V poslední době v hlavě přemítám několik základních problémů levice v České republice. Obávám se jejího zániku. Poslední dobou totiž ani nepotřebuje mít žádného vnějšího nepřítele, ale rozklad přichází zevnitř. Nejasná identita se společností vede k tomu, že se v levici vyskytují různé směry a proudy. Často to vypadá na schizofrenii, když navenek vystupuje tragická rozhádanost. Co si poté mají lidé o levici myslet, když se ani nedokáže pořádně sjednotit? Nechci se zaměřovat na tu či onu levicovou stranu, ale beru tento stav komplexně. Když se na to podíváme politologicky, tak zjistíme, že levici jako celku ubírá hlasy hnutí ANO, ale například i SPD. Zelení jsou na pokraji zmizení, protože nejsou v našich podmínkách levice a klasické levicové strany KSČM a ČSSD hledají svoji vlastní pozici ve společnosti.
Levice jako taková měla v minulosti za úkol hájit zájmy dělníků, středních vrstev, obyčejných lidí. Jenže čím dál více se levice dala do chomoutu s kapitálem, který ji nutil (a stále nutí) k různým zásahům proti výdobytkům sociálního státu. To je v očích veřejnosti vnímáno jako zrada a voliči levice raději volí ty subjekty, které prosazují rychlé a rázné řešení (kladné i záporné). Vzpomeňme si na argument pravice, že levice je vlastně byrokratická, protože díky tomu postavila sociální státy. Narážím zde na fakt, že pokud chci dělat nějaké zásahy do fungování společnosti (omezovat něco, činit restrikce), tak potřebuji zpětnou kontrolu a tu zařídím vesměs nárůstem byrokratického aparátu. Toto tvrzení je užíváno jako obhajoba nutnosti likvidovat sociální státy i levici, protože je těžkopádná. Popravdě řečeno se levice jako celek zapomněla v době minulé a vlak ji předjel. Byly jí cizí pojmy jako efektivita, výnosnost, rychlost. Když už si tyto pojmy osvojila, tak ale na úkor snížení zastávání se obyčejných lidí, protože nechala kapitál prostupovat celou společností.
Návrat k důvěře levice není jednoduchý. Nepomáhá tomu ani rozhádanost, zda ten či onen proud je správný nebo špatný. Čím dál více se zapomíná, že moderní levice musí mít moderní střih, klidně po vzoru Die Linke. Mám ale obavu z toho, že v naší levici jako celku spíš soupeří dvě pojetí moderní levice. První je návrat vzpomínek doby industriální s kouřícími komíny, bez internetu. Sociologové tuto dobu nazývají pevnou modernitou. A druhým pojetím, které si uvědomuje změnu společnosti na dobu postindustriální, která vytvořila mnoho nových pracovních pozic, které v době kouřících komínů byly nepředstavitelné. Jedná se tedy o střet, který bude jasně říkat, kam se česká levice posune nebo zda skončí v propadlišti dějin.
Osobně si myslím, že pokud má levice v naší republice přežít jako taková, je nutné, aby se transformovala do moderního pojetí politické strany. Hlavně musí rychle reagovat, protože jsou pryč doby, kdy se společnost měnila kupříkladu jednou za rok. Převratné změny, které jsou nastoupeny marketizací, propojeností, jsou čím dál rychlejší i s negativními dopady na společnost. Levice se musí zaměřit právě na negativní dopady a předložit řešení a další změny, které povedou k moderní socialistické společnosti. Ne však ke společnosti minulé socialistické společnosti, kdy je vždy předkládáno, že se jednalo o omšelou a šedivou dobu. Alespoň dle dobových fotografií, kdy je kupříkladu u černobílých fotografií napsáno, že doba před rokem 1989 byla šedivá. Jenže ona nebyla šedivá. Byla barevná, tak jako je ta dnešní.
Levice se v dnešní (moderní, postmoderní, postindustriální, globální) době musí zaměřit nejen na ochranu sociálních, demokratických a jiných práv. Musí rovněž prosazovat zdanění osob s vysokými příjmy. Postavit politiku na antikapitalismu a antimilitarismu. Tedy na kritice věcí, které bolí a trápí dnešní společnost. Pole neorané je v oblasti ochrany životního prostředí, rekultivace krajiny. Rovněž změny ve velkoměstech, kde se koncentruje vysoké množství lidí jsou velkým problémem. Možností je mnoho. Je ale nutné nezabřednout v minulosti a neobhajovat něco, co je neobhajitelné, nezajímavé a archaické.

Volby, které nedávno skončily, ukazují na významný jev. Levice jako celek je v krizi. Nemusí jít nutně o krizi jako takovou, ale spíš nepochopení, že se změnila doba. Věci, které levice předkládá směrem k veřejnosti, jsou buď nesrozumitelné, nebo mířící mimo, případně zastaralé. Na úvod si ukážeme dva příklady, kdy jeden je ze strany ČSSD a druhý ze strany KSČM. Pokud jste sledovali kampaň ČSSD, tak ta byla primárně postavena na zkrácení pracovní doby, zastavení jakýchsi neexistujících migrantů na hranicích nebo o bezpečné zemi (zřejmě jsme nebezpečná země, i když jsme jednou z nejbezpečnějších). Hřebíček do rakve ČSSD byl ve spojení sloganů, že ještě přitvrdí proti porušování nočního klidu nebo nalévání alkoholu. To nemohlo přinést nic dobrého, protože lidé chtějí volnost, svobodu a zážitky. Podobný problém potkal nás, KSČM. Popravdě řečeno jsme se svezli na krizi ČSSD už minule. Samozřejmě to nelze paušalizovat, ale věci, jako bezplatná MHD v Praze tolik netáhne. Stejně i v jiných městech, protože lidé tohle již berou jako samozřejmost. V programu jsme se nebyli schopni vydělovat vůči ČSSD a z tohoto důvodu jsme rovněž propadli. Rovněž vztah směrem k ANO hraje důležitý faktor, protože právě toto hnutí přebírá levici obecně voliče. Obě spojené nádoby (KSČM a ČSSD) se potácí v krizi, kdy zůstávají jen skalní přívrženci, a nedokážeme stáhnout nové voliče. To ale není zdaleka všechno.
Snad největším problémem je, že radikální levice má málo přitažlivý (nemoderní) program. To je prostě realita. Stále častěji je vidět, že radikální levice „zamrzla“ v době industriální, kdy byla jasně identifikovaná třídní struktura. Ta se ale v době individuálního kapitalismu diametrálně odlišuje. Dokonce se změnila natolik, že už se ani nepodobá klasickým kapitalistickým systémům po druhé světové válce. Je nutné si uvědomit, že třídní struktura je rozbitá, dělník už není klasickým dělníkem, tak jak jsme jej znali. Pokud se chceme zaměřit na co největší získávání voličů, tak musíme zasahovat široké spektrum voličů. Vezměme si, že mnoho dělníků (kupříkladu v nějaké nadnárodní korporaci, kde pobírají mzdu i 30 tisíc) volí pravicové strany, protože jim například nabízejí pověstnou svobodu. S radikální levicí v podobě KSČM se však pojí negativní pojetí doby minulé, kdy je předkládáno, že by případně komunisté zakázali cestovat, uzavřeli hranice atd. Byť tomu tak samozřejmě není ani být nemůže. Je tedy nutné přejít na nové pozice, které jasně řeknou, že radikální levice je pro zážitky, svobodu, propojenou společnost, kde se budou pohybovat myšlenky atd. Všimněte si, jak kapitalismus rychle využil možnosti propojeného světa. Využívá internet pro šíření svého pojetí světa, kapitálu, inovací, obchodu. Socialistické myšlenky jsou upozaďovány právě ve vztahu směrem k minulosti, která se v mnohých ohledech nepovedla.
Radikální levici čekají nové výzvy, které tato „jiná doba“ produkuje. Je nutné si uvědomit, že se doba nemění každý rok, ale každý den. Tomu se musí vše přizpůsobit. Navíc je na voliče nutné působit neustále. Musíme s ním být v kontaktu permanentně, kritizovat nedostatky a chyby současného systému. Tohle neuděláme obhajobou minulosti, byť si z ní můžeme vzít kladné věci, ale i ty jsou už hodně daleko. Položte si jednoduchou otázku: kdy se narodili dnešní třicátníci? Bylo to v době převratu roku 1989. Takže těžko nové voliče oslovíte tím, že budete neustále říkat, co bylo kdysi. To je minulost. Jak už jsem napsal výše, samozřejmě, že se to může připomenout, ale vědět kdy. Podmínky se mění neustále a tím pádem se musíme neustále přizpůsobovat. Lidé žijí své životy tady a teď, každý den řeší své problémy a chtějí slyšet, že se o ně někdo zajímá. Tohle obratně využívá ANO, které si vždy udělá průzkum preferenci a začne obratně cílit a měnit program. Jednou pro ty, podruhé pro jiné. Podobnou věc musíme udělat i my, byť se samozřejmě nesmíme přibližovat pravicovému programu (mimochodem rozdíl mezi pravicovým a levicovým programem dnes až tak velký není). Každopádně se musí vyjít ze základních změněných podmínek, které lze identifikovat jako: pokles počtu voličů, kteří fyzicky odešli, tváře, které jsou identifikovány s dobou minulou a změna témat.
Je nadmíru jasné, že pokud budeme chtít jako radiální levice pokračovat i v 21. století, tak musíme pochopit nové podmínky. Mít propracovanou marketingovou strategii. Jedině tímto způsobem dokážeme oslovit nové voliče. Bude nutné zvát voliče k volbám i formou krátkých videí na sociálních sítích, jako to dělají Piráti nebo v poslední době úspěšné uskupení v Praze (Praha SOBĚ). Když jsem viděl jejich krátké video, říkal jsem si, že tohle je ono. Pozitivní informace, žádná negace, které je všude plno. I tohle je potřeba začít dělat, kdy se musí myšlenka socialismu (případně základních prvků moderního socialismu) předkládat stravitelně směrem k veřejnosti. Ukázat na klady, zápory dnešní společnosti a do toho všeho vsadit právě nové prvky socialismu. Navíc v těchto videích musí být kousek zážitku a pozitivních věcí. Kapitalismus totiž obratně využívá negativa socialismu, která se při jeho prvním pokusu odehrála. Toho si všimněte. Je nutné kompletně předělat předkládání myšlenky socialismu směrem ven. Chápu, že s mým esejem nemusí někdo souhlasit. To je normální. Bylo by totiž divné, kdy všichni říkali, že mám pravdu. Každopádně jsem se snažil nastínit problémy, které trápí radikální levici (i levici, jako celek) a hlavně se snažím tyto problémy řešit.

Pravidelné monitorování Českého hydrometeorologického ústavu zjistilo, že se pesticidy vyskytují už ve více jak polovině podzemních vod naší republiky. Někde se dokonce objevují nadlimitní koncentrace těchto „jedů“. Nejhorší na celé věci je, že se tyto jedovaté látky do vody dostávají při ošetřování rostlin nebo také z živočišné výroby.
Jak je tohle možné? Nejprve si řekněme několik základních věcí, proč se do spodních vod dostává takové množství látek, které jsou užívány na ochranu před škůdci. Za nárůstem používání jedů hledejme zrychlující se proces spotřeby ve společnosti. Vzhledem k tomu, že téměř celá globální společnost (alespoň onoho slavného západního okruhu) je postavena na dluhu, spotřebě a půjčování si z budoucnosti, tak nastává snaha co nejrychleji věci vypěstovat a v co nejkratší době spotřebovat. Pokud rychlá spotřeba nefunguje dle logiky urychlování dodávání výrobků na trh, tak nastupuje „účelové zastarávání“. To znamená, že se na trhu vyskytuje čím dál více produktů (potraviny nevyjímaje) s co možná nejkratší dobou životnosti. Nejlépe to můžete vidět na ukázce potravin, kdy se například účelově vyrábí pečivo takové kvality, aby bylo nejlépe do druhého dne tvrdé. Pryč jsou časy, kdy byl ještě rohlík rohlíkem a vy jste si jej mohli sníst ještě dva dny po jeho koupi a nemuseli se bát, že si ulomíte zub. Účelové zastarávání proniklo do komerčního prostředí a je zakódováno v logice pozdního kapitalismu.
Vraťme se ale zpět k pesticidům a jiným jedům. Všude se vyskytují samá éčka, herbicidy, pesticidy atd. Vzpomínám si, jak je často doba před rokem 1989 označována jako doba, kdy nastal stav neřešení otázky ekologie. Jednu věc ale tehdejší době nelze upřít: princip hnojení. Tehdy se křičelo, že se jako hnojivo používají fosfáty, probíhá „močkování“ nebo hnojení mrvou. Prý se dostávají dusičnany do těla. Ano, i to je částečně pravda. Dnes je ale situace ještě horší, kdy se nadměrně užívají chemikálie pro rychlejší tvorbu a růst potravin. Tyto látky pak všichni vesele konzumujeme a to jen proto, abychom uspokojili hladový trh. Ono vás tohle často ani nenapadne, protože byste museli v obchodních řetězcích hodně dlouho hledat a dumat nad tím, zda daný výrobek má v sobě nějaký ten pověstný jed.
V dnešní době jsou jedy všude kolem nás. V potravinách, vodě, ovzduší. Odborníci uklidňují, že takové množství nám nic neudělá. Jenže co se stane, když budu takovou potravu a vodu konzumovat často. Nastanou chronická onemocnění? V tomto případě si vždy vzpomenu, jak bylo v 50. letech 20. století nadměrně užíváno DDT (také se jednalo o pesticid) po celém světě. Dokonce i v USA a tamější korporace se regulacím dlouho bránily. Zpočátku se tehdy zdálo, že se nic neděje, škůdci byli hubeni, potraviny byly nádherné. Lidé se dokonce ošetřovali DDT. Jenže poté to přišlo. Genetické vady, vrozené poruchy, předčasná úmrtí. Něco podobného může v budoucnu nastat i v dnešním případě, kdy se míchá rychlá spotřeba, nárůst konzumu, jedy, kapitalismus, účelové zastarávání a člověk jako oběť.

S blížícími se volba do Senátu a obecních zastupitelstev se začíná rozjíždět ideologický boj. Zejména pravicoví politici útočí na komunistickou levici. Říkají, že se jedná o nebezpečí. Existuje totiž vláda, která je tolerovaná komunisty. Co je však ještě horší, tak například sociálně demokratická levice již plně splynula s neoliberální politikou. Nejviditelnější je tento stav v Praze. Když jsem se procházel po Praze, tak jsem se nestačil divit tomu, co dokázali zástupci ČSSD vymyslet za slogany. Jeden za všechny: ještě přitvrdíme v zákazu kouření, nočním klidu, nalévání alkoholu. Co z tohoto výroku plyne? Zejména to, že sociální demokracie jde cestou zákazů a omezování všeho možného. Když si vzpomenu na projednávání zákazu kouření v poslanecké sněmovně, tak to byl právě tento zákaz (ale i další), které byly hřebíčkem do rakve levice jako celku. Levice totiž má hájit zájmy obyčejných lidí a stát na jejich straně. Často tomu tak ale není. Stále více se ukazuje, že sociálně demokratická levice více přilnula ke kapitálu. Jako příklad nám může posloužit případ Poche a jeho kamarádů, kteří prahnou po moci a zisku.
Nyní několik slov k radikální levici KSČM. Proč se proti ní neustále konají protesty a jsou zde snahy ji neustále očerňovat za minulost? Je to z důvodu strachu jednotlivců nebo úzkých skupin, že by pro ně skončili „rozkrádací“ akce ve jménu demokracie a svobody volby. Toho se mnozí bojí, proto neustále připomínají problémy z vývoje komunistického hnutí. Jenže každý systém má svá negativa i pozitiva. Radikální levici jsou neustále připomínány politické procesy, ale již se nijak nezmiňují procesy ve jménu kapitalismu (chcete-li liberalismu a jeho odnoží). Ať už se jedná o politické procesy 50. let minulého století v USA nebo třeba za tabuizované věci z doby kolonialismu. Je nutné jasně říci, že systém, který zde u nás existoval po roce 1948, měl svoji dynamiku, svůj vývoj. To dnes pravicoví politici nechtějí slyšet, ani o tom diskutovat. Vždy je argumentováno, že za první republiky bylo Československo v popředí statistik a rok 1948 vše zničil. Jenže je nutné poznamenat, že v té době neexistovalo takové množství států, jako například v roce 1960. Z toho plyne, že i když se Československo po roce 1948 propadlo, tak ve své podstatě zůstalo na stejné úrovni jako za první republiky ve vztahu k počtu států na světě.
Pravicoví politici budou neustále předkládat negativa někoho jiného na svoji obhajobu, proto je nutné být na tyto střety připraven. Argumentovat věcně. Přeci jen zde už téměř 30 let vládne kapitalismus se všemi svými klady i zápory. Negativ je ale čím dál více, než pozitiv. Právě proto lidé chtějí a hledají změnu systému.
 

S postupující kapitalizací našich životů a celého světa se začíná objevovat nový typ otroctví. Pokud bychom parafrázovali knihu obhájce volného trhu a kritika socialismu Friedricha Hayeka, tak nastává nová cesta do otroctví. Nebude se už jednat o klasické otroctví, jak jsme jej znali, ale nově budeme otroky finančních ústavů, chcete-li bank. Samozřejmě, že v rámci kapitalismu stále existuje a pravděpodobně bude zachován klasický typ otroctví. Například nadnárodní korporace stále budou za pár dolarů zaměstnávat ženy a děti na Filipínách. Nicméně se může stát, že novodobé otroctví zavítá přímo k vám domů. Představte si jednoduchou věc: půjčíte si třeba na zánovní auto a po určité době už nebudete schopni splácet dluh. Co nastane? Stanete se otrokem dluhu. Ten vás bude postupně umořovat, až se stanete otrokem banky. Ostatně jejím otrokem se stáváte ve chvíli, kdy podlehnete lákavé nabídce půjčky. To ale není všechno. Pokud dluh nebudete schopni splácet, tak u vás zazvoní exekutor. Pokud ale dluh splatíte i se všemi úroky zpět do kasičky banky, tak jste z obliga. Prostě a jednoduše to nesmíte s dluhem moc přehnat.
Horší případ novodobého otroctví nastává ve chvíli, kdy se stanete zajatcem lichvářů. Ti vám vezmou i vaši osobní svobodu, kdy vás přinutí prodávat kupříkladu své tělesné orgány na trhu. I taková je realita dnešního světa, kde si každý může dělat co chce. To vše v rámci svobody volby, kde se morálka nenosí. Kapitalistická doba, která je umocňována globalizací je vlastně novou cestou do otroctví. Toho, čeho se kdysi obával kritik socialismu Hayek se dnes stalo skutečností. Jen se k tomu došlo jinou cestou. Ne zákazy, regulacemi, omezeními, ale naopak příliš velkou volností (sám Hayek byl totiž zastánce klasického liberalismu). V tomto případě trh selhává a vytváří negativní tendence, které posléze dopadají na člověka. Je to právě dluh, který vytváří nové otroctví. Ten je propojen na globální úrovni virtuální realitou (čísly) ve finančním sektoru a poté je propojen s jednotlivými lidmi. Ti se buď nachází v dluhové pasti nebo ne. Někdo může namítnout, že v této pasti se nacházíme vlastně všichni, protože náš stát je zadlužen a každý nově narozený jedinec vlastně dluží. Z toho plyne, že otroky jsme vlastně my všichni.
Nestálo by za zvážení dluhy odpustit, když plodí novou formu otroctví? Nepochybně ano. To mi jistě dáte za pravdu, ale už vidím, jak to s radostí dělají banky, korporace, které prahnou po zisku a akumulaci kapitálu. V této fázi má přijít na pomoc stát nebo nadnárodní společenství, které má těmto institucím jasně nařídit pravidla. Pokud to nedělá, tak reálně selhává v ochraně svých občanů, kteří se díky tomu stávají novodobými otroky. Byť se tento proces některým představitelům politiky nesmírně líbí, tak se jedná o hrobaře společnosti. Jak kdysi řekl Karel Marx: sám kapitalismus plodí své vlastní hrobaře a dluh je nepochybně jedním z nich. Jen se bojím, aby nebyl hrobařem nás všech.