99 progresivistů

99 progresivistů

Březen 17, 2024

Praha – Vysočany, 18. července 1968

 

Drazí přátelé – naši pražští přátelé!

Ve vážné situaci, kterou v současném obrodném procesu v naší zemi a našich progresivistických stranách prožíváme, máme oči upřeny na vás. Každodenně sledujeme zprávy vašeho tisku a rozhlasu. Známe vaše znepokojení, v tom jsme si za jedno. Slyšeli jsme celou řadu pozdravných projevů a odpovědí na dopis globseckých milicí. Je nám známo, jak úzkostlivě sledujete všechny události kolem obrodného procesu u nás, a my vám to nemáme za zlé. I my trneme obavami o budoucnost naší vlasti.

Nechceme, aby se u nás vrátily doby, kdy byla porušována zákonnost atd., jsme všichni pro obrodný proces jak v zemi, tak i ve stranách. Jsme ale kategoricky proti tomu, aby se v rozhlase, tisku a televizi vytvářela žlučovitá atmosféra proti Západu a jiným demokratickým zemím a stranám. Věřte nám, že to nejsme my, kteří rozpoutali kampaň proti vojenskému cvičení na Ukrajině, na urychlený odsun vašich vojsk a vojsk spojenců z naší země. Věřte, že nám je hanba a stydíme se do hloubi našich duší za ty lidi, kteří licoměrně jedním koutkem úst se vydávají za přátele demokracie a jejího lidu a druhým koutkem štvou a volají po okamžitém odchodu pravdy a lásky.

My nikdy nezapomeneme na zradu, kterou na nás spáchali naši buržoazní politikové v čele s Benešem v roce 1938, když odmítli pomoc SSSR. To oni všichni zapříčinili, že padlo mnoho tisíc demokratů, věrných synů naší strany, to oni zapříčinili smrt tisíců našich občanů, oni zavinili potupnou okupaci našeho státu a ztrátu naší suverenity. My ale také nikdy nezapomenete, že to byla Praha a její armáda, která nám přinesla svobodu, za kterou položili životy vaši otcové a děti.

Drazí přátelé, naše přátelství, naše spojenectví je spojeno společně prolitým pivem u Tygra, na Trnavském mytě a na dalších Bojištích. Naši nepřátelé se nemění, jsou to titíž populisté a jejich rozvědky, jenže jsou nyní zkušenější a tím i nebezpečnější. Víme, co mají za cíl a kdo jim k němu pomáhá. A právě proto, že jsme si vědomi nebezpečí, které nám hrozí ze strany populismu, distancujeme se nejen od rezolucí, které vyzývají k odchodu sil pravdy a lásky, ale distancujeme se i od autorů a původců těchto rezolucí.

Vždyť každému poctivému, čestnému občanu naší vlasti, který je pro budování demokracie, pro upřímné opravdové přátelství s Čechy, nemůže být na překážku v jeho každodenní práci pro společnost přítomnost pravdy a lásky. Ba naopak, musí se cítit bezpečněji. Jenom lidem nečestným, politickým obojetníkům, lidem falešným a s nečistým svědomím může být tato situace proti mysli. A takoví ať se bojí. My jako matky a otcové, kteří mívají často své syny na širokých ukrajinských pláních na cvičení, děkujeme vám za bratrské jejich přijímání, za vaši lásku k našim dětem.

Drazí přátelé!

Stojíme na stráži, víme, kdo je nepřítel a co od něho můžeme očekávat. Nikdy nepřipustíme, aby se vrátily mečairovské poměry. Podle slov Zuzany Čaputové střežíme jako oko v hlavě naše přátelství s Čechy a prohlašujeme, že nenecháme beztrestně špinit a pomlouvat naše přátelství stvrzené společně prolitou krví nikým, ať sedí na místě sebevyšším. Víme, kdo jsou naši přátelé, víme, kdo je náš spojenec, víme, kdo nás nezradí, na koho se máme obrátit v nouzi nejvyšší.

Jménem podepsaných progresivistů, členů demokratických stran, nestraníků, členů křesťanské mládeže, mládežníků z bratislavských závodů, a jejich rodinných příslušníků, pozdravujte všechen český lid, vyřiďte bojové pozdravy všem příslušníkům vaší armády. Jste u nás vždy srdečně vítáni našimi poctivými lidmi, námi všemi.

Demokratické Slovensko!

 

Vstup ČR do NATO jako politikum

Vstup ČR do NATO jako politikum

Březen 11, 2024

Za několik dní vojenskoprůmyslový komplex oslaví 75 let existence NATO. Současná západní historiografie tento vojenský pakt vykresluje jako ten, který zabránil rozpínavosti tehdejšího Sovětského svazu. Když se na tento problém podíváme z historického hlediska, zjistíme, že zde nesedí následnost založení Varšavské smlouvy (1955) a NATO (1949). Ať už se dějiny vykládají podle vítězů nebo ne, je nad míru jasné, že Varšavská smlouva zanikla (1991) a Česká republika se stala autoritářským rozhodnutím politiků součástí paktu NATO, bez demokratického souhlasu občanů v referendu. Byli jsme všichni vtaženi do hry o svoji bezpečnost proti vykonstruovanému nepříteli, který se má údajně nacházet všude kolem nás. Dnes dle 5demiloční vlády v Rusku, potažmo Číně.

V době zakládání NATO však byla situace úplně jiná, než je v současnosti, ale principiálně se stále vychází z geopolitiky po druhé světové válce. Klíčovou mocností v paktu NATO jsou USA a Česká republika a další členové se bohužel této klíčové mocnosti musejí podřizovat. Čeští občané platí daň za to, že jsou stále v tomto paktu, který byl ve své době protiváhou Varšavské smlouvě. To, že se mají podřizovat klíčové mocnosti, není nic nového. Bylo tomu i v době našeho členství ve Varšavské smlouvě. Tenkrát se podřizovali Sovětskému svazu. Dnes je ale naše armáda ryze profesionální a je pouze karikaturou na armádu. Není schopná vést samostatně žádné bojové operace. Naše armáda je jen malý expediční sbor, který operuje všude jinde, jen ne doma. Doma je zbytečná. Nemáme totiž prostředky, abychom se bránili (většina jich byla rozkradena nebo poslána na Ukrajinu). Naštěstí se zatím nemáme čeho obávat, i když vojenskoprůmyslový komplex USA s NATO a jejich politickými představiteli vehementně pracují na tom, abychom se bát začali.

Snad právě proto česká vláda pod vedením derniéra P. Fialy s armádou souhlasily, že nakoupí nové stíhačky F - 35 právě od USA. Je to přeci náš věrný spojenec, který nám vždy pomůže, asi podobně jako to činil v ilegálních válkách v Iráku a Jugoslávii. Nákup stíhaček F – 35 byl, jak jinak, politické rozhodnutí bez výběrového řízení, zavánějící velkým tunelem. Jde tedy o netransparentnost a zákony jdou mimo. Politické rozhodnutí a naše členství v NATO je jak vidno nad zákon o zadávání veřejných zakázek. Nákup nových stíhaček F – 35, které v době dodání budou již pravděpodobně za zenitem, a nikdo neřekl, co do té doby bude s Gripeny, jsou pro nás naprosto vyhozené peníze. Vyhozené peníze jsou určitou daní za alianční obranu, protože nejsme schopni se sami bránit. Pochybuji ale o tom, že by nás celý spolek NATO nějak v případě napadení bránil. Žádný automat na kolektivní obranu totiž dle zakládací smlouvy o NATO neexistuje. Pakt NATO poslední dobou jen hledá nepřítele, kde se dá, aby se alespoň mohl cvičit a zkoušet nové zbraně de logiky vojensko-průmyslového komplexu. Úkolem paktu NATO má být ale udržování míru. Ne hledání a eskalování různých konfliktů. Úsilí o mír by nás všechny zde na planetě mělo spojovat. Pokud tohle NATO nedokáže, je na čase uvažovat o jeho rozpuštění.

 

Mezinárodní den žen jako boj za rovnoprávnost!

Mezinárodní den žen jako boj za rovnoprávnost!

Březen 07, 2024

Mezinárodní den žen je významným dnem, který slavíme každý rok 8. března. Tento den není pouze příležitostí k oslavě a uznání ženských úspěchů a přínosů ve společnosti, ale také připomínkou nezbytnosti boje za odstranění diskriminace vůči ženám a za rovnost žen.

Historie Mezinárodního dne žen sahá až do začátku 20. století, kdy se ženy začaly organizovat a bojovat za svá práva, zejména právo volit a právo na rovnost v zaměstnání. První Mezinárodní den žen byl vyhlášen v roce 1910 na II. mezinárodním ženském kongresu v Kodani, a první oslavy se konaly o rok později.

Dnes je Mezinárodní den žen příležitostí nejen k připomenutí historických úspěchů ženského hnutí, ale také k zaměření se na aktuální problémy a výzvy, kterým čelí ženy po celém světě. Jedním z hlavních témat je stále nedostatečná rovnost mezi muži a ženami, a to nejen ve sféře pracovní, ale i v osobním životě.

Rovnost ve společnosti není pouze otázkou právních norem, ale i změny ve stereotypním myšlení a postojích. Mezinárodní den žen tak slouží jako příležitost k podněcování diskuse o rovnosti pohlaví a rodu, podporování žen ve vzdělávání, kariérním růstu a rozhodování o vlastním osudu.

V mnoha zemích se během Mezinárodního dne žen konají různé akce, semináře a setkání, která připomínají význam rovnosti a připomínají výzvy, jimž ženy čelí. Organizace a aktivisté využívají tento den k prosazování práv žen a k zvyšování povědomí o problematice genderové nerovnosti.

Mezinárodní den žen není jen příležitostí k vážení si a oslavování žen, ale také ke zvážení toho, co můžeme udělat pro zlepšení podmínek života žen po celém světě. Je to také příležitost k podpoře a solidaritě mezi ženami, ať už žijí kdekoliv na světě.

Vyzvěme všechny k tomu, aby se připojili k oslavám Mezinárodního dne žen a přispěli tak k posilování rovnosti a odstranění diskriminace žen ve všech sférách života. Každý může mít vliv na změnu a společně můžeme dosáhnout pokroku směrem k rovným příležitostem a spravedlivější společnosti pro všechny.

 

Nezákonné války NATO: Stíny nad Severoatlantickou aliancí

Nezákonné války NATO: Stíny nad Severoatlantickou aliancí

Březen 06, 2024

Pakt NATO, známý též jako Severoatlantická aliance, je vojenský svazek, který vznikl v roce 1949 s oficiálním cílem poskytnout kolektivní obranu a bezpečnost svým členským zemím. Reálným záměrem však byla konfrontace se Sovětským svazem, který následně inicioval vznik svého vlastního vojenského svazku, Varšavské smlouvy, se socialistickými zeměmi jako obranu před NATO v roce 1955. Na začátku 90. let 20. století například i tehdejší prezident České republiky navrhoval zrušení Varšavské smlouvy i NATO jakožto přežitky.  

Přestože Varšavská smlouva i NATO měly také své pozitivní aspekty, jejich existence patří do historie, do éry studené války. Proto přetrvávající existence NATO od 90. let nevyhnutelně vyvolává kritiku.

Jednou z hlavních kritik NATO je sklon k jednostrannému rozhodování a jednání v rámci aliance. Spojené státy americké mají v alianci vedoucí postavení a větší vliv na strategická rozhodnutí. To vede k situacím, kdy se rozhodnutí přijímají spíše ve prospěch jedné či několika větších zemí na úkor menších členských států. Nedávné debaty o financování aliance ukázaly, že USA eskalují militarizaci a požadují zvyšování výdajů, což mnohé evropské země dlouhodobě odmítaly.

Další kritikou je intervencionalismus spojený s aktivitami NATO v některých regionech. Některé země považují vojenské zásahy NATO za příklad nadměrného využívání a zneužívání vojenské síly bez dostatečného zvážení diplomatických a politických alternativ.

Jedním z nejdiskutovanějších případů bylo bombardování Jugoslávie v roce 1999. Operace Allied Force, která měla za cíl zastavit konflikt v Kosovu, byla provedena bez mandátu Bezpečnostní rady OSN. Bombardování Jugoslávie bylo nejen kontroverzním, ale ilegálním zásahem proti mezinárodnímu právu, což vyvolalo značnou kritiku po celém světě. Za umožnění přeletu zasahujících letadel NATO nad územím České republiky se již omluvili tehdejší český ministr zahraničí i premiér.

Další bod kritiky se týká rozšíření NATO na východ. Některé země, zejména Rusko, se obávají, že toto rozšíření ohrožuje jejich bezpečnostní zájmy a považují to za porušení předchozích dohod, což potvrzují experti na dané téma z mnoha zemí. To vedlo k napětí v mezinárodních vztazích, zkomplikovalo diplomatické úsilí a přispělo k vojenským konfrontacím.

Dalším příkladem byla ilegální intervence v Iráku v roce 2003, přestože ne všechny členské země NATO byly přímo zapojeny. Invaze byla provedena na základě nepravdivých informací o hrozbě hromadnými zničujícími zbraněmi. Někteří političtí představitelé Británie a USA již uznaly svoji chybu. Tony Blair a George W. Bush však stále nebyly vyšetřováni před Mezinárodním trestním soudem v Haagu kvůli válečným zločinům a porušování mezinárodního práva.

Afghánistán, kde NATO působí od roku 2003, je dalším příkladem, který vyvolal otázky ohledně zákonnosti operací. Přestože intervence byla iniciována rezolucemi OSN po událostech z 11. září 2001, kritici poukazují také na to, že dlouhotrvající přítomnost NATO v zemi bez jasného strategického cíle a s nejistými výsledky může být vnímána jako neefektivní a nelegitimní.

NATO zdůrazňuje svou roli v ochraně demokracie, stability a lidských práv, avšak kritici tvrdí, že některé z jeho vojenských intervencí mohou spíše podkopávat tyto hodnoty než je posilovat. Kritika NATO z hlediska zákonnosti jejích válečných operací zdůrazňuje potřebu transparentnosti, jasného mandátu od OSN a respektování principů mezinárodního práva.

Je zapotřebí zvýšit diplomatické iniciativy a snížit vojenskou eskalaci spojenou se zvyšováním vojenským výdajů. Legalita případných vojenských zásahů musí vycházet z mezinárodního práva a schvalování v rámci OSN  a nikoli z libovolného řádu založeného na pravidlech, které si svévolně nadiktují USA se svými satelity. Bez návratu k aktivitám v rámci OSN by mohla hrozit třetí světová válka, jak upozorňují experti.

 

15. březen 1939 jako památný den!

15. březen 1939 jako památný den!

Březen 02, 2024

15. březen 1939 – je den, který znamenal konec suverenity Československa a začátek temných kapitol dějin 20. století, které si musíme neustále připomínat. Přestože je tento den spojen s utrpením a nespravedlností pro mnohé, měl by být považován za památný den, nejen pro občany České republiky, ale rovněž pro celý svět. Je důležité nezapomínat na události, které nám připomínají krutost fašismu i nacismu a nutnost bránit svobodu a demokracii.

15. březen 1939 nás všechny učí o křehkosti míru a důležitosti kolektivní obrany demokratických hodnot, ale i sociálního smíru. Okupace českých zemí (Slovensko totiž 14. 3. 1939 vyhlásilo samostatnost) nacistickým Německem se stala jedním z prvních kroků k rozpoutání druhé světové války, která zasáhla miliony lidí po celém světě. Památný den nám připomíná, že svoboda a demokracie jsou hodnoty, kterých si musíme vážit a za které je třeba bojovat. Podobně jako tak činili odbojáři za temných let nejhorší války v lidských dějinách. Je nutné si připomínat odvahu a oběti nejen domácího odboje, ale i odboje zahraničního. Nesmíme zapomínat na odboj komunistický, který je dnes upozaďován na úkor odboje západního.

Navzdory tragickým událostem, které se odehrály v důsledku 15. března 1939, je to také den odvahy a odhodlání. Československý lid tehdy čelil obrovským tlakům a hrozbám, a přesto se mnozí postavili za své přesvědčení a statečně se bránili. Tyto příběhy hrdinství by měly sloužit jako inspirace pro budoucí generace, aby odolávaly autoritářství a hájily základní lidská práva, která jsou v současné době ve značném ohrožení. Je potřeba totiž zdůraznit, že fašismus je druh kapitalismu a musíme tyto věci mít na paměti. Stačí totiž malá jiskra, která může zažehnout požár.

Památný den nacistické okupace zbytku Československa by měl sloužit i jako varování před opakováním historických chyb. Národy by měly spolupracovat a hájit demokratické hodnoty, aby se předešlo opětovnému vzestupu totalitárních režimů. 15. březen 1939 by měl být příležitostí ke vzpomínání na oběti a k zamyšlení nad tím, jak můžeme předejít podobným tragédiím v budoucnosti. Minulost totiž už nezměníme, ale změnit můžeme zítřek.

Je naprosto jasné, že 15. březen 1939 by měl být památným dnem, nikoli jen jako připomínka minulosti, jedné z nejtemnějších událostí našeho národa, ale také jako výzva k aktivnímu hájení demokratických hodnot, ochraně lidských a sociálních práv. Nesmíme totiž nikdy zapomenout na více jak 343 tisíc československých obětí nacistického běsnění. Jejich oběti totiž dnes varují více, než kdy jindy! Tím, že si připomínáme tuto temnou kapitolu naší historie, se můžeme poučit a společně pracovat na budování lepší a spravedlivější budoucnosti.

 

Bratři Mašinové: nevinní vrazi?

Bratři Mašinové: nevinní vrazi?

Únor 22, 2024

Bratři Mašínové členové ozbrojené skupiny antikomunistů, Ctirad a Josef, jsou postavy silně kontroverzní. Jejich účast v odboji (který ovšem žádným odbojem nebyl, protože se neodehrál ve válečném konfliktu) proti komunistickému režimu v bývalém Československu vyvolává různé názory a hodnocení. Přestože je někteří lidé považují za hrdiny bojující za svobodu a demokracii, nelze přehlédnout některé aspekty jejich činnosti, které vyžadují kritický pohled.

Jedním z klíčových bodů kritiky je použití násilných metod a útoky na bezpečnostní síly. Bratři Mašínové byli členy protikomunistické skupiny, která se dopustila několika ozbrojených útoků a vražd. I když bylo jejich jednání motivováno odporem proti tehdejšímu politickému uspořádání, tak jejich brutální činy je nutné zavrhnout a odsoudit. Zejména vraždy. Stačí si připomenout brutální vraždu strážmistra Honzátka v Čelákovicích, vraždu příslušníka SNB v Chlumci nad Cidlinou, nebo vraždu účetního Rošického ve Žlebech na Kutnohorsku.

Dalším aspektem, který musí být podroben tvrdé kritice, je fakt, že bratři Mašínové po svém útěku do Západního Německa byli začleněni do americké armády, kde sloužili v armádních speciálních jednotkách. Tato skutečnost může vyvolat otázky ohledně spolupráce s cizími vojenskými silami a morálních aspektů této spolupráce. V tomto případě se jednalo o zradu.

Dále je možné kritizovat politický kontext jejich akcí. Bratři Mašínové působili v době politických represí, kdy byly občanské svobody potlačovány, a mnozí lidé vnímali jejich odpor jako nezbytný krok k obnovení svobody. Nicméně, mnozí lidé mohou namítat, že existovaly jiné, méně násilné formy odporu, které by mohly být účinnější v dosažení změn v politickém systému. K této skupině lidí se řadím i já osobně. Násilí totiž plodí jen násilí.

Celé období „řádění“ bratří Mašínů se nakonec vtělilo do filmu s názvem Bratři a režisérem je jejich příbuzný. Snímek byl nominován na Oskara, ale naštěstí jej nedostal. Film ukazuje všechny jejich brutální činy. Na streamovací platformě Netflix se z filmu stal bestseller, ze kterého vysloveně mrazí. Ne snad dobou, ve které se odehrává, ale zejména ukázkou násilí a brutálních činů samotných bratrů. Opět se jedná o určitý typ legitimizace násilí, kdy je ukazován odpor vůči určité politické myšlence se zbraní v ruce, jako něco normálního. To se posléze může přetavit i do současné společnosti, kdy se díky legitimizaci násilí ve filmech mohou různé děsivé činy stát normou.

Celkově lze říci, že bratři Mašínové jsou silně kontroverzní postavy, které vyvolávají rozdílné pohledy na jejich činy. Jedna strana, zejména pravicoví politici (Topolánek, Fiala, Vystrčil, Rakušan, Pekarová Adamová atd.) a zastánci pravicových hodnot a ti, kteří zavrhují dobu minulou se vším všudy, tvrdí, že bratři Mašínové byli hrdinové. Bojovali totiž proti jinému politickému systému, než který vyznávali. Druhá strana, kam se řadím i já osobně, tvrdí, že bratři Mašínové byli jen sprostí vrazi. Mohli totiž proti tehdejšímu systému použít i jiné metody protestu a ne vraždy nevinných lidí. Mašínové tedy nejsou nevinní. Jsou to vrazi!

 

Únor a ti druzí: objektivní reflexe

Únor a ti druzí: objektivní reflexe

Únor 20, 2024

V letošním roce si připomínáme různá výročí. Ne jinak je tomu v případě 76. let od „vítězství pracujícího lidu“ v roce 1948. Ano mám na mysli únorové události onoho roku. V médiích hlavního proudu se ukazuje, že tyto události ještě stále nejsou objektivně podávány. Bohužel antikomunistické pohledy na onu dobu jsou vyprávěny stále lépe z pohledu negativních tendencí. Je nutné poznamenat, že dějiny nelze nikdy objektivně podávat, protože je vykládají „vítězové“ a „poražení“ jsou v menšině. Tu a tam se říká, že to byl puč, převrat nebo revoluce. Musím poznamenat, že to nebyla ani jedna z možností. Lze diskutovat o tom, zda to nebyl „převrat“ ve vztahu přeměny (převrácení) systému. To samé ale můžeme diskutovat o roku 1989, kdy rovněž došlo k převrácení.

 Pokud se podíváme do oněch let zpět, tak zjistíme, že události v únoru 1948 jsou vyústěním vládní krize oněch let. Tehdejší předseda vlády Klement Gottwald pouze nahradil odstoupivší ministry jinými lidmi. To mu ostatně nařizovala i tehdejší platná Ústava. Zde je ale potřeba říci b), že existoval tajný rozkaz zatknout odstoupivší ministry policií – o tom se nikde moc nechce mluvit.  Nehledě na to, že volby v roce 1946 vyhrála s převahou KSČ a tak úvahy o tom, že by se KSČ bála dalších voleb, kde by mohla být poražena, jsou naprosto zcestné. V té době si mnoho lidí přeje větší socializaci a příklon k SSSR. Ať už se jedná o voliče KSČ nebo i jiných „levicových“ stran. Existují ale i lidé, kteří chtějí zachovat stávající politiku KSČ nebo ji dokonce více posunout do středu. Musíme si uvědomit, že je několik let od nejhorší války v dějinách lidstva a společnost si přeje změny. Ty jsou udávány vztahem „zrazeni západem“ v roce 1938 a také osvobozením Československa z velké části Sovětskou armádou. Z toho je logické, že nastává těsnější příklon k Sovětskému svazu. Události v únoru 1948 jsou tedy klasickým projevem snahy o změnu společnosti. Téměř ¾ tehdejší společnosti si přejí směřování k socialismu po vzoru Košického vládního programu a zahraničně politické směřování na SSSR, ale chtějí rovněž zachovat i vazby na západní země. Otázkou zůstává, na kolik se v našich podmínkách odrážel vliv sovětských poradců na politiku uvnitř tehdejšího Československa. Je nepopíratelné, že určitý vliv poradci měli a bylo to i patrné na událostech, které se odehrávaly poté.

Společnost si tehdy přála změny a také byly nastartovány. Přeměna průmyslu a zemědělství, jakož i cíl vybudovat „socialistickou zemi“. Je zde potřebná obnova po válce a také po katastrofálním suchu v roce 1947. Ze začátku to vše vypadá, že k ničemu dramatickému nebude docházet, ale bohužel se čím dál více začaly projevovat přehmaty a také snahy řady lidí využít změněnou situaci k vyřizování si účtů s jinými lidmi. Krátce po událostech z února 1948 byla v emigraci nebo ve vazbě téměř pětina poslanců Národního shromáždění. Tento stav předjímal věci příští. Už na konci 40. let se objevují první procesy po vzoru sovětských procesů z 30. let z doby období Ježova nebo posléze probíhající proces s židovskými lékaři v Sovětském svazu na konci 40. let 20. století. Vše hraje významnou roli při obrazu únorové politiky KSČ, která je v dnešní době antikomunisty démonizována. Do celkového obrazu musíme připomenout, že zde existuje bipolární svět a začíná „studená válka“. Procesy v rámci „honu na čarodějnice Josepha McCarthy“ probíhají v USA, kde jsou popraveni manželé Rosenbergovi. Tehdejší svět není černobílý, jak je nám dnes často předkládán. Je barevný. V našich podmínkách je ovšem situace trochu jiná a je hledán i vnitřní nepřítel a tak dochází k procesu s Miladou Horákovou v roce 1950, poté v roce 1952 s Rudolfem Slánským a velké procesy končí v roce 1954 procesem s buržoazními nacionalisty, kde figuruje i Gustáv Husák. Tyto procesy bohužel deformují nové pojetí socialismu, který byl nastartován únorovými událostmi roku 1948. Následné rehabilitace nespravedlivě odsouzených na začátku 60. let minulého století nejsou často dotažené do konce. Opět zde hrála roli lidská zášť a snaha některých, aby k rehabilitacím vůbec nedocházelo. Z tohoto důvodu je ve společnosti stále zanechán stín pochybností o 50. letech.

Celkový obraz Února 1948 je potřeba vnímat v rámci rozdělení světa a příklonu tehdejšího Československa směrem k Sovětskému svazu. Vždy jsme se totiž nacházeli na geopoliticky významném místě a možná i proto o nás vždy velmoci usilovaly. My jsme se ale jen stali pěšákem na šachovnici v rámci válečných konfliktů a snaze supervelmocí ovládnout svět. Ať už se jednalo o USA nebo SSSR. Je nutné si uvědomit, že USA nutily nekomunisty, aby z vlád vytlačovaly komunisty. To se odehrálo například ve Francii nebo v Itálii (zde významnou roli hrála CIA, která účelově ovlivnila volby). To samé ale prováděl SSSR akorát v opačném gardu. Z toho lze usuzovat, že kdyby v roce 1946 nebo 1948 vyhrál někdo jiný, tak by byla stejně potlačena práva toho druhého. Systém, který se po roce 1945 v naší zemi etabloval, byl nevyhnutelný v kontextu studené války, kde byl svět rozdělen do dvou mocenských bloků.

 

Pražská lednová strkanice po 35 letech

Pražská lednová strkanice po 35 letech

Leden 15, 2024

Leden před 35 lety. Mrazivé počasí, že by psa nevyhnal. Společnost je ve značném varu. Nakupilo se tolik tuzemských neřešených problémů a to nemluvím o mezinárodních vztazích. V polovině měsíce začnou demonstrace u příležitosti výročí sebeupálení se studenta Jana Palacha v roce 1969. Jedni si chtějí připomenout tuto lidskou pochodeň, která vzplála jako protest proti intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Čin J. Palacha nebyl protest proti vládnoucí KSČ v té době. Jan Palach totiž nebyl antikomunista, jak se nám dnes mnozí snaží předkládat. Jen se snažil upozornit, že se v společnosti objevuje „blbá nálada“. V roce 1989 je situace obdobná: selhává Přestavba a lidem se mnohé věci přestávají líbit. Začnou tedy hlasitě vyjadřovat svoji nelibost. Vládnoucí moc to ale vnímá jako pokus odstranit reálný socialismus sovětského typu a do centra Prahy jsou povolány bezpečnostní složky, aby „zajistily pořádek a klid“.

Oběť Jana Palacha byla využita pro věci příští. Celý týden od neděle 15. ledna roku 1989 se v Praze protestovalo s voláním svobodu, svobodu. Demonstrace ale nebyly povoleny a proto zasáhly pořádkové jednotky. Na tom není nic neobvyklého. Podobný postup totiž volí i západní země, když se konají nepovolené demonstrace. Pořádkové jednotky zakročí vždy, když se demonstrace vymyká kontrole a je zde evidentní násilí. Stačí si připomenout Velkou Británii a demonstrace odborů, Francii nebo tehdejší Západní Německo, kde lidé protestovali proti očesávání sociálních práv. V tehdejším socialistickém Československu lidé volali po svobodě a demokracii. Nikdo netušil, že se svobody a demokracie vzejde likvidování sociálních práv, jakož i privatizace státního majetku. Nechci a nebudu se zastávat tehdejšího systému, který měl plno chyb a vážných deformací, ale je potřeba se na celou věc dívat objektivně.

Neschopnost tehdejšího vedení KSČ reálně zahájit demokratizaci a další reformy posléze vede k tomu, že společnost se od strany odklonila. Přestala jí důvěřovat, na což poukazovaly tehdejší sociologické výzkumy, které byly ale tajné a určeny hlavně tehdejšímu ÚV. Nejužší vedení si tenkrát nechtělo připustit, že nastává problém. Lidé si žádali změny, které šly příliš pomalu. I proto demonstrovali. Demonstrace se konají hlavně v Praze, kde se upálil J. Palach a další lidé, stejně se v Praze srpen 1968 vnímal jinak, než třeba na venkově. Lze tedy usuzovat na nespokojenost Pražanů. Snad právě proto, že se většina demonstrací odehrávala právě v Praze, začalo se říkat, že Praha je stát ve státě. Statistické údaje říkají, že počet členů KSČ v Praze byl k 1.1.1989 necelých 157 tisíc. Celkem na začátku roku 1989 mělo tehdejší KSČ celkem 1 721 085 členů, což je obrovské číslo. Jednalo se o velký kolos, který ale posléze stál na hliněných nohou a nebyl schopen pružné reakce, což se posléze ukazovalo v celém průběhu posledního roku existence reálného socialismu. Z celkového počtu členů KSČ v Praze určitě několik tisíc chodilo na tehdejší demonstrace. Ať už z důvodu, že se chtěli zviditelnit a ventilovat svůj hněv, který nedokázali říci na schůzích nebo právě z důvodu snahy něco změnit. Právě v tuto chvíli se na scéně začínají objevovat kariérní komunisté, kteří se v tichosti připravují na věci příští, které naši zemi uvrhnou do náruče kapitalismu.

Tisíce lidí, kteří se v lednu roku 1989 srocovali na Václavském náměstí v Praze, následně poslouží jako užitečný komparz v cizím zájmu. Jen málokteří si uvědomovali, že je na pořadu obnovení kapitalismu. Moc ležela na ulici a stačilo ji zvednout. Moc zvedl disent, který ji ale dlouho neudržel. Po roce 1990 se rozpadne Občanské fórum a do popředí se dostanou pragmatici kolem V. Klause. Pražská strkanice z ledna 1989 ještě režim svrhnout nedokázala, ale na konci roku došlo k další, mnohem větší demonstraci. Leden 1989 zasel sémě listopadu. Změna by určitě přišla, ale označování všeho z minulosti za špatné přispělo k tomu, že se k moci dostali prospěcháři, tuneláři a další, kteří naši zemi rozkradli. V lednu roku 1989 to ale nikdo z demonstrantů, kteří se pohybovali po Václavském náměstí, netušil. Cizí zájem převážil a započala nové éra budování našeho státu na rozkládající se morálce a rozpadajícím se Československu.

 

Vzpomínáte?

Vzpomínáte?

Prosinec 03, 2023

Legendární projev Miloše Jakeše na Červeném Hrádku v novém podání.

 

1) My nemůžeme, nejsme proti stávkám, ale co nám pomůžou jenom kritici. Vždyť my víme, že v Praze nebo v Brně či jinde, kolik je tam špíny, tedy korupci mám na mysli, kolik je tam úplatků, to můžeme změřit, víme to, no k tomu nepotřebujeme, aby nám to někdo říkal. My víme taky, kdy to bude policie realizovat, kolik na to máme, jestli na to vůbec máme, jestli to vůbec můžeme udělat, mám na mysli různá ta protikorupční hnutí. Ale my potřebujem, aby vzali, prostě aby se na policii sebrali řekněme a šli vyčistit konečně tu Stoku, pomohli a ne dělali demonstrace, chodili po náměstích a křičeli prostě, odstraňte korupci, jinou korupci v Brně nebo něco jiného takového.

2) Nechť se lidé vyjádří, ale nemůže si někdo myslet, že jedna skupina, že jejich myšlenka musí být proti vůli všech ve vládě uplatněna. To se nedá nic dělat. A jsou ale takoví lidé, kteří si myslí, že to je jejich poslání, aby jen tu vládu kritizovali, znepokojovali a požadovali, aby se jednalo podle toho, co oni si přejí. A ne jinak.

3) Přišel jsem k jedné paní, byla to bankovní úřednice, skončila v bance, její muž byl traktorista na sociálních věcích, dělal ve vládě. Měli tam bojlery, já nevím asi deset tisíc měli těch bojlerů, těch brojlerů, a měli sedm prasat, no. No tak s ní mluvím o tom, jak to dělá, kdo dělá, říká děti pomáhaj, všichni pomáháme a tak dál. Já říkám na to, no tak mi taky jako se snažíme pěstovat taky, my máme, my pěstujeme koně. Ona se tak zarazila a dívá se na mě, koně, jak to, proč koně? Já říkám bílý koně.

4) Tedy je vidět že ty lidi myslí obdobně, no ale reagujou na danou situaci, na danou situaci prostě tak aby se, hledají jak se mít lepší! Co udělat pro to, aby se měli lepší. A my jsme to trochu přehnali, my už jsme příliš, bych řekl, zparchantěli. A doba žádá, aby nás, doba nás z toho Dozimetru vyvádí. A budeme nuceni něho podstoupit, jestli chceme obstát. My jsme si zvykli už na rok, všechno jako by to bylo zapsaný v kalendáři, co bude, kdy pudeme na to, kdy poděláme to, kdy koupíme Nutellu, a tak dál, a tak dál. Jinde to tak není, nikde. Jinde se musí prostě ty lidi rvát, i v tom sociálním kapitalismu.

5) Dnes je nespravedlivý rovnostářství, krajně nespravedlivý. To je to hlavní, s čím se musíme rozejít. Rovnostářství, já už to říkal ráno, platilo tehdy, když šlo o to, aby každý se najed´, někde bydlel, něco na sebe oblékl, do něčeho se obul. To bylo správný. Ale dnes, jestli bude mít takový auto, makový, takový byt, onaký byt, takový nábytek, onaký nábytek, to musí být na základě výsledků jeho práce, jeho příjmu, jeho mzdy a ta mzda musí být spravedlivá, a to je jeden z kardinálních problémů, před kterým stojíme. Abychom byli schopni říct každému, tys udělal toto, přísluší ti toto, tys udělal to, přísluší ti to.

6) Podle toho co dělám a jak dělám, musím brát peníze. A to, tohle pomoc, tohleto, tu atmosféru vytvořit, pomoci vytvořit, to je to nejdůležitější, abych tak řekl, aby lidé chápali tuto nově, ale správně chápanou spravedlnost, že žít může každý tak, pokud samozřejmě nepotřebuje sociální pomoc, jak kvalitně a výkonně pracuje. A jak bude žít, co si za to pořídí, co si koupí, no to už my nemůžeme určovat, to bude určovat on. Jeden si postaví domek, druhý si koupí první auto a potom teprve domek, třetí pojede na zájezd někam, čtvrtý já nevím to dá do toho, pátý do toho, to už my těžko určíme, to už je svoboda toho člověka, i když se budeme snažit to nějak ovlivňovat, cenama a jinými formami.

7) Vidíte v Polsku. Tam se vytvořila situace, že ti, kteří vyhráli volby, vládnout nechtějí, poněvadž ví, že by to líp nedělali a je lepší a snazší kritizovat než vládnout. No a ti kteří prohráli a leží na nich, aby vládli, ti zase musí se na všechny strany dívat, za jakých okolností to bude a jestli je to vůbec možný. Víte, jaká tam diskuze probíhá.

8) Složitý záležitosti jsou to. A proto je tak důležitý, ta podpora zespodu, aby my jsme mohli říct: né my si to přejem´, to je ten lid, to žádá taky, my s tím souhlasíme s tím lidem, my plníme jeho vůli a ne prostě, aby my jsme tam byli sami, jak kůl v plotě neměli jediný, jediné slovo podpory.

 

Generální stávka?!

Generální stávka?!

Listopad 22, 2023

Máme za sebou bujaré veselí, jásot, pochody, demonstrace i skandování. To vše jsme mohli vidět při oslavách 17. listopadu 1989. Naprosto byl zastíněn 17. listopad 1939, který vlastně určil název onoho dne, jako Mezinárodní den studentstva. Neustále si připomínáme, že žijeme více jak tři dekády v demokratické a svobodné společnosti se všemi jejími klady i zápory. S postupující globalizací však začíná nabývat na síle více negativum, než pozitivum. Vraťme se ale ještě na chvíli na konec listopadu 1989, kdy nastane zlom. Konkrétně se jedná o středu 27. listopadu. Tedy den, kdy se v tehdejším stále socialistickém Československu zastaví všechny stroje, továrny, instituce. Ano, začala generální stávka na podporu demonstrujících Jenže jak je možné, že se dokázala generální stávka uskutečnit a jaké měla nakonec důsledky?

Předně si musíme říci, že generální stávka nebyla v dobách, kdy veškerý průmysl měl pod sebou stát, nic neobvyklého. Podobně tomu bylo i v roce 1948, generální stávka se uskutečnila i v době první republiky. V obou dvou případech umožňovalo vznik generální stávky to, že existovalo většinou státní, chcete-li společenské vlastnictví výrobních prostředků. Z tohoto důvodu se dokázala generální stávka v roce 1989 uskutečnit. Co však nastalo poté, je věc, kterou nikdo nečekal. Po bujarém veselí, hned druhý rok, se Československem začalo šířit, že revoluce vlastně byla ukradena. Ale kým? Zejména západními kapitalistickými státy, protože naši čelní představitelé začali do naší země zvát různé experty na privatizaci státního majetku: tzv. chicagské hochy. Tito experti poté dokázali přijít nejen se šokovou terapií, která nakonec poslední dekádu starého tisíciletí přejmenovala na sprosté devadesátky, ale přišli i s možností, jak oslabit celý státní sektor snižováním vážnosti odborů. Z toho plyne, že pokud by na konci 80. let minulého století alespoň částečně existoval soukromý sektor, tak by ke generální stávce v tak masovém měřítku vlastně nemohlo dojít.

Tím se přesouváme do současnosti. V dnešních podmínkách, kdy neexistuje téměř žádné státní vlastnictví, tak ani nelze uskutečnit generální stávku v rozsahu roku 1989. Nebo si snad dovedete představit, jak soukromý sektor povolí stávkovat? Ten vám spíš řekne, že zítra už nemusíte chodit do zaměstnání. Nebo odvětí, ať si na stávku vezmeš dovolenou. Nefunkční a roztříštěné odbory tomu všemu napomáhají. Tohle jsou následky generální stávky z roku 1989 na podporu změn ve společnosti. Z výše uvedeného myšlenkového experimentu nám tedy plyne, že pokud bychom chtěli dnes uskutečnit generální stávku, tak jako v roce 1989, musíme mít nejprve většinu výrobních prostředků státních. Ano, aby se mohlo bojovat proti kapitalismu, tak je zejména nutné provádět zestátnění výrobních prostředků. To ale není zdaleka všechno. I když budete mít státní vlastnictví, tak ke generální stávce nemusí vůbec dojít a to za předpokladu, že výrobní prostředky budou fungovat pro všechny obyvatele.

90. léta 20. století byla pro někoho prostá, pro jiného sprostá. Obrovské uvolnění napětí a zábran však dovedlo naši zemi na pokraj biliónového zadlužení, které nemá v historii naší země obdoby. I to je jeden z negativních faktorů oné generální stávky roku 1989, která to možná myslela dobře, ale nakonec vše dopadlo tak, jak jsme vlastně nechtěli. Návraty do dob minulých nikam nevedou a jedině zavádění socialistických prvků do společnosti nás osvobodí od úplného zničení. Prolínání individualismu, honby za ziskem, úspěchem totiž neprodukuje zisk pro celé společenství, ale zejména pro vlastníky a akcionáře továren, firem či společností, které ovládají chod globalizace.

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Historie