Kit Kalenberg

Recenzovaný článek, který byl původně schválen a pochválen prestižním vědeckým časopisem, byl náhle bez vysvětlení stažen.

Masakr protivládních aktivistů a policistů na kyjevském náměstí Majdan koncem února 2014, který provedli odstřelovači, byl rozhodujícím momentem svržení zvolené ukrajinské vlády, které zorganizovaly Spojené státy. Smrt 70 protestujících spustila lavinu mezinárodního rozhořčení, která způsobila, že se pád prezidenta Viktora Janukovyče stal hotovou věcí. Přesto dodnes zůstávají tyto vraždy nevyřešeny.

Ivan Katchanovski, ukrajinsko-kanadský politolog z Ottawské univerzity. Po léta shromažďoval přesvědčivé důkazy o tom, že odstřelovači nebyli spojeni s Janukovyčovou vládou, ale s promajdanskými agenty, kteří stříleli z budov obsazených protestujícími.

Ačkoli Katchanovského průkopnickou práci mainstreamová média úzkostlivě ignorovala, svědomitou studii o masakru, kterou předložil v září 2015 a v srpnu 2021 a publikoval v roce 2016 a v roce 2020, vědci a odborníci citovali při více než 100 příležitostech. Díky této práci a dalším výzkumům se zařadil mezi nejreferovanější světové politology specializující se na ukrajinskou problematiku.

V posledních měsících roku 2022 Katchanovski předložil významnému společenskovědnímu časopisu nové vyšetřování masakru na Majdanu. Práce byla původně přijata s drobnými úpravami po rozsáhlém recenzním řízení a editor publikace ji v dlouhém soukromém dopise nadšeně pochválil. Práce je podle nich "v mnoha ohledech výjimečná" a na podporu svých závěrů nabízí "solidní" důkazy. Recenzenti s tímto úsudkem souhlasili.

Práce však nebyla publikována, což Katchanovski pevně považuje za "politické rozhodnutí". Podal odvolání, ale bezvýsledně.

Mezi těmi, kdo horlivě podporovali Katchanovského odvolání, byl i renomovaný americký akademik Jeffrey Sachs. "Napsal jste velmi důležitý, důkladný a podstatný článek. Je důkladně zdokumentován. Týká se tématu velkého významu," napsal Sachs vědci. "Váš článek by měl být publikován z důvodů jeho výjimečnosti... Časopisu jen prospěje, když zveřejní takto významnou a vynikající práci, která přispěje k dalšímu vědeckému poznání a diskusi o velmi důležitém okamžiku moderních dějin."

Akademické spiknutí mlčení

Katchanovski odmítl uvést jméno dotyčného časopisu, ale označil ho za "špičkový" v oblasti společenských věd. Jeho odmítnutí publikovat jeho studii je podle něj "mimořádné", nicméně symbolizuje "mnohem větší problém v akademickém publikování a akademické obci".

"Redaktor, který můj článek přijal, se dozvěděl, že nebude publikován, až z mých tweetů na toto téma. Tento zvrat byl velmi nestandardní a politický. V akademickém prostředí roste politická cenzura týkající se Ukrajiny a také autocenzura," uvedl Katchanovski pro The Grayzone. "Mnozí vědci se bojí provádět výzkum založený na důkazech, který je v rozporu se zavedenými západními narativy o Majdanu, rusko-ukrajinské válce a dalších otázkách souvisejících s konflikty na Ukrajině Kyjevě po převratu v roce 2014."

Naproti tomu ti, kteří jsou ochotni "bezostyšně a nekriticky papouškovat západní vyprávění", i když jsou jejich báchorky "v rozporu s důkazy", jsou podle vědce odměňováni a při publikování svých prací nenarážejí na žádný odpor. Katchanovski má dobré předpoklady k tomu, aby se vyjádřil k akademické cenzuře týkající se Ukrajiny: tři další časopisy, které přijaly jeho práce po úspěšném "odborném" recenzním řízení, je také nakonec odmítly publikovat.

V lednu 2023 například jiná akademická publikace odmítla článek, jehož autorem byl Katchanovski, "z podobných politických důvodů". Práce se zabývala zapojením krajní pravice do občanské války v Donbasu a masakrem v Oděse v květnu 2014, kdy ultranacionalisté zatlačili profederalistické a ruskojazyčné aktivisty do městského Domu odborů a budovu zapálili, přičemž zabili desítky lidí a mnoho dalších zranili. Stejně jako v případě vražd odstřelovačů na Majdanu nebyl ani za tyto ohavné činy nikdo postaven před soud.

Katchanovski tvrdí, že editor časopisu nabídl řadu výmluv, proč nepokračoval v recenzním řízení. Když se blížilo zveřejnění, editor podle něj nepravdivě tvrdil, že studie je totožná s jeho předchozí prací o masakru na Majdanu. Kontrola softwaru Ouriginal však potvrdila, že Katchanovského předložená práce nemá žádnou podobnost s jeho majdanskou studií. Redaktor si také stěžoval, že klasifikoval osm let trvající konflikt v Donbasu jako "občanskou válku", kterou původně vyprovokovala ukrajinská krajní pravice.

Stejnou práci odmítl o několik měsíců dříve jiný časopis, podobně proto, že se Katchanovski odvážil popsat válku v Donbasu jako "občanskou s ruskými vojenskými zásahy". Tato charakteristika je běžná ve "většině vědeckých studií" o konfliktu, uvedl pro Grayzone.

To, že se na masakru v Oděse podílely především násilné krajně pravicové složky, potvrzují četné videozáznamy a není to nijak kontroverzní. Proč bylo uznání tohoto nesporného faktu akademickým časopisem považováno za příliš sporné, zůstává nejasné, ale důvod potlačení vyšetřování Katchanovského masakru na Majdanu je zřejmý.

"Děje se tak z politických důvodů. Média hlavního proudu sledují své vlády, nikoli fakta. Západní novináři masakr na Majdanu hrubě zkreslili," uvedl vědec. "Až na několik výjimek novináři neinformovali o videozáznamech odstřelovačů podporujících Majdan a jejich přiznáních a o výpovědích zraněných protestujících na Majdanu a několika stovek svědků týkajících se těchto odstřelovačů."

Krajně pravicové elementy diskutují s americkými představiteli o počtu obětí

Důkazy z otevřených zdrojů, které Katchanovski shromáždil, přesvědčivě podporují jeho závěr, že masakr na Majdanu "byl úspěšnou operací pod falešnou vlajkou, kterou zorganizovaly a provedly prvky vedení Majdanu a skryté skupiny odstřelovačů s cílem svrhnout vládu a převzít moc na Ukrajině".

Mezi trojici videí patří 14 videozáznamů zachycujících odstřelovače, kteří se uhnízdili v budovách ovládaných protestujícími na Majdanu, přičemž 10 z nich jednoznačně ukazuje střelce napojené na krajně pravicové skupiny, kteří se usídlili v hotelu Ukrajina, míří na davy demonstrantů pod sebou a střílejí na příslušníky vládních pořádkových sil.

Synchronizovaná videa mezitím ukazují, že výstřely vládních bezpečnostních sil, které byly původně obviněny z masakru, se neshodují se zabíjením protestujících. Místo toho policisté stříleli varovné výstřely na neživé objekty, jako jsou sloupy veřejného osvětlení, stromy a zem, aby uklidnili rozvášněný dav. Stříleli také do zdí a oken, kde se nacházeli odstřelovači v Majdanem ovládaném hotelu Ukrajina, a mířili na odstřelovače, kteří se zde uhnízdili.

Očekává se, že soudní proces s masakrem na Majdanu vynese konečný verdikt letos na podzim. Stovky svědků, včetně 51 protestujících, kteří byli při střelbě zraněni, vypověděly, že na ně bylo stříleno z budov nebo oblastí kontrolovaných Majdanem. Někteří z nich uvedli, že byli svědky toho, jak se odstřelovači nacházeli uvnitř budov. Toto vyprávění podporují i vyšetřování vládních balistických expertů. Celkem 14 sebepřiznaných členů majdanských odstřelovačských skupin uvedlo, že se na masakru podíleli konkrétní majdanští odstřelovači a vůdci.

Navzdory velkému množství důkazů svědčících o operaci pod falešnou vlajkou Katchanovski nevěří, že se soudní proces dobere pravdy nebo že jeho verdikt bude založen na vysoce usvědčujících důkazech, které se v průběhu řízení nashromáždily:

"Obžaloba jednoduše popřela, že by takoví odstřelovači existovali, a nevyšetřila je. Ukrajinské soudy postrádají nezávislost a často svá rozhodnutí, zejména v takto závažných a silně zpolitizovaných případech, zakládají na pokynech prezidentské administrativy. Pro soudce a porotu je to obtížná situace. Existují výhrůžky ze strany krajní pravice, že příslušníky policie neosvobodí."

Existují i další důvody, proč se domnívat, že rozsudek bude zkreslený. Za prvé, riziko, že by pravda o událostech mohla usvědčit americké představitele z přímé účasti na vraždách a obecněji na převratu na Majdanu, je značné. V západním mainstreamu je samozřejmostí víra, že Washington se na převratu nijak nepodílel, přestože existují hory důkazů o opaku.

Vysoce postavení členové krajně pravicové strany Svoboda, včetně jejího dlouholetého vůdce Olega Tjagniboka a jeho zástupce Ruslana Košulinského, tvrdili, že majdanská snajperská řež byla úzce koordinována s USA. Tyagnibok přísahal, že po zabití prvních čtyř protestujících byl šokován nedostatkem mezinárodního pobouření.

"Proč není žádná reakce? To nestačí," stěžoval si tehdy.

Košulinskij zase diskutoval o tom, jaký počet mrtvých by stačil k tomu, aby Washington a jeho mezinárodní lokajové začali hlasitě požadovat Janukovyčovo odvolání z funkce:

"Mluvili o prvních mrtvých - no, pět, dvacet... sto? Kdy bude na vině vláda? Nakonec dospěli k číslu 100. A to se jim podařilo. Žádný nátlak nebyl. Nebyly žádné sankce. Čekalo se, až dojde k masovému vraždění. A pokud v zemi dojde k masové vraždě, bude na vině vláda, protože překročili hranici, úřady nemohou dopustit masové vraždy."

Odkaz na originální článek: https://scheerpost.com/2023/03/18/rigorous-maidan-massacre-expose-suppressed-by-top-academic-journal/

Obrázek: Pixabay

Z anglického originálu přeložil: Jan Klán

Dnes 20. 3. 2023 je tomu přesně 20 let, kdy USA začaly okupaci Iráku. Byla to ilegální válka bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Americký prezident G. W. Bush, britský premiér Tony Blair a jejich spojenci tuto válku vedli pod nedoloženým tvrzením o údajných zbraních hromadného ničení vlastněných Irákem, přestože tam inspekční tým OSN žádné takové zbraně nepotvrdil.

V této souvislosti je zajímavý vztah USA k Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu (ICC), který USA pomohly ustavit. Byl to právě G. W. Bush, který od ICC odstoupil. Je otázkou z jakého důvodu? Patrně proto, aby mohl po světě vést ilegální války a aby on a jeho spojenci nemohli být za různé válečné zločiny potrestáni?

V současnosti řada zemí neuznává jurisdikci ICC, a to včetně Ruska (odstoupilo v roce 2016) a USA (podpis stažen v roce 2001). Ani Ukrajina není členem ICC.

Můžeme si klást otázku, proč Mezinárodní trestní soud nevydal zatykač na G. W. Bushe nebo Tonyho Blaira. Přeci jen oba vedli ilegálně vojenskou operaci na cizím území a oba jsou podezřelí z různých tamních přečinů. Blair a někteří další přitom museli po válce uznat své chyby.

Po ilegální válce v Jugoslávii a Iráku a po dalších zásazích se silně proměnilo vnímání mezinárodního práva. Když velmoci přestaly mezinárodní právo uznávat, přestaly ho brát vážně také další země a dodržují ho jen pragmaticky, pokud musejí. Těžko lze za této situace dosáhnout spravedlnosti.

Dokud budou pokrytečtí politici z velmocí požadovat dodržování mezinárodního práva jen po těch zemích a politicích, jež jsou pro ně nepřáteli, a sami ho budou porušovat, budeme stále v těžké krizi, jejíž obětí budou pravděpodobně miliony lidí. Občané by se měli proti takovému pokrytectví a agresi postavit. Spravedlivé právo by mělo být dodržováno všemi.

V našem kalendáři nalezneme celkem 17 významných dní. Nejedná se o státní svátky nebo, ale o dny, kdy se v onen den událo něco významného. Každý systém si takové významné dny vytváří. Naše republika není výjimkou. Možná naopak. Nějak jsme našli zálibu ve vytváření významných dní. Na počet státních svátků jsme pomalu nejchudší v Evropě, ale za to významných dní máme docela hodně. Do výčtu významných dní v roce 2020 přibyl významný den: 21. 8. 1968 jako „památný den obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy“.

Jestliže do naše kalendáře přibyl výše uvedený významný den, tak by z logiky věci měl přibýt ještě jeden. Při schvalování významného dne 21. 8. 1968 se často skloňoval pojem sovětské okupace. Pokud předkladatelé návrhu zákona chtěli odsuzovat „okupaci“ roku 1968, tak z logiky věci musí odsoudit i okupaci roku 1939. Rozdíl mezi těmito roky je ten, že okupace roku 1939 byla tragédií pro náš národ, kdy nám posléze pod tíhou nacistického Německa hrozilo vyhlazení, ale rok 1968 musíme vnímat jako rozdělení bipolárního světa na sféru vlivu USA a SSSR.

Je tedy jasné, že pokud se významným dnem stal 21. srpen 1968, tak se jím musí stát i 15. březen 1939. Jinak vše ztrácí smysl. Nyní se nacházíme v zajímavé situaci, kdy naše politická reprezentace upozaďuje události března 1939 (případně i Mnichovskou dohodu) s odůvodněním, že se jedná o dávnou minulost, která už je hodně daleko a pamětníků již moc nežije. Kdežto u roku 1968 zde máme pamětníků poměrně hodně a v rámci strašení démony minulosti je pro současný systém vždy bližší tragická událost, než ta dávno minulá, byť byla tragičtější. Spíš mě ale přijde logičtější jiné vysvětlení tohoto posunu a to, že se z Německa stal náš přítel, kdežto Rusko jakožto nástupnický stát Sovětského svazu, je nepřítel. Což je navíc umocněno současným konfliktem na Ukrajině, byť nás v roce 1945 rovněž osvobozovali Ukrajinci i Rusové, rozumějme Sověti.

Pokud by tedy někdo chtěl odmítnout srpnovou „okupaci“ roku 1968, tak logicky vzato musí odmítnout i březnovou okupaci 1939. Návrh na významný den 15. 3. 1939 by tedy mohl znít: památný den obětí okupace nacistickým Německem a následného období Protektorátu Čechy a Morava. Není na tom nic složitého, ale pokud se chci plně vyrovnávat s minulostí, jak se dnes tendenčně říká, tak musím odsoudit tyto dvě okupace stejně, protože na naše území přišla cizí vojska. Byť lze polemizovat o tom, že v roce 1968 se vlastně jednalo o spojence, kdyžto v roce 1939 o agresory.

Na závěr nesmíme zapomenout na to, že období let 1939 – 1945 bylo pro náš národ nejtragičtějším obdobím našich dějin. Zemřelo více jak 340 000 lidí. Mezi obětmi nacistické okupace nalezneme mnoho statečných lidí, odbojářů, komunistů, sociálních demokratů, ale i obyčejných lidí. Na ty se nesmí nikdy zapomenout, protože bez jejich statečnosti bychom zde neexistovali. I oni totiž mají nemalý podíl na tom, že byl v roce 1945 nacismus a fašismus poražen. Události března 1939 a léta následující do roku 1945 nesmí být upozaděna pod tíhou současných událostí, aby se z nacistické okupace nakonec nestala „bezvýznamná“ okupace. 

8. března uplyne 80 let od bitvy u Sokolova. Jsem zvědav, zda bude toto výročí oficiálně připomenuto. Komunistům se vcelku právem připomínalo, že nebyly doceněny zásluhy vojáků bojujících na západě a středním východě. Dnes je snahou nepřipomínat hrdinství vojáků bojujících na východě.

Není důležité, jestli naši vojáci bojovali v řadách francouzské nebo britské armády, bojovali u Tobruku, u Sokolova nebo se účastnili domácího odboje. Podstatné je, že vždy prokázali velké hrdinství a zařadili se po bok vojáků protinacistické koalice. Představovali to nejlepší ve společnosti. Svými činy přispěli k obnově státu v původních hranicích a anulování Mnichovské dohody.

Za jeden z jejich odkazů považuji to, že spolupracovali bez ohledu na národnost a politické přesvědčení. V řadách zahraniční armády bojovali příslušníci všech národností, které žily na území Československé republiky i příslušníci zahraniční diaspory.

Vždy si zkusme položit otázku: „Dokázal bych se zachovat stejně jako oni a riskoval ztrátu života za republiku a naši státnost?“ Myslím, že odpověď není jednoduchá a hurá vlastenectví nepomůže. Každý se musí rozhodnou za sebe. Někdo se stal synonymem hrdiny a někdo synonymem zrádce. Někdy se z velkého vlastence může stát velký zrádce, i to známe z naší historie. Někdo se lehce vzdá národnosti i národního státu, někdo se stydí za to, že je příslušníkem malého národa a občanem malého státu.

O to více je nutné připomínat hrdiny a jejich činy bez ohledu na jejich politické názory a necenzurovat historii podle výhodnosti pro aktuální politiku. To už tady bylo a nic dobrého to nepřineslo.

V letošním roce si připomínáme různá výročí. Ne jinak je tomu v případě 75 let od „vítězství pracujícího lidu“ v roce 1948. Ano mám na mysli únorové události onoho roku. V médiích hlavního proudu se ukazuje, že tyto události ještě stále nejsou objektivně podávány. Bohužel antikomunistické pohledy na onu dobu jsou vyprávěny stále lépe z pohledu negativních tendencí. Je nutné poznamenat, že dějiny nelze nikdy objektivně podávat, protože je vykládají „vítězové“ a „poražení“ jsou v menšině. Tu a tam se říká, že to byl puč, převrat nebo revoluce. Musím poznamenat, že to nebyla ani jedna z možností. Lze diskutovat o tom, zda to nebyl „převrat“ ve vztahu přeměny (převrácení) systému. To samé ale můžeme diskutovat o roku 1989, kdy rovněž došlo k převrácení.

 Pokud se podíváme do oněch let zpět, tak zjistíme, že události v únoru 1948 jsou vyústěním vládní krize oněch let. Tehdejší předseda vlády Klement Gottwald pouze nahradil odstoupivší ministry jinými lidmi. To mu ostatně nařizovala i tehdejší platná Ústava. Zde je ale potřeba říci b), že existoval tajný rozkaz zatknout odstoupivší ministry policií – o tom se nikde moc nechce mluvit.  Nehledě na to, že volby v roce 1946 vyhrála s převahou KSČ a tak úvahy o tom, že by se KSČ bála dalších voleb, kde by mohla být poražena, jsou naprosto zcestné. V té době si mnoho lidí přeje větší socializaci a příklon k SSSR. Ať už se jedná o voliče KSČ nebo i jiných „levicových“ stran. Existují ale i lidé, kteří chtějí zachovat stávající politiku KSČ nebo ji dokonce více posunout do středu. Musíme si uvědomit, že je několik let od nejhorší války v dějinách lidstva a společnost si přeje změny. Ty jsou udávány vztahem „zrazeni západem“ v roce 1938 a také osvobozením Československa z velké části Sovětskou armádou. Z toho je logické, že nastává těsnější příklon k Sovětskému svazu. Události v únoru 1948 jsou tedy klasickým projevem snahy o změnu společnosti. Téměř ¾ tehdejší společnosti si přejí směřování k socialismu po vzoru Košického vládního programu a zahraničně politické směřování na SSSR, ale chtějí rovněž zachovat i vazby na západní země. Otázkou zůstává, na kolik se v našich podmínkách odrážel vliv sovětských poradců na politiku uvnitř tehdejšího Československa. Je nepopíratelné, že určitý vliv poradci měli a bylo to i patrné na událostech, které se odehrávaly poté.

Společnost si tehdy přála změny a také byly nastartovány. Přeměna průmyslu a zemědělství, jakož i cíl vybudovat „socialistickou zemi“. Je zde potřebná obnova po válce a také po katastrofálním suchu v roce 1947. Ze začátku to vše vypadá, že k ničemu dramatickému nebude docházet, ale bohužel se čím dál více začaly projevovat přehmaty a také snahy řady lidí využít změněnou situaci k vyřizování si účtů s jinými lidmi. Krátce po událostech z února 1948 byla v emigraci nebo ve vazbě téměř pětina poslanců Národního shromáždění. Tento stav předjímal věci příští. Už na konci 40. let se objevují první procesy po vzoru sovětských procesů z 30. let z doby období Ježova nebo posléze probíhající proces s židovskými lékaři v Sovětském svazu na konci 40. let 20. století. Vše hraje významnou roli při obrazu únorové politiky KSČ, která je v dnešní době antikomunisty démonizována. Do celkového obrazu musíme připomenout, že zde existuje bipolární svět a začíná „studená válka“. Procesy v rámci „honu na čarodějnice Josepha McCarthy“ probíhají v USA, kde jsou popraveni manželé Rosenbergovi. Tehdejší svět není černobílý, jak je nám dnes často předkládán. Je barevný. V našich podmínkách je ovšem situace trochu jiná a je hledán i vnitřní nepřítel a tak dochází k procesu s Miladou Horákovou v roce 1950, poté v roce 1952 s Rudolfem Slánským a velké procesy končí v roce 1954 procesem s buržoazními nacionalisty, kde figuruje i Gustáv Husák. Tyto procesy bohužel deformují nové pojetí socialismu, který byl nastartován únorovými událostmi roku 1948. Následné rehabilitace nespravedlivě odsouzených na začátku 60. let minulého století nejsou často dotažené do konce. Opět zde hrála roli lidská zášť a snaha některých, aby k rehabilitacím vůbec nedocházelo. Z tohoto důvodu je ve společnosti stále zanechán stín pochybností o 50. letech.

Celkový obraz Února 1948 je potřeba vnímat v rámci rozdělení světa a příklonu tehdejšího Československa směrem k Sovětskému svazu. Vždy jsme se totiž nacházeli na geopoliticky významném místě a možná i proto o nás vždy velmoci usilovaly. My jsme se ale jen stali pěšákem na šachovnici v rámci válečných konfliktů a snaze supervelmocí ovládnout svět. Ať už se jednalo o USA nebo SSSR. Je nutné si uvědomit, že USA nutily nekomunisty, aby z vlád vytlačovaly komunisty. To se odehrálo například ve Francii nebo v Itálii (zde významnou roli hrála CIA, která účelově ovlivnila volby). To samé ale prováděl SSSR akorát v opačném gardu. Z toho lze usuzovat, že kdyby v roce 1946 nebo 1948 vyhrál někdo jiný, tak by byla stejně potlačena práva toho druhého. Systém, který se po roce 1945 v naší zemi etabloval, byl nevyhnutelný v kontextu studené války, kde byl svět rozdělen do dvou mocenských bloků.