Partyzánská skupina Zarevo: Hrdinové Železných hor a Kutnohorska

Partyzánská skupina Zarevo: Hrdinové Železných hor a Kutnohorska

Prosinec 06, 2024

Partyzánská skupina Zarevo se během druhé světové války stala legendou odboje na českém území. Jejich bojové operace v oblasti Železných hor a na Kutnohorsku byly symbolem odvahy a odhodlání čelit nacistické okupaci. Díky své strategii, vynalézavosti a neohroženosti se zapsali do historie jako jedni z klíčových aktérů domácího odboje. Jejich pohyb nebyl jen ve výše uvedených oblastech, ale zasahoval i dále na Vysočinu. V prosinci 2024 si připomínáme 80 let od tragických událostí v obci Krasnice na Pardubicku, kde bylo v nerovném boji, zastřelo několik partyzánů této skupiny. Tedy v oblasti Železných hor.

Těžko přístupný terén Železných hor se ukázal jako ideální základna pro partyzánské aktivity. Zarevo zde našlo nejen úkryt, ale i ideální podmínky pro plánování a provádění operací. Husté lesy poskytovaly krytí a místní obyvatelé se stali cennými spojenci, kteří partyzány podporovali jídlem, informacemi a zázemím. Podobně se v železnohorských lesích ukrývali i další partyzáni ze skupiny Mistr Jan Hus.

Na Kutnohorsku Zarevo proslulo řadou odvážných sabotážních akcí, které výrazně narušily nacistickou logistiku a komunikaci. Mezi nejvýznamnější operace patřilo:

Útok na železniční trať: Zarevo úspěšně vyřadilo z provozu klíčovou železniční spojku, čímž zpomalilo přesuny německých jednotek a zásob na východní frontu.

Přepadení vojenského konvoje: Skupina provedla odvážný přepad německého konvoje převážejícího zbraně a munici. Zásoby byly převezeny do jejich základny v Železných horách a využity pro další akce.

Ničení telegrafních linek: Sabotáž telegrafní infrastruktury paralyzovala komunikaci mezi okupačními silami a poskytla spojeneckým jednotkám strategickou výhodu.

Jedním z nejdůležitějších faktorů úspěchu Zareva byla podpora místního obyvatelstva. Lidé v obcích pod Železnými horami i na Kutnohorsku poskytovali partyzánům nejen logistickou podporu, ale i morální oporu. Díky jejich odvaze a mlčenlivosti se partyzánům dařilo vyhýbat nacistickým represím a získávat cenné informace o pohybu nepřátelských jednotek. Smutný osud ale postihl podporovatele partyzánů ze skupiny Mistr Jan Hus v obci Lipovec, kdy jich desítky byly odvlečeny, a zemřeli v koncentračních táborech.

Partyzánská skupina Zarevo přispěla významnou měrou k oslabení nacistické kontroly nad českým územím. Jejich hrdinství v Železných horách a na Kutnohorsku zůstává inspirací pro všechny, kdo věří v boj za svobodu a spravedlnost. Po válce byla jejich činnost oceněna, a mnozí členové skupiny se stali respektovanými osobnostmi v obnově země.

Dnes jsou Železné hory a Kutnohorsko nejen krásnými krajinami, ale i místy, která připomínají statečnost těch, kdo se nebáli postavit zlu. Skupina Zarevo zůstává zářivým příkladem odvahy a odhodlání, které nás i dnes inspirují k tomu, abychom nikdy nezapomněli na hodnoty svobody a solidarity. Čest památce všem osvoboditelům, ať už byli odkudkoliv!

 

Hrdinové odboje: Partyzánská skupina Zarevo a její boj za svobodu

Hrdinové odboje: Partyzánská skupina Zarevo a její boj za svobodu

Prosinec 03, 2024

Partyzánská skupina (oddíl zvláštního určení) Zarevo se během druhé světové války zapsala do našich dějin jako symbol odvahy, odhodlání a neúnavného boje proti okupantům. Tato odbojová skupina působící ve střední a východní Evropě sehrála klíčovou roli v podkopávání fašistického kolaborantského režimu a přispěla k osvobození mnoha oblastí z nacistického područí.

Zarevo, což v překladu znamená „záře“, vzniklo jako odpověď na brutální okupaci a potlačování svobody. Její členové, většinou mladí lidé, dělníci, intelektuálové i bývalí vojáci z řad sovětské armády, spojili síly v boji za spravedlnost a svobodu své země. Spojoval je hluboký odpor vůči nacistickému režimu a víra v lepší budoucnost.

Zarevo se specializovalo na sabotáže a diverzní operace, které narušovaly nacistickou logistiku, komunikaci i morálku. Skupina úspěšně ničila železniční tratě, mosty a sklady zbraní, čímž významně komplikovala přesuny německých vojsk. Jednou z nejvýznamnějších operací byla „Akce Plamen“, při níž Zarevo zničilo strategický sklad munice, což způsobilo vážné problémy v zásobování nepřátelských jednotek během klíčových bitev.

Jedním z důvodů, proč byla skupina Zarevo tak úspěšná, byla její schopnost získat důvěru a podporu místního obyvatelstva. Vesničané poskytovali partyzánům útočiště, potraviny a cenné informace o pohybech nepřítele. Tato symbióza mezi Zarevem a civilisty byla základním kamenem jejich úspěchu.

S blížícím se koncem války se Zarevo stalo součástí širší partyzánské koalice, která koordinovala své akce s postupujícími spojeneckými sovětskými vojsky. Skupina sehrála klíčovou roli při osvobozování několika měst a vesnic, přičemž zachránila mnoho životů a přispěla k rychlejšímu zhroucení nacistické obrany.

Partyzánská skupina Zarevo zanechala nesmazatelnou stopu v dějinách odboje a druhé světové války. Jejich oběť a odvaha připomínají, že i v těch nejtemnějších časech mohou obyčejní lidé spojit síly a postavit se zlu. Po válce se mnoho členů Zareva podílelo na obnově svých zemí, přičemž jejich příběhy se staly inspirací pro další generace.

Skupina Zarevo si zaslouží být vnímána jako vzor hrdinství a odhodlání. Jejich příběh je připomínkou toho, že svoboda není samozřejmost, ale výsledek neúnavného boje statečných mužů a žen. Svítání, za které bojovali, dnes svítí jako symbol naděje a vítězství lidského ducha.

 

17. listopad 1939: Mezinárodní den studentstva – Den odvahy a odporu proti nacistické tyranii

17. listopad 1939: Mezinárodní den studentstva – Den odvahy a odporu proti nacistické tyranii

Listopad 13, 2024

17. listopad 1939 představuje v historii Československa a světa důležitý mezník, kdy mladí studenti povstali proti nacistickému útlaku, který pustošil naši zemi. Tento den se stal symbolem odvahy, síly a obětavosti, který si dnes připomínáme jako Mezinárodní den studentstva, jediný mezinárodní den věnovaný studentům a jejich boji za svobodu.

Druhá světová válka přinesla do Československa strach a bolest. V září roku 1938 nacisté zabírali Sudety, a když v březnu 1939 vtrhli do zbytku země, nastal čas okupace, která český národ svírala železnou rukou. Čechy a Moravu přejmenovali nacisté na Protektorát a zavedli tvrdá pravidla, jejichž cílem bylo potlačit českou kulturu, národní identitu a vštípit pocit podřízenosti.

V září roku 1939 propukly v Praze masové protesty proti nacistické nadvládě. Začala rezistence a studenti, kteří se stali jejími čelními představiteli, vyšli do ulic. Dne 28. října 1939, na výročí založení Československé republiky, zorganizovali masovou demonstraci. Během těchto protestů byl nacisty smrtelně zraněn student medicíny kutnohorský rodák Jan Opletal, který se stal jedním z prvních symbolů odporu proti nacismu a fašismu.

Opletalova smrt vyvolala vlnu smutku i hněvu. Jeho pohřeb dne 15. listopadu se stal tichou demonstrací národní jednoty. V reakci na tyto události Hitler nařídil tvrdý zákrok proti českému studentstvu. V ranních hodinách 17. listopadu 1939 nacistické jednotky vtrhly na koleje českých vysokých škol, devět studentských vůdců bylo popraveno a stovky dalších studentů poslali do koncentračních táborů. Vysoké školy byly uzavřeny a vzdělání bylo tvrdě omezeno.

Tento den zůstal nesmazatelně zapsán do paměti národa jako symbol nesmírné odvahy studentů, kteří se neváhali postavit mocnému a krutému nepříteli. Tragické události 17. listopadu 1939 však měly dalekosáhlý dopad i za hranicemi Československa. Během druhé světové války byl tento den uznán jako Mezinárodní den studentstva a stal se symbolem studentského odporu vůči nesvobodě, nadvládě a útlaku.

Dnes, 85 let po těchto tragických událostech, nám všem Mezinárodní den studentstva připomíná nejen hrůzy válečných let, ale především odvahu a odhodlání mladé generace. Je mementem i inspirací pro všechny generace studentů po celém světě, aby se nevzdávali, bojovali za svá práva, svobodu a demokracii.

Památka na hrdiny 17. listopadu 1939 je dodnes živá a jejich odkaz zůstává vryt do dějin Česka, Československa a celého světa jako věčné poselství: že svoboda, za kterou stojí bojovat, nikdy není samozřejmostí, ale vyžaduje statečnost a odhodlání se obětovat.

 

Jan Šverma – národní hrdina v boji proti nacismu za lepší svět

Jan Šverma – národní hrdina v boji proti nacismu za lepší svět

Listopad 08, 2024

Jan Šverma, významná postava československého odboje proti nacismu, si zaslouží naši trvalou úctu a vzpomínku. Letos, v roce 2024, uplyne 80 let od jeho tragického úmrtí v bojích v Nízkých Tatrách během Slovenského národního povstání (SNP). Jeho život a osud jsou symbolem neohroženého boje za svobodu a spravedlnost a připomínají nám odvahu, s níž se Češi a Slováci postavili hrůzovládě v podobě německých nacistů, okupantů Československa, ale také kolaborantům v Protektorátu Čechy a Morava, stejně i přisluhovačům ve Slovenském štátě.

Jan Šverma se narodil 23. března 1901 v Mnichově Hradišti. Jeho životní cesta byla od začátku ovlivněna společenskými změnami a silným smyslem pro spravedlnost. Už v mladém věku se zapojil do politické činnosti a stal se jedním z předních představitelů československého komunistického hnutí. Významnou část svého života věnoval politické a publicistické činnosti a neúnavně bojoval za práva dělníků a sociálně slabých. Byl redaktorem a publicistou, známým nejen svými odvážnými názory, ale také hlubokou analýzou aktuálních problémů své doby.

Během druhé světové války, po okupaci Československa nacisty v roce 1939, byl Šverma donucen odejít do exilu, kde pokračoval v boji za svobodu své vlasti. Působil v zahraničním odboji a byl členem československé exilové vlády v Moskvě. V roce 1944 se však rozhodl připojit přímo k ozbrojenému odporu a vstoupil do Slovenského národního povstání, které bylo jedním z klíčových momentů protinacistického boje v Československu.

Jeho odhodlání a statečnost ho však stály život. 10. listopadu 1944, během pochodu ve slovenských horách, kde odbojáři čelili drsným zimním podmínkám i pronásledování německými jednotkami, Šverma vyčerpaný a oslabený podlehl chladu a námaze v Nízkých Tatrách. Jeho smrt zasáhla nejen jeho spolubojovníky, ale i celý československý národ, který v něm ztratil jednoho z nejoddanějších bojovníků za svobodu a sociální spravedlnost.

Příběh Jana Švermy je dodnes připomínkou nezlomného ducha a odvahy, s níž se naši předci postavili proti nespravedlnosti, tyranii a útlaku. Dnes, 80 let po jeho tragické smrti, je jeho odkaz živý a inspirativní. Připomíná nám, že svoboda není samozřejmostí a že za ni často museli naši předci zaplatit tu nejvyšší cenu, abychom zde my mohli být a žít své životy.

Jan Šverma zůstává symbolem naděje a víry v lepší budoucnost, kterou si musí každá generace znovu vydobýt a udržet. Připomínání jeho odkazu je nejen vyjádřením úcty, ale také důležitým poselstvím pro nás všechny, že boj za svobodu a spravedlnost nikdy nekončí.

 

107. výročí VŘSR – návrat budoucnosti

107. výročí VŘSR – návrat budoucnosti

Listopad 06, 2024

Dne 7. listopadu 2024 si připomínáme výročí jedné z nejvýznamnějších událostí moderních dějin – Velké říjnové socialistické revoluce, která proběhla v roce 1917. Události, které se odehrály v Petrohradě před 107 lety, změnily nejen Rusko, ale i celý svět. Tato revoluce představovala hluboký zlom, kdy vykořisťovaní a utlačovaní lidé převzali moc do vlastních rukou, čímž se začala formovat socialistická společnost usilující o beztřídní společnost, sociální spravedlnost a rovnost.

Velká říjnová socialistická revoluce byla reakcí na dlouhá desetiletí chudoby, nerovnosti a nespravedlnosti, které trápily Rusko pod vládou carského režimu Mikuláše II. V roce 1917 vyvrcholily dlouhodobé rozpory a těžkosti způsobené první světovou válkou a krizí, což vedlo ke svržení starého režimu a nastolení nové vlády, která slibovala ukončení vykořisťování dělníků a rolníků. Do čela revoluce se postavil V. I. Lenin, jehož mnohé myšlenky jsou dodnes velice cenné. Zásluhou revoluce vznikl první socialistický stát na světě, který přinesl ideály rovnosti a sociální spravedlnosti prostřednictvím kolektivního vlastnictví a plánování.

Odkaz Velké říjnové revoluce přesahuje samotné Rusko. Revoluce inspirovala řadu dalších vykořisťovaných a utlačovaných k tomu, aby přehodnotili ekonomické, politické a společenské struktury ve svých zemích a bojovali za práva pracujících a utlačovaných. Tato revoluce poskytla naději na svět, kde by spravedlnost a rovnost mohly být dosaženy, a motivovala generace lidí na všech kontinentech k tomu, aby usilovaly o změnu. Myšlenky a hodnoty, které revoluce prosazovala – práva dělníků, spravedlivé rozdělení bohatství a ukončení třídního vykořisťování – mají v mnoha ohledech nadčasový význam. V dnešní době, kdy je společnost pod tlakem „diktatury kapitálu“ jsou myšlenky socialismu aplikované do řízení a fungování politiky a ekonomiky více než potřebné. Nesmíme podléhat tlaku kapitálu, který razí falešnou myšlenku, že není jiná alternativa.

I přes kritické historické hodnocení si musíme uvědomit, že Velká říjnová revoluce otevřela nové možnosti a přinesla zásadní myšlenky, které ovlivnily 20. století a formovaly světové dějiny až do současné doby. Vedla k založení Sovětského svazu, státu, který zásadně přispěl k vítězství nad fašismem a nacismem ve druhé světové válce, a také k rozvoji vědy, ekonomiky, společnosti, kultury a vzdělávání. Byl to právě Sovětský svaz, který jako první spustil jadernou elektrárnu, vypustil první vesmírnou družici a jeho občan se stal první člověkem ve vesmíru. Inspirace pro změnu k lepšímu, kterou tato událost přinesla, má stále co říct i dnešnímu světu, který se potýká s rostoucími sociálními nerovnostmi, klimatickou krizí a nejistou budoucností pro mnohé lidi po celém světě. Tyto myšlenky jsou návratem budoucnosti, kterou Velká říjnová socialistická revoluce inovativně přinesla.

Odkaz Velké říjnové socialistické revoluce nám připomíná, že snaha o spravedlivější a rovnější společnost je nejen možná, ale i nezbytná. Naše generace stojí před úkoly, které vyžadují odvahu a vizi podobnou té, kterou měli revoluční vůdci v roce 1917. Je na nás, abychom se inspirovali jejich ideály a pracovali na budoucnosti, kde bude spravedlnost a rovnost dosažitelná pro všechny. Nenechme si ničit své životy i planetu, kterou nám ničí globální kapitalismus, který bezohledně vykořisťuje lidi a drancuje planetu, neboť mu jde jen o další expanzi a akumulaci kapitálu. Myšlenky socialismu a sociálně spravedlivé společnosti jsou nutností a posunem do vyšší fáze civilizace, která čeká na svoji šanci.

 

Východoevropská verze agenta 007: Agent Pávek, aneb když Pravda a Láska pokorně mlčí

Východoevropská verze agenta 007: Agent Pávek, aneb když Pravda a Láska pokorně mlčí

Listopad 01, 2024

James Bond, mistr v oboru špionáže, je známý nejen svým šarmem a licencí zabíjet, ale také schopností obelhat jakýkoli detektor lži. Jak jinak by mohl projít všemi těmi zkouškami loajality a testy důvěry, že? Jenže v České republice máme jednoho muže, který by Bonda v oklamání techniky, ba dokonce i „vysokých ideálů“ pravdy a lásky, hravě předčil – prezidenta Petra Pavla, známého ve veřejném prostoru i jako agent Pávek.

Začněme ale nejprve u Bonda, protože kde jinde se inspirovat, že? Představa, že by detektor lži dokázal slavného agenta polapit, je absurdní. Koneckonců, detektory lži reagují na fyziologické změny – třeba zvýšení tepu nebo změnu dýchání – a Bond, jakožto perfektní agent, má své emoce dokonale pod kontrolou. Je to přeci profesionál se vším všudy. A navíc, pokud by to nestačilo, Bond by měl určitě v rukávu pár triků, jak stroje vypnout nebo hacknout – přesně v jeho stylu! Určitě by záviděli i samotní Piráti se svoji digitalizací.

Jenže zatímco Bond se věnuje obelhání běžných strojů, Petr Pavel, alias agent Pávek, hraje na úplně jiné úrovni. Tento český prezident dokáže totiž nejenže přechytračit detektor lži, ale má i tak unikátní schopnost oklamat ještě sofistikovanější zařízení – takzvaný „detektor Pravdy a Lásky“. A to už není žádná maličkost! Vždyť Pravda a Láska, heslo, které by mělo být neprůstřelné (v osobě Václava Havla), v sobě nese všechny ideály a očekávání společnosti. Alespoň teda té listopadové roku 1989, kterou už odvál vítr času. Ale jakmile před detektor usedne Petr Pavel, pravda se skloní, láska přivře oči a ani svědci na Orloji netuší, co je vlastně správné.

Jak to ten agent Pávek dělá? Podle všeho dokonale zvládá umění diplomacie a špionáže, díky kterým je schopen působit jako ztělesnění čistých ideálů, zatímco v pozadí elegantně manévruje realitou. Byl přeci školen v Československé lidové armádě na rozvědčíka a věrně sloužil režimu před rokem 1989. Když se na scéně objeví složitější otázka, dokáže odpovědět tak, že Pravda i Láska nad ním nakonec samy přikyvují. Podobně jako Bond má i Pávek svůj „šarm a styl“ – stačí mírný úsměv, jedno obočí pozvednuté a mírný závan národní hrdosti, a národ tleská, aniž by si kdo všiml, že „detektor Pravdy a Lásky“ byl vypnut. Co by asi na to řekl Václav Havel se svoji pravdou a láskou?

Bond se sice může chlubit mezinárodním renomé a celosvětovým publikem, ale východoevropský agent Pávek, mistr v tichém umění oklamat nejen stroje, ale i hodnoty, které si kdysi zakládaly na absolutní morálce, má kouzlo, jakému nemůže odolat ani ta nejpřesnější technologie. Zatímco Bond elegantně podává Martini s lehkým úšklebkem nad detektorem lži, Pávek v českém prostředí vnáší do diskuse něco, co detektor Pravdy a Lásky přiměje pokorně mlčet. Když totiž Pávek vstoupí do místnosti, stane se z Pravdy „pravdička“ a z Lásky jen „lichotka“ ve stylu, já byl vlastně v KSČ omylem a z mladičké nerozvážnosti. Jako kdyby tomu východoevropskému agentovi 007 ještě někdo věřil.

 

Absurdní divadlo na Hradě

Absurdní divadlo na Hradě

Říjen 31, 2024

Vážení čtenáři, dovolte mi, abych vám představil jednoho z nejslavnějších chameleónů naší politické scény – pana prezidenta Petra Pavla. Tento mistr proměn, vycvičený v socialistické škole ideologických gymnastů, se za svou nejen politickou kariéru vskutku nezastavil před ničím. Věděli jste, že i příroda sama se inspirovala jeho schopností převlékat kabát? Nejspíš proto mění chameleóni barvy.

Petr Pavel, kdysi hrdý člen KSČ, voják zocelený službou v minulém režimu, který věřil ve světlé zítřky socialismu, se dnes chopil nového kabátu – tentokrát toho demokratického. S ním hrdě stoupá po boku bývalých disidentů a na oficiálních ceremoniích, jako byl ten 28. 10., předává státní vyznamenání lidem, kteří určitým způsobem bojovali proti režimu, kterému kdysi věřil. Jestlipak přitom cítí ten zvláštní pocit ironičnosti situace? Nebo je to možná pro něj jen „důležitý okamžik překonání minulosti“?

Podívejme se na některá jména, která se letos dočkala ocenění z rukou našeho prezidenta. Jedním z nich je Anna Šabatová, disidentka, která se postavila proti minulému režimu, za který by tehdy mladý člen KSČ Petr Pavel možná i hrdě stál. Překvapuje vás to? Inu, pro prezidenta Pavla zřejmě není nikdy pozdě na symbolické gesto, kterým konečně „napraví“ svou minulost – ale pozor, aby ho u toho nepošimral ten starý stranický průkaz v kapse.

A co teprve Ondřej Vetchý! Slavný herec, bojovník za svobodu slova a člověk, který ve svých rolích zosobňuje „morální hodnoty a odvahu“. Tak jako například v Černých baronech. A teď si to představte: na Hradě O. Vetchý dostává vyznamenání od bývalého člena komunistické strany, který se kdysi na podobné hrdiny koukal skrz prsty. Absurdní divadlo, jak z pera absurdního disidenta Václava Havla. O. Vetchý přijímá ocenění od prezidenta, jehož minulost je s režimem natolik prorostlá, že by potřeboval opravdu silný politický herbicid, aby se jí zbavil.

Celý tento scénář by mohl být směšný, kdyby ovšem nebyl reálný. Prezident P. Pavel jako mistr politické transformace nám znovu a znovu připomíná, že kdo se jednou zocelí ve správné době a správném režimu, dokáže být loajální vždy. Snad se i dočkáme dne, kdy Petr Pavel ocení sám sebe za schopnost přizpůsobit se každému větru, který politickými koridory zafouká.

 

Oslavy vzniku Československé republiky

Oslavy vzniku Československé republiky

Říjen 28, 2024

28. října slavíme významný den, který připomíná založení Československa v roce 1918. Tento den si připomínáme nejen jako historický milník, ale také jako symbol odvahy, hrdosti a touhy po svobodě, které provázely naše předky při budování samostatného státu. Byl to den, kdy se naše národy vymanily ze sevření Rakousko-Uherska a spojily své síly ve společném státě, který se během let stal domovem hodnot, které jsou pro nás dnes tak důležité – demokracie, svobody a národní identity.

V současnosti, po letech od rozdělení Československa, slavíme tento den zvlášť, ale stále s vědomím společné historie a pouta se Slovenskem. Slovensku bychom měli popřát do dalších let mnoho úspěchů a stability pod vedením současného premiéra Roberta Fica a prezidenta Petera Pellegriniho. Slovensko má před sebou náročné výzvy, a přesto věříme, že v jednotě a se správným vedením překoná všechny překážky, které jsou jim kladeny a bude dále růst jako prosperující země.

A co naše Česká republika? Nacházíme se v době, kdy je nutné si připomenout, co znamená být hrdý na naši zemi. Potřebujeme obnovit důvěru a hrdost v náš stát, a to především prostřednictvím vlády, která bude skutečně stát za občany, naslouchat jejich potřebám a přicházet s řešeními, která jim pomohou. Vláda Petra Fialy však všechny zklamala a stala se nejhorší vládou v dějinách našeho státu. Místo toho, aby se zaměřovala na domácí problémy, často se obrací k zahraničním tématům a podléhá vlivům, které nejsou v zájmu našich občanů. Potřebujeme vedení, které se nebude soustředit na vzdálené problémy, ale které se zasadí o lepší život pro své občany, zaměří se na domácí ekonomiku, vzdělání, zdravotnictví a další oblasti, jež tvoří základ spokojeného a prosperujícího národa.

Tento významný den nám připomíná, že republika je naše – je to náš domov, za který máme všichni společnou odpovědnost. Kéž bychom v budoucnu mohli být na naši zemi hrdí stejně jako ti, kteří stáli u jejího zrodu. K tomu je ale nutné říci: Fialo, STAČILO!

 

Listopad 1989 – Kdo tahal za nitky?

Listopad 1989 – Kdo tahal za nitky?

Říjen 27, 2024

Bylo chladné listopadové ráno 1989. Lidé se pomalu scházeli na Národní třídě a ten den neměli ani tušení, že budou svědky něčeho, co změní historii naší země. Anebo měli? Kdo vlastně rozhodoval o tom, co se stane? A jakou roli v tom hráli agenti, politici a nečekaně i bývalý americký prezident Richard Nixon, který byl v Praze měsíc před revolucí?

Všichni známe oficiální verzi – lidové povstání, unavení občané, kteří už nechtěli dál žít pod komunistickým režimem. Ale jak je známo, každá mince má dvě strany, a tahle „spontánní“ revoluce možná nebyla tak spontánní, jak se nám tvrdí.

Listopad 1989 je pro mnohé symbolem vítězství demokracie, odvahy a občanské síly. Ale co když za touto vznešenou fasádou stojí poněkud jiný scénář? Podle nové analýzy možná celý průvod, který tehdy v Praze rozdmýchal události vedoucí k pádu komunismu, vedli lidé ze Správy sledování StB. A to není vše – přidejme do toho říjnovou návštěvu bývalého amerického prezidenta Richarda Nixona a máme tu konspirační thriller, který by záviděli i tvůrci seriálu The Americans.

Zdá se, že zatímco občané cinkali klíči, Václav Havel, ikona boje za svobodu, mohl být jen figurkou ve hře, kterou tahali ti nejmocnější – StB a CIA. Ano, čtete správně: revoluce možná nebyla lidovým povstáním, ale pečlivě zrežírovanou transformací režimů, která měla zajistit hladký přechod od staré garnitury k té nové, aby se nikdo moc nepoškrábal.

Bývalý prezident Nixon – turista, nebo tajný posel?

Na začátku října 1989 se v Praze objevil bývalý americký prezident Richard Nixon. Co pohledávala bývalá hlava Spojených států v malé komunistické zemi uprostřed Evropy, a to zrovna v době, kdy se chystá "revoluce"? Oficiální důvody jeho návštěvy nebyly nikdy zcela vysvětleny, a pokud vůbec něco víme, víme jen, že se setkal s několika významnými osobnostmi. Zejména s E. Erbanem. R. Nixon údajně navštívil různé podniky a místa kulturního dědictví. Zejména se pohyboval po Praze a setkal se s tehdejší velvyslankyní USA. Ale co když byl jeho opravdovým cílem zcela jiný typ "kulturního dědictví"?

Možná nepřivezl R. Nixon jen dárky a americké úsměvy, ale také – jak někteří spekulují – instrukce. Dovedete si představit, jak by taková "přátelská" schůzka mohla probíhat? Připravovali se snad detaily scénáře, který měl být spuštěn za pár týdnů? Zdá se, že se R. Nixon na podzim 1989 rozhodně v Praze nenudil.

Richard Nixon, bývalý prezident Spojených států, známý svou neodbytnou láskou k tajným dohodám, přicestoval do Prahy. Oficiálně prý šlo o návštěvu spojenou s obdivem kulturního dědictví českých zemí. Ale kdo by věřil tomu, že si R. Nixon jen tak udělal výlet na Staromák? Spíše to vypadá, že jeho přítomnost souvisí s jemným dolaďováním plánu, který měli v rukou špioni z obou stran železné opony. Mohl R. Nixon zajišťovat, aby byl plán hladké transformace režimů připraven na obě strany Atlantiku? Jaký byl skutečný obsah rozhovorů za zavřenými dveřmi s představiteli československé vlády?

R. Nixon, proslulý svou touhou po kontrole a manipulaci, mohl být tou správnou osobou, která dohodla, že sametová revoluce bude… inu, sametová. Bez zbytečného chaosu, bez krveprolití. Jen několik dobře mířených kroků, při kterých bude vše vypadat jako autentický občanský boj, zatímco ve skutečnosti šlo o přesun moci pod dohledem těch správných lidí. A kdo lépe dohlédne na takovou transformaci než stará dobrá StB, která měla pod kontrolou každý kout disentu?

StB a CIA – přátelé, nebo konkurence?

O zapojení tajných služeb do listopadových událostí se dlouho spekuluje. Proč se v čele průvodu 17. listopadu objevily osoby, které měly blízko k StB, jak nám v poslední době tvrdí média po 35 letech? Odpověď na tuto otázku není snadná. StB mohla samozřejmě chtít dohlédnout na protesty a mít jistotu, že se vše odehraje pod jejich kontrolou. Anebo, jak tvrdí někteří pamětníci a konspirační teoretici, byla to právě StB, která měla instrukce shora, aby převrat proběhl hladce a bez problémů.

Věděla snad StB, že změna režimu je nevyhnutelná, a rozhodla se vzít iniciativu do vlastních rukou? A co kdyby tato instrukce nebyla českého původu, ale přišla zvenčí, třeba od CIA, která měla o naše poměry zvláštní zájem? Je tu zajímavá ironie – StB by přece měla být ochráncem režimu, a přesto to vypadá, jako by někteří její členové pracovali na jeho svržení.

Mohlo by se zdát, že StB a CIA by si v éře studené války nemohly být vzdálenější. Ale jak se říká: nepřátelé mého nepřítele jsou moji přátelé. A když se z různých důvodů rozhodne, že je třeba přeuspořádat karty na stole, i ti největší rivalové najednou najdou společnou řeč. Co když si zkrátka někdo na Západě a někdo ve strukturách StB uvědomil, že starý režim musí skončit, ale že to musí proběhnout způsobem, který zajistí kontinuitu moci? Žádná divoká revoluce, žádné výstřely – prostě plynulý přechod z jedné garnitury do druhé, která ovšem bude otevřená spolupráci s kapitalistickým světem.

Průvod v listopadu 1989 možná nebyl veden občany toužícími po svobodě, ale chladnými profesionály, kteří věděli, jak udržet kontrolu nad davem. A Václav Havel, symbol revoluce, mohl být jen jedním z hráčů na šachovnici, který se hodil do předem připraveného plánu. To, že se stal prezidentem, nebylo vítězstvím disentu, ale součástí dohody mezi starými strukturami a Západem. Vše, co jsme si mysleli, že víme o revoluci, se nyní jeví spíše jako scénář pečlivě sepsaný mezi tajnými službám.

Václav Havel – pravá osobnost, nebo pouhá loutka?

Když se na scéně objevil Václav Havel, vypadalo to, že vnáší do celého dění nový svěží vítr. Byl to symbol změny, naděje, nový lídr, který měl přinést svobodu a demokracii. Ale co když byl Havel od začátku jen pečlivě zvolenou figurkou? Byl mužem ideálů, ale možná i někdo, kdo měl už předem nalinkovanou cestu.

Říká se, že revoluce pojídá své děti, ale co když se revoluce v tomto případě rozhodla nakrmit někým úplně jiným? Vzhledem k tomu, jak hladce se změna režimu uskutečnila, mnozí spekulují, že V. Havel sice mohl mít dobré úmysly, ale stejně tak mohl být jen dílem širšího scénáře.

Listopad 1989 – éra euforie, ale také éra otázek. Možná nikdy nedostaneme odpovědi na to, kdo tahal za nitky a zda "sametová revoluce" skutečně byla tak sametová, jak se zdálo. Ale jak říká klasik – „Není důležité, kdo zapálí jiskru, ale kdo do ní přilévá olej.“ A v roce 1989 se zdálo, že ten olej přilévali nejen obyčejní lidé, ale možná i lidé z řad StB, CIA, a dokonce i bývalý prezident R. Nixon.

 

17. listopadu 1989: studentka Smelaja, která donutila Gorbačova vzdát se perestrojky

17. listopadu 1989: studentka Smelaja, která donutila Gorbačova vzdát se perestrojky

Říjen 25, 2024

Každý rok se 17. listopadu ozývají vzpomínky na Velkou sametovou revoluci. Zapalují se svíčky, lidé pokládají květiny, a politici na náměstích řeční o svobodě, demokracii a lidských právech. Ale mnohdy zapomínají na skutečného hrdinu, který byl tehdy velkou hvězdou, která obětovala svůj život ve jménu změny – studenta Šmída. Ano, toho Šmída, kterého si mnozí pamatují jako prvního mučedníka převratu. Jeho smrt se stala jiskrou, která zažehla plamen odporu proti systému. 

Příběh o vyžádané smrti studenta Šmída byl promyšlen a bravurně využit. Někteří možná řeknou: „Jak tragické! První oběť revoluce!“ A jiní zase: „Ale vždyť to byl jen výmysl!“ Co na tom záleží, lze poznamenat. Ovšem i v historii jsou důležité drobné detaily jako pravda a mýtus. 

S každým dalším výročím 17. listopadu je Šmíd jako mýtus stále živý. Jak úžasné je, že se můžeme nadále ohlížet na jeho odkaz, ať už ho přirovnáváme k mučedníkům nebo ke konstruktům z dílny tajných služeb. Vlastně – co kdybychom si na příští výročí připomněli i jiné hrdiny převratu? Třeba "dělníka Neumana", který sám vlastníma rukama zbořil Berlínskou zeď, nebo "studentku Smelaju", která donutila Gorbačova opustit socialistickou perestrojku. Když jsme jednou začali fabulovat vábné příběhy, proč se zastavit? 

Takže až si příště na 17. listopadu budete zapalovat svíčku, připomeňte svým blízkým, jakou mají mýty hodnotu. A že i když byl Šmíd mrtvý už v den, kdy se „narodil“, svým způsobem stále žije – alespoň v našich vzpomínkách o tehdejší mediální ideologické vlně, která mnohé vypovídá o povaze listopadového převratu. 

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Historie