V letošním roce si připomínáme 71 let od „vítězství pracujícího lidu“ v roce 1948. Ano mám na mysli únorové události onoho roku. V médiích hlavního proudu se ukazuje, že tyto události ještě stále nejsou objektivně podávány. Bohužel antikomunistické pohledy na onu dobu jsou vyprávěny stále lépe z pohledu negativních tendencí. Je nutné poznamenat, že dějiny nelze nikdy objektivně podávat, protože je vykládají „vítězové“ a „poražení“ jsou v menšině. Tu a tam se říká, že to byl puč, převrat nebo revoluce. Musím poznamenat, že to nebyla ani jedna z možností. Lze diskutovat o tom, zda to nebyl „převrat“ ve vztahu přeměny (převrácení) systému. To samé ale můžeme diskutovat o roku 1989, kdy rovněž došlo k převrácení.
 Pokud se podíváme do oněch let zpět, tak zjistíme, že události v únoru 1948 jsou vyústěním vládní krize oněch let. Tehdejší předseda vlády Klement Gottwald pouze nahradil odstoupivší ministry jinými lidmi. To mu ostatně nařizovala i tehdejší platná Ústava. Zde je ale potřeba říci b), že existoval tajný rozkaz zatknout odstoupivší ministry policií – o tom se nikde moc nechce mluvit.  Nehledě na to, že volby v roce 1946 vyhrála s převahou KSČ a tak úvahy o tom, že by se KSČ bála dalších voleb, kde by mohla být poražena, jsou naprosto scestné. V té době si mnoho lidí přeje větší socializaci a příklon k SSSR. Ať už se jedná o voliče KSČ nebo i jiných „levicových“ stran. Existují ale i lidé, kteří chtějí zachovat stávající politiku KSČ nebo ji dokonce více posunout do středu. Musíme si uvědomit, že je několik let od nejhorší války v dějinách lidstva a společnost si přeje změny. Ty jsou udávány vztahem „zrazeni západem“ v roce 1938 a také osvobozením Československa z velké části Sovětskou armádou. Z toho je logické, že nastává těsnější příklon k Sovětskému svazu. Události v únoru 1948 jsou tedy klasickým projevem snahy o změnu společnosti. Téměř ¾ tehdejší společnosti si přejí směřování k socialismu po vzoru Košického vládního programu a zahraničně politické směřování na SSSR, ale chtějí rovněž zachovat i vazby na západní země. Otázkou zůstává, na kolik se v našich podmínkách odrážel vliv sovětských poradců na politiku uvnitř tehdejšího Československa. Je nepopíratelné, že určitý vliv poradci měli a bylo to i patrné na událostech, které se odehrávaly poté.
Společnost si tehdy přála změny a také byly nastartovány. Přeměna průmyslu a zemědělství, jakož i cíl vybudovat „socialistickou zemi“. Je zde potřebná obnova po válce a také po katastrofálním suchu v roce 1947. Ze začátku to vše vypadá, že k ničemu dramatickému nebude docházet, ale bohužel se čím dál více začaly projevovat přehmaty a také snahy řady lidí využít změněnou situaci k vyřizování si účtů s jinými lidmi. Krátce po událostech z února 1948 byla v emigraci nebo ve vazbě téměř pětina poslanců Národního shromáždění. Tento stav předjímal věci příští. Už na konci 40. let se objevují první procesy po vzoru sovětských procesů z 30. let z doby období Ježova nebo posléze probíhající proces s židovskými lékaři v Sovětském svazu na konci 40. let 20. století. Vše hraje významnou roli při obrazu únorové politiky KSČ, která je v dnešní době antikomunisty démonizována. Do celkového obrazu musíme připomenout, že zde existuje bipolární svět a začíná „studená válka“. Procesy v rámci „honu na čarodějnice Josepha McCarthyo“ probíhají v USA, kde jsou popraveni manželé Rosenbergovi. Tehdejší svět není černobílý, jak je nám dnes často předkládán. Je barevný. V našich podmínkách je ovšem situace trochu jiná a je hledán i vnitřní nepřítel a tak dochází k procesu s Miladou Horákovou v roce 1950, poté v roce 1952 s Rudolfem Slánským a velké procesy končí v roce 1954 procesem s buržoazními nacionalisty, kde figuruje i Gustáv Husák. Tyto procesy bohužel deformují nové pojetí socialismu, který byl nastartován únorovými událostmi roku 1948. Následné rehabilitace nespravedlivě odsouzených na začátku 60. let minulého století nejsou často dotažené do konce. Opět zde hrála roli lidská zášť a snaha některých, aby k rehabilitacím vůbec nedocházelo. Z tohoto důvodu je ve společnosti stále zanechán stín pochybností o 50. letech.
Celkový obraz Února 1948 je potřeba vnímat v rámci rozdělení světa a příklonu tehdejšího Československa směrem k Sovětskému svazu. Vždy jsme se totiž nacházeli na geopoliticky významném místě a možná i proto o nás vždy velmoci usilovaly. My jsme se ale jen stali pěšákem na šachovnici v rámci válečných konfliktů a snaze supervelmocí ovládnout svět. Ať už se jednalo o USA nebo SSSR. Je nutné si uvědomit, že USA nutily nekomunisty, aby z vlád vytlačovaly komunisty. To se odehrálo například ve Francii nebo v Itálii (zde významnou roli hrála CIA, která účelově ovlivnila volby). To samé ale prováděl SSSR akorát v opačném gardu. Z toho lze usuzovat, že kdyby v roce 1946 nebo 1948 vyhrál někdo jiný, tak by byla stejně potlačena práva toho druhého. Systém, který se po roce 1945 v naší zemi etabloval, byl nevyhnutelný v kontextu studené války, kde byl svět rozdělen do dvou mocenských blok

Hlavní mediální sféra to s připomínkou sebeupálení Jana Palacha před 50 lety přehnala. Několik dní na nás chrlila, jaký to byl zářný čin, který byl namířen proti tehdejšímu komunistickému režimu. Vypadalo to, jako kdyby hlavní média chtěla ukázat, že upálení je tím nejodvážnějším a nejlepším, co člověk může udělat. Odezva přišla brzy po mediální masáži. Lidé jsou v současných podmínkách nespokojeni, někteří s kapitalistickým režimem, někteří jen soukromě, i když soukromý život je samozřejmě do jisté míry také závislý na režimu. Na Václavském náměstí se pokusili upálit hned dva lidé. Jeden, se skutečně zapálil. V druhém případu tomu policie násilím zabránila. Omezila svobodu člověka a nenechalo ho vyjádřit svůj protest proti současným podmínkám. K oběma činům policie raději mlčí, protože co kdyby se navenek dostaly nějaké informace, které by znamenaly ohrožení současného kapitalistického systému. V obou dvou případech (stejně jako často v jiných případech sebevraždy) se vše svede na to, že se jednalo o nějakého podivína, který byl psychicky narušen. Pokud použijeme tento přístup k upálení se Jana Palacha, tak to musel být rovněž podivín. Někteří psychologové dokonce začínají tvrdit, že přehnaná mediální obsese, tak jako v případě úmrtí Jana Palacha, může některé jedince dohnat až ke zkratovitému jednání, nebo motivovat k politickému činu. Něco na tom přeci jen bude, protože co si máte myslet o tom, když celý týden je vám za všech možných zdrojů servírováno jaký to zářný čin udělal ten Jan Palach. Dnešní mediální prostor má ze sebevražd spíš senzaci. Honba za senzacemi a bulvárností ovládla skutečnou novinařinu. Na životě zřejmě není nic pozitivního, když se lidé takto upalují. Média hlavního proudu říkají Palach, Zajíc, to jsou skutečné oběti politické zlovůle, která zde kdysi byla. Kdo se ale upálí dnes, tak už není obětem politické zlovůle. Je pouze obětí psychické poruchy, číslem, statistikou. Je to vždy podivín a to i tehdy, když svým činem chce vyburcovat obyvatelstvo z politické letargie. Další rozdíl mezi činem upálení před 50 lety a dnes je ten, že nyní vše máme v živém přenosu. Na každém rohu kamera, v lidských rukou mobilní telefon s kamerou. Vše se vysílá téměř živě a publikum jsme my všichni. Nad naší společností, se stahují podivná temná mračna. Ta jsou spojena s naší minulostí, kterou manipulují mediální prostor. Korporátní média, v honbě za ziskem prostřednictvím senzací a v honbě za získání ideologické hegemonie, se snaží o to, abychom se udržovali v podivné letargii a to i přes to, že se v centru hlavního města kdosi pokouší upálit. Stejně jako Jan Palach před 50 lety.

Je neděle 15. ledna roku 1989. Na Václavském náměstí mají být položeny květiny u sochy svatého Václava. Jedná se o pietní akt k připomínce upálení Jana Palacha před 20 lety. Bezpečnostní složky jsou v plné pohotovosti, protože je jasné, že toto výročí zneužije a využije tehdejší disent ke svolání protestů proti vládnoucí KSČ. Zatímco v neděli se jednalo o přetahovanou s bezpečnostními složkami, tak dny následující zasévají sémě velkých problémů. Bylo evidentní, že tehdejší systém zažívá svůj kolaps. Veřejnost byla nespokojena s cestou přestavby a demokratizace. To vše vyústilo v tzv. Palachův týden, který odstartovala právě ona osudná neděle před 30 lety. Nemá význam dnes říkat, co by kdyby. Je nutné na ony události nahlížet střízlivýma očima.
Pravdou je, že tehdejší systém byl primárně postaven na různých represáliích. Dával to docela patřičně najevo právě v případě potlačování různých demonstrací, kde se provolávala slova jako svobodu nebo ať žije Havel. Systém chyboval i v tom, že si sám vytvářel skupinu disidentů, kteří se spolčili v Chartě 77. Ti později přeberou moc na konci roku 1989, kdy se hlava disentu Václav Havel stane posledním prezidentem jak Československa, tak prezidentem, který přísahá na socialistickou ústavu. Historie je plná paradoxů a ta naše obzvlášť. Když si s odstupem času prohlídneme televizní záběry z oné doby, tak zjistíme, že na mnohých demonstracích se nám nacházejí dnes velice známé tváře: Alexandr Vondra, Bára Štěpánová, Stanislav Devátý, Martin Bursík, Šimon Pánek, Petr Placák a mnoho dalších, kteří se později objeví v politice nebo showbyznysu, případně neziskovém sektoru. Z tohoto pohledu lze na události před 30 lety nahlížet jako na zradu pracujících lidí, protože se do popředí dostanou ti, kteří posléze využijí situace ve svůj soukromý prospěch.
Lze polemizovat, zda byl zásah proti tehdejším demonstracím v pořádku z hlediska síly. Pokud probíhá poklidná demonstrace, tak se nikdy nic dít nemusí. Ale pokud se v ní vyskytnou nějací chuligáni, kteří dělají nepořádek, tak je potřeba zakročit. Není pochyb, že i v oné době se mezi těmi, kteří jen pokojně demonstrovali, vyskytly různé podivné kriminální živly a právě proto tehdejší pořádkové síly zasahovaly. Byť u toho samozřejmě spláchli nebo zpacifikovali i zcela klidné demonstranty. Tak to bohužel na demonstracích, kde se objeví i „chuligáni“ prostě bývá.
Událost, která se dnes nazývá Palachův týden, dala vzniknout i různým fámám a polopravdám. Jisté ale je, že doba následná si jako své rukojmí vzala „děti revoluce“ a ta je posléze začala sama „požírat“. Snad i právě proto je dnes často volání, že bychom si z roku 1989 měli dát reparát. Tenkrát se říkalo: všechna moc patří pracujícímu lidu. To dnes už neplatí. Dnes patří všechna moc korporacím, případně neziskovým organizacím. Navíc ve většině z nich jsou určitým způsobem zakomponováni členové a členky disentu z doby před 30 lety, případně jejich děti. Nebo vám snad výše uvedená jména z doby roku 1989 nic neříkají?

Letošní rok nám přinese několik kulatých výročí. Tato výročí jsou lemována jak dobou minulou, stejně dobou nedávnou. Když se zaměříme do minulosti, zjistíme, že nejvíce se ozve rok 1969 a sebeupálení studenta Jana Palacha. To bude rezonovat ve vztahu k roku 1968 a následnému pobytu vojsk Varšavské smlouvy na území tehdejšího Československa. Se stejnou intenzitou budou předkládány i události, které se odehrály v lednu 1989, kdy se opět ozvalo výročí Jana Palacha v podobě Palachova týdnů a demonstracemi v Praze. Právě události před 30 lety přemění směřování naší země. Odkloníme se od různých podob socialismu směrem ke kapitalismu. Disent, který postupně přebíral moc, nakonec selhal, protože se do jeho řad infiltrovalo mnoho bývalých členů KSČ, stejně i mnoho lidí, kteří si uvědomili změnu doby a možnost získat vliv nebo majetek. Jak se disent postupně měnil a rozpadal, tak došlo k umlčení levicového disentu. Na povrch se dostali jen ti, kdo chtěli naprosté odlišení od doby reálného socialismu. Společnosti bylo předloženo, že minulost byla ve všech směrech špatná a ta tuto představu akceptovala. Tehdejší euforie byla neúprosná a mnohdy negativní. Tento způsob myšlení se přesunul do dnešní doby, kdy jsme neustále konfrontováni s tím, že za vše vlastně mohou komunisté. Jenže jak by za něco mohli, když po roce 1990 zde vládli lidé v uvozovkách s disentu. Byť se často jednalo o bývalé členy KSČ. Pokud použijeme tuto logiku výkladu, tak skutečně za něco mohou bývalí komunisté, ale ti kariérní a prahnoucí po moci a majetku. Jako příklad nám může posloužit Vladimír Dlouhý, který v rozhovoru pro Českou televizi dne 16. 11. 2012 směrem ke svému členství v KSČ prohlásil: „byl jsem mladý a blbý“. Toto vždy říkají ti nejrovnější mezi rovnými, napravení a hlavně se jedná o typické zdůvodnění kariérního člena KSČ.
Záblesk z minulosti v podobě událostí kolem úmrtí studenta Jana Palacha nám podává indicie k přemýšlení, zda doba minulá byla opravdu taková, jak je nám předkládáno prizmatem doby současné. Každá doba si k obhájení své vlastní existence vytváří mýty, případně minulost vykládá takovým způsobem, aby současnost nebyla ohrožena. Stalo se to po roce 1918, stejně po roce 1948, 1968, ale zejména 1989. Vždy jsme si jako národ zadali s přejmenováváním měst, ulic, zastávek atd. A to jen proto, abychom se odlišili od doby předcházející. Možná je nám to přisouzeno, že se nám vždy chce odlišovat od vlastní minulosti. Jenže kormidlo dějin vždy v rukou třímají politické elity a ty určují jak vztah k minulosti, stejně i vztah k současnosti a možným alternativám budoucnosti.

Sobota 31. prosince 1988. Poslední den roku, kdy v tehdejším Československu funguje reálný socialismus. Druhý den, kterým bude neděle, 1. ledna 1989 začne rok, kdy se reálný socialismus nedočká jeho konce. Zkolabuje měsíc a půl před jeho koncem. V bujarém veselí končícího roku však všichni přehlédnou, že se děje něco divného, nečekaného. Společnost je v rozkolu. Přestavba a demokratizace společnosti, jak se tenkrát říkalo, je sice zajímavá, ale jde pomalu. Navíc jde spíš zpět, než dopředu a leden hrozí výbuchem společnosti. V tehdejší Československé televizi svůj poslední novoroční projev pronáší Gustáv Husák, Bohuslav Svoboda (ODS) primář porodnického oddělení v Praze říká, kolik se na Nový rok narodilo dětí, Jan Klán (KSČM) prodělává infekční mononukleózu a Václav Havel (OF) se zatím pohybuje na svobodě. Společnost je však rozladěna více, než se původně čekalo. Jisté indicie již byly zaznamenány na konci roku 1988, ale mnozí se nechali ukolébat, že se nic nestane. K vyvrcholení nespokojenosti ale skutečně došlo a to v polovině ledna roku 1989, kdy v rámci Palachova týdne proběhne řada demonstrací v hlavním městě Praze. Zajímavé je, že hlavní demonstrace byly většinou vždy v hlavní metropoli, takže bychom je mohli nazvat „pražskou strkanicí“. Osudy a dějiny naší země se tím pádem vždy odehrály v Praze.
Do poloviny roku 1989 se ještě stihne oslavit poslední Vítězný únor a také První máj, který se po 16 letech přesune z Letné zpět na Václavské náměstí. Prý kvůli tomu, aby byl zachován klid a případné narušitele veřejného pořádku mohla Veřejná bezpečnost zpacifikovat. I tak se ale oslavy svátku práce naruší. Ti, kdo bránili reálný socialismus, jej bránili, protože chtěli nebo prostě museli. Jedni věřili, druzí doufali. Jenže ani víra, ani doufání nezabránily jeho pádu na konci zlomového roku. Změny, které se odehrály na začátku roku 1989, se odehrají jednou, maximálně dvakrát za jednu lidskou generaci. Celá tehdejší společnost „východního bloku“ byla v pohybu. Vše se kolem nás měnilo tak rychle, že jsme rychlost nedokázali často ani vnímat. V centru dění to ještě možná šlo, ale na vesnici tomu bylo jinak. Nicméně změny, které byly zasety v lednu roku 1989, dávaly tušit, že dojde k většímu problému z nově nabité svobody, než se původně čekalo. Za rouškou svobody se posléze odehrají ty nejhorší privatizační zločiny, rozkrádání státního majetku, jaké v naší historii nemělo obdoby. Změny, které si společnost žádá, mohou vždy být využity i zneužity politickými elitami v jejich prospěch. Ukázkou byl 17. Listopad 1989, kdy jedni chtěli rychlé změny, druzí pomalejší. Dravost, rychlost, neznalost nás však posléze uvrhne do víru kapitalismu všedních dní, kdy namísto hrdinů socialistické práce zde máme hrdiny kapitalistické práce, boháče, hvězdy a já nevím co ještě. Jedná se o obdobu věcí z doby kolem roku 1989. Akorát je vše otočené naruby a převedeno na peníze.