Ve zlomu roků

Sobota 31. prosince 1988. Poslední den roku, kdy v tehdejším Československu funguje reálný socialismus. Druhý den, kterým bude neděle, 1. ledna 1989 začne rok, kdy se reálný socialismus nedočká jeho konce. Zkolabuje měsíc a půl před jeho koncem. V bujarém veselí končícího roku však všichni přehlédnou, že se děje něco divného, nečekaného. Společnost je v rozkolu. Přestavba a demokratizace společnosti, jak se tenkrát říkalo, je sice zajímavá, ale jde pomalu. Navíc jde spíš zpět, než dopředu a leden hrozí výbuchem společnosti. V tehdejší Československé televizi svůj poslední novoroční projev pronáší Gustáv Husák, Bohuslav Svoboda (ODS) primář porodnického oddělení v Praze říká, kolik se na Nový rok narodilo dětí, Jan Klán (KSČM) prodělává infekční mononukleózu a Václav Havel (OF) se zatím pohybuje na svobodě. Společnost je však rozladěna více, než se původně čekalo. Jisté indicie již byly zaznamenány na konci roku 1988, ale mnozí se nechali ukolébat, že se nic nestane. K vyvrcholení nespokojenosti ale skutečně došlo a to v polovině ledna roku 1989, kdy v rámci Palachova týdne proběhne řada demonstrací v hlavním městě Praze. Zajímavé je, že hlavní demonstrace byly většinou vždy v hlavní metropoli, takže bychom je mohli nazvat „pražskou strkanicí“. Osudy a dějiny naší země se tím pádem vždy odehrály v Praze.
Do poloviny roku 1989 se ještě stihne oslavit poslední Vítězný únor a také První máj, který se po 16 letech přesune z Letné zpět na Václavské náměstí. Prý kvůli tomu, aby byl zachován klid a případné narušitele veřejného pořádku mohla Veřejná bezpečnost zpacifikovat. I tak se ale oslavy svátku práce naruší. Ti, kdo bránili reálný socialismus, jej bránili, protože chtěli nebo prostě museli. Jedni věřili, druzí doufali. Jenže ani víra, ani doufání nezabránily jeho pádu na konci zlomového roku. Změny, které se odehrály na začátku roku 1989, se odehrají jednou, maximálně dvakrát za jednu lidskou generaci. Celá tehdejší společnost „východního bloku“ byla v pohybu. Vše se kolem nás měnilo tak rychle, že jsme rychlost nedokázali často ani vnímat. V centru dění to ještě možná šlo, ale na vesnici tomu bylo jinak. Nicméně změny, které byly zasety v lednu roku 1989, dávaly tušit, že dojde k většímu problému z nově nabité svobody, než se původně čekalo. Za rouškou svobody se posléze odehrají ty nejhorší privatizační zločiny, rozkrádání státního majetku, jaké v naší historii nemělo obdoby. Změny, které si společnost žádá, mohou vždy být využity i zneužity politickými elitami v jejich prospěch. Ukázkou byl 17. Listopad 1989, kdy jedni chtěli rychlé změny, druzí pomalejší. Dravost, rychlost, neznalost nás však posléze uvrhne do víru kapitalismu všedních dní, kdy namísto hrdinů socialistické práce zde máme hrdiny kapitalistické práce, boháče, hvězdy a já nevím co ještě. Jedná se o obdobu věcí z doby kolem roku 1989. Akorát je vše otočené naruby a převedeno na peníze.