V posledních letech se stále více začíná skloňovat možnost zavedení zkráceného pracovního týdne. V minulosti se tato možnost využívala zejména po krizích. Ať už po roce 1929 nebo 2008. Dnes je ale situace odlišná. Příští rok tomu bude již 10 let, kdy svět začala pustošit finanční krize, kterou zapříčinila nenasytnost bank a ve finále ji celou museli zaplatit daňoví poplatníci. Ať už byla krize před deseti lety jakkoliv ohromná, tak do dnešních dní jsme se opět stali bohatšími. Ani ne snad my jedinci, jako spíše státy, korporace nebo úzká skupina jednotlivců. Spekulativní bubliny stále ovládají chaotický finanční trh a v turbulentním prostředí stejně dříve nebo později přijde nová krize. K tomu všemu se přidává znepokojení a frustrace lidí, kteří jsou nuceni se neustále hnát za kapitálem. Ať z důvodu, aby se uživili nebo že je to jen prostě baví, případně si chtějí splnit nějaké své sny plné zážitků. Vše je ale určováno spotřebou. 

Ještě do začátku 80. let 20. století tomu ale bylo jinak. Spotřeba a volný čas spolu tolik nekooperovali. Poté však nastal zlom. Jak postupně začal planetu ovládat globální kapitalismus, tak se nám zmenšil jednak prostor a s ním i volný čas. Souběžně se zmenšením těchto dvou atributů nám narostla spotřeba. Zavádění nového digitálního průmyslu 4.0 nám naznačuje, že v budoucnu budeme mít pravděpodobně více volného času. Naproti tomu zkušenosti z minulosti říkají, že místo toho, aby inovativní prvky v průmyslu volný čas zvýšily, tak jej naopak snížily a donutily lidi, aby ještě více zůstávali v práci. Svůj dnešní volný čas lidé většinou věnují spotřebě, která je tak s časem neúprosně spojena. V budoucím socialismu bychom volný čas ale měli věnovat rodině a sami sobě, svému osobnímu rozvoji i odpočinku. Kdysi byl volný čas výsadou elit a bohatých lidí. Dnešní svět je však jiný a umožňuje volný čas každému. Jak se ale všichni lidé (nebo většina) žene za ziskem, tak se všem zdá, že volný čas vlastně nemáme a nic nestíháme. V práci a zaměstnání trávíme přesčasy a hlídáme jeden druhého, protože se bojíme konkurence a ztráty zaměstnání. Slyšel jsem názor, že pokud se zkrátí pracovní týden, tak lidé odpracují méně a proto nemají být placeni stejně jako za 40 hodin týdně. To je sice částečně pravda, ale uvažme možnost, že existují zaměstnání, kde máte některé věci hotové třeba za 5 hodin. Proč by měl být dotyčný v práci, když už ji má hotovou? To má bezútěšně koukat do monitoru, hrát hry nebo brouzdat po sociálních sítích? Vím, že u všech zaměstnáních to nelze takto nastavit. Ale proč to alespoň nezkusit u některých nebo prostě o tom začít vážně diskutovat.

Další možností, jak vyprodukovat více volného času je zavedení tzv. sdíleného zaměstnání, kdy na jednu práci se zaměstnávají na částečný úvazek dva lidé. Z výzkumů, které se prováděly nejen v USA, se zjistilo, že se tak zvýší efektivita i produktivita práce. Navíc lidé budou mít práci rychleji hotovu a budou mít více volného času. Když jsou lidé pány svého času, tak je práce i více baví. Sociologické výzkumy, které se vedly na téma práce a volný čas ukazují na trend, že lidé chtějí v dnešní době více volného času, protože je často pronásleduje stres z důvodu přepracování. Dnešní uspěchaná doba vyprodukovala stres a jednou z možností, jak se ho zbavit je zvýšit fond volného času.

Budoucí socialismus musí být postaven také na zkracování pracovní doby. Ať už ve vztahu k průmyslu 4.0 nebo nárůstu bohatství lidstva jako celku. Ve finále vlastně můžeme přerozdělovat bohatství. Budoucnost se bude muset popasovat také s novými typy zaměstnání – turismem, službami, pečováním, ošetřováním atd. Volného času v dnešní době ale nemáme na zbyt, proto je nutné jej navyšovat ne ve vztahu k zahálce v práci, ale ve vztahu k odpočinku v divokém světě kapitalismu.

Uskupení Pirátů nám do politické kultury vnáší prapodivný vítr. Jedná se o vítr, který je prodchnut naivitou a amatérismem. Nejhorší však je, že Piráti oznámili tažení na privatizaci zbytku státních podniků a veřejného prostoru jako celku. Vše je schováno pod rouškou registru smluv. Ptáte se, jak je to možné? Naprosto jednoduše. Piráti ústy svého místopředsedy Jakuba Michálka prohlásili, že chtějí zrušit výjimku pro ČEZ. Jejich argument si nezadá s argumenty pravicových teoretiků. Prý je nutné vidět, jak ČEZ hospodaří, prý hospodaří s veřejnými prostředky a proto občané musí vidět do jeho hospodaření pomocí registru smluv. Ale všechno popořadě.

V registru smluv musí uveřejňovat uzavřené smlouvy nad 50 tisíc korun ty subjekty, které hospodaří nebo jinak nakládají s veřejnými prostředky. Existuje několik málo výjimek pro státní a polostátní podniky, které působí na trhu. Ne jinak je to s ČEZem. Ten má úplnou výjimku a registr smluv na něj nedopadá. Je to z důvodu, že ČEZ je společnost kótovaná na burze (obchoduje se s jeho akciemi). Tolik stručné zdůvodnění, proč je nutné ČEZ chránit. Piráti ale tento stav chtějí pod rouškou transparentní společnosti změnit. Zřejmě si neuvědomují, co se posléze odehraje. Pokud by ČEZ musel uveřejňovat uzavřené smlouvy nad 50 tisíc v registru smluv, tak jej to reálně znevýhodní na trhu před dalšími elektrárenskými společnostmi. Společnost tím bude oslabena a poté snadno zprivatizována jakožto neefektivní. Takže Pirátům nejde o transparentnost, ale privatizaci (likvidaci) ČEZu. Chápu, že se ČEZ někomu nemusí líbit, že dělá i různé divné věci, ale jedná se o monopol, který je ve státních rukou. Státní monopol má jednu nespornou výhodu ve vztahu k soukromému monopolu. Státní lze regulovat státem ve veřejném zájmu. Soukromý monopol jen produkuje zisk (státní to dělá také), který posléze odvádí mimo území daného státu a ještě více akumuluje kapitál. Z této logiky je jasné, že je lepší mít státní monopol. Navíc si musíme uvědomit, že produkce ČEZu je strategická pro fungování státu. Z důvodu bezpečnosti země (například v krizovém nebo válečném stavu) bych se této společnosti nevzdával ani za cenu neefektivnosti. Jedná se totiž o strategický podnik. Nicméně pokušení jej privatizovat je natolik velké, že Piráti svoji naivitou všemu nahrávají. Zřejmě si neuvědomují, že ČEZ produkuje nemalý zisk, který se posléze rozpouští ve státním rozpočtu. V lidové hantýrce jej můžeme nazvat „slepicí, která snáší zlatá vejce“. Vím, že obhájci zrušení výjimky budou argumentovat, že si dozorčí rada uděluje vysoké odměny a že se hospodaří neefektivně. To ale není problém registru smluv. V tomto případě se jedná o problém dozorčích rad a výše odměn jejich členů. Tohle registr smluv nijak nevyřeší a ani tomu nezabrání.

Zkusme se nad tím vším zamyslet a položme si otázku, zda je nutné mít nějaký strategický monopol a to zejména v době globální kapitalistické konkurence? Nepochybně ano, protože i jiné státy si vždy ve svých rukou ponechávají strategické věci (železnice, letecké společnosti, energetiku, vodárenství atd.). Nicméně náš stát je v řadě ohledech papežtější, než papež a tak místo toho, abychom chránili své strategické podniky, tak je raději vystavíme snaze je zprivatizovat a to jen proto, že se mi to nebo ono nelíbí. Někteří to mohou nazvat Kocourkovem, ale dovolím si tvrdit, že v Kocourkově měli pořádek. V našem případě vyhovuje chaos.

Na závěr si to celé shrňme. ČEZ je strategický monopol, který je ve státních rukou. Pokud by došlo k jeho privatizaci do soukromých rukou, tak jednak stát přijde o zisk, který neskončí ve státním rozpočtu, ale v soukromých rukou. Na druhou stranu chápu, že se navenek zdá, že ČEZ často dělá nějaké nesmyslnosti. V této fázi by chtělo zlepšit jeho fungování (případně i kontrolu). Nicméně nemohu ohrozit tento strategický podnik jen proto, že se někde něco povídalo. Pirátům však jde o jednu jedinou věc (z naivity, hlouposti, nezkušenosti) a to zprivatizovat celý veřejný prostor a nad vším bude bdít Velký bratr. Ten samý Velký bratr, který po síti rozhodoval o odvolání nebo neodvolání Jakuba Michálka z postu místopředsedy Pirátské strany.

Náš svět se skládá ze střípků minulosti. Vzpomínáme na dobu dávno minulou a často se na ni díváme prizmatem současnosti. Politika, ekonomika, spotřeba. To vše jsou atributy, které pohybují dnešní společností. Nejistota, která je všudypřítomná nás nutí vzpomínat na dobu, která byla pro nás bezstarostná. Ať už se jednalo o naše dětství nebo dobu, kdy existovaly jistoty zaměstnání. Vše se prolíná do současnosti. Dnešní doba je však odlišná už od doby před pouhým jediným rokem. Změnilo se toho hodně. Vývojem politiky a turbulentní ekonomiky začínaje, až po znečišťování přírody konče. Vše pro potěšení lidských individuí, která se chtějí bavit a konzumovat. Pokud někdo porovnává dobu před více jak 30 lety s dnešní, tak porovnává neporovnatelné. V době „reálného“ socialismu, kdy existovala právě jedna základní jistota – práce – se žilo úplně jinak, než dnes. Navíc do našich životů dnes zasahují digitální média víc, než kdy jindy. Tato média, která nám umožňují propojení přes internet pomocí sociálních (možná spíš častěji asociálních) sítí utvářejí rovněž naše vnímání světa, stejně tak i minulosti. Žijeme ve společnosti, která je závislá na spotřebě a také sociálních sítí. Jsou to právě ony sítě, které do značné míry ovlivňují chod demokracie jako společenského zřízení. 

  Vraťme se však zpátky k porovnávání a vzpomínání na dobu, která byla pro nás bezstarostná. Na onu dobu vzpomínají lidé, kteří ji prožili. Dnešní generace, které se narodily po roce 1989, žijí ve společnosti nadbytku a tak mají i nemají na co vzpomínat. To samozřejmě berme v uvozovkách, protože „noví lidé“ budou mít zřejmě možnost vzpomínat na to, jak s někým „pařili“, hráli počítačové hry nebo komunikovali po Facebooku. Je to naprostá odlišnost od života tváří v tvář. Současné generace lidí do 25 let se již narodili do éry kapitalismu a dnešní mladí lidé žijí v digitální době a ta je provází již od jejich prvních krůčků. Pamatuji si, že mě od mých prvních krůčků provázely hračky na pískovišti. Dnes dítě provází třeba i herní konzole nebo tablet. Současnost je lemována střetem těchto dvou odlišných vnímání minulosti. Lidé ve středním věku vzpomínají na rok 1989 a také na dobu divokých privatizačních 90. let minulého století, na rok nového milénia, kdy se jim blížila plnoletost. Dnešní mladí mají své vzpomínky stále častěji naservírovány na sociálních sítích, kde tráví značnou část svého života.

  Můj esej není o skepsi, ani rozhořčení nad současnou mladou generací lidí. Je to jen analýza stavu vzpomínání na doby minulé. Kdybych se narodil do dnešní doby, tak bych na tom byl asi stejně jako dnešní mladí. Chtěl bych trávit čas na síti, užívat si bez závazku, pařit a cestovat. Prostě tito lidé využívají věci, které jim současná uspěchaná doba nabízí. Musíme si ale uvědomit, že je více, než pravděpodobné, že děti současných dětí již takové možnosti mít nebudou. Jako myslící tvorové jsme si totiž zvykli na nadbytek a už si ani neumíme představit život bez mobilů, supermarketů a když náhodou vypadne elektřina, tak jsme v koncích. Jsme totiž stále více zranitelnější a to jen proto, že si chceme usnadňovat život v chaosu.

Tak nám v Poslanecké sněmovně vznikne nový výbor. Bude se jmenovat Výbor pro digitalizaci státní správy. S nápadem přišli Piráti, kteří chtějí zavést úplnou elektronizaci státní správy a to co nejrychleji. Osobně nemám problém s vytvořením takového Výboru, protože digitalizace je u nás poměrně pomalá a jednání je dost často roztříštěno mezi Výbor pro veřejnou správu a také Hospodářský výbor. Pes je ale zakopán někde jinde. Pokud chceme digitalizovat státní správu, tak to přeci musí být úzce provázáno s Výborem pro veřejnou správu. Problémem není veřejná správa, nýbrž samotná digitalizace.

Se zájmem jsem si pročetl „sny“ Pirátů, jak chtějí, aby se již od roku 2019 vše vyřizovalo z pohodlí domova a člověk nemusel na „otravné“ úřady. Jejich sen je sice hezký, ale nereálný. První skládačka v podobě elektronického občanského průkazu je již na světě. Nyní se čeká na další atributy. S čím však Piráti zjevně nepočítají jsou přímé dopady digitalizace státní správy. Nejen, že nám usnadní komunikaci s úřady, ale paradoxně pomůže zvýšit nezaměstnanost. Představte si klasický proces. Dojde k elektronizaci státní správy, vy si o vše zažádáte z domova a pošlete na příslušný úřad. Jelikož se vše zjednoduší, tak na úřadech budete muset mnoho úředníku buď propustit nebo přeškolit na něco úplně jiného. Jedná se o jev, kdy průmysl 4.0. začne mnohým lidem brát práci a proto se budou vehementně změnám bránit. Určitým řešením by bylo, že by na úřadech zůstal stejný počet lidí a ten by jen papíry (data) přesouval sem a tam.

Další věc, která Pirátům zřejmě nedochází (možná také některým mladším lidem, kteří se narodili a žijí v digitální době), že stále existuje značné procento lidí, kteří nemají připojení k internetu, neumějí s počítačem nebo nemají prostě k digitalizaci důvěru. Všechny tyto možnosti reálně existují. Stačí se podívat na velkou skupinu seniorů a celkově starších lidí, kteří si raději na ten úřad dojdou pro tištěný formulář. Jsou na to zvyklí. Z tohoto důvodu musí s elektronizací jít ruku v ruce tzv. přechodné období, kdy se bude digitalizace spouštět a například po dobu 10 let budou možné obě dvě varianty (tištěná i elektronická verze). Stále není dořešeno, v jaké podobě se budou žádosti (vaše osobní dokumenty) uchovávat. Zda to bude jen v ryze digitální (na disku, CD, síti atd.) podobě nebo také v tištěné formě. Sám za sebe jsem pro tištěnou podobu, protože u ní máme jistotu, že „data“ při správném skladování nezmizí. Na digitálních nosičích onu jistotu nemáme.

Digitalizace státní správy je nádherná věc a to ve vztahu občan – úřad, ale stále je zde několik elementů, které budou hrát významnou roli. Jedná se například o to jak budou zálohována data, kde budou uchovávána, jak to bude, když vypadne elektrický proud a co když teprve dojde k magnetické sluneční bouři a vše digitálně uchované se nám zničí? Vím, že někdo může říci, že se jedná o malou pravděpodobnost, ale i s tím je nutné počítat a myslet na to, když se bude zavádět digitalizace státní správy.

Se zájmem sleduji politická vyjednávání o budoucí vládě. Občas mi to připomíná jednu písničku od Jana Buriana, kterou v roce 1989 nazval Píseň strašlivá o tom velikém dialogu, který nastal v Čechách. V písni slyšíme následující: s Frantou ne a s Karlem jo, a s Honzou ne a s Jirkou teprve ne a v dalších akordech se zpívá s Vaškem jo, s Láďou jo a s Lubošem už ne. Tehdy to popisovalo onu atmosféru revoluce, ale dnes to vystihuje současnou politickou situaci. Výsledky voleb totiž můžeme nazvat, že to byly volby dokonale nedokonalé a to pro všechna politická uskupení. 

Vzpomínám si na předvolební výzkumy, které byly v předvolební atmosféře uveřejňovány jako na běžícím páse. Jeden výzkum říkal, že tam budou Piráti, druhý říkal, že SPD, ale ani jeden nepředpovídal propad levicových stran. Nicméně v den otevření volebních místností se mi do rukou dostal výzkum, který již nemohl být uveřejněn, protože to zákon zakazuje tři dny před začátkem voleb. Výzkum ukazoval nejaktuálnější rozložení politických sil (jakož i náladu ve společnosti) a jako sociolog jsem byl zděšen, protože v tu chvíli jsem věděl, že je s levicí zle. Výzkum říkal, že vysoko bude SPD, Piráti a tratit na úkor těchto stran budou všechny ostatní strany. Výzkum se téměř trefil. Otázkou zůstává, proč se sociologické výzkumy, které se konaly měsíce před volbami, netrefily. Na to mám jednoduchou odpověď. Výzkumy už totiž často neodrážejí stav nálady ve společnosti, ale účelově se náladu snaží ovlivnit. Říká se tomu amerikanizace společnosti. W. Churchill kdysi řekl: nevěřím žádné statistice, kterou jsem sám nezfalšoval.

V realitě dnešních dní však vyvstává ještě jeden faktor. Oním faktorem je zjištění, že polovina lidí není spokojena s výsledky voleb a k tomu všemu jim vadí Andrej Babiš. Zde se tedy musím ptát, kdo jej volil, když najednou všichni říkají, že jim výsledek vadí. Na druhou stranu je nutné poznamenat, že téměř 40% oprávněných voličů k volbám nešlo. To jsou podle mého názoru právě ti lidé, kteří často na všechno nadávají, jsou to i voliči levice a zůstávají raději doma, kdy si řeknou, že jejich hlas nerozhodne. V horším případě si řeknou, že se stejně nic nezmění. Ejhle, změnilo. Drtivě vyhrálo hnutí ANO a pak je velká propast mezi druhou ODS. Najednou se ukazuje, že nikdo s nikým nechce vlastně vládnout a že nám hrozí předčasné volby. Prezident Miloš Zeman se nechal slyšet, že pokud vláda nebude ani na třetí pokus, tak budou předčasné volby. Zajímavé tvrzení, když volby prezidenta jsou již v lednu. Opět se jedna o politický tah, který říká: urychleně sestavte vládu a dejte jí důvěru.  Zároveň je to jistý signál voličům Andreje Babiše, aby v prezidentských volbách volili právě Miloše Zemana. Poté by se vytvořil tandem Zeman – Babiš, kdy by prezident mohl ustanovit buď úřednickou vládu (vládu odborníků chce ostatně sestavit i sám Babiš) nebo by ustanovil takovou vládu, kterou by si de facto sám sestavil. Ostatně něco podobného jsme tady již měli v roce 2013 za vlády premiéra Jiřího Rusnoka. Dělal jsem si z té nedokonalosti občas i legraci, kdy jsem říkal, že ve finále nás čeká úřednická vláda, která bude vedena Františkem Ringo Čechem. Docela by nám to do celé skládačky zapadalo.