Mgr. Jan Klán

Nejen veřejnoprávní média začínají chrlit plno informací k únorovým událostem roku 1948. Do jejich konceptu zajímavým způsobem vniká pojem znárodnění a zestátnění majetku. Média zašla dokonce tak daleko, kdy tvrdí, že zestátňovala tehdejší KSČ. Jenže jak to tak bývá, tak se pravda nalézá někde jinde. Respektive si vítězové roku 1989 vytváří takové „pokřivené“ nebo „virtuální“ dějiny k obrazu svému. Nahlédněme ale pod pokličku oněch let optikou tehdejší nálady obyvatel.

Nacházíme se v roce 1945. Končí nejhrůznější válka všech válek a společnost je v přerodu. Do tehdejší republiky se vrací Edvard Beneš z Londýna a také se vrací Klement Gottwald z Moskvy. Dvojkolejnost exilových vlád dává tušit, že spolupráce nebude snadná, ale na základních věcech se shodnou. Je nutné provést zestátnění a znárodnění. Jedná se o velice zásadní rozhodnutí, které bude mít významné dopady na celou společnost. Rozhodnutí zestátnit a znárodnit majetek je součástí Benešových dekretů. Lze tedy usuzovat, že prezident Beneš viděl a poznal principy znárodnění a zestátnění právě v Londýně a snažil se do našich podmínek implementovat základní prvky britského sociálního státu. Patrně se mohl inspirovat u lorda Beveridge, který je jedním z prvních tvůrců konceptu sociálního státu.

Co je paradoxem doby po roce 1945 je to, že po ještě větším znárodnění volali tehdejší sociální demokraté. Rozsah znárodnění před rokem 1948 byl svým rozsahem bezprecedentní ve srovnání s dalšími zeměmi západní Evropy a pravděpodobně postačoval k budování socialismu. Dnes už víme, že jeho další pokračování po roce 1948, kdy byl znárodněn každý švec, už nutné nebylo. Podobně dnes víme, jakou chybou byl zvolený rozsah a způsob kolektivizace zemědělství. Jenže minulost už nezměníme. Pouze ji můžeme vykládat, tak jak skutečně proběhla a hlavně se z ní poučit. Nástin tehdejší společnosti dává tušit, že znárodnění i zestátnění bylo nevyhnutelné po vzoru Velké Británie i Sovětského svazu. To, že poté převážil model právě ze SSSR je věc druhá, je ale nutno konstatovat, že nesovětská cesta vývoje byla obtížně představitelná za situace, kdy většinu republiky osvobodila Rudá armáda a spojenectví se SSSR nezpochybňovaly před únorem ani nekomunistické strany. Poválečná republika se také chtěla odlišit od republiky předmnichovské. Významnou roli zde hrál faktor „zrazeni“ západem a právě proto jsme se těsněji orientovali na „východ“. To všechno posouvalo Československo po roce 1945 k přijetí nikoli západního ale sovětského modelu společnosti.