Operace Bagration: klíčový moment druhé světové války

Operace Bagration: klíčový moment druhé světové války

Červen 21, 2024

Dne 22. června 1944 začala jedna z nejdůležitějších a nejúspěšnějších vojenských operací druhé světové války - operace Bagration. Tato rozsáhlá ofenziva sovětské Rudé armády, pojmenovaná po gruzínském princi a vojenském veliteli Petru Bagrationovi, vedla k rozhodujícímu zvratu na východní frontě a významně přispěla k porážce nacistického Německa.

Operace Bagration byla pečlivě připravována a koordinována. Po neúspěchu německé ofenzivy v Kursku v létě 1943 získala Rudá armáda strategickou iniciativu. Operace Bagration byla navržena jako masivní útok na německou skupinu armád Střed, která držela Bělorusko.

Sovětští velitelé, včetně maršálů Žukova a Vasilevského, naplánovali útok ve čtyřech frontách s cílem obklíčit a zničit německé jednotky. Samotná operace zahrnovala důmyslné dezinformační kampaně, které zmátly německé velení ohledně skutečného směru hlavního úderu.

Ofenziva začala masivní dělostřeleckou přípravou a rychlým postupem tankových a pozemních jednotek. Během několika dní byla německá obrana prolomena a Rudá armáda rychle postupovala vpřed, osvobozujíc města jako Minsk a Vilnius.

Úspěch operace Bagration byl ohromující. Během pouhých několika týdnů bylo zničeno nebo zajato více než 25 německých divizí, což znamenalo ztrátu asi 400 000 vojáků. Rudá armáda postoupila o více než 600 kilometrů na západ, osvobodila Bělorusko, části Polska a dosáhla východních hranic Německa. Tehdy Východního Pruska s hlavním městem Královec.

Tato operace měla obrovský dopad na výsledek druhé světové války. Zatímco západní spojenci se vylodili v Normandii a postupovali západní Evropou, operace Bagration výrazně oslabila německé síly na východní frontě a urychlila kolaps nacistického Německa. Německá armáda už nikdy nedokázala obnovit svou obrannou linii na východě.

Operace Bagration byla jedním z největších vítězství sovětské vojenské strategie. Ukázala schopnost Rudé armády provádět komplexní operace na široké frontě a využít své zdroje a schopnosti k dosažení rozhodujícího úspěchu. Byla to brilantní ukázka vojenského plánování, koordinace a odvahy sovětských vojáků.

Úspěch operace Bagration také posílila postavení Sovětského svazu jako klíčového hráče v poválečném uspořádání Evropy. Sovětská vojska se stala hlavní silou při osvobozování východní Evropy od nacistické okupace, což mělo zásadní dopad na politické rozdělení kontinentu po válce.

Operace Bagration, zahájená 22. června 1944, byla jedním z klíčových momentů druhé světové války. Její úspěch nejenže přinesl výrazné vítězství Rudé armády, ale také urychlil pád nacistického Německa. Tento brilantní vojenský úder ukázal sílu a schopnosti sovětských ozbrojených sil a zanechal nezapomenutelnou stopu v dějinách války. Operace Bagration tak právem zůstává jedním z největších triumfů sovětského válečného umění.

 

Historie věčně živá a barevná

Historie věčně živá a barevná

Červen 17, 2024

Historie není neměnná; je neustále podrobována novým interpretacím a revizím. To je samo o sobě přirozený a nezbytný proces, který umožňuje hlubší porozumění minulosti. Nicméně když se tento proces zneužívá k přepisování dějin za účelem politické propagandy nebo manipulace veřejného mínění, stává se nebezpečným nástrojem. Zvláště alarmující je fenomén zpochybňování výsledků druhé světové války, který má potenciál destabilizovat současné geopolitické uspořádání a posilovat extremistické ideologie. V tomto případě se jedná hlavně o tvrzení různých pravicových politiků (Fiala, Pekarová Adamová, Hřib nebo Černochová atd.), že se například Praha v roce 1945 osvobodila sama nebo zveličování úlohy Vlasovců (Rusů zběhnuvších k nacistům). Upozaďování úlohy Rudé armády, domácího oboje a zveličování podílu vojsk americké armády vede k revitalizaci historie, která nakonec může vést k tomu, že ji budeme muset prožít znova. To si já osobně nepřeji.

Přepisování dějin je proces, při kterém se historická fakta a události reinterpretují nebo dokonce záměrně zkreslují. Tento jev není novým fenoménem; od starověku až po současnost se vládci a politické režimy snažili využít historii k ospravedlnění svých činů a upevnění moci. Přepisování dějin je nebezpečné nejen pro pochopení naší minulosti, ale i pro utváření naší budoucnosti. Dnešní 5demoliční vláda Petra Fialy se například záměrně snaží zkreslovat jak dobu před rokem 1989, ale už i kolem roku 1945, kdy hrozí nebezpeční omezení nebo dokonce zrušení Benešových dekretů. Vláda se systematicky snaží lidem (ale hlavně dětem) nalít do hlav polopravdy i lži o systému z doby před rokem 1989. Záměrně vytváří ve společnosti rozdělení na my (vítězové) versus oni (poražení). Ať už v historických zlomových rocích nebo ve volbách.

Historie je více než jen soubor faktů; je to příběh, který si společnost vypráví o sobě samé. Tento příběh formuje identitu národů, skupin i jednotlivců. Když se tento příběh manipuluje, dochází k redefinici těchto identit a často k legitimizaci aktuální politické moci. Přepisování dějin může mít mnoho forem, od relativně nevinných reinterpretací až po systematické lži a vymazávání nepohodlných skutečností. To jsme mohli pozorovat v nacistickém Německu, ale také v Sovětském svazu – zejména v období velkých čistek ve 30. letech 20. století. Dnes to můžeme pozorovat i u nás zejména ve vztahu k době „reálného socialismu“, kdy je vykreslována ona doba jako doba špatná, bez rozvoje, úpadku. Jenže opak je pravdou. Byla to doba pozitiv i negativ. Mezi pozitiva můžeme řadit výstavbu bytů, vodních děl, elektráren, infrastruktury atd. Tedy toho, co je dnes privatizováno a vydáváno za úspěchy reálného kapitalismu po roce 1989. Mezi negativa patřily samozřejmě procesy let padesátých, intervence vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 nebo nekvalitně fungující trh.

Přepisování dějin má závažné důsledky pro společnost. Zaprvé, zkreslená historie vede k mylnému pochopení minulosti, což brání lidem poučit se z chyb a úspěchů svých předků. Pokud se například zamlčují nebo překrucují události, jako je holocaust nebo genocida Arménů, ztrácíme schopnost chápat důsledky nenávisti a intolerance. Zadruhé, přepisování dějin může být nástrojem k ospravedlnění současných politických akcí a ideologií. Když si vláda vytváří vlastní verzi historie (v systému vítězové píší dějiny), může ji použít k manipulaci veřejného mínění a získání podpory pro své kroky. To je obzvlášť nebezpečné v nejen autoritářských režimech, kde jsou alternativní pohledy na historii potlačovány. Tento fakt dnes pozorujeme i v ryze oligarchicko - demokratických zemích, kde je záměrně potlačováno kritické myšlení ve vztahu k minulosti. Zejména uměle vytvořená historie socialismu, který byl jiný, než například vytváří Ústav pro studium totalitních režimů nebo jiné Ústavy paměti národa atd. Tato skutečnost vede k tomu, že alternativa ke krachujícímu kapitalismu, který se svoji existenci snaží obhájit přepisováním dějin, nemá šanci ani být ve veřejném prostoru diskutována, protože je automaticky spojena s nějakým negativem. Od toho je potřeba se oprostit a vykládat dějiny, tak jako skutečně probíhaly – bez ideologických floskulí a nádechu.

 

Lidice varující

Lidice varující

Červen 11, 2024

Obec Lidice, malá vesnice nedaleko Kladna v České republice, se stala symbolem brutální nacistické pomsty a lidského utrpení během druhé světové války. Vyhlazení Lidic bylo přímou reakcí nacistického Německa na atentát na zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě Reinharda Heydricha, jednoho z nejvyšších představitelů SS a architekta holocaustu. Heydrich byl smrtelně zraněn 27. května 1942 v Praze československými parašutisty Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem, kteří byli vysláni exilovou vládou v Londýně.

Dne 10. června 1942 nacistické jednotky obklíčily Lidice a začaly vykonávat své strašné plány. Všichni muži ve věku 16 a více let byli zastřeleni na místě. Celkový počet mužských obětí dosáhl 173. Ženy a děti byly deportovány do koncentračních táborů. Některé děti byly převezeny do Německa na "převýchovu" v rámci programu germanizace, zatímco ostatní byly zavražděny v plynových komorách. Celkově přišlo o život 340 obyvatel Lidic.

Obec byla následně srovnána se zemí. Domy byly vypáleny, trosky odstraněny a půda rozorána, aby zmizely jakékoli stopy po Lidicích. Tento akt byl zamýšlen jako varování pro ostatní evropské národy a ukázka nacistické moci.

Vyhlazení Lidic zanechalo hlubokou ránu nejen v české společnosti, ale i v celém světě. Lidice se staly symbolem boje proti útlaku, násilí a genocidě. Příběh Lidic a jejich obyvatel byl připomínán na mnoha místech po celém světě, přičemž několik obcí a ulic bylo pojmenováno na jejich počest.

Po válce byla obec Lidice obnovena v blízkosti původního místa jako symbol naděje a odporu proti tyranii. V roce 1947 začala výstavba nové obce, která byla slavnostně otevřena v roce 1949. Památník Lidice a muzeum byly vytvořeny, aby uchovaly památku na oběti a události z roku 1942. Každoročně se zde konají pietní akce k uctění památky obětí.

Lidice se staly také inspirací pro umělecká díla, literaturu a filmy, které upozorňují na hrůzy války a důležitost lidských práv a důstojnosti. Jejich příběh je připomínán v mezinárodním kontextu jako varování před nebezpečím fašismu, nacismu a nezbytností boje za svobodu a spravedlnost.

Památka na Lidice slouží jako důležitá připomínka pro současnou a budoucí generaci. Učí nás o důsledcích nenávisti a extremismu a zdůrazňuje význam tolerance, lidských práv a mezinárodní i společenské solidarity. V kontextu dnešního světa, kde konflikty a násilí stále ohrožují mnoho lidí, je odkaz Lidic výzvou k aktivnímu prosazování míru a spravedlnosti.

Památka na vyhlazení Lidic nás vede k zamyšlení nad naší odpovědností vůči sobě navzájem a nutnosti chránit a podporovat ty nejzákladnější hodnoty lidské společnosti. Lidice nejsou jen místem historické tragédie, ale i symbolem naděje a vytrvalosti lidského ducha.

 

Komu patří nebe?

Komu patří nebe?

Červen 05, 2024

Piráty obchází Strach. Je jasné, že i nebe nad Čechami bylo privatizováno. Stojí 150 tisíc Kč, jsou na něho autorská práva, které vymáhá Lotrando mladší. Piráti si však myslí, že jsou nad Boha a katolík Strach je nezmůže.

Jak jinak, pirátka Richterová se ráda chlubí tím, že její dědeček Mikuláš se zasloužil o čs. nebe. Když už si ale Ferjenčíkova rodina nárokuje Nebe, přihlásí se také ke Slovenskému národnímu povstání (SNP)?

Letos máme kulaté výročí. A nebude to důvod pro vyloučení poslankyně Richtrové a jejího bratra z Pirátů? Přece jen SNP je záležitostí spíše komunistickou a hlavně antifašistickou. Kdo u Pirátů vydá rozkaz: "Začnite s vysťahováním."?

 

Vylodění v Normandii: historická přelomová událost srovnatelná se sovětskou operací Bagration

Vylodění v Normandii: historická přelomová událost srovnatelná se sovětskou operací Bagration

Červen 05, 2024

Vylodění v Normandii, známé též jako operace Overlord, představuje jednu z nejvýznamnějších vojenských operací druhé světové války. Přesně před 80. lety dne 6. června 1944 spojenecké síly, složené převážně z amerických, britských a kanadských jednotek, zahájily invazi na pláže Normandie v severní Francii. Tento krok byl klíčovým momentem ve válce proti nacistickému Německu a vedl k osvobození západní Evropy od nacistické okupace. Vznikla tak západní fronta, která se přidala k východní a od roku 1943 i jižní (africké a italské).

Sovětský svaz hrál ve druhé světové válce rozhodující roli na východní frontě, kde svedl nejkrvavější a nejrozsáhlejší bitvy proti německému Wehrmachtu. Bitva u Stalingradu a následná bitva u Kurska byly zlomovými momenty, které výrazně oslabily německou armádu a přispěly k obratu ve válce. Sovětský svaz totiž nesl hlavní tíhu bojů proti nacistickému Německu a utrpěl obrovské lidské a materiální ztráty. Tento fakt se posléze přetavil do Velké vlastenecké války proti nacistickému agresorovi a vítězství dobytím Berlína v květnu 1945.

Z pohledu Sovětského svazu bylo vylodění v Normandii dlouho očekávaným krokem. Stalin opakovaně požadoval, aby Spojenci otevřeli druhou frontu v západní Evropě, aby se ulevilo sovětským silám na východní frontě. Když konečně k invazi došlo, Sovětský svaz ji uvítal jako významný příspěvek k porážce nacistického Německa, i když se mnozí sovětští vůdci a vojáci domnívali, že to přišlo příliš pozdě a že hlavní břemeno války nesli Sověti.

Operace Bagration 1944: Triumf Rudé armády

Operace Bagration, zahájená 22. června 1944, představuje jednu z nejvýznamnějších vojenských operací druhé světové války a největší ofenzivu, kterou Rudá armáda podnikla proti nacistickému Německu. Tato operace, pojmenovaná po gruzínském princi a ruském generálovi Petru Bagrationovi, se stala rozhodujícím momentem východní fronty a měla zásadní dopad na vývoj války.

Operace Bagration představuje jedno z nejvýznamnějších vojenských vítězství druhé světové války. Její úspěch byl klíčový pro porážku nacistického Německa a osvobození východní Evropy. Tento monumentální výkon Rudé armády je připomínán jako důkaz neuvěřitelné odvahy a vojenského umu, který zanechal trvalý odkaz v historii lidstva.

Je důležité si uvědomit, že jak vylodění v Normandii, stejně i operace Bagration patřily ke zlomovým okamžikům druhé světové války. Obě dvě události pomohly k porážce nacistického Německa stejnou měrou. Poděkování patří všem, kdo se podíleli na osvobozování Evropy, ať už byli odkudkoliv. Z Východu nebo Západu. Je ale nepopiratelné, že největší ztráty na oltář svobody přinesl Sovětský svaz, který tíhu válečné vřavy nacistického Německa nesl od 22. 6. 1941, kdy byla zahájena operace Barbarossa.

Na vylodění v Normandii, stejně i na vylodění na Sicílii v roce 1943, jakož i vojenské operace na Východní frontě se musíme dívat stejnou optikou. Byly to totiž operace spojenců sdružených v Protihitlerovské koalici. Mají tedy stejnou váhu na porážce nacismu a fašismu v Evropě. Dnes je velice nebezpečné tyto věci zlehčovat nebo revitalizovat. Ještě nebezpečnější je samotné přepisování historie, kdy se dnes z obětí stávají vrazi a z vrahů hrdinové.

 

Alternativní historie?

Alternativní historie?

Květen 07, 2024

Květnové dny patří lásce, ale rovněž i míru. Ano, v roce 1945 totiž skončila nejhorší válka všech dob – druhá světová válka. 8. květen je dnem vítězství nad fašismem a nacismem, který decimoval Evropu a celý svět. O mnoho desítek let později však dochází k různým přehodnocením, deformacím a jiným výkladům tehdejších událostí. Ne jinak je tomu v případě České republiky.

Zejména politici se snaží vykládat minulost tak, aby vyhovovala současnosti. Nejde o objektivní názor tehdejších událostí, ale o vytvoření takové pravdy, která má obhájit dění v realitě. Právě z těchto důvodů se v našem mediálním prostoru vytvářejí alternativní historie, které například upozaďují historickou úlohu tehdejšího Sovětského svazu a zvyšují podíl západních osvoboditelů. V době před rokem 1989 se naproti tomu až neúměrně zveličoval podíl osvoboditelů z Východu, dnes nastává opak. Zveličuje se podíl osvoboditelů ze Západu, byť jsou si naprosto rovni. Pokud samozřejmě logiku nepřevedeme na počet padlých vojáků, kde jich nejvíce padlo ve Velké vlastenecké válce na východní frontě.

Praha by byla dnes nepochybně ráda, kdyby tanky do jejích ulic přijely z Plzně. Jenže přijely z druhé strany – z Východu a to pod velením brigádního generála Leljušenka, který pocházel z Ukrajiny. Ve smyslu písně: Kde ty kytky jsou, můžeme za vzpomínat na legendární tank č. 23 na Smíchově, který byl v roce 1991 přemalován na růžovo. Jsou to dějinné paradoxy, které vnášejí do našich životů rozepře a politici to ještě zveličují. Kdy budou tedy ukrajinské tanky přemalovány na růžovo?

Pravicová politická scéna se snaží vyzdvihnout roli západních spojenců v boji proti nacistickému Německu, aby dnes obhájila své kroky proti Rusku, které je označeno za fašistické. Je onálepkováno a srovnáváno s Třetí říší, proti které bojoval na život a na smrt tehdejší Sovětský svaz, jehož součástí bylo i Rusko. Opravdu je tedy dnešní Rusko takovým nepřítelem, jako bylo tenkrát nacistické Německo? Pro někoho ano, pro někoho ne.

Vytváření alternativní historie, která se pomocí moderních médií nakonec stává pravdou, je velice nebezpečné, protože vede k deformaci historických událostí. Posléze se snadno může stát, že někdo začne tvrdit, že nacismus byl vlastně fajn, protože pomohl postavit Německo na nohy. Někdo poté může začít tvrdit, že to byl právě nacismus a fašismus v různých podobách, který se snažil porazit socialismus a komunismus, jež je pro současné politické zřízení veřejným nepřítelem. Můžeme se posléze dočkat i tvrzení, že jsme se vlastně osvobodili sami a žádné spojence jsme v roce 1945 nepotřebovali. Ty samé spojence, kteří nás v roce 1938 zradili.

 

Dějinné paradoxy?

Dějinné paradoxy?

Květen 07, 2024

V poslední době se opět ozývají dějinné paradoxy. Ať už jde o konec druhé světové války nebo obnovení Mariánského sloupu. Můžeme si o minulosti myslet, co chceme, ale stejně ji nezměníme. Nezmění ji ani jiný výklad událostí, které lidským osudům předcházely, ani odstranění soch, památníků nebo výstavba těch nových. Dějiny se vždy odvíjejí nějakým směrem. Někdy o nich rozhodne naprostá náhoda, jindy osud. Můžeme dnes jen spekulovat, jaké by to bylo, kdyby se na Hitlera povedl nějaký atentát nebo jaké by to bylo, kdyby lidé v roce 1918 nestrhli kontroverzní Mariánský sloup.

Zde si musíme říci, proč byl vůbec onen sloup vlastně v minulosti postaven? Jednalo se o symbol vítězství katolictví nad protestantismem, tedy především nad Švédy, kteří tenkrát táhli Evropou. Teprve během následujících staletí začal být Mariánský sloup vnímán jako symbol vítězství nad protestanty na Bílé Hoře. Případně obecně jako symbol českého katolictví. Tak jej vnímali i Pražané v roce 1918 a odpůrci katolictví jej proto odstranili. Ne náhodu se všechny tyto paradoxy odehrávají v našem hlavním městě, tak jako obvykle. Nejprve jej Češi bourali po roce 1918, co by symbol Rakousko - Uherska a útlaku a nyní se vrátil zpět. Co má tento symbol reprezentovat? Útlak Habsburků nebo je to snad omluva, že byl za první republiky odstraněn? Případně zde určitou roli hraje náboženská otázka, kdy se opět chce zvyšovat úcta katolicismu? Možná na tom bude něco pravdy, když už pravicová politická reprezentace prosadila církevní restituce, tak pražská pravicová politická reprezentace celou věc ještě umocnila výstavbou Mariánské sloupu. Je to náhoda nebo spíš záměr? Osobně věřím spíš v záměr, který má za úkol obhájit dobu temného středověku, kdy měla rozhodující slovo církev, stejně se bude jednat i o určitou legitimizaci doby útlaku za Rakouska – Uherska. Celé mně to přijde jako snaha se někomu zavděčit. Dle mého názoru je obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí politickou chybou.

Sochy osvoboditelů od nacismu se odstraňují a ikony útlaku a náboženství se vracejí. Celé to postrádá logiku a hlavně to nedává žádný smysl. Jen se v tomto případě nesmyslně vyhazují peníze. Ať už je nově postavený Mariánský sloup vnímán jakkoliv, tak se vždy bude jednat o symbol, který byl v roce 1918 odstraněn. My jsme jako národ v tomto ohledu „jedničky“. Jednou necháme odstranit to a poté zase ono, abychom vše po „prozření“ vše opět vraceli na své místo. Jen abychom se buď někomu zalíbili, snažili se vymazat vlastní historickou paměť nebo si vytvořili pohádku o minulosti, která vlastně ani nebyla. Jak se postupně upozaďují historická fakta, tak se do popředí začíná dostávat nový výklad minulosti a to více jak 35 let od doby, kdy byla historie také často vykládána „trochu“ jinak. Jestliže to před 35 a více lety celé působilo jako tragédie, tak dnes je to naprostá fraška. Abych parafrázoval výrok Karla Marxe.

Na závěr svého příspěvku si dovolím doušku. Abychom přesněji pochopili myšlenkové pochody mnohých pravicových politiků, musíme jasně říci, že pokud jsou odstraňovány sochy a památníky minulosti, tak dochází k jejímu deformování. Jedná se o určitý typ transformace proběhlých dějinných událostí, aby vyhovovaly dnešnímu pojetí světa. Bez ohledu na to, jak se věci v minulosti odehrály. Jedná se o jeden z rysů současné selhávající demokracie (rozumějme liberálního pojetí demokracie, příznačně představovanou USA), která už ani nedokáže obhájit sebe sama a tak si na pomoc její tvrdošíjní obhájci povolávají minulost. Jednou varují před možným nástupem totality, jindy zase říkají cosi o nepřátelích, kteří se snaží ovlivňovat naši zemi a rozdělovat ji. Prostorem se poté pohybují výroky typu, že Praha se osvobodila sama, že Sověti do našeho hlavního města přijeli ve chvíli, kdy už nebylo co osvobozovat. Prý byla Praha svobodným městem. Pokud tomu tak skutečně bylo, tak stejný příměr můžeme použít i u příkladu Plzně. Když do ní americká vojska vstoupila, tak byla de facto už rovněž svobodným městem. Nic to ale nemění na tom, kdo které město oficiálně osvobodil.

 

"Zakázané" osvobození 1945?

"Zakázané" osvobození 1945?

Květen 06, 2024

S blížícím se výročím konce druhé světové války v Evropě se objevují spekulace o tom, kdo Československo vlastně osvobodil. U Slovenska, tehdy fašistického klerikálního státu, je to jasné. U Česka, na pozadí současného rusko-ukrajinského konfliktu, to podle mnohých pravicových politiků není tak jednoznačné. Byli by prý nejraději, kdyby tanky přijely z Plzně a ne z opačné strany. Jenže jak se postavit k faktu, že součástí Rudé armády byli i českoslovenští vojáci? Ti přeci šli z dalekého Buzuluku až do Prahy. Má být tím pádem i Svobodův čs. armádní sbor vnímán jako těleso, které se dopouštělo válečných zločinu, když bylo součástí Rudé armády? Jak nám dnes předkládají média, aby se upozadilo bombardování Prahy nebo Plzně letectvem armády USA? Co má ale společného páchání válečných zločinů s oslavami konce druhé světové války? Snad jen to, že součástí tehdejších ukrajinských frontů byli jak Rusové, jakož i Ukrajinci. Pokud by snad někdo chtěl opět rušit slavnostní připomínku osvobození Rudou armádou jen proto, že Rusko dnes válčí s Ukrajinou, tak by musel zajisté zrušit i plzeňské Dny svobody. Nehledě na to, že se tam nemává jen americkou, ale i nacistickou vlajkou. Ale prý si to všichni špatně vykládáme.

Pokud tedy logiku výkladu válečných zločinů použijeme na oslavy osvobození, které probíhají v Plzni, tak i zde musí být v tomto případě zrušeny. Přeci jen i USA v minulosti páchaly válečné zločiny. Od Vietnamu po Irák. Nebo tomu snad tak nebylo? Válečné zločiny nelze rozdělovat na hodné (americké) nebo špatné (ruské) válečné zločiny.

Osvobozování naší vlasti je ale v současné době zahaleno do tajemna. Nesmí se mluvit příliš nahlas o tom, že nás většinově osvobodila armáda složená přinejmenším z vojáků 15 národností, z nichž některé jsou dnes zastoupeny v EU i NATO. Dokonce se mlčí i o tom, že většinu naší republiky osvobodil 2. ukrajinský front pod velením maršála Malinovského, tedy ryzího Ukrajince. Jehož součástí byli i rumunští vojáci. Do Prahy navíc přijela 4. tanková armáda pod vedením armádního generála Leljušenka. Jenže namísto piety se památníky a sochy našich osvoboditelů ničí nebo přímo odstraňují. Dokonce to dochází tak daleko, že některé památníky jsou přebarveny do barev ukrajinské vlajky. Tedy na modro-žluto, alespoň v roce 2022 tomu tak bylo. Jako kdyby někdo hanobil památníky americké armádě. Kdyby se tak stalo, to by bylo pozdvižení. Když se hanobí památníků osvoboditelům z Východu, tak se buď mlčí, nebo tleská. Jak smutné.

Uvědomuje si někdo z vládnoucího 5demoliční vlády, ale i opozičního hnutí ANO, že v osvobozovací armádě, která přišla z Východu, bylo rovněž mnoho Čechoslováků? Ostravská operace byla dílem armády, které velel Ludvík Svoboda a nemá nic společného s tím, co se nyní děje na Ukrajině. Nebo i na tohle se už zapomnělo?

My všichni máme být právem hrdí na to, kdo nás osvobodil a je jedno, odkud byl. Je potřeba poděkovat všem spojencům. Tedy jak těm z Východu, stejně i těm ze Západu. Nesmíme zapomínat i na partyzány, kteří na našem území bojovali za naši svobodu. Souběžně s tím ale nesmíme také zapomenout na nevinné oběti, které způsobilo americké bombardování Brna, Plzně a jiných měst. I to je totiž nedílnou součástí dnes „zakázaného“ osvobození v roce 1945. Pokud tedy někdo dnes zpochybňuje oslavy osvobození z Východu, de facto se přiklání na stranu totality, protože popírá vlastní historii.

 

Oslava Dne osvobození: Rudá armáda a památka na hrdinství

Oslava Dne osvobození: Rudá armáda a památka na hrdinství

Květen 06, 2024

Osmého května slavíme v České republice den, který zanechal nesmazatelnou stopu v naší historii - Den osvobození od fašismu a nacismu v roce 1945. Je to den, kdy Rudá armáda ale i vojska USA přinesla svobodu a ukončila temnou kapitolu nacistické okupace. Je to den, který si zaslouží naše nejhlubší uznání a vděk.

Osvobození Československa Rudou armádou, chcete-li spojeneckými vojsky, bylo nejen vojenským triumfem, ale také symbolem solidarity a odhodlání tváří tvář hrůzám druhé světové války. Rudá armáda vstoupila do naší země jako osvoboditel, přinášející naději a možnost návratu k životu bez strachu a utrpení.

Je důležité uznat odvahu a obětavost vojáků Rudé armády, kteří riskovali své životy, aby nám přinesli svobodu. Jejich statečnost a hrdinství jsou nezměrné a neměly by být nikdy zapomenuty. Nesmíme ale zapomínat také na vojáky Rumunska, stejně i na naše vojáky, kteří přišli z Buzuluku až do Prahy. Zapomenout se nesmí ani na vojáky USA, kteří osvobozovali západní část naší vlasti.

Den osvobození nám připomíná, že svoboda není samozřejmostí. Je hodnotou, za kterou je třeba bojovat a obětovat se. Je to také příležitost pro vyjádření vděku všem spojencům, kteří se podíleli na osvobození Evropy od nacistického a fašistického útlaku.

Navzdory všem výzvám a zkouškám, kterým jsme jako národ čelili od doby mnichovské zrady západních velmocí v září roku 1938 a okupace zbytku naší republiky v roce 1939, je důležité si připomenout, že máme pevný základ v hodnotách svobody, demokracii a solidarity. Tyto hodnoty nám byly darovány našimi předky a je na nás, abychom je chránili a předávali dalším generacím.

Oslava osvobození nás spojuje jako národ a připomíná nám, že společně jsme silní. Je to také příležitost pro reflexi nad minulostí a závazek k budoucnosti, ve které budeme pevně držet světlo svobody a lidských a sociálních práv. Nesmíme nikdy připustit opakování hrůz druhé světové války.

Odkaz Rudé armády a památka na její hrdinství jsou nezbytnou součástí naší historie a kultury. Památka padlých spojenců, ať už byli odkudkoliv, musí být stále uctívána a předávána dalším generacím jako připomínka odvahy, která nás může inspirovat i v nejtěžších časech.

Oslavujme tedy Den osvobození s hrdostí a úctou k těm, kteří obětovali své životy za naši svobodu. Ať je jejich památka vždy živá a jejich odvaha nám vždy slouží jako příklad. Všichni ti mrtví nás dnes totiž spojují. Díky jejich odvaze a odhodlání zde my všichni můžeme být.

 

Svátek práce: připomínka boje za důstojné pracovní podmínky a rovnost

Svátek práce: připomínka boje za důstojné pracovní podmínky a rovnost

Duben 30, 2024

Každý rok, když přichází Svátek práce, máme příležitost zastavit se a připomenout si důležitost práce a pracujících ve společnosti. Nejen pro levicově orientované občany je Svátek práce víc než jen další volný den nebo příležitost k oslavám. Je to hlavně připomínka boje za důstojné pracovní podmínky, rovnost a solidaritu mezi pracujícími po celém světě.

Historicky byl 1. květen dnem, který připomínal dělnické hnutí a jeho boj za osmihodinovou pracovní dobu, spravedlivé mzdy a lepší pracovní podmínky. Dnes, i když jsme dosáhli určitého pokroku v oblasti pracovních práv, jsou mnohá místa ve světě, kde jsou pracovníci vykořisťováni, nedostávají důstojné mzdy a jsou nuceni pracovat v nebezpečných podmínkách. Tuto skutečnost můžeme pozorovat i u nás v České republice. Lidé jsou nuceni pracovat na podřadných pracovních pozicích a často jsou za namáhavou práci nespravedlivě odměňováni. Tuto diskriminaci je nutné neustále připomínat a odstraňovat.

Racionálně uvažující člověk musí věřit, že každý pracující má právo na důstojné pracovní podmínky a spravedlivou odměnu za svou práci. To zahrnuje nejenom garantovanou osmihodinovou pracovní dobu, ale také přístup ke zdravotní péči, odpovídajícímu odpočinku, dovolené, a bezpečné pracovní prostředí. Tato práva musí být zaručena nejenom pro ty, kteří pracují v kancelářích, ale i pro ty, kteří vykonávají manuální práci, zemědělce, techniky, pečovatelky a všechny ostatní pracovníky bez ohledu na jejich profesi či postavení.

Svátek práce by měl také sloužit jako připomínka potřeby solidarity mezi pracujícími. Když se pracující sjednotí a podpoří navzájem, mají větší sílu vyjednávat lepší podmínky a bojovat proti vykořisťování ze strany zaměstnavatelů. Solidarita je klíčovým prvkem ve všech sociálních hnutích a je základem pro dosažení skutečné změny ve prospěch pracujících. Tyto věci by měly zastřešovat také odbory, ale kapitalistický systém je rozložil, omezil nebo získal na svoji stranu. Je tedy nutné nastavit nový systém boje proti nespravedlnostem kapitalistického systému a nahradit jej socialismem.

Je nutné ale zmínit, že Svátek práce by neměl být jenom o boji a protestech. Měl by také sloužit jako čas k oslavě úspěchů pracujících a k uznání jejich přínosu společnosti. Práce má hodnotu a každý pracující by měl být uznáván a odměňován za svou práci. Nyní, více, než kdy jindy je potřeba otevřít otázku dalšího zkrácení pracovní doby a to z důvodu nástupu digitalizace. Člověk by si měl života užívat a netrávit v práci většinu svého času. Rovněž otázka zavedení základního příjmu je nutná, protože mnoho lidí začne mít potíže udržet se na své pracovní pozici z důvodu nástupu digitalizace.

Ať už Svátek práce slavíte pracovním protestem, kulturními událostmi nebo odpočinkem s rodinou a přáteli, nezapomeňte na jeho skutečný význam. Je to den, který nám připomíná, že boj za důstojné pracovní podmínky a rovnost mezi pracujícími je stále živý a aktuální.

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Historie