Na internetu mě zaujal jeden článek, který říkal, že si studenti gymnázia z Hradce Králové zkusili žít 4 dny jako v roce 1982. Tedy v době, kdy jsem se narodil. Po přečtení článku jsem zjistil, že se jednalo o nový typ výuky dějepisu a to ve formě retro prožitku. Článek však měl v sobě ještě jednu podstatu – ukázat slovo socialismus v co nejhorším světle. Na onom táboře, kde probíhalo čtyřdenní retro se všichni museli zdravit čest práci, soudruhu a soudružko. Všude byly vlajky Sovětského svazu a různé nápisy typu se SSSR na věčné časy atd. Jenže není retro jako retro.

Vzhledem k tomu, že se blíží výročí 21. srpna 1968, tak se v médiích objevují snahy očernit tehdejší dobu do co největších rozměrů. Pedagogové se snaží studentům říkat jen negativní věci. Mezi ně patří třeba existence obchodů Tuzex nebo to, že lidé nesměli mít oblečení ze Západu (nevím, kde tohle vzali, ale to je podřadné). Když se však podíváme na onen rok 1982, tak zjistíme, že v Evropě eskaluje Studená válka rozmístěním raket Pershnig v tehdejším Západním Německu a také SS – 22 na straně druhé, například v tehdejší ČSSR. Takhle je potřeba vnímat onu dobu, která byla v onom kempu jen zkratkovitě a neúplně představena. Dle mého názoru se jedná o experiment, který má za úkol devalvovat slovo socialismus jako takové. Ostatně v samotném názvu článku je řečeno, že si studenti zkusili několik dní žít v socialismu. Abychom to uvedli na pravou míru, tak si zkusili žít jako v roce 1982, kdy zde fungoval socialismus sovětského typu, který se koncem 80. let 20. století historický vyčerpá nebo lépe řečeno selže. Z toho plyne, že není socialismus jako socialismus. S tím úzce souvisí i fakt, že se dnes čím dál více zkresluje ona doba z důvodu obhájení existence současného kapitalistického systému, který je postaven na individualitě. Ostatně studenti si prý stěžovali, že za 4 dny jim byla omezena individualita. Právě socialismus sovětského typu snižoval individualitu a dával důraz na kolektivnost. Jenže pokud je jednoho i druhého příliš, tak nastává problém. Když je společnost hodně svazována, tak ve finále začne být volání po osobních svobodách. Pokud je individuální svobody přes míru, tak začne volání po kolektivních jistotách (tento jev nazývám dvojitým paradoxem).

Studenti se prý shodli na tom, že byl pro ně kurz poučný a že by v době, ve které vyrůstali jejich rodiče, žít rozhodně nechtěli. Tak tomuhle říkám vyjádření šité na míru účelovosti. Každá doba má své výhody i nevýhody a tak je potřeba k tomu přistupovat. Co je však nejhorší, tak studentům chybí srovnávání. Musí si na misku vah dát klady i zápory. Pokud tohle neudělají, tak se jedná o účelovosti. Ostatně proč se nepořádají takovéto věci například k období první republiky a ukázat, jak to bylo například po Velké hospodářské krizi? Jaká byla bída? Nemusíme ale chodit moc daleko. Stačí, když se takový retro tábor udělá k první polovině 90. let 20. století. To by se sice nikdo nezdravil soudružko a soudruhu, ale měli by problém sehnat práci a žili by také často v chudobě, kdy by museli obracet každou korunu. Tohle se ale dělat nechce, protože je mnohem jednodušší ukázat na tehdejší dobu jako na tu nejhorší v naší historii. Ještě dovětek k výrazu „čest práci“. Zajímalo by mě, zda studentům a studentkám bylo na táboře vysvětleno, odkud tento výraz pochází a co vyjadřuje? Předpokládám, že asi nebyl. Tento výraz pochází od dělníků, kteří pracovali u Bati ve Zlíně a posléze zlidověl jako pozdrav práci a její úctě. Sice byl tento výraz až moc často používán, ale taková už prostě byla doba.

Možná se ptáte, zda bych onu dobu chtěl zažít také? Na tohle nelze objektivně odpovědět, protože jsem rád jakou dobu zažívám celkově – s jejími pozitivy i negativy. Jedno ale mohu říci určitě: doba, která byla v 80. letech 20. století byla asi tou nejlepší dobou ze všech. Bylo to období lásky, míru, klidu, ale i vojenské vyrovnanosti ve vztahu USA – SSSR, svět byl bezpečnější. Nicméně každý máme na prožitou dobu svůj osobní názor a pohled. I vy můžete mít jiný, klidně opačný i negativní. To už je úděl dějinného vývoje.

Nezadržitelně se nám blíží výročí srpnových událostí roku 1968. V letošním roce tomu je přesně o půl století od této události. Čím dál více se začínají vytvářet spekulace, co by se stalo, kdyby vlastně vojska Varšavské smlouvy nepřišla nebo co by bylo, kdyby uspěl „reformní socialismus sovětského typu“. Na úvod: svět se v té době nacházel přibližně uprostřed období, které se nazývá studená válka. Tehdejší Československo patřilo do východního bloku pod vedením Sovětského svazu, dnes ale ani jeden z těchto dvou států neexistuje. V té době je svět rozdělen do dvou mocenských bloků a každá z velmocí si hájí (a drží) své zájmy v jednotlivých zemích. Dělají to jak USA, tak SSSR. U nás se k tomu připojuje ještě jeden fakt. Na území tehdejšího Československa nebyla právě až do 21. srpna dislokována žádná sovětská vojska. To bylo velice zajímavé, protože ve všech okolních zemích, které určitým způsobem spadaly do sféry SSSR tato vojska byla. Navíc náš stát měl tu nevýhodu, že měl nejdelší hranice se západním světem. Z této logiky lze usuzovat, že sověti by stejně dříve nebo později přišli. Měli k tomu své zájmy (obranné i taktické). Ke svému vstupu využili tehdejší změny v Československu, které nabraly na značné rychlosti. To nebylo v Moskvě po chuti. Vzhledem k tomu, že jsme byli členy Varšavského paktu, tak vojska musela přijít. Vázal je k tomu tehdy aplikovaný socialistický internacionalismus, kdy se měla poskytovat pomoc (i vojenská) zemi, kde byl tehdejší typ socialismu ohrožen. Podle dohody na která byla Varšavská smlouva postavena, měla tato organizace právo i povinnost zasáhnout v zemi, v níž je ohrožen socialismus. Celé to vyplývalo z logiky tehdejšího světa, který byl rozdělen na dva bloky. USA dělaly to samé a to i bez paktu NATO. Američané také vojensky zasahovali tam, kde byly ohroženy jejich zájmy – Vietnam, Grenada atd. Tohle je nutné si při hodnocení a posuzování tehdejších událostí uvědomit.

Jinak řečeno: v tehdejších podmínkách rozděleného světa ani jiná možnost pro sověty nebyla, než na území tehdejšího Československa poslat vojska. Tato možnost principiálně neexistovala jen v případě, že by se SSSR vzdal svého teritoria, na kterém se dohodl se spojenci na konferencích v Teheránu a Jaltě. Ani Američané se nevzdali svých území, která obsadili v Německu. Jsou tam stále (na rozdíl od vojsk SSSR, který dnes neexistuje). Podle dohody z konce druhé světové války jim ono území patří. Sovětům v té době patřilo Československo. Také si ho nechtěli nechat vzít. To je logika imperií. Obě mocnosti se v tomto respektovaly. Když v srpnu 1968 sovětská vojska vstoupila do oblasti západních Čech, která na konci druhé světové války osvobozovali Američané, tak se z této části museli sověti stáhnout. Tam nebyly žádné sovětské posádky. Velmoci se v tomto rozdělení sfér z doby osvobozování ke konci druhé světové války respektovaly. Úvahy o tom, že by nám USA v roce 1968 přišly na pomoc jsou liché, protože nikdo nechtěl riskovat jadernou válku a rozdělení sfér vlivu bylo jasné. Dějiny je nutné vykládat podle toho, jaké skutečně byly. Že byl rok 1968 smutným rokem pro tehdejší Československo je pravdou. Lidé se chtěli vydat svoji cestou socialismu, ale tato cesta už předem byla určena k neúspěchu, protože svět byl rozdělen do dvou velmocenských bloků a každá velmoc si v té době hájila své vlastní zájmy i teritorium.

Nedávno jsme si připomněli smutné výročí vyhlazení obce Lidice v okrese Kladno a také osady Ležáky v okrese Chrudim. Nebudu zde rozebírat historické souvislosti, které jsou většinou dobře známé. Zaměřím se na oblast jiného vykládání oné doby. Poslední dobou se totiž stává, že na sociálních sítích kolují zvěsti, že nacismus a komunismus je vlastně to samé. Není prý v tom žádný rozdíl nebo, že osvoboditelé ze Sovětské svazu jsou vlastně zločinci. Ano, i takové teze můžete číst na sociálních sítích a autoři se za ně ani nestydí. Všechno ale popořadě.

Když se vrátíme do roku 1939, tak zjistíme, že nacistické Německo a Sovětský svaz uzavírají pakt o neútočení zvaný Molotov-Ribbentrop. Zde už je jasné, že se rýsuje začátek konce nacismu (byť to tak zpočátku nemuselo vypadat) jako válečné ideologie, která je postavena na rasové politice. Až do roku 1941 Německo a SSSR spolu obchodují. Vede je k tomu jednoduchá logika. Hitler útočí na Západ a Sovětský svaz se uvěznil v čistkách i ve válce s Finskem. Navíc obě země mají velkou nedůvěru vůči západním zemím. Akorát každý z jiného důvodu. Hitler je nenávidí za porážku v první světové válce a Stalin zase z důvodu neochoty bojovat proti nacismu a fašismu. Nicméně nacistický režim je odhodlaný zaútočit na SSSR v rámci projektu „životního prostoru na Východě“. Tak se skutečně stalo 22.6.1941. Jelikož se zde vede bezskrupulózní válka po vzoru rasové politiky, dochází k různým zvěrstvům a velkému holokaustu. Sovětský svaz však náporu nacistů odolá a to jen díky tomu, že Stalin vládne „tvrdou rukou“. Sovětský svaz, který budoval svoji podobu komunismu, dosáhl poměrně značného rozvoje, kdy dokázal ze zemědělství přesunout lidské zdroje do průmyslu. To si samozřejmě vyžádalo i miliony lidských obětí, a ve válce, která se vedla podle zvrácených pravidel, je to o to horší. Své oběti má každý systém, který kdy v dějinách lidstva existoval. Jak systémy (možná přesněji ideologie), které bojovaly v druhé světové válce, tak i režimy předcházející a budou je mít i systémy budoucí. Stejně je na tom kapitalismus, který například vyhlazoval lidi za kolonialismu. Dokonce i koncentrační tábor je výtvor kapitalistického systému. Konkrétně Britů. To je také nutné připomenout.

Co však některé vede k tomu, že dávají rovnítko mezi nacismus a komunismus? Předně je to počet obětí, které se s těmito systémy spojují. Pokud ale nahlédneme do období druhé světové války, tak zjistíme, že desítky milionů obětí jsou na straně Sovětského svazu právě z důvodu obrany své vlasti proti agresorovi. Je ale faktem, že Sovětský svaz si zapříčinil ve 30. letech 20. století hladomor na Ukrajině svým počínáním a přesunem lidí ze zemědělství do průmyslu. To si vyžádalo množství obětí. Jenže v době druhé světové války šlo o holé přežití obyvatel, jakož i celého světa. Do jisté míry lze říci, že válka na Východě byla střetem dvou ideologií. Zvítězit mohla ale jen jedna z nich. Buďme všichni rádi, že zvítězila právě ideologie komunistická, byť celou druhou světovou válku samozřejmě vyhráli spojenci. Rádi mají být i ti, kdo tvrdí, že nacismus a komunismus jsou na stejné rovině, protože pokud by vyhrál nacismus, tak by ona slova nikdy nikdo nenapsal. To je prostě realita, kterou si někteří často odmítají připustit. Někdo dokonce tvrdí, že v rámci soupeření ideologií vyhrál druhou světovou válku skutečně komunismus, ale jen díky kapitalistické pomoci. Je to tvrzení, které se částečně zakládá na pravdě, když spojenci skutečně podporovali Sovětský svaz finančně i materiálně, ale na bojištích umírali lidé ze všech zemí. Materiálně si dokázal Sovětský svaz pomoci také sám díky své velikosti a pozici největšího státu na světě.

Je smutné, že se v dnešní době účelově vykládají dějiny. Z minulosti se zjevně někteří nepoučili a proto možná budeme muset dějiny prožít znova. Věřím, že se brzy opět bude historie vyučovat tak, jak skutečně proběhla a to bez ideologického podbarvení. Jedině tak dokážeme najít směr pro budoucnost.

Před 50 lety znělo Francií: buďme realisté, požadujme nemožné! Jedno z ústředních hesel tehdejší revolty. Studenti hýbali dějinami a částečně uspěli, ale možná jinak, než si tehdy představovali. V té době svět zažíval další fázi globalizace a lidé chtěli individuální svobodu. Příliš státu bylo na obtíž. Změna se povedla. Dnes žijeme ve světě plných individuality. Každý člověk je v pozici svého pána a rozhoduje o svém bytí či nebytí. Tehdejší změna přinesla rozvoj jedinců na poli možnosti svobodné volby. Každý se může svobodně rozhodnout, zda bude chodit do zaměstnání nebo zda bude nezaměstnaný, zda se zadluží nebo ne atd. Pryč jsou doby, kdy se kolektivně slavil svátek práce. Proměna práce jej totiž odcizila. Stejně tak individualismus. Práce je dnes nutností a zároveň potřebou. Každý přeci musí nějak uživit sebe a svoji rodinu. To, že je mnoho práce nespravedlivě odměňováno je právě důsledkem individualismu. Nátlak kolektivních sdružení, jako jsou odbory, je malý a už nemají takovou sílu, jako právě v roce 1968. Tehdejší demonstrující zcela jistě tohle nechtěli, ale bohužel se s výsledkem svých protestů spokojili. Dnes je situace v něčem podobná: mladí lidé jsou opět znepokojeni se současným stavem společnosti, ale bohužel je nic dalšího nespojuje. V roztříštěné době, kdy se vytrácí řád a vzniká chaos, je těžké lidi zpětně spojit v kolektiv se stejnými zájmy a problémy.

Oslavy svátku práce a jeho (ne) oslavy ve velkém jsou jasným důkazem proměny práce a uvažování o práci. Jedním z možných důvodů neochoty lidí chodit na oslavy 1. května je, že před rokem 1989 byl tento svátek až příliš profanován (znábožněn). Právě proto dnes lidé s tímto svátkem většinou nechtějí nic mít. Dnes je čistě viděn jako zážitek „líbání pod rozkvetlým stromem“. Pro někoho se zase jedná o den volna a možnost si odpočinout od hektického života. Doba minulá zanechala ve společnosti negativum, byť samotný svátek s onou dobou nemá nic společného, protože vznikl v USA. Ostatně proč by lidé chodili slavit onen svátek, když je práce pro ně nutností? Respektive nevidí důvod k jeho oslavě, když často pracují za 10 tisíc. To je krutá realita individuálního života. Máme veškerá práva možnosti volby, ale kapitalistický systém vytváření práce nespravedlivě ohodnocuje práci samotnou. Jak jinak vysvětlit, že manažeři bank mají plat i stovky tisíc a uklízečka ve stejné bance sotva 10 tisíc měsíčně? Kdo v tomto případě bude slavit svátek práce? Předpokládejme, že ani jeden. Manažer z důvodu, že to prostě nepotřebuje, jelikož má dost kapitálu. Uklízečka nebude motivována k oslavě, protože práce za 10 tisíc je pro ni „utrpením“, ale může ji zase naplňovat. Individualismus vše jasně a nekompromisně proměnil. Dokonce i vnímání svátku práce jako připomenutí „boje“ za spravedlnost. Z výše uvedeného je jasné, že na oslavy svátku práce patrně dostanete onu uklízečku, která chce změnu a být spravedlivě odměňována, než manažera(samozřejmě existují výjimky).

Čím dál větší nárůst společnosti bez práce, kdy lidé budou nahrazeni stroji, přechod ke společnosti služeb a zážitků povede k dalšímu úpadku oslav svátku práce. Jedná se o problém, který se nevyřeší za rok nebo dva. Návrat k oslavám přijde až s kolektivním ohrožením sociálních práv a nespokojeností mladých lidí se svým životem. Podobně jako v roce 1968, kdy studenti chtěli změnu směrem k individualismu. Dnes je nutné zabránit úplnému rozmachu privatizace veřejného prostoru a nástupu hyperindividualismu. Musíme se na proměnu společnosti dívat komplexně a spíš posílit vliv kolektivistických organizací. Jedná se o nesmírně těžkou věc, protože mladé lidi spojuje maximálně nespravedlivě odměňovaná práce a strach z budoucna (neznáma). To z hlediska negativ. Z pozitivního hlediska jsou dnešní individua spojena touhou zážitků, bavení se, užívání si života. Alespoň na začátku dospělosti. Později, když chtějí zakládat rodinu, zjišťují, že společnost je stále více „vyhořelá“ a každý se stará jen sám o sebe a vlastní prospěch.

V poslední době se v naší republice rozmáhají demonstrace snad proti všemu. Jednou vadí přímo zvolený prezident, podruhé zase předseda vlády, který je trestně stíhaný a nakonec vadí i vyjádření přímo zvoleného prezidenta směrem k veřejnoprávní televizi. Vše souvisí se vším a když budeme celou věc pozorně klíčovat, tak zjistíme, že v zákrytu se pohybují lidé, kteří jsou napojeni na Demokratický blok. Jsou to právě zástupci tohoto pseudo demokratického uskupení, kteří reálně svolávají demonstrace proti něčemu nebo někomu. Možná budu nařknut, že tomu tak není. Nicméně se stačí podívat co se provolává na oněch demonstracích. Při pohledu na demonstrující je mi někdy smutno, protože často ani nevědí, proč na náměstích vlastně jsou (dost často tam můžeme vidět nezletilé). Právě proto říkám, že kapitalistický systém zneužívá děti pro svoji obhajobu (se všemi negativy). Na prvním místě je prý ochrana demokratických práv (zřejmě je chce někdo omezit) ve smyslu výkladu Demokratickým blokem (tedy demokracie jen pro někoho). Demonstrující si bohužel pletou dojmy a pojmy a vůbec netuší, že demokratická práva chce omezit právě Demokratický blok a jeho stoupenci. Jak je to možné? Jednoduše. Stačí se podívat na jistou provázanost s následujícími lidmi: Corbyn, Babiš, Kováč a Sarkocy. Že Vám některá jména nic neříkají? Nevadí. Avšak mají jedno společné: Ján Sarkocy (krycí jméno Dymič). Poslední jmenovaný je totiž bývalým agentem Státní bezpečnosti ve Velké Británii a měl „verbovat“ nynějšího šéfa Labour Party Jeremyho Corbyna (tedy šéfa tamní levice a možného premiéra a aféra s Dymičem jej má poškodit). Navíc je korunním svědkem v případu Andreje Babiše na Slovensku, zda byl nebo nebyl veden jako agent StB. Jedná se o náhodu nebo někým řízený účel, aby vláda ANO nedostala důvěru? Je to naprostá souhra událostí? Mě se nezdá. To ale není zdaleka všechno.

Ján Sarkocy dokonce v 90. letech minulého století aktivně vystupoval proti tehdejšímu slovenskému prezidentovi Michalu Kováčovi. Prezidentovi, který byl poznamenán problémy s tehdejším předsedou tamní vlády Vladimírem Mečiarem. Vzpomeňme že v té době unesli prezidentovi jeho syna. No a v zákrytu vystupoval opět výše uvedený agent Dymič. Všechno je jen náhoda? Celé je to propletené a je zde evidentní snaha někoho nebo něčeho, aby se v našich podmínkách destabilizovala společnost (respektive byla levice ostrakizována). Možná se chystá ten nejhorší scénář ze všech: pravicový převrat pod vedením „neziskovek“, které horlivě dotuje miliardářský filantrop George Soros. Stejný člověk, který se záhadně začal angažovat na Slovensku a byl vyhnán z Maďarska. Je evidentní, že v zákrytu s Demokratickým blokem jsou někde zakomponovány neziskové organizace ani ne tak placené z našeho rozpočtu, jako spíš soukromým a zahraničním kapitálem. Povšimněme si, že protestní akce vždy svolává nějaká iniciativa, která je „naočkována“ buď mediálním humbukem, případně popostrčena lidmi z oněch neziskových organizací, nadací atd.

Z výše uvedených věcí můžeme jasně usuzovat, že v dnešní době se nedemonstruje za zachování demokratických práv, i když si to řada demonstrujících myslí. Demonstruje se za zachování demokracie jen pro někoho (ve smyslu výkladu Demokratickým blokem). Bohužel tohle si mnozí lidé nechtějí připustit, protože je jim pořád předkládáno, že se prý ohrožuje demokracie. Demonstrovat je naprosto legitimní, ale myslet si, že se tím změní výsledky voleb, je naprosto naivní a není to v pořádku. Demonstrovat mám pro něco (za něco), co by mohlo být reálně ohroženo (například sociální práva, životní prostředí atd.). Demonstrovat v jednom šiku s Demokratickým blokem v pozadí je cesta do zkázy a hrožení samotné demokracie.