Když člověk slyší, že nad akcí spojenou se sjezdem Sudetoněmecký landsmanšaft v Brně převzali záštitu jak prezident Petr Pavel (rozuměj ústavní agent Petr Pavel Pávek), tak i předseda Senátu Miloš Vystrčil (jednou Tchajwanec, podruhé Sudeťák), musí si člověk ověřit kalendář. Nejsou náhodou zase devadesátá léta nebo snad temná třicátá? Nebo snad nějaký experiment s alternativní historií, kde se z Benešových dekretů stává nepříjemná archivní poznámka pod čarou?

Oficiálně se samozřejmě všechno tváří vznešeně. Smíření. Dialog. Evropské hodnoty. Sdílení historických zkušeností. Přesně ten typ formulací, po kterých běžný občan okamžitě ví, že se chystá něco, co by ještě před pár lety způsobilo politické zemětřesení. Meeting Brno dostal prezidentskou záštitu, a protože v jeho rámci proběhne i sudetoněmecký sjezd, veřejnost má prý pochopit, že nejde o podporu konkrétní organizace, ale jen o „prostor pro dialog“.

Historický precedent? Bezpochyby. Těžko hledat v moderních českých dějinách okamžik, kdy by nejvyšší ústavní činitelé tak otevřeně legitimizovali akci organizace, která byla po desetiletí symbolem sudetoněmeckého revanšismu. Ještě absurdnější je, že se to celé odehrává právě v Brně. Městě, které si v minulém století užilo německé geopolitiky až až.

A člověk si přitom říká: v samotném Berlíně už dávno pochopili, že politika „Drang nach Osten“ patří do historického muzea vedle císařských uniforem a map Velkoněmecké říše. Jenže v Mnichově některé nostalgie evidentně přežívají déle než bavorská klobása v lednici. Proto asi to Brno. Symbolika musí být přece zachována.

Celé to navíc dostává téměř kabaretní rozměr, když se na scéně objeví Vít Rakušan a začne veřejnost ujišťovat, že „není Němec jako Němec“. Což je jistě pravda. Stejně jako není landsmanšaft jako landsmanšaft, záštita jako záštita a politický signál jako politický signál – hlavně, když je šifrovaný jako šifra mistra Rakušana. V moderní české politice totiž už dávno nezáleží na tom, co se děje, ale jak kreativně se to vysvětlí na tiskové konferenci.

A tak se český občan dozvídá, že:

sjezd sudetského landsmanšaftu není problém,

záštita prezidenta není podpora,

záštita Senátu není souhlas,

a historická paměť je zřejmě něco, co překáží evropské budoucnosti.

Možná se příště dočkáme i tematického panelu o tom, že odsun Němců z území bývalého Československa byl vlastně „komunikační šum poválečné transformace“. A jako hlavní host vystoupí Bernd Posselt, aby vysvětlil, že všechno je dnes už jen otázkou „smíření“. Samozřejmě bez jakýchkoliv geopolitických důsledků a nároků na majetek nebo zrušení Benešových dekretů, i když to má landsmanšaft pořád ve svých stanovách. Protože historie nás přece učí hlavně to, že symboly nic neznamenají.

Jen je zvláštní, že kdykoliv jde o české národní zájmy, symboly jsou prý přežitek. Ale když jde o sudetoněmecký sjezd v Brně, najednou mají záštity prezidenta a Senátu obrovský význam pro „evropskou budoucnost“.

Česká politika roku 2026 tak připomíná poněkud bizarní divadelní představení. Publikum ještě netuší, zda sleduje tragikomedii, historickou frašku, nebo jen další díl seriálu „Jak se z národního tabu stává státní protokol“ a z jedněch nejvyšších ústavních činitelů zrádci a Posselloutky.

Když dnes někteří obhájci sudetoněmeckého landsmanšaftu připomínají, že v roce 1935 vyhrála ve volbách do československého parlamentu Sudetoněmecká strana, jako by tím chtěli vytvořit jednoduchý argument: „Byla přece demokraticky zvolena.“ Jenže demokracie není jen o počtu hlasů. Je také o tom, k jakým cílům jsou tyto hlasy využívány.

Konrad Henlein nevedl běžné regionální hnutí usilující o kulturní autonomii. Jeho politika byla od poloviny třicátých let stále více navázána na expanzivní politiku nacistického Německa. Slavná věta „Wir müssen also immer so fordern, dass wir nicht zufriedengestellt werden können“ – tedy že je třeba požadovat tolik, aby nebylo možné požadavky splnit – nebyla výzvou ke kompromisu. Byla strategií destrukce státu zevnitř.

A zatímco se v dubnu 1938 formulovaly požadavky Karlovarského programu, začal zároveň Wehrmacht připravovat plán Fall Grün (Plán zelený) – vojenský scénář likvidace Československa. To není historická náhoda. To je souběh politického nátlaku a vojenské hrozby.

Dnes samozřejmě nežijeme v roce 1938. Nikdo netvrdí, že současný předseda sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt organizuje vojenské tažení. Přesto je legitimní ptát se, proč se část české veřejnosti cítí znepokojena, když se v Brně opět koná sjezd organizace, která dlouhodobě staví svou identitu na reinterpretaci poválečného uspořádání a na neustálém otevírání historických sporů.

Levicová kritika landsmanšaftu přitom nikdy nestála pouze na národnostní otázce. Podstatou problému byla i sociální a třídní dimenze. Sudetoněmecké hnutí ve třicátých letech dokázalo zneužít hospodářské krize, nezaměstnanosti a frustrace obyčejných lidí k tomu, aby odvedlo pozornost od skutečných příčin sociální bídy. Místo kritiky velkokapitálu, německých průmyslníků a evropské ekonomické krize nabídlo jednoduchého nepřítele — československý stát a československý národ.

To je mechanismus, který známe i dnes. Nacionalismus často slouží jako kouřová clona zakrývající ekonomické zájmy elit. A právě proto je (nejen) z levicového pohledu problematické, když se sudetoněmecký landsmanšaft prezentuje téměř výhradně jako humanistický a smiřovací projekt, aniž by dostatečně reflektoval, že velká část tehdejší sudetoněmecké reprezentace aktivně pomáhala rozbití demokratického Československa a otevřela cestu válce, privatizaci násilí a fašistické diktatuře.

Sjezd v Brně tak nepůsobí jen jako pietní setkání pamětníků. Pro mnoho lidí symbolizuje pokračující tlak na reinterpretaci dějin ve prospěch těch, kteří chtějí z obětí okupace a nacismu vytvořit pouhé „účastníky tragického konfliktu“, kde údajně nesou všichni stejný díl viny. Jenže mezi demokratickým státem a agresivním nacismem neexistovala morální symetrie.

Když se připomíná první bod Karlovarského programu – „nastolení úplné rovnoprávnosti sudetoněmecké národnostní skupiny s českým národem“ – je potřeba dodat celý historický kontext. Nešlo jen o otázku práv menšiny. Tento požadavek byl součástí širší strategie rozbití Československa a vytvoření prostoru pro Hitlerovu expanzi.

Nejen levice, ale všichni občané by proto neměli podléhat ani nacionalistické hysterii, ani naivnímu liberalismu, který každou kritiku landsmanšaftu označuje za extremismus. Skutečný internacionalismus není zapomínání na historii. Je to schopnost pojmenovat, jak byly národnostní konflikty zneužívány mocenskými a ekonomickými elitami proti obyčejným lidem — českým i německým.

Brno v květnu 2026 tak není jen místem společenského setkání. Je také symbolem střetu dvou pohledů na dějiny. Jeden tvrdí, že minulost je uzavřená a vše je jen otázkou smíření. Druhý připomíná, že smíření nemůže vzniknout na základě jednostranného přepisování historie ani relativizace příčin nacistické agrese.

A možná právě proto vyvolává otázka sudetoněmeckého landsmanšaftu stále tolik emocí. Protože nejde jen o minulost. Jde i o to, kdo bude mít právo určovat její výklad — a v čím zájmu bude tento výklad sloužit. Právě proto je nutné trvat na výsledcích druhé světové války, Jaltské i Postupimské konference a jejích závěrů. Důležité je v tomto případě trvat na neprolomitelnosti Benešových dekretů.

Debata kolem Sudetendeutsche Landsmannschaftu se v českém prostoru často redukuje na otázku „slušnosti“, „dialogu“ a „překonání minulosti“, případně vytvoření „smíření“. Jenže právě tato zdánlivě nevinná slova zakrývají hlubší problém: třídní a mocenskou asymetrii, v níž se historická paměť ohýbá podle zájmů kapitálu, nikoli podle principů spravedlnosti.

Reparace: zapomenutý dluh kapitalismu

Otázka válečných reparací není jen historická. Je to otázka redistribuce bohatství, které bylo vytvořeno i skrze násilí, okupaci a vykořisťování. Nacistická ekonomika nebyla jen ideologický projekt – byla to extrémní forma kapitalistické akumulace, založená na nucené práci, rabování, vyhazování skupin lidí a destrukci celých ekonomik.

To, že se dnes o reparacích mlčí, není náhoda. Je to výsledek politického konsenzu v rámci evropského kapitalismu: staré dluhy se „neotvírají“, protože by narušily stabilitu současných vlastnických vztahů. Jinými slovy – spravedlnost je podřízena trhu.

Landsmannschaft jako symptom, ne příčina

Sudetendeutsche Landsmannschaft není jen nostalgický spolek vysídlenců z pohraničí bývalého Českoslovenbska. Je to politický aktér, který historicky vyjadřoval nároky na majetek a reinterpretaci dějin ve prospěch těch, kdo byli po válce zbaveni privilegií – odsunutých sudetských Němců. Ze současného pohledu jde o součást širšího trendu: snahy revidovat výsledky antifašistického boje a relativizovat odpovědnost za nacismus.

To neznamená popírat utrpení jednotlivců. Znamená to ale odmítnout kolektivní přepisování dějin, které staví okupanta a okupovaného na stejnou úroveň – a tím legitimizuje návrat starých mocenských struktur.

Proč Brno zve? Protože elity nemají konflikt rády

Pozvání spolku Sudetendeutsche Landsmannschaft do Brna není jen diplomatické gesto. Je to projev politické třídy, která se bojí konfliktu víc než nespravedlnosti. Česká elita – ekonomická i politická – je hluboce integrována do německého hospodářského prostoru. Její zájmy jsou sladěné s exportní ekonomikou, investicemi a „dobrými vztahy“.

V takovém rámci se historická paměť stává obchodovatelnou komoditou. Omluvy se rozdávají levně, protože nic nestojí. Skutečné požadavky – například otevření otázky reparací nebo strukturální nerovnosti – by ale měly reálné ekonomické důsledky. A to je nepřijatelné.

Historický paradox? Spíš třídní logika

Na první pohled to vypadá jako paradox: oběť zve zástupce těch, kdo reprezentují narativ poražených. Ve skutečnosti jde o logický důsledek třídní politiky. Národní zájmy ustupují zájmům kapitálu, a historická spravedlnost ustupuje stabilitě trhu.

Současná levicová kritika proto musí odmítnout falešné dilema „smíření vs. konflikt“. Skutečná otázka zní:

Kdo z tohoto „smíření“ profituje?

Kdo nese náklady zapomenuté historie?

A proč mají pracující nést důsledky válek, zatímco kapitál zůstává nedotčen?

Smíření bez rovnosti je ideologie

Diskurs smíření, jak je dnes prezentován, funguje jako ideologický nástroj. Vytváří dojem, že minulost je uzavřená, že konflikty jsou překonané a že jedinou cestou vpřed je spolupráce. Jenže bez materiální rovnosti je taková spolupráce jen reprodukcí nerovností.

Pokud česká politická scéna, která je schovaná za iniciativu Meeting Brno, zve Sudetendeutsche Landsmannschaft do Brna, aniž by současně artikulovala vlastní požadavky – včetně těch ekonomických – pak nejde o dialog. Jde o jednostranné přijetí cizího rámce.

Co by znamenala skutečně levicová pozice?

Racionálně levicový přístup by nevycházel ze symboliky, ale z materiálních podmínek:

otevření otázky historických dluhů a jejich současných dopadů,

kritika evropské ekonomické hierarchie, v níž periferie slouží centru,

odmítnutí revizionismu, který relativizuje antifašistický boj,

a především důraz na to, že spravedlnost není překážkou smíření, ale jeho podmínkou.

Pozvání Sudetendeutsche Landsmannschaftu do Brna není nevinné gesto. Je to symptom hlubšího problému: politiky, která rezignovala na konflikt ve prospěch stability, a tím i na možnost skutečné spravedlnosti.

Historický paradox tu možná je. Ale důležitější je jiná věc: bez radikální kritiky současného uspořádání zůstane minulost jen nástrojem těch, kdo mají moc ji interpretovat.

Dne 12. dubna 1961 se svět navždy změnil. V ten okamžik se jméno Jurij Gagarin zapsalo do historie jako symbol odvahy, pokroku a lidské touhy překonávat hranice nemožného. Mladý sovětský pilot se stal prvním člověkem, který opustil Zemi a vydal se na cestu do kosmu – a tím otevřel novou kapitolu lidských dějin.

Gagarinův let na palubě lodi Vostok 1 trval pouhých 108 minut, ale jeho význam nelze měřit časem. Během jediného obletu planety dokázal, že člověk může přežít ve vesmíru, že technika může překonat gravitaci a že sny o hvězdách nejsou jen fantazií, ale dosažitelnou realitou.

Jeho ikonický úsměv se stal symbolem naděje i v době napětí studené války. Nebyl jen reprezentantem jedné země – stal se hrdinou celého lidstva. V jeho odvaze se odrážela univerzální lidská vlastnost: touha poznávat neznámé.

Gagarin nebyl jen kosmonautem, byl průkopníkem. Jeho let inspiroval generace vědců, inženýrů i snílků. Bez jeho odvážného kroku by možná nikdy nedošlo k dalším milníkům, jako bylo přistání na Měsíci nebo dnešní mise směřující k Marsu.

Přestože jeho život tragicky skončil v roce 1968, jeho odkaz žije dál. Každý start rakety, každý pohled na noční oblohu a každé dítě snící o vesmíru v sobě nese kousek Gagarinova ducha.

Jurij Gagarin nám připomíná, že i zdánlivě nedosažitelné cíle mohou být splněny – stačí odvaha, víra a odhodlání udělat první krok. A on ten krok udělal za nás všechny.

Rok 2022 byl rokem velkých gest. Vláda osvětového vůdce a premiéra Petr Fiala nám tehdy slavnostně oznamovala, že jsme se definitivně odpoutali od ruského plynu. Energetická emancipace! Hodnotová diplomacie! Morální vztyčený prst! Nebo možná prostředníček směrem k Vladimíru Putinovi. Ale když už se člověk jednou rozhodne být hodnotový, musí si to vytrpět – třeba i v pouštním emirátu.

Proto se letělo do Kataru. Země, která je známá nejen obřím plynovým bohatstvím, ale i tím, že lidská práva tam mají podobnou životnost jako sněhulák v Dauhá v srpnu. Ale nebuďme malicherní. Když jde o hodnoty, některé hodnoty se zkrátka musí na chvíli odložit do klimatizovaného salónku.

Tehdejší mise byla prezentována jako strategický průlom. Memoranda se podepisovala, ruce si tiskly, kamery běžely. O konkrétních kontraktech jsme se dozvěděli přibližně tolik, co o receptu na tajnou směs bylinek na posypání jistého amerického kuřete. Veřejnost slyšela hlavně to, že diverzifikujeme a že budoucnost patří LNG. Jaké objemy? Za jaké ceny? S jakými závazky? Inu – geopolitika je složitá věc, občane, to bys stejně nepochopil. Podobně jako to nepochopil tehdejší ministr průmyslu a obchodu, dnes zbytečný eurokomisař pro mezinárodní partnerství, o kterém nikdo nic neví, Jozef Síkela z korupčního hnutí STAN.

A teď střih do roku 2026.

Spojené státy americké vedou ozbrojený konflikt proti Íránu. Hormuzský průliv se znovu stal geografickým pojmem, který zvládnou vyslovit i ti, kdo si jinak pletou LNG s LDN. Trhy reagují s takovou elegancí, že cena zkapalněného plynu vystřelila vzhůru rychleji než rakety v nočních zprávách.

A my? My máme přece zajištěný ten hodnotový plyn. Ten správný. Ten svobodný. Ideologicky čistý. Ten, který se nečerpá z autoritářského Ruska, ale z autoritářského Kataru – což je samozřejmě úplně jiný druh autoritářství, jak nás kdysi ujišťovali experti na nuance.

Je pozoruhodné, jak se z velkolepé teze „nikdy více závislí na Rusku“ stala skromnější realita „závislí jinak a dráž“. Opravdu jsme se odřízli – to se musí nechat. Jen jsme při tom tak nějak zapomněli, že energie není morální kategorie, ale komodita, která si ráda dělá, co chce. A když ji přepravujete v tankerech přes půl planety, bývá citlivá na výbuchy v regionu.

Otázka, jak dopadla katarská jednání z roku 2022, dnes zní skoro akademicky. Byly smlouvy dlouhodobé? Byly ceny fixované? Nebo jsme si jen symbolicky plácli a skutečnou cenu nechali na milost budoucím konfliktům? V roce 2026 už je to vlastně jedno. Účty za energie totiž chodí velmi konkrétní a velmi nemorální a to včetně cen u čerpacích stanic.

A tak si můžeme zazpívat:

Dobrý den, LNG, prostě welcome,
tak jsme se konečně dočkali,
dobrý den, LNG, já ti tleskám,
kámoši usárnou mávali.

Vyřiď tam prosím do vesmíru,
vyřiď tam mezi hvězdama,
že chcem žít nadál s každým v míru,
radši však šijeme U Sama.

Možná jsme si tehdy opravdu mysleli, že děláme strategický tah století. Možná jsme jen vyměnili jednu závislost za druhou, o něco vzdálenější, o něco dražší a o něco citlivější na geopolitické turbulence.

Každopádně máme dnes alespoň jasno v jedné věci: když už člověk zpívá „Dobrý den, LNG“, měl by si předem přečíst ceník. A ideálně i mapu.