Tlustí kocouři

Tlustí kocouři

Červenec 11, 2018

Opět se na přetřes dostává téma církevních restitucí a jejich zdanění. Konkrétně zdanění církevních náhrad ve výši až 59 miliard, které má stát vyplácet po dobu 30 let navýšené o inflaci. Na úvod musím poznamenat, že církevní restituce vnímám jako tunel tohoto století, kdy jako stát přijdeme o mnoho miliard, které mohly být investovány do rozvoje země. Navíc zákon, který tyto restituce umožňuje, byl schválen za velice podivných okolností, kdy nejprve rezignovali tři poslanci ODS a mezi nově příchozími byl i jeden poslanec, který v té době byl pravomocně odsouzený – Roman Pekárek (ODS). Noví poslanci poté bez problémů zvedli ruku pro církevní restituce. V té době se horečně kšeftovalo (rozuměj uplácelo) různými posty ve státních firmách, a to výměnou za složení poslaneckého mandátu. Celé to posléze vedlo k pádu vlády Petra Nečase, která byla poznamenána korupcí.

Na úvod si řekněme jednu pravdu: církvím se nic vracet nemělo. Vrácení majetku a finanční náhrady chtěla zejména »nenapapaná« katolická církev. Ta se na to doslova klepala. Takže se dnes dostáváme do začarovaného kruhu, kdy se církev často soudně domáhá pozemků (často lukrativních) a navíc si nárokuje finanční náhrady za období, kdy jim prý bylo křivděno. Nyní si ale položme zásadní otázku, která úzce souvisí s církevními restitucemi. Jak je možné, že jsou církevní hodnostáři placeni ze státního rozpočtu a církve k tomu navrch každoročně dostávají téměř dvě miliardy? Osobně bych tedy požadoval zrušení tohoto příspěvku, a to zejména bohatým církvím, kterou je u nás katolická církev. Je to stejný »nepořádek«, jako když dáváme dávky lidem, co nejsou v nouzi. Mají dvě auta, byty, domy atd. Stejně se chová katolická církev. Ta má rovněž majetky, paláce atd. To k výkonu kultu zvané náboženství ale nepotřebuje.

Církev a její hodnostáři by si měli vzpomenout, co hlásal Kristus. Ten kázal chudobu, a ne »nenažranost«. Náboženství je přeci službou, která má pečovat o duši člověka. K tomu přeci stačí slovo a nepotřebujete k tomu majetek, paláce, peníze a jinou hříšnou nádheru. Nicméně mnoho předních představitelů církve se chová jako tlustí kocouři, kteří jsou stále více nenasytní a ještě si krásně předou. Náboženství je ze své logiky soukromou věcí. Je to pro věřícího člověka soukromý statek, či ze strany církve soukromě poskytovaná služba. Z toho plyne, že by si tuto službu měli věřící financovat ze svého. Víra je soukromá, náboženství rovněž. Příspěvky ze státního (ale i obecního) rozpočtu církvím jsou tudíž jako forma veřejného financování soukromého statku, respektive služby, nelogické, a proto se musí zrušit.

Jak je to ale s případným zdaněním finančních náhrad církvím? Racionálně se jedná o problém, protože je zdaňováno něco, na co si katolická církev dělá nárok, že jí bylo vzato a je navíc opřeno o zákon. Jenže nikdo nechce zdaňovat majetky, které se jí vracejí. Pouze finanční náhrady. Zde by tedy problém být neměl, protože se skutečně jedná o dar církvím. Pokud ale »tlustí kocouři« budou nadále tvrdit, že to nelze, tak stačí připomenout jednu historickou pravdu. Miroslav Kalousek, když byl ministrem financí, tak také zdanil něco, co se v principu nezdaňuje. Byly to výsluhové příspěvky vojáků zdaněné o 15 procent. Transfery se totiž nezdaňují. Zdanit lze ale vše, pokud se na tom shodne většina.

Ať si tedy církev vezme, co chce a co jí náleží, ale ať se o svůj majetek taky sama stará, netahá do toho stát a nezatěžuje veřejné rozpočty. Ať se církev vrátí k tomu, jako tomu bylo v jejích počátcích: chudoba, milosrdenství, dary. Proti tomu nic nemám, když takto církev získá majetek. To je svobodné rozhodnutí věřících lidí, ale odmítám, aby se z víry a náboženství stal byznys, který ještě horečně podporuje stát.

Svůdnost experimentu

Svůdnost experimentu

Červenec 09, 2018

Na internetu mě zaujal jeden článek, který říkal, že si studenti gymnázia z Hradce Králové zkusili žít 4 dny jako v roce 1982. Tedy v době, kdy jsem se narodil. Po přečtení článku jsem zjistil, že se jednalo o nový typ výuky dějepisu a to ve formě retro prožitku. Článek však měl v sobě ještě jednu podstatu – ukázat slovo socialismus v co nejhorším světle. Na onom táboře, kde probíhalo čtyřdenní retro se všichni museli zdravit čest práci, soudruhu a soudružko. Všude byly vlajky Sovětského svazu a různé nápisy typu se SSSR na věčné časy atd. Jenže není retro jako retro.

Vzhledem k tomu, že se blíží výročí 21. srpna 1968, tak se v médiích objevují snahy očernit tehdejší dobu do co největších rozměrů. Pedagogové se snaží studentům říkat jen negativní věci. Mezi ně patří třeba existence obchodů Tuzex nebo to, že lidé nesměli mít oblečení ze Západu (nevím, kde tohle vzali, ale to je podřadné). Když se však podíváme na onen rok 1982, tak zjistíme, že v Evropě eskaluje Studená válka rozmístěním raket Pershnig v tehdejším Západním Německu a také SS – 22 na straně druhé, například v tehdejší ČSSR. Takhle je potřeba vnímat onu dobu, která byla v onom kempu jen zkratkovitě a neúplně představena. Dle mého názoru se jedná o experiment, který má za úkol devalvovat slovo socialismus jako takové. Ostatně v samotném názvu článku je řečeno, že si studenti zkusili několik dní žít v socialismu. Abychom to uvedli na pravou míru, tak si zkusili žít jako v roce 1982, kdy zde fungoval socialismus sovětského typu, který se koncem 80. let 20. století historický vyčerpá nebo lépe řečeno selže. Z toho plyne, že není socialismus jako socialismus. S tím úzce souvisí i fakt, že se dnes čím dál více zkresluje ona doba z důvodu obhájení existence současného kapitalistického systému, který je postaven na individualitě. Ostatně studenti si prý stěžovali, že za 4 dny jim byla omezena individualita. Právě socialismus sovětského typu snižoval individualitu a dával důraz na kolektivnost. Jenže pokud je jednoho i druhého příliš, tak nastává problém. Když je společnost hodně svazována, tak ve finále začne být volání po osobních svobodách. Pokud je individuální svobody přes míru, tak začne volání po kolektivních jistotách (tento jev nazývám dvojitým paradoxem).

Studenti se prý shodli na tom, že byl pro ně kurz poučný a že by v době, ve které vyrůstali jejich rodiče, žít rozhodně nechtěli. Tak tomuhle říkám vyjádření šité na míru účelovosti. Každá doba má své výhody i nevýhody a tak je potřeba k tomu přistupovat. Co je však nejhorší, tak studentům chybí srovnávání. Musí si na misku vah dát klady i zápory. Pokud tohle neudělají, tak se jedná o účelovosti. Ostatně proč se nepořádají takovéto věci například k období první republiky a ukázat, jak to bylo například po Velké hospodářské krizi? Jaká byla bída? Nemusíme ale chodit moc daleko. Stačí, když se takový retro tábor udělá k první polovině 90. let 20. století. To by se sice nikdo nezdravil soudružko a soudruhu, ale měli by problém sehnat práci a žili by také často v chudobě, kdy by museli obracet každou korunu. Tohle se ale dělat nechce, protože je mnohem jednodušší ukázat na tehdejší dobu jako na tu nejhorší v naší historii. Ještě dovětek k výrazu „čest práci“. Zajímalo by mě, zda studentům a studentkám bylo na táboře vysvětleno, odkud tento výraz pochází a co vyjadřuje? Předpokládám, že asi nebyl. Tento výraz pochází od dělníků, kteří pracovali u Bati ve Zlíně a posléze zlidověl jako pozdrav práci a její úctě. Sice byl tento výraz až moc často používán, ale taková už prostě byla doba.

Možná se ptáte, zda bych onu dobu chtěl zažít také? Na tohle nelze objektivně odpovědět, protože jsem rád jakou dobu zažívám celkově – s jejími pozitivy i negativy. Jedno ale mohu říci určitě: doba, která byla v 80. letech 20. století byla asi tou nejlepší dobou ze všech. Bylo to období lásky, míru, klidu, ale i vojenské vyrovnanosti ve vztahu USA – SSSR, svět byl bezpečnější. Nicméně každý máme na prožitou dobu svůj osobní názor a pohled. I vy můžete mít jiný, klidně opačný i negativní. To už je úděl dějinného vývoje.

Stínová systémová korupce

Stínová systémová korupce

Červenec 04, 2018

V poslední době se v našich podmínkách opět objevila korupce. Tentokrát jde o korupci ve zdravotnictví. Občané naší republiky přitom korupci vnímají jako jeden z největších problémů. Lze tvrdit, že se v našich podmínkách usídlila stínová systémová korupce, která zde vládne od doby privatizace státního majetku. Na problém korupce lze nahlížet ze dvou úhlů. První říká, že za korupci může silný stát, případně byrokracie, která se nechává uplácet. Druhý se na problém dívá z hlediska velkého byznysu, kdy i v nejvyšších patrech společnosti i politiky jsou zakomponováni kmotři. Oba dva pohledy mají pravdu. Jak příliš velký stát, který nedokáže efektivně hlídat sám sebe, tak skrytí kmotři byznysu ve vysoké politice, vedou ke korupčnímu jednání. Nejedná se ovšem o nějaké drobnosti, ale o korupci, která se šplhá do milionů a miliard korun. Jako příklad nám může posloužit případ Davida Ratha nebo bývalého premiéra Petra Nečase. Oba dva případy ukazují na systémovou korupci, které se odehrávala v nejvyšších patrech politiky. Dále si můžeme přičíst kauzu Rittig a další. Celé to poté vede k tomu, že lidé jsou znechuceni tradičními politickými stranami, které se nechaly stáhnout ke korupci. Východisko následně volič vidí v populistických stranách, které říkají, že nejsou spojeny s korupcí. Sami můžete dovodit, kam to posléze celé spěje: pokud jsou s tímto novým typem korupce spojeny státní (veřejné) instituce, tak je to oslabuje natolik, že se začne volat po tom, aby byly předány do soukromých rukou. Přitom je to právě soukromý sektor, který často tlačí na stát, aby privatizoval své sektory, které nejsou určeny k zisku. Ne jinak je tomu se zdravotnictvím. Poslední aféra s korupčním jednáním, kdy policie zasahovala v pražských nemocnicích, se zjistilo, že firma První chráněná dílna, kterou vlastní podnikatel (můžete jej přeložit volněji i jako kmotra) Tomáš Horáček získala za poslední dva roky  na státních zakázkách 650 milionů korun. Například pro nemocnici Bulovka dodávala tato společnost lékařské přístroje. To ale není vše. Firmy napojené na tohoto člověka dodávaly nemocnicím i jiné věci. Z toho plyne, že se zde odehrával nový typ korupce, kdy jsou korumpováni doslova všichni. Podobné případy známe nejen z USA, kdy mnoho lékařů bylo placeno farmaceutickými společnostmi za to, že předepisovali prioritně jejich léky. Posléze je tyto společnosti posílaly na lukrativní dovolené atd.

V systémové stínové korupci hrají velkou roli byznysové elity, které se buď pomocí lobbingu nebo zaháčkováním v politice snaží prosazovat své vlastní zájmy na úkor celé společnosti. Zde už se nevyskytuje korupce založená na potřebách (něco za něco), ale korupce založená na chamtivosti. Kapitál v tomto případě pokřivil systém natolik, že bohatší chtějí být často ještě bohatší. Dochází tím k masovému porušení důvěry a soudržnosti ve společnosti jako celku. Důvěra je nahlodána směrem ke státu, kdy korupci netrestá, tak i směrem k politickým stranám, které ji často samy umožňují a mají ve svých řadách podivné a tajemné lidi. Nová korupce je opravdu velkým problémem nejen v naší společnosti a je nutné ji podrobně analyzovat. Je zde totiž mnoho neznámých a také aktérů, kteří ji ovlivňují.

Existuje nějaké řešení, jak systémovou korupci vymazat nebo alespoň snížit? Určitě ano. Osobně řešení vidím v jasně nastavených pravidlech pro instituce, kde se korupce odehrála. Ať už se jedná o Úřad vlády, Parlament, nemocnice, školy, dráhy atd. Sami vidíte, že se jedná o instituce, které mají sloužit veřejnosti a ne soukromému sektoru, který za vším vidí jen peníze.

Rudá panika?

Rudá panika?

Červen 27, 2018

Je středa 27. 6. 2018. V onen den si připomínáme památku obětí komunistického režimu. Prý je nutné si oběti tohoto režimu připomínat. Ano, každý režim má své oběti a první pokus o socialismus nebyl výjimkou. Je potřeba si jasně říci, že období let 1948 – 1989 nebylo obdobím komunismu, ale obdobím pokusu o socialismus pod vedením KSČ. Jednalo se o verzi, která nebyla dokonalá, ale to není žádná verze – ani kapitalismu, ani socialismu. Nikdy nedosáhneme dokonalosti. Dnes se například pokoušíme o kapitalismus, byť se nerealizuje v plné míře a je také nedokonalý. Tehdejší režim sice v roce 1989 „padnul“, respektive selhal. Jeho výdobytky jsou však patrné do dnešní doby – veřejná doprava (železnice, metro), školství, sociální oblast, síť nemocnic, přehrady atd. Máme být právem na co hrdi, protože dnešní „divoký“ kapitalismus toho tolik nevytvořil za celou svoji existenci od roku 1993. Naopak mnohem více věcí zničil.  Ale ponechme stranou klasifikaci tehdejší doby, a vraťme se k onomu dni 27. červen.

Toho dne byla v roce 1950 popravena Milada Horáková. Oběť tehdejších procesů, které byly řízeny sovětskými poradci. Taková už prostě byla doba Studené války, která rozdělila svět na Východ a Západ. V tomto období dochází k různým procesům, které jsou často vykonstruovány a mnohdy míří i proti představitelům tehdejšího režimu. Tak jako v roce 1952 proti Josefu Slánskému. Tyto věci se dějí u nás v tehdejším Československu. Nicméně abychom zůstali objektivní, tak podobné procesy se dějí i jinde v Evropě. Nevyhnou se dokonce ani USA, kde senátor McCarthy pořádá hon na čarodějnice. V tomto honu uvízne mnoho lidí, kteří prý spolupracují se Sovětským svazem (nastala tzv. Rudá panika). Trest smrti neminul manžele Rosenbergovi, kteří byli popraveni za špionáž. Podobně jako Milada Horáková. Byť to bylo za jiných podmínek, ale princip byl ve všech případech naprosto stejný. Poprava lidí za politický názor nebo špionáž se zdá dnes jako neuvěřitelná věc, ale nezapomínejme, že v té době byl úplně jiný svět. Navíc bylo jen několik let po nejhorší válce lidských dějin. To vše utváří dnešní pohled na myšlenku komunistické a socialistické společnosti, která je prý ze své podstaty špatná a neuskutečnitelná. Podívejme se ale na to, kdo tyto věci tvrdí i proč to dělá?

Pokud pomineme účelové vykládání historie „odborníky“ z Ústavu pro studium totalitních režimů, tak toto tvrzení používají hlavně zastánci pravice a neoliberálních politiků, potažmo samotní kapitalisté. Dokonce jsem se dozvěděl, že je nemístné obhajovat komunismus a socialismus v době, kdy si připomínáme památku obětí onoho režimu (který ale nebyl komunistický, jak již jsem uvedl výše). Ano, přiznávám, že se v 50. letech 20. století udělalo mnoho chyb, přehmatů, násilností atd. To je nepopiratelné. V té době byly ale oběti na všech stranách – tehdejší štvanice při honu na komunisty (čarodějnice) nebo spiklence se nevyhnula snad žádnému státu. Takový byl prostě svět začínající Studené války, která utvářela politické klima následujících 40 let. Musíme ale říci, že se jednalo o klima, které bylo bezpečnější, než je dnes. Ptáte se z jakého důvodu? Všichni totiž věděli, kdo jsou přátelé a nepřátelé. Navíc panoval strach ze vzájemného zničení jadernými zbraněmi. Dějiny je nutné vykládat skutečně podle toho, jak probíhaly na obou březích tehdejšího světa.

Dnes je myslím nemístné obhajovat likvidační kapitalismus, který ničí vše, co mu stojí v cestě – člověka, přírodu, demokracii atd. Právě dnešní typ kapitalismu využívá stalinské byrokracie pro obhájení sebe sama v tvrzení „není jiná alternativa“ (There is no alternative), který ve své době pronesla „železná lady“ Margaret Thatcherová. To je pravý důvod, proč se neustále straší 50. lety a tvrdí se, že socialismus a komunismus jsou utopické představy, které nefungují. Je úniku nebo není úniku z této zapeklité situace? Zcela jistě je úniku a to objektivním vysvětlováním spojitostí a hledání alternativy k současnému systému řízení společnosti.

Hanobení, fetiš a perverze

Hanobení, fetiš a perverze

Červen 23, 2018

Naše společnost v poslední době provází různá znetvoření. Ne jinak je tomu v případě přímé volby prezidenta, která budí vášně, kontroverze, rozpaky, ale i souhlasné přikyvování. Znetvoření, které se v naší společnosti objevilo spolu s přímou volbou prezidenta, (ne snad, že by neexistovalo dříve, ale bylo upozaďováno) je charakterizováno hanobením hlavy státu, tedy osoby, která daný post zastává. Tím to ale zdaleka nekončí. Rozmohlo se také hanobení prezidentské standarty jakožto vlaky prezidenta republiky a také hanobení státní vlajky, jakožto symbolu naší státnosti. Ostatně všechny státní symboly vyznačují naši státnost a máme na ně být právem hrdí. Jak už jsem uvedl výše, tak hanobení začalo vyvěrat na povrch až po roce 2013, kdy se explicitně spojilo s hlavou státu v podobě člověka, který tuto funkci vykonává – Milošem Zemanem. Mohu mít proti člověku, který zastává úřad prezidenta mnoho výhrad (měl jsem a mám), ale respektuji výsledek nejvyšší formy demokracie, tedy přímé volby. Demokrat se vždy musí smířit s výsledkem volby. Pokud výsledek nepřijme, tak je ve své podstatě antidemokrat (dnes se s tímto pojmem spojují různé demonstrace, které se konají proti prezidentovi nebo premiérovi, případně KSČM). Vraťme se ale zpět k problému hanobení.

Do dnešní doby jsou nejvíce viditelné následující hanobení. Příklad první: hanobení prezidenta. Ještě v roce 1997 znal náš právní řád institut hanobení prezidenta, ale tehdejší prezident Václav Havel jej nechal zrušit. Tento krok měl neblahé důsledky pro budoucnost, kdy si vůči hlavě státu začali lidé dovolovat mnoho věcí (od urážek, házení rajčaty, střílení kuličkovou pistolí atd.). To, že někomu vadí přímo zvolený prezident ale ještě neznamená, že jej budu hanobit a urážet (byť k tomu může často sám přispívat). Navíc volby hlavy státu před rokem 2013 byly na základě politického rozhodnutí a tam bych jako člověk (volič) měl být mnohem více rozezlený. Takže v našich podmínkách se usídlila přímá demokracie bez respektování výsledků volby a to je hodně nebezpečné, protože posléze častěji dochází k hanobení hlavy státu. Lze tedy nějakým způsobem snížit hanobení hlavy státu ze strany veřejnosti? Ano, v podobě existence zákona. Nicméně by musela být jasně dána pravidla „hry“, co je a co není hanobení. Avšak život je příliš složitý na to, abychom mohli přesně vyjmenovat všechny možnosti. Zde by tedy musel zasáhnout represivní orgán a záleželo by na jeho posouzení, zda je to či ono chování „hanobením“. Zavedení nové zákonné úpravy má však mít výchovnou funkci.

Jiný problém však nastává v případě, kdy se hanobí prezidentská standarta. Příklad druhý: zničení prezidentské standarty. Tento typ hanobení nastartovala iniciativa Ztohoven, která odcizila z Hradu prezidentskou vlaku a nahradila ji trenýrkami (je divné, že se tam vůbec nějaký člověk vůbec dostal). Prezidentskou vlajku iniciátoři posléze rozstříhali na malé kousky a ještě se tímto aktem chlubili. V tomto případě se vyskytuje jasná neúcta ke státnímu symbolu. Je zde ukrytý jistý typ fetiše, kdy si iniciátoři pravděpodobně mysleli, že když vlajku rozstříhají, tak ublíží osobě která ji v danou chvíli vlastní a je s ni spojena – tedy prezidentovi. Možná se snažili o homeopatii, kdy zničením věci, která je osobě blízká, ublížím i oné osobě. Podobné případy můžeme spatřit například u pálení americké vlajky, kdy se tímto aktem dává najevo nesouhlas s politikou dané země a spálením vlajky tím ublížím, protože zničím její státní symbol. Perverznost iniciativy Ztohoven však mířila proti prezidentovi (znova podotýkám, aby se čtenáři oprostili od osoby, která post prezidenta momentálně zastává) a také proti státnímu symbolu jako takovému. Co je to za stát, kde se může beztrestně rozstříhat vlajka prezidenta? To by se Masaryk asi hodně divil, kam jsme to s demokracií a úctou ke státním symbolům dopracovali.

Příklad třetí: hanobení státní vlajky jakožto symbolu české státnosti. Toto hanobení je ve své podstatě nejčerstvější. Do povědomí lidí se dostalo díky kontroverzí divadelní hře Naše násilí, Vaše násilí, kde je v jedné scéně vytahována státní vlajka z vagíny. Toto znevážení státního symbolu v sobě skrývá určitý typ perverze (možná to autor oné hry myslel tak, že je vlajka vytahována z lůna jakožto znovuzrození). Jak může někoho něco takového napadnout? Chápu, že umělci mají často svůj svět, ale tohle je dle mého názoru mimo. V jiných zemích by taková věc byla nemyslitelná. Vždy si vzpomenu na často proklamovaný náš vzor USA. Tam by dotyčný skončil hned ve vězení a ještě by jej při tom častovali nějakými nelichotivými slovy. V našich podmínkách se ale nic takového neaplikuje. Naopak. Mnoho lidí naopak tleská, ale často ani neví čemu. Z toho plyne, že to celé svědčí o nefunkčnosti a slabosti našeho státu, který ani není schopen si uchránit své státní symboly. Jedná se o marasmus naší společnosti, kde bude náprava hodně dlouho trvat. Usídlil se zde totiž fenomén částečné demokracie v podobě mohu si dělat, co chci, ale za případné následky už nechci nést zodpovědnost. Jsou nějaká řešení, jak docílit alespoň vyváženého stavu, kdy bude hanobení státních symbolů na minimu a budeme si těchto symbolů vážit? Nepochybně ano. Podívejme se aspoň na dvě možná řešení.

První možností je zavést do našeho právního řádu instrument hanobení státních symbolů jako celku. Jednalo by se o možnost trestat jedince za porušení předem daných pravidel, které by byly taxativně vyjmenovány v zákoně. Otázkou by ale zůstávalo, co vše by bylo hanobení. Těžko by sem patřilo například použití státní vlaky na fotbalovém utkání, kde ji můžete nechtěně v závaru fandění polít třeba pivem. Případně se u hanobení hlavy státu uvádí příklad „císař pán je vůl“ ze Švejka. Tohle jsou věci, které tropí sám život a v minulosti byly častým projevem nesouhlasu v „mezích slušnosti“. Jenže účelově ničit státní symboly, vulgárně napadat hlavu státu (ať je ji kdokoliv) by jistě hanobením bylo. Neuvažujme zde o tom, jak moc k tomuto hanobení přispívá osoba, která je v danou chvíli prezidentem.

Druhou možností by bylo, aby se zavedla obecná pravidla úcty ke státním symbolům do škol. Úctu ke státním symbolům je nutné vést už od školy. Už osvícenští filosofové o tom věděli své, kdy základní morální hodnoty se člověku vštěpovaly ve výchově. Jenže dnešní demokracie je úplně někde jinde, než jak si ji představovali filosofové jako Rousseau, Robespeierre a další. Dnešní demokracie se značně znetvořila. Není ale možné, aby pod rouškou demokracie například malé děti ve škole pokřikovaly hanebné věci proti hlavě státu. Vždy velice rád uvádím příklad z USA, jak je tato země háklivá na znevážení jejich státních symbolů. Podobně na tom jsou i jiné země a co teprve vlajka Evropské unie. Někdo může namítnout, že je to návrat do totality. Tyto kritiky musím zklamat. Nejedná se o žádný návrat do minulosti, ale o jasná dodržování pravidel, která jsou pro všechny stejná. Těmto pravidlům se říká zákony a stát si své státní symboly musí chránit. Takže obě dvě výše uvedené věci by zcela jistě snížily možnost hanobení státních symbolů, protože ten, kdo tyto symboly znevažuje (ničí, stříhá, pálí atd.), tak znevažuje jak vážnost naší země, tak i svoji, jakožto příslušníka (občana) našeho státu. To je hodně smutné.

Jednou provždy a nikdy jinak?

Jednou provždy a nikdy jinak?

Červen 09, 2018

Tak se nám na náměstích opět srotili lidé, kteří protestovali proti Andreji Babišovi, Miloši Zemanovi, případně budoucí vládě. Se zájmem jsem sledoval protest nazvaný Jednou provždy v Praze. Samozřejmě, že jsem čekal, že na tomto happeningu vystoupí »hlásné trouby kapitálu a celého Západu« v podání pravicových politiků, jako Miroslava Němcová nebo Jiří Pospíšil. Udiveně jsem ale zíral na senátora za ČSSD Jiřího Dienstbiera mladšího, který na tomto setkání tvrdě kritizoval nepřímo svoji rodnou stranu a upozorňoval na to, že prý nám demokracie pomalu »mizí«. Snad právě proto celá akce nesla název Milion chvilek pro demokracii. To, že se konají různé protesty a demonstrace, je naprosto v pořádku. Proti tomu žádná, ale zamysleme se nad tím, proč se konají právě tyto protesty?

Pokud začneme klíčovat, tak už na začátku nás zarazí, že pořadatelé na tuto »seanci« pozvali zástupce »demokratických« politických stran, které mají své zástupce v Poslanecké sněmovně, a začíná jejich výčet: ODS, Piráti, ČSSD, KDU–ČSL, TOP 09 a STAN. Záhadným způsobem nám chybí ANO, KSČM a SPD. V čem jsou tyto strany nedemokratické? Naprosto v ničem, protože působí v našem politickém prostředí na základě jasně daných regulí. Můžeme polemizovat o tom, že například SPD má některé názory za hranou, ale to nechme být stranou. Ze všeho jasně plyne, že organizátoři akce si vytvořili své pojetí demokracie, které se dost podobá prvkům nedemokracie, kdy dopředu vylučují účast někoho.

K tomu všemu se připojil Jiří Dienstbier mladší, který se projevil jako zastánce a ochránce »západních, liberálně demokratických hodnot« - typický sociální demokrat. Není divu, když se tento člověk narodil v USA. Dle mého názoru je to jeden z hrobařů ČSSD. Díky tomu všemu se nacházíme ve společnosti, která je účelově polarizována na statusy »my« versus »oni«. Pokud budeme charakterizovat »my«, tak tam přesně zapadají lidé a politici, kteří se nesmířili s porážkou ve volbách (byť tvrdí, že tomu tak není). Zároveň se jedná o lidi, kteří nikdy nebudou respektovat výsledky demokratických voleb na základě většinových pravidel (pokud nebudou v jejich prospěch). Spíše se budou klonit k »diktátu« menšiny vůči většině (přitom ale může většina demokraticky mlčet). Když se podíváme na »oni«, tak zjistíme, že jsou to vlastně všichni ostatní lidé, kteří mají své denní starosti a problémy. Jsou to lidé a politici, kteří respektují výsledky voleb a snaží se stabilizovat zemi.

Nyní se dostáváme k jádru věci: zda je možným nástupem vlády hnutí ANO, ČSSD s podporou KSČM ohrožena demokracie? Rozhodně není. Jedná se o strany, které byly zvoleny v demokratických volbách na základě rozhodnutí občanů republiky. Jediný rozdíl bude pouze v politice a jejich cílech i směřování. To se ale nelíbí těm, kdo ve volbách prohráli a co více, že jsou odstaveni od různých zakázek, kde se točí miliardy a nemohou reálně rozhodovat. To jim nesmírně vadí a bohužel si k tomu jako rukojmí berou občany, kterým je do hlav vštěpováno, že se zde ohrožuje demokracie. Byť jedno pravidlo demokracie v případě svobodné volby jasně řeklo, že u vlády rádoby demokratické strany »svého typu« nemají být.

No a na závěr se podívejme na »slavné« trestní stíhání Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo, kvůli kterému se prý protesty organizují. Když se na to celé podíváme, tak většina veřejnosti si stejně řekne, že se jedná o »divnotu«, když je stíhán za dotační podvod ve výši 50 milionů korun. Společnost si stejně řekne, že jsou to »drobné«, když za vlád ODS, TOP 09, STAN, ČSSD a KDU–ČSL mizely miliardy korun neznámo kam. Kauzy jako Opencard nebo tunel Blanka a mnohé další jsou toho důkazem. Všimněte si výčtu oněch stran, za jejichž vlád se tyto »rozkrádačky« děly. Přijdou vám povědomé? Ano, jsou to přesně ty samé strany, které si říkají demokratické a podporují tyto protestní akce a jejich zástupci se bijí v prsa, jací jsou to ochránci demokracie.

Jan KLÁN, předseda OV KSČM Kutná Hora

Paradoxy Senátu

Paradoxy Senátu

Květen 24, 2018

V poslední době opět zaznívají hlasy, aby se zrušil Senát. Jedná se o hlasy veřejnosti, která je často pobouřena tím, že Senát vlastně nic nedělá. Když se podíváme do nedávné minulosti, tak zjistíme, že Senát vznikl za Václava Havla. Když budu parafrázovat jeho slova, tak vznikl jako pojistka. Nicméně si myslím, že se jedná o nadbytečnou instituci. Je pravdou, že existoval za první republiky, ale to byla úplně jiná doba i společnost. Když se ale navíc podíváme na systém před rokem 1990, tak v té době existoval jen jednokomorový Parlament a stíhal vše projednat na dvou zasedáních. To je v ostrém kontrastu s dnešní dobou, kdy máme dvoukomorový Parlament a často se zasedá i mnoho týdnů bez jasného výsledku.

Volební účast při volbách do Senátu je doslova tragická, kdy ji pouze v prvním kole navyšují souběžné volby (pokud se konají). Ve druhém kole však nastává silný sestup většinou pod 20%. Takto nízká volební účast vypovídá mnoho o tom, co si o této instituci myslí občané – vnímají ji jako nadbytečnou. Navíc Senát nemá v očích většiny voličů ani autoritu. Stačí se totiž podívat na to, kdo (až na pár výjimek) zasedá v této instituci. Máme před sebou (velmi slušně řečeno) zástup zbytečných lidí. Obyčejný člověk to bere jako „trafiku“ pro bývalé „aparátčíky“, o které se chce strana postarat. Namátkou můžeme jmenovat pány Jiřího Dientsbiera nebo Milana Štěcha a nyní předpokládám, že se o místa v Senátu bude ucházet neúspěšný kandidát na prezidenta Jiří Drahoš nebo Jan Ruml, který byl kdysi ministr vnitra za ODS. Tím však výčet zdaleka nekončí. Jsou to ve své občanské profesi neúspěšní lidé, kteří mají často pokřivený charakter. Ale abych jen nehanil, tak jsou v Senátu i lidé, kterých si vážím a uznávám je. Byť jsou z úplně jiné politické strany, než já, ale takových lidí je v Senátu poskrovnu.

Lze tedy nějakým způsobem zvýšit prestiž Senátu jako instituce? Shodneme se na tom, že ji nezvedneme nějakým nadekretováním, když už se chyba stala při zrodu Senátu. Aby se prestiž zvýšila, tak by do této instituce museli jít skutečné osobnosti, s neformální autoritou. Otázka ale zní, zda je v naší společnosti máme? Pokud je přeci jen máme, tak se musíme ptát, proč tam nejdou? Kde je chyba? Nenominují je politické strany, nebo nechtějí jít do klání samotné autority? Možná obojí. S tím úzce souvisí i otázka zrušení Senátu. Možná by to bylo jednodušší, než zvyšovat autoritu této instituce, která je narušena. Pokud by byl totiž Senát zrušen, tak by to veřejnost vnímala většinově pozitivně, protože by se přestalo „mrhat“ prostředky. Jenže samotné zrušení Senátu je poměrně obtížná věc, kdy by s tím musela vyslovit souhlas i tato instituce. Budou si kapři vypouštět sami rybník? Možná až pod tlakem veřejnosti a nebo až dojde k jevu, kdy o obsazení Senátu bude rozhodovat opravdu hrstka lidí s klesající volební účastí. To už bude Senát opravdu vnímán jako selhání demokracie po Česku. Levice by možná měla usilovat o zrušení této instituce, i když je to vázáno na další legislativní procesy. Vzpomeňme si na to, že za minulého režimu existoval jednokomorový Parlament, který stíhal naprosto s přehledem mnoho věcí. A dnes neefektivně funguje dvoukomorový Parlament. Je něco divného ve státě českém...

Mlčící demokracie

Mlčící demokracie

Květen 21, 2018

Proběhnuvší první kolo doplňovacích voleb do Senátu ve volebním obvodě Zlín dává tušit, že je s naší demokracií něco v nepořádku. Pokud se blíže podíváme na samotné výsledky, tak zjistíme, že k prvnímu kolu těchto voleb přišlo jen 16% oprávněných voličů. Ano, čtete správně – 16%. O čem to svědčí? Hlavně o celkovém stavu společnosti a nechuti volit kandidáty do Senátu (potažmo sabotovat senátní volby jako celek). Neustále se totiž ukazuje, že Senát není vnímán jako pojistka demokracie, ale spíš jako odkladiště vysloužilých politiků (respektive, že je vlastně na nic). S tím vším se prolíná fakt, že o obsazení horní komory našeho Parlamentu rozhoduje menšina a většina demokraticky mlčí. Jedná se o paradox naší demokracie, kdy všichni budou „nadávat“ na obsazení Senátu, ale k volbám nepůjdou, protože je to podle jejich mínění  zbytečné. Kořeny tohoto problému tkví v historii vzniku samotného Senátu, kdy se skutečně nedokázaly vyjasnit jeho kompetence, aby byl zapojen do legislativního procesu hlouběji, než je tomu doposud.

Když začneme analyzovat první kolo doplňovacích voleb, tak zjistíme, že se do druhého kola vůbec nedostal levicový kandidát. Oba dva kandidáti skončili hluboko pod 10%, což je varování pro levici jako celek. Obávám se, že při změně složení naší společnosti (nové nastupující generace) budou vyhrávat ti kandidáti, kteří více či méně budou v daném regionu známí (více či méně inklinovat k současným trendům). Z logiky věci tedy plyne, že volby do Senátu by měli vyhrávat ti lidé, kteří jsou buď starosty/starostkami nebo v daném obvodu působí jako lékaři, poradci, manažeři atd. Je zde ale jeden háček. Pokud jde o lékaře, manažery a jím podobné, tak vyhrávat budou ti, kteří se pravděpodobně identifikují s pravicovou politickou scénou (případně momentálně úspěšnou politikou). U starostek a starostů je situace odlišná. Tam na stranickém dresu tolik záležet nebude, ale bude záležet na tom, jak je v daném místě onen člověk populární nebo ne. Další faktor, který lze vyčíst z těchto voleb je, že do druhého kola postoupil i člověk, který je daňovým poradcem – s největší pravděpodobností má i více peněz, než ostatní a inklinací bude maximálně pravý střed. Zajímavé je, že zde neuspěl kandidát hnutí ANO, ale je zde evidentní vysoký počet hlasů pro kandidáta hnutí STAN. Nesmíme zapomenout na to, že volební obvod Zlín je silně religiozní a tak se nemůžeme divit tomu, že první kolo vyhrála kandidátka KDU – ČSL.

Vraťme se ale zpět k pojetí demokracie při volbách do Senátu, kdy vítěz bere vše. Pokud bychom chtěli uspořit, tak by mělo logiku zavedení jednokolových voleb do Senátu. Nicméně to by volební účast nijak nezvýšilo a zůstala by pravděpodobně na hodnotách kolem 20%. Takže o složení Senátu vlastně v tomto případě rozhoduje menšina (20%) na úkor většiny (80%). Z toho je patrné, že Senát je vnímán negativně. Musíme se však na jeho existenci podívat i z druhé strany, kdy je opravdu nutný a to například při rozpuštění Poslanecké sněmovny. V tu chvíli plní úkony nezbytné pro fungování země. Stálo by za zvážení, zda Senát více nezapojit do tvorby zákonů a fungování společnosti jako celku. To je ale otázka pro zákonodárce, jakým způsobem provést tyto inovace. Pokud se nějaké neprovedou, tak se volební účast bude pořád pohybovat pod 20% a bude stále klesat, až se může stát, že o obsazení Senátu budou rozhodovat jenom stovky lidí.

Musím se ptát: pokud k tomu dojde a bude zvolen kandidát/kandidátka, který/která se nebude mlčící většině líbit, tak dojde rovněž k masovým demonstracím jako v případě volby prezidenta? Přeci by byl/byla zvolen/na v demokratických volbách podle regulí. Ukazuji zde na paradox naší demokracie, která je v poslední době plná divných deformací a zákonodárci na ně bohužel nedokáží rychle reagovat. Respektive tomu všemu dávají volný průběh. Nacházíme se ve světě, který se bohužel vyznačuje rychlostí a proto je nutné, aby se také reagovalo na změnu ukotvení Senátu v naší společnosti. Pokud k tomu nedojde, tak budou stále více zaznívat hlasy, které budou volat po jeho zrušení.

Stále výš a dráž?

Stále výš a dráž?

Květen 16, 2018

V USA se rozmohl nový byznys, který dříve nebo později zasáhne i další země. Jedná se o stavební boom výškových domů, kde jsou k dispozici luxusní apartmány. Do tohoto bytu Vás vyveze výtah i s vaším autem. Jedná se o službu, která se poskytuje výhradně pro bohaté z celého světa. Je evidentní, že dnešní kapitalismus přechází do své další fáze, kdy se nesmyslně vyhazují peníze do takovýchto projektů. Akumulace samotného bohatství v těchto domech dává tušit, že se přechází na silně individuální život boháčů. Ti vesměs investují do těchto komodit, protože si své bohatství chtějí užívat. Jenže vše má svůj rub a líc. K čemu těmto boháčům bude takový drahý byt, když dole pod nimi budou například probíhat sociální bouře? Přeci jen musí mít obavu, že by k tomu mohlo dříve nebo později dojít. Narážím zde na fakt, že by řekněme „hodní miliardáři“ měli více investovat do snižování nerovnosti. Někteří to samozřejmě dělají, ale na světě je stále více lidí, kteří tyjí z různých nešvarů globálního kapitalismu. Ne jinak je to i v tomto případě, kdy si luxusní byty kupují miliardáři z celého světa. Vzhledem k tomu, že se jedná o zástavbový kapitalismus, tak dříve nebo později dojde k další realitní bublině. Respektive k novému typu bubliny, která vznikne z nedostatku zemědělské půdy.

Vraťme se ale k samotnému pojetí luxusního bytu za který zaplatíte minimálně několik stovek milionů dolarů. Dost často se jedná o developerské projekty, které jsou značně drahé. Odhad ceny takové stavby je v řádech miliard dolarů. Nyní si položme otázku: opravdu je nutné stavět takto drahé byty nebo více investovat do rozvoje a bydlení v chudších částech světa? Někdo může namítnout, že to nutné není, ale já tvrdím, že to nutné je. Proč je to nutné? Jednak se tím sníží nerovnost, která posléze sníží možnost sociálních bouří a rovnovážný stav je přeci výhodný pro všechny. Tedy i pro ty, kdo staví takto megalomanské projekty. Jenže ti si tento stav asi neuvědomují a cílí jen na bohaté, kteří mají v hlavě pouze peníze. Možná si ale onen neutěšený stav uvědomují, ale nechtějí si jej připustit. K čemu Vám je, že vás do bytu vyveze výtah i s vaším autem? V reálném životě je to k ničemu, ale v logice myšlení miliardářů se jedná o nebývalý zážitek. Dostávám se tak zpátky k pojetí dnešní společnosti, která je postavena na byznysu ze zážitků v individualistickém pojetí. Ostatně právě možnost nechat si vyvést „svého motorového miláčka“ je silně individualistický prvek – osobní automobil je nejvíce individuální element dnešní doby.

Realitní makléři, kteří rovněž získávají nemalé provoze z prodeje takto drahých bytů tvrdí, že prý nakonec poptávka po takových drahých bytech nakonec klesne. Opravdu? Neřekl bych. Maximálně se sníží jejich cena, ale dokud boháči nebudou zpětně investovat do systému, tak kapitalismus jako systém, který se snaží o co nejvyšší akumulaci, vymyslí něco jiného, kde by akumuloval zisk a bohatství. Můžeme se tím pádem dočkat rozprodávání ostrovů (k tomu už postupně dochází), ničení deštných pralesů, aby se opět rozrostla nějaká města. Vše je bohužel propojené. Nejsmutnější na celé věci je, že mohutná zástavba zasáhla i naši republiku a zabírá stále více orné půdy. Právě ochrana zemědělské půdy je dalším prvkem nového socialismu, který dává důraz na humanitu a ochranu životního prostředí. Jedině v tom je budoucnost.

Jak lépe kontrolovat hospodaření České televize?

Jak lépe kontrolovat hospodaření České televize?

Květen 12, 2018

V poslední době je mnoho občanů nespokojeno s činností veřejnoprávní televize. Dle kritiků toto „nezávislé“ médium neinformuje objektivně a proto se dostává do hledáčku hospodaření tohoto média. Připomeňme si, že Česká televize je placena z koncesionářských poplatků. Ty jsou rovněž často vnímány jako negativum ve vztahu k objektivitě (já si je platím a požaduji objektivitu). Mnoho iniciativ proto požaduje zrušení koncesionářských poplatků, protože veřejnoprávní média nejsou objektivní. Vzhledem k tomu, že Česká televize (stejně i Český rozhlas) hospodaří s veřejnými penězi, tak je nutné, aby za 1) bylo s veřejnými penězi nakládáno podle zásad s veřejnými prostředky – jedná se totiž peníze nás všech občanů. 2) nakládání s těmito prostředky bylo kontrolováno odpovídající institucí veřejné správy – nestačí jen výroční zpráva o hospodaření České televize, která se projednává a schvaluje Poslaneckou sněmovnou. 3) je nutné, aby o výsledcích veřejné kontroly ze strany kontrolní instituce veřejné správy byla celá veřejnost náležitě informována – například vydáním tiskové zprávy, souhrnné zprávy z kontroly. Možná bychom se poté divili, co vše se odehrává ve veřejnoprávních médiích. Ostatně mnohokrát nám je to mírně naznačeno ve zprávě o hospodaření, kde se „občas“ objevují astronomické sumy v podobě různých odměn. 4) protože Česká televize by měla být ze zákona nezávislá (stejně i Český rozhlas), musí tato média kontrolovat (mimo nutné vnitřní kontroly uvnitř těchto institucí) nezávislá instituce veřejné správy. Pokud nahlédneme do Ústavy, tak zjistíme, že takovou institucí je Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ).

Ze všeho zde uvedeného plyne následující: veřejnost si přeje nezávislá média, která budou o dění ve státě a celém světě informovat objektivně. Jedná se totiž o média, která jsou financována z veřejných peněz. Při informování se tedy nesmí přiklánět ani na jednu stranu, tak jak se to mnohokrát dělo a děje – kupříkladu stranění útoku v Sýrii, kauza Skripal a mnohé další. Pokud tedy neinformují veřejnoprávní média objektivně, tak je nutný mechanismus, který na to bude dohlížet – v tomto případě by to měla být Rada České televize, ta je ale často spíš do počtu, než aby rozhodovala o objektivitě. Nezávislost médií ale neznamená, že si mohou dělat vše, co se jim zlíbí v oblasti financí. Veřejné finance musí být veřejně kontrolovány. Jako ideální kontrolní orgán v tomto případě vidím jedině NKÚ. To je z hlediska zákona (ale i Ústavy) nezávislý orgán. Z tohoto důvodu je nutné novelizovat zákon o NKÚ a rozšířit mu jeho kontrolní pravomoci – tomu se některé instituce budou zřejmě bránit, protože by jim NKÚ „strkal nos“ do jejich hospodaření a nemohly by si dělat „co chtějí“ ve svém pojetí nezávislosti. Ze zákona je nutné uložit všem veřejnoprávním médiím zveřejňovat na konci roku výsledky jejich hospodaření, včetně smluv, honorářů, odměn a to do poslední koruny! Nesmí se stát, že by Poslanecká sněmovna hlasovala o tak triviální závěrečné zprávě o hospodaření ČT, kde často mnoho věcí chybí. V tomto případě by stálo za zvážení, zda ji několikrát neschválit. To ostatně již zmiňoval i sám prezident Miloš Zeman. Veřejnoprávní média hospodaří s veřejnými penězi, a jelikož jsou to veřejné peníze, tak veřejnost má právo vědět, jak s penězi vedení České televize (i Český rozhlas) nakládá. Máme přeci demokracii, není-liž pravda? Podrobná zpráva o finančním hospodaření a užití prostředků by měla být veřejná, dostupná pro každého občana – koncesionáře.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Aktuální problémy