Odkaz srpnové intervence?

Odkaz srpnové intervence?

Srpen 20, 2022

Připomínáme si tragické události roku 1968. Osudné srpnové dny, které nakonec vyústily v intervenci vojsk Varšavské smlouvy do tehdejší Československé socialistické republiky, jsou více, než známé. Smutné na celé věci je, že jsou tyto události zejména pravicovými politiky a političkami zneužívány pro obhájení jejich pravd a postojů. Ne jinak je tomu v dnešní době zejména ve vztahu ke konfliktu na Ukrajině. Současná vládní pětidemolice používá srpen 1968 jako argument pro dodávky zbraní do Rusko-Ukrajinského konfliktu. Vše je vykládáno tak, že nás jako slovanský národ v roce 1968 okupovali Rusové (slovanský národ), a proto víme, jak se nyní Ukrajinci (slovanský národ) cítí. Jako slovanský národ se tedy máme hlásit na stranu neslovanských národů (které buď nám nikdy nepomohly, nebo jejich okupace byla ještě krutější než ta řízená z Moskvy).

Jenže ono je to úplně jinak. Jestliže v únoru a březnu mnoho lidí Ukrajinu podporovalo, dnes nastává drtivý propad. Konflikt už nikoho nebaví, média jsou přehlcena různými polopravdami a mnohdy i dezinformacemi trpěnými CTHH (Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám při Ministerstvu vnitra). Do toho všeho se mísí nervozita z možného zastavení ruského plynu. Rok 1968 je v tomto případě používán jako mediální masáž směrem k obyvatelům, aby byl vyvolán strach, že Rus (v duchu písničky J. Vomáčky) přijede opět do Prahy. Jenže si položme otázku: opravdu o to Rus stojí? Nemyslím si. Nehledě na to, že v roce 1968 na naše území přišlo i mnoho Ukrajinců a Bělorusů. Takže kdo vlastně intervenoval? Nebyli to Rusové, ale vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Bulharské lidové republiky, Německé demokratické republiky a Sovětského svazu. A pro intervenci nejvíce horovali východní Němci a Maďaři, kteří si už nějakou dobu „užívali“ břemena přítomnosti sovětských vojsk na vlastním území. Rumuni nacházející se v obdobném ohrožení jako Čechoslováci tyhle mocenské choutky odmítly, jak ukazuje Mihai Retegan v knize 1968 – Ve stínu Pražského jara.

Odkaz minulosti je nutné vykládat tak, jak se dějiny skutečně odehrály. Nemá v nich co pohledávat ideologie nebo jakékoliv upravování pro obhájení dnešních kroků. Minulost se stejně nedá změnit. Stejně jako se nedá změnit osud Františka Kriegla, haličského žida, tedy vlastně Ukrajince, který jako jediný nepodepsal tzv. Moskevské protokoly. Paradoxem dneška je, že se k tomuto člověku nikdo nezná. Jak je to možné, když vláda vyzdvihuje hrdinský boj Ukrajinců vůči Rusům? Že by to snad bylo proto, že Kriegel byl komunista? Ale byl přeci Ukrajinec, takže proč jej nevyzdvihnout do popředí právě teď?

Odkaz tehdejších událostí pro budoucnost je ale jasný bez ohledu na to, jak skončí konflikt na Ukrajině. Jsou to naše dějiny, které jsou pevně ukotveny v našem prostoru a formující náš národ. Jsou to smutné události, které ale nemají nic společného se současnou dobou, která je úplně někde jinde. Ať už rozdělením globálních sil či neexistencí Sovětského svazu. Na závěr lze říci jen jedinou skutečnost. Tou je fakt, že dnešní Rusko není Sovětský svaz a je nutné takto na vztah k roku 1968 nahlížet.
 

Milada Horáková v éře poprav v USA a SSSR

Milada Horáková v éře poprav v USA a SSSR

Červen 27, 2022

Prý je nutné si připomínat oběti „komunistického“ režimu. Ano, každý režim má své oběti a první pokus o socialismus nebyl výjimkou. Je potřeba si jasně říci, že období let 1948 – 1989 nebylo obdobím komunismu, ale obdobím pokusu o socialismus pod vedením KSČ. Jednalo se o verzi, která nebyla dokonalá, ale to není žádná verze – ani kapitalismu, ani socialismu. Nikdy nedosáhneme dokonalosti. Dnes se někteří pokouší o kapitalismus, byť se nerealizuje v plné míře a je také nedokonalý. Tehdejší režim sice v roce 1989 pod vahou vnitřních příčin a vnějších tlaků skončil, ale jeho výdobytky jsou patrné až do dnešní doby – veřejná doprava (železnice, metro), školství, sociální oblast, síť nemocnic, přehrady atd. Máme být právem na co hrdi, protože dnešní „divoký“ kapitalismus toho tolik za celou svoji existenci přibližně tří dekád nevytvořil. Naopak mnohem více věcí zničil. Ale ponechme stranou klasifikaci tehdejší doby, a vraťme se k onomu dni 27. červen.
Toho dne byla v roce 1950 popravena Milada Horáková. Oběť tehdejších procesů, které byly řízeny sovětskými poradci. Taková byla doba Studené války, která rozdělila svět na Východ a Západ. V tomto období dochází k různým procesům, které byly často vykonstruovány a mnohdy mířily i proti představitelům tehdejšího režimu. Tak jako v roce 1952 proti Josefu Slánskému. Podobné procesy se děly i jinde v Evropě. Nevyhnuly se ani USA, kde senátor McCarthy pořádal antilevicový "hon na čarodějnice". V tomto honu uvízlo mnoho lidí, kteří prý spolupracovali se Sovětským svazem (nastala tzv. Rudá panika). Trest smrti neminul manžele Julius a Ethel Rosenbergovi, kteří byli v USA v roce 1953 popraveni za údajnou špionáž. Podobně jako Milada Horáková. Princip byl v těchto případech stejný. Poprava lidí za politický názor nebo špionáž se zdá dnes v Evropě neuvěřitelná, i když Assangovi dnes v USA hrozí podobný trest, neboť USA stále trest smrti nezrušily. Ale nezapomínejme, že tehdy byla ještě vyhrocenější doba, jen několik let po nejhorší válce lidských dějin. Musíme rovněž uvést, že se jednalo o klima, které bylo paradoxně bezpečnější, než je dnes. Ptáte se z jakého důvodu? Všichni totiž věděli, kdo jsou přátelé a nepřátelé. Navíc panoval strach ze vzájemného zničení jadernými zbraněmi. Dějiny je nutné vykládat skutečně podle toho, jak probíhaly na obou březích tehdejšího světa.
Dnešní prokapitalistický pohled na myšlenku komunistické a socialistické společnosti je samozřejmě, že je prý ze své podstaty špatná. Pokud pomineme účelové vykládání historie „odborníky“ z "Ústavu" pro studium totalitních režimů, toto tvrzení používají hlavně zastánci pravice. Když pravice připomíná tuto smutnou událost smrti jednoho člověka, ptejme se proč, pravice nepřipomíná výročí daleko vyhrocenější události, konkrétně například masové vraždění v ilegální válce v Iráku, kterou rozpoutaly USA a další západní země přispěchaly na pomoc. Bylo tam zavražděno nejméně půl milionu civilistů, včetně žen, dětí a seniorů. 
Dnes je myslím nemístné obhajovat likvidační kapitalismus, který ničí vše, co mu stojí v cestě – člověka, přírodu, demokracii atd. Právě dnešní typ kapitalismu využívá stalinské byrokracie pro obhájení sebe sama tvrzením „není jiná alternativa“ (There is no alternative), který ve své době pronesla „železná lady“ Margaret Thatcherová. Tato hysterická rétorika je ale pro nás vlastně dobrým znamením, neboť ukazuje, že současný systém už postrádá legitimitu, teče mu do bot a jediné, co mu zbývá, je strašit komunismem. To neměli jeho zastánci například v 90. letech zapotřebí, protože měli velké sebevědomí. To už je ale pryč, žijeme v éře kapitalistické normalizace. Smráká se. To je ten pravý důvod, proč se neustále straší 50. lety a tvrdí se, že socialismus a komunismus jsou utopické představy, které nefungují. Je úniku nebo není úniku z této zapeklité situace? Zcela jistě je úniku a to objektivním vysvětlováním spojitostí a hledání alternativy k současnému systému řízení společnosti.
 
 

Skupina bratří Mašínů. Vrazi, oběti nebo hrdinové?

Skupina bratří Mašínů. Vrazi, oběti nebo hrdinové?

Květen 22, 2022

Ve víru současného dění se někteří snaží upravovat minulost. Z obětí se začínají dělat vrazi, z vrahů oběti. Ne jinak je tomu u případu dávno kontroverzním – skupiny bratří Mašínů. Jedni je považují za hrdiny, další za sprosté vrahy. Nedávno se v této věci vyjádřil i herec Jan Nedbal, který bude hrát ve filmu o skupině bratří Mašínů. Že by se tímto postupem začal legitimizovat třetí odboj, který neexistoval? Pravděpodobně. Bratři Mašínové na našem území totiž operovali na začátku 50. let 20. století, kdy bojovali proti tehdy ustavenému novému režimu. Jednalo se o dobu, která byla prodchnuta špionážemi, nepřátelstvím dvou bloků. Netvrdím, že se jednalo o idylku. Přeci jen bylo několik málo let po válce a společnost se vyrovnává s traumatem druhé světové války. Nepřátelé a kolaboranti byli snad všude.

V Lošanech na Kolínsku, kde Zdena Mašínová vlastní statek, má vzniknout Památník tří odbojů. Tento památník má připomínat protirakouský, protinacistický a protikomunistický odboj. Zejména historici (nebo snad hysterici?) z Ústavu pro studium totalitních režimů účelově vykládají a upravují dějiny takovým způsobem, aby se jasně ukázalo, že ať doba Rakousko - Uherska nebo ta po únoru 1948 byla jen dobou temnou, špatnou. Na čem se snad všichni shodneme, tak doba nacistické okupace byla nejhorší dobou pro naše národy. Jediné, co se sluší v této souvislosti připomenout je, že bratři Mašínové byli skutečně vrazi. Zavraždili totiž strážmistra Honzátka a poté zabili několik lidí v Německu. To jsou hrdinové? Takové lidi chce pan herec Nedbal a další lidé z Ústavu pro studium totalitních režimů nebo naší vlády obhajovat?

Hrdina byl Josef Mašín, který byl v odboji za druhé světové války. Pokud se ale někdo chce obhajovat, že zde byl nějaký protikomunistický odboj, respektive třetí odboj, tak evidentně nezná historii. Odboj se typicky vede v nějakém válečném konfliktu, tak jako za obou světových válek. Nejsem si vědom, že by nějaká horká válka byla na našem území po roce 1948? Pouze zde existoval uměle vytvořený konstrukt Studené války. Z této logiky nemohou být bratři Mašínové bráni jako odbojáři.

Podívejme se na jeden zajímavý myšlenkový experiment: když budu bojovat proti současnému režimu a to i za cenu nějakých zločinů, například pozvednu zbraň, a to jen proto, že se současným systémem nesouhlasím, tak budu někdy v budoucnu také označen za odbojáře? Je to stejná logika jako v případě bratří Mašínů, akorát posunuta do jiného systému. Možná se v budoucnu dočkáme jiných ikon minulosti, protože zcela jistě „někdy“ dojde ke změně systému. Chápu, že doba po roce 1948 nebyla zrovna růžová, hlavně v 50. letech, ale účelově překroutit dějiny dle vítězů umělého konstruktu studené války, je opravdu tristní a jedná se o ryze tendenční věc.

Už tři desítky let se vyrovnáváme se svoji vlastní minulostí. Neustále jsme konfrontováni s tím, že minulost byla špatná a je hodná odsouzení. Historici nám mají minulost předkládat takovou, jaká byla. Jinak je vytváření jakýchkoliv alternativních minulostí ryze účelové, aby se nastupující systém obhájil ve vztahu k minulosti. Typickým příkladem je právě snaha vytvořit památník na Mašínově statku, kdy na jedné straně zde máme nevraživost vůči osvoboditelům a jejich památníkům a na straně druhé je zde snaha vytvořit novodobý památník, který chce minulost vyložit v logice vítězů studené války. V celé věci vidím jen účelovost, protože vzít do ruky zbraň a zabít nevinného člověka v jakékoliv době, je prostě vraždou. Na tom nikdo nic nezmění. Nebo je tomu snad jinak?
 

Kuratorium pro výchovu obyvatelstva

Kuratorium pro výchovu obyvatelstva

Květen 11, 2022

Připomínáme si 77 let od konce druhé světové války v Evropě. Nejhorší konflikt v lidských dějinách si vyžádal miliony mrtvých. Rozvrácené státy, lidské utrpení a různé druhy zločinů. V současném světle se však kvůli konfliktu Ruska s Ukrajinou začínají oslavy konce druhé světové války zneužívat v politickém boji. Probouzí se určité kuratorium pro výchovu obyvatelstva, jako v dobách, které předcházely nejhrůznější válce dějin.
 
Ne jinak je tomu i v naší republice, která je v tomto mistrem a vládní Pětipes může být za toto počínání nominován na Nobelovu cenu „za hloupost“. Počínaje předsedou vlády Petrem Fialou, přes ministryni Janu Černochovou až po Piráta ministra zahraničí Jana Lipavského, svorně říkají, že je nutné bojovat proti Rusku. Čím více dodáme Ukrajině zbraní, tím lépe. Otázkou je pro koho. Zda pro Ukrajince, zbrojaře nebo naši vládu, která prý bojuje za svobodu. Tu svobodu, kterou nechce tolerovat, když máte jiný názor, než samotná vláda.
 
Ministr zahraničí Jan Lipavský však zašel ještě dál, když prohlásil: „ Rusko ztratilo jakoukoliv legitimitu oslavovat konec druhé světové války“. Nevím, zda toto prohlášení vyplodil ve své hlavě sám pan ministr nebo mu to někdo poradil? Ve finále je to stejně jedno, protože se jedná o absurdní a skandální výrok, za který by pan ministr zasloužil jako ve škole známku „za pět“ sednout a ještě poznámku. Možná by to chtělo, aby se pan ministr začal vzdělávat v historii, jinak to vypadá, že je spíše hysterik, který si vůbec neuvědomuje historické paralely. Rusko totiž v té době bylo součástí Sovětského svazu, který čítal 15 svazových republik a má stejný nárok i legitimitu si připomínat vítězství nad nacismem a fašismem ve druhé světové válce stejnou měrou jak to činí i ostatní země z tehdejší protihitlerovské koalice.
 
Na ministerstvu zahraničních působí bludný Holanďan, který ve snaze obhájit své kroky na podporu Ukrajiny se nemístně strefuje do Ruska. Jenže co jiného od takového člověka čekat, když už v době svého poslancování v letech 2017 – 2021 předvedl, co umí. V té době dokázal rozbourat vztahy s Čínou a Ruskem u případu záměrného vyloučení těchto dvou zemí z dostavby jaderné elektrárny Dukovany. Tentokrát se v roli ministra zahraničí blýsknul „trapným“ prohlášením směrem ke konci oslav druhé světové války.
 
Jestliže nám ministr Jan Lipavský, alias bludný Holanďan, tvrdí, že Rusko ztratilo nárok si připomínat konec druhé světové války, protože vede válku na Ukrajině, tak se musím ptát, zda legitimitu ztrácí i USA za to, že vedly například válku ve Vietnamu? Přeci jen je to válka jako válka. Nebo snad zde platí jiný metr? Tedy, že USA po světě konají spravedlivé války a Rusko války nespravedlivé? Ať už je válka spravedlivá nebo nikoliv, vždy při ní umírají nevinní lidé, kteří jsou často používáni jako lidské štíty. Je tedy nutné válku posuzovat stejným metrem a rázně ji odsuzovat. Na všechny se musí používat stejný metr, který ale zjevně mnohým našim politikum nevoní.
 

Alternativní historie

Alternativní historie

Květen 06, 2022

Květnové dny patří lásce, ale rovněž i míru. Ano, v roce 1945 totiž skončila nejhorší válka všech dob – druhá světová válka. 8. květen je dnem vítězství nad fašismem a nacismem, který decimoval Evropu a celý svět. O mnoho desítek let později však dochází k různým přehodnocením, deformacím a jiným výkladům tehdejších událostí. V principu by čeští politici měli ctít celé heslo pojení od Mistra Jana Husa „Pravda vítězí nad vším“ (Super omnia vincit veritas), ale na české prezidentské standartě z něj zůstala ta druhá půlka (Pravda vítězí), takže hledají pravdu, ale jen tu jejich vládní.

Vůbec nejde o historicky zaznamenaná fakta, ale o vytvoření takové pravdy, která má obhájit aktuální dění v aktuální realitě. Proto tu máme alternativní historie, kdy sice většina českého území byla osvobozena pod sovětským velením, ale v mediálním prostoru se zvětšuje z roku na rok podíl západních osvoboditelů. Prostě aktuální vítěz bere všechno: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“ A je jedno, jaká byla celková oběť.

Praha by byla dnes nepochybně ráda, kdyby tanky do jejích ulic přijely z Plzně. Jenže přijely z Východu (jak se o tom spojenci dohodli), a to pod velením brigádního generála Leljušenka, který pocházel z Ukrajiny. Ve smyslu písně, Kde ty kytky jsou, můžeme zavzpomínat na tank č. 23 na Smíchově, který byl v roce 1991 přemalován na růžovo a posléze odložen do Vojenské historického ústavu založeného pro ochranu památky legionářů. Jsou to dějinné paradoxy, které vnášejí do našich životů rozepře a politici to ještě zveličují.

Pravicová politická scéna hlásící se k tradicím čs. národního socialismu se za účasti pseudolevicových Pirátů snaží vyzdvihovat roli západních spojenců v boji proti národně socialistickému Německu, aby dnes obhájila své kroky proti Rusku, které je označeno za fašistické. Je onálepkováno a srovnáváno s Třetí říší, proti které bojoval na život a na smrt tehdejší Sovětský svaz, jehož jednou z 15 svazových republik bylo i Rusko. Opravdu je tedy dnešní Rusko takovým nepřítelem, jako bylo tenkrát nacistické Německo? Pro někoho ano, pro někoho ne.

Vytváření alternativní historie, která se pomocí moderních médií nakonec stává pravdou, je velice nebezpečné, protože vede k deformaci historických událostí. Posléze se snadno může stát, že někdo začne tvrdit, že nacismus byl vlastně fajn, protože pomohl postavit Německo na nohy. Někdo poté může začít tvrdit, že to byl právě nacismus a fašismus v různých podobách, který se snažil porazit socialismus a komunismus, jenž je pro současné politické zřízení veřejným nepřítelem. Můžeme se posléze dočkat i tvrzení, že jsme se vlastně osvobodili sami a žádné spojence jsme v roce 1945 nepotřebovali. Ty samé spojence, kteří nás v roce 1938 zradili.
 

Zakázané osvobození?

Zakázané osvobození?

Duben 15, 2022

S blížícím se výročím konce druhé světové války se objevují spekulace o tom, kdo Československo vlastně osvobodil. U Slovenska, fašistického klerikálního státu, je to jasné. U Česka, na pozadí současného rusko-ukrajinského konfliktu, dokonce několik měst sáhlo k bezprecedentnímu kroku a oslavy zrušilo. K tomuto přistoupila například Ostrava s odůvodněním, že by to mohlo být vnímáno negativně směrem k současnému dění, protože se na Ukrajině páchají válečné zločiny. A tím pádem je asi i Svobodův čs. armádní sbor vnímán jako těleso, které se dopouštělo válečných zločinu, když bylo součástí Rudé armády. Co má ale společného páchání válečných zločinů s oslavami konce druhé světové války? Snad jen to, že součástí tehdejších ukrajinských frontů byli jak Rusové, jakož i Ukrajinci.

Pokud tedy logiku výkladu válečných zločinů použijeme na oslavy osvobození, které mají proběhnout v Plzni, tak i zde musí být v tomto případě zrušeny. Přeci jen i USA v minulosti páchaly válečné zločiny. Od Vietnamu po Irák. Nebo tomu snad nebylo? Válečné zločiny nelze rozdělovat na hodné (americké) nebo špatné (ruské) válečné zločiny.

Osvobozování naší vlasti je ale v současné době zahaleno do tajemna. Nesmí se mluvit o tom, že nás osvobodila armáda složená přinejmenším z vojáků 15 národností, z nichž některé jsou dnes zastoupeny v EU i NATO. Dokonce se i mlčí o tom, že většinu naší republiky osvobodil 2. ukrajinský front pod velením maršála Malinovského, tedy ryzího Ukrajince. Jehož součástí byli i rumunští vojáci. Namísto piety se památníky a sochy našich osvoboditelů ničí nebo přímo odstraňují. Dokonce to dochází tak daleko, že některé památníky jsou přebarveny do barev ukrajinské vlajky. Tedy na modro-žluto.

Uvědomuje si někdo z vládnoucího Pětipsu, ale i opozičního hnutí ANO, že v osvobozovací armádě, která přišla z Východu, bylo rovněž mnoho Čechoslováků? Ostravská operace byla dílem armády, které velel Ludvík Svoboda a nemá nic společného s tím, co se nyní děje na Ukrajině. Nebo i na tohle se už zapomnělo?

My všichni máme být právem hrdí na to, kdo nás osvobodil a je jedno, odkud byl. Je potřeba poděkovat všem spojencům. Tedy jak těm z Východu, stejně i těm ze Západu. Nesmíme zapomínat i na partyzány, kteří na našem území bojovali za naši svobodu. Souběžně s tím ale nesmíme také zapomenout na nevinné oběti, které způsobilo americké bombardování Brna, Plzně a jiných měst. I to je totiž nedílnou součástí dnes „zakázaného“ osvobození v roce 1945. Pokud tedy někdo dnes ruší oslavy osvobození, de facto se přiklání na stranu totality, protože popírá vlastní historii.
 

The Contemporary Beginning of the Czech Neo-McCarthyism

The Contemporary Beginning of the Czech Neo-McCarthyism

Březen 30, 2022

The new Czech right-wing government is not just one of the many governments that have taken power in the Czech Republic over the past 30 years. It is a government that recalls the beginnings of McCarthyism in the USA in the late 1940s. Everything must be done to prevent these beginnings from developing into full force.

The new Czech government has a very broad concept of the enemy. In particular, a very broad concept of anti-communism, which it uses to criticise not only communists but also other people on the left, in the centre of the political spectrum and even on the moderate right. In fact, it is not anti-communism but sectarian politics that tolerates nothing but its own version of right-wing politics. In foreign policy, it takes militant positions against rising socialist China and revitalized Russia in particular, but not only against them. It considers anyone who does not criticize China and Russia as an enemy. In public debates, members of the government and its media and professional supporters condemn any positive or neutral statements about any aspect of these countries. The allied media primitively suspect speakers of promoting totalitarianism with speeches about standard international relations if they only mention China and Russia. 

Since the 1990s: Transition of foreign policies

The current government is curiously referring to the policy of Václav Havel, which never existed in practice. It was only in Havel's rhetorical formulations. It is necessary to distinguish at least two Havel’s political periods. The first period included dissent and the early years of his presidency after 1989. In this first period, Havel said, among other things, that he was not making the revolution in order to get rich by restitution of large assets. But it did not take long for him to actually acquire large estates through restitution. In foreign policy, in the first period, he was of the opinion that not only the Eastern Warsaw Pact should be dissolved, but also Western NATO. He then radically changed this view as well and began to support the US imperial foreign policy, the illegal war in Iraq which was promoted by G. W. Bush, for example. While he was rhetorically hypocritical in his advocacy of human rights in Russia and China, civilian casualties in the Iraq war and torture in Guantanamo did not bother him. 

In the 1990s, the Czech Republic was dominated by the neoliberal policies of Prime Minister Václav Klaus. Klaus carried out a wild privatisation of state property, with many public properties being broken up and stolen, but he was pragmatic in foreign policy and trade. He wanted to do business with all the relevant countries of the world, i.e. with European countries, with the USA, and also with Russia, China and others. When the government of Social Democratic Prime Minister Miloš Zeman took office in 1998, it rejected Klaus's right-wing shock therapy, pursued a more social policy, and continued good diplomatic and trade relations with all countries, including Russia and China. Subsequent right-wing governments have also cooperated with all major countries, although there have been some occasional extraordinary lapses. The same can be said of the last eight years of the centre-left government, when relations with China have additionally improved.

Recent radical turnaround in foreign policy

But last autumn, after the House of Commons elections, there was a radical turnaround. The new right-wing government established as its main policy what had previously been at most exceptions. The militarisation, securitisation and confrontation of foreign policy towards Russia and China are currently manifested in two cases in particular. Firstly, in the case of Ukraine, the Czech government is taking the toughest stance towards Russia and sending military material to support the Kiev government. It ignores the right-wing extremist Banderist activities which are also present in Ukraine. Secondly, it boycotts politically the Winter Olympics in Beijing and is sharply criticising China for many various reasons. However, these are just examples; the government is taking a hard ideological stance towards China and Russia in general. Representatives of the ruling parties also harshly criticise various politicians and governments that do not promote their McCarthyist version of capitalism.

The government is following Trump's anti-China policy, looking for excuses and trying to stir up controversy at every opportunity. Hostile ideology comes first. Diplomatic relations, trade, tourism, research, education and culture are undermined and the government is ready to restrict them. The Trumpist chaos is supported by the fact that the five parties in the governing coalition include the Pirate Party (with influential posts, albeit with only four MPs), which may have supporters across the political spectrum from left to right, but the party's leadership is right-wing.

With the support of the intelligence services, Czech politics and institutions are being securitised and militarised. For example, further support for increased arms spending, support for the strengthening of US troops in Eastern Europe, confrontational politics, etc. For another year the government will be corrected by President Zeman before the presidential elections in January 2023. Who will then replace Zeman in his policy of multiple azimuths, i.e. in cooperation not only with Western countries, but also with Russia, China and many others? No such strong personality is on the horizon. In contrast, the new right-wing government is practicing a one-sided West-centric policy, more precisely a policy of fawning adherence to the US. But often this strained right-wing policy is very different from that of Western countries. While Western countries mostly pursue diplomatic relations with China and Russia and have very well-developed trade and investment relations with them, which they sometimes only slightly question, the current Czech right-wing government looks like a small poodle fearfully barking at the big dogs in Eurasia. Such a policy is damaging to Czech national interests and the international policies of many countries. Even such ridiculous fawning over the USA does not help this superpower.

Change in institutions - personnel purge

The self-confidence and lust for power of the politicians of the five parties and their supporters after winning the elections caused an extraordinary personnel purge to begin even before the official appointment of the government. The change in the political atmosphere permeates into other institutions and society. The pressure on the director of the Czech police, which led to the announcement of his resignation, is just one example. The head of global studies, who led extensive interdisciplinary research, has also been dismissed. Then there were other personnel changes in ministries and other state institutions, such as the management of the financial directorate or the Czech forests.

This government is setting a new approach after 30 years, prioritising a strained ideology that drowns out everything. It is unpleasantly reminiscent of the beginnings of McCarthyism or Stalinism turned inside out. Let us hope that some foreign politicians will contribute by their example to at least partially cultivate the current Czech government. Perhaps the unpopular governmental actions will soon trigger mass demonstrations and early elections that will bring an end to this government.

 
The author is a sociologist and analyst, Institute of the Czech Left, Prague
 

Závadné památníky?

Závadné památníky?

Březen 23, 2022

Blíží se doba osvobození, konec druhé světové války. Ale již teď zní kritika, že památníky rudoarmějců jsou závadné, dokonce že by měly dopadnout jako ten na Praze 6. Především pražský aktivismus v podání dvou ultra liberálních starostů – pánů Koláře a Novotného vnáší do našich životů rozervaných ruskou válkou na Ukrajině paradoxy.

Starosta Řeporyjí Pavel Novotný (ODS) nechal v roce 2020 vystavět památník Vlasovcům, kteří se dle jeho slov podíleli na osvobozování Prahy. Jednalo se o vojáky Rudé armády, kteří se později nechali naverbovat do nacistických služeb. Zde je nutné zmínit, že jejich velitel Andrej Andrejevič Vlasov byl Rus a komunista. Jak tedy pan Novotný dnes naloží se situací, kdy je vše ruské z veřejného prostoru odstraňováno? Ve své podstatě se totiž jedná o památník Rusům. Bude k památníku dál pokládat věnce nebo jej nechá odstranit dle současné logiky střetu Rusko versus Ukrajina? Již teď lze totiž občas zaslechnout názor z úst pravicových aktivistů, že Masarykovy legie na Východě byly ve skutečnosti ukrajinské.

Naopak starosta Ondřej Kolář (TOP 09) se zasloužil o odstranění sochy Ivana Stěpanoviče Koněva. V tomto případě se sice jednalo o etnického Rusa, ale na druhou stranu velel vojskům, která osvobozovala Československo a jejichž součástí byli i vojáci z Ukrajiny. Nejznámějším Ukrajincem byl v tomto případě Dmitrij Leljušenko, který velel 4. tankové armádě, a společně s dalším Ukrajincem Pavlem Rybalkem osvobodili 9. května 1945 Prahu. Památník tanku 23 už ovšem neexistuje.

Jak s těmito fakty pan starosta naloží? Podle Orwellovského: „Ti, kdo ovládají přítomnost, ovládají minulost a ti, kteří ovládají minulost, ovládají budoucnost“ by třeba místo sochy maršála Koněva mohla být instalována socha Oděsana maršála Malinovského. Sice osvobozoval Brno, ale přeci jen byl Ukrajinec a Brnu by to určitě nevadilo.
 

Co si nesmíte myslet?

Co si nesmíte myslet?

Březen 16, 2022

Současný konflikt na Ukrajině nám ukazuje, jak se mění celý svět, Evropa i naše společnost. Nebudu zde rozebírat, proč k agresi Ruska vůči svému sousedovi došlo, ale pokusím se nastínit několik otázek, které dávají tušit, že o nich buď nesmíme ani uvažovat, nebo je ze svém mysli raději vytěsňujeme.

Mnozí čelní představitelé našeho státu, jakož i někteří odborníci říkají, že naše republika má hodně zkušeností s Ruskem a tím, jak se chová, protože jsme to v minulosti zažili. Všude se skloňuje rok 1968 a intervence vojsk Varšavské smlouvy a následný pobyt Sovětských vojsk na území ČSSR. Na různých koncertech se vždy toto zmiňuje, ale pouze s přihlédnutím k Rusku. Nijak se nezmiňuje, že součástí tehdejších vojsk byli i vojáci z Běloruska, Ukrajiny, celého Sovětského svazu. Média tuto skutečnost upozaďují, ale občas prosákne informace, že například bratři Kličkové jsou synové vojáka z Ukrajiny, kteří vyrůstali v Mimoňi. Dokonce z archívů víme, že čelní představitelé Ukrajiny byli v roce 1968 horliví zastánci intervence do ČSSR. Tím to ale zdaleka nekončí. Dokonce i někteří sovětští vůdci byli Ukrajinci. Jako Nikita Chruščov nebo Leonid Brežněv, tedy člověk, který na naše území vojska Varšavské smlouvy poslal. Tyto skutečnosti se dnes nikde moc nezmiňují, bohužel.

Podobné je to s rokem 1945 a ničením památníků Rudé armády. I v oné armádě byli vojáci jiných zemí, včetně Ukrajiny a tak je naprosto nesmyslné jakkoliv tyto památníky, které připomínají nejhorší hrůzy našich dějin ničit. S tím je totiž nutné zmínit, že i mnozí maršálové Sovětského svazu, kteří se podíleli na osvobozování, byli Ukrajinci, stejně i Rusy. Současný konflikt Ruska s Ukrajinou dává tušit, že mediální prostor, jakož i někteří naši pravicoví politici pro obhájení dodávek zbraní na Ukrajinu vytváří takový typ minulosti, aby se vše dalo veřejnosti vysvětlit. Vypadá to na to, že zde určitou roli hraje logika „litování“, že byl malý soused napaden velkým a nikdo jej řádně nelituje. Používá se tedy výklad, že v roce 1968 nás také nikdo nelitoval a proto je nutné si něco s minulostí vyřídit – možná se s ni vyrovnat. Bohužel to celé spíše rozsévá nenávist vůči Rusům samotným, kteří jsou ze společnosti vylučováni, jsou často napadáni a je na ně nahlíženo jako agresory, byť s tím nemají nic společného. Tato paušalizace ve společnosti zasévá nejen nenávist někoho vůči někomu, ale rovněž zvyšuje fašistické prvky, kdy je dav na náměstích schopen tleskat čemukoliv, aniž by vlastně věděl, čemu tleská. Ze všeho zmíněného tedy plyne, že dnešní Rusko není Sovětský svaz a Sovětský svaz není Rusko. Tolik k tématu minulosti.

Snad nejvíce smutné je, že válečný konflikt odnáší i ti, kdo s ním nemají nic společného. Myslím tím sportovce. Z jaké logiky bylo vyloučeno Rusko a Bělorusko z Paralympiády nebo hokejového mistrovství světa? Proč se útočí na sportovce? Vždyť jedou sportovat a překonávat pověstné mety. Troufnu si tvrdit, že tímto krokem dochází k paušalizování celé věci a předkládání kolektivní viny. To znamená, že jestliže Rusko zaútočilo na Ukrajinu, tak jsou vinni všichni Rusové. Tohle je velice nebezpečný precedent. Nepamatuji si totiž, že by byli sportovci USA nějak postiženi, když v roce 1999 USA a NATO bombardovalo bývalou Jugoslávii nebo když se konala ilegální válka v Iráku. Nikdo tenkrát sportovce netrestal, tak proč nyní ano? Je evidentní, že když dva dělají totéž, není to totéž.

Za dezinformaci může být označena i zpráva, že za současnou eskalaci napětí na Ukrajině může NATO, které se přibližovalo k hranicím Ruska. Informátoři tvrdí, že tohle není pravda, ale když se podíváme na mapu rozšiřování NATO, tak je opak pravdou. Stejný případ panuje u informace, že se na území Ukrajiny vyskytovaly nějaké laboratoře na výrobu biologických či jiných zbraní a vše bylo bedlivě sledováno USA. Je to informace, která se zakládá na pravdě nebo se jedná o dezinformaci? V mediálním prostoru můžeme vidět, jak éterem létají jedny i druhé zprávy.

Co si ale ještě dále nesmíte myslet je to, že ve válce on-line jsou vám přenášeny jen ty záběry, které chce ta či ona strana. Když se podíváte na živé vysílání kamer z některých měst na Ukrajině, můžete vidět, že například hlavní město Kyjev svítí. Nejsem žádný příznivec konspiračních teorií, ale pokud zuří válka, tak logika věci praví, že tak velké cíle mají být zhasnuty a lidé mají zatemnit. Alespoň takhle to vždy bylo, aby se ochránilo civilní obyvatelstvo. Nebo je tomu dnes jinak? Je mnoho dalších věcích, o kterých nesmíte ani myslet, ale je důležité aspoň o nich diskutovat, abychom dnes pochopili, co se vlastně děje a že se Západní společnost posunuje někam, kde nemá být – začíná totiž silně paušalizovat a vyzdvihovat kolektivní vinu, což je velice nebezpečné. 

 

Nejen ideologické ničení památníků

Nejen ideologické ničení památníků

Březen 06, 2022

Konflikt Rusko – Ukrajina se přenesl i na naše území. Mohli jsme být svědky poničení některých památníků, které připomínají osvobození v roce 1945. Terčem vandalů se nestaly ale jen tyto památníky. Dokonce to na některých místech došlo tak daleko, že byly poškozeny i sochy, které připomínaly československé legionáře. Nejdále v této věci však zašlo město Přibyslav na Havlíčkobrodsku, které nechá odstranit sochu rudoarmějce. Prý na to dokonce kývli památkáři. Musím se ptát, co se odehrává v myslích těch, kdo schvalují odstranění památníku, který připomíná největší hrůzy nejen našich dějin? Zcela jistě v tom bude hrát roli ideologie. To znamená, že v rámci ideologické zaslepenosti – nenávisti vůči dnešnímu Rusku – se zapomíná na nemalý podíl osvobození Evropy, jakož i naší vlasti jinými národy tehdejšího Sovětského svazu. Na našem území dokonce operovala i vojska z Rumunska. Nejvíce zarážející je fakt, že pokud se nějaký takový památník poškodí nebo odstraní, tak se tím pošlapává památka dokonce samotných Ukrajinců, kteří osvobozovali naši vlast. Dokonce v řadách Rudé armády bylo hned několik maršálů, generálů a dalších, kteří pocházeli z Ukrajiny. Jako příklad si můžeme uvést maršála Malinovského, Timošenka nebo mnohé partyzány. Cožpak tohle nikdo neví? Nechce vědět? Nezmiňuje, protože se to dnes nehodí?
Když si to ale celé pečlivě rozklíčujeme, tak památníky druhé světové války se odstraňují primárně v těch místech, kde vládnou pravicové strany typu ODS, TOP 09 nebo STAN či Piráti. O našem hlavním městě netřeba mluvit, ale nejhorší je, že se nenávist vůči památníkům padlých hrdinů přenáší i dále do republiky. Tato skutečnost svědčí o tom, že jsme se s minulostí nikdy nevyrovnali a tímto přístupem nikdy nevyrovnáme. Bylo by vhodné, kdyby se ti, kdo odstraňují památníky, sochy, naučili historii a nepoužívali hysterii. Cožpak někdo někdy ničil památníky americké armády jen proto, že v roce 1999 USA bombardovaly Bělehrad, nebo když zaútočily na Irák? Očividně se používá logika výkladu, že Rusko je nepřítel, vždy bylo a abychom jej odstranili z veřejného prostoru, tak odstraníme i ikony, které jej byť náznakem, připomínají. I když s tím nemají nic společného, protože jak jsem zmínil výše – v řadách Rudé (Sovětské) armády bylo mnoho jiných národností včetně Ukrajinců.
Jsem proti jakémukoliv hanobení, odstraňování a poškozování památníků, které připomínají nejtemnější období lidských dějin a je úplně jedno, zda se jedná o památníky rudoarmějců nebo amerických vojáků. Všichni totiž stejnou měrou přispěli na osvobození Evropy od nacismu. Nejsmutnější na celé věci je, že když někdo ničí památníky osvoboditelů z východní strany, tak pošlapává také památku Ukrajinců, kteří v dobách druhé světové války položili své životy.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Historie