Hybridní smutek
Začal nám rok 2020 a všichni očekáváme, že nadcházející dekáda bude lepší a úspěšnější, než ta odcházející. Začíná však vyvstávat nejeden problém, který způsobuje probíhající globalizace, kapitalizace života a nové vnímání času a prostoru. Jestliže dříve byl čas vnímán mechanicky, tak dnes je vnímán digitálně. Prožíváte vteřiny, které ubíhají na displeji. To ale není zdaleka všechno. Jak konkurence v celé společnosti nabírá na obrátkách, tak jsou postiženi všichni: muži, ženy i děti. Všichni jsou pohlceni konkurencí. Jedná se o výrazný odklon od doby socialismu, kdy jsme v rámci kolektivního žití, každý věděl, kde máme své místo ve společnosti. To v individualizované společnosti současného typu chybí a nastává proces odlidštění a odcizení. V nedávné době bylo zjištěno, že za socialismu prožívaly ženy lepší sex, než je tomu dnes. S touto teorií přišla etnografka Kristen Ghodseeová, která procestovala bývalé socialistické státy a vyptávala se žen, jak se jim žilo za socialismu, který je dnes tolik haněn. Mnoho žen jí odpovědělo, že jim bylo lépe, protože jim stát umožňoval starat se o rodinu, měly zaměstnání, které nebylo postaveno na výkonu a konkurenci. Socialistický systém jim umožnil se emancipovat, což dosahovalo vysoké úrovně. Dnes je situace opačná. Žena je nucena být součástí kapitalistického způsobu života, musí chodit na směny a podávat nejlepší výkony, aby ve společnosti obstála. To se poté negativně projevuje v partnerském vztahu, kdy jednak žena odkládá rození prvního dítěte a následně nemá na sex ani pomyšlení, když přijde domů úplně vyřízená. Stejně je na tom muž, takže se těžko mohou plodit děti, když systém zamezuje zdravému sexuálnímu životu. Nastává tak hybridní smutek, kdy jsou základní živočišné pudy potlačeny, protože je člověk nucen se nejprve kapitálově zajistit (což ale často není možné) a až poté mít děti. Jinak tomu ale bylo v dobách sociálního státu a socialismu.
Můžeme tvrdit, že západní společenská stabilita byla po druhé světové válce do jisté míry dílem komunismu. Západní země totiž před strachem z radikalizace obyvatel přijímaly různá opatření, aby této radikalizaci a vzestupu socialistických a komunistických myšlenek zamezily. Díky tomu vznikl sociální stát, tak jak jej známe. Ten ale v dnešní době čím dál vice koroduje. Je tedy jasné, že kdyby neexistovaly socialistické státy, kde se budovala nová společnost, tak by ani neexistoval sociální stát. To se ale mění s rokem 1989, kdy socialistická „hrozba“ skončila a začala se všude po světě šířit mantra deregulace do všech oblastí lidského života. Trend se obrátil. Místo toho, aby byly rozvíjeny programy na ochranu sociálně slabých, žen, vyloučených lokalit atd., tak došlo k pravému opaku. Dnes jsou ženy, matky samoživitelky, děti z chudších rodin čím dál více ohroženy sociálním vyloučením a sexuální vztahy se opět pojí s materiálním zajištěním. Dnes je často žena nucena provozovat prostituci nebo dělat sexuální otrokyni a to jen proto, aby například uživila svoji rodinu. Jedná se o negativum současného kapitalismu, kdy se žena a její tělo stává objektem touhy a vlastnictvím kapitálu samotného, což je v ostrém kontrastu s dobou socialismu, stejně i sociálních států, kdy ženské tělo přestalo být vlastnictvím někoho jiného. Je tedy jasné, že mnohé socialistické státy (Československo nevyjímaje) udělaly pro ženskou otázku více, než současný systém, který vše postavil na privatizaci, deregulaci, individualizaci a paradoxním štěstí, kdy si můžeme užívat až do středního věku, ale za cenu toho, že se nerodí děti, protože si je mnozí nemohou dovolit, případně na ně nemají ani pomyšlení.
