stav je nutné zvrátit. Jinak nás čeká pohnutá budoucnost, která nebude až tolik o revolucích, ale spíš o samotném přežití lidstva.
 

Revírem České republiky se jako divoký kanec prohání současný kapitalismu. Zasahuje do všech oblastí, do všech sfér lidského života i celých krajů, obcí i měst. Mnohá města na to doplácejí například tím, že jsou jejich místní politické elity ve spojení se skupinou developerů, kteří mají často bohulibé úmysly, jak zlepšit to či ono město. Například v Brně před nedávnem vystavěli zónu, která má pojmout přes 5 tisíc lidí, ale nikdo neřešil obchod nebo chodník. To je ten slavný "zástavbový kapitalismus" po česku. Nejedná se pouze o problém Brna, ale znám plno měst, které se potýkají se stejným problémem. Kutnou Horu, kde žiji, nevyjímaje. Rozsáhlá výstavba, ale bez auta si nic nekoupíte, neodvezete děti do školky nebo k lékaři. Dokonce často chybí i základní infrastruktura v podobě zpevněných silnic nebo chodníků.
Zde nastává zajímavý střet. Kapitalista, co by developer se snaží provádět co největší výstavbu a rychle zúročit zisk a to bez ohledu na to, zda by s danou obcí nějak lépe komunikoval. Například by se mělo jednat o strategický plán rozvoje, kde by jak daná obec, stejně i developer měli nastínit své požadavky. Dovolím si jednu paralelu z doby před rokem 1989, kdy probíhala masová výstavba panelových sídlišť (podotýkám, že panelová výstavba není výmysl minulého režimu, ale vznikla na západě). V době "reálného" socialismu se vždy uvažovalo o tom, aby v místě byl obchod, zdravotní středisko, kino, případně společenský sál. Dnes je situace opačná. V honbě za ziskem a vysokou akumulaci kapitálu dochází dnes k jevu, že život jednotlivců je čím dál více odkázaný na automobilismus.
Jak z toho ven? Jednoduše. Místní politické elity si nesmí nechat od developerů vše líbit a jasně nastavit mantinely. To by ale často nesměly být provázané právě s developery. Takže který systém měl více propracovanou výstavbu bytů? Ten současný nebo ten, který končil před 30 lety? Troufnu si tvrdit, že ten minulý. Už jen proto, že myslel na základní občanskou vybavenost. Je věc jiná, že jste na byt museli čekat v pořadníku. Dnes pro změnu musíte být otroky kapitálu, protože si musíte vzít hypotéku na byt či dům a zadlužit se tak vábničkám kapitálu v podobě finančních domů. Navíc rychlá výstavba s sebou nese i technologické problémy, kdy se domy stavějí během pár měsíců a poté se začnou objevovat závady. To už je ale z obliga developer nebo stavební společnost, protože mnoho záručních lhůt již exspirovalo.
Chápu, že je dnes velký hlad po bydlení. Každý chce mít nějaké to své místečko, domov, kam se může vrátit, ale na druhou stranu chci mít dobře odvedenou práci, protože jsem si za své obydlí zaplatil nemalý obnos. V tomto směru by stálo za zvážení, zda nezpřísnit různé normy, ale i zavést taková opatření, která by říkala, že pokud někde bude probíhat výstavba, tak musí být v projektu i základní infrastrukturní a dopravní obslužnost. Do té doby se bude neustále stávat, že najdeme místa, kde sice budou lidé mít své bydlení, ale pro to, aby jej mohli plnohodnotně využívat, budou muset použít osobní auto. Naplňuje se tak přísloví „bez auta ani ránu“. Je tomu tak ale správně? Opravdu musíme být závislí na automobilech nebo existuje i varianta v hromadné dopravě, která tak byla propracovaná před rokem 1989? Určitě varianty existují, ale to musí chtít politické elity v daném místě něco dělat a ne se neustále nechávat ukolébat myšlenkou, že se to vyřeší samo. Nebo když město či obec tvrdí, že nějakou věc raději dáme soukromníkovi, který to prý umí lépe, že soukromé je výhodnější. Tak tomu ale není. Obecní vlastnictví, stejně i výstavba je pro veřejný prostor, stejně i občany lepší, protože vždy ji lze regulovat příslušně místním zastupitelstvem a hlavně je úzká provázanost s veřejným zájmem a ne zájmem ryzího kapitálu, onoho divokého kance, který se prohání po naší republice.

Ústavní soud se v některých chvílích chová jako třetí komora našeho Parlamentu. Ne jinak tomu bylo v případě zrušení zákona o zdanění finančních náhrad církvím. Chápu, že v některých ohledech se může jednat o retroaktivitu, ale na druhou stranu, proč by stát měl podporovat církve, když víra je ryze soukromou věcí a jedná se o soukromý statek? Tento soukromý statek si mají podporovat ti, kdo v něj věří.  Navíc argument, že zdanění církevních restitucí vyvolává daňovou nerovnost, je lichý, protože daně přeci musí platit všichni. Nebo snad někdo nemusí? Všichni pracující musejí odvádět daň ze mzdy, musí se platit dědická a darovací daň, je kolem vás tolik daní, že ani nevíte, k čemu vlastně pořádně slouží.
Církevní restituce byly a jsou pěkným tunelem, který umožnila vláda ODS v čele s Petrem Nečasem a Miroslavem Kalouskem. Prý se církevními restitucemi vyrovnáváme s minulostí, když církvím dáváme finanční náhrady za křivdy způsobené po roce 1948. Musím se ale ptát, o jaké křivdy se jednalo? Prý se podle různých teoretiků jednalo o dobu nesvobody a útisku, kdy se církev nemohla rozvíjet. Cožpak ale církev ve své historii byla jenom svatá, jak sama hlásá? Naopak, církev byla často proti pokroku a byla schopná pořádat různé hony na kacíře. Historie se v určitých fázích vykládá tak, jak je momentálně potřeba. Upravuje se k obrazu současnému. K výkonu svého kultu ale přeci církev peníze nepotřebuje. Nepotřebuje tuto hříšnou nádheru. Má hlásat pokoru a chudobu, nikoliv "nenažranost". Jen na okraj, Miroslav Kalousek také zdanil jako ministr financí něco, co se v principu nezdaňuje. Byly to výsluhové příspěvky vojákům zdaněné o 15 %. Transfery se totiž nezdaňují. Takže přece se dá zdanit i to, co je považováno za "nezdanitelné". Ústavní soud v tomto zklamal a umožnil existenci finančního tunelu, který nemá v naší historii obdoby.
Nicméně Ústavní soud je z povahy věci nezávislým soudem a musí se jeho rozhodnutí vzít na vědomí, ať se mi to líbí nebo ne. Každopádně v důvodové zprávě se nachází v některých větách politicko – normativní podtón, takže to vše směřuje k tomu, že se Ústavní soud nezachoval jako ochránce Ústavy, ale jako třetí komora Parlamentu, kdy vzkázal hlavně Poslanecké sněmovně, že si nemůže dělat, co se jí zlíbí. To je ale v logickém rozporu s výrokem Marka Bendy, který před několika lety prohlásil, že sněmovna je suverén a může si tedy odhlasovat, co se zamane. Když se odhlasuje, že černá bude bílá, tak to prostě je. Výklad suveréna se v určitých obdobích hodí, v jiných zase nikoliv.
Na závěr si dovolím jednu malou úvahu. Finanční náhrady církvím jsou z povahy věci veřejné peníze, protože je platí stát ze svého rozpočtu. V našem právním řádu máme zákon o registru smluv, který má za úkol snižovat korupci a zprůhlednit, na co jsou veřejné peníze vynakládány. Co takhle do registru smluv zakotvit, že církve a náboženské společnosti, jako příjemci veřejných peněz musí také uveřejňovat uzavřené smlouvy nad 50 tisíc korun? Alespoň bychom viděli, kam peníze jdou. Jedná se přeci o peníze nás všech. Troufnu si tvrdit, že tato „hříšná nádhera“ nekončí na žádných bohulibých účelech, ale buď v kapsách jednotlivců, případně Vatikánu. V jiných případech si za finanční obnos církve kupují pozemky a nemovitosti, pokud je nedostaly v jiné fázi restitucí. Osobně bych v určitých momentech neměl problém s církevními restitucemi. Ať se té či oné církvi vrátí to, co bylo jejich a je řádně doloženo a neodporuje jiným zákonům. Vyvstává zde ale jedno varování. Církve si z památek dělají byznys a k tvorbě zisku využívají veřejný prostor, který je spravován z veřejných peněz. Co to otočit a církvím jasně říci, že pokud budete využívat veřejný prostor k tvorbě zisku, tak budete odvádět příslušnou částku do daného rozpočtu? Nebo si snad církev může dělat, co se jí zlíbí? Vypadá to, jako kdyby byla nedotknutelná. Verdiktem Ústavního soudu se naše společnost rozdělila na ty, kdo musí platit daně a na ty, kteří to dělat nemusí. Je to poučení a zároveň varování pro budoucnost.

Jako bumerang se nám neustále vrací naše prožitá minulost. Některé dohání, jiné předhání. Celé prolínání s minulostí vrcholí v posledních dnech, kdy zemřel významný český zpěvák Karel Gott a posléze herečka Vlasta Chramostová. To tak v životě bývá. Nicméně, co se rozhořelo poté, tak nemá v naší historii obdoby. Nejprve se nemohli čelní představitelé státu domluvit, jaký to pohřeb vlastně vystaví Karlu Gottovi, aby poté došli k názoru, že nejlepší bude pohřeb se státními poctami. Přeci jen se jednalo o nejvýznamnějšího českého zpěváka a můžeme říci, že část svých životů jsme prožili v Gottově éře. Ta nyní končí. Do celého procesu ale náhle vstoupil předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který řekl, že stejný pohřeb by měla mít zesnulá herečka Vlasta Chramostová a to jen proto, že se jednalo o disidentku a představitelku Charty 77. V tu chvíli přišel zajímavý myšlenkový u ministra kultury Lubomíra Zaorálka, který na tuto žádost předsedy Ústavního soudu zareagoval způsobem, že je to prý samozřejmost, aby Vlasta Chramostová měla pohřeb se státními poctami. Celé mně to přijde poněkud postavené na hlavu, protože si nejsem vědom, že by Vlasta Chramostová nějakým způsobem proslavila Československo, potažmo Českou republiku, tak jako Karel Gott. Dle mého názoru se pohřby se státními poctami mají uskutečnit jen v době, kdy zemře někdo velice významný. Tam já řadím pouze Karla Gotta. V celém procesu je však zakomponován ještě jeden vztah. Jedná se o problém chartistů a antichartistů.
V roce 1977, když vznikla Charta 77, tak Karel Gott pronesl prohlášení na tzv. Antichartě. Konkrétně se jednalo o akci s názvem: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Tato věc mu byla neustále předkládána jako veliké mínus. Nicméně i tohle je minulostí, protože v listopadu 1989 ten samý Karel Gott stojí vedle Karla Kryla na balkóně hotelu Melantrich a zpívají československou hymnu. Nicméně po jeho úmrtí se ozvěna Anticharty vrátila s plnou vervou. Někteří pravicoví politici prohlásili, že pohřeb se státními poctami je trochu moc, právě proto, že Karel Gott vystoupil na výše uvedené akci proti Chartě 77. Nicméně je rozhodnuto. Jak Karel Gott, tak Vlasta Chramostová budou mít pohřeb se státními poctami. Každý ale z jiných důvodů. Zatímco Karel Gott za svoji dlouholetou kariéru v oblasti zpěvu, tak Vlasta Chramostová, dle mého názoru proto, že byla hlavně disidentkou a chartistkou. Tím ale dochází k devalvaci pojetí ceremoniálních pohřbů.
Můžeme tomu rozumět i tak, že podle nových měřítek se v budoucnosti dočkáme dalších pohřbů se státními poctami ve chvíli, když zemře nějaký bývalý disident nebo chartista? Dle mého názoru tomu tak je a v budoucnu zcela jistě zažijeme i něco překvapivějšího, než je jen vztah toho, kdo byl nebo nebyl v Chartě, zda ten či onen pracoval pro společnost nebo nikoliv. V konečném měřítku to můžeme dotáhnout tak daleko, že budeme oslavovat studentské vůdce z roku 1989 jako ikony a nastane nová éra kultu osobnosti a to vše jen pro to, abychom uctili památku těch, kteří nám přinesli dnešní svět. Vědomky i nevědomky tím ale zaséváme sémě nového konfliktu, který naši společnost ještě více rozděluje. Jak jinak si vysvětlit úpadek morálky, která je ještě více snižována různými divnými či vulgárními výroky veřejných představitelů. Společnost bez zábran, bez ostychu a bez trestu vládne naší zemi.
 

Zcela jistě jste již někde slyšeli, nebo četli o sdílené ekonomice. Ta se v posledních letech honosí velkým úspěchem, kdy existují sdílená auta (společnost Uber), sdílené byty (Airbnb) nebo v neposlední řadě třeba sdílené koloběžky (společnost Lime). Právě poslední možnost se již více než rok vyskytuje v našem hlavním městě. Sdílená ekonomika začíná pronikat i do oblastí, kde byla nepředstavitelnou. Jak narůstá počet obyvatel na planetě, tak narůstá i počet vyrobeného oblečení. Snad všichni chtějí něco na sobě nosit. Odvrácenou tváří je nárůst nepotřebného oblečení a tak sdílená ekonomika začíná pronikat i sem. Umíte si představit, že byste se na internetu zaregistrovali na určité stránce, tam zadali názvy a fotografie svého oblečení, cenu a vypustili do světa? Představitelné to je. Má to ale i negativní stránky věci. Tím nejpodstatnějším negativem je, že veškeré internetové platformy sídlí v bájném Silicon Valley (USA), kam odchází i zisk z takto sdílené ekonomiky. Nastává tedy velký problém, kdy se kapitál koncentruje na jednom místě a stát, kde k transakci došlo (lze zjistit pomocí GPS), nedostává nic. Tímto způsobem je oslabována klasická ekonomika, která je založena na prodeji a kupování.
Sdílení oblečení, které vám leží ladem ve skříni, je určitě zajímavým počinem, ale osobně v tom vidím další provázání s penězi. Určitě totiž nebudete půjčovat své věci zadarmo a internetová platforma bude také něco chtít mít z transakce. U sdíleného oblečení může ale dojít k mnohem většímu problému, než třeba v případě sdílených aut nebo bytů. Zatímco u sdílených aut jsou na celé věci nejvíce biti řidiči, kteří musí pracovat často na živnostenský list za směšnou odměnu, tak u sdílených bytů díky naopak dochází k nárůstu cen za bydlení – ať nájmů nebo ceny za nemovitost, případně způsobují vylidňování centra měst. Problém sdíleného oblečení může být například v tom, že nevíte, kdo dané oblečení před vámi nosil a to i tehdy, když bude perfektně vyprané. Může se snadno vyskytnout nějaká nemoc, která se poté začne nekontrolovaně šířit. Pokud by se i přes různé překážky začalo oblečení sdílet, tak by muselo být očipované a mít GPS, tak jako to mají auta nebo koloběžky. Tím ale dojde k dalšímu zvýšení dohledu jednotlivých osob. Naruší se tím soukromí individua, kdy vás nebude jen sledovat kamera na ulici nebo váš chytrý mobilní telefon. Budete sledování pomocí GPS ve sdíleném oblečení. Společnost bude vědět o každém vašem pohybu, když budete mít oblečení na sobě.
Je evidentní, že sdílená ekonomika bude nadále pronikat i do takových oblastí, kde byla dříve nemyslitelná. V budoucnosti se tak můžeme dočkat sdílených manželek, milenců, zvířecích mazlíčků nebo klidně i nemocí. Umím si živě představit, jak se někdo bude chtít nechat sdíleně nakazit, aby nemusel například do zaměstnání nebo do školy. Zdá se vám to nemyslitelné? Uvidíme za několik let, zda sdílená ekonomika pronikne třeba i do sexuálního života. Kapitál tím totiž začíná pronikat všude a naplňuje se známá věc, že dnešní život je prodchnut penězi a vše je na ně převedeno.
Řešení negativ sdílené ekonomiky je jednoduché. Stačí přijmout takové zákony, které budou regulovat poskytovatele sdílení. To například znamená, že se budou odvádět daně v místě, kde proběhla transakce (lze řešit přes GPS). Dále nastavit zdanění výnosů z daného sdílení. Pokud bude chtít poskytovatel služeb fungovat na daném území, tak bude zaregistrován v dané zemi a vždy odvede část zisku do příslušného rozpočtu. Do té doby bude sdílená ekonomika výhodná jen pro její poskytovatele, kteří sedí kdesi za oceánem.