Tak jsme si připomněli 50 let od intervence vojsk Varšavské smlouvy do tehdejší Československé socialistické republiky. Při té příležitosti se konaly pietní akce, které měly tuto událost připomenout. Ne jinak tomu bylo v Praze. U budovy Českého rozhlasu měl svůj projev předseda vlády Andrej Babiš. Měly se zde uctít oběti tehdejší doby, které byly z valné část zapříčiněny chaosem, který při intervenci nastal. Zdánlivě poklidná pieta se ale změnila v demonstraci proti Andreji Babišovi. Položme si s tímto problémem jednoduchou otázku. Opravdu je nutné využívat/zneužívat jakékoliv pietní akce k tomu, aby přerostla v demonstraci vůči někomu/něčemu? Z logiky slušnosti určitě ne. Nicméně dnešní společnost je natolik frustrovaná (zejména v Praze), že se morálka mnohdy nenosí. Odhlédněme v tomto případě od osoby předsedy vlády a podívejme se na celý problém jako na selhání demokracie.
To, že se protestuje proti něčemu nebo někomu, je v demokraciích naprosto v pořádku. Problém ale nastává ve chvíli, kdy je k demonstracím využito úplně všechno (děti ve školách, piety, různá shromáždění atd.). V tomto případě připomínání osmičkových výročí naší historie. Musíme si uvědomit, že i když se nám nemusí osoba předsedy vlády líbit, tak byl zvolen v demokratických volbách na základě demokratických pravidel. Co vlastně demonstrující chtějí? Politik přeci není odpovědný ulici, kde se shromáždí byť klidně i tisíce lidí. Ten je odpovědný svým voličům a ve volbách jej poté mohou demokraticky také odvolat. Připadá mi, že za celým tímto tyjátrem stojí „pražská kavárna“. Nic proti kavárnám nemám, ale toto slangové označení pro určitou skupinu lidí naprosto sedí.
Celé to ukazuje na jeden závažný problém v naší společnosti. Lidé už začínají být docela naštvaní na to, že se místo řešení problémů neustále zneužije jistý typ výročí k demonstracím proti někomu (některým to ale stále nedochází). Zajímavým úkazem v tomto případě je, že se demonstrace konají vesměs v Praze. Nikde jinde k takovým událostem nedochází. O čem to svědčí? O tom, že se v Praze žije (vždycky žilo) diametrálně odlišně, než v jiných částech republiky. Lidé v Praze často ani neví, jak se žije na nějaké malé vesničce a že tam půtky proti předsedovi vlády nikoho nezajímají. Tím nechci nijak hanit Pražáky. Jsou to lidé, jako každý jiný. Jen mají odlišný styl života i pohled na realitu. Je to způsobeno zejména tím, že Praha jako taková je nejbohatším městem. S tím souvisí, že se mnohem méně finančních prostředků přerozděluje zpět do celé republiky. Zde je zakopaný pes, kdy se společnost nachází v rozkladu.
Než zase bude někdo demonstrovat proti předsedovi vlády, prezidentu republiky, tak by si měl nejdříve uvědomit, kdy protestuje. Ve většině případů totiž nastává opačný efekt, kdy se může stát, že i když je Andrej Babiš trestně stíhaný předseda vlády, tak hnutí ANO může ještě více posílit, protože lidé mimo hlavní město tyto věci vnímají absolutně jinak. Právě ve vztahu k Praze. Navíc je nutné si uvědomit, že jak prezident, tak předseda vlády byli zvoleni naprosto legitimně. K tomu si přičtěme vliv médií, která rovněž říkají, kdo má být nebo nemá být v politice a vznikl nám účelově bludný kruh. Tohle už ale přeci není demokracie (vláda lidu), ale vláda úplně někoho jiného.

V médiích jsem zaregistroval, že někteří umělci neudrželi myšlenku a začali ironizovat, napadat, útočit ve svých písních na čelné představitele státu. Jmenovitě na prezidenta Miloše Zemana a také na předsedu vlády Andreje Babiše. Pokud by se jednalo pouze o ironii nebo narážky, tak to bych ještě dokázal pochopit. Jenže nějaké ostré napadání, urážení, je už za hranou. Někdo může namítnout, že prezident mluví také vulgárně a proto jej mohu i já sám urážet. To ale není pravda. Celé mně to připadá, jako kdyby chtěli tito rádoby umělci typu Tomáš Klus nebo Jaroslav Hutka, určovat, kdo v naší zemi bude vládnout. Vždy si vzpomenu na to, jak umělci dělali „revoluci“ v roce 1989. Jak to celé dopadlo vidíme v dnešní době. Z marasmu se budeme vzpamatovávat ještě dlouho.

Umělci, kteří dnes uráží hlavu státu, která byla zvolena v nejvyšší formě demokracie – přímé volbě, by si měli uvědomit, že svými texty zasévají semena zla do společnosti. Tvrzení, že dnes mohu urážet každého, jak se mi zlíbí, se bohužel stalo normou. Tohle je úpadek naší společnosti, která si říká demokratická. Můžeme si tedy říkat, že zde máme demokracii, ale ta se stále více podobá absurdistánu. Máme zde zákony, ale ty neplatí pro všechny. Máme zde občanskou společnost, která si slovo demokracie vykládá ve smyslu, že si mohu dělat, co chci. Všichni volají: je přeci svoboda! Tu jsme si vymohli v revoluci roku 1989. Volají to i děti, které v té době ještě nebyly ani na světě. Jaký to absurdistán. Jako kdyby dnes byla nějaká svoboda. Naopak stále více nám vládne tržní totalita, která nám vnucuje, co si máme myslet, proč i jakým způsobem. Svoboda dnes existuje ve vztahu osobní svobody. Jako jedinec se mohu rozhodnout ve všech ohledech.

Brzy po slavné revoluci v roce 1989 totiž nastala doba přeměny. Tedy přechod od socialismu ke kapitalismu. Byť nám Václav Havel v roce 1990 tvrdil úplně něco jiného. Brzy jsme si uvědomili, že k naplnění všech složek osobní volby potřebujeme peníze. Když nakonec proběhla divoká privatizace, kterou pomohla ona změna v roce 1989 nastartovat, tak jsme si uvědomili, že věci, které jsme za socialismu brali jako samozřejmost, byly rychle privatizovány do soukromých rukou. Můžete si dnes vybrat vzdělání, zdravotní pojišťovnu, ale už to není zadarmo, tak jako v dobách socialismu. Můžete si v zásadě vybrat jen to, zda si svou volbu můžete dovolit. To dnes znamená svoboda volby.

Umělci mají bavit občany a nemají rozeštvávat společnost proti sobě. Nevím, o co urážejícím umělcům jde. Zda o to, že se zviditelní nebo zda chtějí nějakou další revoluci? K tomu odpovídám, že jedna jejich revoluce stačila. Výsledky vidíme dnes.  Společnost jako celek je v rozkladu, morálka lidí v rozkladu, vulgarity a napadání je na denním pořádku. Kam jsme to dopracovali? Do fáze, kdy se člověk stal člověku vlkem. Jedná se o klasická negativa nepovedené změny. Přeci jen revoluce má/by měla přinést kladné změny. Ta z roku 1989 nám přinesla plné obchody, peněžní svobodu volby, tržní totalitu a nekvalitu všeho. Už slyším, jak za to všechno mohou komunisté nebo Rusko. Odpovězte si ale na jednoduché otázky: kdo od roku 1989 vládne a řídí naši společnost? Čí zájmy jsou prosazovány? Komu se pořád musíme zavděčovat?

S blížícím se kulatým výročím intervence vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa v roce 1968 se začínají vytvářet různé spekulace, neřku-li přímo fake news. Jaká ale byla pravda a proč k nám v té době vojska skutečně přišla?

Do tohoto článku vnesu trochu kritických pohledů, které se nebudou některým líbit. Předně si musíme říci, že v té době byl svět rozdělen do dvou mocenských bloků. V té době více jak polovinu světa oné doby ovládá myšlenka socialismu nebo komunismu. Kapitalismus byl v defenzívě. Na našem území probíhá liberalizace poměrů a ta samozřejmě vybočuje ze zaběhlých kolejí tehdejšího modelu sovětského socialismu. Vše eskaluje v průběhu léta 1968, kdy se odehrávají jednání mezi ČSSR a SSSR, ale nakonec dojde k intervenci 21. 8. 1968. Dle mého názoru se jednalo o „bratrskou agresi“. Tehdejšímu Sovětskému svazu nic jiného totiž nezbývalo, protože si bránil svoji sféru vlivu, která mu byla určena ještě v dobách druhé světové války. Na to nesmíme zapomínat. Vojska Varšavské smlouvy by stejně přišla a to i bez zvacího dopisu, který se v dnešní době skloňuje, že měl posloužit jako alibi pro intervenci.

Opravdu šlo o to, že si Sovětský svaz bránil svoji sféru vlivu? Ano, skutečně. Stačí si vzpomenout, že den před intervencí, přesněji řečeno večer 20. srpna, navštívil sovětský velvyslanec v USA Anatolij Dobrynin prezidenta Spojených státu Lynodona Johnsona. Ten jej informuje o vojenské intervenci do Československa. Z toho plyne, že si Sovětský svaz bránil svoji sféru vlivu podobně, jako to dělaly v té době USA ve Vietnamu v rámci politiky „zadržování komunismu“. Když se na to celé podíváme, tak zjistíme, že byť je intervence vojsk armád Varšavské smlouvy smutnou událostí pro naše dějiny, tak by k ní stejně došlo. Co mě k tomuto tvrzení vede? Do onoho osudného roku na našem území totiž nebyla žádná cizí vojska. Všude kolem nás byla. Sovětská v NDR, Polsku, Maďarsku a vojska USA v tehdejším Západním Německu. Takže zde jistou roli hrál i faktor, že jsme měli nejdelší hranici s tehdejším „západním blokem“.

Když si to celé shrneme, tak při intervenci vojsk Varšavské smlouvy zemřelo 137 občanů tehdejšího Československa a jedná se o smutné číslo. Tyto oběti byly způsobeny z větší míry chaosem, který zavládl onou intervencí. Nicméně pokud se podíváme, co prováděly USA ve Vietnamu, kde umírali tisíce lidí, nebo později v Grenadě, tak jsme úplně jinde a to se rovněž jednalo o intervence. Lidské oběti byly na obou stranách tehdejších mocenských bloků. To je nutné si uvědomit, než začneme dějiny paušalizovat. V dnešní době se tolik nemluví o tehdejších protestech a mrtvých na Západě, kde se nese odpor proti válce ve Vietnamu. Vlna odporu americké veřejnosti začíná nabývat na síle po masakru vesnice My-lai, kde američtí vojáci brutálně znásilnili, povraždili a umučili až 500 lidí. To se rovněž odehrálo v roce 1968. Poté v roce 1969 došlo k odporu v samotných Spojených státech, kdy branci odmítali nastoupit do vojenské služby. Protesty se přesouvají až do roku 1970, kdy dojde k masakru studentů na Kentské státní univerzitě v Ohiu. V té době Národní garda zastřelí 4 studenty, když protestují proti válce ve Vietnamu. Jsem nesmírně zvědavý, zda se i tyto události budou objektivně připomínat.

Na závěr si dovolím jednu doušku. Dostal jsem otázku, zda intervence do tehdejšího Československa byla legitimní? Samozřejmě, že nebyla. Na druhou stranu se musím ptát, zda byla válka ve Vietnamu legitimní i s jejich oběťmi, které spaloval napalm? Byl legitimní útok na Grenadu? Nebo nedávno v Iráku, Jugoslávii a zase v Iráku? Bylo vše legitimní?

Dnešní levice se v naší republice vyskytuje v krizi. Tu můžeme definovat jako neschopnost prosazovat v praxi zájmy vykořisťovaných a jinak marginalizovaných osob. Ve svém příspěvku se nebudu zabývat levicí sociálně demokratickou nebo zelenou, ale radikální. Tedy komunistickou. Je sice paradoxem dnešní doby, že právě levicové strany ČSSD a KSČM umožnily vznik menšinové vlády ANO a ČSSD v čele s oligarchou Andrejem Babišem. To je v médiích neustále rozebíráno. Vždy je hledán viník toho, proč vlastně vládne oligarchie s podporou komunistů. Prý se jedná o špatné spojení a nastane konec radikální levice v České republice. Všichni si ale musíme uvědomit, že žijeme v roce 2018. Je to doba diametrálně odlišná od doby před 30 lety. Naprosto se proměnila společnost i mezinárodní vztahy a jsme v prostředí globálního kapitalismu. To je potřeba mít neustále na paměti a být schopni řešit problémy této nelehké doby. To se často odráží ve volbách, které stále více vyhrávají pragmatici a ne ideologové. Lidé chtějí stále více vidět před svými zraky reálné výsledky politiky, která se jejich života dotýká snad na každém kroku.

Radikální levice v podání KSČM neměla v nových podmínkách jednoduchou situaci, protože byla často ostrakizována a často i vylučována z možnosti vládnout. To se odrazilo v tvrzení, že KSČM je odsouzena přežívat v opozici. Vše se ale změnilo v krajských volbách v roce 2012 a po sněmovnách volbách v roce 2017. V uplynulých desetiletí odvedlo vedení KSČM vynikající práci a domnívám se, že v minulých volbách jsme neudělali žádnou závažnou chybu. To, proč jsme získali něco málo nad 7% voličů, má jinou příčinu. Změnila se doba. My musíme odpovědět na nové problémy novým způsobem. Přes polovinu Poslanecké sněmovny tvoří nové strany, které říkají, že jsou antisystémové (Okamurovci, hnutí ANO, Piráti). Zde je potřeba říci, že antisystémové strany svoji existenci ospravedlňují tím, že údajně bojují proti systémové korupci a de facto kopírují v některých oblastech myšlenky radikální levice.

Když KSČM vznikala, usilovala o co nejdelší přežití v novém společensko - ekonomickém systému. Proto pochopitelně velkou roli hrála i jistá obhajoba doby minulé, ale to již dnes mnoha občanům-voličům nestačí. Právě fenomén vzpomínání byl obhajitelný přibližně do poloviny první dekády nového tisíciletí. V té době byly stále živé obrazy z divoké privatizace státního majetku v 90. letech 20. století a rovněž nás provázela poměrně vysoká nezaměstnanost, která je v současné chvíli ale passé. Poměrně značný vliv měla na radikální levici také finanční krize roku 2008. Negativně KSČM ovlivňuje pokles členské základny. Před 10 lety naše strana měla něco přes 80 tisíc členů a dnes je to necelých 40 tisíc. A za 5 let se můžeme dostat na polovinu současného stavu. Tento problém nemáme sami. Trpí jím podobně i řada dalších politických stran. Je to způsobeno zejména individualistickým způsobem života, který mladou a střední generaci odrazuje od sdružování se v kolektivních organizacích, včetně politických stran. Tento jev se začal vyskytovat již v 80. letech minulého století v USA. Nový způsob života, který je postavený na jednotlivcích a vysoké snaze život individuí kapitalizovat, vede k celkovému úpadku jak demokratických hodnot, tak i sociálních. Lze tvrdit, že v době před rokem 1989 sice v našich podmínkách byla určitým způsobem omezena individualistická práva, ale na druhou stranu byla preferována a zkvalitňována práva sociální. Naproti tomu v západních zemích té doby byla situace obrácena. Existovala práva individuální, ale omezována práva kolektivní (např. odborů). Výše uvedené faktory je nutné brát jako fakt a nastartovat novou komunistickou politiku v globalizovaném světě. Dnes se již pracující totiž neidentifikují se stejnými zájmy a hodnotami jako před rokem 1989 a často zmanipulováni masovými médii, proti svým zájmům, volí strany, které prosazují věci proti zaměstnancům. Jedná se o širokou vrstvu různě pracujících lidí a na ně KSČM musí reagovat. Neustále totiž vedeme staré války. Problémy z doby minulé jsou pro mladého člověka těžko pochopitelné, protože jednak onu dobu nezažil, a co je ještě horší, tato věc dnešní mladou generaci (jakož i nastupující) netáhne a příliš nezajímá. To je způsobeno právě probíhajícím individualistickým způsobem života, který mladé lidi žene za ziskem a konzumem. Navíc média v této věci negativně přispívají k myšlenkám radikální levice, když tvrdí, že neexistuje žádná jiná alternativa vůči současnému systému. Na obhajobu současného kapitalismu vždy uvádí negativní příklady z 50. let, ze srpna roku 1968, nebo z období vlády Stalina v Sovětském svazu. Nicméně v době mezi lety 1948-1989 se vytvořilo také mnoho kvalitních a dobrých věcí. Nelze onu období vnímat jen negativně. Mezi velké klady oné doby patří rychlá poválečná industrializace, výstavba sídlišť, prvky sociálního státu, s bezplatným zdravotnictvím a středoškolským i vysokoškolským vzděláváním atd. Jistěže se musíme neustále hlásit k dobrým věcem, kterých se v dějinách socialistického a komunistického hnutí dosáhlo. Zároveň si ovšem musíme uvědomit zásadní výzvy naší nové doby, která přináší mnoho problémů všem generacím. Z tohoto důvodu bych se soustředil na současný vývoj společnosti, která čeká, že jí my, představitelé radikální levice v České republice, přineseme řešení aktuálních palčivých problémů. Občané nečekají na to, že se budeme vnitřně hádat o tom, kdo je nebo není opravdový komunista, nebo zda doba minulá byla dobrá nebo špatná. To nechme hlavně historikům.

Ptáte se jak dál? Co vlastně dělat, abychom zvrátili negativní volební výsledky a přitáhli více občanů-voličů jako dříve nebo ještě víc? Východisko vidím jen jediné možné: přestat nostalgizovat a reagovat na zásadní výzvy nové doby. Je zřejmé, že dnes jsou úplně jiné podmínky pro fungování radikální levice. Pokud si to neuvědomíme, tak se bohužel velmi brzo dostaneme na pověstné smetiště dějin. Pokud chceme, abychom byli skutečně moderní komunistickou stranou, tak se musíme zaměřit na následující oblasti řešení problémů společnosti.

Předně si musíme uvědomit, že na světě vládne globální kapitalismus. Pokud jej chceme nahradit socialismem, musíme zavádět takové nástroje, které nám to umožní. V současné době musíme začít vytvářet předznamenávající instituce, které budou moci tvořit pilíře budoucí socialistické společnosti – socialismus 21. století.  Musíme se tedy ptát, co má KSČM vlastně dělat, aby se stala hnací silou společenského vývoje a co považuji za nutné, aby prosazovala.

Jak už jsem uvedl výše, naše politika musí odpovídat změněným společenským problémům. Zároveň musíme dále rozvíjet socialistickou a komunistickou teorii pro tuto proměnu. Problémem naší strany je, že jsme zatím nedostatečně oslovili občany ohledně problémů současného světa, které každodenně řeší. Naše teorie musí samozřejmě vycházet jak z klasiků marxismu, tak i dalších socialistických a komunistických vědců dnešní doby. Na to vše je nutné navázat v rámci kritiky současného kapitalistického systému, včetně jeho neoliberální politiky. Z kritiky poté vzejdou i následná řešení změny systému. Mezi základní prvky nového socialismu můžeme řadit například státní, krajské, městské a družstevní vlastnictví (tj. prvky samosprávného socialismu), participativní rozpočty či základní příjem. Díky většímu zavádění automatizace se musíme zaměřit na zkrácení pracovní doby na 4 denní pracovní týden přinejmenším do roku 2030, podobně jako to plánují v jiných, i západních zemích. Také další ochrana sociálních práv občanů musí být parketou KSČM. Rovněž trvalá a radikální ochrana životního prostředí musí být vlajkovou lodí naší strany. Musíme trvat na tom, aby se zavedla v ČR, EU, ale i na celém světě pomocí OSN daň z uhlíku a zaměřit se rovněž na rozvoj jaderné energetiky jakožto překlenovacího (stálého) zdroje energie do doby, než bude vylepšen nebo objeven zdroj nový a efektivnější. Naše strana musí zrudnout a zezelenat. Jedině tak dokážeme překlenout současný stav do podoby, kdy budeme hlavní levicovou silou v naší společnosti. Pokud to nedokážeme, tak nás čeká neblahý osud.

Strana musí hledět do budoucnosti, abychom oslovili současné generace, které mají nové problémy. Změnit můžeme už zítřek! Komunistická strana musí působit na všechny generace a zároveň si musíme uvědomit, že dnes už tvoří velkou část dospělé populace lidé, kteří se narodili po roce 1990 a mají nové problémy kapitalistické společnosti, jímž musí čelit. Tuto mladou a střední generaci musíme nutně oslovit, protože její většina se v současné době, proti svým zájmům, nechává zlákat  ANO, Okamurovci či Piráty, kteří všichni předstírají antisystémovost. Kapitalismus má mnoho negativních dopadů na společnost, lidé to vědí a čekají na řešení. Ta jim musíme dát co nejdříve a co nejrychleji.

Společnost Post Bellum uveřejnila výzkum, ve kterém zjišťovala, zda občané znají osmičková výročí. Výsledky zarazily i samotné výzkumníky. V tomto článku se pokusím nastínit, proč lidé o osmičkových výročích toho tolik neví a z jakého důvodu se o minulost nezajímají.

Pokud nahlédneme do zveřejněného výzkumu, tak zjistíme, že téměř polovina mladých lidí neví, co se stalo v roce 1938, 1948 a 1968. Proč tomu je nejvíce u mladé generace? Zřejmě zde roli hraje výuka na základních školách, kde se mají učit dějiny 20. století. Problém nastává ve chvíli, když se učitelé nemohou shodnout, jak toto období učit. To je ale špatně. Historie se má vykládat tak, jak skutečně probíhala. Bez ideologického zabarvení. Jenže to dnešní kantoři často nedokáží a snaží se historii 20. století upozaďovat. Co je ale ještě horší, je fakt, že mnohé učebnice historie již děti na základních školách masírují v tom, že v letech 1948 – 1990 zde vlastně nic nebylo, nic neexistovalo, vše bylo špatně atd. S tím můžeme spojit i fakt, že v roce 1938 jsme byli okupováni nacistickým Německem a je upozaďována zrada západních velmocí. Kdo z mladých lidí dnes přesně ví, jak se tehdejší události skutečně odehrávaly? Moc jich není.

Určitou roli v tom, že o osmičkových výročích toho moc lidé neví, hraje i účelové vykládání minulosti Ústavem pro studium totalitních režimů. Tento ústav často vytváří takové publikace, které dobu po roce 1945 očerňují do značných kontroverzí. Například se dozvídáme, že zde neexistoval žádný vývoj a že období po roce 1948 bylo poznamenáno jen úpadkem. To ale není pravda. Každý systém má svůj vývoj. Když to ale celé srovnáme, tak v historických milnících chybí i rok 1998 – Opoziční smlouva, která dodnes utváří politické prostředí v naší republice. Poté chybí i rok 2008 a nástup finanční krize. Z jakého důvodu se na to nikdo neptá? Že by to nebyla podstatná výročí?

Na závěr si ale řekněme, proč se o období před rokem 1990 vytváří takové démonizace? Dnešní demokraticko - kapitalistický  systém si totiž vytváří „kult“ minulosti takový, aby mohl obhájit svoji vlastní existenci. Je to vytváření účelové, protože pokud bychom začali vykládat dějiny podle tehdejšího vývoje světa i společnosti, tak bychom najednou zjistili, že se nějak žilo, vše se někam vyvíjelo. Nebylo to černobílé. Mnoho věcí se postavilo a dnešní kapitalistický systém z těchto věcí stále žije. Jako příklad si můžeme uvést elektrárny, přehrady, výstavby sídlišť atd. Kolik se toho postavilo před a po roce 1990? Vždyť dnešní systém žije právě z toho, co se postavilo právě v onom „očerňovaném“ období.