Privatizace a individualizace veřejného prostoru dosahuje dalších výšin. Když se podíváte kolem sebe, tak už máte mnoho věcí v soukromých rukou. Dokonce jsou snahy privatizovat i ty oblasti, kde má být zachován stejný přístup všem občanům bez ohledu na výši jejich příjmu. Tlak kapitálu je nicméně enormní a náš stát se zatím bohužel nijak nesnaží bojovat. Regulace jsou prý socialistický přežitek. Pokud bych citoval argumenty neoliberálních teoretiků, tak zjistíme, že se opírají o následující logiku volného trhu: pokud něco zreguluji nebo zdaním, tak korporace (firma, podnik) odejde pryč. To už dnes ale neplatí. Toto tvrzení platilo v začátcích globalizace a jedná se o argument šitý na míru pravicovým politikům. Veřejný prostor, kde se všichni pohybujeme však dosahuje další privatizace v podobě služby Uber nebo sdíleného bydlení známé pod názvem Airbnb. Jedná se o služby, kde se opět dává důraz na individualismus  a kapitál plyne do kapes jednotlivcům nebo jedné velké korporaci, která službu zajišťuje. Byť se obě dvě služby zdají být budoucností ekonomik, tak ale mají negativní dopad do společnosti jako celku.

Kupříkladu Uber, který se týká provozování taxislužeb (na taxikáře si může zahrát každý, kdo vlastní vůz a je momentálně volný) například devalvuje skutečné taxi jako řemeslo v následujících ohledech. Zejména nastává problém s místopisem. Všichni mají navigaci v chytrých telefonech a lidé, kteří jezdili po paměti najednou nejsou potřeba. Co je ale horší, tak společnost Uber ve své podstatě může tlačit státy k tomu, aby posléze byly prodány například dálnice nebo rychlostní komunikace do jejich vlastnictví. Zdá se vám nemožné? Ale kdepak. Kapitál má snahu se rozpínat a neustále expandovat. Proto se bude snažit, aby státy privatizovaly svoji veřejnou komunikační dopravní síť. Co nastane poté? Pokud nebudete mít známku Uberu, tak nikam nepojedete a stát bude jen smutným přihlížejícím v pasti kapitalismu.

Když se podíváme na opěvované sdílené bydlení, tak se jedná sice o hezkou věc, kdy třeba někomu poskytnete svůj byt na hotelovém principu. Jenže i zde nenápadně ničíte klasické pojetí hotelů nebo pronajímání bytů a to do pozice neodvádění příslušných daní. Veškerý zisk poté jde pouze osobě a společnosti, která sdílení sjednala. Všimněte si nápadné podobnosti se společností Uber, které jde rovněž o zisk a co nejméně peněz odvádět státu jako hlavní instanci. Co je však ještě horší, je to, že pro Airbnb jsou často skupovány byty a ty posléze chybí občanům – nastává jev nemít byt, ale pronajímat jej. Sdílená ekonomika by byla výhodná, kdyby byla regulována státem ve veřejném zájmu. To znamená, aby byly odváděny státu patřičné daně nebo určité příspěvky. Někdo může namítnout, že je to moje individuální věc, když chci něco pronajmout atd. To sice ano, ale pokud se zapojíte do zprostředkování přes korporaci, což Uber i platforma Airbnb jsou, tak byste měli odvádět patřičný obnos do společné kasičky. Obě dvě platformy totiž značně využívají internet k tomu, aby existovaly. Bez něj by se nikdy nezrodily. Sdílení je určitým typem zombie, která obživla na oslabených státech a jejich regulacích ve snaze ještě více privatizovat veřejné služby.

Jak tedy předejít tomu, aby internetové platformy a korporace ničily veřejný prostor a nedošlo k jeho privatizaci? Je to jednoduché. Stát musí těmto tlakům odolat, byť to nebude snadné. Nesmí se bát regulací a pokud to bude možné, aby ze sdílené ekonomiky měli prospěch všichni. V tomto případě stát, který zastřešuje nás všechny a umožňuje nám všem žít si své životy.

Některá média jsou řádně vystrašena z toho, že Andrej Babiš přivedl k moci komunistickou stranu a to poprvé od roku 1989. To ale není žádná pravda. KSČM umožnila pouze vznik vlády a vláda je menšinová v podobě ANO a ČSSD. Nic víc a nic méně. Jedná se tedy o toleranci menšinové vlády a je k tomu uzavřena i dohoda o toleranci, která obsahuje několik stěžejních bodů. Média navíc mylně interpretují, že se k moci dostávají komunisté poprvé od roku 1989. To rovněž není pravda, protože za posledních necelých 30 let od společensko – ekonomického převratu vládli komunisté několikrát. Samozřejmě se ale nejednalo o současné komunisty, ale často o bývalé členy KSČ nebo přímo vrcholové státníky doby koncem 80. let minulého století.

Příklad první: Marián Čalfa. Tento komunistický politik umožnil, aby byl v prosinci 1989 Václav Havel zvolen prezidentem tehdejší Československé socialistické republiky. Navíc byl předsedou vlády až do roku 1992, kdy se rozdělilo tehdejší Československo. Jako odměnu si jej později Václav Havel vzal k sobě jako svého poradce. Takže média mylně interpretují jak dobu minulou, tak i současnou, protože v dnešní vládě žádní komunisté nejsou (pokud samozřejmě do této kategorie nebude zahrnovat bývalé straníky). Je tedy evidentní, že média budou stále více zkreslovat a přetvářet dobu minulou pro zvýšení negativa existence současné vlády, která dostala důvěru díky KSČM.

Příklad druhý: bývalí členové KSČ v různých vládách. Tento jev se v naší polistopadové éře vyskytoval poměrně často. Mnoho politiků, kteří po roce 1989 utvářeli chod naší republiky, bylo členy tehdejší KSČ. Jako příklad nám může posloužit Vlastimil Tlustý, který byl ministrem financí za vlády ODS Mirka Topolánka. Jako další příklad si můžeme uvést bývalého předsedu vlády Jiřího Paroubka nebo i toho současného Andreje Babiše. Lze tedy tvrdit, že „kariérní“ komunisté z doby před listopadem 1989 v naší zemi vládli poměrně často a nikomu to nevadilo.

Jak je ale možné, že současná komunistická strana tolik vadí médiím? Problém spočívá v tom, že média od roku 1990 vedla primitivní antikomunismus a najednou zjišťují, že nic z toho, co říkala, není pravda. Z tohoto důvodu média začala předkládat nový antikomunismus v podobě srovnávání a připomínání doby minulé – co vše bylo a nebylo, co vše se prý může vrátit ještě dnes atd. Vzhledem k tomu, že KSČM předkládá zákony, aby byly například potrestány privatizační zločiny, tak to se samozřejmě nelíbí médiím, která jsou vlastněna ve větší nebo menší míře právě privatizátory z 90. let. Proto probíhá tato negativní kampaň jak proti KSČM samotné, tak i současné vládě.

Napravit „zlodějiny“ z dob minulých vlád, ať už se jedná o privatizaci státního majetku nebo církevní restituce nebude jednoduché, ale je nutné, aby k tomu došlo, a KSČM se nesmí nechat zastrašit.

Opět se na přetřes dostává téma církevních restitucí a jejich zdanění. Konkrétně zdanění církevních náhrad ve výši až 59 miliard, které má stát vyplácet po dobu 30 let navýšené o inflaci. Na úvod musím poznamenat, že církevní restituce vnímám jako tunel tohoto století, kdy jako stát přijdeme o mnoho miliard, které mohly být investovány do rozvoje země. Navíc zákon, který tyto restituce umožňuje, byl schválen za velice podivných okolností, kdy nejprve rezignovali tři poslanci ODS a mezi nově příchozími byl i jeden poslanec, který v té době byl pravomocně odsouzený – Roman Pekárek (ODS). Noví poslanci poté bez problémů zvedli ruku pro církevní restituce. V té době se horečně kšeftovalo (rozuměj uplácelo) různými posty ve státních firmách, a to výměnou za složení poslaneckého mandátu. Celé to posléze vedlo k pádu vlády Petra Nečase, která byla poznamenána korupcí.

Na úvod si řekněme jednu pravdu: církvím se nic vracet nemělo. Vrácení majetku a finanční náhrady chtěla zejména »nenapapaná« katolická církev. Ta se na to doslova klepala. Takže se dnes dostáváme do začarovaného kruhu, kdy se církev často soudně domáhá pozemků (často lukrativních) a navíc si nárokuje finanční náhrady za období, kdy jim prý bylo křivděno. Nyní si ale položme zásadní otázku, která úzce souvisí s církevními restitucemi. Jak je možné, že jsou církevní hodnostáři placeni ze státního rozpočtu a církve k tomu navrch každoročně dostávají téměř dvě miliardy? Osobně bych tedy požadoval zrušení tohoto příspěvku, a to zejména bohatým církvím, kterou je u nás katolická církev. Je to stejný »nepořádek«, jako když dáváme dávky lidem, co nejsou v nouzi. Mají dvě auta, byty, domy atd. Stejně se chová katolická církev. Ta má rovněž majetky, paláce atd. To k výkonu kultu zvané náboženství ale nepotřebuje.

Církev a její hodnostáři by si měli vzpomenout, co hlásal Kristus. Ten kázal chudobu, a ne »nenažranost«. Náboženství je přeci službou, která má pečovat o duši člověka. K tomu přeci stačí slovo a nepotřebujete k tomu majetek, paláce, peníze a jinou hříšnou nádheru. Nicméně mnoho předních představitelů církve se chová jako tlustí kocouři, kteří jsou stále více nenasytní a ještě si krásně předou. Náboženství je ze své logiky soukromou věcí. Je to pro věřícího člověka soukromý statek, či ze strany církve soukromě poskytovaná služba. Z toho plyne, že by si tuto službu měli věřící financovat ze svého. Víra je soukromá, náboženství rovněž. Příspěvky ze státního (ale i obecního) rozpočtu církvím jsou tudíž jako forma veřejného financování soukromého statku, respektive služby, nelogické, a proto se musí zrušit.

Jak je to ale s případným zdaněním finančních náhrad církvím? Racionálně se jedná o problém, protože je zdaňováno něco, na co si katolická církev dělá nárok, že jí bylo vzato a je navíc opřeno o zákon. Jenže nikdo nechce zdaňovat majetky, které se jí vracejí. Pouze finanční náhrady. Zde by tedy problém být neměl, protože se skutečně jedná o dar církvím. Pokud ale »tlustí kocouři« budou nadále tvrdit, že to nelze, tak stačí připomenout jednu historickou pravdu. Miroslav Kalousek, když byl ministrem financí, tak také zdanil něco, co se v principu nezdaňuje. Byly to výsluhové příspěvky vojáků zdaněné o 15 procent. Transfery se totiž nezdaňují. Zdanit lze ale vše, pokud se na tom shodne většina.

Ať si tedy církev vezme, co chce a co jí náleží, ale ať se o svůj majetek taky sama stará, netahá do toho stát a nezatěžuje veřejné rozpočty. Ať se církev vrátí k tomu, jako tomu bylo v jejích počátcích: chudoba, milosrdenství, dary. Proti tomu nic nemám, když takto církev získá majetek. To je svobodné rozhodnutí věřících lidí, ale odmítám, aby se z víry a náboženství stal byznys, který ještě horečně podporuje stát.

V poslední době se v našich podmínkách opět objevila korupce. Tentokrát jde o korupci ve zdravotnictví. Občané naší republiky přitom korupci vnímají jako jeden z největších problémů. Lze tvrdit, že se v našich podmínkách usídlila stínová systémová korupce, která zde vládne od doby privatizace státního majetku. Na problém korupce lze nahlížet ze dvou úhlů. První říká, že za korupci může silný stát, případně byrokracie, která se nechává uplácet. Druhý se na problém dívá z hlediska velkého byznysu, kdy i v nejvyšších patrech společnosti i politiky jsou zakomponováni kmotři. Oba dva pohledy mají pravdu. Jak příliš velký stát, který nedokáže efektivně hlídat sám sebe, tak skrytí kmotři byznysu ve vysoké politice, vedou ke korupčnímu jednání. Nejedná se ovšem o nějaké drobnosti, ale o korupci, která se šplhá do milionů a miliard korun. Jako příklad nám může posloužit případ Davida Ratha nebo bývalého premiéra Petra Nečase. Oba dva případy ukazují na systémovou korupci, které se odehrávala v nejvyšších patrech politiky. Dále si můžeme přičíst kauzu Rittig a další. Celé to poté vede k tomu, že lidé jsou znechuceni tradičními politickými stranami, které se nechaly stáhnout ke korupci. Východisko následně volič vidí v populistických stranách, které říkají, že nejsou spojeny s korupcí. Sami můžete dovodit, kam to posléze celé spěje: pokud jsou s tímto novým typem korupce spojeny státní (veřejné) instituce, tak je to oslabuje natolik, že se začne volat po tom, aby byly předány do soukromých rukou. Přitom je to právě soukromý sektor, který často tlačí na stát, aby privatizoval své sektory, které nejsou určeny k zisku. Ne jinak je tomu se zdravotnictvím. Poslední aféra s korupčním jednáním, kdy policie zasahovala v pražských nemocnicích, se zjistilo, že firma První chráněná dílna, kterou vlastní podnikatel (můžete jej přeložit volněji i jako kmotra) Tomáš Horáček získala za poslední dva roky  na státních zakázkách 650 milionů korun. Například pro nemocnici Bulovka dodávala tato společnost lékařské přístroje. To ale není vše. Firmy napojené na tohoto člověka dodávaly nemocnicím i jiné věci. Z toho plyne, že se zde odehrával nový typ korupce, kdy jsou korumpováni doslova všichni. Podobné případy známe nejen z USA, kdy mnoho lékařů bylo placeno farmaceutickými společnostmi za to, že předepisovali prioritně jejich léky. Posléze je tyto společnosti posílaly na lukrativní dovolené atd.

V systémové stínové korupci hrají velkou roli byznysové elity, které se buď pomocí lobbingu nebo zaháčkováním v politice snaží prosazovat své vlastní zájmy na úkor celé společnosti. Zde už se nevyskytuje korupce založená na potřebách (něco za něco), ale korupce založená na chamtivosti. Kapitál v tomto případě pokřivil systém natolik, že bohatší chtějí být často ještě bohatší. Dochází tím k masovému porušení důvěry a soudržnosti ve společnosti jako celku. Důvěra je nahlodána směrem ke státu, kdy korupci netrestá, tak i směrem k politickým stranám, které ji často samy umožňují a mají ve svých řadách podivné a tajemné lidi. Nová korupce je opravdu velkým problémem nejen v naší společnosti a je nutné ji podrobně analyzovat. Je zde totiž mnoho neznámých a také aktérů, kteří ji ovlivňují.

Existuje nějaké řešení, jak systémovou korupci vymazat nebo alespoň snížit? Určitě ano. Osobně řešení vidím v jasně nastavených pravidlech pro instituce, kde se korupce odehrála. Ať už se jedná o Úřad vlády, Parlament, nemocnice, školy, dráhy atd. Sami vidíte, že se jedná o instituce, které mají sloužit veřejnosti a ne soukromému sektoru, který za vším vidí jen peníze.

Naše společnost v poslední době provází různá znetvoření. Ne jinak je tomu v případě přímé volby prezidenta, která budí vášně, kontroverze, rozpaky, ale i souhlasné přikyvování. Znetvoření, které se v naší společnosti objevilo spolu s přímou volbou prezidenta, (ne snad, že by neexistovalo dříve, ale bylo upozaďováno) je charakterizováno hanobením hlavy státu, tedy osoby, která daný post zastává. Tím to ale zdaleka nekončí. Rozmohlo se také hanobení prezidentské standarty jakožto vlaky prezidenta republiky a také hanobení státní vlajky, jakožto symbolu naší státnosti. Ostatně všechny státní symboly vyznačují naši státnost a máme na ně být právem hrdí. Jak už jsem uvedl výše, tak hanobení začalo vyvěrat na povrch až po roce 2013, kdy se explicitně spojilo s hlavou státu v podobě člověka, který tuto funkci vykonává – Milošem Zemanem. Mohu mít proti člověku, který zastává úřad prezidenta mnoho výhrad (měl jsem a mám), ale respektuji výsledek nejvyšší formy demokracie, tedy přímé volby. Demokrat se vždy musí smířit s výsledkem volby. Pokud výsledek nepřijme, tak je ve své podstatě antidemokrat (dnes se s tímto pojmem spojují různé demonstrace, které se konají proti prezidentovi nebo premiérovi, případně KSČM). Vraťme se ale zpět k problému hanobení.

Do dnešní doby jsou nejvíce viditelné následující hanobení. Příklad první: hanobení prezidenta. Ještě v roce 1997 znal náš právní řád institut hanobení prezidenta, ale tehdejší prezident Václav Havel jej nechal zrušit. Tento krok měl neblahé důsledky pro budoucnost, kdy si vůči hlavě státu začali lidé dovolovat mnoho věcí (od urážek, házení rajčaty, střílení kuličkovou pistolí atd.). To, že někomu vadí přímo zvolený prezident ale ještě neznamená, že jej budu hanobit a urážet (byť k tomu může často sám přispívat). Navíc volby hlavy státu před rokem 2013 byly na základě politického rozhodnutí a tam bych jako člověk (volič) měl být mnohem více rozezlený. Takže v našich podmínkách se usídlila přímá demokracie bez respektování výsledků volby a to je hodně nebezpečné, protože posléze častěji dochází k hanobení hlavy státu. Lze tedy nějakým způsobem snížit hanobení hlavy státu ze strany veřejnosti? Ano, v podobě existence zákona. Nicméně by musela být jasně dána pravidla „hry“, co je a co není hanobení. Avšak život je příliš složitý na to, abychom mohli přesně vyjmenovat všechny možnosti. Zde by tedy musel zasáhnout represivní orgán a záleželo by na jeho posouzení, zda je to či ono chování „hanobením“. Zavedení nové zákonné úpravy má však mít výchovnou funkci.

Jiný problém však nastává v případě, kdy se hanobí prezidentská standarta. Příklad druhý: zničení prezidentské standarty. Tento typ hanobení nastartovala iniciativa Ztohoven, která odcizila z Hradu prezidentskou vlaku a nahradila ji trenýrkami (je divné, že se tam vůbec nějaký člověk vůbec dostal). Prezidentskou vlajku iniciátoři posléze rozstříhali na malé kousky a ještě se tímto aktem chlubili. V tomto případě se vyskytuje jasná neúcta ke státnímu symbolu. Je zde ukrytý jistý typ fetiše, kdy si iniciátoři pravděpodobně mysleli, že když vlajku rozstříhají, tak ublíží osobě která ji v danou chvíli vlastní a je s ni spojena – tedy prezidentovi. Možná se snažili o homeopatii, kdy zničením věci, která je osobě blízká, ublížím i oné osobě. Podobné případy můžeme spatřit například u pálení americké vlajky, kdy se tímto aktem dává najevo nesouhlas s politikou dané země a spálením vlajky tím ublížím, protože zničím její státní symbol. Perverznost iniciativy Ztohoven však mířila proti prezidentovi (znova podotýkám, aby se čtenáři oprostili od osoby, která post prezidenta momentálně zastává) a také proti státnímu symbolu jako takovému. Co je to za stát, kde se může beztrestně rozstříhat vlajka prezidenta? To by se Masaryk asi hodně divil, kam jsme to s demokracií a úctou ke státním symbolům dopracovali.

Příklad třetí: hanobení státní vlajky jakožto symbolu české státnosti. Toto hanobení je ve své podstatě nejčerstvější. Do povědomí lidí se dostalo díky kontroverzí divadelní hře Naše násilí, Vaše násilí, kde je v jedné scéně vytahována státní vlajka z vagíny. Toto znevážení státního symbolu v sobě skrývá určitý typ perverze (možná to autor oné hry myslel tak, že je vlajka vytahována z lůna jakožto znovuzrození). Jak může někoho něco takového napadnout? Chápu, že umělci mají často svůj svět, ale tohle je dle mého názoru mimo. V jiných zemích by taková věc byla nemyslitelná. Vždy si vzpomenu na často proklamovaný náš vzor USA. Tam by dotyčný skončil hned ve vězení a ještě by jej při tom častovali nějakými nelichotivými slovy. V našich podmínkách se ale nic takového neaplikuje. Naopak. Mnoho lidí naopak tleská, ale často ani neví čemu. Z toho plyne, že to celé svědčí o nefunkčnosti a slabosti našeho státu, který ani není schopen si uchránit své státní symboly. Jedná se o marasmus naší společnosti, kde bude náprava hodně dlouho trvat. Usídlil se zde totiž fenomén částečné demokracie v podobě mohu si dělat, co chci, ale za případné následky už nechci nést zodpovědnost. Jsou nějaká řešení, jak docílit alespoň vyváženého stavu, kdy bude hanobení státních symbolů na minimu a budeme si těchto symbolů vážit? Nepochybně ano. Podívejme se aspoň na dvě možná řešení.

První možností je zavést do našeho právního řádu instrument hanobení státních symbolů jako celku. Jednalo by se o možnost trestat jedince za porušení předem daných pravidel, které by byly taxativně vyjmenovány v zákoně. Otázkou by ale zůstávalo, co vše by bylo hanobení. Těžko by sem patřilo například použití státní vlaky na fotbalovém utkání, kde ji můžete nechtěně v závaru fandění polít třeba pivem. Případně se u hanobení hlavy státu uvádí příklad „císař pán je vůl“ ze Švejka. Tohle jsou věci, které tropí sám život a v minulosti byly častým projevem nesouhlasu v „mezích slušnosti“. Jenže účelově ničit státní symboly, vulgárně napadat hlavu státu (ať je ji kdokoliv) by jistě hanobením bylo. Neuvažujme zde o tom, jak moc k tomuto hanobení přispívá osoba, která je v danou chvíli prezidentem.

Druhou možností by bylo, aby se zavedla obecná pravidla úcty ke státním symbolům do škol. Úctu ke státním symbolům je nutné vést už od školy. Už osvícenští filosofové o tom věděli své, kdy základní morální hodnoty se člověku vštěpovaly ve výchově. Jenže dnešní demokracie je úplně někde jinde, než jak si ji představovali filosofové jako Rousseau, Robespeierre a další. Dnešní demokracie se značně znetvořila. Není ale možné, aby pod rouškou demokracie například malé děti ve škole pokřikovaly hanebné věci proti hlavě státu. Vždy velice rád uvádím příklad z USA, jak je tato země háklivá na znevážení jejich státních symbolů. Podobně na tom jsou i jiné země a co teprve vlajka Evropské unie. Někdo může namítnout, že je to návrat do totality. Tyto kritiky musím zklamat. Nejedná se o žádný návrat do minulosti, ale o jasná dodržování pravidel, která jsou pro všechny stejná. Těmto pravidlům se říká zákony a stát si své státní symboly musí chránit. Takže obě dvě výše uvedené věci by zcela jistě snížily možnost hanobení státních symbolů, protože ten, kdo tyto symboly znevažuje (ničí, stříhá, pálí atd.), tak znevažuje jak vážnost naší země, tak i svoji, jakožto příslušníka (občana) našeho státu. To je hodně smutné.