Realita postkomunismu

Tři dekády od pádu „reálného socialismu“ sovětské typu se často provádí zpětné hodnocení oné doby. Jedni ji vykreslují jako nádhernou dobu, jiní ji zase očerňují. Jak to ale většinou bývá, tak realita je někde uprostřed. To, že měl tehdejší systém chyby, je jasné. Stejně je má i ten dnešní. Při zpětném pohledu do minulosti se ale mnohdy dopouštíme zkreslení, kdy si svoji vlastní minulost idealizujeme, protože jsme kupříkladu byli mladí. Zda byla doba reálného socialismu lepší, než je ta dnešní, není až tak jasné. Záleží, kdo onu dobu posuzuje. Jinak ji vnímá člověk z venkova a jiný z města, jinak mladý, jinak starší člověk. Jaká je tedy dnes realita postkomunismu? Tu přeci můžeme posuzovat lépe, než minulost.
Médii nedávno proběhla zpráva, že sebevražd mladých lidí neubývá. Naopak. Dnešní generace Z, jak ji působivě nazývají sociologové, má na duševní problémy zaděláno už ve 14 letech a s neoliberální politikou volného trhu, který se protkal celým lidským životem, to nebude lepší. Tím nechci tvrdit, že před 30 lety mladší lidé nepáchali sebevraždy nebo je netrápilo něco jiného. Jenže tenkrát byl svět úplně jiný. Neexistoval internet, mobilní telefony a svět nebyl uspěchaný, tak jako je tomu dnes. Informace ještě nebyly komoditou a pravda byla mnohdy jen jedna (jak byla neservírována politickými elitami). To je rozdíl mezi dnešní a tehdejší dobou – dnes má totiž každý svoji pravdu a my musíme hledat v globálním bludišti, kde se nachází objektivní pravda.
V kapitalistické společnosti globálního typu je mnoho věcí špatně. Tak jako měl problémy reálný socialismu, tak je má i reálný kapitalismus. Ten si navíc mnohé problémy sám vědomě (někdy i nevědomě) vytváří, aby mohl více vyrábět, spotřebovávat a ničit. S čím dál více propojeným světem, životem na internetu (onlife), prchavé práci se prohlubuje a narůstá stres a společnost se stává vyhořelou. Vítězi se tedy v současné kapitalistické společnosti stávají farmaceutické společnosti vyrábějící antidepresiva. Tedy společnosti, které vyrábějí tišící léky na bolesti naší doby. Například v USA masově roste spotřeba léků na bolest a dokonce přesáhla spotřebu tvrdých drog. Vaším katem se ve finále stává volně prodejný prostředek na bolest z peněz, protože současný svět bolí. Hlavně z něj bolí hlava, protože máte kolem sebe tolik informací, které jsou většinou negativní. Nemyslíme pozitivně, ale negativně, protože to umožňuje rychlejší spotřebu tišících léků. Tímto způsobem se řeší jen příznaky (bolest), ale samotná příčina je zakořeněna hluboko v samotném pojetí kapitalismu (honby za ziskem v koktejlu negativních zpráv). Člověk se stává člověku vlkem a v logice volného trhu je postaven do role „urvi, co můžeš“. Pokud možno to udělej rychleji, než to udělá ten druhý a na nikoho při tom nehleď.
Léčba těchto symptomů musí probíhat ale jinak, než, že budete brát léky tišící vaši bolest, kterou způsobuje ekonomicko – politický systém. Z této logiky se musí změnit samotný systém. Pokud jej budeme konfrontovat s dobou bez připojení (před 30 a více lety), tak zjistíme, že v době minulé byly stabilizačními prvky společnosti jistota práce (stabilita života) nebo jistoty v oblasti sociálního státu. Ten je stále více oslabován, aby se rizika trhu přenesla na jedince, kterého z toho poté všechno bolí a mnohdy se stane obětí sám sebe v podobě sebevraždy, když nevidí žádné východisko. Aby mnozí utekli této realitě, tak se mnohdy vrací myšlenkami (vzpomínkami) do minulosti, jistoty svého dětství, kdy nemuseli nic řešit. Jenže, co mají dělat ti lidé, kterým bylo dětství v digitální době ukradeno? Snažit se o změnu systému!