Mgr. Jan Klán

V nedávné době zahynuli  v Afghánistánu tři naši vojáci. Jednalo se o vojáky naší armády. To je sice pravda, ale v Afghánistánu byli na vojenské misi, kde se bojuje proti terorismu. Výklad celého problému je, že v této zemi nebrání svoji vlast, ale jsou vlastně žoldnéři v boji proti terorismu. Z toho plyne, že společnost jako celek nemusí/není povinna truchlit nad ztrátou jejich životů, protože vojáci jdou s rizikem možné smrti do armády. Počítají (musí/měli by počítat) s tím, že jako žoldnéři si svůj plat musí zasloužit tím, že budou plnit rozkazy svých velitelů a ti zase poslouchat rozhodnutí politiků. Tak to prostě je. Úmrtí oněch vojáků je tedy zejména smutkem rodiny, příbuzných a známých. Pro značnou část společnosti to byli vojáci působící v cizí zemi a v neposlední řadě žoldáci, kteří do Afghánistánu nemuseli vůbec jezdit. Zcela jistě je chválihodný počin, že bojovali proti terorismu. O tom žádná. Tento boj je potřeba vést neustále, ale z jakého důvodu neustále vysíláme někam do světa mise, které nemají mandát Rady bezpečnosti OSN? Smutek z mrtvého člověka je pro cizí lidi nesdílitelný. Smutek by byl pravděpodobně sdílitelný v případě, kdyby vojáci padli při obraně vlasti. Ve své podstatě by chránili naše životy, naši zemi a tím pádem bychom se s nimi více identifikovali. To, že se v dnešní době konají padlým ceremoniály je sice z hlediska úcty k mrtvým vojákům správné, ale jinak je to pokrytecké, protože tímto způsobem se vlastenectví nevybuduje. Spíše se dosáhne pravého opaku a to mohu potvrdit, když jsem sledoval diskuzi na sociálních sítích nebo jiných fórech. Většinově lidé říkali, že jsou to žoldáci.

Je nutné zmínit ještě jeden důležitý faktor. Cizí vojska na území Afghánistánu jsou vnímána jako vojska okupační. Většina Afghánců to alespoň určitě takto vnímá. Jsme pro ně totiž nepřátelé islámu. A to je prioritní. Ať je to „umírněný“ muslim nebo extrémista. My jsme pro ně vždy nevěřící, protože oni nám jsou z pohledu Koránu nadřazeni. Tím se nijak nezastávám útoků, které se v Afghánistánu odehrávají, ale pouze ukazuji na fakt, že vojáci jsou vlastně v cizí zemi vnímáni jako okupanti. Rusové v roce 1968 u nás také nebyli občany vítáni, protože je většina lidí v té době považovala za okupanty.

Armáda má ve své podstatě plnit dvě funkce: vnitřní a vnější (alespoň je tedy do nedávné doby plnila). Vnitřní funkcí je obrana řádu daného státu. Tuto funkci naše armáda neplní. Nemá na to ani útvary. „Toulá se“ po světě. Naše armáda není klasickou armádou, jak tomu u armády je. Není totiž schopna samostatně působit (opět na to nemá útvary). Je to jakási „parodie“ na „trestní oddíly“ z doby kolonizace, přičemž plní roli „pucfleka“ pro jiné. Odtud právě ono tvrzení, že se toulá po světě v misích, které nemají často žádný mandát. Naše armáda v tom ale není sama. Mnoho evropských armád neplní vnitřní funkci, tedy obranu řádu. To vůbec armáda není schopna zabezpečit. Druhou funkcí, kterou má armáda plnit, je funkce obranná. Proti vnějšímu nepříteli, proti vnějšímu nebezpečí. Ani tuto funkci naše armáda, ani evropské armády neplní a selhávají. Na území států Evropské unie se lze totiž bez problémů dostat.

Jelikož jsou funkce armády narušeny (zničeny, porušeny, záměrně oslabovány), tak dochází k tomu, že jako společnost netruchlíme, jak jsem ukázal výše, tak vlastně ani nemůžeme, za zemřelé vojáky/žoldnéře. Nic nás k tomu nenutí, nespojuje nás. Jejich životy byly ztraceny daleko v cizině, kam se rozhodli jet naprosto dobrovolně, případně na základě rozkazu svých velitelů. S tímto vědomím ale do armády šli.