Každý stát, ať už jeho zřízení jakékoliv, si vždy zřizuje nějakou tajnou službu. V dobách studené války tyto tajné služby hledaly často špiony. Přeci se jednalo o dobu, která byla prodchnuta špionem na každém rohu. Alespoň tak je dnes vykládána. Realita ale byla určitě trochu odlišnější. Pamatuji si začátek 90. Let minulého století, kdy se u nás rušila obávaná Státní bezpečnost. Prý to byla velice obávaná instituce, která měla zvěda na každém rohu. Musíme si však připomenout, že takové služby existovaly všude. Nejen u nás. Dokonce i v USA mají takovou službu dodnes a nikomu to nevadí. Tehdejší tajné služby se snažily získat informace, kde se jen dalo. Dokonce i za použití nevhodných metod, ale taková byla prostě doba. Všude samý špion, obava před nepřítelem. Kdysi se zpívala jedna písnička, kde v refrénu bylo „estébé, estébé, co si počnem bez tebe“. Státní bezpečnost plnila roli bezpečnosti státu a monitorovala jak vnitřního, tak vnějšího nepřítele. Alois Lorenz, poslední šéf obávané instituce ji nazval ministerstvem strachu. Dnes však máme jiné služby, hezčí, ne snad ani lepší, ale hezčí. Může je kontrolovat výbor v Poslanecké sněmovně nebo jinde. Jedna taková služba, která má název Bezpečnostní služba (BIS) zcela jistě nehledá špiony. Ti už asi neexistují, protože špiony jsme my všichni. Asi vás zarazí, kde jsem na tuto hypotézu přišel.
Pokud má BIS sbírat a analyzovat informace z okolního prostředí, tak musí mít své informátory. Podobně jako to dělala tehdejší STB. Princip zůstal podobný, jen s tím rozdílem, že jsme do procesu zapojeni všichni. Věřte nebo ne, ale díky moderním technologiím vznikly i neoficiální služby, které shromažďují vaše data. Jsou jimi banky, pojišťovny, sociální sítě, Google a jiné internetové platformy. Tam všude dáváme všanc svá osobní data. Často vědomě, jindy nevědomky a to jen proto, že se nás prohlížeč ptá, zda souhlasíme se soubory cookies (rozumějte špehovacími soubory). Tehdejší STB by jistě zaplesala, kdyby měla k dispozici dnešní technologické prostředky. Nemuselo by být takové množství agentů, informátorů, důvěrníků. Dnes jsme jimi totiž naprosto všichni. Ať už si to připouštíme nebo ne. Jsme špiony ve své vlastní zemi, stejně i životě. Jsme neustále pod dohledem kamer, mobilů a jiných špionů.
Špioni jsou všude. Nenechají vás ani chvíli bez dozoru. Kontrolují a hledají, co si koupíte, kde zanecháte svoji digitální stopu. Vše kontrolují, abyste nepřekročili svůj finanční limit, kde jste nakupovali, když jste platili platební kartou. Je to pro vaše pohodlí a také bezpečnost. Co kdyby o vás měla rodina strach a nemohla vás najít? Terorista totiž rovněž číhá všude a v globálním světě se natolik rychle přesouvá, že ani ten nejlepší špion by jej stejně neodhalil. Studená válka měla jednu výhodu, existovalo vzájemně zaručené zničení z jaderných zbraní a to určovalo punc stability. Dnes v době nestability, která je plná špionů, kteří jsou fyzičtí i virtuální, existuje maximálně vzájemně zaručené sledování.
 

Máme za sebou připomínku činu Jana Palacha a Jana Zajíce. Ti se upálili v lednu roku 1969 na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Je tomu tedy přesně 50 let. Na úvod si musíme říci, že upálení se Janové neprotestovali proti KSČ. To musíme důrazně oddělovat, protože dnešní mediální prostor, který je často „hlásnou troubou“ kapitálu nebo korporací, říká něco jiného. Poté se směšují různé věci, které spolu souvisí jen okrajově. Nyní si však položme zásadní otázku: co je hrdinského na tom, že se někdo upálí? Je to zcela jistě forma protestu, ale skutečný hrdina přeci má bojovat, pokud chce nějakou změnu. V minulosti tuto formu protestu zažili snad ve všech zemích světa. Vždy se někdo upálil na protest vůči něčemu. Nemusíme ani chodit daleko do minulosti. V roce 2003 se na protest proti kapitalistickému, demokratickému systému se na Václavském náměstí upálil student Zdeněk Adamec. Ten chtěl rovněž upozornit na určité bezpráví, které se v našem rádoby právním státě odehrává. Musím se tedy ptát, proč o tomto člověku naše média zevrubně mlčí? Přeci jen se rovněž snažil vyburcovat občany, aby si nějaké věci nenechali líbit. V roce 2018 tomu bylo 15 let od této tragédie, ale v médiích bylo znamenité mlčení.
Když žil Palach se Zajícem, tak v naší zemi vládla pověstná diktatura proletariátu, která prý byla děsivá. Sice nikdo nedokáže vysvětlit, v čem byla děsivá, ale zřejmě si nezadá s dobou dnešní. Dnes totiž máme také diktaturu, ale kapitálu. Právě i současné problémy vedou mnohé lidi k různým činům. Nemusíme je nutně označovat za Palachy současnosti, ale do jisté míry jsou to stejné oběti. Tyto oběti byly dohnány k sebevraždě tlakem diktatury kapitálu, protože se ocitly v beznaději, bezvýchodnosti, bezmoci. O tom se nemluví. Raději se vše přechází ve smyslu, že se to prostě stane. Přitom se jedná o velkou lidskou tragédii. Ta je to především.
Činy, které se odehrály před půl stoletím, jsou jen našimi dějinami. Ty prostě nezměníme. Stejně nezměníme ani to, že se v minulosti někdo upálil na protest proti něčemu. Na závěr si dovolím jednu doušku. Mám těm velkolepým připomínkám smrti Palacha, Zajíce a dalších, rozumět tak, že kdyby se dnes někdo chtěl upálit na protest proti současnému systému, režimu, který potají ničí všechny a všechno, že budou lidé dotyčného uctívat jako ikonu? Myslím si, že by k tomu nedošlo, protože mediální prostor by to přešel vysvětlením, že dotyčný byl buď podivín, protestoval proti nesmyslům atd. Palach se Zajícem jsou rovněž ikonami, ale ikonami minulosti. Osobně si myslím, že jak Palachův, stejně i Zajícův případ, budeme moci objektivně posoudit nejdříve za 50 let, protože se mnohé informace buď zamlčují, zkreslují nebo raději nezmiňují.

Bezpečnostní a informační služba našeho státu vydala svoji výroční zprávu za rok 2018 a ta ihned vzbudila velké vzrušení. Naši zpravodajci se totiž bojí hybridní války, zvýšeného vlivu Ruska a Číny. Dle nich to dokonce došlo tak daleko, že různí agenti pronikli i do našich škol, konkrétně do výuky dějepisu. Ocitujme si nyní část z oné zprávy, kde se uvádí. „Moderní dějiny prezentované ve školách jsou de facto sovětskou verzí moderních dějin a proruským panslovanstvím je do jisté míry zasažena i výuka českého jazyka, resp. literatury (národní obrození).“ Když se na onu větu podíváte, tak si ihned začnete myslet, že buď se u nás připravuje nějaký převrat ve výuce moderních dějin, nebo dochází k jistému pomatení smyslů, případně obojímu. Je evidentní, že strach z Ruska a Číny prostoupil už tak hluboko, že se bude hledat nepřítel i v minulosti. Co by na to všechno asi řekli představitelé národního obrození jako František Palacký, František Ladislav Čelakovský a další? Ještě, že se dnešní doby tito velikáni naší historie nedožili. Možná totiž budou brzy označeni za hybridní agenty minulosti, protože tíhli k Rusku. To ale nemusí být zdaleka všechno. Pokud dojde k revoluci (případně převratu) ve výuce moderních dějin, tak se musím ptát, jak se dějiny budou vyučovat? Přebereme americký model výuky nebo budeme dějiny upravovat, případně se minulostí promlčovat? I takové manýry má naše vlast již za sebou.
Jak to asi celé dopadne, když nakonec studenti budou upozorňováni na to, že nemají číst Puškina, Gogola, Tolstého? Když se zeptají proč, tak bude řečeno, že jsou to Rusové a ti se číst nesmí, protože vedou hybridní válku? Kam jsme to dopracovali? Velikáni naší historie, stejně i historie Ruska se dnes musejí obracet v hrobě, případně plakat. To ale není zdaleka všechno. Co když se stane, že nadaní studenti najdou zalíbení v Mendělejevově soustavě prvků nebo budou chtít studovat Pavlovův efekt? To je také ruská, případně sovětská, propaganda, jak uvádí BIS? Bude se snad lidem zamezovat přístup k dílům těchto lidí a to jen proto, že to byli Rusové? Případně, že před několika staletími, někteří naši velikáni k němu tíhli a viděli v něm vzor? Tohle už přeci není normální.
Bezpečnostní a informační služba má upozorňovat na případné hrozby plynoucí pro náš stát. Pokud jako nebezpečí vnímá to, že se v dějinách mluví o Rusku, případně Sovětském svazu jako o vzoru slovanství, tak je to hodně smutné a na pováženou. Tím jsme se totiž dostali do sfér protiruské a protičínské propagandy, kterou často chrlí nejen naše média, ale i někteří politici. Celé mi to přijde, že někdo má za úkol z naší minulosti odstranit vztah k Rusku, případně žákům a studentům „nalít“ do hlav, že jsou to jen nepřátelé. To je hodně nebezpečné a je mi z toho smutno.
 

Pirátská strana ústy své poslankyně Olgy Richterové v pořadu České televize Otázky Václava Moravce dne 13.1.2018 přišla s nápadem, jak zamezit čínskému sledování v kauzách Huawei a ZTE. Na úvod si musíme říci, že výše uvedeným společnostem zatím nikdo nic nedokázal a tak tvrzení, že provádí špionáž pro Čínskou lidovou republiku, se zakládají pouze na spekulacích, které primárně pocházejí z USA. Vraťme se ale zpátky k vyjádření paní poslankyně. Ta tvrdí, že musíme mít kontrolu nad tím, jak to vlastně Čína vyrábí a jaké součástky do elektroniky dává. Z jejího vyjádření plyne, že by nejraději Piráti intervenovali na cizí státní území (Piráti to z logiky věci asi dělají často. Z minulosti známe několik takových případů) a šťourat tam. Už vidím, jak jim cizí stát povolí, aby kontrolovali jeho byznys, obchod. Každý stát si totiž bude chránit svoje know – how.
Pokud však paní poslankyni (a nejen jí) čínské zařízení vadí, protože mu nedůvěřuje, tak si jej přeci nemusí kupovat. Nikdo jí neříká, že si má kupovat tuhle nebo tamto značku. To je vysloveně na jejím uvážení. Pokud chce vlastnit mobilní telefon vyrobený v EU nebo USA, tak je to její záležitost. Akorát si za ono zařízení bude muset mnohem více připlatit. To je celé, ale tvářit se, že by mně poté třeba nikdo nesledoval je naprosto bláhové. Dnešní elektronika je totiž natolik propojená, že vás pomocí GPS, zpráv, telefonování, internetu dokáže sledovat kde kdo.
Nyní si představme, že by někdo obvinil ze špionáže nějakou společnost, která pochází z EU nebo USA. Co by poté následovalo? Také by Piráti a další politické strany rychle brojily proti takovým společnostem? Záleželo by asi na tom, pro koho by špionáž společnosti prováděly. Ale pokud chci nějakou firmu na globálním trhu poškodit, tak ji označím za nedůvěryhodnou a případně špionážní. Takhle to přesně praktikuje americký prezident Donald Trump, který se tímto způsobem snaží chránit americké koncerny. Umíte si představit, že by právě Donald Trump pustil na své území Piráty, aby mu tam šťourali a hledali, odkud pochází ta či ona součástka? Já tedy neumím. Respektive trochu ano, ale dopadlo by to asi tak, že by dotyčné americký prezident rychle vypoklonkoval. Spíš si ale myslím, že by vůbec nedostali vízum.
Na globálním tržišti těžko budete kontrolovat, odkud pochází některá ze součástek. Ta se dnes vyrobí třeba v USA, ale přístroj se smontuje například v Číně. Jak by tedy asi Piráti zdůvodňovali, že našli součástku, která byla vyrobena v USA a provádí špionáž v EU pro Čínu, prostřednictvím USA? Zajímavý logický rozpor.

Stále více jsme konfrontováni s výkladem doby minulé, stejně tak i té současné. O budoucnosti se raději moc nemluví, protože jen málo vizionářů dokáže odhadnout, co přinese. Právě proto se nejen politické elity raději „babrají“ v minulosti a říkají, co by se stalo, kdyby. Jenže historie nezná žádné kdyby. Dějiny proběhly prostě, jak proběhly a změnit to nikdo nedokáže. Ani stroj času, po kterém lidstvo tolik touží. Dějiny vždy píší vítězové. V tu chvíli nastává časový paradox, kdy vítězové ve snaze co nejvíce očerňovat minulost, která dle jejich výkladu byla většinově negativní, zachází i do takových absurdit, že se tomu diví i sama společnost. Ano, narážím zde na výklad doby 1948 – 1990. V dnešní společnosti se má za to, že výše uvedená doby byla jen dobou zla, politických procesů, mlácení demonstrantů, společnost chudoby, bez vývoje. Tento obraz minulosti pomohla utvořit skupina vítězů po roce 1989, včetně disidentů, médií, stejně i vyučujících ve škole. Obraz doby minulé je souběžně utvářen i obrazy doby současné. Máme příliš krátkou paměť a hodně rychle zapomínáme. Navíc mladí lidé, kteří se narodili po roce 1989, stále více věří jen oněm mýtům a často se nesnaží najít určitou rovnováhu. Osnovy ve školách se o tématu reálného socialismu raději nezmiňují. Co kdyby v tom totiž někdo našel zalíbení a snažil se stát disidentem dnešní doby. Nemalou úlohu v tomto procesu sehrává i Ústav pro studium totalitních režimů, kde jsou zabydleni buď bývalí disidenti, nebo lidé, kteří nechtějí připustit, že i systém před rokem 1989 měl svůj vývoj, dynamiku. Minulost není černobílá, ale je barevná.
Stále častěji se setkávám s názorem, že dnešním třicátníkům bylo před rokem 1989 ublíženo a nemohli studovat. Ano, to je částečně pravda. Studovat nemohli, protože se narodili na konci existence reálného socialismu. Z toho plyne, že jim nemohlo být ublíženo. Komu mohlo být ublíženo, byla jejich rodina, nebo přátelé. Jenže takhle to nelze paušalizovat. Vždy vás názor mladých lidí pobaví, jak jsou mytizováni a zároveň je to celé k pláči. Nechci zde obhajovat dobu před rokem 1989. Ani já ji nezažil v její plné síle, kráse i negativu, ale vadí mi, že je pořád neustále očerňována jako nejhorší období našich dějin. To přeci není pravda. Osobně jako nejhorší období vnímám rok 1939 a druhou světovou válku, kdy se rozhodovalo o našem bytí nebo nebytí jako národa. Jenže to je minulost už hodně daleká a vítězům po roce 1989 se ji nechce moc připomínat, abychom si například neznepřátelili Německo. To raději budeme rozdmýchávat protiruskou hysterii ve vztahu k událostem po roce 1968, případně současnosti, kdy nám prý ze strany Ruska hrozí velké nebezpečí. Jako národ jsme vždy byli lokajové, služky, služební. Podívejme se hlouběji do minulosti a zjistíme, že jsme většinou byli v područí nějakého jiného národa. Co je však horší, tak jsme se z toho nikdy nepoučili. A nepoučili jsme se ani po roce 1989, kdy z nabyté svobody přišla spíš diktatura, ale ne proletariátu, ale kapitálu a strach z minulosti určil další směřování našeho státu. Ne směrem na východ, který nás podle vítězů, kteří zvítězili v roce 1989, zničil, ani k neutralitě, ale na západ, který nás v roce 1938 zradil.