Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška – 1989 a dnešek

Větu v názvu článku pronesl v 19. století Karel Marx ve vztahu k dějinám. Ukazuje nám, že se dějiny opakují. Poprvé jako tragédie a podruhé jsou fraškou. Ne jinak je tomu v naší zemi. Ano, narážím na vztah 17. listopadu 1989. Tenkrát se vše odehrálo jako tragédie. Aspoň pro určitou skupinu lidí, kterým se bortil svět. Tito lidé věřili v jinou společnost a posléze byli osočováni, že jsou špatní. Bylo jim často vyhrožováno, byli ponižováni. Tohle je odvrácená tvář listopadu 1989. O té se dnes moc nemluví, protože dějiny píší vítězové. Lidé, kterým v té době bylo vyhrožováno se často ničím neprovinili, nikomu neublížili. Jen prostě věřili, že lze udělat lepší společnost, kde nebude vykořisťování člověka člověkem. Druhá skupina lidí však nevěřila, chtěla změnu. Ta nastala, ale v podobě, kterou nepředpokládali. Stali jsme se otroky ve vlastní zemi. Pokud budu parafrázovat Miroslava Štěpána, který tuto větu pronesl před stávkujícími dělníky ČKD. Sice zde dnes máme demokracii, ale ta je čím dál více spojena s kapitálem. Nebudu zde rozporovat, zda Andrej Babiš tomu napomohl nebo ne, ale semínka tohoto spojení byla zaseta již těsně po tragédii v roce 1989.
Dnešní dobu můžeme nazvat fraškou. Dějiny se totiž opakují. Opět se demonstruje na náměstích. Tentokrát, aby odstoupil demokraticky zvolený předseda vlády pod tlakem fake news (polopravd, lží, nátlaku). Lidé na náměstích si vykládají demokracii ve svém stylu. Tomu všemu přihlíží donátoři, kteří vyzývají davy, aby je podporovaly. Prý jsou jediní, kdo mohou demokracii zachránit. Řízené demonstrace pokračují a předpokládám, že neskončí. Maximálně na chvíli utichnou. Neskončí ani tehdy, kdyby Andrej Babiš odstoupil, protože pověstnému davu se nebude líbit něco jiného. Pochopil bych, kdyby na náměstích probíhaly demonstrace, tak jako v roce tragédie. V té době se totiž lidé scházeli spontánně. Spojoval je jeden problém – nespokojenost se stavem společnosti, averze demokracie, útlak. Dnes, v době frašky, jsou lidé spojováni kapitálem a jako nepřítel je označován premiér a prezident. Spojení a cíl demonstrací je jasný – pokud se nám nelíbí demokraticky zvolený ústavní činitelé, tak je „my, lidé ulice“ vyženeme. Pobavilo mě, když při snaze vyslovit nedůvěru vládě zaznívala slova jako nedemokraticky zvolený premiér, nedemokratické postupy atd. Ale všichni ústavní činitelé jsou přeci zvoleni demokraticky, v demokratických volbách, případně do svých pozic jmenováni (vláda). Nejsmutnější na celé věci je, že věci o nedemokratičnosti zaznívají z úst tzv. Demokratického bloku (Demo žumpy).
Tragédie i fraška jsou spojité nádoby, kdy první nádoba po určité době začne ovlivňovat druhou. V našich podmínkách je to naprosto ukázkové. Jsme světu opět pro smích. Demokratický blok si myslí, že zachraňuje demokracii, sociální demokracie zase střílí od boku s předčasnými volbami a hnutí ANO mezi tím ve volebních průzkumech vesele posiluje, tak hodně, jak zastánci demokracie „Demokratického bloku“ chodí večer bouřit po náměstích.