Děsivá prázdnota
Společnost, která si před 30 lety žádala změny, se nakonec stala obětí revoluce, která jim byla ukradena. To, že si tehdejší systém žádal změny, je reálný fakt, který nikdo ani nemůže rozporovat. Volání po větší uvolněnosti a řešení palčivých problémů se naakumulovalo do takové výše, že posléze došlo k přetečení poháru trpělivosti mnohých lidí. Na sklonku pozdního socialismu už bylo dávno jasné, že nic nebude tak jako dřív. Ke konci roku 1989 pohár netrpělivosti přetékal a této situace začaly využívat různé opoziční skupiny, potažmo skupiny zájmové. Občané se poté po 17. listopadu stali oběťmi jedné velké iluze o tom, že vlastně bude lépe. Všichni posloužili jako užitečný komparz v cizím zájmu. Na jedné straně se vyskytovali ti, kdo říkali, že je nutné jít dále socialistickou cestou a ne druhé straně zavládlo nadšení, že už je svoboda a nastalo odlišení se od doby těsně předcházející pád reálného socialismu. Vlna euforie rozmetala staré pořádky a nastolila nové. Politické elity té doby se vyměnily jen díky různým kooptacím, které vlastně ani do demokratického systému nepatří, protože jsou často ryze účelové. Tyto kooptace posléze umožnily i přípravu různých zákonů, které byly šity na míru jen malé skupině lidí, které měla mít z nové doby značný prospěch.
Celý proces se nám neustále vrací, když se blíží ono pohnuté výročí převratu roku 1989. V médiích, ale i jinde neustále dostávají prostor bývalí disidenti, kteří primárně zapříčinili stav věcí, který zde máme dnes. A tak se můžeme například dozvědět, že „zkrachovalý“ písničkách Jaroslav Hutka, který zpíval na Letné při demonstracích, kritizuje nedávno zesnulého mistra Karla Gotta s tím, že Gott byl právě ikonou normalizace. Ostatně si říkám, co čekat od pana Hutky, který nikdy nic nedokázal. Vlastně dokázal. V pravou chvíli se postavil na stranu těch, kteří v danou chvíli vítězili. Je to jeden z lidí, kteří zapříčinili to, jak se posléze revoluce roku 1989 vyvinula dál a že byla většinové společnosti ukradena. Poté nastala děsivá prázdnota a rozladění z nových poměrů.
Dodnes mnozí privatizátoři, Hutkové, umělci, hvězdy, tuneláři říkají, jak byla tehdejší doba špatná, že nic nebylo a že nejlepším obdobím byla doba poté. Nemůžeme nic namítat tvrzení, že tehdejší doba měla chyby. Ano, měla je. Každá doba je má a nese sebou i pozůstatky doby minulé. I dnes můžeme pozorovat jeden jev, který můžeme nazvat, že by lidé chtěli socialisticky pracovat, ale kapitalisticky žít. Jenže v dnešním kapitalismu se bohužel musí pracovat i žít ryze kapitalisticky. Vládne nám diktát peněz. Mnozí lidé se dnes cítí tak, že jsou vlastně těmi, kdo revoluci v roce 1989 prohráli. Jsou na straně poražených a to i přesto, že v pochmurných chvílích pozdního socialismu stáli na náměstích a provolávali Havel na Hrad nebo Jakeše do koše. Jejich prozření přišlo příliš pozdě a to až ve chvíli, kdy začali pociťovat, že i na jejich jistoty sahá nějaký privatizátor, který je chce vystrnadit z jejich domovů. To už se ale odvíjela nová dekáda úplně jiného systému. Bylo to poslední desetiletí 20. století, které s sebou přineslo nejednu velkou loupež i bourání státu.
