Sobota 31. prosince 1988. Poslední den roku, kdy v tehdejším Československu funguje reálný socialismus. Druhý den, kterým bude neděle, 1. ledna 1989 začne rok, kdy se reálný socialismus nedočká jeho konce. Zkolabuje měsíc a půl před jeho koncem. V bujarém veselí končícího roku však všichni přehlédnou, že se děje něco divného, nečekaného. Společnost je v rozkolu. Přestavba a demokratizace společnosti, jak se tenkrát říkalo, je sice zajímavá, ale jde pomalu. Navíc jde spíš zpět, než dopředu a leden hrozí výbuchem společnosti. V tehdejší Československé televizi svůj poslední novoroční projev pronáší Gustáv Husák, Bohuslav Svoboda (ODS) primář porodnického oddělení v Praze říká, kolik se na Nový rok narodilo dětí, Jan Klán (KSČM) prodělává infekční mononukleózu a Václav Havel (OF) se zatím pohybuje na svobodě. Společnost je však rozladěna více, než se původně čekalo. Jisté indicie již byly zaznamenány na konci roku 1988, ale mnozí se nechali ukolébat, že se nic nestane. K vyvrcholení nespokojenosti ale skutečně došlo a to v polovině ledna roku 1989, kdy v rámci Palachova týdne proběhne řada demonstrací v hlavním městě Praze. Zajímavé je, že hlavní demonstrace byly většinou vždy v hlavní metropoli, takže bychom je mohli nazvat „pražskou strkanicí“. Osudy a dějiny naší země se tím pádem vždy odehrály v Praze.
Do poloviny roku 1989 se ještě stihne oslavit poslední Vítězný únor a také První máj, který se po 16 letech přesune z Letné zpět na Václavské náměstí. Prý kvůli tomu, aby byl zachován klid a případné narušitele veřejného pořádku mohla Veřejná bezpečnost zpacifikovat. I tak se ale oslavy svátku práce naruší. Ti, kdo bránili reálný socialismus, jej bránili, protože chtěli nebo prostě museli. Jedni věřili, druzí doufali. Jenže ani víra, ani doufání nezabránily jeho pádu na konci zlomového roku. Změny, které se odehrály na začátku roku 1989, se odehrají jednou, maximálně dvakrát za jednu lidskou generaci. Celá tehdejší společnost „východního bloku“ byla v pohybu. Vše se kolem nás měnilo tak rychle, že jsme rychlost nedokázali často ani vnímat. V centru dění to ještě možná šlo, ale na vesnici tomu bylo jinak. Nicméně změny, které byly zasety v lednu roku 1989, dávaly tušit, že dojde k většímu problému z nově nabité svobody, než se původně čekalo. Za rouškou svobody se posléze odehrají ty nejhorší privatizační zločiny, rozkrádání státního majetku, jaké v naší historii nemělo obdoby. Změny, které si společnost žádá, mohou vždy být využity i zneužity politickými elitami v jejich prospěch. Ukázkou byl 17. Listopad 1989, kdy jedni chtěli rychlé změny, druzí pomalejší. Dravost, rychlost, neznalost nás však posléze uvrhne do víru kapitalismu všedních dní, kdy namísto hrdinů socialistické práce zde máme hrdiny kapitalistické práce, boháče, hvězdy a já nevím co ještě. Jedná se o obdobu věcí z doby kolem roku 1989. Akorát je vše otočené naruby a převedeno na peníze.

Privatizační zločiny představují jednu z nejhorších kapitol nejtemnějších dějin naší polistopadové historie. Téměř všechny velké „rozkrádací“ akce se děly v průběhu divokých privatizačních 90. let minulého století. Do začátku nového milénia byl téměř celý státní majetek likvidován, v konkurzu nebo v soukromých rukou. Postižena byla celá republika a kapsu si mastili podivní lidé jako Viktor Kožený a další. Každý kraj, obec nebo město mělo své specifické případy privatizačních zločinů. Středočeský kraj nebyl žádnou výjimkou, protože se na jeho území nacházelo mnoho podniků typu Poldi Kladno, ČKD, místní pivovary, výrobci dětského oblečení a mnohé další strategické podniky. Ty byly v hledáčku nenasytných stratégů nové doby.
Uvedu zde dva smutné případy podniků, které byly kdysi prosperující a nakonec likvidovány. Jsou z mého města Kutná Hora. Prvním příkladem je fabrika ČKD, která dnes má zahraničního vlastníka, ale ve své době byla výhradním zaměstnavatelem okresu. Dnes je z této kdysi prosperující výrobny jen torzo, které se často nachází v insolvenci. Podobné podniky typu ČKD byly likvidovány po celé zemi, včetně Prahy. Zahraniční kapitál se potřeboval zbavit konkurence na trhu. Ve spojení se slabými politickými elitami, které prahly po tom se co nejvíce odlišit od doby minulé, docházelo k mnohým podvodům. Zisky z prodeje různých fabrik, které se zaměřovaly na těžký průmysl, nešly do státního rozpočtu, ale do kapes privatizátorům.
Druhou ukázkou, opět z mého města, je smutný osud místního pivovaru Dačický. Tento známý pivovar byl oblíbený nejen na okrese Kutná Hora, ale i jinde. Jednalo se o majetek města Kutná Hora, který přežil privatizační éru, ale setkal se se špatným osudem za doby vlád ODS, jak na centrální úrovni, stejně i na městě. V roce 2001 město prodalo 100% společnosti Union Drinks a ta posléze v roce 2008 pivovar prodala společnosti Heineken a ta v roce 2010 výrobu tradičního piva ukončila. Místní lidé se zlobili, vedení radnice chtělo značku Dačický odkoupit, ale bezvýsledně. Pivovar byl zlikvidován, varny rozřezány. Dnes se zde sice pivo opět vaří, ale již to není klasický „dáča“. Zde vidíme další typický příklad špatné a mnohdy záměrně špatné privatizace. Ve finále na tom tratí zejména občané nebo obce, celá společnost. Kdyby byl pivovar ve vlastnictví města, tak by z prodeje piva mělo město příjem, ale pozdě bycha honiti.
Na celé věci je zarážející, že v podivných privatizačních krocích byli a jsou zapleteni politici z řad pravice – v tomto případě ODS, ale také z ČSSD. Kdybychom šli město od města v našem kraji, tak zjistíme, kde se co záměrně ničilo. Různé osudy na našem okrese potkala výroba obuvi ve Zruči nad Sázavou, kdy likvidace přišla s nástupem tržní společnosti a levných bot ze zahraničí. Například v Dobříši se vyráběly rukavice, dnes je zde jen malá společnost, která žije jen díky luxusnímu zboží.
Privatizační zločiny se ale netýkají jen podniků, ale mnohdy se týkají i bytového fondu, který byl rovněž privatizován. Obce a města se totiž zbavovaly ve velkém svých domů a bytů, ale dnes nastává problém, protože obecní výstavby je žalostně málo a nájmy jsou na vysoké úrovni. Nastává tedy efekt, kdy je privatizováno téměř vše a volný trh nás naprosto pohlcuje.

Pomalu se nám ke konci blíží osmičkový rok. Mnozí od něj čekali, že dojde k radikálním změnám, tak jako mnohokrát v minulosti. Tentokrát se ale nestalo nic. Lidstvo jako celek jede vesele dál močálem černým kolem bílých skal. Finanční trhy a spekulace vládnou planetě. Vytváří se virtuální demokracie pomocí alternativních zpráv. Sociální sítě jsou novým fenoménem na kterém se mnozí stávají závislými. Korupce na různých úrovních a v různých státech se stala normou. Společnosti sice nesmírně vadí, ale bojovat s ni je jako bojovat s větrnými mlýny. Příští rok nás čeká rok, který bude devítkový. I ten může být zlomový. Budeme si totiž připomínat události před 30 lety, které vedly k nástupu neoliberalismu a pádu reálného socialismu v zemích, které se orientovaly na Sovětský svaz. V té době vítězila liberální demokracie se svoji ideologií volného trhu. Zanikla proti ní alternativa v podobě reálného socialismu a centrálního plánování. To vše dalo vzniknout myšlence o „konci dějin“, kdy všude na světě zavládne klid, mír, rozvoj. Namísto toho se stalo ale úplně něco jiného. Neustále narůstá nerovnost, stále jsou konflikty, chudoba, rozvoj je často jen pro bohaté. Vládne neustálý konzumerismus a politici se honí za nárůstem HDP za každou cenu. Již přes 30 let neexistuje proti současnému tržnímu fundamentalismus (pácháme totiž všichni společně sebevraždu) relevantní alternativa.
Současný systém je dnes samojediným vládcem pokroku a rozvoje. Samozřejmě za velkou cenu – ohrožení životního prostředí. Rozvoj pohání neustálé nakupování, chrámy konzumu jsou přeplněné k prasknutí zbožím a luxusem. Oproti roku 1989 nárůst o mnoho set procent. Je dostatek všeho. Jenže tento neustálý konzum je vytvořen dluhem společnosti. Reálný socialismus na tento problém vymyslel pouze jednu věc – centrálně plánovanou ekonomiku. To byla pojistka proti nárůstu konzumu, která později selhala, protože nebyla schopna rychle reagovat na nové podmínky. Lidé jsou totiž od přírody většinou hrabiví, chtějí konzumovat, mít všechno. A můžeme si o tom myslet, co chceme. Většina lidí chce vždy více, ještě více, chce mít požitky nejen z nakupování. Ideologie nakupování ve vztahu: splníme ti veškerá tvoje přání, je mantrou dnešních dní.
Až nastane kolaps naší civilizace, tak teprve poté mnoho lidí pochopí, co vše můžeme lehce ztratit. Mám ale obavu, že to už bude pozdě. Změny, které může nastartovat velká změna, například v podobě masivního výpadku energie nebo internetu, budou nevratné. Jsme totiž stále více závislí na moderních technologií. Je na tom postavena celá naše civilizace – od zásobování chrámů konzumu, přes mobilní komunikaci, až po řízení letového provozu. Umíte si někdo představit, že by tyto věci neexistovaly? Nastal by naprostý kolaps a nejhorší je, že preventivní lék proti tomuto kolapsu je v nedohlednu, protože dnešní samojediný systém neustále obhajuje sebe sama, že je ten nejlepší. Lidé tomu samozřejmě věří, protože jim dává vše, po čem touží a pokud netouží, tak jim to nenápadně podstrčí a vnutí. Změna chápání nastane ve chvíli krize. V onu osudnou chvíli si i politické špičky, které jsou rovněž v zajetí pokroku, uvědomí, že je zde mnoho věcí špatně. Variantou proti kolapsu je ještě výchova lidí. To je ale samo o sobě problém, protože v dnešní zkratkovité době není ani snaha, natož vůle, o něčem přemýšlet. Všude totiž vládne samojediný vládce – peníze prostoupené všemi složkami našeho života. Kdysi na ně existovala jediná věc: regulace. Ta se ale nenosí, protože neoliberální ideologie kapitalismu vždy tyto myšlenky začne dusit a upozaďovat ve vztahu k minulosti. Pokud se ale regulace dělají správně a na patřičných místech, tak jsou spolehlivé. To jen někteří se jich bojí. Já ale ne...
 

Začal nám měsíc, který je charakteristický padáním listí ze stromů. Pochmurné dny, které jsou lemovány nízkou oblačností a mlhami. Zároveň se jedná o měsíc, který se jako jeden z mála vryl nesmazatelným písmem do našich dějin. Respektive do dějin dnes již (bohužel) neexistujícího státu – Československa. Odkaz listopadových dní si musíme neustále připomínat pro budoucnost. Ať už se jedná o události roku 1939 nebo 1989. V obou dvou případech došlo k radikálním změnám. Zatímco v roce 1939 se jednalo o protest proti uzavření českých vysokých škol a nacistické okupaci, tak v roce 1989 studenti využili tuto připomínku k protestům proti politice tehdejší KSČ.
Oba dva inkriminované roky mají jedno společné: po jejich odeznění vždy došlo k přelomovým událostem v našich dějinách. Lze tedy říci, že jsou provázány určitou smyčkou. Pokud se podíváme na rok 1939, tak posléze následuje druhá světová válka. Mnoho tehdejších studentů je posláno do koncentračních táborů, kde je čeká většinou utrpení nebo smrt. Samotnému 17. listopadu 1939 předcházely protesty v den vzniku samostatného Československa 28. října, kdy je zastřelen dělník Václav Sedláček a smrtelně raněn student Lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jan Opletal, který zemře 11. listopadu. Jeho pohřeb 15. listopadu se stane velkou manifestací proti nacistickým okupantům. Na základě těchto „nepokojů“ je rozhodnuto, že dojde k uzavření vysokých škol. Dva roky poté, tedy 17. listopadu 1941, byl v Londýně vyhlášen Mezinárodní den studentstva. I dnes se jedná o velice významný den, aby se nikdy nezapomínalo na oběti oněch dní i na to, co posléze způsobila druhá světová válka.
Naproti tomu je 17. listopad 1989 vnímán jako den, který se dnes pojí se státním svátkem České republiky – Dne boje studentů za svobodu a demokracii. Již se vytratil původní význam svátku a rok 1939 je upozaďován. Namísto toho je až obsedantně zveličován právě rok 1989 jako něco, co pomohlo do našeho státu vrátit demokracii. Bez něj bychom prý dnes neustále byli kdesi v zapomnění. Ať už to studenti a případně bezpečností složky tehdejšího Československé socialistické republiky zamýšleli jakkoliv, tak výsledkem jsou dnešní dny. Takové dny, kdy si v reálném kapitalismu žijeme své životy bez alternativ. Dokonce změna názvu onoho svátku z názvu Mezinárodní den studentstva na Den boje za svobodu a demokracii dává tušit, že nový systém, který se ustavil po roce 1989, se chce odříznout jak od původního pojetí svátku, tak od doby minulé.
Oba dva roky byly vždy charakterizovány nespokojeností lidí proti systému. V roce 1939 nám zevně vnuceného, násilného, nacismu a v roce 1989 dlouhodobě trvajícího sovětského socialismu, který měl své výhody a nevýhody. Bohužel se akumulovalo více nevýhod, a proto lidé požadovali historickou změnu. Ta nakonec přišla v podobě kapitalistických výhod svobodné volby, nadbytku, přebytku, ale musíte na to mít. Listopadové události je nutné posuzovat v historických souvislostech a ne jen zkratkovitě a tvářit se, že rok 1989 je původcem onoho svátku, když to není pravda.

V letošním roce uplynulo 80 let od tragických událostí, které jsou v naší historii známé jako Mnichovská dohoda, Mnichovská zrada nebo Mnichovský diktát. Právě poslední sousloví je dle mého názoru nejvýstižnější pro tehdejší dobu. 29. a 30. září 1938 se čtyři tehdejší mocnosti v Evropě rozhodly, že uspořádají konferenci ve smyslu „o nás, bez nás“. Československo mělo být použito jako obětní beránek v rámci zachování míru v tehdejší silně nestabilní Evropě na kterou si brousilo zuby nacistické Německo v čele s Adolfem Hitlerem. Léto roku 1938 bylo nesmírně horké, co se týče diplomatických jednání. V srpnu onoho roku na naše území přilétá lord Runciman a připravuje půdu pro samotný Mnichov. Nicméně k tomuto aktu se schylovalo od chvíle, kdy se Hitler v roce 1933 dostal k moci.
Samotný Mnichovský diktát upravoval odstoupení pohraničí směrem k nacistickému Německu. Navíc se na této dohodě (diktátu) přiživily i další země, které s tehdejší ČSR sousedily – Polsko a Maďarsko. Tedy státy, které si určitým způsobem již nějakou dobu vznášely územní nároky na tehdejším Československu. Od podepsání Mnichovské dohody letos uplynulo plných 80 let a její odkaz je stále aktuální. Ani ne snad proto, že by mohlo dojít k dalšímu Mnichovu, ale ve vztahu k porušování mezinárodního práva. Snad právě proto, že v té době byla onou dohodou porušeno mezinárodní právo, se vžil název diktát. Velmoci nám nadiktovaly, co máme dělat a co smíme nebo ne. Nakonec bylo Československo nuceno odstoupit části svého pohraničí tzv. Sudet, aby byl zachráněn chatrný mír. Tehdejší politické elity raději zvolily politiku ústupků Hitlerovi, než aby kvůli našemu státu riskovaly válku. Nicméně riskovat osamocenou válku by bylo nezodpovědné, protože nás spojenci „zradili“. Byť by pravděpodobně občané bojovali za svoji republiku, která měla 20 let, tak by nám pravděpodobně nikdo nepomohl. Jediný, kdo sice proti dohodě protestoval, byl Sovětský svaz, který protestuje i 15. března 1939. Bohužel nám ale nijak nemůže pomoci, protože s námi nemá společnou hranici. Polsko, přes které by nám Sovětský svaz mohl svá vojska poslat, si nárokuje na ČSR sporná území Těšínska, vstup cizích vojsk neumožní. Jinak nás s plnou parádou zradil dnes vychvalovaný „Západ“.
Následky oné doby jsou patrné dodnes. Ještě dlouho po druhé světové válce se řada států zdráhala Mnichovskou dohodu prohlásit za neplatnou. Některé státy ji učinily neplatnou ještě v průběhu války, ale například Spolková republika Německo ji stanovila jako nulitní až 11. prosince 1973. V letech 1968-1969 ji zneplatnila konference OSN o správnosti mezinárodních smluv. Je tedy evidentní, že v roce 1938 bylo porušeno mezinárodní právo ve vztahu k jednotlivým národním státům a jejich svrchovanosti. Možná to připomene určitou paralelu s rokem 1968, kdy podle kritiků bylo rovněž porušeno mezinárodní právo. Jsem jiného názoru, protože 30 let po Mnichovu došlo ke střetu dvou křídel v KSČ a vyvrcholením tohoto střetu byla intervence vojsk Varšavské smlouvy. Navíc jsme byli vázáni jinými smlouvami, než ve 30. letech 20. století.
Mnichovský diktát dodnes varuje, protože se jednalo o tragédii pro náš stát i národ. Ukazuje na fakt, že i dnes je mnohokrát porušováno mezinárodní právo a to jen proto, že je nutné šířit demokracii všude po světě. V roce 1938 se jednalo o skutečnou zradu velmocí, kdy se nás nikdo na nic neptal, i když jsme byli ochotni bojovat. Otázkou zůstává, zda by ještě větší zradou nebylo něco podobného, co se stalo v případě napadení Polska v roce 1939. Tehdy Polsko bylo ujišťováno západními velmocemi o spojenectví, formálně velmoci vyhlásily Německu válku, ale fakticky uskutečnily jen malý výpad do Sárska a poté se raději stáhly, než aby riskovaly velký konflikt.
Jsem zvědavý, zda se tyto mnohem tragičtější události, než byl rok 1968, budou objektivně a otevřeně připomínat. Zda poběží speciál v České televizi, budou jasně popsáni viníci oné tragédie. Případně zda se bude ve velkém protestovat před velvyslanectvím Německa, Itálie, Francie a Velké Británie, jakožto strůjců oné dohody.