Od chvíle, kdy byla z funkce místostarostky města Kutná Hora odvolána Zuzana Moravčíková (ČSSD) se odehrálo mnoho zvratů. Nejsmutnější ale na všech těch zvratech je to, že místo toho, aby se situace uklidnila a vedení města se zabývalo aktuálními problémy, tak si dál vyřizuje své osobní účty. Všichni se jen hádají a vyměňují si invektivy. To všechny unavuje. Obyvatelé očekávají řešení místních problémů (vylidňování centra, uzavírání obchodů, přechody na správných místech, opravy chodníků a komunikací atd.).

Již dnes je nadmíru jasné, že se současná koalice nachází v troskách. Snad právě proto starosta shání každý hlas, který by pomohl částečně zachovat její podobu, spolupráce ANO a rozvrácené Změny pro Kutnou Horu. Do toho všeho si můžeme připočítat ČSSD, která koalici opustila a je do značné míry rovněž rozpolcená. Když si to celé shrneme, tak první, kdo nebyl po chuti ve vedení města, byla paní Moravčíková. Mezi další lidi, kterým se nevyhnulo zemětřesení, byl Radim Fedorovič (předseda dozorčí rady) a Tomáš Pilc (jednatel), kteří byli odvoláni z vedení společnosti KH TEBIS s.r.o. Kutná Hora. Do toho všeho byla odvolána celá redakční rada Kutnohorských listů, kdy jedním z důvodů byl „prý“ i pan Fedorovič. Když se podíváme na věci, které se odehrály za poslední měsíc, musíme se ptát, zda počátečním impulsem nemůže být odvolání pana Roberta Lukáška z pozice jednatele Průvodcovské služby s.r.o.? To je možná alfa a omega celého problému a spouštěč událostí minulých dnů.

Blíže tedy k Průvodcovské službě. Tu do nedávné doby vedl právě pan Lukášek a to jako krizový manažer. Měl za úkol zastavit pokles návštěvnosti Vlašského dvora a dovést společnost do černých čísel. Dle posledních informací, které mám k dispozici, se hospodaření Průvodcovské služby pohybovalo v číslech červených neustále (tomu měl pan Lukášek zabránit). Osobně jsem s tímto „odborníkem“ v minulosti elektronicky korespondoval v době mého výkonu mandátu poslance a snažil jsem se zjistit nějaké údaje k výše uvedené situaci. Byl jsem však odmítán s tvrzením, že mi do „toho nic není“.

Šachy ale pokračují. Nově „dosazená“ jednatelka Průvodcovské služby paní Helena Plíhalová je pro změnu koněm několika zastupitelů za hnutí ANO, Šance a také KDU – ČSL. Sice to nepřipouštějí navenek, ale…  V poslední době se tak neustále skloňuje nutnost jít s Průvodcovskou službou do insolvence (což může být vyvoláno i záměrně a účelově). Dovolím si tvrdit, že v této oblasti budou tlaky, aby se město průvodcovské služby jakožto prodělečné společnosti(s.r.o)zbavilo. Veškeré indicie vedou k sedlecké diecézi, která by zcela jistě pod sebe Průvodcovskou službu ráda převzala. Co mě k tomuto vyjádření vede? Už jen to, že se mi v poštovní schránce objevil adventní kalendář akcí Kutné Hory a ten má na své titulní straně sedleckou katedrálu a ne symbol Kutné Hory chrám Sv. Barbory. Je to náhoda nebo záměr?

U zrodu celého zemětřesení tak zřejmě opravdu může být odvolání pana Lukáška, protože jej odvolali radní za ANO a pan Fedorovič a Pilc. Jedná se o ty samé pány, co byli odvoláni ze společnosti TEBIS. Nejúsměvnější na celé věci je, že jak pan Fedorovič, tak pan Pilc jsou zastupitelé za Změnu. Tedy za stejné uskupení jako pan starosta. Revoluce tedy začíná požírat své děti.

Dovolím si tvrdit, že současné vedení města je tím nejhorším od roku 1990. Už jen proto, že se neustále zabývá samo sebou a občas vymýšlí nesmyslné projekty, které nemohou být realizovatelné. K tomu si připočtěme osobní výpady, které snižují vážnost jak celého zastupitelstva, tak i jednotlivých lidí. Navíc současné vedení (včetně některých opozičních zastupitelů) dokázalo neuvěřitelně zadlužit město megaúvěrem ve výši 150 milionů a celkovým dluhem, který přesahuje částku 200 milionů. Dle mého názoru ale lze město řídit jinak, než jen zadlužováním. A to buď pravicově, kdy se začne s rozprodávání městského majetku. V tomto případě hrozí, že město nebude schopno dluh reálně splácet a z prodeje bude mít město jen jednorázovou částku a to je vše. Nebo jej lze řídit levicově, tedy, že se o svůj majetek bude starat, nechá si jej pod sebou (stejně i příspěvkové organizace) a bude z toho všeho mít neustálý přísun peněz do svého rozpočtu. Osobně jsem pro levicovou variantu řízení města a také nalákání podnikatelů do objektů, které vlastní město a jsou nevyužity.

Současné trosky bývalé koalice však město neřídí ani jedním způsobem. Řídí jej natolik chaoticky, že už se v tom nikdo nedokáže vyznat. Navíc si myslím, že ani vstupem opozice do rady se toho moc nevyřeší. Ti si chtějí jen pohlídat peníze, které má město dostat, aby je měli pro své působení v dalším volebním období, kdy doufají, že budou zase na radnici. Dalo by se říci, že jej řídí systémem, který vystihuje následující citát: „jede se dál kočárem černým kolem bílých skal.“ Je na čase toto všechno změnit a to od základů. Příští zastupitelé to nebudou mít vůbec jednoduché. Budou se totiž muset popasovat s narůstajícím dluhem a konstruktivně řešit problémy celé Kutné Hory. Osobně se na této změně budu rád podílet, pokud dostanu možnost.

Vláda Andreje Babiše, která je v demisi se snaží o úpravu zákona o státní službě. Prý je novela nutná. Ministr vnitra tak přichází s novelou, která dramaticky mění pojetí služebního zákona. Jedná se zejména o oblast kompetenci jednotlivých lidí spadající pod služební zákon a poté zrušení politických náměstků. Ale všechno popořadě.

Na úvod si musíme říci, že služební zákon je od samého počátku „paskvil“ a „nedochůdče“, které nemělo spatřit světlo světa. V roce 2014 to byla ostuda Legislativní rady vlády a jejího šéfa ministra Jiřího Dientsbiera, který něco takového vůbec vypustil. Vzhledem k tomu, že se jednalo o závažný zákon, který nebyl vůbec kvalitní, tak docházelo k jevu, kdy se novelizoval jak na běžícím pásu. KSČM měla se služebním zákon problém právě z tohoto důvodu a také jej od začátku nepodporovala, ale musela hlasovat pro novelizace, protože jinak by státní správu zachvátil požár. Nyní je však na stole novela, která dramaticky mění vše. Posiluje vliv předsedy vlády a bude usnadňovat propuštění úředníků. Pravicová opozice kontruje, že se jedná o politizaci státní správy. S tímto tvrzením ale nesouhlasím, protože politizací státní správy je novela Lex Babiš, kterou chce protlačit hnutí STAN. Předkládaná novela služebního zákona má tedy racionální základ v tom, že chce jasně upravit vztahy uvnitř fungování státní správy. Vznik původního paskvilu však jde na vrub ČSSD, která jej tehdy předložila. Je však otázkou, zda vláda v demisi má předkládat takto důležitý zákon. Samozřejmě, že musí pracovat jako normální vláda a tedy předkládat zákony. Osobně si ale myslím, že v případě novelizace zákona o státní službě by se mělo počkat na důvěru vlády. Pak ale ať na důvěru počkají i starostové s novelou Lex Babiš.

Ministr vnitra v demisi Metnar navrhuje různé úpravy, které se týkají služebního hodnocení, rozšíření okruhu lidí, kteří se mohou hlásit do výběrových řízení atd. Problém celého služební zákona spočívá v tom, že v praxi nefunguje. Umožňuje, aby se na pozice dostali nekompetentní lidé. Tohle výrazně podtrhuje praxe bývalého ministra zdravotnictví Němečka. Ministr vnitra dále navrhuje, aby vedoucí úřednici byli jmenováni pouze na dobu pěti let a zároveň chce zjednodušit jejich odvolávání z funkcí. Nejsem pro to, aby to bylo takhle změkčeno, ale když se podíváte na nefunkčnost a neprofesionalitu státní správy, tak to asi jinak nepůjde. Pokud totiž máte na vedoucích místech nekompetentní „nevzdělance“ a ještě navíc s definitivou, pak ho neodvoláte.

Je jasné, že pokud příslušná novela bude schválena, tak se tím posílí moc předsedy vlády. To je nepopiratelné. Jedná se o jednu z funkčních možností, jak řídit státní správu. Na západě jsou takové modely běžné. Jen v našich podmínkách se vždy hledá politicky nefunkční řešení. Stejný vztah poté panuje s politickými náměstky. Ty může mít každý ministr celkem dva. Problém tkví v tom, že nemají jasně vymezené kompetence. Můžeme je nazvat „podrž taškami“. Není proto divu, že je snaha tyto pozice zrušit. Když se zákon projednával, tak jsem navrhoval, aby byl politický náměstek jen jeden a s jasnými kompetencemi. Bohužel můj návrh neprošel. Nyní jsem pro, aby tento instrument ze služebního zákona zmizel úplně. Důvod je prostý. Jedná se o trafiky. Stačí se podívat, kdo na těchto pozicích v minulém volebním období seděl. Jednalo se o politické karikatury, které na těchto pozicích byly uklizeny.

Na závěr je nutné zdůraznit, že to byla sama KSČM, která současnou podobu služebního zákona kritizovala a nikdy pro něj nehlasovala. Byli jsme si totiž vědomi, co nastane. Tvrzení šéfa SPD Tomia Okamury, že to bylo jeho hnutí, které pro něj nehlasovalo, je mylné. Tehdejší hnutí Úsvit totiž pro služební zákon ruku zvedlo a důvod? Ten byl prostý: i když je to „blábol“, tak jej schválíme, abychom se tím už nemuseli zabývat. Rok se ale s rokem sešel a služební zákon jsme museli novelizovat pořád dokola. Tento neutěšený stav trvá dodnes. Bohužel...

Před nedávnem se do švýcarského Davosu sjely elity současného globalizovaného světa. Od amerického prezidenta Donalda Trumpa, až po našeho předsedu vlády v demisi Andreje Babiše. Na tomto místě se každý rok schází všechny špičky světa, aby debatovaly nad budoucností našeho světa a planety. S čím dál větším znepokojením ale sleduji, že i když se zde sjedou všichni známí a neznámí, tak se vlastně nic neděje. Na fóru se pronesou aktuální data a možný další vývoj. Sem tam zazní kritické hlasy, které říkají, že je něco v nepořádku a poté se všichni zase pokojně rozjedou do svých domovů. Ne jinak tomu bylo v letoším roce. Nicméně letošní ročník tohoto fóra byl o něco málo jiný. Odlišný byl v tom směru, že zde více, než kdy jindy, zaznívaly kritické hlasy a to hned na úvod onoho rokování.

Indický premiér hned v první den jednání varoval přítomné, že globalizace začíná ztrácet přitažlivost. Musím podotknout, že on jediný věděl, o čem mluví. Varoval totiž před protekcionismem, který ovládá současnou podobu globalizace. Rovněž nezapomněl zmínit neblahý stav současného světa. Indický premiér však nemluvil jako kritik globalizace, ale její obhájce. Má totiž obavu, že když globalizace bude pozastavena nebo utlumena, tak na tom nejvíce prodělá jeho země. Má pravdu. Pokud by se globalizace utlumovala, tak nejvíce na tom budou tratit velké země, které jsou nyní v rozmachu. Ať už se jedná právě o Indii, Čínu nebo třeba USA. Je zde vidět první náznak paniky elit.

Elity, které  nastartovaly globalizaci si jsou vědomy, že pokud by došlo k její regulaci, tak na tom začnou tratit. Nicméně se zvyšující se nerovností mezi lidmi k tomu bude muset dříve nebo později stejně dojít. Globalizace nám sice přinesla řadu výhod z hlediska propojení světa a jeho dostupnosti, ale na druhou stranu vytvořila nespravedlivý systém v rámci odměňování a přerozdělování kapitálu či bohatství. Touto nespravedlností vzniká jev, kdy jsou některé země neúměrně bohaté a ještě více k sobě koncentrují kapitál z periferních oblastí. Místo toho by se ale mělo bohatství rozdělovat rovnoměrněji, aby z něj měli prospěch všichni obyvatelé planety. Tohle se ale elitám nelíbí a proto začínají panikařit, když si začínají skupovat různé ostrovy nebo místa, kde nebudou dosažitelné nebo si stěžují na různých ekonomických fórech.

Ukrýt, schovat se mimo dosah „obyčejných“ lidí. To je sen mnohých superboháčů a lidí, kteří ovládají současný svět. Chtějí se vyhnout hněvu „neprivilegovaných“. Chtějí být mimo reálný svět, který vytváří a ovlivňují, protože v něm číhají různá nebezpečí. Nejedná se o nebezpečí ryze lokální, ale právě globální. Všichni jsme postiženi stejně. Ať už jde o přelidnění lidstva, nemoci nebo globální oteplování. To vše jsou rizika, která sdílíme všichni naprosto stejně. Elity nevyjímaje. Snad právě proto se snaží najít na naší planetě místa, kde toto nehrozí. Zaseli ale vítr a nyní sklízí bouři.

Realizátorům současné podoby globalizace se nelíbí regulace volného trhu a různá opatření proti nárůstu konzumu. Není divu, protože přicházejí o nemalé zisky. Jenže závislost na konzumu nás všechny žene ke konečnému problému kterým je ničení přírody a celé naší planety. Z tohoto důvodu je potřeba konzum regulovat. Je sice hezké, když všechno máte na dosah, vše si můžete koupit, ale položte si otázku: za jakou cenu? Tuto otázku nevyřešilo ani Davoské ekonomické fórum, kde si vlivní postěžovali, jiní si zase potřásli pravicí a řekli jak jsou dobří. Nikdo však nezmínil konečnou fázi globalizace, která bude ve znamení ještě více zničeného světa, světa nerovností, násilí a bojů o nerostné bohatství nebo vodu.

Když končila druhá světová válka, tak se čím dál více volalo po regulaci kapitalismu. Důvody byly dva. Jednak se chtělo zamezit problémům, které kapitalismus způsobil v roce 1929 při hospodářské krizi a poté zde byla i logika, že neúměrné hromadění kapitálu dříve nebo později způsobí válečný konflikt. To se ostatně ukazuje do dnešních dní, kdy se kapitalismus vždy svůj nahromaděný kapitál snaží vyčerpat. Používá k tomu různé nástroje i triky a to často sebedstruktivní. Jedním nástrojem je válka a vyčerpání kapitálu pomocí zbraní. Poté je zde možnost vyvolání vleklé krize, kdy se mnoho peněz znehodnotí a všude po světě se začne šířit nouze. Po druhé světové válce byla snaha zamezit tomu, aby kapitál neúměrně investoval do zbrojení a mírotvorci chtěli, aby se investovalo do společnosti. To dalo vzniknout sociálním státům v Evropě. Do celého konceptu zapadalo i znárodnění nebo zestátnění majetku, firem, dolů, korporací atd. Tyto kroky měly zabezpečit, aby se kapitál nedostával zpět ke zbrojení. Snad i právě proto vznikla ona zlatá léta po roce 1945. Jenže začátkem 70. let minulého století se soukromému kapitálu pustila uzda a začal útok na „očesávání“ sociálních států. Později přišla i jeho privatizace, kdy se pod tlakem deregulace státy vzdávaly svých regulačních pák. Výsledek vidíme všude. Strategické věci jsou často v soukromých rukou bez možnosti regulace státem. Právě proto je dnes čím dál více slyšet hlasy, které volají například po zestátnění. Důvod je prostý. Soukromý (zahraniční) kapitál totiž zisky odvádí mimo území národních států. Co je ještě horší, tak dochází k ohromné akumulaci kapitálu, který hrozí, že přeroste v nový konflikt. Dnes se nacházíme v takové fázi vývoje lidstva, že bohatí lidé vlastní podobné bohatství jako ti samí lidé před první světovou válkou. Jsou zde evidentní vazby ke kapitalismu versus válečný konflikt. Místo toho, aby se kapitál úměrně rozdělil zpět do společnosti, tak je soukromými společnostmi akumulován a případně převáděn na zbrojení nebo znečišťování životního prostředí. Typický úkaz máme v USA, kde je toto propojení patrné již od doby konce druhé světové války.

Nyní ale několik vět k samotnému pojmu znárodnění a zestátnění oné doby po druhé světové válce. Vzhledem k tomu, že druhou světovou válku rozpoutal velkokapitál napojený na zbrojení, tak zde byla snaha jej začít po válce regulovat. Byly zde totiž německé zbrojovky, které podporovaly válku. K tomu ještě musíme připočíst některé francouzské, britské a americké firmy, které zbrojní kapitál v Německu rovněž podporovaly. Ostatně globální války jsou vedeny hlavně za účelem vyčerpání kapitálu, který se neúměrně hromadí na území jednoho státu nebo v jedněch rukou. Dnes máme situaci podobnou. Kapitál se hromadí na území kapitalistických států – USA, Velká Británie, Německo. Můžeme sem připočíst i Čínu nebo Indii, které můžeme zařadit mezi státně kapitalistické země. V divokém světě neregulovaných financí může dojít i k bleskovým krachům a vzniku milionu nezaměstnaných během několika dní. To je zásadní rozdíl od konce druhé světové války, kdy podobný jev nebyl možný. Dnes je ale situace dramaticky odlišná a pokud se nepřijde s určitým typem regulatorních zásahů, tak se dočkáme velké krize nebo konfliktu.

Několik dní před druhým kolem prezidentských voleb nám začíná vybublávat na povrch skutečnost ve financování předvolební kampaně kandidátů. Z jejich transparentních účtů je patrné koho podporují velké firmy, korporace a bohatí lidé. Například můžeme zjistit, že Jiřímu Drahošovi na jeho účet „připlulo“ mnoho milionů a k dispozici má něco přes 12,5 milionu. Miloš Zeman je proti němu „žabař“, když má na účtu něco přes 4,5 milionu. V naší společnosti se tak razí trend, že lze finančně podporovat toho či onoho kandidáta. Existuje pouze finanční limit, který se nesmí překročit (hlídá to slavný Úřad pro dohled).  Jenže v západních zemích je častější, že žádnou politickou stranu ani kandidáta nesmí podporovat nějaká významná firma nebo korporace. Příklad je nasnadě. Když totiž nějaká společnost mnoha miliony podpoří nějakého kandidáta a ten bude zvolen, tak to silně zavání korupčním jednáním. Firma poté často vyžaduje od takto zvoleného člověka poslušnost a loajalitu. Nejvíce je tento jev markantní v USA, kde je mnoho lidí ve vysoké politice svázáno s nějakým typem byznysu – Donalda Trumpa nevyjímaje. Postupně se tím naše republika čím dál více blíží spíše oligarchickému státu, kde neomezeně vládnou peníze. V demokratických státech není běžné, aby  firmy korumpovaly politiky. Takový Zákon má například Francie, kde jakoukoliv podporu tvrdě regulují. Naproti tomu v oligarchiích se korupce nazývá zaobaleným souslovím: financování volební kampaně.

V našich podmínkách se tím pádem etablovala otevřená oligarchie, kdy nikdo nezakrývá, že je podporován soukromým (někdy státním) kapitálem. Nejsmutnější na celé věci je, že k etablování otevřené oligarchie pomohla ČSSD svými chybnými kroky v době vlády s hnutím ANO. Sama vláda peněz totiž ukazuje na pokleslost charakteru společnosti. Začíná to neúctou k úřadu prezidenta a hlavě státu. Ať už je prezidentem kdokoliv, tak je přeci volen přímo lidmi a ti co „prohrají“ musí svoji prohru unést a strpět. Pokud ale někomu na účtu přistanou miliony korun (rozumějte přímo desítky), tak se musím ptát koho zájmy vlastně bude hájit? Opravdu to budou zájmy „obyčejného“ člověka nebo zájmy bohatýrů, korporací a firem? Které lobby za celou věcí stojí? Zde vidíte základní propojení Jiřího Drahoše s kapitálem ryze soukromým. Je to veřejný údaj na transparentním účtu (možná jej podporují donátoři, kteří chtějí posléze nenápadně ovlivňovat politiku, když to nedokázali jinak. Pod donátorem si můžete představit i kmotra). Miloš Zeman je v tomto ohledu vnímán v režimu prezident, který nevede předvolební kampaň a nemá k tomu ani moc peněz. To se lidem velice libí a to i přes jeho občasné nevhodné chování.

Volby prezidenta jsou ve znamení střetu otevřené korupce versus demokratická realita. Demokratické volby jsou ale neslučitelné s korumpováním politiků donory. V demokraciích přeci musí být vliv každého občana stejný (postaven na stejnou rovinu i váhu). Ve své podstatě nikdo nemá disponovat většími zdroji než ostatní občané. Poté můžeme tvrdit, že volby probíhají naprosto demokraticky. Pokud se ale do všeho bude ve velké míře prosazovat kapitál, tak bude docházet ke stále větším deformacím.