Za posledních 40 let byla společnost svědkem převahy strojních hodnot a těžkého průmyslu. Značná část práce byla postavena na tom, že lidé museli přijít do fabriky, společně se stravovat v závodních jídelnách, stát spolu před bránou do příslušné továrny. Všichni cítili sounáležitost a vztah k dané firmě, která je zaměstnávala. Na vysoké úrovni byla sociální práva, ale to vše bylo postaveno na úkor demokracie a lidských práv. Lidé sice měli veškeré vymoženosti sociálního státu (ať na východě nebo západě), ale neustále jim chyběla ona touha se více individuálně vyjadřovat, stejně i konat.
Od přelomu tisíciletí však dochází k obratu. Západní společnost se přesunula od strojních hodnot k hodnotám zážitků, případně služeb. S tím můžeme pozorovat i prudký rozvoj digitálních technologií a nástup internetu, který se datuje do doby kolem roku 2000. Od té chvíle došlo ke globálnímu pokrytí mobilním signálem, stejně i internetem. Na planetě nenajdete moc bílých míst, kde žádný signál není. Navíc nás začíná předbíhat i samotná umělá inteligence, která hrozí svoji nezávislostí na lidských bytostech. Vývoj hyperinteligentního softwaru schopného klást otázky, které lidé ani nemusí být schopni formulovat, vytvořil nový druh mystické víry v sílu digitálních informací. Dokonce to došlo tak daleko, že miliardy lidí po celém světě, každý den, každou noc, prostřednictvím notebooků a smartphonů se vzdali klasické fyzické kontroly a dobrovolně se nechávají kontrolovat nezodpovědnými technologickými monopoly typu Google nebo Facebook. Čtvrtá revoluce, jak je nazývána digitální éra, má přímý dopad na naši svobodu. Lze tvrdit, že lidská svoboda buď v důsledku čtvrté revoluce bude vzkvétat, nebo jí bude zničena. Záleží na tom, jak dalece nás budou ovlivňovat právě nezodpovědné technologické firmy ve spojení s neoliberální ekonomikou a kultem konkurence volného trhu.
Globalizace a digitalizace života změnila organizovanou práci, protože ji atomizovala. Kolektivnost se vytratila. Národní státy byly zbaveny své hospodářské suverenity a donutila jednotlivce přijmout doslova neurotickou posedlost trhu spotřebou materiálu. Politický dopad těchto trendů je katastrofální. Naše demokratické systémy jsou den za dnem pitvány na elementární části a naše ekonomiky jsou stále nejistější. Tento vztah otevřel cestu k oživení „nového práva“, které prosazují politici jako Donald Trump. Ti pohrdají vědomostmi a aktivně podporují dezinformace, polopravdy, fake news, které se šíří prostřednictvím sociálních sítí. Touto změnou se blížíme k nové společnosti, kdy jejím zlomem bude katastrofické vymazání (reset) vztahu k minulosti a nástup autonomní umělé inteligence.
Nejhůře je v katastrofálním resetu zakomponována levice. Ta by z logiky věci měla vést obranu univerzalismu, racionalismu, humanismu a empirismu. Tento vztah byl ale oslaben desetiletím postmoderních „keců“, které mnoho lidí utvrdily, že levice je vlastně k ničemu. V této části je potřeba jasně říci, že pokud chce levice opět nabrat sílu ve stále složitějším světě, tak musí rovněž apelovat na to, že umělá inteligence se nikdy nesmí stát plně autonomní a to zejména v kontextu kapitalismu volného trhu. Stejně by měla využít revoluční rozsah moderních technologií a to urychlením automatizace práce, zdaněním práce robotů, začít uvažovat o realizaci základního příjmu. Tohle vše by podkopalo ekonomický fatalismus (ekonomickou nezodpovědnost) který podporuje pravice.

Ve veřejném prostoru se neustále objevují slova jako nacionalismus, vlastenectví, patriotismus. Existuje však pojem, který je dnes upozaďován nebo přehlušen výše uvedenými slovy. Je jím národní hrdost. Někomu to může připomínat patriotismus, ale to je spíše americký termín, než evropský. Národní hrdost by měla být neustále rozvíjena. Podobně jako ve Švýcarsku. K tomu ale potřebujeme novou koncepci občanské výchovy ve školách. Pamatuji si, že když jsem chodil na základní školu, tak jsme museli znát naše státní svátky, kdo je prezident, jak se volí atd. Jednalo se o divoká devadesátá léta. Rovněž nám byla kladena úcta ke státním symbolům a byli jsme vedeni k tomu, abychom byli na svoji vlast hrdí.
Národní hrdost má několik států na světě. Vedle Švýcarska, které by pro nás mohlo být vzorem, se národní hrdost vyskytuje ještě u Američanů i Britů. K té americké národní hrdosti mám ale výhrady, protože tuto svoji národní hrdost spojují se svým protektorstvím nad celým světem. Jsou ve své podstatě hrdi na to, že ovládají celý svět. USA jsou něco jako starověký Řím, který vládl nad „barbary“, jak oni nazývali „Neřímany“. Dnešní novodobý starověký Řím v podobě USA svoji národní hrdost vtělil do vývozu demokracie liberálních hodnot. Stačí se podívat na to, jak samotní Američané hovoří ke své vlasti ve vztahu náboženství: bůh ochraňuj Ameriku! Z toho je patrné, že do jejich národní hrdosti je zapojen i náboženský faktor, který by je měl ochránit i jinde (všude) na světě, když budou exportovat svoji kulturu a boj za demokratická práva klidně i pomocí zbraní.
U nás je ale národní hrdost velmi malá. Není divu. Kašleme (možná ještě něco horšího) totiž na vlastní symboly – prezidenta, státní vlajku, hymnu atd. To je něco nemyslitelného například v národně hrdé Velké Británii. Je smutné a nepochopitelné, jak se naši lidé dokáží chovat ke státním symbolům. Schylují se k urážkám hlavy státu, zničení prezidentské standarty atd. Tohle je začátek neúcty ve společnosti jako celku. Nebudu zde polemizovat o tom, kdo je nebo není prezidentem, ale je potřeba si říci, že i prezident je jedním ze symbolů našeho státu.
Moderní nacionalismus, který vznikl v době osvícenství, se ale ve 20. století stal hnacím motorem obludných válek a vyhlazování národů. Proto sousloví nacionalismus v politické sféře vnáší jako takové negativní konotace. Levicová strana tedy nesmí mít ve volebním programu „nacionalismus“, protože by se stala terčem kritiky z jiných stran. Tomu je nutné se vyvarovat. Klement Gottwald až do roku 1946, kdy proběhla Žilinská konference, prosazoval československou cestu k socialismu s národní hrdostí. Nechtěl sovětský model, ale kostky již byly vrženy. Patřili jsme do sféry Sovětského svazu a to předznamenalo další vývoj.
Pokud chce radikální levice zapracovat do svého volebního programu národní hrdost, tak je nejvyšší čas, protože strach lidí z neznáma dosahuje vysokých čísel. Musí se razit hesla jako být hrdý na své státní symboly, uznávat je a také chránit. Když totiž začne levice chránit tyto symboly a hodnoty, tak si lidé uvědomí, že levice je na jejich straně. Úcta ke státním symbolům začíná ve škole, výchovou. Pokud tato část selhává, tak se nám výsledky dostavují ve své nahotě dnes a denně.

Berlín nebo New York, státy Kalifornie a Oregon. Zde všude se začíná regulovat výše nájemného a ochrana nájemníků. V zásadě jde o to, aby nájemné neustále nerostlo do astronomických výšin. Jestliže to jde v zahraničí, tak se musím ptát, proč to nejde u nás? Všichni žijeme v konkurenčním kapitalismu, volném trhu, kde je rozhodujícím faktorem vztah nabídky a poptávky. Tohle je, prozatím, neměnný stav. V zahraničí si začínají uvědomovat, že neregulování ceny nájmů vede k tomu, že lidé většinu svého výdělku nechají právě na platbě za nájem. Ke stejnému jevu dochází i v našich podmínkách. V Praze jsou nesmyslně drahé nájmy, ale i byty. Developeři spekulují a šroubují ceny nemovitostí do astronomických výšin, aby na tom co nejvíce vydělali. Je totiž neustálý hlad po bydlení. Jestliže je tedy výše nájemného neregulována, tak to vede k problému, že jeho výše neustále poroste a to jen proto, že ten či onen na tom chce nejvíce vydělat. Dotyčného nezajímá, že mnozí lidé poté nemají na jídlo nebo jiné základní životní potřeby. V tomto případě se jasně ukazuje negativum volného trhu ve své nejhorší podstatě.
Vzhledem k tomu, že se v našich podmínkách, konkrétně od roku 1989, slovo regulace používá ve smyslu omezení, tak jsme se návrhům ze zahraničí nepřiblížili ani o píď. Sice se o tomto problému mluví, ale nikdo s tím nechce nic dělat, protože by se prý jednalo o zásah do soukromého vlastnictví. Používá se neustále stejná písnička: já jsem vlastníkem bytu a mohu si tedy nájemné určit, jaké chci. Proto, kdyby se vyskytl strop, tak bych sice mohl cenu vyšroubovat na maximální částku, ale pokud bych ji překročil, tak bych byl sankcionován. Regulace ale nemá jen tento úkol. Má rovněž zamezit spekulování s byty. Není přeci možné, že někdo vlastní tolik bytového fondu, že na tom ve své podstatě má z toho slušné živobytí. Do jisté míry to byla chyba obcí (i státu) po roce 1989, kdy byla většina bytového fondu privatizována, abychom se odlišili od doby minulé. Soukromé vlastnictví mělo vyřešit naprosto všechno, ale dnes se ukazuje, že neregulovaná pravidla nejvíce dopadají na obyčejné občany, nájemníky. Přeci soukromé vlastnictví není více výnosné, než státní nebo obecní. Bohužel se do našich podmínek implementoval vztah, že soukromé vlastnictví je nedotknutelné. S tímto pojmem se neustále operuje právě ve vztahu nemožnosti regulovat výši nájemného v tržním prostředí.
Řešení tohoto neutěšeného stavu je v několika možnostech. Jednak zavést jasná pravidla a regulovat volný trh v oblastech, kde selhává. Poté zavést výstavbu nových bytů s tím, že by ona výstavba byla v režii obcí. Případně využít kombinaci obojího. Nabízí se ale i jiné možnosti. Kupříkladu, kdyby chtěl developer v dané lokalitě stavět byty, tak by v určité části bylo regulované nájemné (vlastnictví obce) a zbytek by mohl volně ovládat volný trh. Nicméně by se jednalo o pokřivení trhu jako takového, protože je jednodušší nastavit jasná pravidla a ta poté nekompromisně vymáhat. Žijeme sice ve světě, který je určován nabídkou a poptávkou, ale to není všechno. Přílišná provázanost s penězi, neustálým navyšováním nájmů i cen energií posléze vede k nárůstu spekulativních bublin, které následně hrozí prasknutím. Tomu je nutné se vyvarovat a proto i naše města, ale i celý stát, by měl iniciovat regulaci výše nájemného i v tržních bytech. Jinak se dočkáme nepříjemných situací, kdy mnoho lidí na bydlení mít prostě nebude. Budou v lepším případě extrémně zadluženi, v horším případě skončí někde na ulici. Takhle daleko to nemusí zajít, ale to bychom se neustále nesměli pořád ohánět svobodou, demokracií, a že soukromé vlastnictví je nedotknutelné. Nikdo ale nikomu nic nebere. Jen se určují jasná pravidla pro všechny.

Stále více politiků i politických stran začíná hrát na nebezpečnou strunu. Jedná se o oživení nacionalismu v jednotlivých zemích Evropy. Může se zdát, že se nejedná o nic závažného, ale volby do Evropského parlamentu nám ukazují opak. Stále více se rozdmýchává pojetí nacionalismu v jeho negativech. Výjimkou nejsou USA, kde Donald Trump rovněž eskaluje pojetí národa směrem k imigraci. Podobné je to u nás v Evropě. Stále více narůstají populistické strany nacionalistického směru, kde je u nich na prvním místě národ. Vyskytuje se zde negativní pojetí migrace jako takové, strach z neznáma. I když nacionalismus levice vehementně odmítá, tak je nutné s tímto pojmem operovat. Například ve spojení s patriotismem nebo „ochočeným“ nacionalismem. Ale zejména levice musí propracovat moderní princip internacionalismu, protože spolupráce jednotlivých států i národů je prospěšnější, než rivalita.
Téměř všechny státy v Evropě si již z minulosti nesly negativní vztah k cizímu. Teprve projekt Evropského hospodářského společenství a posléze Evropské unie vnuknul myšlenku, že nacionalismus je potřeba porazit a Evropu sjednotit. To se stalo, ale všichni zapomněli, že i když byl nacionalismus ve 20. století příčinou nejhrůznějších válek a poražen, tak existuje podhoubí pro jeho nárůst. Čím více se Evropa spojovala a integrace byla budoucností, tak se zdálo, že všechny čeká zářná budoucnost, dnes je tomu naopak. Řada politických stran volá po zničení Evropské unie, rozpad na jednotlivé národní státy. Musíme si ale uvědomit, že právě integrace a spojení Evropy udrželo na kontinentě mír do dnešních dní. Tento stav je ale nyní narušen neřešením problémů jednotlivých národních států, velkými rozhodovacími pravomocemi orgánů Evropské unie, imigrací obyvatelstva. Všichni tito aktéři jsou vnímáni jako nebezpečí.
Levice se nesmí bránit „mírnému“ nebo „ochočenému“ nacionalismu. Můžeme jej nazvat moderním patriotismem, vlastenectvím s promícháním internacionalismu. Musíme si uvědomit, že idea národa je umělý konstrukt. Dokonce víme, že projekt čechoslovakismu selhal, ale období let 1948 – 1989 na nacionální strunu brnkalo poměrně často. Dnes zde máme pozůstatky nacionalismu, kdy se bojíme zásahů z Evropské unie, a posléze nově příchozích imigrantů ze zemí, které mají málo (pokud vůbec něco) společného s naší kulturou a tradicemi. Těchto věcí využívají krajně pravicové strany a zasévají do společnosti strach. Levice v tomto boji pokulhává, kdy jasně nesměřuje k rozhodnutí, jak se postavit k migraci obyvatelstva. Dokud levice nezačne razit hesla typu: na každého stejný metr bez ohledu k jaké menšině nebo většině patří, tak se nikam levice, podle mého názoru, nepohne. Rovněž musí prosazovat rychlejší vyhoštění problémových lidí zpět do zemí jejich původu (non-refoulement) a to opět bez ohledu na to, zda je nově příchozí z Ukrajiny, Německa nebo Iránu. Na všechny musí platit stejná pravidla. Mnoho lidí totiž jasně říká, že pokud chceš na našem území fungovat, tak budeš dodržovat naše platné zákony a pravidla.
Chápu, že někteří řeknou, že tohle levice prosazovat nemá a má být solidární, internacionální a vždy se vcítit do pozice člověka, který odněkud utíká pryč. S tím asi problém nebude, ale problém nastává ve chvíli, kdy různé instituce přehlížejí nějaké excesy, které spáchají nově příchozí. Jako příklad nám může posloužit chybné rozhodnutí německého soudu, který řešil bití manželky, kdy byl její manžel z Maroka. V rozsudku stálo, že žena s tím měla počítat, protože v zemi, odkud pochází její manžel, je tohle naprosto v pořádku a normální. Jenže v našich podmínkách je takové chování odsuzováno a proto je nutné jasně vymáhat právo před všemi stejně bez ohledu na to, odkud pocházejí.
Nacionalismus v minulosti způsobil ty nejhorší války i vyhlazování národů, proto je s ním nutné zacházet velice opatrně. Nehledat na něm jen ono negativum, které má z minulosti. Hledejme u něj i pozitivní stránky například v tom, že jsem hrdý na svoji vlast, ale musím respektovat práva menšin, ale jen za předpokladu, že budou dodržovat pravidla, která jsou platná v dané zemi. Nacionalismus je na půl divoká a na půl ochočená šelma, která se pohybuje v teritoriu Evropy. Otázkou zůstává, zda ji někteří nechají přerůst do nenávisti, nevraživosti a strachu nebo zda se využije její kladná stránka, kdy všichni budou hrdi na svoji vlast, klidně i konstrukt Evropské unie, protože budou dodržovat stejná pravidla.
 

Čím více se vzdalujeme od minulosti, tím více začínáme věřit různým mýtům a jiným výkladům o minulé době, kterou jsme nezažili. Roli zde hrají dva faktory. Jednak že vítězové píší dějiny a druhým faktorem je čím dál větší digitalizace nejen veřejného života. Jsme uvězněni v různých polopravdách, lžích, které dnes nazýváme jako fake news (alternativní zpráva). Byly doby, kdy si patent na pravdu uzurpovala tradiční média – tisk, rozhlas a televize. Tato tradiční média v propojení s penězi, vládou nebo elitami dokázala předkládat pravdu, jaká měla být. Bylo často obtížné sehnat licenci na televizní či jiné vysílání. Ještě na konci 80. let 20. století v našich podmínkách existovala státní televize. Ta byla napojena na vládnoucí KSČ. To byla realita tehdejších dní. Naproti tomu se v následující dekádě s novými televizemi i dalšími tradičními médii doslova roztrhl pytel. Do našich podmínek pronikla bulvarizace, vykládání soukromé pravdy. Vítězové „studené války“ započali svůj výklad dějin absolutním odmítnutí minulosti. K tomu jim dopomáhala privatizace médií, kdy čím dál více peněz ovlivňovalo politiku. Tento proces je zde narušen díky digitalizaci. Zásadní rozdíl od minulé doby je ten, že dnes může své názory po síti šířit každý. Stlačily se tak náklady na minimum a vaše názory může vidět každý. Tohoto systému nejvíce využívají populisté, kdy neustále předkládají svoji pravdu nebo se vytváří různé konspirační teorie. I když sice můžete naprosto bez problémů na síti prezentovat své názory, tak z pozadí vystupují velké korporace (platformy), která vám pomocí různých algoritmů servírují reklamu. Tyto různé algoritmy jsou vám skrytě podsouvány a tím pádem ovlivňují vaše myšlení. Takže různé sociální sítě nejsou tak svobodné a nezávislé, jak se může zdát.
S tím, jak miliony lidí využívají sociální sítě, tak tím se mění i povaha samotné demokracie. Lidé dokážou pomocí sociálních sítí svrhávat různé autokratické vlády, dokážou se mobilizovat proti útlaku, ale i to je často manipulováno různými zájmovými skupinami. Je čím dál více obtížnější uskutečňovat klasickou politiku, jako tomu bylo za starých médií, která vykládala pravdu. Rychlost sdílení informací se děje tady a teď. Nikdy jsme rychlejší přenos informací neměli. Tyto faktory mají neblahý vliv na fungování tradičních politických stran, které vyrostly v době industriální. Chcete – li v době, kdy určující výrobou byl pás v továrně, případně dělník nebo rolník. Jedná se totiž o klasickou dělnickou třídu. Ta doba je již dávno pryč, byť samozřejmě podobných provozů existuje poměrně mnoho, jen se o nich tolik nemluví. Dnešní doba ale klasickou dělnickou třídu nahrazuje třídou služebnou. Čím dál více lidí o někoho pečuje, stará se o chod státu, soukromého sektoru, pracují jako řidiči, v pohostinství atd. Samostatnou kapitolu v tomto procesu tvoří mediální obraz oněch profesí, když dříve byly vyzdvihovány úspěchy v průmyslu nebo zemědělství, tak dnešní zprávy jsou více či méně plné vražd, kriminality, loupeží, podvodů. Tento rozdíl je potřeba si uvědomit.
Jestliže nám média předkládají obraz společnosti v jejích negativech, tak proč se lidé nezvednou a nejdou proti tomuto stavu protestovat? Jednoduše se jim nechce, nemají na to čas, ani chuť. Navíc ve společnosti plné zážitků se většina lidí chce bavit nebo jen prostě relaxovat třeba u televize, která jim přináší nekonečný výběr seriálů a kriminálek. Revoluční podmínky nenastávají. Jsou stále na hony vzdáleny současné realitě, že musí jedině přijít krize, aby nastal zlom. Nebo vám snad přijde normální, že do naší vlasti dovážíme cibuli z Nového Zélandu nebo kilo brambor stojí mnoho desítek korun? O tom často média mlčí nebo tyto zprávy upozaďují. Je evidentní, že volný trh nedokáže vše vyřešit ke spokojenosti zákazníků. Jenže v kapitalistické společnosti vám nezbývá nic jiného, než si věci, které potřebujete, prostě koupit, ať to stojí sebevíc. Až se na nás začne postupně příroda zlobit, tak snad poté všichni prozřou, že všechno je jinak a že je nutné vzít odpovědnost od elit, bohatých a spravedlivěji přerozdělovat zisky. A výkladu dějin opět poslouží média, byť v nich bude mít každý jednotlivec svůj díl pravdy. Bez manipulace, bez kapitálu…