V letošním roce je tomu 85 let od tragických událostí, které jsou v naší historii známé jako Mnichovská dohoda, Mnichovská zrada nebo Mnichovský diktát. Právě poslední sousloví je dle mého názoru nejvýstižnější pro tehdejší dobu roku 1938. 29. a 30. září se čtyři tehdejší mocnosti v Evropě rozhodly, že uspořádají konferenci ve smyslu „ o nás, bez nás“. Československo mělo být použito jako obětní beránek v rámci zachování míru v tehdejší silně nestabilní Evropě, na kterou si brousilo zuby nacistické Německo v čele s Adolfem Hitlerem. Léto roku 1938 bylo nesmírně horké, co se týče diplomatických jednání. V srpnu onoho roku na naše území přilétá lord Runciman, který připravuje půdu pro samotný Mnichov. Nicméně k tomuto aktu se schylovalo od chvíle, kdy se Hitler v roce 1933 dostal k moci.

Samotný Mnichovský diktát byl o odstoupení tehdejších Sudet nacistickému Německu, ale upravoval také vztah směrem k Polsku a Maďarsku. Tedy státům, které vznášely zemní nároky na tehdejším Československu. Od podepsání Mnichovské dohody letos uplynulo 85 let a její odkaz je stále aktuální. Ani ne snad proto, že by mohlo dojít k dalšímu Mnichovu, ale ve vztahu k porušování mezinárodního práva v současné době. Ať už se jedná o různé ilegální války vedené USA nebo současný konflikt Rusko – Ukrajina.

Snad právě proto, že v té době bylo onou dohodou porušeno mezinárodní právo, se vžil název diktát. Velmoci nám nadiktovaly, co máme dělat, co smíme nebo ne. Československo bylo nuceno odstoupit části svého pohraničí tzv. Sudet, aby byl zachráněn chatrný mír. Tehdejší politické elity na západě raději zvolily politiku ústupků Hitlerovi, než aby kvůli našemu státu riskovaly válku. Jediný, kdo proti Mnichovské dohodě protestoval a byl ochoten nám pomoct, byl Sovětský svaz. Ten protestuje i 15. března 1939 při okupaci zbytku Československa – druhé republiky. Pravděpodobně by bylo v té době nezodpovědné riskovat osamocenou válku proti nacistickému Německu za strany ČSR. Sovětský svaz nám té době bohužel nemohl pomoci, protože s námi neměl společnou hranici a Poláci odmítli, aby přes jejich území přešel byť jen jediný sovětský voják. Jinak nás s plnou parádou zradil dnes vychvalovaný „Západ“.

Následky oné doby jsou patrné dodnes. Ještě dlouho po druhé světové válce se řada států zdráhala Mnichovskou dohodu prohlásit za neplatnou. Některé státy ji učinily neplatnou ještě v průběhu války, ale například Spolková republika Německo ji stanovila jako nulitní až 11. prosince 1973. V letech 1968 - 1969 ji zneplatnila konference OSN o správnosti mezinárodních smluv. Je tedy evidentní, že v roce 1938 bylo porušeno mezinárodní právo ve vztahu k jednotlivým národním státům a jejich svrchovanosti. Možná vám to připomene určitou paralelu s rokem 1968, kdy podle kritiků bylo rovněž porušeno mezinárodní právo. Jsem ale jiného názoru, protože 30 let po Mnichovu došlo ke střetu dvou křídel v KSČ a vyvrcholením tohoto střetu byla intervence vojsk Varšavské smlouvy. Navíc jsme byli vázáni jinými smlouvami, než ve 30. letech 20. století.

Mnichovský diktát dodnes varuje, protože se jednalo o tragédii pro náš stát i národ. Ukazuje na fakt, že i dnes je mnohokrát porušováno mezinárodní právo a to jen proto, že je nutné šířit demokracii všude po světě. V roce 1938 se jednalo o skutečnou zradu velmocí, kdy se nás nikdo na nic neptal, i když jsme byli ochotni bojovat. Je otázkou, zda by nebylo ještě větší zradou, kdyby se velmoci zachovaly jako v případě Polska v roce 1939. Tedy náš stát by byl formálně ujištěn o spojenectví, po napadení formálně velmoci Německu vyhlásily válku, ale fakticky nic neudělaly.

Jsem zvědavý, zda se tyto mnohem tragičtější události, než byl rok 1968, budou objektivně a otevřeně připomínat. Zda poběží speciál v České televizi, budou jasně popsáni viníci oné tragédie a zdůrazněna jejich role při Mnichovské zradě. Případně zda se bude ve velkém protestovat před velvyslanectvím Německa, Itálie, Francie a Velké Británie, jakožto strůjců oné dohody.

S půlkulatým výročím intervence vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa v roce 1968 se začínají vytvářet různé spekulace, neřku-li přímo fake news. Jaká ale byla pravda a proč k nám v té době vojska skutečně přišla?

Do tohoto článku vnesu trochu kritických pohledů, které se nebudou některým líbit. Předně si musíme říci, že v té době byl svět rozdělen do dvou mocenských bloků. Více jak polovinu světa oné doby ovládá myšlenka socialismu nebo komunismu. Kapitalismus je v defenzívě. Na našem území probíhá liberalizace poměrů a ta samozřejmě vybočuje ze zaběhnutých kolejí tehdejšího modelu sovětského socialismu. Vše eskaluje v průběhu léta roku 1968, kdy se odehrávají jednání mezi představiteli ČSSR, SSSR, potažmo dalších zemí tehdejšího vojenského paktu Varšavské smlouvy. Přes všechna horečná jednání a snahu ke kompromisu ale nakonec dojde k intervenci 21. 8. 1968. Dle mého názoru se jednalo o „bratrskou agresi“. Tehdejšímu Sovětskému svazu ve své podstatě nic jiného nezbývalo, protože si bránil svoji sféru vlivu, kterou určili zástupci tehdy ještě bojujících spojenců proti nacistickému Německu a fašistické Itálii ještě v dobách druhé světové války. Na to nesmíme zapomínat. Vojska Varšavské smlouvy by stejně dříve nebo později přišla a to i bez zvacího dopisu, který se v dnešní době skloňuje, že měl posloužit jako alibi pro intervenci.

Opravdu šlo ale o to, že Sovětský svaz bránil svoji sféru vlivu? Ano, skutečně šlo. Stačí si vzpomenout, že den před intervencí, přesněji večer 20. srpna 1968 navštívil sovětský velvyslanec v USA Anatolij Dobrynin tehdejšího prezidenta Spojených státu Lynodona Johnsona. Ten je informován o vojenské intervenci vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Z toho plyne, že Sovětský svaz bránil svoji sféru vlivu podobně, jako to dělaly v té době USA ve Vietnamu v rámci politiky „zadržování komunismu“. Když se na to celé podíváme, tak zjistíme, že byť je intervence vojsk armád Varšavské smlouvy smutnou událostí pro naše dějiny, tak by k ní stejně došlo. Alespoň dle mého názoru. Co mě k tomuto tvrzení vede? Do onoho osudného roku totiž na našem území nebyla žádná cizí vojska. Všude kolem nás byla. Sovětská v NDR, Polsku, Maďarsku a vojska USA v tehdejším Západním Německu. Výjimkou bylo pouze přísně neutrální Rakousko. Takže zde jistou roli hrál i faktor, že jsme měli nejdelší hranici s tehdejším „západním blokem“. Tedy úhlavním nepřítelem.

Když si osudný 21. 8. 1968 shrneme, tak při intervenci zemřelo 137 občanů tehdejšího Československa a jedná se o smutné číslo. Nicméně tyto oběti byly způsobeny zejména chaosem. Nicméně pokud se podíváme, co prováděly USA ve Vietnamu, kde umírali tisíce lidí, nebo později v Grenadě, tak jsme úplně jinde a to se rovněž jednalo o intervence. Lidské oběti byly na obou stranách tehdejších mocenských bloků. To je nutné si uvědomit, než začneme dějiny paušalizovat. V dnešní době se tolik nemluví o protestech a mrtvých na západě, kdy se nese odpor proti válce ve Vietnamu.

Vlna odporu americké veřejnosti začíná nabývat na síle po masakru vesnice My-lai, kde američtí vojáci brutálně znásilnili, povraždili a umučili až 500 lidí. Poté v roce 1969 došlo k rozsáhlým protestům v samotných Spojených státech, kdy branci odmítali nastoupit do vojenské služby a pálili povolávací rozkazy. Protesty se přesouvají až do roku 1970, kdy dojde k masakru studentů na Kentské státní univerzitě v Ohiu. V té době národní garda zastřelí 4 studenty, když protestují proti válce ve Vietnamu. Jsem nesmírně zvědavý, zda se i tyto události budou objektivně připomínat. Asi podobně objektivně jako ty z osudného 21. 8. 1968.

Je tomu již 70 let, co v tehdejším Československu proběhla měnová reforma. Ta je klasickými médii (například IDnes, Lidovky, Česká televize atd.) prezentována jako zlodějina – jak například uvedl historik Zdeněk Jirásek v roce 2018. Na čem se většina historiků ale shodne je, že reforma byla nutná. Jinou otázkou je, že nebyla citlivá vůči mnohým obyvatelům – zejména dělníkům. Právě proto proběhlo i několik větších protestů. Zejména v Plzni. Podívejme se ale na celou situaci ještě jinak, než nám dnes říkají pravicoví politici nebo média. Byla měnová reforma roku 1953 skutečně zlodějinou?

Předně si musíme říci několik faktorů, které k měnové reformě vedly. V roce 1945 proběhla první měnová reforma, kdy se ČSR vracelo ke koruně. Nastal totiž problém, že se na území osvobozeného státu nacházely zejména dva druhy měny. Protektorátní peníze a slovenské peníze, v menší míře rovněž i říšská marka. Tento stav bylo nutné vyřešit. Byl nastolen tzv. vázaný trh a přídělový (lístkový systém). Ten byl zaveden už za druhé světové války, a proto se na něj navázalo. V období let 1945 - 1948 se o měnové reformě jen šuškalo. Navíc zde existoval jeden nesporný fakt – o měnové reformě se již mluvilo koncem 30. let 20. století, ale myšlenky na ni přerušila druhá světová válka.

V roce 1949 započala první pětiletka, která trvala až do roku 1954. Ta ukázala na limity československého hospodářství, které se čím dál více orientovalo na těžkou (zbrojní) výrobu. Životní úroveň obyvatelstva nijak nerostla, proto kvetl černý (šmelinářský) trh. Tomu bylo potřeba učinit přítrž. Navíc v roce 1953 bylo Československo poslední zemí v tzv. východním bloku, kde doposud neproběhla řádná měnová reforma. Aby mohla začít stoupat životní úroveň, bylo nutné zrušit lístkový systém.

Načasování měnové reformy bylo utajováno. Ostatně i to je v pořádku, protože občané museli být informováni najednou a ne po kouskách. Jinou otázkou bylo, že tehdejší prezident Antonín Zápotocký tvrdil, že žádná reforma nebude. To byl velký problém, který znevážil jeho úřad. Reforma, která byla zahájena 1. 6. 1953 byla sice necitlivá k obyvatelstvu, ale měla i několik kladných stránek. Mezi ně patřilo zejména uvolnění vázaného (přídělového) systému, který vázal kolem 80% spotřebního zboží. Dále peněžní reforma postihla zejména spekulanty, kteří vydělávali na nedostatkovém zboží na černém trhu, což bylo rovněž kladem.

Díky měnové reformě 1953 se zrušil lístkový systém, omezen vázaný a více se otevřel volný trh. Ten byl částečně otevřen již od roku 1949. Dalším kladem bylo, že finanční kapitál, který na svých účtech měla alokována maloburžoazie, zůstal v republice. To je v ostrém kontrastu s dnešní dobou, kdy je téměř veškerý finanční kapitál odváděn do zahraničí. Díky měnové reformě posléze začaly ceny spotřebního zboží klesat a životní úroveň pomalu stoupat. Lidé si mohli dovolit více věcí, než před reformou. I to byl kladný prvek tehdejší reformy. Byť krátce po uskutečnění reformy klesla životní úroveň o téměř 30%, což vyvolalo vlnu nevole.

Mezi negativa patřilo, že reforma přišla krátce po výplatě. To byla největší chyba, která pobouřila mnoho lidí – zejména dělníky. Určitou roli v přípravě reformy zcela jistě hráli sovětští poradci, kteří k nám dorazili, aby nám radili (podobně k nám v 90. letech 20. století zase dorazili poradci američtí, aby nám opět radili).

Ať už budeme měnovou reformu posuzovat po 70 letech jakkoliv musí se jasně říci, že byla nutná. Její provedení bylo sice nešťastné, ale je poučením pro současnou dobu. Ta je totiž v podobných nesnázích jako společnost tenkrát. Klesá životní úroveň, kapitál odplouvá do zahraničí, orientujeme se na válečný konflikt. Občané na vše mají doplatit propadem životní úrovně, mají se uskromnit. Proběhnou opět nějaké masové protesty jako v roce 1953 v Plzni? Vyjdou snad dělníci a zaměstnanci protestovat proti současné vládě, která rovněž ožebračuje občany?

Dnes máme plné výkladní skříně chrámů konzumu. Spotřební zboží se stalo hnacím motorem dnešní ekonomiky. Je zde ale jeden podstatný rozdíl od doby před 70 lety. V té době jsme mnoho věcí vyráběli na svém vlastním území, vlastním úsilím. Dokázali jsme kapitál udržet v tuzemsku a díky tomu se později mohla rozvíjet socialistická ekonomika i společnost. Rovněž výkladní skříně obchodů byly nablýskané a zajímavé, stejně jako dnes.

Měnovou reformu roku 1953 je nutné vnímat v tehdejších historických souvislostech a to včetně závislosti na tehdejším Sovětském svazu. Není možné ji vytrhávat z kontextu, ale je nutné se z ní poučit a ne ji jen bezhlavě kritizovat.

Nastala doba osvobození, konec druhé světové války. Ale neustále zní kritika, že památníky rudoarmějců jsou závadné, dokonce že by měly dopadnout jako ten na Praze 6. Především pražský aktivismus v podání dvou ultra liberálních starostů – pánů Koláře a Novotného vnáší do našich životů rozervaných ruskou válkou na Ukrajině paradoxy.

Starosta Řeporyjí Pavel Novotný (ODS) nechal v roce 2020 vystavět památník Vlasovcům, kteří se dle jeho slov podíleli na osvobozování Prahy. Jednalo se o vojáky Rudé armády, kteří se později nechali naverbovat do nacistických služeb. Zde je nutné zmínit, že jejich velitel Andrej Andrejevič Vlasov byl Rus a komunista. Jak tedy pan Novotný dnes naloží se situací, kdy je snaha vše ruské z veřejného prostoru odstranit? Ve své podstatě se totiž jedná o památník Rusům. Bude k památníku dál pokládat věnce nebo jej nechá odstranit dle současné logiky střetu Rusko versus Ukrajina? Již teď lze totiž občas zaslechnout názor z úst pravicových aktivistů, že Masarykovy legie na Východě byly ve skutečnosti ukrajinské.

Naopak starosta Ondřej Kolář (TOP 09) se zasloužil o odstranění sochy Ivana Stěpanoviče Koněva. V tomto případě se sice jednalo o etnického Rusa, ale na druhou stranu velel vojskům, která osvobozovala Československo a jejichž součástí byli i vojáci z Ukrajiny. Nejznámějším Ukrajincem byl v tomto případě Dmitrij Leljušenko, který velel 4. tankové armádě, a společně s dalším Ukrajincem Pavlem Rybalkem osvobodili 9. května 1945 Prahu. Památník tanku 23 už ovšem neexistuje.

Jak s těmito fakty pan starosta naloží? Podle Orwellovského: „Ti, kdo ovládají přítomnost, ovládají minulost a ti, kteří ovládají minulost, ovládají budoucnost“ by třeba místo sochy maršála Koněva mohla být instalována socha Oděsana maršála Malinovského. Sice osvobozoval Brno, ale přeci jen byl Ukrajinec a Brnu by to určitě nevadilo.

Ruský prezident Vladimir Putin před nedávnem oznámil, že Rusko rozmístí na území Běloruska jaderné zbraně. Konkrétně se má jednat o nosiče jaderných zbraní. To, zda na místě budou i samotné jaderné hlavice se neví. Jedná se o reakci na stále se stupňující tlak NATO, ale i USA směrem ke konfliktu na Ukrajině. S tím souvisí i fakt, že Velká Británie přislíbila Ukrajině dodat munici s ochuzeným uranem. Ten sice nevydává žádnou radioaktivitu, ale je silně toxický. Takže uranový prach nám může silně poškodit zdraví. Tyto věci jsou známy jak z války v bývalé Jugoslávii, stejně i z Iráku. Dopad na lidské zdraví je tedy jasný – úmrtí, genetické změny, rozvoj rakoviny atd. Rusko se v této fázi ukazuje jako ten, kdo má větší trumfy v rukou. Jsme jedna z 9 zemí, která vlastní jaderné zbraně, prohlašuje. Tím to ale nekončí.

Benjamin Abelow ve své aktuální knize s názvem: Jak západ přivedl válku na Ukrajinu, nám překládá i jiný pohled na současný konflikt, který hrozí přerůst v konflikt horký, ba přímo jaderný. A nemusí jít nutně o jadernou výměnu mezi Ruskem a USA. Bez problémů se ve vojenských štábech i plánech objevuje termín „omezená jaderná válka“. Co jaderné zbraně dokáží, nám jasně ilustruje osud Hirošimy a Nagasaki. Dvou japonských měst, které byly v srpnu 1945 zničeny jadernými bombami. Když se podíváme na záběry z oné doby, tak každého musí jen mrazit. Od té doby USA zavedly doktrínu, které platí dodnes. Jedná se o doktrínu prvního jaderného úderu a to i v případě, když na USA zaútočí někdo konvenčními zbraněmi.

Když se dnes a denně díváme na hrůzné záběry (nejen) z Ukrajiny, tak člověk musí být rozhořčen. Narativ, který nám média každodenně předkládají je ale velice ošemetný. Jako agresor je označeno Rusko. To bezesporu, ale moc se nerozebírá samotný spouštěč války. Nikdo nechce hovořit o bezhlavém rozšiřování NATO blíže k Ruským hranicím. Mnoho lidí se bojí diskutovat o tom, že i Západ má svůj podíl na současném konfliktu, který ohrožuje stabilitu celého světa a to ve spojení s klimatickou krizí. Pokud bychom bez výhrad přijali příběh, který je vyprávěn Washingtonem, tak to jen propojuje a podporuje ty nejhorší možné vojenské síly. A to včetně propojení byrokratických a obchodních zájmů. Toto propojení nazval pětihvězdičkový generál, prezident USA Eisenhower jako vojensko-průmyslový komplex.

Prezident Eisenhower před nárůstem vojensko-průmyslového komplexu varoval ve svém posledním televizním projevu, když končil druhé funkční období prezidenta USA v roce 1960. Je tedy evidentní, že propojení mocných lobby s válkou na Ukrajině je více, než jasné. Tato lobby chce válku (nebo speciální vojenskou operaci v terminologii Ruska) udržet co nejvíce v chodu. Klidně i do posledního Ukrajince. I když se poslední dobou ukazuje, že na Ukrajině bojuje mnoho zahraničních žoldnéřů. Můžeme tedy tvrdit, že na Ukrajině probíhá zástupná válka, kde mezi sebou soupeří USA versus Rusko. Otázkou zůstává, jak dlouho bude konflikt na jednom místě a nerozšíří se dál. Případně nepřeroste v omezenou jadernou válku. Existují totiž i jaderné granáty, takže nemusí jít hned nutně o pustošení velkých měst.

Za krizi, která vyvrcholila na Ukrajině vojenských střetnutím, můžeme označit politiku Západu, která záměrně (alespoň od roku 2008) z kolektivní bezpečnosti v Evropě odstrkovala Rusko. Používala se přitom logika, že Rusko nepatří do Evropy. Byť je jeho součástí. Ať historicky, kulturně nebo i politicky. Rozšiřování NATO po roce 1991 bylo ospravedlňováno ve jménu obrany. To ale bylo Ruskem vnímáno jako ofenzivní hrozba. Zde si musíme říci, že historicky Rusko bylo vždy napadeno někým ze Západu, pokud pomineme vojenský střet s Japonskem u Chalchyn golu v roce 1939, kde Sovětský svaz vyhrál. Ať už šlo o Napoleona nebo Hitlera. Proto bezhlavé přibližování NATO ze Západu si asi Rusko vyložilo jako ohrožení své bezpečnosti. Existence NATO se tedy mohla obhajovat i tak, že pakt vytvořil nové hrozby svým značným rozšířením směrem k Rusku. Jenže vždyť se má jednat o obranný pakt, nikoliv pakt, který rizika vytváří.

Na narativech našich médií je smutný ten fakt, že nikdo se ani nepokusí podívat na problém Ukrajiny očima Ruska. Nikdo není schopen objektivity. Pravicoví vládnoucí politici stále řinčí zbraněmi, a pokud by měli k dispozici pověstné červené tlačítku, tak by už nějaká ta raketa letěla na Moskvu. Tohoto se nechci dožít. Myslím, že nikdo z nás. Předpokládám, že jaderné zbraně nebudou použity, protože by to znamenalo konec všeho živého, celého lidského srdce. Válka na Ukrajině nepochybně skončí mírem, tak jako končily všechny konflikty.

Je nutné se objektivně zamyslet nad tím, zda akce Západu od rozpadu SSSR přispěly nejen k ruské zahraniční politice, ale i k nežádoucím aspektům vnitřní ruské politiky. Jedná se zejména o neblahou éru „alkoholika“ Borise Jelcina, který z Ruska udělal loutku Západu a oligarchů. Na závěr si řekněme proroctví jednoho ze známých velvyslanců v tehdejším Sovětském svazu po roce 1945 George Kennana (známý je tzv. Kannanův dlouhý telegram). Ten v roce 1998 předpověděl následující: „rozšiřování NATO směrem k ruským hranicím bude podle něj mít „nepříznivý vliv na rozvoj ruské demokracie“. Zároveň prohlásil, že rozšiřování NATO do střední a východní Evropy je „nejostudnější chybou americké politiky v celé éře po studené válce“. Výsledek těchto činů na sebe nenechal dlouho čekat.